|
Na
střední škole si o mě spolužáci mysleli, že jsem přihřátej. Já o
žádnou holčinu nezavadil, diskusních hloučků o Barče, Kateřině, Radce,
ba ani učitelce matiky jsem se nikdy neúčastnil. Až po deseti
letech mě jedna žena natolik probudila, že se mi ta krásná úča
vybavuje, vidím cvičit její sukýnku, výš, níže a ještě výš, skoro
až pod zadeček, když umazávala tabuli vzorců a příšerných rovnic.
Nebyl jsem teplej to ne, jenom nevyvinutej.
Nedokázal jsem s
kamarády hladově uhltávat odcházející Kateřině nohy. Vždyť to byly
jenom nohy! Strojky určené k přesunu, odkopnutí míče, nakopnutí zadku.
Ale snažil jsem se koukat, abych alespoň trochu do party zapadl. Zato
na kaktusy, to jsem se vydržel dívat celé půldne. Přece jen v něčem
jsem byl přihřátý, měl jsem rád discocactusy a uebelmanie. Zrovna ty,
kterých se mnozí kaktusáři štítí, protože oni teplé jsou. Jak mě
vzrušovala horká Brazílie, starost o ně, zvrácený cyklus kvetení
uebelmanií a tučná vůně květů diskáčů bílých jako doktorské sandály. 
Studená
móda mrazuvzdorných kaktusů, blahobyt a lenost mě nahrála, že se má
sbírka, jako polní svlačec, rozrůstala. Když nějakému kaktusáři
narostlo bříško z blahobytu, když tělo pod tíhou lenivělo a
stěhování přepravek jako po polním běhu rozbolelo, každému přišel
nápad mrazuvzdorných rostlin vděčný. Prvních rostlin, kterých se ten či
onen hodný pán zbavoval, byly mé oblíbené přihřáté. Tak jsem přišel k
discocactusům širokým jako vinilové desky na gramofon. Třicetileté
azureusy modraly, jako bazény před nevkusnými domy bohatých. Jenom
uebelmanií jsem neměl nikdy dost. Na tu nejkrásnější, co jsem kdy
viděl, jsem čekal možná sedm let, než panu Vojtěchovi, tomu veselému
kaktusáři od Sedmihoří narostlo bříško z nedaleké Hypernovy a pod tíhou
přepravek s rostlinami vrzaly klouby v kolenou. Ale návštěvy za levnou
dobrotou neomezil, raději s veselou myslí sháněl nimravé pediocactusy a
jinou havěť, co přežije promrznutí na kost.
Věděl, ten hodný
pán, kde bude pectiniféře nejlépe, ale nechtěl peníze, to ne, jenom
výměnu za nějakou stejně pěknou omrzlinu. A tehdy jsem uprosil pana
Hájka a odnesl dva nádherné spinosiory. Měl radost pan Vojtěch,
zvláště když byly od takového kaktusáře, jako pan Hájek je. I já
měl radost, snad největší za dobu kaktusaření. Ona totiž, ta
nádherná uebelmanca, byla tak trochu postříbřená. Jen tak
nesměle, jako kdyby se na vteřinku připletla do cesty kamnáři, co
stříkal stříbřenkou zámecká kamna, vystrčila na něj zadek a pelášila
pryč.
V poloprázdném vlaku jsem nevydržel nevybalit
jí na stoleček a neprohlížet. Která rostlina by víc nadchla
učitele geometrie? Snad jen moc a moc vybraný a k prasknutí napitý
asterias. Při drncání poběžovické lokálky jsem jí obracel. Kdybych byl
starostou sousedního Chodova, dal bych jí Kozinovi do ruky a přimyslel
nový mýtus. Kdybych byl stvořitel, vpravil bych jí temně rubínové
květy. Hluk z otevřených oken na poběžovické zastávce jsem
nevnímal, jenom se pousmál varovným slovům starší paní od protějšího
okna. „Podívej, zas nastupuje ta fanouškovská havěť, zabal si svačinu,
Franto, nebo tě jí sežerou.“ Ha, úspěšně jsme se navrátili do doby
lapků. Kdyby tak zůstávalo jen při svačině, pomyslel jsem si a
nenechal zkazit radost z rostliny. Jenomže Franta si svačinu
zabalil, do tašky uložil a já jen hladil černé hřebínky
uebelmanie. Dobře jí zapěstoval ten pan Vojtěch, nerostla do
sloupku, držela se kulatá a světla musela mít, že je postříbřená.
Sotva
vlak vyjel z Poběžovic, rozlétly se dvéře nástupní chodbičky a pět nebo
šest fanoušků vtrhlo mezi sedadla vagonu. Skoro jsem se otřásl, když
jsem vyděl nacamrané ksichty. Jeden jako druhej pivní bříško a zarudlé
oči. Musel jsem koukat hloupě, protože ten nejzarudlejší co měl oči
prověšené, jako by měl špatně nasazenou plynovou masku, vlezl mezi moje
sedadla, dupnul mně na nohu a projevil nebývalý zájem. „No nekoukej tak
blbě, projeli sme to nó. Chlapi, podívejte jak čumí, von nevěří, že sme
to projeli!“ Nakláněl se víc a víc, až jsem ucítil rumovou tresť. „Ty
vole, hele ta mičuda s tou by sme jim to nandali, ty vole chytej!“
Nestačil
jsem skočit po rostlině, ten nahnutý mezek jí lapil a hodil mezi
ostatní. „Tondo, hlavičku na bránu!“ Jinej otrapa jí chytil a hodil
dalšímu, ten jí popadl tak hloupě, že odpadl na zem květináč. Tou
největší rychlostí jsem vystartoval, porazil na sedadlo prvního a lapal
po rostlině. Mizera, co jí držel, zařval „aport mladej“ a moje královna
proletěla otevřeným oknem, jako kometa. Zkroutil jsem hubu vztekem a
měl chuť mu jí ubalit. Místo toho jsem raději běžel k oknu abych si
zapamatoval místo kudy vlak projížděl. Při silnici na Otov, když zrovna
vjížděl do lesa a jen kousek před ním, pro boha, na cestě do lesa stála
bába s košíkem a hrozila pěstí ujíždějícímu domažlickému spřežení.
Smáli
se jako blbečkové a ten s prověšenými spodními víčky předstrčil hlavu
jako loutka Hurvínka a zařval „gól“. „Co je, ty nemáš radost? Chlapi,
von se neraduje! Von fandí poběžovičákům!“ Prověšený do mě vztekle
strkal a já mu ze strany hřbetem pěsti ubalil do čumáku. Pěst
sjela po tváři a pořádnou silou lízla frňák. Zapotácel se a padl na
ostatní. Zjistil, že mu neteče rajská a zavelel. „Hodíme toho
smrada z vlaku!“ Trojice mě chytila a rvala do nástupní
chodbičky.
V tom boji mě napadlo zatáhnout záchrannou
brzdu, jenomže všechno bych zkomplikoval. Odvedli by mě s nimi. Když už
mě tlačili chodbičkou kolem hajzlíku, spojovací dveře mezi vagony
otevřela průvodčí. „Tak co je, pánové, tady není hřiště. Ukažte mi
jízdenky!“ Slušela uniforma té průvodčí, mladá, z pod čepice
světlovlasá, měli před ní respekt. Jenomže jízdenku jsem měl jedině já.
Uviděl jsem, jak svěšený mrkl nepěkným oken na ostatní, ke mně se
naklonil a mezi zuby vypustil, „s tebou si to eště vyřídím“. Potom
rozrazili šoupací dveře mezi vagony a všichni utekli do zadního vozu.
Ta odvážná průvodčí běžela za nimi. Chtěl jsem jí tenkrát pomoci,
jenomže mě zadržel jiný plán. Vlak po chvíli zastavil ve
Vojanově, já popadl batoh, ještě jsem zaslechl paní od sousedního okna.
„Vidíš Franto, dobře že sis zandal tu svačinu.“ Bábo starostlivá,
zabreptal jsem a vyběhl z vlaku. Ještě tak zamávat hrdinné
blondýně pod čepičkou, ale měla chudák asi jiné starosti.
Měl
jsem v úmyslu co nejdříve se dostat k mé rostlině. A nejkratší cesta,
jak se mi zdálo, byla po kolejích. Při trati nevedla ani ta nejmenší
vyšlapaná cestička, chvíli jsem byl na rovině, chvíli na náspu, na
rovině mezi kopřivami, na náspech rostlo zplaněné trní a akátí. A
pražce v kamenech měly tak hloupé rozestupy, že pohodlný krok byl
nemožný. Chvílemi jsem nudou zkoušel balancovat po koleji. Bylo
teplíčko a nosem procházel typický pach a nebo vlastně vůně
železnice. Měl jsem a mám dráhu dodnes rád. Konečně jsem přišel
k lesu, v němž vlak projížděl. Kousek od kolejí mě vyšlapaná
cestička dovedla pohodlně k protějšímu okraji.
„Tady je
to!“ Kdybych měl deset čtyřnohých čmuchacích pudlů, bylo by mě lépe,
ale takhle? Konec lesa vystřídal pás kopřiv kolem kolejí. Pročesával
jsem je křížem krážem. Po chvíli mě přepadla zoufalost a hloupost
celého nápadu. Měl jsem raději pomoci průvodčí. Došel jsem k místu
souběhu otovské silnice s kolejemi a pátral dobrých sto metrů, potom
jsem přešel silnici a zpáteční cestou prohlížel příkop kam se rostlina
mohla zakutálet.
Z projíždějící sanitky si mě nějak moc
prohlíželi. Najednou zastavili a já zaslechl ječivý hlas. „Je to
von, pane doktore, poznám ho!“ Otočil jsem se a uviděl přicházejícího
saniťáka a za ním se jako domácí kachna kolébala bába. „Určitě je to
von, pane doktore, zajistěte ho!“ Svitlo mně. Ne já, vona to byla, bába
co hrozila našemu vlaku. Na tváři fáčový flastr a jako by měla oteklou
hubu.
Saniťák se nenechal vyhecovat a smířlivě mě oslovil.
„Pane, nic mě do toho není, ale žena, kterou vezu z ošetření tvrdí, že
to vy jste jí zranil pichláčem.“ Baba šoféra dohnala a ječela na nás na
oba. „Doufám, že nejste posránek a neutečete a vy zavolejte na policii,
pane doktore!“ Šofér zakroutil hlavou, promnul si obličej a bábu
okřikl. „Paní nedělejte mi tu scény, nebo nic nevyřešíme.“
V
klidu jsem mu povyprávěl příhodu z vlaku a proč jsem zrovna tady. Bába
se nadechla, „ale já vám ho nedám za žádnou cenu! Donesu ho na policii
i s papírem vod doktora.“ „Vy máte ten můj kaktus?“ „No to se ví, že
mám, ale nedám ani neukážu!“ Vrátila se mi naděje a bez přemýšlení jsem
nabídl bábě, že půjdu svědčit. To její zavalité tělo radostí poskočilo,
otočilo a zrychlenou kachní chůzí vykročilo do sanitky. Před vozem se
bába natočila k nám a chytila se za fáč. „To víte, mám to durch und
durch. Bolí to jako čert.“ Šofér se bábě musel zasmát. „Na durch
und durch, chce paní halp und halp, pořádně to vydesinfikovat.“
„Ať
de s vámi dopředu, pane doktore, sama tu s ním nebudu.“ „Ženská, já
nejsem doktor a kdo kde bude, o tom rozhodnu sám!“ „Nastupte si ke mně
pane, ta by vás uštěkala.“ Za jízdy si postěžoval. „Takovejch vozit
deset denně? To radši jezdit s pohřebákem. Ale zkusila, prej měla tvář
jako ježek, samou bodlinu. I dásně rozpíchaný, ale ty scény co dělala!
Hlavně papír pro policajty. Řeknu vám, jestli to udělali ti co
zranili průvodčí, má bába recht.“ „Jakou průvodčí myslíte?“ „Nu tu co
jsem vezl před hodinou z Postřekova do Domažlic. Vodpískala, vlak už se
rozjížděl a nějací otrapové, prej neměli ani jízdenky, jí chtěli nechat
ve stanici, vystrčili jí a zabouchli dveře. Jenomže chudák pěkná holka
se nevzdávala, snažila se chytit vagonu a voni jí silou přibouchli
prsty. Určitě měla tři přelomený. Já bych takovejm ksindlům sekal
ruce!“
Řidiče jsem nechal vypovídat a myslel na rostlinu.
Představoval jsem si v bábině tváři zapíchané černé trny se
zbytkem vatičky z areolek a na rostlině chybějící černé
hřebínky. Ta tam bude úžasná geometrie, navždy zohyzděná, jako hrabě z
Angeliky. Viděl jsem, jak jí ve skleníku otáčím, abych se na to
znetvoření nemusel dívat. Možná se polámala ještě víc, když dopadla z
ženy na silnici, možná do ní vzteky kopala. Musím tu ženskou umluvit,
aby jí ukázala.
Šofér nás zavezl před poběžovickou služebnu.
Sotva jsem poděkoval, bába už těžkopádně vyběhla se zakrytým košíkem do
dveří stanice. Marně jsem jí volal. Bzučák odblokoval dveře a ta
vypasená ženská byla v mžiku uvnitř a mě zabouchla před nosem. Byla si
jista, že neodejdu, vycítila, jak moc mně na rostlině záleží. Během
dvou minut otevřel sám náčelník. Co všechno bába napovídala, nevím. Mě
zavolali do kanceláře po půl hodině jejího žbrebentění. Znovu
jsem před souhlasně pokyvující babou vypovídal co se ve vlaku odehrálo.
Ale přání uvidět rostlinu mě nesplnili. Už byla zapečetěna jako předmět
doličný, to určitě na příkaz neodbytné žalovkyně. A aby protokol zněl
odborněji připsali jméno, které jsem vyslovil, „Íblmánije
pektiniféra“. Nechal jsem při jejich pravopisu a podepsal.
Loučili
jsme se a na otázku, kdy se shledám s rostlinou, náčelník odpověděl.
„Oni ti pánové už toho mají na svědomí tolik a mi konečně, také díky
vám máme dostatek argumentů je předat domažlickému soudu. A ta
vaše rostlina, o kterou tolik stojíte poputuje v zájmu dobré věci před
nimi. Pak jí dostanete, věřte mi.“ 
Parchantům
z vlaku dlouhé čekání na soud určitě vyhovovalo, ale mě vůbec. Bylo
teplé léto, a jestli v papírovém pytli rostlina začne růst, bude po
geometrii. Za měsíc čekání jsem se spojeným řetízkem známých a za
trochu dobrého pití dostal k soudkyni, jenž byl případ přidělen. S
kytičkou, maskovanou v plátěné tažce, jsem protekčně seděl v návštěvní
místnosti soudu. Až tady mě přepadly výčitky, „alarmuješ řetěz známých
pro takovou malichernost, jakou je jedna rostlina, tady v budově, kde
prošel zástup zabijáků, násilníků, zlodějů i zlodějíčků a ty děláš
scény pro nic“. Tak divně mně bylo, že jsem chtěl odejít. Jenomže ve
vrátnici mě zase budou zpovídat. No co, v Americe se soudí mladé holky,
„ztloustly jsme z hamburgerů“, nebo ještě lépe, „výrobce nenapsal
do návodu, že nesmíme sušit kočku v mikrovlnce“. A já
holt jdu prosit o rostlinu.
Po hodině čekání vešla žena, která
mě rozpálila uši. Nádherné stvoření, co snad muselo jít rovnou z
maskérny. Byla to ona, soudkyně, k níž mě dovedl protekční řetízek.
Vyskočil jsem ze židle, uklonil jako dirigent a vykoktal pozdrav. Po
vzájemném představení, jsem vysvětlil mé malicherné přání. „A já už
jsem se vylekala, že máte zcela nové argumenty k případu, když mě
tak uháněla přítelkyně. To je snad nejhorší, když orodují známý
za známé.“ Znovu jsem se omlouval a ona mě přerušila. „Chápu vás,
rostlina je živá a chce své, ale já vám ji mohu vydat až po procesu.“
Zkráceně
jsem vypověděl jak dlouho jsem na ní čekal, jak je nádherná a
pravidelná, jako obraz v krasohledu. „Kdyby jste alespoň do chladna jí
umístila, aby usnula, nejlépe patnáct stupňů, vydržela by.“ Tak jsem
žadonil. „Víte co? Jeden kolega, starší poctivý soudce, chodím k němu
na rady, je myslím také kaktusář. Já mu rostlinu svěřím, on najde
správné místo, to pro vás mohu udělat. Budete spokojený?“ Už jsem si
netroufl vyslovit přání shlédnout rostlinu, z tašky vyštrachal kytičku
a políbil jí ruku.
Venku jsem nejvíce pocítil, že se ve mně
probouzí zastydlé mužství. Rty měla, jako z umělé hmoty, to ano,
ale obočí? Letící plameňák nad černou mokřinou pod zářivým nebem jen z
jediným mráčkem, s jediným ustaraným beránkem na čele. Tvářičky? Trochu
vystouplé, jako by si uschovala hrstičku pšenice, na horší časy.
Náušnice v barvě rtů. Moc pěkná žena. To musí být přiznáváníčko.
Za
tři neděle, mně jí pošťák konečně přinesl, tu očekávanou obálku s
červeným pruhem, to rajské předvolání k soudu. A já se těšil. Na
rostlinu i na soudkyni. Na obě jsem myslel každé uléhání. Do čeho
jsem se to dostal? Těšit se k soudu, to je nevídané. První přání se mi
splnilo, když ta hezká spravedlivá procházela soudní chodbou a noha ve
střevíčkách na vysokém každým krokem vykoukla z temného taláru,
jako by slavná diva už třetí děkovačkou vystrčila jen elegantní
kolínko z těžké opony a hledišti zatajila dech. Pozdravil jsem,
pousmála se, „myslela jsem na vás, už se brzo shledáte“.
Skoro bych se raději shledával s tebou ty krásko z taláru, pomyslel jsem si.
Předvolali
mě. Jak jsem se těšil, tak jsem se zpotil, když jsem přistoupil před
slavný soud a uviděl tu elegantní krásku jako náčelnici, kam se hrabala
blonďatá průvodčí, která seděla vedle usměvavé báby. A jen kousek ode
mě povedená trojice obžalovaných. Přísahal jsem a povídal událost z
vlaku. Tak podrobný výslech jsem nečekal, musela bába dělat scény
i u soudu. Nakonec asistentka přinesla na tácku rostlinu a
otázka soudkyně, zda se jedná o předmět, který mi byl odcizen a
vyhozen z vlaku jsem zčervenal.
I když jsem se neviděl, musel
jsem být jako zadní hovězí. Z rostliny jsem se podíval na soudkyni, po
očku na obžalované a zpátky na náčelnici. Viděl jsem, jak naklání hlavu
do strany, jak se jí beránek na čele schoulil a zamračil k dešti.
Opakovala otázku a já se trochu zmátořil nad rostlinou, kterou nebyla
má uebelmanie, ale nějaké divoce vytrněné acanthocalycium. Protože se
mi dělalo mdlo, řekl jsem ano. Po chvilce ticha zapraskalo dřevo lavice
a jeden z obžalovaných, ten co měl oči prověšené jako by byl v těsné
plynové masce se neudržel, vyprskl, že tohle v životě neviděl. Dostal
napomenutí a mně položili upřesňující otázku, zda se jedná o rostlinu
„Íblmánije pektiniféra“ jak zní jméno z protokolu, který jsem
podepsal.
Nikdy jsem nebyl v tak mizerné situaci. Pohledem
jsem zaprosil soudkyni o radu, ale nemohl jsem již protahovat a pro ni
jsem obětoval kaktusářskou čest. „Ano, je to ona.“ Začal jsem
oddechovat, jako bych vyběhl na domažlickou věž. A když jsem se
podíval, jak se křivdou prověšenému oči srovnaly a jak soudkyně mhouří
oči, vykřikl jsem, „ne, to není ona“!
Zapříčinil jsem odložení
rozsudku ke zranění paní Rézy Smolákové, báby se zhojenou tváří, která
mě propíchla očima, jako trnem z pasacany. Do večera jsem čekal před
budovou soudu až vyjde hezká spravedlivá. „Vy jste mně, ale zatopil,
vážený. Proč jste to udělal? Už jste si jí mohl odnášet. Víte co mě teď
čeká? No, naletěla jsem, to se v takovém povolání stává.“ Nejraději
bych klekl na kolena a prosil o odpuštění. „Já vám nelžu, to opravdu
nebyla má rostlina.“ Popsal jsem jí jak nejlépe jsem mohl a
spravedlivou přesvědčil. Chvíli se zadívala jako do dálky. „Říkáte, že
rostlina, kterou jsme vám předložili je mužskej a ta vaše byla ženská?
Vlastně máte pravdu, když jsem tenkrát nahlédla do pytle, říkala jsem
si, že ty trníky v řadě jsou pravidelné, jako řasy velké mrkací pany.
Mít trny jako ta druhá, ta nepravá jak říkáte, to by oči jen ztěží
zavírala, co?“ Usmála se, potom se jí objevil beránek na jasném čele a
sklopila oči do chodníku. „To by ale znamenalo,… nezlobte se, vaše
číslo mám, jak budu vědět více, zavolám vám.“ 
Jen
dva dny jsem čekal na telefon od soudu, ale neslyšel jsem hlas soudkyně
Filípkové, ale hluboký a pokorný hlas soudce Pansnera, jenž mě zval na
schůzku. V pět hodin odpoledne jsem přicházel do Vosmíkovi ulice na
okraji města a proti mně se pomalu nadnášela hezká spravedlivá. „Tak
jste přijal pozvání stejně jako já? Soudce Pansner je můj anděl strážný
s nejlepší pověstí. Víte, co by to ale bylo za chlapa, kdyby
alespoň jednou….“ Nedopověděla. Branku před rodinným domem otevřel
soudce sám. Najednou se vyloupl z barevných keřů. „Dobré
odpoledne, čekal jsem vás netrpělivě, jako na prvním rande.“ Byl to
příjemný pán, možná až trochu moc hezkej na tolik vrásek a bez břicha.
Usadil nás k zahradnímu stolečku a z chladu chodby přinesl víno.
Vůbec
jsem nechápal co se bude dít, proč jsem vlastně tady, mluvil tak
zeširoka, jako by stál pod horkým sluncem uprostřed nedohledného lánu a
hledal nějaký stín od nezbedného mládí až po nejtěžší soudní případ,
který řešil. Chvilku nás nechal vydechnout, to když šel pro druhou
láhev, dovyprávěl těsnopisný životopis a najednou se dostal obřím
skokem k současnosti. „Víte, bylo mě té rostliny v pytli líto,
byla tak nádherná, nevěděl jsem, že vy, kolego kaktusáři, jí tak
milujete.
Zkrátka jsem jí neuložil do chladna, jak žádala
kolegyně, ale vzal jí k sobě do skleníku a nemohl se s tou kráskou
rozloučit. Doznávám drahá kolegyně, vážený kolego, že do pytle jsem
strčil rostlinu náhradní. Chtěl bych se vám moc omluvit, drahá
kolegyně, kolego a navrátit vám ten brazilský šperk.“ Na zemi v trávě
ležel obrácený plechový kýbl, kterého jsem si příchodem povšiml, ten
odklopil, zvedl mojí krásku zasazenou v keramické, glazované
misce obsypanou drcenou cihlou a postavil na stůl.
„Bože
a teď nad tou krásou suď.“ V ten den jsme seděli až do setmění, navečer
přišla i paní Pansnerová. Pamatuju, jak vzala muže za ruku, dívala
se mu do očí a povídala. „Vidíte a já už si říkala, co sis to
vzala za chlapa, že nemá žádný prohřešek, vždyť je to taková nuda. A
nakonec se přece jen dočkám.“ Ještě v brance se nám pan soudce
omlouval. Hezká spravedlivá jej pohladila po ruce. „Kolego, jako by
jste mi tuze hladový snědl ze stolu svačinu.“ A dostal pusu, pan soudce.
Za
tmy jsem doprovázel hezkou spravedlivou, jak já jí chtěl tenkrát chytit
za ruku, ale bál jsem se, moc jsem se bál. Na takovou ženu prostě
nemám. Až doma, když jsem prohlížel rostlinu co byla téměř bez zranění,
jsem pochopil, že tohle milé přiznání, hezká spravedlivá
vyslyšela už o den, či dva dříve.
Tulačka - čtení 1 |
čtení 2 |
čtení 3 |
čtení 4 |
čtení 5 |
čtení 6 |
