|
Když Jolanka uviděla z okna vlaku první
chmelnici, otočila velké oči na vychovatelku, hned zas na
chmelnici a zpátky na účes a tak se rozchechtala, že si
Kateřina nevěřícně osahávala svůj jedinečný model. „To se
vám fakt povedlo paní vychovatelko.“ I já jsem se musel smát
pohledem na oba objekty. Ano, chmelnice není vinice. Vinice
je malebná a něžná, jako baletka v nadýchaných šatičkách.
Krajinu neruší, naopak, je její rtěnkou. Ale chmelnice? To
prodrátované monstrum, ty věčně padající sloupy a chmelové
liány pohupující se větrem, jako dlouhé chaluhy z mořského
dna, ty dávají rovné krajině prazvláštnost. A když je
chudinka bez chmele, když už jí nikdo nechce, protože ten
z dovozu je levnější, není smutnější pohled. Kousek země
zadrátovaný jak totalitní hranice, jako věznice. Smutné tělo
stárnoucí ženy plné síly se milovat, ale s kým?
Připravil
jsem túru z Podbořan do Žatce. A k radosti Jolanky, zařadil
kaktusářskou zastávku. Když jsme procházeli tou zachmelenou
krajinou na jedné menší chmelnici jsme zastavili a Kateřina
zavzpomínala. „Vidíte ty uličky? Rovné jak struny na base.
Kolik kilometrů jsme v nich naběhaly. A chmelové brigády? To
bylo povyražení. Lepší než bramborové. I lépe placené.“
Jolanka rozpažila ruce a běžela na druhou stranu uličky.
Chmelnice se ke mně přitiskla. „A kolik chmele jsme tu
vypily a kolik hubiček dostaly. Budeš mě mít někdy rád jako
ty svoje kaktusy?“ „Nepleť si brambory s meruňkami. Ty
chmelová královničko.“ Jako tělocvikářka nás hubená
proháněla cestou mezi chmelnicemi, aby už byla u kaktusů. „Jolanko
je sobota poledne. Každý kaktusář se dobře nají a pořádně
zdřímne. Nejdřív se stavíme na oběd.“ Jak jsme procházeli
těmi hořkými liánami, zarachotil mě v hlavě zvláštní pocit.
Jakoby se štěstí hádalo se strachem. Cítil jsem jak my tři k
sobě přirůstáme, ale nechtěl jsem připustit, že bychom
srostli. Dvě ženský z děcáku na krku. Odvykl jsem starostem
o druhé. Začal jsem se bát, že zklamu.
Konečně na zvonkovém štítku čteme jméno
kaktusáře. Skleník to byl typu „Hospodárný“ takový ten
zakopaný, taková zemljanka, dlouhý jako jedna tramvaj. Nad
terén vyčnívala jen sedlová střecha. Hned mě bylo jasné co v
něm najdu. Že to bude Jižní Amerika, protože musí být moc
vlhký. Zvláště když taje sníh. Nemýlil jsem se, ale zároveň
jsem byl překvapen. Notocactusy. Ten opomíjený a mnou
opovrhovaný rod. Několik stovek starých rostlin a žádná
nudle. Žádná zkroucenina. Jako kdyby měl každý od shora svůj
drát stejně jako tam venku chmel. Padla ne mne nostalgie.
Vždyť s těmi jsem začínal. Pravda, těla byla do půlky
korkovitá a faldy měla. Ale hlavy barevné, široké a plné
elánu. Jako Jolanka. Ta byla zakousnutá do ukazováčku a
pozorovala bizardní starce. Ve druhé půlce byla omladina a
mezi ní vyčníval jediný Ferocactus. A ten se do dvou třetin
nápadně podobal mým, ale nahoře, jakoby to byl jiný kaktus.
„Toho si moc nevšímejte, to je dárek od kamarádů. Je z
Kanárů. Podívejte jak redukuje trny a vytahuje. Za chvíli
bude jako ten chmel. To už mi nesmí do baráku.“ „Jolance
vylétl z pusy ukazováček a začala se strašlivě chechtat.
Tak, že vyběhla ze skleníku ven. „Co je jí?“ Zeptal se náš
hostitel. „Toho si nevšímejte pane Vodrážko, to má kořeny
někde jinde.“ Když jsme ukončili prohlídku, hned jak mě
uviděla, dala si ruku přes pusu.
Přikradla se ke mně a
posměšně prohodila. „Aby jste si koupil pořádnou špulku
drátu a klacky a začal ve skleníku drátovat Kanárskou
chmelnici.“ Vyprskla a utekla mezi kaktusy. Trochu mě ten
kanárský ferák vyvedl z míry, ale když nás hostitel usadil a
načepoval ze sklepa zlaté pivo, zapomněl jsem. Zvedl
sklenici nad hlavu. „Podívejte tu barvu. Sousedovo čtrnáctka
je to. Beru od něho po soudku. A na tu chmelnici ze které
je, vidím.“ Ukázal směrem, kde se majestátně pnuly chmelové
liány. Kateřině oči jen zářily a mě nedalo se nezeptat.
„Všiml jsem si, že máte skoro samé Notocactusy. Proč jste se
rozhodl pro jeden rod.“ „Jó hochu, jsem nemoderní co? Když
jsem s nimi začínal byl to šlágr. A potom, pracoval jsem v
JZD, pořád jsme nějak zápasili s rostlinami. Doma jsem
zápasit nechtěl, doma jsem chtěl pohodu a noťáci přežily
všechno. Teď hospodařím sám na sebe a to je další zápas.
Dneska ve sbírkách vymřely, já to vím, jako v našem kraji
chmel, ale všeho se lidé přesytí a jednou se vrátí zpátky,
jako ty chmelnice na Žatecko. A co vy pěstujete. Ještě jste
mě nic nepověděl. Vy určitě jdete z dobou co?“ Viděl jsem
Jolanku jak její drzá palice vykukuje ze dveří skleníku a
zadržuje smích. „No, já jsem si také leda čím prošel.
Nakonec jsem se usadil u feráků.“ Ta malá čekala, jestli se
pochlubím, kde jsem je vzal. Musel jsem to zamluvit chválou
sousedovo piva. „Mladá paní, pořád mi něco váš účes
připomíná.“
Kateřina zrovna seděla zády ke chmelnici jejíž
hořkost jsme pili a já se na ní usmíval. „Jsem rozená Žatečanka a kus kraje si někdy sebou nosím.“ Ani tak silná
nápověda nezabrala? Chvíli se šibalsky zadíval. „Je to
chmel, mladá paní? Je to chmelnice?“ Když Kateřina přikývla,
až za hradbu se smál. „No to musí dát práce takový účes,
mladá paní. Zrovna jako ta opravdická chmelnice. A co ty se
tam jenom culíš, mladá kaktusářsko. Skoč nám načepovat
žatecké.“ Podal Jolance sklenice a ta doslova do sklepa
skočila. Podezřele dlouho trvalo její čepování. „Co tam
holka tak dlouho dělá.“ Nechal jsem ty dva vzpomínat na
slavnou chmelovou éru a šel do sklepa. Seděla na židličce
jako Pandrhola, nohy rozkročené a zakloněná dopíjela
půllitr. „Ty ochmelko jedeš!“ Lekla se, odtrhla sklenici a
pivo jí stékalo po bradě. „Musím přece poznat ten chmel v
praxi.“ „Na to máš času dost.“ „Tak jak to šlo princezno,
kolik jsi vycmírala do žaludku?“ Zeptal se náš hostitel.
„Nešlo to, pěnilo jako jar.“ Nemohl jsem uvěřit, že jsme se
dostali k tak pohodovému člověku. A ani si nevzpomínám, že
by mě někdy chutnalo pivo lépe než tady.
Když, trochu přichmelený, jsem na všechny
hleděl nejistýma očima, byl jsem rád, že jsem to v životě
nedotáhl dál. Kdybych byl nějaký řiditel, nikdy bych neseděl
s dvěmi ženami z děcáku a jedním zemědělcem co se zmůže
jenom na noťáky a soudek žateckého od souseda. Pohrdal bych
jimi a to by bylo na nic. A protože to není na nic, štěstím
jsem se na židličce protáhl a pohledem na nebe jsem si v
duchu řekl, to je bubák.
Ten velký půlkruhový, temně šedý
mrak, jako obrovský smaltovaný lavor s vodou, mě vystrašil.
Jenomže zvednout se od poctivého žateckého se mi nechtělo.
Protože jej měli všichni za zády, zatajil jsem ho. Času
dost. Ještě několik skoků Jolanky do sklepa mezi družným
hovorem a pak si mě ta potvora sedla na klín a chtěla rýpat
do mých feráků. Najednou vytřeštila oči a ukázala na nebe.
Ten lavor v dálce se zvětšil a zešedl. I přes ujištění, že
je zde krušnohorský stín a prší jen málokdy, jsme se
rozloučili a cupitali se zpěvem k Žatci.
Motýli na okraji polní cesty poznali, že
vichr ten nebeský lavor brzy převrhne. Přidávali jsme do
kroku až z pochodového rytmu byl kvapík, který začal brzdit
sílící vítr a když blýskalo nad Žatcem a na rozpálené cestě
první kapky obalil jemný prach bylo po zpěvu. Vítr zesílil
natolik, že nám zprohýbal těla a v zápětí nebeský lavor
převrátil. Kateřina se chytla mé ruky a Jolanka se chechtala
jako praštěná. Běželi jsme do první chmelnice, skočili do
ztemněné uličky kde hořké liány tlumily vítr i déšť. Byla to
stará chmelnice, sežrané dráty a shnilé sloupy a celé to
monstrum se pod tíhou mokrého chmele a silného větru
rozhoupalo jako v mořské bouři dřevěná loď. V sousední
uličce, hned na kraji jsem objevil stříšku, možná myslivců.
Zavelel jsem a všichni jsme přeběhli. Alespoň trochu sucha.
Vítr tak zesílil, že konstrukci rozhoupal jako věžní zvon a
do toho první velký hrom, kterého jsem se odmala bál. Dodnes
trpím představou, že by mě protrhl ušní bubínky kdyby vedle
uhodil. Uvědomil jsem si, že jsme vlastně v drátěné kleci,
která může mít mizerné uzemnění. Viděl jsem Jolanku jak se
drží podpěrného drátu a hned jsem nařídil aby se pustila.
Chtěl jsem vyběhnout ven a pohlédnout kolik je ještě v
lavoru, když ucítím vrnění a nestvůrnou peterdu hromu. Hned
po ní rachocení padající konstrukce. Snažil jsem se vyskočit
ven, ale padající chmel i s dráty mě zabránily v útěku.
Rychle jsem se ohlédl do uličky, ale viděl jen padající
liány. Sklonil jsem hlavu, zakryl pažemi a nechal na sebe
padat mokrý chmel. Chvilku jsem spočinul v poloze skrčence a
potom jsem překonával tíhu drátů obalených rostlinami. Silou
jsem se vysoukal nahoru a jako se vodník vynoří z rybníka
plného okřínku jsem prohlížel zelenou spoušť. Půl chmelnice
bylo strženo i s kotevními sloupy. „Kateřino, Jolanko!“
Zařval jsem naplno. „Tady!“ Stejnými pohyby se z okřínku
vynořila Kateřina. „Kde je Jolana?!“ Ze spodu pod chmelem
jsme ji uslyšeli. „Tady jsem. Nemůžu se zvednout!“ Rychle
jsem přelezl a začal rozhrnovat těžké dráty s chmelem. Už
jsme viděli na obličeji její úsměv. Potom jsem uviděl, že je
přitažena k zemi nosným lanem, které měla přes hrudník.
„Můžeš dobře dýchat Jolanko?“ „Jó, ale nemůžu se zvednout.“
Když jsme sebrali zbytek chmele z Jolanky, zděsil jsem se. V
Jolančině klíně leželo potrhané sršní hnízdo a po jejím
triku a kalhotách lezlo více jak deset promoklých sršánů.
Stejně jak rychle bouře přišla, odcházela a z poškozeného
hnízda vylétli další sršni. Podíval jsem se bezradně na
Kateřinu a ta malá hned poznala, že není něco v pořádku.
Zvedla hlavu a přes prsa se podívala k nohám. „Ty vole sršni
a tolik najednou.“ Začala dýchat tak rychle, že bylo vidět
jak se z hrudníkem zvedá i drát. Bylo moc pěkné, že
zachovala klid, ale ty její oči prosily. Sám jsem byl
bezradný. Odmala jsem byl poučován mít bázeň před sršány.
Klín té chudinky byl jako letiště. Některé stroje připraveny
k letu, jiné již rolovaly, nebo přistávaly. Dokonce počasí
letům přálo. Šedý lavor přeběhl a za sebou táhl potrhanou
oblohu s prosvítajícím sluncem. Nevěděl jsem kolik potvor je
v hnízdě, ale bylo nutné ho odstranit. Jak a čím? „Podívejte
ty zadky. Musí mít žíhadla jak jehly na šití.“ Vykoktala
Jolanka. „Nehýbejte se, nemluvte, přijdu hned.“
Opatrně jsem
přelezl chmelovou spoušť, vyběhl ke křoví, ulomil dva pruty
a lezl zpátky. Hnízdo jsem napíchl na klacek a pomalu
přemístil kam jsem dosáhl. Pár potvor ještě divoce vylétlo,
i ty na Jolance oschly a sháněli se po domově. Opatrně jsem
nadzvedl drát, silou jej odtáhl, aby se Jolanka protáhla
z jeho sevření. Najednou ta holka zaječela, instinktivně se
posadila a plácla rukou do pravého boku. Rychlím pohybem
vydráždila sršně ke druhému žihadlu. Chudák holka se bolestí
zkroutila a já jí prostě popadl a vyhodil z toho chmelového
doupěte ven na popadané rostliny. Hned jsem se vydrápal za
ní. Stálo mě to bodanec do stehna a lýtka. Jen kousek jsme
přeskákali přes dráty do volného prostoru a tam se svalili
do mokré louky. Jedině Kateřina nad námi s lítostí stála,
ale ten její boží účes, byl stejně pochroumaný jako
chmelnice před námi.
Asi opravdu byly jehly na šití ta jejich
žihadla. S Jolankou jsme ty tři kilometry do Žatce lezli
jako váleční invalidé. Velké štěstí bylo, že kromě bolesti
snášela naše těla žihadla dobře.
Pokračování příště
Tulačka - čtení 1 |
čtení 2 |
čtení 3 |
čtení 4 |
