MOP
Čtení od Miroslava Naxery

„Co je mokré, to je čisté“, rada do vojenských prostor k nezaplacení a ještě k tomu na doznívající vojně mazácké, kde jste potajmu i zaslzeli, ani ne tak poledním sluncem nebo palčivou cibulí, nýbrž nevyžádaným počínáním blbců. Narozen za Tondy Novotného, jsem zmíněnou radou a s hadrem v ruce klopýtal prvním rokem vojny a jí se řídila rovněž hrstka narozených za Svobody i nekonečný zástup za Husáka. Jenom ta Havlovská generace už o ní nemá ponětí. Když vidím z okna bufítku ty, kteří by se měli otužilí pomalu z vojny navracet, jak chodí předjařím navlečení, huňaté šály třikrát omotané, brady zachlumcané, kulichy naražené přes obočí a děvčata vedle nich jen tak bez čepic, šál, jakoby se ony z vojny navrátily a utužené, ty svoje softwarové padavky podpíraly.

„Co je mokré, to je čisté“, „svatá pravda“, hlavně když jsem drhl zámecké žulové schodiště na zámku, nad Vačkářovým Zbirohem, v rodišti Josefa Václava Sládka, jenž si také oblíbil Fraňa Šrámek, Alfons Mucha a po velikánech se na výhodném místě kouzelného rozhledu, na rozhraní křivoklátských a brdských lesů, bez ptaní usadili Husákovští vojenští radisté. I já tam narukoval a viděl tu nejhlubší studnu Evropy v buližníkové skále, 163 metrů tesání tvrdé horniny a ta byla suchá jako mumie. A celý ten věhlasný zámek Zbiroh si vojáci podřídili svým choutkám. Co tam dělali, nemohu prozradit, přísahal jsem i když jen mizerným komunistům, ale také vlasti sic pod vedením pitomečků, které jsem musel trpět, ale díky ním nejsem softwarová padavka, jako tihle mladí na mostě. A vydrhnutím zmíněného zámeckého schodiště jsem poznal první mop na světě.

Jen chvíli jsem se při rajonech ulil a hned byl mop hotový. Kdyby tenkrát přihlíželi kapitalisté. Jen chvíli jsem se začetl do knihy o kaktusech, mé nejoblíbenější od dr. Schütze a hned mě načapal mazák, tu knihu, která mě ulehčila počátek vojny sebral pařátou, druhou mě chytil za ucho a táhl před žulové zámecké schody, potom vytáhl péro z poklopce a pěkně shora, proudem, cik, cak, je pročůral a poručil umýt. Na tom nebylo nic divného, jenomže on poslal dalšího vojáčka bažanta do truhlárny, jenž byla v podzámčí, pro hřebíky, lať a kladivo. Tu nádhernou knihu jsem musel pod dozorem nadřízeného rozevřít a hřbetem nápisem autorů Fleischer-Schütz, dvěma hřebíky na konec latě jako na násadu, přibít. Potom mazák kopl do vědra s vodou a od shora zámeckou žulu prolil.

A schody, po kterých chodíval hrabě Colloredo-Mansfeld s hraběnkou, Mucha nosil své obrazy a jenž prochcal socialistický mazák, jsem musel tou nádhernou knihou, před očima mazáků stírat. Rozevřenou jsem jí položil na schody a pomocí násady vytíral. Mizerná práce, listy se o hrubé schody muchlaly a zmuchlané převracely, když nasákly a kniha ztěžkla, musel jsem jí potopit do vědra, zašmrdlat, vytáhnout, násadu přidržet pod paždí a knihu sevřením zbavit vody. A tohle byl základ prvního mopu, co dnes používají uklízečky celého světa. Nevydržela chudinka dlouho, jen dva schody, poté listy odpadávaly ze žalu na žulu a pobavení mazáci odcházeli vyhledat další povyražení. Zbytek jsem dovytřel „zastaralým“ hadrem. Až teď, po letech jsem si tu vojenskou radu připomněl. To když jsem objevil na ferokaktusu párek vlnatky a poprvé své rostliny postříkal jedem. A podívejte, „co je mokré, není jen čisté, ale také kouzelně barevné“, a nevadí, že mokré od jedu. Krásnější už může být jen mokré tričko z Jitexu Písek na ženské hrudi, ale to nechávám vaší fantazii.

Málokdo ví, že na Zbirožském zámku vznikl první mop světa dr. Schütze, málokdo ví, že tam v podzámčí proběhl velký inkviziční soud s kacířem. To když na naší elitní zámecké rotě jeden, o rok mladší vojín, sečtělý knihovník to byl, prohlásil jen tak mezi vojáky, „Já si stejně myslím, když vidím tu naší vojenskou techniku, že by ti Američani válku nad námi stejně vyhráli. A ta jejich neutronka? Ta je lepší než atomka“, našel se mezi námi žalovníček a kacířský názor ohlásil politrukovi pluku.

Celý pluk tenkrát nechali lampasáci nastoupit do kinosálu a rozvraceče desetičlenná komise důstojníků na podiu odsoudila. A nejhorlivěji právě velitel naší roty, jenž se za diversanta moc a moc styděl. „Podívejte se soudruzi, na tuhle hlavu, to je snůška lží a ideologické diverse, takovýchhle vojínů si mohu nasrat celý kýbl!“ Byl to dlouhý soud a nám, dvěma stovkám přihlížejícím mrazilo. Rozsudek byl vynesen při prvním stání. „Přeřazen do konce vojny k prasatům“, na tzv. PZH (pomocné zemědělské hospodářství). Tehdy i samotným lampasákům muselo být zle, protože jeden, ten nejdůležitější, když jsem šel po skončení líčení na zámek, mě v kopci dohnal, zatáhl za rukáv a zdvořile oslovil, „Soudruhu desátníku, co si o tom myslíte, nepřehnali jsme to?“. Byl to politruk útvaru, podplukovník Fejfar, před nímž se všichni důstojníci třásli. „Nelíbilo se mi to soudruhu podplukovníku.“

I mě, jeden podobný šplhounek naprášil. To když jsem se horlivě přihlásil, že půjdu darovat socialistickou krev. Tehdy mě vidina volna mimo útvar až do večerky zlákala. Až v transfúzní stanici v Hořovicích jsem si uvědomil, jak nesnáším doktorské jehly a po odběru vzorku šli na mne mdloby. Vyšel jsem zchladit tělo do chodby za lítačkami. A ten šplhounek v čekárně, když už socialistickou tekutinu daroval, spustil na celou cimru, „soudruhu veliteli, Naxera nechce dát krev, zašil se do chodby!“. Tehdy jsem se vzteky vzchopil a šel. A do dnes jsem tu krev daroval již šedesátkrát.

Málokdo ví, že jsem za dobrou službu vlasti dostal ocenění, „vyfocení před bojovou zástavou“. A já se za to nestydím, tehdy to byla opravdu moje vlast, i když pod vedením blbců a zadrátovaná jako starodávný hrnec. Byl jsem mladý, z komunistů jsem si dělal srandu a nakonec, vždyť já si žil stejně jako dnes, holky se mně líbili stejně jako dnes, měl jsem rád kolo jako dnes a nevadilo, že to byl jen Favorit z těžké socialistické oceli, miloval jsem rybařinu stejně jako dnes a nevadilo, že udice nebyla z uhlíkových vláken i ženu jsem miloval stejně jako dnes a vlastně mám jen to, co už jsem měl tenkrát a víc nechci. I kaktusy jsem měl stejně rád a nevadilo, že to byly jen noťáci a gymna. A proto se nestydím za život minulý. Spíše bych se styděl být takovým padavkou jako tenhle porevoluční mladíček na mostě, zabalený do péřové bundy se šálou a s kulichem do očí jak si ho předjařím ved dívčina bez čepice a šály a hezká kolínka opředená jen studeným silonem. „Drž holka pořádně toho softwarového padavku a nebuď s ním dlouho venku, prochladne!“

Tulačka - čtení 1 | čtení 2 | čtení 3 | čtení 4 | čtení 5 | čtení 6 | čtení 7