Šestero zámeckých trhovců

Kdyby pan kastelán najal na svém milovaném zámku porotu z lidu, jež by na koňském nádvoří převzala úkol z šestice prodejních stánků vyhlásit ten nejlepší, byla by na tom chudinka hůř než porota z lidu, jež před padesáti lety odsoudila zámeckého pána, toho zpupného Habsburka! Hůře, ale řekněme zábavněji, neboť radou shora byla někdejší porota o vině zámeckého pána přesvědčena již před soudním procesem. Tahle svobodná, pokud by si od stánkového pultu nenechala naházet do kapsičky závazné dárečky, neměla by rozhodování jednoduché. Do šestice dobových stánků na koňském nádvoří, do takzvaných „pro turisty“ vybíral pan kastelán moc a moc přísně prodejce i zboží. Museli a muselo lahodit renesanci a udržovat tajemství milovaného zámku.
„Hlavně ne Vietnamce! Leda…, leda že by ve vlhkém sklepení předváděli turistům, jak Asiaté umí z plechu od sardinek na koleni zručně vytepávat originální korunovační klenoty České země!“

Na prvním zastavení by porota nahlédla do nehybných, leč upřímných očí dřevěných loutek, jimiž byl stánek vyšňořen, a kdyby majitel pan Jiruš zahrál divadélko třeba ze Starých pověstí českých, chválou by jej namístě potěšila. Musel by ale pan Jiruš vytáhnout jiné loutky ty slavnostní podpultové, aby zvítězil, třeba ty co povodil před nedávnem, když pan kastelán zavřel bránu a pro svoji divou ženou a kamarády stánkaře udělal hezkej večer. Po skleničce medoviny povodil pan Jiruš dřevěného Standu i jeho svačinářku po říši pokladů a sehrál scénku kamarádům k popukání. A kdyby měl štěstí loutkářův soused pan Paleček a teplo z prohřátého kamenného nádvoří nechalo rozkvést jeho stánek s kaktusy, určitě by za tu nádheru dostal bod k dobru. Co ale naplat! Třetí zastaveníčko zavonělo uzeným! Stánek pana Karlíka byl nasycený vůní po staletí neměnnou a nepřekonanou, vůní, co přitáhne dámy, pány i psy do společné tlačenice. Od voňavého stánku by ženská část poroty zahnala mlsné pány k panu Kožarovi. Hřívu a fousy měl jako černý lev. Kovotepec, kovář a podkovář, budil úctu už tím, že nikdy při svém kovářském řemesle nechytil plamenem. Za něžné podkůvky pro štěstí, ale i samostříly a mistrovské kuše, shrábl by body obojího pohlaví.

Ale i tyhle libůstky by zastínilo páté zastavení, ve kterém by mužské části poroty převoněla slečna Jarmilka Jirsová uzené kýty ocásky i žebra od souseda. Voněla přece tak svěže po citrusech a do vůně uzeného se vetkala, jako do sklenice studánkové vody malé zrnko hypermanganu. Krom za deště a krupobití, slečna nikdy nestála za pultem. Prodávala si svoje pálené nádobíčko s erotickými malůvkami před stánkem, obdařena stehny, podle pana kastelána jako těla lososích samic plných budoucího kaviáru, těmi co jím nedají pokoj aljašští lovci ani mlsní medvědi. A stejně tak nedali slečně Jirsové pokoj chalupáři a německy mluvící turisté okouzleni nejen nevšední krásou hrnců. Pan kastelán zpočátku slečně domlouval, „já vím, že erotika k zámku patří, ty tvoje hrnce dejme tomu, jsou dobré a vtipné a možná i umělecké, ale ta podměrečná sukně, Jarmilko“.
A Jarmilka ta krásná stehna hájila, „celou uměleckou průmyslovkou jsem proběhala v modrákách a zasviněné zástěře vod hlíny z kruhu a emailů z malůvek. Teď jsem konečně umělkyně na volnejch nohách a tobě se nezdají? Poprsí by bylo do zámku vhodnější, jenomže to mi, vážený panáčku kasteláne, popálil mizernej plech z pece“.

Před panem kastelánem tohle tajemství neměla Jarmilka nikdy vyzradit, způsobilo jeho duši neklid a mozek zaměstnávalo vymýšlením léček, jen aby dostal šanci neduh uvidět. Nepomohl ani slib, že do zámecké kašny nanosí teplou vodu a při měsíčku……. Taktéž zapůjčení šatů bývalé zámecké paní Jarmilka odmítla.
„Tak tě nechám vymalovat a potají zařadím do zámecké obrazárny?“
„Ne!“
Kastelánovy nabídky Jarmilce lichotily, přesto jí trvalo celé tři roky, než sama a dobrovolně stopu rozpáleného pekáče obnažila.
Pro úctu ke stáří by asi porota nejlépe ocenila poslední stánek s opravdovou bylinkářkou, seschlou a kostnatou paní Štěpánkovou, která z bylinek a pro bylinky žila. Likéry, mastičky, zásypy, tinktury a hlavně dobré rady. Měla zajisté nejchudší stánek co do obratu, ale pouhý pohled na malou stařenku ozdravoval.
A kdyby porota zůstala na vítězné vyhlášení a slavnostní večer pořádaný kastelánem, poznala by, že tohle šestero zámeckých trhovců je moc fajn. Opravuji, sedmero! Pana Palečka doprovázela občas trhoveckým životem manželka, trávila ve stánku pěkné chvíle a dokázala turistů poradit, neboť paní Palečková milovala astrofyta. I když se stárnoucí Paleček permanentně vykláněl ze stánku, aby viděl mladičkou umělkyni na volných nohách, své ženě byl věrný a po boku jí potřeboval, jako unavené oči potřebují vlahá víčka.

Slunce mířilo na stánky jen hradebními střílnami, když kastelán zavíral večerní bránu, aby nádvoří odplevelil od opožděných turistů, protože dnešní večer bude patřit jen přátelům ze stánku, kastelánové a jemu.
„Dneska jich bylo jako v Mauzoleu!“, zvolal od brány do nádvoří kastelán.
„Taky bys mohl mít na zámku nějakou tu falešnou habsburskou mumii ve skle!“, navrhl kovář.
„A koho bych měl jako dneska vystavovat?“

„To bys koukal, kdo všechno by se posmrtně ukazoval! Vono, mít na furt stálý klíma a bejt okukován ženskýma, kamaráde, lepší než v urně pod jalovcem. Tam tě akorát vysypou, a bydleníčko odnesou do sběru.“
Paní bylinkářka s podivně svítící lahví skočila do chytrého rozhovoru mezi kastelánem a kovářem. „Tady máte něco na balzamování živých, po tom budete mít jiné myšlenky. Ale kdybyste chtěli, já vám do skleněné rakve zalehnu, mám to tu naplánováno do devadesáti a pak mě můžete naaranžovat coby před sto lety zesnulou habsburskou hraběnku.“
Kastelán se zamyslel, „a co ta prsa, paní Štěpánková, vždyť je máte jako kdybyste zrovna na chirurgii dočepovala, to by byla podivná mumie, nemyslíte?“.

„Chlapče, jen si rejpni, já kojila ještě před třiceti lety! Za mnou jezdily manželky tehdejších pohlavárů, co byly vyschlé a strhané porodem, já měla nejlepší mlíko v republice, já nadojila víc než slušovické krávy a to jsem ještě neznala tuhle bylinu!“
Stařena pozvedla hranatou láhev likéru do paprsku večerního slunce, co pronikalo hradební střílnou, ta láhev zasvítila jako rozžatá pochodeň.

„No potěš pánbů, jestli jste odkojila ty dnešní raubíře, co nás vedou! Neodkojila jste taky toho křišťálově čistého Standu, co má náš pan loutkař pod pultem?“, nadále rejpal kastelán.

„Že tě pusa neupadne, zámeckej, tohohle andílka z lidu, co se zamiloval do svačinářky, že by zkazilo moje mlíko? Ten musel v mládí chlastat vodstředěný mlíko z igeliťáku a ještě naředěný Babinskýho chcánkama. Ty máš ale dneska rejpavou!“
Ta kostnatá stařenka se zdviženou lahví, osvícenou posledním hřejivým paprskem, stála jako malá omšelá soška svobody, dokud si jí nepovšimla divá kastelánka, „paní Štěpánková, vždyť vy držíte olympijský oheň!“.
Divá kastelánka dobře znala obsah láhve, pojmenované Máří, už několikrát jí stařenka pohostila, a po každém Mářím zdál se kastelánce svět zámečtější, lid lidovější, trhovci trhovečtější a průvodcovství zábavnější, protože po Mářím si směle zahrála na hraběnku i služebnou.

Ještě než usedli ke stolu, vykonali stánkaři večerní spouštění přední stěny stánků, té velké těžké okenice na pantech, která vodorovně otevřená chránila pultíky před šikmým deštěm i sluncem a nocí před zloději, spouštěli je jako kolotočáři, co uzavírají barevnými růžemi načepýřené střelnice s olovnatě mazlavým pozadím. Tahle operace byla krátkou rekapitulací uplynulého dne. Neměli před sebou žádné obchodní tajemství, každý měl docela jiné zboží a tak si s klidem prozradili úspěšný i neúspěšný den a trochu té malé závisti nad sousedovou povedenou tržbou vždy obrátili v legraci. „Dneska jsem si nevydělal ani na sekyru, abych usekl Babinskému hlavu, jednu Libušku a jednoho Horymíra. Na Šemíka už neměli. Co já teď budu dělat se samotným koněm?“ Zabědoval loutkař a kaktusář Paleček mu s úsměvem navrhl, „posadíš na něj Standu se svačinářkou a utrhají tě ruce, uvidíš, a vůbec měl bys jít s dobou a vyřezávat jiné postavičky, kdo řekl, že Kožený je náš vzor? I to už je tajemná historie, a národ potřebuje nové hrdiny, nemyslíš?“.

Kastelánka, co ochotně pomáhala malé bylinkářce s těžkou okenicí a určitě ne bez odměny ze zářivé láhve, stařence pošeptala, „těm dvěma jednou namícháme nějaký odpolitizující čaj, paní Štěpánková. Loutkář s kaktusářem, to je stejně zvláštní spojení“.
„Tak kdo měl dneska největší tržbu, skočí Lanýžovi pro pivo!“, nakázal kastelán, když pokládal na stůl ohromný kamenný džbán.
„Pro pána krále, to je ten co z něj napájeli Habsburkové koně!“, mínil kovář, když bouchl s okenicí a spiklenecky zamrkal na slečnu Jirsovou, „tak snad paní Štěpánková, ta dneska vyprodala zámeckým vílám na tvářičky všechnu tu její zázračnou kolomaz!“.
„To bych radši přikutálela sud, než se tahat s takovým kameňákem! A vůbec, znáš tu písničku, kdybych já byl kovářem, ukul bych si vílu? Kde ty máš nějakou, hm?“

„Víly jsou z páry, paní Štěpánková, to by mně železo chladlo!“ „Trdlo, z páry jsou bludičky!“
Kastelán přerušil neplodný rozhovor, „tak dozvím se, kdo měl největší tržbu? Džbán je ze sklepa nachlazený tak si pospěšte!“. Zámeckej se podíval na Palečka. „Já vydělal dvacku za celej den!“ Hned na to zahlásil kovář, „já osmnáct“, loutkář „já patnáct“, slečna Jirsová podlomila volné nohy, „vy vydřiduši já osm kaček a to stojím celý den polonahá na slunci!“. Po slečně se ozvala malinká bylinkářka, „já hovno, mě akorát zase vokradli!“. Všichni se pak svorně podívali na uzenáře, věděli, že se džbánem je dneska na řadě, ale bez jejich divadélka by to nebylo ono.

„No jasně, že mě to nenapadlo dřív, pro pivo a ještě vám neřežu uzenou kýtu, bando. Pojď mi otevřít, zámeckej!“
Po chvíli uzenář přinesl pivo jako křen, „tahle nefiltrovaná piva to přece jen je pití, to je jako s moukou, šlechtě se nelíbila tmavá, chtěla bílou a kvůli ní se zrna strouhala, dneska se to vrací, jenže huby už jsou zkažené, co říkáte paní Štěpánková?“. „Nic, jenom to, že bílá mouka zalepí střeva, když nám nenakrájíš něco mastného!“
Uzenář se usadil k ostatním, „to ještě uvidím, jestli nakrájím, víte, že jsem potkal v hospodě jednoho maníka, co ze mne na
Točníku vyžebral nejdražší klobásu, tu jako čabajku? Voťapával, ochutnával, chválil, překážel zákazníkům a nehnul se z místa dokud, abych se ho zbavil, jsem mu jí dal zadarmo. A ptal se po tobě, Evžene, jestli prej neznám nějakého kaktusáře Palečka, když takhle jezdím. Řekl jsem mu, že jsi dneska nahoře na zámku. Tak tě mám pozdravovat od nějakýho Dudka!“.

Paleček znal Pavla Dudka dlouho, zrodilo se mezi nimi přátelství. Od doby, kdy Dudek poprvé u Palečků zazvonil, uteklo už pět let. Tenkrát se u vrátek ohlásil jako milovník astrofyt, tím padl do oka paní Palečkové, s dovolením si posbíral bludné semeníky z Palečkovy sbírky, kterými chtěl zaučit syna do výsevů. Hodně se od Palečků naučil, hodně toho z kamarádství dostal, byl přijat jako spolehlivý přítel rodiny i se svou milenkou, která jej vášnivě opěvovala. A zrovna dnešní večer se všem hodilo, že ti dva se náhodně setkali, protože ten kamenný džbán, ta habsburská napáječka koní, jak mínil kovář, předčasně ukázala řemeslnou práci dna. Bouchání na zámecká vrata bylo v ten večer neodbytné, nikomu se nechtělo zvednout a zahnat zoufalého turistu a se džbánem to bylo zrovna tak. Paní Štěpánková totiž položila na stůl zářivé Máří a to mělo jiné grády, to klokotalo mnohem rychleji, to se prohánělo šedou kůrou jako v Pyrenejích divoké kozy. Neustávající bouchání už lezlo všem na nervy, „ty Evžene, není to náhodou ten tvůj známý, co jsem ho potkal U Lanýže? Zrovna tak byl neodbytný, když na mě žebral na Točníku klobásu“, zauvažoval řezník. „Možné je všechno, tak víte co, ať je to kdo chce, vrazím mu džbán do ruky.“ Paleček popadl kameňák, půjčil si kastelánovu obruč s klíči a sotva bránu otevřel, zakřičel, „pánové jsme zachráněni, máme tu pana donašeče!“. Tehdy ještě chudák Paleček netušil, že Pana Donašeče par excellence.

Zanedlouho byl pan Dudek ve vratech, „tak vám to nesu, ale mám od hospodského vyřídit, že už je dneska poslední, bude zavírat!“.

Řezník se podivil, „Lanýž, že by v létě zavřel po deváté? Tomu nevěřím, to by spíš zavřeli Koženýho, však vy z něj ještě jeden vymámíte, jako ze mne tu klobásu na Točníku!“. Dudek se bránil, „vy si na to pamatujete? To jsem jenom zkoušel, co vydržíte, vaše chyba, že jste dal“.

Paleček kamaráda obhajoval, „tady Pavel, ten umí jinak prodávat a smlouvat, k tomu můžeme všichni jít do učení“.
Po druhém a ještě třetím džbánu, který donesl sám kastelán, se nálada rozeběhla naplno, Paleček byl rád, že tu má kamaráda, který zaujal Mářím rozdováděnou bylinkářku Štěpánkovou, „mládenče, ty máš oči uhrančivé jako myslivec z Babičky a to vysoké boulovaté čelo, jako kdyby tě měly co nevidět vyrašit rohy, nejsi ty čert? Ty by ses mně líbil v mém stánku, dal bys mu grády, nedáme to dohromady?“.

Dudek, na kterého Máří spolu s pivem obzvláště bleskově působilo, navrhl, „to víte, že jo, nacetlujeme pampelišky se šťovíkem a uvidíte, jak nám paničky budou trhat ruce“. Bylinkářka se zamračila, „no, no, to se nějak moc brzo rouháš, bylinky musí mít svůj fištrón, ty se šidit nesmějí, ale jestli mně ta tvá huba vydělá na důstojnej funus, když mě tady zámeckej nechce položit do skleněné rakve, tak si mel co chceš“.

„No potěš pánbů, paní Štěpánková, to už to bude s účinkem bylinek jako s předvolebními sliby, pamatujete, jak nám politici slibovali, že zatočí s lůzou úplatkářskou?“

„A dyť já, kováříčku, taky dávala, třeba za to, aby mě tenkrát nechali sbírat bylinky ve vojenském újezdu, to jsem musela vyléčit krajského tajemníka. A vůbec, já jsem každou chvíli léčila nějaké partajníky, aby mě nechali žít na volných nohách, tenkrát to nebylo samo sebou a já nebyla slavná, jako bába Kamenická od Radnic, musela jsem leckomu tam nahoře za hubičku vodkojit a vyléčit neduhy, aby mě nestíhali pro příživnictví, no a teď mám hovno důchod, nic mi nedávají. Už se vidím ve skleněné rakvi, jak mě mládenci okukují, a zámeckej se nade mnou ne a ne smilovat. Ech, taky jsem mívávala stehna jako tady Jarmilka, to se to po světě jinak chodilo!“

Kastelán chtěl zahnat bylinkářčin chmur, „paní Štěpánková, vždyť vy jste vlastně prodlužovala životy těm, co zavřeli někdejšího zámeckého pána a to chcete do skleněné rakve na jejich zámek?“.
Kastelánka vycítila nevoli bylinkářky na nepovedený vtip, s klokotajícím Mářím v žilách spiklenecky vyskočila od stolu, a běžela za válečného pokřiku k zámku, „pánové dneska nechci o politicích ani slyšet, dneska na ně, víte co?!“.
Výhrůžku vyštěkla již do chladné zámecké chodby. Kastelán na bylinkářku zamrkal, „ta přijde s halapartnou nebo mušketou, kolikrát jste jí, prosím vás, nalila to vaše Máří?“.

Očekávanou odpověď paní bylinkářka váhavě pozdržela a záhy změnila, protože všechny přítomné kolem stolu zaujal v předposledním okně, kde byla někdejší hraběnčina trucovna, nevšední obraz.
„Podívejte, vytáhla mnohem mocnější zbraň, než je halapartna.“ Všichni chlapi, kromě kastelána popošli jako náměsíční několik tichých kroků ke vchodu, aby lépe viděli kastelánčinu nahou zadnici vystrčenou z okna hraběnčina a konající malou potřebu. Pan Dudek první narušil zpěv nažloutlého pramínku kopírující zámeckou fasádu a ve vzduchu se tříštící na sta a sta kapek padajících na dlažbu nádvoří. „Tak to je ten nejlepší chrlič, co jsem kdy viděl!“

Kovář nalepený na Palečka uznale pokýval, „takový bych zaboha nevykoval“, a omámený Paleček povzdychl, „blázne, jak bys chtěl kovat, neposednou rtuť?“.

Najednou jejich nevědomky spojené lokty rozevřela hlavička té mrňavé stařenky, s obličejem navrstveným tolika vráskami co je jich jen v sesuté stěně stoletého rumiště, malé ruce kroužkovitě pohladily oba pány po zádech, „mládenci, nevykoukejte se, po ní půjdu ještě já“.
Nevnímali, zlaté kapky jim zpívaly jako vábivá flétna.

Pan kastelán se za svou ženu trochu zastyděl, „paní Štěpánková, tohle přece nemůže udělat kozlík lékařský, nebo máta peprná“.
„Slyšel si přece, že paní Štěpánková sbírá bylinky ve vojenském újezdu a tyhle nejspíš rostly na nevybuchlém dělostřeleckém granátu“, obhájil kastelánčino počínání pan Paleček.

Když ten skvostný chrlič zmizel v útrobách zámku, kastelán si postěžoval, „tohle není všechno, posledně dostala nápad, že bude předvádět turistům skok do zámecké studny, to jste pro změnu trhala bylinky v kráteru po vybuchlé mině?“.
Tentokrát si paní Štěpánková sama rýpla do politiky, „bylinky do Máří se musí trhat zrovna v době kdy má senát prázdniny, sněmovna je natlačená u svačinářky v bufetu, ministerský předseda v zahraničí, silničáři látají díry na dé jedničce a tady Evženovi kvete jeho bájná lophophora“.

„Tak to nemáte jednoduchý, paní Štěpánková, Vietnamcům na to stačí z ulice ukradená výbojka, černej odběr elektřiny a jedna cimra v podkroví.“

„Jenomže po tý vietnamský čalamádě se nevystrkuje zadeček z hraběnčina okna, ale tasí mačeta“, doplnil loutkař.
Když kastelánka obhlédla ten vlhký kousek nádvoří, za ovací se usadila k ostatním, „tenhle typ úlevy je k nezaplacení, za ten ručím hlavou“.

Panu Dudkovi jakoby se zvětšily boule na vysokém čele, „vona ta vaše medicína přece jen má něco do sebe, paní Štěpánková, asi tu výpomoc ve vašem stánku vezmu“.

Paleček se rozhodnutím kamaráda zaradoval, „to je správné slovo, a když zrovna nebude potřebovat tvoje služby paní Štěpánková, pomůžeš mně, beztoho dávají poslední dobou lidi přednost žraní a tady řezník si nějak moc vyskakuje. Vzpomínáš, Pavle, jak si na klubové výstavě kaktusů vybíral lidem z nákupních košíků kaktusy jiných a podstrkával jim ty se svou cenovkou PD?“.
Pan Dudek se hájil, „to jsem jenom zkoušel, co vydrží, jejich chyba, že si to nechali líbit“.

 Astrofyta, ty překrásné rostliny, co pobraly od přírody vlastnosti, za něž se nemusí stydět a jež se neztrácí ani ve zdejším, rostliny co snesou s hrdostí omyly nezkušených, rostliny, jimž stačí jen pár odstínů barev, aby dozdobily svá prostá, leč kouzelná těla. Vždyť kolik barev si nosí sněhově bílá myriostigma na svých pěti ztučněných žebrech? Asi tolik co doktorský plášť! Přesto má navrch před leckterým barevným hýřilem. Tu bílou hvězdici opajcovali, krví probarvili a jí se nazdobili revolucionáři, ale to už zdaleka není ono. Rovněž niveum či ornatum se nemalují nadbytečně jako prvomájoví bicoloři. Snad pro jednoduchost tvaru je tolik možností nějak je dohňácat, pokřivit, narovnat, zúžit, roztáhnout, vypoulit, pootočit doleva doprava, svěsit, napřímit, protáhnout, zkrátit, zdrsnit i vyhladit. A do toho se s vervou pustili Japončíci, do panenských tvarů zabudovali tak složitou architekturu, v níž se prase vyzná. Atiky, vikýře, niky, věžičky, nožičky, ouška, hlavičky, čudlíky, hrbolky, faldíky! Paní Palečková, velká milovnice astrofyt, si na tak vysoké noze nežila. Poněkud skromnější křížence poznala, když pan Dudek přinesl misky plné semenáčků z bludných semen kdysi osobně u Palečků sbíraných, „já jsem si pro sebe pár pěkných vybral, vyberte si taky a ostatní klidně prodejte“. Palečková byla ráda, milovala ty neznámé tvary, co vznikaly křížením jedinců, ale manželovi do skleníku moc nesměly, své ženě vyčlenil hanebné místečko na konci, kde pod parapetem jednou objevil ten hrůzostrašný notes s úhledně vyplněnými tabulky, ze kterých vyčetl, jak manželka sama cíleně opylovala dohromady základní druhy astrofyt. Ač sám byl překvapený nad výsledkem rozmanitosti rostlin, opovržlivě se zahleděl na vyčleněný prostor, paní Palečkovou povolal na kobereček a spustil, „za ty tvé hybridy může Kolumbus!“

„Co tu plácáš, za jaké hybridy?“
„Za tyhle! Páříš Švorcovou s Topolánkem!“

Paleček otevřel sešit manželčiných poctivých údajů „neříkej, že si tohle všechno spářila, vždyť je tu vypsanej roční provoz nevěstince! Kdybys tohle udělala před sto lety, Blaženko, odvedl bych tě faráři ke zpovědi. No podívej, asterias x capricorne, to je jako Suzi Quatro s Kmochem!“ Ornatum x niveum to je vrabčák s bažantí slepicí! No prosím, myriostigma x senile, Blaženko, to je snad ještěrka s divočákem!“

Paní Palečková se nenechala zastrašit, pohladila podivně vločkované asteriásky, potom stejnou rukou tvář manžela, a své počínání vysvětlila, „Jimi Hendrix byl také míšenec a jak mu to hrálo, pamatuješ? Tu obehranou vinilku ještě máme, chceš si poslechnout?“.
Paleček si otřel poskvrněnou tvář, „Blaženko, znám jednoho krutého náčelníka, co byl rovněž míšenec!“.
Manželka si přidupla, „a vůdce, ten mizera, zas čistokrevný árijec!“.

Bůh ví, jak by manželská přestřelka dopadla, kdyby se Paleček nezadíval na jeden semenáč, jenž svým monstrózním tvarem připomínal zasněženou chaloupku, mávl rukou a odešel po svém.

„S tím se musíš smířit, Evžene, lyžařské sjezdovky už taky nejsou jako dřív, holej kopec kde bylo jedno lano s kotvou pod zadek, dole boudička s motorem, jednou čtyřicítkou žárovkou, nahoře kladka a hlavně božské horské ticho. Nic víc. Dneska tě vyvezou třeba vleže s podnosem žrádla, a aby horské ticho nerušilo, huláká hudba, do noci září halogeny a každých padesát metrů je stánek na posílení žaludku i nálady, samotná příroda už dneska na naše tempo nestačí, Evžene! Kalhotky ženských už nejsou jako dřív, dneska jim přes to stačí tkanička od bot. Ta tvoje astrofyta jsou zrovna tak ohrožená, japonskou zručností jen ožila, podívej, jakej balík daj lidi za olezlou jako pilníkem sjetou a hřebíky pobitou myriostigmu“. Tak tehdy domlouval Palečkovi starý kamarád, jenž si nad záznamy paní Palečkové nedělal hlavu, „když se jí to líbí, Evžene, proč ne?“.

Proto měl Paleček raději pana Pavla Dudka, jenž zastával názor, že nad čistá astrofyta není, ta ostatní jsou jen úletem do kšeftu, jen jakýmisi modrými šmoulími dobrůtkami, „pravé niveum tlusté jak kozí vemeno to je ono!“, říkával kamarád. A od kouzelného večera na zabedněném nádvoří kdy poprvé kamarád Dudek nahlédl do kastelánčina chrliče, docházel do stánku Palečkových častěji. Oba, Paleček i Dudek ač každý v docela jiném podniku, měli zaměstnání na směny. A to se Palečkovi hodilo, v době kdy je dcera obdařila pěkným vnoučetem, jakoby paní Palečková byla ona rodičkou. Vydatná výpomoc dceři jí ubrala čas trávený ve stánku v době manželovy směny. Kamarád Dudek se tehdy nabídl, „stejně tu s tebou čumákuju, když bude potřeba, zvládnu to sám, klidně jdi do práce, bylo by škoda nechat zavřeno!“. Zaučovat kamaráda nemusel, ten svojí obchodní zdatnost prokázal při první návštěvě, uměl návštěvníky dokonale přesvědčit, že pořádný kaktus je nad hrnec pomalovaný nahou zadnicí, nad nezdravé uzené, nad nebezpečné kuše, a na co loutky? Loutkový režim už jsme zažili!

Jen paní Štěpánkovou nechal na pokoji, snad s úctou ke stáří nebo k čarovným bylinkám, naopak když nádvoří zelo prázdnem stařenku navštěvoval a nabízel výpomoc. Někdy se sama dobelhala, poslechnout si tu jeho čertovskou hubu, a zdviženým prstem Palečkovi hrozila, „Evženku, dlouho tě toho čertíka nenechám, my máme spolu úmluvu a ta se musí dodržet, jinak si na to posvítí Luciferskej!“.

Někdy stařenka k jejich stánku donesla Máří, potají aby to neviděla kastelánka, „ta by hned přihopkala jak na rohlík městský holub, vona je po těch bylinkách schopna všeho, nedávno jsem jí trochu víc nalila, vyběhla na balkon a lámala turistům štrůdl!“ Paleček si všiml, že na kamaráda mělo Máří stejně ďábelské účinky, po něm vždycky oběhl stánek a před ním, stejně jako umělkyně na volných nohách, lákal turisty ke koupi kaktusů od „nejlepšího pěstitele“. Kolikrát se Paleček až zastyděl, když kamarád tlačil turisty k pultu.

„Pavle, mít prořízlou hubu jako ty, dávno bych si vyběhal u doktorů invalidku.“
„To víš, do lidí to musíš umět pumpovat, neříkej, že jsem tě nezvedl tržbu.“
„To si zvedl, však to také často zapíjíme, nemyslíš?“
„A Pavle, když tě to tak jde, sobotu a neděli dělám, vezmeš to tu za mě?“
„Klidně, vždyť jsem tě to nabízel, kamaráda ve štychu nenechám, o víkendu má být pošmourno, na zámek polezou jak diví.“

Paleček tehdy litoval každého dne bez kamaráda, měli společné plány, zažívali společnou legraci, společnou výpomoc a toho dobrého vína co u Palečků vypili, vyrobili společnou drtičku cihel, protože drcených cihel není nikdy dost a do astrofyt patří jako majoránka do vošouchů, z Hyčického lomu navozili prvotřídní noblesně drcený vápenec, rostliny jím potěšili, jako borová hrabanka potěší rododendron. S astrofyty začal Paleček o pár let dříve, náskok pan Dudek kvapně doháněl, hodně se od Palečků naučil, hodně si toho odnesl, avšak dobře věděl, že přebujelým růstem astrofyta uštvat nesmí.

Když Paleček po neděli odemykal stánek, to bylo keců od kamarádů stánkařů, „Evžene, kameňák ve sklepě už se chladí“, ozval se z okna kastelán. Hned po něm, ze sousedního stánku zavtipkoval loutkař, „Evžene, že prej v žebříčku nejbohatších šlapeš na paty Bakalovi, z jakého dřeva tě mám vyřezat?“.

Řezník a uzenář se natáhl přes voňavý pultík, „Evžo, kastelánka říkala, že necháš udělat na zámku novou střechu!“.
Paleček nechápal, proč zrovna při pondělku na něj kamarádi sypou průpovídky, včetně zdrženlivého kováře, „člověče Evžene, víš, že v neděli přistál na nádvoří záchranářský vrtulník? Ten tvůj kamarád to tu řídil jak inženýr letového provozu, představ si, z vrtulníku vynosili raněné, nakoupili kaktusy a letěli dál! Jo a ty raněný nám tu nechali!“.

Paní Štěpánková už z dálky hrozila prstem, „toho čertíka tě co nevidět seberu!“.
Přiběhla i slečna Jirasová umělkyně na volných nohách a vystavujíc svá stehna úpěnlivě prosila, „Evženku, přispěješ odrbané umělkyni na barvičky pro malované hrníčky?“

Paleček nechápal, „co všichni blbnete? Vždyť jsem byl v práci a žena držela stráž u vnoučete, kamarád to tu za mě vzal, co má bejt?“.

„Nic, jenom aby ten džbánek neztratil trpělivost, za tu víkendovou tržbu si jej zasloužíme, co Evžene?“, ukončil rýpání kastelán.
Paleček ve stánku dlouho nevydržel, zvědavost jej dovedla za slečnou Jirasovou, „co se tu proboha dělo, Jarmilko?“.
„Nic, nech je bejt, jenom jsme všichni koukali, jak to ten tvůj kamarád umí, málokdo odešel ze zámku bez kaktusu, ten by měl prodávat svatejm odpustky. Měl tu na výpomoc nějakou blondýnu, ta kasírovala a on lákal před stánkem, těch beden co natahali z auta, takže, Evženku, ten džbáneček ve sklepení je opravdu netrpělivý.“
Paleček zalezl do stánku, podíval se po kaktusech a nešlo mu do hlavy, přece Pavel se u nich večer stavěl, aby mu předal klíče a tržbu, ta nebyla nikterak mimořádná, o nějakém návalu nebyla řeč. Palečkovi se najednou stáhlo hrdlo, a co ty bedny z auta, jak říkala Jarmila? Tehdy si Paleček řekl, „no, budiž mu to přáno, ten jejich podnik se moc nepředá, ale že prodával své kaktusy, to mi říct mohl“.

Džbánek Palečka neminul, v ten večer si chudák klestil cestu do hospody U Lanýže trojnásobně. Že víkendová tržba putovala jinam, kamarádům neřekl, a své tajemství raději zahnal klokotavým Mářím. Nezmínil se ani manželce, ba ani kamarádu Dudkovi, který se středečním ránem ozval, že zítra přijde na výpomoc. A o věci mlčel, i když jej tentýž kamarád požádal, jestli si může přivést k prodeji pár kaktusů, co jinde neudá.

Paleček neměl do zámku daleko, když kvůli závozu nemusel autem, cestu hravě zvládal na kole. Ve středu se rozhodl pro pěší docházku, vůbec nevadilo, kdy na nádvoří dorazí, z počátku kastelán stánkaře přesvědčoval, aby bylo v době prohlídek co nejvíce stánků v provozu, později, když poznal, jaké měl štěstí při výběru, jakou partu dal dohromady, nechal všemu volný průběh. Paleček se loudal, přemítal, jestli se Dudka zeptá, jak to o víkendu šlapalo, nakonec se rozhodl mlčet, vzpomněl si, jak mu Dudek nedávno říkal, že se jeho syn neuváženě zadlužil, a břemeno, že může padnout klidně na jejich dům. Nakonec si řekl, „asi potřebuje peníze víc než já. A proč já vlastně prodávám kaktusy? Nebylo by lepší, stát někde v proudu Berounky a chytat ty úžasně stříbrné nosaté podoustve, co se umí za svobodu rvát jak tygřice? Nebo prohánět kolo někde v Českém lese? Kolikrát už zkoušel třídenní výlety. Vždycky se mu zastesklo po kováři, loutkaři, po babče Štěpánkové a hlavně po Jarmilce, co si jej vytvarovala na zpovědní vrbu. Když Paleček prošel zámeckou branou, na nádvoří už bylo pět stánků v provozu, pět těžkých okenic zvednutých a za tou poslední uviděl rozmlouvat kamaráda Dudka s paní Štěpánkovou. Když zvedal tu svou, Dudek přiběhl, „kde si se loudal, chlapečku? Počkej, pomůžu tě, už jsem si myslel, že budu celej den u tý babči, vona mi tam mermomocí chce, já budu radši tady s tebou“.

„Máš rekt, taky nevím, co ty bys lidem o bylinkách povídal.“
„To se neboj, babča mi prej zaučí, vždyť vona už sotva stojí na nohou. Víš, že jsem včera narouboval ty dva parýky od tebe? Dal jsem je na pořádnou kermesínu, bude to bomba, jestli chytnou! Víš, já jsem přivezl nějakou bedýnku kaktusů, jsou to samá hybridní astrofyta, jak jsem u tebe před lety sbíral ta bludná semena, kaktusářům to doma prodávat nechci, aby neříkali, že mám hybridy, tady je to jedno, turistům se budou líbit, skočím pro ně.“

Paleček nadšený nebyl, ty poskvrněné panenské tvary astrofyt občas ve stánku prodávala manželka a kupodivu celkem úspěšně, i když musely být od ostatních kaktusů oddělené a ještě hanobené manželovými nepříjemnými řečmi. Pan Dudek donesl pekárenskou bednu plnou roztodivných tvarů křížených astrofyt, „tak se podívej, kam se hrabou Japončíci!“.

Paleček musel souhlasit, byla to sorta rostlin, ze které se při troše vůle dali určit původní rodiče, nebyla tam ještě japonská architektura, ty sádelnaté faldy, otoky, uhry a nádory, ještě se dalo poznat, že jeden rodič bylo ornatum druhý myriostigma, asterias či coahuilense, ještě se našly nezvratné rodičovské znaky.

„Tak co jim říkáš, chlapečku, je jim pět let, to víš, lacino je nedám, ať turisti pořádně zaplatí, když je budou chtít. Stejně, kterej jinej rod kaktusů se dá tak dobře křížit. Když to uděláš s mamiláriemi, nic pěknýho to nebude, podívej co má tohle vloček to je určitě niveum s myriostigmou.“

Paleček pokýval na souhlas, „to asi jo, já si myslím, že se daj tak dobře křížit, protože mají jednoduchý, ale nádherný tvar. Kdybys zkřížil nějaké hustě otrněné koule, bude z toho zase jen otrněná koule, třebaže s jinou barvou ostnů. Kdyby jiné rody byly tak tvárné, Japonci už by na nich řádili, Pavle“.

Když Dudek rostliny rozložil na vyčleněnou část pultu, podíval se na kaktusy Palečkových. „Ty bys, Evžene, měl podražit, dyť máš pomalu stejný ceny jako za komunistů, pročti si zahraniční katalogy, kolik chtějí za takovéhle kaktusy, nejmíň pětkrát tolik, já bych kůži tak lacino nedával!“ A protože mistrně do večera všechna astrofyta prodal, požádal Palečka, jestli může přijít na výpomoc v sobotu a vzít sebou zase bedýnku. Paleček souhlasil, soboty na zámku byly kouzelné už pro vkusné atrakce pořádané kastelánem, ten nemohl nejít s trendem lákání turistů na atraktivní libůstky. Když jedna obchodní společnost mrská do schránek reklamní letáčky, stejné společnosti nemohou být pozadu a mrskají též. V sobotu je na nádvoří vždycky legrace, dláždění obrušují hezké turistky, co prohlídkovou trasou klapou i po dlouhé dřevěné pavlači, jejíž zábradlí je tak řídké a zcela určitě ne předpisové, protože ze stánků je vidět nahoru hluboko do nitra Země, kde to varem klokotá, kde žhavá magma přesouvá kontinenty a je spousta nevyužité energie, neboť ne každá turistka se ráda halí do kalhot. Když Paleček vcházel na sobotní nádvoří, Dudek přerušil školení od paní Štěpánkové, popadl odloženou bednu s rostlinami a zamířil ke stánku Palečkových, „tak na zítra, chlapečku, jsem si domluvil brigádu, už vím k čemu je zemědým lékařský, divizna i kuklík městský, vono je tam babče smutno“. Dudek suverénně rozložil ta vzrostlá a dle dědičných znaků rozpoznatelná astrofyta a rozhodně prohlásil, „ve středu byly za stovku, dneska budou za sto padesát, je sobota a ta je za příplatek. A co ty, už jsi přemýšlel o těch tvých almužnách? Tady máš německý katalog, prostuduj si ho, uvědom si, že tady není konkurence jako někde na burze, tohle je jedinečné místo, tady turisti nešetří, děti to z nich vytáhnou, tak proč toho nevyužít?“.

Paleček nerad slyšel rady, které sahaly do jeho cítění, nikdy nekalkuloval, kolik času s kaktusy tráví, nikdy si nepřičetl příplatek za dlouholetý um, za bryskní zvládnutí pěstitelských problémů, se kterými si ostatní nevěděli rady, nikdy nikomu nic nezatajil, všechny nápady a zkušenosti předával ostatním, a pokud si vzpomíná, nikdy nikoho úmyslně nevzal na hůl. Proto se proti kamarádu ohradil, „právě proto, že jsou tu děti, mám ceny, jaké mám a ty si prodávej, za kolik chceš, hubu na to máš“.
„No, jak chceš, jednou dojdeš k tomu, že si dělal chybu.“

Paleček raději otočil rozmluvu do jiných sfér, „Pavle, podívej se na pavlač na tu červenou sukýnku, jako maková panenka, chtělo by to silnější termiku z prohřáté dlažby“.
Dudek se v ten moment díval na docela jiný objekt, do brány vcházel houf německy mluvících turistů, a jak se ukázalo, byl jich celý autobus.

„Teď nech makovou panenku Emanuelovi, máme zahraniční návštěvu, skopčáci, slyšíš? Tak, chlapečkové, to nebude za stopade, ale za dvěstě.“

Zpočátku se zdálo, že pro samé focení s komicky nataženými pažemi je prodejní stánky nezajímaly, když ale postřehli, že zboží tutově neprošlo čínskými a vietnamskými prackami, ztráceli zábrany, pobíhali sem tam, mapovali, pánové umělkyni na volných nohách, mladé dámy statného kováře a ti nejstarší obstoupili stánek bylinkářčin. Malá stařenka se zvedla ze své polstrované židličky, i ve stoje připomínala pár drobných v přihrádce, když se zjevila v celé kráse léčivé chudobky. Slečna Jirasová přitáhla sukýnku kousek k nebi, kovář vypjal prsa, jakoby nasadil rytířské brnění, uzenář posunul mísy na samý okraj útesu, loutkař zavěsil na čelní místo velice krásnou Alžbětu Bavorskou, pozdější císařovnu Sissi probodenou pilníkem atentátníka a pro sichr přidal knížete Metternicha, Paleček do předních pozic narychlo nastrkal generály ve svátečním v podobě napolovic rozkvetlých fialových a žlutých echinocereusů, kdyby takovou návštěvu očekával, už dávno by naháněl teplo z nádvoří. Pan Dudek nechtěl zůstat pozadu, „přece se nenecháme zahanbit tou polonahou hrníčkářkou!“.

Pod pultem popadl menší přepravku, naskládal ta nejlepší astrofyta, s bedýnkou stánek oběhl a mohutným pokřikem „Japanische Kakteen aus Tschechische Hände“ pobíhal mezi turisty jako s nádražním pivem.
Jeden turista měl opravdu abnormálně velkou žízeň, pana Dudka zastavil se zájmem si kaktusy prohlédl, ruku zvedl Dudkovi k obličeji a zašustil palcem o prsty. Když Dudek vycítil vážný zájem, uvolněnou rukou a roztaženými prsty dvakrát máchl vzduchem, „zehn Euro!“. Turista zakroutil hlavou, smlouval, na pomoc si přivolal další dva žíznivce. Dudek nakonec přistoupil na osm, turisty přivedl před pult a gestikulací opěvoval to japonské zboží z poctivých českých ručiček. Měl velké štěstí, k prvním nakupujícím se přidali další krajani, nakonec pan Dudek požádal Palečka, aby balil, sám letěl do auta pro druhou bedýnku astrofyt, co za množstevní slevu vyžebral jediný zákazník. Pan Dudek počítal, Paleček balil a jako z galerky přihlížela po straně stánku celému divadélku překvapená paní Palečková, jež v tom hezkém počasí a s kočárkem v rukou manžela navštívila. Dívala se jako na tragedií Maryši. Když Paleček zvedl oči od balicího papíru, manželka již otáčela kočárek ke zpáteční cestě. Jejich oči se během představení nestřetly, Paleček chtěl vyběhnout ze stánku a ženu zastavit, Dudek, jenž kamarádovu manželku rovněž zahlédl, a ve snaze aby o nic nepřišel, hrnul Palečkovi kaktusy jak na běžícím páse, „nech jí bejt, raději bal, za chvíli je prohlídka, musí si to ještě nanosit do autobusu!“. Paleček se během balení bázlivě díval za odcházející manželkou, a odjíždějícím vnoučetem, „tohle se stát nemuselo, vždyť jsem tu havěť do stánku nechtěl, ty její křížence jsem jí vyčítal, a teď je sám balím jak balíčky poslední záchrany, ale pro koho?“. Podíval se na kamaráda Dudka, co se před Němci mohl gestikulováním přetrhnout a v duchu si řekl, „už aby si tě vzala pod křídla ta malá bylinkářka“.

Přestože v onu sobotu vládla mezi stánkaři dobrá nálada, po večerním spouštění okenic se Paleček nezdržel, musel doma žehlit, co nevyžehlil telefonem na dálku. Manželka jej přivítala jako obyčejně, poptala se po stánkařích, po kamarádce kastelánce, jenom ta sobotní tržba jí nějak nezajímala, nezeptala se jako vždy, „stálo to dneska za to?“ Paleček poznal, že manželka je uražená, poznal to na pohybu na očích o strohé řeči nemluvě, proto do manželčina mlčení zasáhl, „no tak si tam prodal dvě bedny kaktusů a co? Víš, že Pavlovi v práci moc nedávají, zítra už tam nebude, jde pomáhat Štěpánkové“. Palečková překonala nechuť, „mně je jedno, že si tam prodává, ale proč zrovna křížená astrofyta, když říká, že není nad čistá? Mne s nimi vyhazuješ a jemu je pomáháš balit! Nějak moc si tě omotal, nemyslíš?“

Paleček se odmlčel, v rychlosti mu prolétlo hlavou celé to pětileté kamarádství, jeho přílišná otevřenost, to nadměrné svěřování, nad nímž nejednou manželka zvedla varovný prst, zbytečně, nikdy si to k srdci nevzal, protož tohle kamarádství má léty prověřené a ženský tomu nerozumí. Ale aby kamaráda nechal ve svém stánku prodávat kaktusy a ženu se stejnými vyháněl, to není férové, toho si je sakra vědom. Sevřel ženinu ruku, „zítra, Blaženko, nalož pořádnou bednu těch hezkých dětiček z nevěstince a já je dám do adopce turistům“. Manželka se usmála, „to si ještě rozmyslím, dát je jen tak někomu cizímu“. Paleček věděl, že vyhrál, že napravil nespravedlnost a tím si vrátil do duše opět všední klid. Ráno, aniž by se upomínal, uviděl připravenu pekařskou přepravku vypečených a nazdobených dalamánků, jen se zakousnout. Ta nejhezčí křížená astrofyta, vyfutrována novinovými proklady, jako kdysi bývávaly broskvičky z dovozu.

Když při nedělním ránu otevíral Paleček stánek, soused od loutek jej pokáral, „kam si včera hnal, Evžene? Nechal si nás tu, jak igelitku s načasovanou výbušninou v devět vybouchlo Máří v kastelánčině duši, z horního okna vyhodila do nádvoří dvě stě puzzlí krtečka, kdo prý složí největší kus obrazu, získá její srdce. Ten tvůj kamarád měl štěstí, lítal jak loveckej pes a dal dohromady kalhotky i s laclem. Včera se ani tvá Bláža se mnou nedala do řeči, s vnoučetem pelášila, jako s měděným okapem do sběrny!“. Paleček jen mávl rukou, „ale, vzpomněla si, než bude horko, že ještě musí přeložit střechu na baráku, chytila druhou mízu emancipace!“. A na ženu myslel, když na čestné místo pultu stavěl ta roztomilá dospívající dítka nevěstince. Jako velké pralinky z belgické čokolády je vyskládal do první linie, „vždyť mi ani neřekla cenu, kolik stojí ti její míšenci? Myslím, že posledně si řekla o čtyřicet“, Paleček napsal čitelnou cenovku 40Kč. Asi bylo příliš hezké ráno, co zámku nepřálo, turisté vyspávali, nebo je to táhlo do vody, i zámecké poštolky vyspávaly déle než obvykle, také aby ne když roh nádvoří obsadil přizvaný sokolník, ten poštolkám určitě zkřížil plány. „A kdepak je ten Pavel, že se ani nepřijde podívat, přece říkal, že si jej na dnešek bylinkářka pronajme, udělám mu kontrolu zdravotní pojišťovny“. Paleček obešel stánek, nasál vůni pana uzenáře Karlíka, jež si neopomenul rýpnout, „copak, že si se nezúčastnil včerejšího turnaje, Evžene, poslal si za sebe náhradu do boje? To se nedělá, ten tvůj mladý kamarád nám vyfoukl ohnivé srdce kastelánčino!“. A kovář aby nenavázal, „ale pozor, Evžene, žoldáci nebojují za královnino srdce, nýbrž za královninu moc!“.

Sotva Paleček popošel, odchytla jej slečna Jarmilka, „není mu to blbý, Evžene?“ Paleček netušil, koho tím myslí, „jestli někdo pozoruje potají tvojí božskou smyslnost, nediv se, Jarmilko“. „Ten koho mám na mysli má momentálně jiné starosti, Evženku, nakoukni sousedce.“ Paleček se potichu přikradl na bok stánku, připravujíc si na kamaráda řeč úřednické moci. Tu nevyslovil. Zabrán do svého aranžmá se Dudek téměř kamaráda vylekal. „Tfuj, tys mi dal, tvořím tu umělecké dílko! Babča se včera zřídila a nechala mě ve štychu!“ Paleček hledal odpověď, nevěřícně se díval na pultové dílko, jako sám zámek ozdobené věžičkami z bylinných lahviček, krabiček, sáčků a k Palečkovu překvapení několika desítek kaktusů, jako kdyby léčivé přípravky byly vyrobeny z kaktusů a kaktusy živeny bylinkami. Paleček ze sebe nemohl vypáčit jediné slovo, jen ohryzek mu nadskakoval jako přes kamení kolečko radvance. Mlčení prolomil sám Dudek. „Ta Štěpánková včera vypadala, museli jsme jí s Danou odvést, nevím, jestli dneska přijde, já slíbil, že to za ní vezmu.“ Paleček konečně vysoukal slovo, „a co ty kaktusy, Pavle?“ „Ale, to nic, domluvili jsme se, že si tu prodám pár kaktusů a za ty prostoje tady, od ní nic chtít nebudu. Jsou to poslední hybridy, co mám z bludných semen od tebe.“ Paleček se nevrle rozloučil, „hm, tak já jdu, turisté už se trousí“. Když procházel kolem Jarmilky, nezastavila jej ani krásná stehýnka. „Evžene, ty to vážně takhle necháš? Včera to do Štěpánkové lil jak rozvodněné Labe do Vltavy.“

Do stánku Paleček zalezl jak do boudy utahaný pes. Neměl sílu říci kamarádovi, „hele, tohle se nedělá, to jsou dva kohouti na jednom smetišti, to není kamarádské“, místo toho myslel na Blaženku, jak jí asi bylo, když se dívala na ten balící stroj jeho rukou. Vždyť své ženě tohohle člověka naservíroval bez ptaní, kolikrát jej při ohýnku obsluhovala, nikdy neřekla ne, ten mi nesedí. Nikdy mu nevyčítala, kolik dobrého vína mu nalil, jak by se asi tvářila na ten kohoutí zápas o jednu ponravu? Z přemýšlení vytrhla Palečka mladá turistka, „jejda, vy tu máte také ty krásné japončíky a jenom za čtyřicet, no to jsem prohloupila, v posledním stánku je má pán za stopade, viďte, že se neporušené zboží může vrátit“, usmála se, nečekala na odpověď a vrátila se do posledního stánku. Ač byla hezká, Paleček se raději nevykláněl, prostě udělal onoho mrtvého brouka. Má tohle zapotřebí? Mladá turistka se vrátila, „tak jsem pána pracně přesvědčila, byla to fuška, ale stála za to, od vás budu mít tři“. „Ale tohle nejsou japončíci, slečno, to jsou čeští míšenci“. „To nevadí, já tomu nerozumím, mám je pro přítele, jsou stejně krásní, jako má ten pán na konci.“ Když slečinka poděkovala, Paleček si povzdechl, „tak kdypak se mi ukážeš, kohoute za smetiště?“. Nečekal dlouho, kolem oběda se Dudek opřel o Palečkův pult, „tak co jak to jde? Mně už se ty babčiny byliny pletou, pročítal si ten německý katalog, co jsem tě přinesl? Měl by sis z něj vzít příklad, viděl jsi, za kolik jsem včera prodal? Uvědom si, co s tím máš práce, tady platíš za flek a turisti nejsou žádní chudáčci. Chudáček budeš ty, když nepřitvrdíš, hele mám tam lidi, tak se drž, chlapečku!“. Ještě týž den Dudek Palečka přesvědčoval, aby zvedl ceny. Paleček obrátil řeč, kamaráda vybídl, „tak co, Pavle, kdypak přijedeš drtit cihly do kaktusů? Mně už pomalu dochází, přece jsme říkali, že budeme drtit společně“.

Odpovědí Dudek Palečka překvapil, „víš, já jsem si udělal svojí drtičku, abych tě nemusel pořád obtěžovat, tu co jsme dělali spolu, si nech, je jenom tvoje“. Kamarádova slova Paleček se svojí naivní důvěrou tehdy ještě nepochopil. Byla ale předzvěstí, že rozpad dlouholetého kamarádství již čeká za dveřmi. Další zklamání čekalo na Palečka následující sobotu, když o poledním klidu nahlédl do bylinkářčina stánku. Stařenka klimbala na vypolstrované židličce a kamarád Dudek urovnával kaktusy na pultu, „je to dost, že se na mne taky přijdeš podívat, to víš, já se odsud nehnu, paní Štěpánková furt klimbá, tak mám co dělat, už si pročítal ten německej katalog?“. „Nepročítal, ale koukám, že už si konečně doprodal ta míšená astrofyta, přesedlal jsi na normální kaktusy?“. „To jo, prosím tě, copak já tady prodám, těch pár kaktusů mi ani nezaplatí čas, a potom ty si první na ráně, kolem tebe turisti projdou dřív a nakoupí si u tebe, já je mám jenom, abych tu nezahálel, vždyť víš.“ Paní Štěpánková se probrala a zajásala, „Evženku, nazdar, vidíš, jaká jsem to bába utahaná, furt bych spala, ještě že tu mám tvého kamaráda, je k nezaplacení ale nic po mě nechce, je to slušnej čertík. Nevadí, že tě trochu leze do zelí, viď?“ Paleček zavrtěl hlavou, „nevadí, až mně to vadit bude, ozvu se“. Štěpánková si povzdechla, „kdybych já tak někoho mohla zaučit na ta bylinková kouzla, obávám se, že už to ani nestihnu“.
Dudek si před stařenkou sedl na bobek, „paní Štěpánková nechte se vyšetřit, dneska mají doktoři s těma aparátama velkou moc“. „Stařenka jej pohladila po tváři, „i dej pokoj, čertíku, ti už by si mě tam nechali, to radši budu klimbat tady na zámku“. Paleček ustoupil zákazníkům a na odchodu, jej doprovázel vzdalující se koncert huby kamaráda Dudka. Neděle na nádvoří, byla opět kudrnatá, pestrobarevní turisté plnili dlažbu úměrně pošmournému počasí, poštolky neopustily hnízdo v půdním krovu, neboť sokolník předváděl své dravé miláčky, a paní Štěpánková prospala kastelánčinu bujarou náladu, co oživila nedělní průvodcovství. Jak bylo nádvoří jen trochu klidné, umělkyně na volných nohách navštívila svojí zpovědní vrbu. „Já se tě divím, Evžene, že ho nevyrazíš, kdybys slyšel ty keci, co do lidí hustí, není von tak trochu magor?“ „Jarmilko, znám se s ním pět let, vždycky mi pomohl, když bylo zapotřebí, já nevím, co si mám myslet, jak se mám zachovat.“ „Vyhodit ho, nebo vyhodí von tebe, víš, co si myslím? Že Štěpánkovou láduje práškama na spaní!“ „Fantazíruješ, Jarmilko, šetři si fantazii na hrníčky, kdybys ty nazula na tvé úžasné nohy střevíčky na vysokém, tak by jeho huba neuspěla.“ „Evženku, na vysokém ať si stojí děvuchy u silnic, já si musím bujnou ostruhu ze zklamané lásky permanentně rozbíjet o zámecké dláždění.“

A ještě s jedním podezřením se přišla umělkyně svěřit své zpovědní vrbě, „nezdá se tě, Evženku, že ta naše kastelánka poslední dobou tak trochu vznáší nožky nad zemí? Pusu má furt roztaženou jak skřipcem od zubaře, a pořád chodí za tím tvým jako kamarádem, nevíš proč asi?“. „To nevím, Jarmilko, snad jí zasvěcuje do tajů kaktusů, nebo pokročil a je už z něj lidovej léčitel.“ „Nejsi daleko od pravdy, léčí jí, léčí, když Štěpánková chrápe, nalejvá jí totiž Mářím! Všiml sis, jak si kastelánku omotává? Nedá na něj dopustit, že prej on jedinej jí bez řečí pomáhá. Nedávno spolu předělávali hraběnčinu ložnici!“ „Jarmilko, snad si nemyslíš….“ „To neříkám, to by mu strach z kastelána nedovolil, podívej, už se zase nadnáší ke stánku, jdu to omrknout.“ Tentokrát se za umělkyní i přes pichlavé kaktusy vykláněl Paleček, co to jen šlo. Přikradla se na bok bylinkářského stánku a zaujatě si prohlížela nějaký hrníček ve svých rukou.

„Tobě dají roli krásné komisařky do amerických filmů, slušelo tě to“, spustil Paleček, když se umělkyně vrátila ze špionáže. „A úspěšné komisařky, měla jsem pravdu, Štěpánkové padá hlava a voni se furt něčemu chechtají, podívej, už se vznáší zpátky, asi prohlídka, turisti budou mít veselo.“ „Tak jí to dopřej, Jarmilko, vždyť ona má starostí dost.“ „To jo, jenomže zářivé Máří je jako krev, když je jí v žilách nedostatek, člověk je malátnej a chce to vyspravit. Musím jít, někdo mi u stánku vyhlíží.“ Po týdnu dával Paleček Jarmilce za pravdu, paní Štěpánková byla nejspokojenější ve své vysezené polstrované židličce, ruce v klíně a bradu podobně jako čéšku v kolenním pouzdru uloženou v hrdelní jamce. A jako odpovědna za hradní stráž, v pravidelných intervalech otevírala oči a vyjímala bradu z hrdelní jamky, „kdybys něco potřeboval, čertíku, strč do mne, já jen tak přemýšlím, až to vymyslím, dám vědět a převrátíme svět naruby“. „To si pište, paní Štěpánková, že ho převrátíme na ruby“, tak a podobně pan Dudek přitakával. Paleček dával za pravdu i Jarmilčinu postřehu o klokotavém Mářím, kastelánka téměř pravidelně docházela do stánku s bylinkami, někdy proklouzla zadními dveřmi, jindy se nakláněla přes pult jako střelkyně na pouťové střelnici, zadeček vyšpulený k pomilování, tělo natažené, aby hlaveň vzduchovky přiblížila co nejblíže ověnčeným špejlím.

A jak Jarmilka vypozorovala, kastelánka schována před okolním světem, natahovala ruku po skleničce Máří. Paleček se Dudkovi vyhýbal, kamarád za ním sice občas přišel ale spíše než na přátelský pohovor, jej přesvědčoval, aby nebláznil s těmi hanebně nízkými cenami, „sám přece vidíš, že sem chodí i cizinci s nadupanou šrajtoflí, nebuď hloupej, jseš sám proti sobě“. Tehdy už jej nazlobený Paleček odsekl, „do toho co a za kolik prodávám já, je tě hovno, ty si prodávej pětkrát dráž, hubu na to máš!“. Po pěti letech kamarádství to byla první velká nesrovnalost, se kterou se Paleček těžko vyrovnával, byla to učebnicová ukázka onoho přísloví, když jsou dva kohouti na jednom smetišti. Jenomže on byl na smetišti mnohem dřív, žil si tu v poklidu úžasné party, o kterou by nerad přišel, žil si tu na zámku s utajenou náklonností ke všem pohledným turistkám, žil si tu jak prase v žitě. Jarmilka nebyla jediná, které bylo divné, že se prodává stejné zboží ve dvou stáncích, to tu ještě nebylo a navíc, bylinkářský stánek ztrácel kouzlo propůjčené stařenkou.

Nevymáchaná huba se jaksi k bylinkám nehodila, a to se Palečkovi snažil vysvětlit loutkař, kovář, řezník a hlavně umělkyně na volných nohách, „Evžene, v přírodě nejde, aby dva lvi uzavřeli domluvu, neservali se a střídali si jednu samici. Jdi do háje s takovou novotou.“ Paleček se před Jarmilkou zastyděl, „no, tak já si promluvím s kastelánkou a uvidíme“. „Kastelánka se ti vysměje, ta je ráda, že jí napájí Mářím!“ Palečkovi docházela trpělivost, asi je opravdu z jiného světa, když nedokáže kamarádu říct, „podívej, tohle se mezi přáteli nedělá“. Místo přímého jednání šel orodovat ke kastelánce, „Soničko, copak je s tou naší Štěpánkovou, poslední dobou se pořád hrbí na židličce a klimbá, jako kdyby už neměla chuť do života“. „A proč by si neodpočala? Má na to věk a šikovného nástupce, sám si jí ho dohodil a mně vlastně taky, kastelánovi musím říkat třikrát, jemu jednou aby mi s něčím pomohl, víš, že vymyslel šikovnou přestavbu nádvoří? Úžasné, bude tu víc místa pro atrakce, přece víš, že atrakce památky živý, jako bezdomovce železo, tak se ničím netrap, všechno bude dobré.“

Jedna příhoda, ale Palečkovi potvrdila, že jejich kamarádství se poroučí k zemi jako odfláknuté lešení. A poroučelo se v jedno sobotní odpoledne z hlediska návštěvnosti, prodeje a šermířské atrakce zdařilé, usměvavá kastelánka se nadnášela obzvlášť vysoko, už dopoledne se bylinkářský stánek natřásal veselím, že Paleček až žárlil jak to Dudek s kastelánkou a Štěpánkovou umí, naštěstí se k jeho pichlavému stánku přitulila alespoň spojenkyně Jarmilka, „já tu jeho nevymáchanou hubu nemůžu poslouchat, kde si k němu vůbec přišel?“ „To je na dlouhé povídání, Jarmilko, prostě kaktusy nás spojily a kaktusy, jak se mi zdá, nás asi rozdělí. Když panenský olej dokape, začíná lis druháku a ten za moc nestojí. Zadívej se do historie, jak pestrý kabátek jí oblékly peníze, proč by jedno přátelství mělo zůstat jednobarevné? I to patří historii a ostatním alespoň potvrdí přísloví o dvou kohoutech z jednoho smetiště.“ „Evženku, kdyby vedle mého stánku postavil nějakej vetřelec prodejní stoleček s hrníčky, kopla bych mu do něj, mám to snad udělat za tebe? Vždyť už má na stole víc kaktusů než bylinek!“ Paleček chtěl Jarmilku pochválit, jak jí to čílení sluší, když se oba a nejen oni ohlédli za světlem lékařského majáčku. S citem k památce najížděla do nádvoří lékařská záchranná služba. „A helemese, komupak se přitížilo, nezprovoznila kastelánka mučírnu?“, zavtipkoval Paleček. „Tomu bych dneska docela věřila, ale koukej, mašírujou dozadu ke stánku, není jim to blbý?“ Paleček zabouchl ten svůj, umělkyni div nešlapal na paty, jak se oba hnali kolem osiřelých malovaných hrníčků, k bylinkářskému stánku, před nímž dával Dudek znamení pánům ze sanitky. Paleček první oslovil kamaráda, „co se stalo, Pavle?“ „Ale, zdálo se mi, že je Štěpánkové nějak špatně, nějak se mi nelíbila, tak jsem radši zavolal pohotovost, vždyť víš, člověk nikdy neví.“ „A nezdá se ti, že nějak přetáhla?“ „Ale ne, něco si dala, to ale doktorům neříkej, ať jí pro jistotu pořádně proklepnou.“

Paní Štěpánková v přítmí stánku téměř neviditelná, sesutá v polstrované židličce jako loutka, jejíž tahací provázky zrovna loutkař odhodil, nožičky do ó, oba vnější kotníky válela po zemi, záda prohnutá přes opěradlo, ruce za opěradlem, hlavu zakloněnou na nevyšší stupeň a tou malou pusinkou si předla jako kocour. Lékař oslovil Dudka, jenž byl první na ráně, „vy jste nás přivolal? Nemohla paní nějak padnout a způsobit si poranění? Nevysadila nějaké důležité léky?“ „Dudek se dušoval, „ne jenom seděla a najednou jí tělo povolilo, jak to vidíte. Já myslel, že je s ní konec, jinak bych nevolal“. „Lékař ohmatal tep, „srdce jak vstřikovací čerpadlo vod lokomotivy, halo, paní proberte se, vnímáte mi?“, propleskl jí tvářičky, „no, kdyby tu nebyly tolik cítit všudypřítomné bylinky, řekl bych, že je jimi nějak předávkována, vzhledem k věku si paní raději odvezeme!“. Když venku ukládali malinkou bylinkářku na nosítka, na chvíli se probrala z mrákot, pousmála se, natáhla malou kostnatou ručku směrem ke stánku, „čertíku, zažeň ty andílky, vždyť jsou úplně k hovnu…, čertíku“.

Když sanitka opět projížděla opatrně zámeckou branou, jako věrní poddaní semknuli se stánkaři a dívali se za odjíždějící milovanou hraběnkou, jíž válečný úředník stojící za jejich zády, právě zkonfiskoval rodinný zámek, aby posloužil štábu německého wehrmachtu. Jeden po druhém pak obraceli pohled na stánek, v němž pan Dudek přerovnával své jesličky vyskládané z lahviček bylinných sirupů, léčivých bylinných směsí a o jejichž ochranné hradby se postarala stovka bojovných kaktusů. A nebyly to pohledy zrovna přívětivé, kovář ten černý lev se díval, jakoby zrovna popadl krk hyeny, loutkař jakoby mu na prestižním představení zamotali divadelníci loutky, uzenáři nešťastně zahořela plná udírna, Paleček s umělkyní pohlédli jen krátce, nešlo jim to, oba se příliš moc dovtípili.

Když se stánkaři rozešli, slečna Jarmilka se vrátila před bylinkářský stánek, dlouze se zadívala do očí pana Dudka, mžikem se natáhla přes pichlavé kaktusy a bylinné lahvičky na pultu, jichž architektura tím vzala za své, ruku vystřelila na boční stěnu stánku, z věšáku strhla tašku a brankou utíkala na zadní nádvoří. Dudek vypálil jak střela z praku. Jarmilka slyšela, že je jí v patách, za běhu se snažila prohledat obsah tašky, když jí Dudek již funěl na záda, celý obsah vysypala na zem, padla na kolena, dlaněmi věci rozmetala a jen s jedinou v sevřené dlani chtěla utéci. Dudek se na ní vrhl, chytl jí za výstřih trika, aby si jí přitáhl a ukradenou věcičku odebral, Jarmilka se vzpouzela, dokud triko nepovolilo v místě obzvláště citlivém. Od pravého ramene dolů k levému pasu vytrhl Dudek cár, jež odhalil Jarmilčino pravé ňadro s překrásnou bojem vzrušenou bradavkou, nad níž se táhla ochranná stříška staré hrbolaté jizvy od rozpáleného pekáče.

Dudek vyvalil oči, zapomněl na ukradenou věcičku, divoce se rozesmál a Jarmilku zesměšnil, „hahaha, tohle vystavujte turistům! Ne ty vaše vokoukané nohy, za tohle vám utrhají ruce!“ Rozezlená Jarmilka napřáhla, rychlostí blesku jednu Dudkovi ubalila, svižným krokem nevnímaje odřená kolena a pevně si přidržujíc cár trika na původním místě odkráčela do svého stánku, z něhož po chvilce a v docela jiném hábitu přeběhla do stánku Palečkova. „Ty si se modlila, Jarmilko? Co ta odřená kolínka?“ „Modlila jsem se k Ježíši, aby už konečně kopl Jidáše do zadku, podívej, co jsem mu sebrala! Zolpidem, ten hltala moje mami, když se s tátou rozváděli, spala po něm jak dubové dřevo! A Štěpánková jakbysmet!“ „To jsou tvoje dohady, Jarmilko, proč by to dělal?“ „Proč? Neříkej, že to nevíš! Aby bába spala a on místo bylinek blbnul lidi kaktusama! Přijď si někdy poslechnout. Všichni tu vědí, tedy krom kastelánky, že sis nasadil do kožichu veš a ještě jí děláš dobrodince!“

Rozezlená umělkyně se najednou zklidnila, pohladila Palečka po tváři, „Evženku, vždyť já jsem se s ním porvala, tohle jsem mu vytáhla z tašky, a podívej, kolínka i triko vzalo za své, musela jsem se přestrojit, nenech se zahanbit od chudé hrnčířky, prosím, prosím“. Jarmilka nečekala na odpověď, odcupitala na pár slov řezníkovi potom kováři, a když se vracela ke svému stánku, vykloněný Dudek, jež ze stánku celou tu žalobní pouť pozoroval, se osopil, „tak jste se svěřila, co jste zač? Jestlipak jste také ukázala to vaše Picassem vymalované ňadro!“. Jarmilka zadržela slzy jen díky kastelánce, jež si to po skončené prohlídce šněrovala rovnou do bylinkářského stánku. „Tak co se tu, proboha, stalo? Viděla jsem z okna sanitku, že prý odvezli naši bylinkářku?!“ Pohotovější Jarmilka odpověděla, „ne odvezli, nechal jí odvést!“.

Kastelánka nechápala smysl, obrátila se na Dudka, „tak co se tu vlastně stalo? Počkej, povíš mi to uvnitř“. Jarmilka se podivila, „tak oni už si tykají?“. Ještě než si odešla ošetřit kolínka, ze stánku bylinkářského zaslechla kastelánčin prosík, „a nenechala mi tu Štěpánová něco?“ A nepřeslechla ani podlézavou odpověď, „to víš, že jsem to zajistil a schoval před doktorama“.

Odchodem Jarmilky stál Paleček jako v mrákotách. Pořád v něm dozrávalo to pětileté kamarádství, v něž tolik věřil, nešlo mu na rozum, že jej má zmuchlat a odhodit jako hlen v papírovém kapesníku, nechápal, že peníze mají během chvíle proměnit náklonnost v nenávist, že člověk, kterému pootevíral všechna vrátka, je najednou sám přibouchl, aby se nerušeně vydal na sólovou cestu za penězi. Najednou mu bylo líto těch uplynulých let, mohl je trávit s jinými lidmi, zůstaly by alespoň iluze. Nebýt toho, že ke stánku se přišoural Dudek, sklopil by okenici a předčasně odešel. „Tak si tu vylila srdíčko umělkyně? To víš, já se s ní nepářu, na mě ty její nohy neplatí, copak tě nakukala?“ Paleček by nejraději mlčel, práskl by okenicí a odešel, Dudek jej od záměru odloudil, „víš, že mám slíbenou tu pruhovanou myriostigmu? To víš, že jsem na tebe myslel, a řekl mu nejmíň o šest kousků, ať máme každej po třech. Chce za to crassispinum, ty mu dám ze svého, tvoje si nech, máš lepší než já, byla by to škoda“. Paleček neměl chuť rozvíjet někdejší společnou zábavu, „a co ty prášky, Pavle?“.

Dudek se rozesmál, „aha, tak s tím přišla, umělkyně? Mně přijde, že je pomatená, vždyť víš, že děláme na směny, někdy si na noc vezmu prášek, abych jí pořádně využil, sám víš, že to spaní máme rozhárané, tak ať se uklidní, hrníčkářka. Nebo si snad myslíš, že jsem toho doktora volat neměl? A Štěpánkovou takhle nechat? Jestlipak se tě taky umělkyně s něčím pochlubila, mně jo a stálo to za to, hahaha! Neposlouchej jí, raději si, chlapečku, uprav ty tvoje cenovky, ať uděláš doma ženě radost, tak se drž, chlapečku, já musím jít prodávat bylinky, abych taky udělal radost babče!“. Paleček se přestával v Dudkovi orientovat, ztrácel pojem co je lež a pravda, nebýt dlouhého přátelství, měl by jasno už dávno, jenomže zakroutit krk slepici co dávala vejce, ze kterých se léta těšil, to nebylo jen tak. Večerní spouštění okenic bylo pro pět stánkařů smutné, ten šestý okenici spouštěl za asistence rozesmáté kastelánky, která jej doprovázela až k zámecké bráně.

„Dneska je tu jak po Benešově abdikaci“, mínil kovář. Loutkař jej poopravil, „spíš jako po Sarajevu, když neznalý Gavrilo Princip netušil, že Ferdinand má na stole připravenou reformu mocnářství“. Ani uzenář nevydržel mlčet, „co by se na nás ještě dalo reformovat? Vždyť tu máme, co jsme chtěli. Spíš nám řekni, Evžene, co ty prášky, co Jarmilka vybojovala, nevypadá to, že by tvůj kamarád za pultem z jejich užívání nějak zíval. Nezdá se tě?“ Paleček se propadal do hanby, tohle kamarádské obcházení bylo horší, než kdyby mu řekli, chytni ho za prdel a vyraz ho! Možná že čas uzrál a on by to udělal. Do hovoru se vmísila kastelánka, „tak co tomu říkáte? Já si to tu bez Štěpánkové ani neumím představit, zlatíčko moje, hned v pondělí za ní zajdu, máme tu jedinou nemocnici, tam se má holčička neztratí“. „Tak co, Evžene“, pokračoval v načatém uzenář, „jak si to vysvětlit? Že spíš než tvůj kamarád, užívala prášky pro spaní naše bylinkářka? Tak proč byly v jeho tašce? A potom, paní Štěpánková, by syntetiku nepozřela“. Jarmilka vycítila Palečkovu nevoli, nechtěla, aby se kvůli jejímu odhalení trápil, „skočím pro džbánek, dneska jsem prodala erotický servis s pouhou desetiprocentní slevou, juchůůů!“.

Do nemocnice za paní Štěpánkovou dorazila nejen kastelánka, bylinkářku poctila návštěvou i Jarmilka, každá však za jiným účelem a obě se minuly. Kastelánka lačná Máří se po srdečném přivítání dozvěděla, že ráno už tu byl čertík a za hotové, „co mám támhle v kapse zástěry, odkoupil láhve s Mářím, tak se nezlob, Soničko, on není lakomý, pohostí tě zrovna jako já. Však já těm bílejm andílkům brzo uteču a nějakou lahvičku ještě najdu“. To Jarmilka měla s bylinkářkou jiné plány, pohladila její kostnatou ruku, „vy jste byla poslední dobou taková unavená, a podle vás šel i náš život napůl, na zámku je jako kdyby vyhnaly hraběnku, musíte se brzo vrátit do stánku, ten Evženkův kamarád se mi nějak nelíbí, paní Štěpánková, nemohl vám něco….“. Bylinkářka nenechala Jarmilku domluvit, volnou ruku dala přes její, „čertík, mně přece jen nastřádá na funus, a snad mi i něco zbude, já už bych to nezvládla, to víš, kojení bylo tehdá výnosnější, jsi hezká holka, Jarmilko, až se vrátím, vyhlédneš si ženicha a já mu namíchám bylinky lásky, holčičko“. „Tak to já si asi vyhlédnu kosmonauta, ti jsou trénovaní, vydrží se točit na kruhu, dokud z něj nevytočím, co budu potřebovat, hlavně nedávejte bylinky lásky tomu vašemu čertíkovi, nerada bych byla jím milována a jestli potřebujete něco přinést, nakoupit, donést z bytu, ráda vám posloužím.“ „Není třeba, holčičko, ráno už mně čertík všechno obstaral, jsi hodná, Jarmilko, všechny pozdravuj.“

Na druhý den si Jarmilka Palečkovi postěžovala, „víš, stejně si myslím, že se paní Štěpánková mezi nás už nevrátí, určitě jí to zlomí, přece víš, že doktoři vždycky něco najdou a ona u nich byla naposledy pro kojenecký průkaz“. Teď si Paleček vybavil bylinkářčina slova, tak jak je sdělovala Dudkovi, „ti už by si mě tam nechali, to radši budu klimbat tady na zámku“, teprve teď pojal podezření, že přivolat sanitku byl kamarádův promyšlený záměr. A svojí myšlenku si utvrdil, když doprovázel Jarmilku k jejímu stánku a bokem nahlédl do bylinkářského. Pokud se mu ještě dalo tak říct, neboť čestné místo bylinek zaujaly kaktusy. Bylinné lahvičky, sáčky a mastičky byly odsunuty do jedné čtvrtiny prodejního pultu a zbylé tři čtvrtiny obsadily kaktusy. Palečkovi se sevřelo hrdlo vztekem, úzkostí i sebelítostí. Vztekem na falešného kamaráda a hlavně na sebe, že mu tak hloupě důvěřoval. Palečkovi bylo, jakoby se mu kamarád drze na očích vyspal se ženou. Kam se hrabal velký solární podvod, ten řídil stát, kam se hrabal prožraný penzijní fond, ten prožral stát, aby lepil díry po vlastních krádežích, ale tohle mu udělal kamarád, člověk, kterého učil, obdarovával, důvěřoval mu a měl jej rád. A další ránu dostal paleček od dětského návštěvníka. Odpoledne procházela kolem stánku maminka s hošíčkem třetí čtvrtou třídou povinným, co si v každé ruce nesl majestátně jeden kaktus. Když procházeli kolem Palečkova stánku, dítě se zastavilo, opovržlivě prohlédlo kaktusy na pultu a svému doprovodu položilo otázku, „mami, tohle všechno jsou ty hybridy?“. Maminka neodpověděla, na Palečka se strojeně usmála, chytila dítě za rameno a vybídla jej, „pojď, ty rozumbrado“. Paleček se za nimi díval, jako kdyby mu nadobro odcházely vlastní děti z domu. Potom se usadil na židli a dlouho, dlouho koukal do blba. Když se probral, s lítostí ukryl pod stůl manželčina astrofyta.

Pak už se to na Palečka sypalo, jakoby jej uvázali pod nákladní násypku v suchdolské pískovně. Jarmilka se chytila s kastelánkou, div si nevjely do vlasů. Umělkyně žádala kastelána, aby bylinkářský stánek do příchodu paní Štěpánkové zavřel, už má dost keců a vyřvávání toho vetřelce, „stejně to byla jeho práce, že Štěpánkovou odvezli, jestli s tím nic neuděláš, odejdu já!“, pohrozila Jarmilka kastelánovi. Kastelánka se postavila vehementně proti, „paní Štěpánková přece musí z něčeho žít, když jí nedávají důchod a Dudka si tu nechám! On jediný mi pomáhá, v pondělí budou i s jeho syny přestavovat nádvoří, aby se tu lépe dýchalo a bylo víc místa pro stísněné šermíře, sokolníka a divadelníky, jsem Dudkovi vděčna už jen za to, že to tak dobře vymyslel! A od kastelána se pomoci nedočkám!“. Pravdou bylo, že i když kastelán svou ženu vroucně miloval, byl to člověk, jímž uchopené kleště kombinačky nebo hasák napovídaly, že jimi nevládne, zato v hlavě měl pořádek jako v mnišské knihovně. Kastelánka každou příležitostí dávala najevo, že Dudek je pro ni nezbytný, „náš kastelán ví, kolik měl Štěpánek Netolický levobočků, ale zavěsit a srovnat gobelín? Ještě že tu mám to své zlatíčko!“. Všichni stánkaři už pochopili, že je to pomoc zištná, neboli že se pan Dudek před svou hrabivostí nezastaví před ničím. A v jedno úterý v den po zavíracím dnu se o své pravdě dokonale přesvědčili. Když onen den prošel Paleček zámeckou branou, něco se mu nezdálo, jako kdyby nádvoří mělo nějakou jinou barvu, takovou zvláštní co z předmětů na Zemi vystoupí při zatmění slunce, kdy čisté nebe zůstává světlé, ale ta nebeská lampa pohasne, jakoby přes ni Venuše pohodila smuteční silonky. Ponejprv si Paleček ničeho nevšiml, ale jak se blížil ke stánkům, nádvoří jako kdyby viděl v zrcadle, tak nějak divně obráceně. Odhodil lítostivé myšlenky na zpackané kamarádství, a zaujatě se rozhlédl. Pravá strana nádvoří, kde stál jakýsi náboženský výjev z pěti samostatných sošek, uviděl na straně levé, rovněž tak umělecké nádoby s květinami, stály na levé straně v místě nedávných zámeckých atrakcí, pravá strana tak propůjčila nádvoří prostor, kde by se umělci či sokolníci nemuseli tísnit.

Všechny lavičky z levé strany onen volný plac ohraničovaly jako hlediště. Pro umělce a kejklíře zajisté příjemné. Paleček pokýval hlavou na souhlas, obešel kašnu, prošel mezi stánky a pozdravil se s kamarády. Ze dveří pokladny vyběhla kastelánka, následována zlatíčkem Dudkem. „Tak co tomu říkáte?“, pochlubila se rozjařená kastelánka. „Teď se na nádvoří může odehrávat třeba Bitva u Lipan!“ „Nebo pořádat pivní slavnosti! Ty by si nám mohla vystrojit, Soničko“, doplnil kovář. Jarmilce moc do řeči nebylo, když instalovala hrníčky do pomocného stojánku před stánkem, dívala se na Palečka nějak divně, vyčítavě. Když odzvonila hodina prvních návštěv, Jarmilka předstoupila před stánky, tak aby všechny přehlédla, počkala, až k pokladně dorazí první zájemci a potom rázně vykročila k Palečkovu stánku, „tak už si to pochopil?“. Paleček nevěděl co má na mysli. „Nebo mi řekneš, že to chápat nechceš? Dobře se tedy podívej, odkud chodí lidi!“, poručila umělkyně. Paleček obešel stánek, k čemuž jej Jarmilka vyzvala, „tak už to konečně chápeš?“. Paleček najednou uviděl výjev, jenž mu vyrazil dech. Rozhlédl se doleva poté doprava, dlouze polkl slinu, a téměř přes zavřená ústa procedil, „to přece není možné“. „Je to možné, a ty si za to můžeš sám“, sdělila nepříjemně umělkyně. Paleček se nemohl dívat na ten podraz, kdy se přestavbou nádvoří od píky změnila turistická trasa, bylinkářčin stánek, který byl ještě v neděli na chvostu, byl nejednou turistům první na ráně. Levá strana nádvoří, kudy ještě v neděli chodili turisté, byla znepřístupněna sochami a květinovými mísami. Záhy tuto změnu pochopili i ostatní stánkaři. Loutkař, jenž byl nyní za Palečkem na samém konci, se ozval první, „hezky si to vymyslela, Soničko, hezky, nebo tě radilo to tvé zlatíčko?“. To ale pan Dudek neslyšel, byl zaneprázdněn prvními kupujícími, neboť kolem jeho stánku se vcházelo i vycházelo z prohlídek. A o tom, že „kamarád“ měl ve stánku třikrát více kaktusů než bylinek, přišla zkoprněného Palečka informovat rozezlená Jarmilka.

Jako právě skončenou krvavou revolucí čpělo Palečkovi zámecké nádvoří. Ti co před revolucí něco měli, měli najednou hovno, ti co nic, ale vydali ty správné revoluční povely, měli najednou moc a ti co proplouvali vprostřed, těm bylo furt stejně. Uzenář a kovář se v prostředních stáncích trápit nemuseli, Jarmilka si polepšila, loutkař na chvostu tratil, ale nejhůře dopadl Paleček. Zatímco kamarádi stánkaři si druhem zboží nepřekáželi, Palečkův přivandrovalý konkurent zaujal první místo a jej lstí odkopl do zchudlého podzámčí. Mezi stánkaři zavládla podivná nálada, jako při tom zatmění slunce, ty pohozené Venušino smuteční silonky, zmatení ptáci předčasně utichali, a kohout jakoby do ptačí říše nepatřil, kokrhal v pravé poledne, kdy se milováním naplněná Venuše opět dávala do gala. Paleček věděl, že tady končí, kastelán kastelánku příliš miloval, aby mu pomohl a kastelánka příliš milovala Máří, a pánem Máří byl vítězný revolucionář Dudek! Sedával ve stánku a trápil se, tu a tam si někdo kaktus koupil, ale jemu přišlo, že je to jen ze soucitu. Byl na tom hůř než loutkař, se kterým o životě často polemizoval, koho loutky zaujali, měl srdce pro umění a nevydal se ze všech peněz, nakoupil. Pro Palečka bylo srdcervoucí, když kolem jeho stánku prošli zbloudilí turisté, nesli kaktusy z první ruky a podivili se, „hele tady je ještě jeden stánek kaktusů“.

Paleček příliš často přemýšlel. Přemýšlel o kaktusářích i lidech obecně a jeho náhled dostával jiný rozměr, důvěra se nenávratně vytrácela jako voda z Mrtvého moře. Svěřoval se kamarádům, svěřoval se ženě, místo aby tvrdě bojoval. Pohromadě jej držela jen Jarmilka, každou chvíli stála u jeho stánku, a i když mu nenosila dobré zprávy, byla to přece jen krásná ženská a pocit, že mu zachovala přízeň i přesto, že ona si Dudkovou promyšlenou rošádou polepšila, jej těšila i přes nepříznivé zvěsti, „Evženku, já asi prodám o něco víc hrníčků než před tou jeho rošádou, to asi jo, ale poslouchat ty jeho keci, jak všem nakecává, ať si nakoupí u něj, jedině on má čisté kaktusy, ve stánku u Palečka dostanou samé hybridy“. Paleček na Jarmilku vytřeštil oči, nebyl schopen cokoli odpovědět, dokud se kaktusů neznalá Jarmilka sama nezeptala, „Evžene a v čem se ty hybridy liší od ostatních?“. Při tom se zkoumavě rozhlédla po vystavených kaktusech. Paleček jen potichu zakoktal, „Jarmilko, vždyť já tu žádné hybridy nemám“. Jarmilka se nadechla, dala ruce v bok, „tak proč to takhle necháš? Proč se k tomu nepostavíš jako chlap? To se mám rvát za tebe?“. Ani to s Palečkovými pěstmi nepohnulo, naopak, sedl si jako bába, div se mu tělo na židličce nerozjelo jako to bylinkářky, o němž dnes už nepochyboval, že to bylo tělo zištně uspávané, stále dokola si omílal, „kdybych někde udělal chybu, kdyby se mi nechtěně něco sprášilo! A i kdyby! I kdybych měl sto kříženců na stole, bylo by vůbec možné, aby se dlouholetý kamarád tak zachoval?! Člověk a kaktusář, kterému jsem dal všechno, co chtěl?!“.

Ještě do soboty vydržel Paleček to zámecké trápení, poslední kapkou k jeho odchodu byl spolkový zájezd kaktusářů a jejich trpěných manželek, jímž to nudné chození ze skleníků do skleníků zpestřili kulturní vložkou. A i když kaktusáři měli nakupování ve sbírkách zajisté dost, někteří se i tady na nádvoří, jež vlastně mělo být chvilkovým odpoutáním, nechali svést u prvního stánku tím šikovným prodejcem, co má ty nejlepší kaktusy na celém světě, rozhodně čistější než ten doveda vzadu, „tam radši nechoďte, je to tam samá hybrida!“. Z pouhé zvědavosti se tehdy vedoucí zájezdu přišel podívat na tu varovnou spoušť. „Evžene, jsi to ty?“ Paleček vypoulil oči překvapením, „nazdar Jarouši! Kde ty se tu bereš?“ „Vedu ti zájezd kaktusářů, netušil jsem, že trávíš čas v renesanci a jak koukám sličných prodejkyň. Kde my jsme se to naposledy viděli, Evžene? Na výstavě kaktusů v Rakovníce?“ „Jo, jo, před dvěma lety.“ „Koukal jsem, že tu máš v první linii dost tvrdou konkurenci a také dost vykutálenou, máš tu prej samé hybridy, kdybych tě neznal, docela bych mu i uvěřil, ty se s tím člověkem znáš, Evžene?“ Paleček jen mávl rukou, předčasně sklopil okenici, vedoucí zájezdu se kvůli kamarádu neúčastnil prohlídky a spolu šli zavzpomínat do hospůdky U Lanýže, odkud se posílený Paleček vracel obohacen vzpomínkami na staré časy, vzpomínkami kde ještě žil panenskými iluzemi, kdy promyšlené podrazy, falše a kapitální lži znal jen ze smyšlených filmů. Když procházel kolem Dudkova stánku, opřel se o pult a rozzářený Dudek se do něj pustil, „člověče, ty si klidně zavřeš, když je tu takový frmol, dvacet lačných kaktusářů, já tě je tam naháněl, abys měl kšeft a ty nikde!“

Paleček se zmohl jen na jedinou otázku, „proč říkáš, Pavle, že mám samé hybridy?“ „Dudkovi vystouply žíly na vysokém čele, „ale prosím tě, kdopak tě to nakukal, vždyť já chci jen tvé dobro, chlapečku, to ty dobře víš, nebo tě popichuje ta sličná umělkyně? Už se tě pochlubila s úchvatnou krásou pod tričkem? To by měli vidět zákazníci!“ Jak šlo o Jarmilku, Paleček se neudržel, chytil Dudka za límec, „co tu meleš, ty křiváku? Já už tě dávno prokoukl“, Paleček tahal Dudka přes kaktusy zaplněný pult, oba měli ruce propletené jak chobotnice, Jarmilka vyběhla Dudkovi na pomoc, tu však předešla zákaznice, jíž Dudek před chvílí prodal velký Echinocactus grusonii, ta jej Palečkovi mrštila do zad. Jako kdyby jej střelili na frontě za vlast. Paleček pustil Dudka, prohnul se v zádech a strnule se otočil. Žena pochopila, že tohle moc a moc přehnala, úklonem se omlouvala. Rozezlená Jarmilka omluvu nevnímala, sebrala kaktus a mrštila jím Dudkovi do prsou. Těch pár náhodných diváků zprvu myslelo, že jde o atrakci, že patří k renesanci zámku, zkroucené němé obličeje těch dvou kohoutů však napověděly, že jde o mnohem víc. Paleček v doprovodu Jarmilky zalezl do stánku, tam bolestí zaklekl na zem. Jarmilka zaklekla proti němu, „nezajedeme doktoru? Budeš mít záda samé ulámané ostny, roztrháš Blažence cejchy, dostaneš“. Paleček se díval na ta nádherná na zemi pohozená kolena, vyšponovaná nejvyšším stupněm ohybu, na stehna co tím klekavým sedem vytlačila svalovinu a ještě víc vyhladila zdravě zabarvenou kůži.

„Jarmilko, jsi hodná holka, kdybych byl o dvacet let mladší…, však víš.“
Umělkyně na volných nohách jej pohladila po tváři, „buď rád kde jsi a s kým jsi, já jsem větroplašnice, já bych tu tvou domácnost nezaopatřila tak dobře jako tvá žena.“

„Ale ta tvá stehna, Jarmilko, vždyť jsou jako těla krásných hlavatek, co se proháněly za Čachtické paní po Váhu, tu poslední snad zdolal udicí pan Werich.“

„To je zajímavé, co máš společného s kastelánem? Budete se muset domluvit, ten říkal, že moje stehna jsou jak samice lososů plné kaviáru.“

„Tomu nevěř, hlavatka je mnohem ušlechtilejší a vzácnější, už abys měla alespoň křečové žíly, aby mě to nebylo tolik líto.“
„Evženku, už aby tobě vnouče rýpalo lopatičkou do kaktusů, to přijdeš na docela jiné myšlenky.“
„A ještě než to tu nadobro zabalím, co viděl ten padouch? Řekni, čím se chlubí natolik, že tě prý má v hrsti?“
„Nemá mi v hrsti, Evžene, od něj se chytit nenechám.“

Jarmilka se dlouho dívala do Palečkových očí, potom jej pohladila po tváři, pravé rameno přitáhla k líci, levou dlaní sevřela výstřih trika, pravou ruku vysoukala z rukávku a uvolněnou část trika překlopila přes levé ňadro, aby tím odhalila to sousední, a prozradila nejen padouchovo tajemství. Oněmělý Paleček se díval, jak ten tmavohnědý koláček kolem bradavky menšil kvapem poloměr, jak se bradavka protahovala v kamennou rozhledničku, jak studem nikoli vzrušením tuhla jak čtyřmocný uhlík, a tu nesmírnou krásu chránila proti dešti a krupobití stříška velké oblé jizvy. Němý Paleček přiblížil rty téměř na dotyk rozhledničce na níž dopadla Jarmilčina slza, jíž jako pocukrovanou šlehačkovou kremroli Paleček dlouho vychutnával, „Jarmilko, vždyť ty si nakojila dědka“.
Když se zlomený loučil s kamarády stánkaři, všichni věděli, že Máří má obrovskou moc, proti níž těžko něco zmohou, že to nalité z rukou bylinkářky bylo mazlivé, přátelské, soudržné, po něm se čůralo z okna hraběnčina, ubíralo na ostychu, nikoli na pravdomluvnosti, to nalité z rukou pana Pavla Dudka bylo zištné, falešné, bylo mazlavou naftou v nemilosrdném buldozeru, co nenávratně rozoral život šesteru zámeckých trhovců.