Zájezd

Moje žena je bordelářka. Když přijde domů, svůdné letní botičky nezouvá, ale vykopává. Až si jednou takhle zašpásuje se zimními bagančaty, bude na chodbě určitě co spravovat. Ale ty letní, slušivé, co klapou o chodník jak čapí zobáky, ty po chodbě něžně sklouznou nebo lehce klapnou o věšák. Každý den zůstávají v jiné poloze. A když vaří? Nádobí má roztahané po celé kuchyni, vločky, mouka na zemi, ona si klidně čte a po slepu míchá omáčku. Když jsme se nastěhovali do domu přenechaného jejími rodiči, měl jsem snahu nepořádek regulovat, „jak za sebou můžeš nechávat tolika krámů, Verunko? Ty, pracovnice odboru lesního a vodního hospodářství? Co by tomuhle řekla lesní zvířátka?“. Zadívala se na kuchyňskou linku, „nemám čas na uklízení, vařím, a divil by ses, jak pěknej je modrej smalťáček odhozený před patnácti lety v lese nebo do řeky“. Co jsem k tomu mohl říct.

Ona má ale v tom nepořádku řád. Nesnáší plasty, ty v přírodě patinu nikdy nedostanou. Hrníček od čaje nechá ležet třeba týden, ale kelímky od jogurtu musí být neprodleně ve tříděném. Tak jako já v kaktusech, má Verunka velkou vášeň v tanci. Mírnou žárlivost, kterou mám na její partnery z tanečního souboru, si mě udržuje ve střehu a pozornosti. A kdybych měl říci jaká je? Kdyby se dala na vojančení a velitel by dal nástup podle velikosti, stála by ve čtvrté pětině řady. Kdyby dal nástup pro nic za nic, jen aby ukázal kdo je tu pánem, stála by nahrbená jako nevrlá kočka. Ale kdyby zavelel nástup na přehlídku, stála by v tom nejpozoruhodnějším pozoru, že by zkoprněl i sám velitel. A kdyby za to dostala pochvalu, vrněla by. A od té doby co jezdí se souborem na Moravu, je také pohostinná.

Jednou to ale s pohostinností přehnala. To když přijel kaktusářský zájezd. Loni byla s naším spolkem na Jižní Moravě, tam kde nás pan Knésl pohostil kořalkou a paní Knéslová bábovkou a to se jí moc líbilo, „Nenecháme se přece zahanbit nějakou Moravou“. Já jsem s radostí souhlasil, bude to vizitka celého klubu. Když někoho milujete, milujete jej se vším všudy. A já jí miloval i s domácím nepořádkem. Když jsem přišel domů a uviděl rozházené svůdné botičky, srovnal jsem je a měl radost, že je Verunka doma. Nádobí jsem poklidil, abych udělal místo pro další hrnce, ale ve skleníku? Tam své móresy nesměla, tam jsem nepořádek nestrpěl, to byla zase vizitka genů mé mámy. Můj skleník byl přijímací salón, do kterého směli jen mniši a jeptišky a do kterého někdy zavítala tchyně ta velká abatyše. „Co ta Veruna dokáže udělat v kuchyni za paseku. Ty musíš mít svatou trpělivost, když vidím tvé kaktusy, jak jsou srovnané a čisté, musíš s ní trpět viď?“

Ale já už dávno netrpěl. Mámino genové dědictví jsem vybíjel už jen ve skleníku, ale i tam jsem snášel Verunčiny průpovídky, „máš to tu jako na lince ve výrobně Ibáčku, alespoň prázdnou láhev od piva si někam postav, tohle už není příroda, to jsou naletované součástky na tištěném spoji“. Řekla mi den před zájezdem, když jsem obíral poslední uschlé květy. „Hlavně neber nikoho zítra do kuchyně, Verunko, víš, že každá dobrá kuchařka má mít své tajemství. A to tvoje, je úžasné, to nesmíš nikomu vyzradit!“ Ještě večer upekla bábovku a ráno hnala na nákup. Já zatím douklidil zahradu. „Budete mít dneska zmrzlinu, paní Jandová?“ Křičela přes ulici Verunka na sousedku, co vlastnila malou výrobnu cukrářských dobrot a aby o víkendu nelenila, vařila výbornou zmrzlinu, co prodávala v malé boudičce vsazené do hradby. „Zítra bude malinová a vanilková, zastav se!“

Nemohli jsme se dočkat našeho prvního zájezdu. A když jsme poznali zvuk autobusu, honem jsme běželi ke vrátkům vítat. Jak zástup procházel vrátky, Verunka hlásila, „kaktusáři doprava, nekaktusáři na občerstvení doleva“. A jako vojenský regulovčík ukazovala v krásném postoji tanga směr pažemi. No, musím říci, že mnoho lidí chtělo zbloudit na hříšné cestě, ale nakonec zbloudily jen hříšné manželky. Sbírkový skleník mám průchozí, ten na semenáčky je takzvaný couvák. Kaktusáře jsem rozdělil. Když jsem se ale v uličce ohlédl a viděl, jakou uzounkou jsem tehdy postavil a do ní se tlačilo dvacet urostlých kolegů a jako partyzáni se samopaly a granáty, oni ověnčeni mobily, fotoaparáty a dalšími pouzdry, začal jsem trpět. Jak jsme to obézní národ a co krámů potřebujeme k životu! První dacan převrátil echinomastus pouzdrem, jeho kolega, za jehož břicho se zachytily háčky ancistrokaktusu, se moc omlouval, rána a na zem dopadla kracíkovka. Mé nervy hrály hrůzné rekviem. Nemohl jsem se soustředit na dotazy a raději všechny posílal na občerstvení, honem aby vám pivo nezteplalo, hlavně ať už vypadnou z úzké uličky, pro kterou nejsou stavěni. Od sbírky mě tahali dloubat semenáčky a já lítal sem a tam. Všechny jsem odesílal Veruně na buchtu a pivo. Skleník byl již skoro prázdný a já viděl jen dvě děti se zmrzlinou, ty nemají břicha, konečně bude klid, zajdu za ostatními na pivo.

Verunka se bavila výborně a držela všechny od skleníku dál. Vonělo kafíčko, viděl jsem nalévat kořalku a slyšel i pochvalná slova, „tady je vidět pečlivá ženská ruka. Jak asi musí vypadat vaše kuchyňka, když máte tak čisto v zahradě a skleníku?“. Veruna se chechtala, „no, to si ani nepřejte, tam klidně prostíráme na podlaze“. Když poslední „host“ odcházel, nakoukl jsem do skleníku. „Proboha!“ Z mého nejlepšího chrysacanthusu, žlutého jak nové štafle, stékala růžová malinová zmrzlina. Ani mně nenapadlo zamávat odjíždějícímu autobusu, jak činila Veruna, jen jsem se mihl ve vrátkách a hnal do skleníku omývat zasychající zmrzlinu. Sotva jsem popadl štětec s kropáčkem, vzteky jsem zaťal zuby. Krajní řada velkých sclerokaktusů byla do sebe zamotána jako tlupa rváčů. „Veruno!“, zařval jsem ke vrátkům, „podívej, co mi tu udělali“, řekl jsem moc a moc přísně. „Já za to nemůžu, že sis to neohlídal!“ „Nemělas jim tolik nalejvat! Teď to rozpleť, ať víš co to je!“ Usedla a snažila se rozplétat háček po háčku, jako nějaké rybářské třpytky zaťaté do pleteného svetru. Já věděl, že je to ten nejstrašnější zápas, ale nechal jsem jí trápit a omýval malinovou zmrzlinu. Po chvíli jsem slyšel divný zvuk, jako když si rozepíná velký suchý zip. Veruna dělala jakoby nic a dále dobývala háček po háčku. Další zvuk, až mně zatrnulo. Opět se tvářila, že trpně zápasí s každým háčkem zvlášť. Při posledním podezřelém zvuku zakašlala, zvedla se, a s úsměvem prohodila, „to bylo řečí“, a odešla ven. Přiskočil jsem ke sklerákům a nemohl uvěřit. Za tu chvíli byly naprosto neporušené na svém místě, s původním odstupem a pěkně v pochodovém zástupu. Přemýšlel jsem, jak to ta potvora dokázala. Známý zvuk, mě přivedl na tu správnou myšlenku. Spojil jsem desítkami háčků dva k sobě a trhem, jako když se manipuluje se suchý zipem, jsem oba, bez jediného odlomení háčku oddělil. Verunka vyřešila past, která mně po léta naháněla hrůzu.

Šel jsem za ní. Zapálila ohýnek a koukala do plamene. Přisedl jsem. „Verunko, víš, možná máš pravdu, možná se tam těm kaktusům ani nelíbí, možná jsou tam jako v nemocnici na infekčním, ale ty spojené háčky to jsi vyřešila na jedničku, bezbolestně, jako když strháváš náplast z chlupaté ruky, tak se na mne nezlob, něco jsem vydělal, půjdeme to protančit?“ Ožila. „Jo! Ale mám v sobě pět kořalek.“ Když nebyla v souboru, když nemusela předepsané sestavy, tančila tak živelně a já, když jsem zrovna odpočíval, přemýšlel jsem, odkud tu nádhernou živelnost znám. Aha, z kuchyňské linky! No přece na kuchyňské lince namrskané barevné kytičkové nádobí, pohozené pokaždé jinak a mezi ním lžíce, měchačky, sůl a mléko, ale výsledný pokrm byl pokaždé úžasný. V noci, když jsme se vraceli z tanečku, nevykopla svůdné botičky, jen je odepnula, urovnala, já vyběhl ven, vzal jsem dvě láhve od piva, s nimi zašel do skleníku pocuchat ty nejpravidelnější řady kaktusů a mezi ně je položil. Druhý den mě Verunka volala na oběd. Já vešel do kuchyně, kde voněla svíčková a kde kupodivu nebyla hromada nádobí. Cítil jsem provinění. „Co, že tu máš tak divně uklizeno, Verunko?“ Smutně se dívala, „já jsem se včera styděla, když mě ten pán chválil.“ Dojedli jsme, nádobí jsem namrskal ledabyle na linku, „pojď se podívat do skleníku, něco tě ukážu“. Vešla jako první. „Panečku, ty tě tu fakt udělali chaos. Toho jsem si ani včera nevšimla.“ Vzala láhve od piva a položila je do trávy. Potom urovnala řady mnou pocuchaných kaktusů. „Tak co jsi mě chtěl ukázat?“ Usmál jsem se, „nic, vlastně jsem tě chtěl jenom pozvat na zmrzlinu, pojď.“ Za týden jsme dostali od vedoucího zájezdu děkovný dopis za pohoštění, které bylo tím nejpřívětivější v jejich historii. Co je vyklopená zmrzlina proti takovéhle pochvale. „Verunko! Pojď si to přečíst! Trumfli jsme Moravu!“ Byla moc šťastná.