|
Když český národ dozvonil,
nové zapálené
tváře prvního obecního zastoupení dávali za pravdu paní Elišce Čilé,
rozené Zachové, aby ulici s nepatřičným jménem Družební po právu
přejmenovali na Zachovu. Zachova, to je nejspravedlivější řešení,
protože všechny vysoké uliční činžovní domy navrhl a vystavěl Eliščin
otec, pan stavitel Zach. Jenomže jednotné hlasování narušil předložený
písemný návrh paní Petry Syrové, „Andělská, dejte jí jméno Andělská,
protože ani v Římě není tolik andělů na domech jako v naší ulici. A
vzpomeňte si na jednoho bez křídla, jak a kdy o něj přišel. Není snad
hezké a přiléhavé jméno ulice Andělská?“.
Předválečné činžovní domy svíraly Andělskou jako nedovřený dílenský
svěrák. Navíc tak vysoké, že pád z posledního pátého by přežili jen
hrdinové z Holywoodu, ostatní by se zpřeráželi jako pivní tyčinky.
Andělská byla ta nejchudší ulice na městskou zeleň, nikdy nerozkvetla
růžovými sakurami, ostrůvky zlatého deště, chyběl jí obyčejný trávník,
psi značkovali puklice aut, kosící neměli schovávačky ani klidný nocleh
a jedině střechy zaparkovaných vozů, co se táhly obousměrně jako
novodobý růženec a jež měly zelenou před zelení, by možná zabránily
fašírce po pádu. Čelisti nesvíraly samotnou ulici, svíraly stejně tak
sluneční světlo, co posvítilo dolů na růženec až někdy hodinu před
obědem a hodinu po, už stoupalo jako ten nejlínější, přetížený výtah
jakoby s motorem na dvě fáze. Nebýt barevného růžence, zůstávala by
Andělská černým vlakem sokolovského uhlí. A proč se paní Petra Syrová
prala za Andělskou? Proč naštvala a otrávila Elišku Čilou z téhle a
téže ulice? Měla se přece jmenovat po Eliščino otci, panu staviteli
Zachovi, co před válkou zaměstnával tak rád štukatéry, aby každé stavbě
co navrhl, vdechli kapičku zbožnosti? V Andělské to nebyla kapička, ale
celá řeka. Na každém domu na každém patře, vždy mezi okny bytů, byl
vsazen do fasády anděl. A rozličných andílků tam bylo možná jako rybích
konzerv v regálu rybárny na křižovatce Andělská-Borová. Jeden andílek
plachtící jako káně, druhý sedí na křížku a počítá na prstech, kolik
hříšnic prošlo Andělskou od rána. Pozorný pozorovatel zjistil, že ve
stejných sériích tak jako člověčí historie se opakují.
Opravdu
pozorný. Protože andělíčci, stejně jako fasáda byli za léta pozemského
života umounění jako uhlí. Zvláštní, že za stejná léta nikdo nezkřivil
andělům, krom jediného, kudrlinku ani peruť i když domy zohavily
plechové čtverhranné mřížky plynových kamen. Jen jeden andílek dole v
přízemí, co zapisoval do notýsku hlášení, byl neduživý. Místo letu do
nebes plácal by jedním křídlem o žulu v Andělské, než by beznadějí a
únavou pochopil, že bude lepší po české zemi zasrané Sověty chodit
pěšky. Ač nebyl pravoslavný, krom paní Elišky, mu říkali Rusáček. Teď,
po třiceti letech od zranění a mimo toho, že na jednadvacátého srpna
pod ním leží vždy na chodníku pár kytiček položených nejstarší
generací, upadl v zapomnění. Ale v osmašedesátém, kdy sovětský tank
zkoušel v ulici čelem vzad, při němž urazil andělovi křídlo, tehdy byl
zraněný anděl symbolem pokořeného československého národa a nikdo, ani
v dlouhé době normalizace si netroufl ulomené křídlo opravit.
A
čím že je Andělská kromě Rusáčka zajímavá? Pro kutili a chalupáře
obchodem s čerpadly, pro hravé modelářskými potřebami a pro labužníky
poctivým, „zatím poctivým uzenářstvím“. Dalším obchodníkům se do úzké
ulice s mizerným parkováním nechtělo. A čím je zajímavá tahle vlhká
šerá soutěska, pro nás kaktusáře? Vůbec ničím, naopak nás odpuzuje,
hrubneme z ní husí kůži! Nezajímá nás, protože nikdy jsme nezvedli
hlavy nahoru do pátého do oken bytu paní Elišky Čilé, staré dámy, vdovy
po panu Čilém a přestárlé dceři dávno zesnulého stavitele Zacha. A
právě tam nahoře, jen kousek pod střechou je místo, které nás zajímat
mělo, protože parapety oken paní Elišky přetékaly kaktusy. A kdo by se
rozhlédl ještě pozorněji, jako v zrcadle by uviděl pod střechou přes
ulici v bytu paní Petry Syrové stejně tak kaktusy, ale takové
začátečnické, čerstvě nakoupené ještě s cenou na jmenovkách. Paní
Petra, rovněž vdova, měla na rozdíl od Elišky čtyřokné, jen okna dvě.
Po smrti manžela, vyměnila velký byt za malý ještě v plné síle, když si
troufala na páté. A obě tyhle staré ženské se potkaly v krámku uzenáře
ještě v době, kdy parapety paní Petry chytaly jen městskou špínu a kdy
uzenář pan Sova nechtěně popudil Elišku. „Podívejte, paní Čilá,
támhleta ženská se tenkrát před lety postarala vo jméno tý naší ulice.
Uzenářství v Andělské, no nezní to zrovna biblicky, ale dobře se to
zapamatuje, co říkáte?“ Tehdy se Eliška podívala na Petru přes výlohu
se spravedlivou nenávistí. Můj otec vystavěl celou ulici, tak co si se
do toho srala? Eliška uzenáři neodpověděla a Sova si postěžoval. „Vona
nikdy nekoupí kus masa, vždycky jenom sádlo a to musí bejt bílý jako
leknín! Uzenin se bojí jako proudu, že prej jí ty soli doma světélkují.
Vždyť já dávám jenom sůl, co máte doma ve slánce, paní Čilá, ani žádné
glutamany! Pozor už jde.“ Petra vešla do řeznictví jako obviněná k
soudu. Chyběla jen pouta na rukou, když se zařadila s očima do země za
Elišku. Vůbec se nepodívala na dvě půlky prasete na hácích za Sovou,
doprava ani doleva na skleněné vitríny s lákavými uzeninami a snad ani
vůně jí nedonutila zhluboka dýchat. „Další přání, paní Čilá?“ Eliška
poodstoupila, „Obslužte zatím tady paní, já si ještě rozmyslím, jestli
mi nakrájíte dvě kila poličanu, nebo tři kila výrobního k večeři“. Sova
pochopil Eliščin žert, „Bodejď a když si vymačkáte tadleta jelítka a
budete si v nich kolečka salámu máčet jako ti pitomci hranolky v
kečupu, zhubnete jako Hajdy Janků. A to je prosím babička!“. Eliška si
tu ženu, co nedopřála ulici spravedlivé jméno, prohlížela a v duchu
hanila, „no tys vymóděná, že se nestydíš ukazovat takový nohy jak z
márnice, určitě jsou plochý a ještě si vezme pásečkový sandály, celá se
předkláníš, holka, na hrudi plochá jako dole chodidla, možná si byla za
mlada hezká, ale teď si vyschlá jako kancelářská omítka“. „A dáme ještě
něco k tomu sádlíčku, paní? Špekáčky co byly přes noc v udírně? Ne?“
„Ne, je to všechno, už se mi tu dělá zle, nezlobte se, nashledanou.“
„Tak jste to slyšela, paní Čilá? Jenom čistý sádlo a jak si vybírala.
Některý lidi prostě vošidila příroda vo vjemy.“ Podruhé se
staré
ženy potkaly v oknech, když Eliška přehlížela svoje stará masitá gymna,
parodie, lobivie a sem tam ne příliš vyvinutá astrofyta. A Petra
mladistvou řadu sotva květuschopných a na venkovní parapet nedávno
postavených kaktusů ještě vymóděných cenovkami. A zrovna v
poledne kdy slunce podělilo oba domy spravedlivě a sluneční výtahy co
tak líně jezdily sem tam po uhelných fasádách obou domů, zůstaly pár
minut mimo provoz, Eliška zacílila, „Je to možný? Je to ta vyschlá z
řeznictví?“. Běžela pro dalekohled, co používal její muž na toulkách a
pěkně zevnitř bytu, zastrčená, aby se čočky nezaleskly, zaostřila.
„Krindapána, ty se budeš hrabat i do kaktusů?“
Elišce nedaly kaktusy z
protějšího okna
spát. Na stáří měla smůlu, manžel odešel po dvou letech české svobody,
navrácený dům, jež v poválečné nesvobodě zabrali otci, obě děti hned po
„sametové“ pronajali a jí koupili tenhle nadměrný byt v pátém, snad aby
matce ztížili docházky k nim. Pár velkých kaktusů si přinesla sebou z
minulého bytu, ostatní posháněla během pěti let. Eliška také trochu
přibrala a stoupání do schodů už jí tolik netěšilo. Zato kaktusy měla
moc ráda, ty nevysychavé bizardní dužiny, co vydrží rok i více bez vody
a ještě si dovolí vykvést stejně razantně jako uchlastané hledíky.
Denně špehovala protější okno, jestli něco přibylo, vykvetlo, a když
jednou objevila velký fialový květ a na tu dálku neuměla rozeznat, o
jaký kaktus jde, cloumala s ní nervóza a chtěla tu ženskou, která tak
drze Andělskou pojmenovala, poznat. Jenomže ta přeschlá kancelářská
omítka, se v okně na chvíli objevila a sotva si Eliška dodala odvahy
přes ulici zavolat, už někam v hloubce Andělské pelášila na plochých
nohách pryč. Dvakrát za ní Eliška vyběhla, ale nikdy nedoběhla. Bylo jí
hloupé oťapávat chodník než se omítka vrátí. Až jednou se staré ženy
znovu setkaly v uzenářství. Jak se Eliška radovala, když otevřela dveře
a před pultem vyschlá žena s plochýma nohama. Ptala se po pěkném sádle
a Eliška se přihlásila, „Mě můžete také říznout, tady paní dobře ví, co
jsou teplé škvarečky a měkkej chleba, nemám pravdu?“. Dychtivě čekala
na odpověď, kterou rozvine, převede na jiné téma a oklikou šupito ke
kaktusům. „Zkornatíte a nevylezete do schodů, když to budete jíst.“
Odpověď, za kterou by si zasloužila omítka zakroutit krkem. Eliška se
celá vytřeštěná podívala na Sovu, potom znovu na vyschlou ženu, „Vám to
tu ani nevoní co?“ Žena se na Elišku neotočila, „Nezlobte se, mě už to
tu elektrizuje, nashledanou.“ To už Eliška za odcházející ženou vyjela,
„tak mně řekněte, co mám jíst, abych do schodů vyběhla jako ten zvoník
vod Matky boží s Esmeraldou v náručí!“. Vyschlá žena zahuhňala do
skleněných dveří, „nejlepší je nežrat nic“. Eliška se otočila na
řezníka, „slyšel jste? Podle ní to tady můžete zabalit!“.
Denně špehovala Eliška protější okno, jestli něco nepřibylo, denně
počítala kaktusy a dívala se dolů na vchod, jestli omítka někam
nevyráží. Jedno pozdní odpoledne, když Eliščino okno bylo od jedné
hodiny po obědě zastíněno vlastním domem a sluneční výtah v podobě
rozhraní stínu a světla na protějším baráku, stoupal líně do třetího,
napočítala pět kaktusů navíc. To už Eliška nevydržela, a protože bylo
zrovna jednadvacátého srpna, kdy před třiceti lety udělala tanková
hlaveň z andílka v Andělské, mrzáčka, z touhy po seznámení jí napadl
takový ne moc pěkný žert. I když je srpen na kaktusové květy chudý,
našla na svém okně jeden Thelocactus bicolor, co právě kvetl dvěma
velkými fialovými květy, vysledovala, až půjde omítka ven, seběhla do
ulice a rozkvetlý kaktus postavila na chodník pod Rusáčka, kde již byly
od rána dvě kytičky. Andílek byl jen pár kroků od vchodu vyschlé ženy a
ještě ve směru kam před chvílí pelášila. Eliška se držela co nejblíže
poraněného andílka, aby odháněla nežádoucí nenechavce, rozhodnuta, že
se před vyschlou ženou přikrčí za zaparkovaná auta. Hodinu bloumala
chodníkem, dvakrát zadupala na podezřelé děti, co si tu barevnou
hromádku na chodníku nějak moc dlouho prohlížely. Dočkala se.
Znervózněla, když tu ženu uviděla letět prázdným chodníkem. Jako malá
holka uskočila za vůz a přes okna se dívala na vyschlou ženu, jak
míjela Rusáčka, jak zpozorněla, zastavila, znovu se dala k nelibosti
Elišky do chůze, potom se vojensky otočila, přiskočila k hromádce
květů, popadla kaktus a pelášila do svého vchodu. A to bylo přesně
podle plánu Elišky. Vystartovala ke dveřím, jež se jí zabouchly před
nosem. Honem zazvonila na dva zvonky najednou. Když dveře zabzučely,
rozrazila je a brala schody po dvou. První patro, druhé, zlodějka
nikde, ve třetím nevystačila s dechem a do čtvrtého se už dýchavičně
přitahovala za zábradlí, v pátém se najednou chytila za prsa, a jak
nemohla popadnout dech, padla celou vahou na podestu. Dostala strach,
tohle se jí ještě nikdy nestalo a ze strachu, kopla nohou do dveří
bytu. „Co tu vyvádíte, ženská?!“ Eliška se pokoušela vstát. „Běžela
jsem za vámi, že má Sova pěkné bílé sádlo a na posledním schodě, jak
vidíte, jsem se přerazila.“ „Mně se nezdá, že byste se jenom přerazila,
podívejte, jak z vás leje! Zvedněte se, já do vás naleju čaj.“
Větší konvici Eliška ještě neviděla. Skoro jako zahradní kropáč. A
hrnek co postavila před Elišku na stůl, takový mívala maminka na
utopence. Do moc divné kuchyně vyschlá žena usadila Elišku. V době, kdy
nejnovější mobilní telefony nebyly větší než krabička olejovek, tady
byl jen plynový sporák nad plynovou troubou, na kuchyňské lince nenašla
mikrovlnku ani rychlovarnou konvici. Zato nahoře na skříňce řada
popsaných skleněných nádobek s bylinky, hotová apatyka. V kuchyni a
obraz na plátně? To jsem ještě neviděla. Podmořský korálový útes,
vybarvený jako vystřelená růže. Chtěla bych vidět malíře ve skafandru a
s paletou pod vodou. Eliška se zaradovala, když na malém stolečku na
boku okna uviděla knihu o kaktusech. Chtěla navázat, když zlodějka z
obrovské konve nalévala hrnec a musela ten kropáč druhou rukou
nadlehčovat, ale při nalévání čaje Elišku předešla, „máte třicet kilo
navíc, nedivte se, že se do schodů zapotíte a nevystačíte s dechem!“.
Eliška se usmála a rty už zformovala k dychtivé otázce, když jí žena
znovu předešla. „A to vaše srdce, taky nějak moc tluče, měla byste víc
chodit pěšky, ale ne k uzenáři, ten vám akorát zasere žíly! Píte!“ Jako
omámená byla Eliška, když pod dozorem dopila litrový hrnec. „Máte z
toho motolici co? Je to lepší než dostat mrtvici.“ Eliška se
podmračila. Co pořád má, co do mě reje jako do záhonu? „Vona ta mrtvice
je hned, dneska jí dostanou i psi na kanapi.“ Jdi už do háje s mrtvicí,
pomyslela si a urvala si slovo. „Že my tady jsme v okně, co jsou na něm
kaktusy, na které se dívám vod naproti.“ „Jo, to jsme a vy jste ta co
má slunce vod šesti do jedný a může dělat hogofogo?“ „A vy ho máte vod
jedný do osmi, je to tak?“ „Jo, ale vod podzimu do jara jsem tu jako v
pivovarským sklepě. Kdo stavěl tyhle domy, nemyslel! Proč neudělal byty
s okny do obou stran, jako je to jinde? Jediný, co je na těchhle
barácích dobrý jsou andělíčci, ale stejně jich sem nasraly zbytečně
moc. Vám se to pěstuje, ranní slunce je vždycky lepší než odpolední, má
úplně jinou energii, víte? Odpoledne už jenom pálí jako svářeč starý
trubky. Mně se kaktusy moc líbí, představte si, jeden vydržel i pád
dolů do Andělské. Jednou mně spadlo gymnocalycium na chodník
a
co? Vůbec nic! Myslela jsem, že bude natlučené, že shnije jako hruška a
pojďte se podívat.“ Nadšená Eliška skočila za záda hostitelky, jež
otevírala okno, jednu půlku pro sebe, druhou pro hosta. „Tak mně to
vomrkněte a zdrbejte, no jsou popájený jako vod vitriolu, mít okna jako
vy a nechat je tak probouzet východním sluncem. Mám tu holt blbej byt!“
Tu poslední větu zařvala hostitelka až do protějších oken. Eliška
prohlédla řadu nováčků s cenami na jmenovkách. „Anebo jste měla zvolit
jiné kaktusy, vždyť vy tu máte samé jižany, nedivte se, že je spálíte.
Tohle gymno, to jste ale nemohla koupit v krámu, kdo by takový parádní
prodal?“ Že to bylo gymnocalycium, Eliška poznala, ale jaké? Placaté,
bělostné, k tělu přilehlé trny a všechny obrácené dolů, jako účes na
blbečka, jako pačesatá hlava co vykoukla z vody pod jezem. „To už sebou
vláčím dvacet let. Bylo tátovo nejmilejší. Já v kaktusech vyrůstala,
paní. Ale teď musím jít koupit kytičku Rusáčkovi, já ho vobrala vo
jeden kaktus. Nějakej dobrák, ho tam položil, počkejte“, běžela do
předsíně pro kvetoucí thelocactus, „tohle podívejte, není to pro
Rusáčka škoda?“
Tak začalo přátelství dvou
starých, a kdo
ví jak odlišných žen, Elišky Čilé a Petry Syrové. Eliška se cpala
uzeninami, Petra je nesnášela, škvařila sádlo jen na zhotovení mastí.
Eliška se zařekla, že žádného dědka do domu a ctila vdovství. Petra
byla na dědky. Eliška měla nadváhu, Petra nenosila na těle nejmenší
zásoby, žila z ruky do huby a schody brala po dvou. Eliška se táhla
jako těsto na buchty. Petra chrastila jako křídla vážky nad rákosím. A
když bylo Petře smutno, šla lovit dědky. Eliška si nahoře v pátém
připadala jako stará desetikoruna znehodnocená tou podrazáckou měnovou
reformou padesátých let. Zeťáček se nevyvedl, zavřel jí do věže! A
vnoučata? Přerostlá, samé studie a moderní koníčky, na které Eliška
nestačila. Byla ráda, že poznala Petru a hleděla si jí. Jenomže jak
stačit tý přesušený ženský? Eliška jí nestačila do schodů ani na
chodníku. „Jestli chceš se mnou chodit sbírat bylinky a za dědkama,
Eliško, koukej zhubnout, zdržuješ mě!“ Tak jí Petra přikázala na svátek
věrozvěstů. „Vo dědky, Petruško nestojím, to víš dobře, ale jinak bych
s tebou moc ráda.“ „Já taky nestojím vo to, abych si nějakýho
zahnízdila. Jak začne bez zábran lézt do lednice a válet se na kanapi,
pryč s ním. Ale ty námluvy a to jejich dvoření, to není špatný, věř mi.
A dědek, kterej mě nedohoní do schodů dřív, než odemknu nahoře byt, ten
ať jde k čertu. Dejchavičný dědky nesnáším. Dlouho Eliška nechápala, co
na Petře dědkové vidí, až jednou když sama projevila zájem s Petrou
vyrazit, pochopila. Pochopila, že se ledacos dá napravit, předělat,
vylepšit a zamaskovat jako to dělají ti na věky mladí z obrazovky.
Petra zamaskovala svůdnými silonkami shluk žilek, ten žilný flek co
Elišce tvarem připomínal mapu od Slovenska odtržených Čech a Moravy,
ploché nohy zahubil decentní kramflíček, šediny přeliv. Co zmohla
Eliška? Sebe svůdnější nylonky a kramflíčky neopraví otylé lýtko a
prasečí koleno. Tehdy se rozhodla, „dám košem uzenáři a zhubnu!“. Celý
měsíc, k radosti Elišky, odhazovala Petra dědky jak lopatou uhlí do
sklepa. V nejbližším okolí si už pánové šuškali o tvrdém Petřině
požadavku a báli se infarktu. Až jednou závěrem srpna se objevil dědek
Vichnar. Dědek, co měl nohy jako ženské copy. Omotané kosti šlachami a
žílami. Petru dohonil už ve třetím a ze čtvrtého do pátého jí vynesl v
náručí! Byla unešená. „Eliško, vůbec mně nevadí, že má Vichnar hřbet
pravý ruky modrej a zjizvenej po zásahu vysokýho napětí!“ Tohle vyznání
Elišku zamrzelo, od samého začátku jejich mladého přátelství si Petra
na elektriku stěžovala, jak jí to všude tluče a brní, jak se bojí v
zimě nastupovat do trolejbusů, jak na sobě nesnáší umělotiny a najednou
je tu Vichnar se spálenou prackou vod vysokýho napětí a Petra věčně v
silonkách. „A víš, že už jsem Vichnara vpustila i do lednice? Tedy ne
do tý v márnici.“ A ještě tohle. Eliška musela, chtě nechtě dědka
Vichnara snášet. A kupodivu snášela jej dobře, i když ne bez
žárlivosti, protože dědek byl ještě ve fázi nevyhasínajícího dvoření.
Nosil Petře kytičky a do lednice nahlížel ostýchavě, dokonce provinile
a vždycky s vtipnou průpovídkou. Na kanape si netroufal. Zato životních
historek to se jim navyprávěl. A svou popálenou pravou ruku hrdinně
opěvoval, „nemohl jsem za to, kolega provozní elektromontér špatně
zajistil zařízení a já to chytil. Dvaadvacet tisíc voltů mnou projelo.
Vidíte a dodnes jsme kamarádi. Jo, když jsem dělal provozáka na městské
elektrické služebně, tam jsme zažili. Dneska je to docela jinej podnik,
už bych tam zpátky nechtěl“.
Podzimní slunce si nadbíhalo letní cestu tolik, že to bylo až ke
vzteku. Petře už olízlo jen bok okna a podle kaktusářského lexikonu
končilo všeobecné stěhování kaktusů pod střechu zimoviště. „Já husa,
zima je v ulici a já nemám na těle zásoby. Petro, vydržím to?“
Postěžovala si pohublá Eliška. Obden chodila na návštěvu nové
přítelkyni, lezení do schodů už tolik nebolelo, do druhého dokonce
vybíhala. „Máš tam ještě patnáct kilo navíc, holka, horší je to se
mnou, jak já vydržím ty půlroční šedé cáry na nebi a tu slanou břečku,
viděla si tu naší temnou ulici? Promiň, byl to tvůj táta, ale taky jí
mohl jinak natočit a udělat širší. I ten můj byt posral. Eliško, co
kdybychom si pořídily malou zahrádku, někde těsně za městem, jenom
takovou na dlaň, co by nás nezruinovala, jen na kaktusy a bylinky?“
Eliška radostí vyšponovala rty, „Ty bys do toho šla, Petruš? Neumřeme?
A zaplatíme to? Víš, kolik chtějí v okolí města za pozrmek? A jak tam
budeme kaktusy šmejkat?“ „Nepřemejšlej vo tom, Eliško, nebo se
nerozhoupeme!“
Moc těžké, jak záhy zjara
zjistily, bylo
sehnat laciný kus země v městském okolí. Co toho zběhaly, naprosily,
nikdo se nad stařenami neslitoval, naopak je podezírali, že báby
spekulujou. Eliška to nevzdávala, běhala docela sama, když Petra byla s
Vichnarem, dávala inzeráty, aby se Petře zavděčila. A jednou se přece
jen Eliška dočkala telefonu od neznámého, kterému z radostí odpověděla,
„ano, pořád mám zájem o zahrádku, byl byste moc hodný, pane“. Tehdy
nedočkavě pelášila na jižní okraj města, tam kde jsou zatím nedotčené
louky, kde se už tolik investorů pokoušelo prolomit nepříznivé územní
rozhodnutí, kde se Elišce vždycky líbilo. Potají bez Petry stála na
malé loučce sevřené dvěma pruhy hlohovím a od severu chráněné divokým
porostem, stála s pánem, kterému by nejraději políbila ruce. „Tak co
tomu říkáte, paní Čilá? Jak říkám, jedinou nevýhodu to má, že se tu
nesmí nic stavět, ale to jste vy v inzerátu nechtěla.“ Tehdy Eliška
nesmlouvala, byla unešená sluncem, světlem, neviditelné město za zády,
východ po levé ruce, západ po pravé a před Eliškou otevřený široký jih,
výhled na dalekou přehradní nádrž, třpytící se jako slída ve fasádě a
ty tmavé krtince pod nohama, „tohle, pane, beru okamžitě!“. Potřebné
vyběhala, zaplatila a Petru konečně zasvětila do posvátné loučky. „Ne
Petruško, peníze mi dáš, až to uvidíš, to vůbec nespěchá, já se moc
těším, co na to řekneš, holka!“ Elišce přál hezký slunný den, když s
Petrou přicházely k jejich posvátné loučce, když vstoupily mezi nízké
hlohoví, „tak tohle je naše, Petruško, tamhle je jih, podívej na
přehradu, tam je východ a tady západ, takže slunce celej den, holka a
podívej na tu zdravou černou hlínu!“ Petra chtěla nabrat černý krtinec
do dlaní, ale najednou se napřímila a tak divně se na Elišku podívala.
„Co je, ty nemáš radost? Tobě se tu nelíbí, Petruš?“ „Já nevím, je mi
tu nějak divně, jako u toho uzenáře.“ Petra opravdu nevypadala dobře.
„Ale co se ti tu nelíbí, podívej, od severu jsme chráněni, bylinky tu
porostou, uvidíš.“ Jak popošly kousek na sever, Petra se najednou
začala ošívat. „Eliško, mě to tu kouše, nedá se tu chodit, bojím se.“
Eliška se podívala na Petřiny nahé nohy obuté jen do sandálů, jak se
bála udělat krok. „Čeho se bojíš, kobylky tu skáčou, škrtají tě vo
nohy!“ „To nejsou kobylky, Eliško, to je elektrika! Já jdu pryč!“ Moc
byla Eliška zklamaná, když se otáčela za vzdalující se posvátnou
loučkou. „Příště si vezmeš do trávy pořádný boty, Petro, tady nejsi ve
městě na asfaltu!“ „Nevím, jestli bude nějaké příště.“ Osopila se
Petra. „To přece nemyslíš vážně, Petruško, chtěla si zahrádku stejně
jako já!“ „Ale jo, no tak uvidíme zejtra, třeba mám blbej den.“
„Nejde to, Eliško, nezlob se.“ Jako oslice, se kterou nikdo nepohne,
stála na druhý den Petra v půli posvátné loučky, oči vytřeštěné k nebi.
„Já to věděla, Eliško, podívej!“ Prstem ukázala nahoru nad severní
porost, nad jehož vrcholem visely, jako mrazem obtěžkané šňůry na
prádlo, dráty vysokého napětí, a v dálce se ztrácely obrovské ocelové
stožáry. A do tohohle zjevení zarachotila motorová pila. Petra se
otočila a utíkala na prašnou cestu, aby z bezpečné dálky viděla, jak
severní porost, chránící jejich loučku padá k zemi. Eliška naopak
běžela k porostu, za nímž uviděla pracovní četu s motorovými pilami.
„Zastavte to! Hned toho nechte, není to vaše!“ Ječela Eliška s rukama
nad hlavou. „Copak, babičko, tohle nejde zastavit, to je předpis!“ A
tam se také Eliška dozvěděla tu šokující zprávu. „Tady jste v ochranném
pásmu vedení, zvláště vysokého napětí, paní, a tady se musí likvidovat
vyšší stromy, to je bezpečnost, paní, ostatně pana majitele jsme
uvědomili.“ Eliška se chytila za hrdlo a dráždivě kuckala. „Jak to, já
jsem tu majitelka! Mně jste nic neřekli. „Nám dal souhlas ke vstupu pan
Řežábek a to nám stačí.“ „Řežábek mně to před týdnem prodal!“ „To jsme
nevěděli, paní, ale prořezat to musíme tak jako tak, bránit nám
nemůžete!“ „Stejně si na vás budu stěžovat, až si všechno zjistím!“
Eliška měla divoké spaní, kus noci probrečela, kus provztekala, ráno se
hnala přesvědčit na městský katastr, jestli nebyla podvedena. Od
úřednice se dozvěděla, že má všechno v pořádku, ale zároveň jí hodná
paní z úřadu celou věc vysvětlila. „Jak vám to mám říct, podvedena jste
nebyla to ne, ale jistá spekulace tu proběhla. Zkrátka pan Řežábek,
koupil pozemky lacino v době, kdy se uvažovalo o přeložce vedení
vysokého napětí, pro výstavbu obchodního centra, to bylo ale
definitivně zamítnuto a pánovi jsou louky na nic. Buďte ráda, že jste
tak lacino koupila, je tam klid.“ „No jo, klid to jo, ale když to tam
mojí kamarádku tak tluče.“
To vedení o napěťové hladině 400 000 voltů za posvátnou loučkou,
opravdu mohlo citlivé Petře působit potíže. Při tak vysoké hladině
napětí je běžné, že bosou nohu v trávě pod vedením to jaksi kouše, i
ten kdo projíždí pod vedením na kole, může jí „koupit“ od řídítek,
protože v kovovém rámu kola se indukuje elektrické napětí. Nezabíjí, to
ne, opravdu jen nepříjemně štípne. A protože bylinářka Petra bylo
citlivé stvoření, na loučku se bála chodit.
Elišku trápil smutek, na loučku chodila sama a sama nechala oplotit dvě
kratší strany mezi hlohovím jež samotné bylo hradbou neprodyšnou. A na
pletivu na severní straně co drželo jen na dřevěných kůlech, Eliška
zjistila, že tu opravdu něco tluče, ale jen někdy podle toho jak je
tráva vlhká a jak ona jemně hladí drátěné pletivo. Na druhé straně od
cesty pletivo vůbec netlouklo a Eliška správně usoudila, že kouše to
blíže hroznému vedení. Petra se tvářila, jakoby zahrádka vůbec
neexistovala, nemluvila ani o penězích, jež přítelkyni slíbila. Eliška
se nevzdávala a do zahrádky našmejkala polovinu kaktusů, sama se pak
radovala z jejich nového domova a po měsíci krásných přírůstků
přemluvila Petru k návštěvě. Pozvání přijala, ovšem jen s doprovodem
zkušeného elektromontéra Vichnara. Dědek byl v sedmém nebi, když
předával nastřádané profesní zkušenosti. „Bodejť by to pletivo
netlouklo, když se v něm indukuje napětí a není uzemněný! Ženský, vždyť
vy máte kus zahrádky v ochranném pásmu! Dvacet metrů od krajního vodiče
tuším, že je! Milé dámy, abyste věděly, tyhle dráty za vámi je
nadřazená soustava, tohle je nejdůležitější vedení v naší zemi,
čtyřista kilovoltů, tedy čtyřistatisíc voltů. To víte, že i tráva občas
kousne, ale nemusíte se bát, podívejte, jak je tu dobře krtkům a
kobylkám. No a s tím pletivem? Já vám ho uzemním!“ Jen pozvolna
získávala Petra důvěru, jen krůček za krůčkem chodila po zahrádce ve
vysokých botách, jež si sebou přinesla a chodila, jak pravila Eliška,
celá připosraná. Zato jak se podívala na kaktusy vprostřed zahrádky na
barevné přírůstky dosud nevídaných trnů, Elišce pokývala hlavou, „Já
ti, Eli, ještě něco dlužím, viď?“.
Petra překonala bázeň a v půli července zdobilo zahrádku pár záhonků s
vysázenými bylinkami a uprostřed velká brož vyskládaná z Eliščiných a
Petřiných kaktusů. Dědek Vichnar se jim zavděčil zhotovením uzemnění
plotu, při němž se nemálo nadřel, kopal poctivě a podle předpisu do
hloubky padesáti centimetrů. Celý měsíc trávily ženy, jakoby odjely na
tichomořské ostrovy. Ale nezapomínejme, že jsme v Čechách v lůně
našinců. První srpnový den Eliška s hrůzou zjistila, že chybí třetina
kaktusů, že v trávě je vyšlapaná cestička ke spodnímu pletivu, kudy ony
s Petrou přece nechodí. Pochopila, že zahrádku navštívil zloděj. Na
takovou návštěvu nikdy nepomýšlely. Eliška se zoufale rozhlédla do
otevřené krajiny. Vždyť tu není na blízku jediné stavení, velké město
je za zády, chodí sem na procházky pejskaři, cyklisté, běžci,
to
se ví, že si někdo všimne, že to nějakého mizeru napadne. Odpoledne s
Petrou vymýšlely co s tím, jak tomu zabránit, „kdyby tak tloukly obě
pletiva a pořádně, jako ohradníky pro dobytek!“. „Eliško, to já bych
tam nemohla.“ Až zkušený dědek Vichnar dodal ženám trochu naděje. „Tak
tam uděláme elektrickou provozovnu, na hradbu rozvěsíme výstražné
tabulky, „Pozor elektrické zařízení, životu nebezpečno“, není problém
je sehnat a nějaký starý vyřazený cajky z rozvoden mně kluci z provozu
taky nechají. Vždyť jsem jim tam nechal tuhle pracku!“ Nadšený Vichnar
zamával popálenou rukou nad hlavou. „Zejtra to zařídím.“
Vichnar svůj slib dodržel. Za čtrnáct dní zdobilo drátěný plot několik
výstražných tabulek a po celé délce dědek naaranžoval vyřazené
vysokonapěťové izolátory, dokonce sehnal měřící transformátor, postavil
i staré dřevěné sloupy a natáhl vodiče. Denně od rána do večera dřel
jako mezek. Po měsíci stála za plotem malá elektrická provozovna, co
laikům naháněla strach, odborníkům usměv na rty a oběma ženám klid do
duše. „Já vám garantuju, že už sem nikdo nevleze!“ Tak vítězoslavně
předal Vichnar ženám zařízení, které jejich zrak nepotěšilo, ale
dušičku uklidnilo. A dušičkám přidal klid jednoduchý nápad Petry, „a na
vrátka, Eliško, necháme zhotovit ceduli „Elektrárna je v majetku ČEZ“,
toho se každej bojí, co ty na to?“.
Nápad, jak se bránit zlodějům, to byl výborný, ale následky přinesl
nepředvídatelné. Sám Vichnar když ceduli uviděl, smíchy padl do trávy.
Tohle zařízení, tenhle elektrický skanzen s takovým majitelem asi byl k
smíchu všem kolemjdoucím, přesto se zloděj už nevrátil a obě přítelkyně
si dopřávaly klidný měsíc.
Až jednou, když Eliška navštívila rodinu a chtěla se pochlubit mladým,
jak je se zahrádkou spokojená, uviděla na stolku s novinami reklamní
letáček, jehož obsah jí nebyl docela neznámý. Ten letáček na křídovém
papíru byl rozdělen žlutou vodorovnou osou na dvě poloviny a v polovině
horní uviděla to něco ne neznámého, ve spodu pak moderní elektrickou
rozvodnu s červeným nápisem na modrém nebi:
Naše zařízení
nezradí, s každým odběrem si poradí.
Síla
E.onu je v elektrickém pohonu.
Podívala se zpátky na horní
polovinu, na zakaboněné nebe s vepsaným nápisem:
Kdo bere
elektriku z jejich zařízení,
riskuje,
že mu mrazák roztaje.
A na fotografii pod šedým
nebem poznala
společnou zahrádku, Vichnarův rozháraný elektrický skanzen a ceduli se
zřetelným Petřiným blafem:
Elektrárna je
v majetku ČEZ
Nejdříve se Eliška pousmála, v
zápětí si
ale uvědomila, vždyť je to válka dvou gigantů dodavatelů a jejich
zahrádku jeden zneužil jako odstrašující případ. Korunu tomu dodal
Eliščin zeť, když se na Elišku osopil, „nečtěte ty jejich keci, snad si
nemyslíte, že vám dá někdo elektriku levnějc!“. Eliška sbalila leták a
pelášila za Petrou. Ta vyprskla smíchy. „Kdes to, prosím tě, vzala?“ „U
mladejch, musí to bejt všude! Petruško, z toho bude průser!“ „Ale prd,
vždyť je to sranda, podívej.“ „Ale co ta cedule u vrátek, ten ČEZ, víš,
jak se všichni dneska soudí. Musíme běžet na zahrádku a sundat to.“
„Nech bejt jak je a buď ráda, že tam zloději nelezou. To až ukážu
Vichnarovi!“ A dědek se také bavil, „no vidíte, jak jste ženské
slavné!“. Co si ale opravdu v nitru myslel, když při opětovném
prohlížení letáčku polykal nekonečnou slinu, to nikdo nevěděl.
Svobodná media, nenechala žhavou věc ležet ladem. Na druhý den četla
Eliška na pultíku rohové trafiky titulek, „Energetický gigant Evropy
nadmíru rozzuřen!“. Pro Elišku v tu chvíli nebylo lepšího projímadla,
schody brala po dvou až do pátého a na prkýnku si celá zadýchaná
přečetla o možné podané žalobě na zlobivou konkurenci. Bála se, že do
sporu vplují jako opilí vodáci do rozvodněné peřeje. Kdo bude mít
slitování se starou ženskou, kdo pochopí, že to byl vtip, kterého někdo
zneužil, bála se prohraného soudu, může přijít o byt a mladí jí
nechtějí a co bude se zahrádkou? „Petruško, já mám strach, že přijdu o
všechno.“ „Neboj, lítáme v tom obě. Co si na starejch ženskejch, prosím
tě, vezmou? Teď to sundat nemůžeme, mysleli by, že v tom opravdu
jedeme! Ať se porvou dva tygři!“ Eliška strachy nepouštěla televizi ani
rádio, Petra měla klid, neměla ani prvé ani druhé. A díky médiím
vlastníci akcií žalujícího podniku zuřili. Zuřilo i celé vedení, „Přece
svoje zařízení neustále modernizujeme, automatizujeme, aby byl provoz
levnější a spolehlivější, i malé rozvody chráníme proti poranění ptáků,
jak chtějí ornitologové, a takového podrazu se dočkáme?“ Ve vedení
podniku to nanejvýš vřelo. Technici vzdušných linek dostali za úkol
vypátrat možnou lokalitu, neboť z fotografie letáčků bylo zřejmé, že
tohle zvěrstvo provedli v blízkosti vedení nadřazené přenosové
elektrické soustavy a představenstvo podniku dalo k dispozici
helikoptéru, která se v pravidelných cyklech najímá na letecké revize
takovýchto důležitých elektrických vedení. A k velké smůle obou žen
míjela helikoptéra stožár číslo 215 v době, kdy se chystaly opustit
zahrádku a kdy technik nařídil pilotovi přistávací manévr. Ještě
dvakrát zakroužili kolem zahrádky, aby pořídili snímky ze všech stran a
představenstvu předali svědectví. Eliška držela strachy Petru za ruku,
druhou si clonila vystrašené oči jako by letělo rozzářené UFO. O trochu
klidnější Petra, ramenem přitulená k Elišce, volnou rukou spravovala
větrem od vrtule rozházené vlasy.
Když skončil hluk i vítr od vrtule, když technik s pilotem odložili
přilby, když bylo slyšet jen jejich posměšky a technik, ještě než si
vzal slovo, přišel k pletivu a přehlížel tu Vichnarovo elektrickou
stanici, ten ukrutný nefunkční spletenec, jak kroutil hlavou, napínal
zároveň rty smíchem. Potom provedl úřední obrat k vystrašeným dámám,
představil se služebním průkazem, „mám tomu rozumět, že jste
majitelkami téhle strašárny?“. „Jo, to jste řekl dobře, to strašárny,
vona to strašárna je, na zloděje a ksindl, pane.“ Vyštěkla Petra. „No,
kdo je tu zloděj nebo ksindl, to budete muset, milé dámy, upřesnit
někde jinde, teď vás poprosím o průkaz totožnosti, pro operativnější
vyřízení.“ Vystrašená Eliška už otevírala kabelku, když jí Petra
chytila za ruku a znovu vyštěkla, „to tak, nejste policajt, vy nám s
nima uletíte, nakoupíte na ně uhlí do elektrárny a nás zavřou, to mi
známe, pane“. „V tom případě mně dovolte, dámy, udělat s vámi ještě pár
ctěných snímků.“ „Tak to ne, milej pane, nejsme žádné manekýny, ani
celebrity!“ Bránila se Petra a odváděla vystrašenou Elišku k městu.
Celou cestu jí konejšila, „co si, Eliško, vezmou na stařenách? Hadry z
nás nestrhají, voni mají peněz, že by s nima v Mostě zasypali díry po
uhlí. Neboj se, já tě v tom nenechám.“ Ten den vzala Petra Elišku k
sobě domů na nejsilnější bylinný likér. Pily, vymýšlely, kombinovaly a
až k večeru Petra Elišku uklidnila. „Eli, dyť voni jsou akciovka,
všimla sis? Mají tam a.s., mi jenom ČEZ, přece nemůžou říci, že je tím
poškozujeme!“ „No jo, ale co ty letáčky, kdo je udělal, Petruš, vždyť
je tam vyfocená naše zahrada a Vichnarovo elektrika!“ Kašli na to, to
nic neznamená, pojď, lehneme si, dneska přespíš u mě.“ I když
se
obě vešli na jednu postel a Petra jen nepatrně rušila Eliščin spánek
pochrupováním, nemohla Eliška obavou usnout.
Zatímco Petra připravovala snídani pro doposud spící Elišku, do města,
jež bylo rozhraním dvou energetických velikánů, se sjela vrchní část
vedení Čezu k urychlenému vyřešení podrazu. Velký bukový stůl zdobily
obložené mísy a zároveň hanily letáčky s Vichnarovým skanzenem. Každý
usedající byl nad míru pohoršen. Taková nehoráznost, takový podraz,
přísedící právník se chystal přečíst žalobu, zrovna když slečna
sekretářka předala předsedajícímu čerstvé poselství, v němž se německá
konkurence E.on rezolutně distancuje od zhotovení letáčků. Poselství
zaskočilo podnikového právníka s jeho připravenou adresnou žalobou.
Když se pak na velkoplošné obrazovce objevily snímky z helikoptéry i
snímek z matičky země, jenž zachytil dvě suché stařeny a v pozadí ten
směšný energetický slepence, tu urážku oznamující veřejnosti, že tohle
je v majetku ČEZ, nad stolem zašuměly nechápavé a opovržlivé povzdechy.
A právě v době kdy právník přemýšlel, na koho má vlastně podat žalobu,
přijeli na Vichnarův skanzen pobavit se městští provozáci ti obyčejní
kluci, co lezou po žebříku, oddřou každou kalamitu, ale pro akcionáře
jsou zcela bezvýznamnými lidmi.
Za pouhé dva dny brala vystrašená Eliška schody po dvou. Nepřečtené
rekomando v levé ruce, pravou se přitahovala zábradlí, jak se řítila do
pátého za Petrou. A vřítila se do bytu dobré nálady, Vichnar za stolem
s borůvkovým likérem a upravenou Petrou. „Ty už si zase zadejchaná jako
za mlada, hlavně se mi tu neulož, jako tenkrát, Eliško.“ „Mám bejt z
čeho zadejchaná, našli nás, podívej!“ Eliška hodila rekomando na stůl
před Vichnara. „Á, pozdrav z Čezu, můj bývalý přejmenovaný podnik, moje
ztracené mládí a taky tohle.“ Dědek zamával popálenou rukou.
„Tak
nám to přečti, Vichnare!“ Poručila Eliška. „Panečku, to je paragrafů,
to je zákonů i ten 458, to je ten Energetickej.“ „Vynechej zkrouceniny
a čti!“ A dědek četl a při čtení brunátněl, Elišce se rozklepala brada
a Petra sahala po silnějším likéru, když písmo svaté promlouvalo o
nedovolené stavbě v ochranném pásmu energetického zařízení, kterou je
nutno s okamžitou platností odstranit, o poškozování dobrého jména
podniku a hlavně o odcizeném měřícím transformátoru proudu, jež byl
identifikován podle výrobního čísla a který byl po poruše vyřazen k
ekologickému zneškodnění. Hlavně těmito slovy byl Vichnar zaskočený.
„Děvčata, to mám shodit ty kluky provozáky, že mně to harampádí
navozili?“ Tehdy se zadíval na svoji popálenou ruku, „tak na tohle,
dámy, ani ta zmrzačená pracička nestačí“, dědek se smutně rozloučil a
pokorně odešel. „Je to srab, Petruš, nechá nás v tom, uvidíš!“ „Vzalo
ho to, Eliško, to jo, ale já mu rozumím, jeho já nikdy neshodím, ať se
stane cokoli, víš, dohonil mě už ve třetím a do pátého vynesl v náručí.
Do lednice chodí s výčitkami a na kanape nezaleze dříve než po sedmé.“
Stařeny samy pak přečetly, že se mají dostavit k vysvětlení. „Petruško,
já mám strach, že přijdeme o zahradu, já už nechci mít kaktusy na okně,
viděla jsi, jak se tam na zahradě rozšířily a ty jejich trny? Nesmí
zpátky na okno, zase by se nakláněly a zúžily, byly by jako ty vohyzdy
co přeženou plastiku pysků. Řekni, co budeme dělat?“
O dvě rána později vstoupily
stařeny do
hlavního vchodu pod velkým oranžovým éčkem. Vedení podniku rozhodlo
neprotahovat tuhle nepříjemnost, která by se mohla obrátit proti.
Vybraní pánové tvrdě na ženy zaútočili, vyžadovali okamžité odstranění
stavby v ochranném pásmu, navrácení ukradeného měřícího transformátoru
a ukončení zneužívání firemní zkratky. Když viděla Petra zoufalou a
vystrašenou Elišku, nebojácně vystřílela všechny obranné argumenty,
které měla připraveny. „Tak za prvé, ochranné pásmo je dvacet metrů od
krajního vodiče, naše strašácká stanice je třicet a zkratka ČEZ znamená
Čeňková Eliška rozená, Zachová. Nemám pravdu, Eliško?“ O těchhle
trumfech překvapená Eliška neměla ponětí, pookřála a pánům rovněž
ukázala zoubky. „Jo a ten transformátor vám přivezeme, opatříme si ho
jinde!“ Takový vzdor od stařen pánové nečekali. „Ty letáčky nás mohou
připravit o stovky zákazníků, i když jste je vy nezhotovily, máte na
nich určitý díl viny. Proto vám navrhuji rozumě se s námi domluvit.“
Petra se osopila, „nám to pomáhá proti zlodějům, na ničem se domlouvat
nebudeme!“.
A ve stejné ráno před honosnou stavbou s velkým oranžovým E oťapával
nerozhodně a s velkou nervózitou človíček, jenž se za život něco
natahal drátů, nautahoval svorek, nastoupal po žebříku, nadřel se při
poruchách od vichřic, blesků, silných mrazů, z výšin sloupů viděl do
tajemných dvorků, paničkám do výstřihů a vždycky jej hnala čest, aby po
poruše i ta poslední babka co nejdříve svítila, ne aby jen platila,
človíček z modráků, kterého si lidé vážili, a babky ve frontě pouštěly
pro svačinu. „Tenhle pan Vichnar, ten se vám vyzná a je ochotnej, ten
nás na hůl nevezme“. Takhle si šeptaly babky, když se svačinou
odcházel. Dnes tu dědek bloumá a marně mezi mladičkými příchozími
patrně samými ekonomy vyhlíží spojence v modrákách, někoho od opravdové
elektriky, co by mu poradil za kým zajít, komu může vylejt srdce.
Oťapával s dávno popálenou pacičkou od vysokého napětí, zoufalý jako
stejně poraněný orel na křídle. A stejně jako zraněného orla jej
tenkrát nenapadlo soudit se o miliony po té, co mu kolega milně řekl,
„Jardo, můžeš, je to bez napětí“, po půl roce nastoupil zpátky na
stejné místo, se stejnými lidmi, jen na té pracičce zůstala dodnes
velká fialová jizva, která v chladnu moc studí. Dneska tu stojí a bojí
se honosné budovy s oranžovým éčkem, už tam nikoho nezná. Nezbývalo než
se svěřit a nechat si poradit od vrátných, tedy recepčních. A jedna
hezká jej zavedla do kanceláře s mladíčkem, jenž byl za monitorem sotva
vidět, kde na stěně svítil obrovský display burzovního vývoje cen
elektřiny a firemních akcií. Do kanceláře co připomínala hernu
videoterminálů. A tady se Vichnar zasekl, nebyl schopen před mladíčkem
promluvit. Co ten ví o životě, umí vůbec vyměnit pojistky? Vichnar
znovu vysvětlil, že hledá někoho opravdu z provozu, někoho zkušeného.
Mladíček, jej odvedl do jiné kanceláře k jinému mladíčkovi, ani tomu se
Vichnar nedokázal otevřít. Nakonec ho zavedli do místnosti, která se
sotva kanceláři podobala. A právě v takové Vichnar pookřál, když uviděl
člověka padesátiletého, člověka, jenž měl za zády stojan se sbírkou
vysokonapěťových zkoušeček, fázovacích tyčí, těch co byly historií už
za mládí Vichnara, rovněž stěny vyzdobené bezpečnostními pomůckami a
obrazy starých elektráren, dodaly dědkovi kuráže. Tomuhle člověku se
Vichnar svěřil od a do z, pro koho a proč postavil tu elektrickou
kamufláž, kdo mu navozil vyřazené harampádí, o letáčcích ve kterých
nemají prsty ženy ani on a hlavně si přál, aby ti kluci provozáci kvůli
odcizeným vyřazeným věcem nebyli popotahováni. Nakonec oba zavzpomínali
na odešlé časy a Vichnar se pochlubil, jaké měl tenkrát štěstí při
zásahu vysokého napětí. „Tenkrát si proud našel milosrdnou cestu.“ S
ujištěním, že všechno dobře dopadne, Vichnar spokojeně odcházel.
Komu a jak měl předat tenhle
Vichnarem
vyvolený člověk tak důležitou zprávu, aby zachovala dojetí, aby nebyla
zkreslena, překroucena a pomohla? Jeho nadřízení jsou rovněž o generaci
mladší. Nakonec se tenhle moudrý člověk rozhodl pro nejrychlejší
řešení. Sedl ke klávesnici a ještě dojatý ze setkání, provedl přepis
Vichnarovo výpovědi a zprávu odeslal všem zaměstnancům celého podniku,
včetně vedení v Ostrvě, odeslal zrovna v době, kdy se o patro výš
bránila Petra s Eliškou před komisí.
Zpráva o Vichnarově výpovědi způsobila rozruch celému podniku, někteří
se zastyděli, jiní pousmáli a ti nejvyšší okamžitě jednali. Přesně ve
stejném čase, kdy Petra s Eliškou řekly neohrožené ne, obdržela z míry
vyvedená komise nařízení, „nabídněte těm ženám jiný pozemek, vyžádejte
si okamžitý souhlas a ukliďte to do ztracena“.
Eliška s Petrou souhlasily, pro svoji zahrádku vybraly
pozemek v
sousedství města na největším výsluní a v nové zástavbě moc bohatých
občánků, v zástavbě kam si jen tak nějaký zlodějíček netroufne. A tohle
byl ten nejekologičtější počin elektrárenské společnosti, neboť
uprostřed ohavného nevkusu bohatých, ženami vybraný pozemek zůstal
milou zahrádkou naplněnou bylinkami a jinými překrásnými květinami,
Eliška měla radost z kaktusů a dědek Vichnar, který se nesměle
přihlásil a na kterého už Eliška nežárlila, ztloukl ženám dřevěný
altánek, který se mezi okolním hrůzostrašným přepychem pyšnil jako malý
datlík odpočívající na okraji studené tankové hlavně.
|
