Pohádka z křišťálu

„To víte, pane Rybo, je jiná doba, mládež se změnila, ničeho se nebojí, tlouct se nesmí, ničeho si neváží, a s vámi taky soucit mít nebudou, vy byste si měl koupit nějakou malou zahrádku a tam si ten váš skleník nastěhovat, věřte mi, jinak vás utrápí, my s manželem taky nějakou sháníme, pozemky půjdou nahoru, tak si pospěšte, pane Rybo.“

Tuhle radu, mně několikrát do roka předávala sousedka z bytovky, před níž jsem měl pronajatý kousek zahrádky, bohužel bez plotu, což byla podmínka dočasného pronájmu. S příchodem svobody jsem ale každou chvíli měnil rozbité sklo, protože jak říkala sousedka, nic jím není svatý. A tak manželstvím zhrzený, z práce propuštěný konstruktér železničních strojů jsem poslechl kolegu, jenž měl větší štěstí a jel jsem okukovat inzerát ČD na prodej nádražního vechtru, k němuž mě později zavedl starý nádražák.

„Vidíte ho? Vypadá staře, ale je to fesťák, pane, je už takhle stejnej, co ho znám, protože pane, grunt má sakumprásk ze žuly a kdybyste chtěl, za babku je k němu dvacet árů nádražní šotoliny, to víte, von to nikdo u nádraží nechce, já jim to říkal, že s tím budou problémy. Tak si to projděte a dejte vědět.“

A moje první seznámení počalo divokým políbením matičky země, té propustné nádražní šotoliny s ještě chudší vegetací než je sama, protože po zadusané pichlavé zemičce jsem vyrazil moc zhurta a hned zakopl o plazivou zelení utajenou kolejnici úzkokolejky. Nevěřil jsem, že dráha prodává pozemek i s kolejemi! Vsedě jsem zkoušel nabrat hlínu, nehty bych o tu hlušinu ulámal, jako kdyby ve skále kutali studnu a jakýsi lupek rozvážel kolem. Ruku v ruce s hlušinou co nezadrží vodu, kráčela hluchá suchomilná plazivá vegetace, přisedlé bodláčí, listy podbělu a nad nimi jako kůly připravené k rajčatům stovky tuhých velkokvětých divizen zakotvených růžicemi stříbrně plstnatých listů, ty dlouhánky zrovna zářily jasně žlutými květy s pěticípými korunkami. Po uzounké koleji jsem se jimi prodral ke stavení, o nějž jsem projevil zájem. Musím říci, že na dálku vypadal onen vechtr tedy strážní domek lépe, ale žulový sokl z nádherných ručně tesaných kvádrů mě namístě uhranul, musel jsem jej s potěšením poplácat jako za dobrou práci kobylu na statku.

Vyhřátá žula zamlaskala stejně jako kobylka upocená těžkou prací, ten metr vysoký sokl přecházel ve zdivo z pevných pálených cihel, tak jako je známe ze staré Anglie i ty byly stejně jako žula festovní, ale pohled na dřevařinu, oko ani mysl nepotěšil, okna i dveře zrovna dosluhovaly. Jedno křídlo přezrálo natolik, že se chystalo odpadnout, jím jsem se ze žulového okraje protáhl dovnitř. Ač se mi venku nezdálo, uvnitř byly tři zachovalé a útulné místnosti, hned jsem se zadíval na stará kamna a na jejich místě si představil prosklená krbová kamínka, stoleček se skleničkou červeného, za okny mrazivé praštění a na docela malé kuchyňské lince kouřící polívku. S krásnými představami jsem vylezl a pokračoval po zarostlé kolejnici, najednou mě zastavila zelená remízka trnitých keřů a mladých osik.

Prodral jsem se zelení a vně uviděl zapomenutý nákladní vagon. Vzpomněl jsem si na pohádku Vláček Kolejáček, jenž mermomocí utekl z nádraží do světa, když ale dlouhou cestou spálil všechno uhlí, zarostl daleko od domova. Tenhle úzkokolejný vagonek byl osiřelý, bez mašinky, dřevěné součásti již vyhnily, železný skelet jsem naproti tomu našel ve výborném stavu. Holt stará dobrá ocel. A právě opuštěný vagon způsobil, že mé srdce kancelářského železničáře zůstalo na úzké kolejnici, na bezcenné nádražní šotolině, v lánu hubených divizen cloumaných větrem jako smutný zástup bledých anorektiček, jimž lékař do kapsy marně házel plátky tmavé tlačenky.

Dne 20. června jsem podepsal kupní smlouvu na strážní domek s přilehlým pozemkem a dráha si s úlevou vydechla „konečně se našel blbec, co mu nevadí ten nádražní šrumec“. Do konce září se střídali řemeslníci, aby mně s nadcházejícím podzimem předali překrásnou chaloupku uprostřed vyhublých divizen. Vysvětil jsem ji burčákem, zády přitažený k žulovému soklu, co ještě zhltl trochu slunce, válejícího se po troleji. To nízké sluneční podzimní válení mně nadělilo nádherný nápad, na druhý den jsem přijel s pilou, sekerkou a nádražáckou olejničkou, jíž jsem skladoval ve sklepě pod bytovkou.

Z kolejiště před a pod vagonem jsem odřezal keře a vytáhlé osiky, očistil a promazal všechny hybné součásti toho železného sirotka. Podvozek vagonku měl obě nápravy otočné, ty spotřebovaly všechen olej. Jako před kamerou známý silák jsem se vagonek pokoušel roztlačit. Bezúspěšně, sám sobě jsem se vysmál, ale nevzdal se, popadl jsem dlouhou kulatinu a vagonek páčil. Rezovatou tyč jsem ohnul, pro tentokrát jsem prohrál, ale prohra to byla bezbolestná, věděl jsem, že to dokážu, protože z práce propuštěný železniční konstruktér se na svobodě jen tak nevzdává „do zejtra, olej vzlíná do všech částí a půjde to hravě“. Kolem kolejnice, jež vedla od mého nového domku, bylo po vyšlapané cestičce na pěkné nádraží jen kousek. Stavěno bylo ve starém slohu rovněž z hnědých pálených cihel, jimž propůjčovaly svěžest truhlíky barevných petunií zdobící zábradlí peronu a téměř všechna okna.

Fešný úzkokolejný vláček dodával železniční romantiku, zvláště o sobotách, nedělích a ve svátek kdy z depa vyvezli malou parničku. A ten bufet! Moc se mně zalíbil, zvláště dnes, kdy selhaly mé síly, ale teď po promazání podvozku jsem první neúspěch potřeboval zahnat pivem. V tom lidovém bufetu jsem si od kluků nádražáckých na zítra domluvil hupcuk a ještě v ten večer, opojen pivem, jsem za svitu nedalekých nádražních luceren rozvinul spletené dráty staré elektrické přípojky, jež mi zanechali řemeslníci. Vytvořil jsem dvojité lano, jeden konec protáhl otvorem v podvozku, druhý pět metrů od vagonu pod kolejí a oba konce spojil pevným zkrutem. Mezi obě lana jsem prostrčil ocelovou kulatinu a rádloval, tedy točil a točil. Téměř po sto otáčkách se smyčka začala napínat. Přituhovalo, otáčení šlo ztuha, ve vagonu to zapraskalo, měl jsem moc kuráže, točil jsem silou, že smyčka aniž by se vagon pohnul, praskla a vymrštěný drát s roztřepeným koncem mě praštil do ramene.

Okamžitě jsem nahmatal vlhko, dlaň zčervenala a udělalo si mi zle. Běžel jsem do domku, pod sprchou opláchl pálivé rameno a uvědomil si, že nemám nejmenší kousek náplasti či obvazu. Rameno jsem omotal čistým hadrem a pelášil na nádraží prosit o obvaz. To již bylo liduprázdné, bufet zhasnutý na velkých hodinách odbila jedenáctá a já si uvědomil, jak dlouho jsem s vagonem zápasil. Chvíli jsem pozoroval opuštěné kolejiště, kde se jako rodinka leskla jedna malá a dvě velké kolejnice ty byly hlavní, jejich lesk jsem udržoval, když jsem snad stokrát přijel do mého háje divizen. Ale nejtajemnější stejně byla ta malá modrá světýlka u kolejí. Hadr začal prosakovat, vešel jsem do čekárny a zaťukal na okýnko pokladny. Trvalo to, než za stůl usedla pohledná paní „tak kam to bude takhle na noc?“. „Zpáteční na Špicberky zchladit hlavu“ zavtipkoval jsem.

„Vy byste potřeboval zchladit celej, jak se koukám na vaše rameno, v jaké hospodě se to rve ve všední den?“
„Tohle byl, paninko úraz pracovní a dokonce na železnici.“ „Nekradl vy jste náhodou drážní kabely? Do výkupny?“
„To ne, ale chtěl jsem popojet vagonem, já jsem tady z vechtru za nádražím víte?“
„Tak vy jste ten Zababa, nelekejte se, chlapi z dílny vám takhle říkají.“
Konečně se fialovými rty usmála, vůbec celá byla laděna do tajemných barev, temně fialové nehty, fialové rty, lila stíny a do toho modrou uniformu. Kdyby ustrnula, člověk by si řekl, má to chuděrka za sebou.
„A víte, kdo to byl ten Zababa?“ pokračovala s úsměvem „kouzelník z říše lokomotiv v jednom večerníčku, celý vaší nádražní parcele říkají chlapi Zababov. Jednou prej tam po koleji vyrazí, jinak o vás mluví pěkně, jak prej rozumíte mašinám“.

Ta poslední slova mě potěšila, jenže hadr byl již tak nasáklý, že jsem začínal cítit nevolnost. Té fialové zazvonil telefon, v klidu se vykecávala a mně se najednou zatemnilo. Sotva jsem se dopotácel na vzduch a zalehl na lavičku, vrzly dveře a nade mnou fialová „co je vám pane Zababo? Mám zavolat doktora?“. „Ne, to ne, jenom bych poprosil o kousek obvazu. Neměla byste?“

„A proč jste to neřekl hned, pane Zababo?“ Ošetřila mě a já s radostí pozoroval, jak se temně fialové nehty míhají kolem ramene, cítil jsem nádhernou vůni ženy. K mému údivu, najednou nasadila červenou čapku, s omluvou a plácačkou pod paždí běžela přivítat noční vlak. Tak ona je také výpravčí „a neříkejte, prosím vás nic chlapům, smáli by se mi“ zavolal jsem do kolejiště. Usmála se a já si cestou říkal, je to fialová Borůvka. Ráno jsem vyrazil s károu a ukrytým ramenem pro slíbený hupcuk. Chlapi z depa se na mě na dálku smáli, říkal jsem si, ví to nebo neví? Na montážní koleji měli zrovna tu krásnou úzkorozchodnou parničku, jak bylo to čertovské děťátko nádherně vyleštěné, jak se mu červenala kola, ta geometrie ojnice a spojnic, rodné číslo na dýmnici by přečetl i poloslepý, písty vyleštěné jako mušketýrské kordy, zato když spustí z komína, zakuckal by se i lucifer.
„Jdete nám do rány, pane, když jste vod tý konstrukce, pojďte nám poradit s tou černou pekelnicí, ne, že bychom spěchali, když to dráha platí, ale nám už z toho drní hlavy!“
„Tak ukažte z čeho vám drní?“

„Hlavní mazací lis nefunguje. Všechno jsme rozebrali, pročistili, zbytečně“.
Místo hupcuku jsem obdržel ušmudlané modráky a v jednu hodinu byl mazací lis schopen provozu. Dostal jsem pochvalu a pozvánku na zítřejší dopolední výjezdní zkoušku.
„S tím vaším vagonem si nedělejte starost a nechte to na nás“. Po vřelém loučení jsem odvezl prázdnou káru a odjel domů. Ráno jsem vystoupil z vlaku, krasavice již stála před depem a komínem vypouštěla černé zlato, jak se kdysi říkalo uhlí. „Jedete pozdě, pane, už jsme jí prohnali, teď půjdeme na vás“. Obešel jsem mašinku a zaslechl zvolání „Tondo, už je tady, postav výměnu do Zababova!“.

Tak přece jenom měla Borůvka pravdu s tím Zababou, tak já jsem jim nějakej kouzelník Zababa z večerníčku? Jeden nádražák přehodil ručně vyhybku, tedy odborně řečeno výměnu a naleštěná mašinka se rozjela po vysekané koleji do „Zababova“. Následoval jsem tu černotu z komína až k hradbě přes koleje, kde mašinka zastavila, chlapi se na mě culili, zvedli připravené lano, hned jsem pochopil, oč běží, proběhl jsem vrátky v plotu, chlapi přikázali „tak si ho pořádně připřáhněte a pojedeme“.

K vagoku bylo dobrých třicet metrů, zatáhl jsem lano, prostrčil do otvoru v rámu a koncovým okem protáhl železnou kulatinu „pánové, hotovo“ zvolal jsem. Parnička zasyčela, lano se napjalo, chlapi jej přitáhli ke koleji, zajistili kratičkým lanem, aby nenadzvedlo hradbu a z vagonku se ozvalo snad desatero různých zasténání. Lano se napínalo víc a víc, poučen ze včerejška jsem uskočil stranou. Všiml jsem si, že kola malebné parničky proklouzla, najednou vagonek bolestivě zasténal a vězení zbytku porostu vítězoslavně opustil. Před vechtrem, jsem dal pokyn „stát“, vagon k mé spokojenosti zastavil, kde jsem požadoval. A proč jsem všechno tohle podnikal? V květnu příštího roku, stál na kolejích před mým malým domkem v diviznovém háji, moderní pojízdný kaktusový skleník, jež jsem vlastnoručně zhotovil. Byl nádherný jako z křišťálu, skleněné boky, oblouková střecha z moderního dutého plastu, celý podvozek jsem vkusně nabarvil na zadek i předek zavěsil historické drážní lucerny. V půli května jsem opustil starý byt a natrvalo se přestěhoval do „Zababova“.

Kaktusy v novém skleníku, jsem přivykal na ostřejší slunce, bylo vysoko nad trolejí, hoši z depa prostříkali osy a ložiska zázračnou tekutinou, jež uvolnila všechna ložiska, a já měl naději být konečně televizní silák, co se pokoušel vlastnoručně utáhnout vlak. K tomu jsem ale měl dál, než jsem si myslel, dvoumetrový pajcr, ta jednoduchá páka, co jsem si v depu vypůjčil, pár centimetrů křišťálovým domkem pohnula, samotné ruce a nohy nikoli. K tomu bylo zapotřebí ještě moc práce spočívající ve vodorovném vyrovnání kolejnic. Za léta neužívání, vlivem mrazu a trouchnivění pražců bylo potřeba je vrátit do absolutně vodorovné polohy. Obstaral jsem si dlouhou vodováhu, pomocí pajcru jsem propadlé kolejnice i s pražci nadzvedával a podsypával všudypřítomnou šotolinou. Byla to tvrdá čtrnáctidenní práce, i když pro chlapy z depa úsměvná „ten Zababa se rve jako kobyla úplně k hovnu“. Nebyla to pravda, alespoň pro mne ne, se skleněným domečkem jsem dokázal popojíždět již patnáct metrů, kolem místa kde jsem vagonek objevil, jsem od spodu kmenů prořezal vzrostlé náletové stromy a pří prudkém slunci celý skleník pod porost zatáhl.

Bylo mi radostí místo chození do upocené posilovny, tahat silácky skleník sem tam. Kdo mě zahlédl, ten si poklepával na čelo. A k téhle spokojenosti jsem si ještě dopřál nové kolo, dlouho jsem o něm snil a peněz za něj nešetřil, mladí ať se rvou na těžkých bicyklech, mají síly dost, ale já už přece budu jenom slábnout. Když jsem na tom novém oři strávil celý den, utahaný jsem sedl na lavičku a blaženě pozoroval všechen svůj majetek. Nové kolo opřené o festovní žulový základ malebného vechtru, ten byl pro mě tím nejkrásnějším stavením v okolí, na staré úzké kolejnici přede mnou křišťálový domek na kolech, kousek po kolejích stínící osiková hala a všude kolem žluté divizny ty klátivé anorektičky. Kdybych jim navázal vodorovné klacky a udělal tak kříže, byl bych tu jako ve válečném hřbitově. Večer jsem na vagonku rozsvítil obě staré lucerny, zhluboka upil národního nápoje a štěstím vydechl „snad jen ta fialová Borůvka z nádraží, by mně ještě mohla sedět na klíně“. Občas jsem za ní zašel poklábosit, nikdy mě neodmítla.

Jeden srpnový den byl v mém diviznovém háji moc a moc rušný, zrovna jsem ve vagonku pikýroval šperky z Duranga, když jsem pod nohama ucítil jakési vrnění a škubání, jako kdyby někdo tloukl do kolejí. I když nádražím projížděl těžký nákladní vlak, nikdy mně tolik nohy nevrněly, vstal jsem, vypnul rádio a podíval se k nádraží. Žádný vlak jsem neviděl.

Najednou ten podivný zvuk dorazil i vzduchem, děsivě jsem se vylekal, směrem od depa přijížděl, světe div se, osobní úzkokolejný vagon. Zmatkovat jsem, nevěděl jsem co dělat, vyskočit ven, držet velké kaktusy, nebo přepikýrované semenáčky? Místo toho abych vyskočil a honem něco hodil přes koleje, neudělal jsem vůbec nic! Nanejvýš se chytil parapetů a zaťal zuby. Rána nárazníků! Vagonek přeskočil nicotné dubové klínky na kolejích a pak ten nepříjemný šramot z parapetů jak z misek vyskákaly nadrcené dekorační cihličky a kamínky a všechny kaktusy se natlačily na stranu nárazu. Spolu jsme popojeli do osikové haly, kde vagonek zastavil o dřevěný hranol přivázaný ke koleji. Osobák zůstal provinile před vechtrem. Bleskově jsem přehlédl tu spoušť, vyběhl ven a uviděl, jak proraženou hradbou přibíhal nádražák se železnou čubou v ruce. Byl to Tonda, starý železničář, jehož jsem znal z nádražního bufetu.

„Posral sem to, Tome, já to posral, nic se tě nestalo? Nic se nerozbilo?“ volal na mě takovým hrdelním hlasem, jenž jsem u něj nikdy neslyšel.
„Nic se nerozbilo, ale kaktusy jsou na jedné hromadě“ zveličil jsem.
„Já tě všechno nahradím, neboj. Všechno to spočítej. Jenom mě, prosím tě, nežaluj. Víš jak to dneska je. Já tě zaplatím fakt všechno, věř mi. Musím honem hnát pro mašinu a vodtáhnot ho. A hradbu spravím hned“.

Chudák nádražák, celej upocenej položil čubu za vagon, hnal do depa a já do skleníku. Štěstí bylo, že jsem byl hračička a všechny kaktusy nasázel do misek, Díky širokým miskám se rostliny nepopíchaly, ale ty mizerný cihličky a kamínky, ze širokých misek to byla o to větší spoušť. V miskách se nahrnuly na jednu stranu a nemálo vyskočilo na parapet. Čekaly mě nejméně dva dny nervování z hloupé práce, slyšel jsem motoráček, vyběhl jsem ven, strojvedoucí na mě pokyvoval, jako by říkal „ten tomu dal korunu, starej Bláha“.
Tonda připřáhl, zoufale se na mne podíval „neboj, všechno uhradím, teď musíme hnát na nádraží, aby přednosta nic neviděl“.

Byl jsem vzteklej z tý mizerný práce, ale Tondy mi bylo líto, asi to chudák neutajil, protože jsem od domku zaslechl volání „pane Zababo jste doma?“. Vyběhl jsem ze skleníku, před dveřmi domku stála Borůvka.

„Á paní výpravčí, paní borůvková výpravčí. Přeji vám dobrého dne“.
„Já vám taky přeju, pane…“ nechtěla říci Zababo, já si uvědomil, že jsem se nikdy nepřestavil. „Klidně řekněte čaroději Zababo, ale jinak jsem také Tomáš Vlk, miluji karkulky a jejich mladé maso zajídám borůvkovými koláči“.

„Hm, tak to byste si na mě pošmákl tak před dvaceti lety. Dnes byste mě nerožvejkal, jdu kvůli starýmu Bláhovi, je z toho hotovej, má dva měsíce do penze a je to jeho první kiksanec“. „Ale vždyť jsem mu říkal, že se nic nestalo, jenom kaktusy se rozházely“.
„Víte, to vám uhradí. To von jo, ale je to kiks profesní, s tím se těžko smíří, jak ho znám, bude se užírat, kdyby přehodil špatně výhybku na hlavní trati, utrápil by se nám k smrti, jestli se něco dozví přednosta, určitě přijde za vámi, kdybyste mu řekl, že se tu nic nestalo, vadilo by vám to?“

„Nevadilo paní výpravčí, pojďte se posadit“. Kolo si dala za vrátka a já přinesl lahvičku dobré Pálavy. Ta panečku uměla pochválit víno, jak uměla prohlížet barvu a točit sklínkou, ale ta borůvková rtěnka na skleničce, tu už asi nesmyji.
„Vy jste z toho vechtru udělal pěknou chaloupku. A kde máte ten slavnej skleněnej vagon?“
„Počkejte, já vám ho přivezu“.

Z osikové haly jsem vytáhl křišťálový vůz. Mohla se smíchy potrhat, ona z nádraží, kde si pro každý prd pošlou velkou mašinu, tady viděla blázna v kšírech, oslíka táhnoucího skleněný domek, jako šnek ulitu. I já jsem si před ní připadal jako osel, když se řehtala svou borůvkovou pusou. Snažil jsem se vysvětlit celý princip, snad ho i pochopila, ale smích nemohla zastavit ani ve skleníku, kde jsem ukazoval důsledky Bláhovy chybné manipulace. Vzala do ruky smetáček, kde to šlo nametala kamínky a rovnala kaktusy. Nechal jsem ji být. To samé jsem dělal na protějším parapetu, cítil jsem, jak se na mě občas otočila a dusila se smíchy. A při takovém jednom výlevu jsem se otočil, praštil se smetáčkem a tu její fialovou pusu políbil. Ani necekla, v rukou smetáček s lopatkou, políbení to bylo stydlivé, jen kratičkou chvilku jsem cítil borůvkové rty, ustoupil jsem, Borůvka s přivřenými oči obratem jakoby nic pokračovala v práci. Krom rudých uší jsem byl jejím zrcadlovým odrazem. Když se začalo stmívat, položila nářadí a otočila se „tak jo, tak teda já jsem Alena a lecčemu jsem odolala, ale takovýmu oslovi, na to nemám dost sil“.

Opřela se zády o sloupek a já neodolal jejím fialovým rtům. A v noci? V noci jsem navíc zjistil, že celá chutná jako vanilkovým cukrem posypaný teplý, borůvkový koláč. Když dopoledne odjížděla, za plaňkami na nových nosnících nás pozoroval Bláha. Večer jsem za Borůvkou utíkal do služby, uniforma jí slušela, i když byla jen nádražácká, lidem stotisíckrát proklínaná za věčné zpoždění ušmudlaných vlaků. Věděl jsem, co jiní ne, že za to co je pod ní i když trochu opožděné, se stydět nemusí. V bufetu jsem potkal Bláhu.

„Tak máš hradbu jako novou, jestli sis vůbec všiml ty dobyvateli sličných výpravčích, no nekoukej, viděl jsem jí, tu jak jí říkáš Borůvka a teď mi podej účet za škody.“
„A víš ty vůbec, proč Borůvka přišla?“ zaútočil jsem „má tě ráda a přišla za tebe orodovat. Přece jí za to nevyženu, nebo jsem měl?“

„Ale ne, to já neříkám, ale tím to stejně nespraví“ Bláha mávl rukou, načež se téměř rozbrečel, vysvětloval, co by se mohlo stát, kdyby tohle udělal na velkých kolejích na hlavní trase „chlapče to by byla pohroma, to by nebyl důstojnej vodchod pod penzi, to by mně stará už nenalila ani polívku a nesvěřila vnoučata“.

Když jsem nešťastného Bláhu utěšil a slíbil, že budu mlčet jako hrob, vyzvěděl jsem něco referencí na Borůvku a spokojeně odešel do vechtru.

Přišel podzim a za to, že jsem si Borůvku tak hýčkal, mně vyjednala, zimování v depu, jednou přijel motoráček, vymontovali jsme celé pole hradby a chlapi odtáhli křišťálový vůz i se mnou do depa, kde zůstal do jara zastrčený na nepotřebné montážní koleji, tenkrát to ještě šlo, dnes už není ani depo, ani úzkokolejný motoráček. Občas jsem zašel zkontrolovat teplotu a byl spokojený, že můj elektroměr to zimní břímě nemá na hrbu. Do jara jsme s Borůvkou trávili pěkné chvíle, v květnu mě navštívili kaktusáři, ti šťastnější, co si jezdí po Mexiku, předvedl jsem svůj silácký kousek a pochlubil se, co dopřávám rostlinám světla.
„Kdybyste vy jste byl v Mexiku, pane! Teprve tam poznáte co je slunce a světlo, tady jsme chudáci, vám měla dráha ke strážnímu domku prodat starou točnou, když už máte skleník na kolejích a pěkně si ho otáčet za sluncem“.

Odjeli, zůstal jsem nabuzený exotickým vyprávěním, stejně jako nesplnitelným nápadem „kdybych měl koleje do kruhu, dal by se křišťálový vůz postrkávat podle polohy slunce i bez točny. Jinak by byl situován jarem jinak létem“. To se mi moc zalíbilo, ale koleje do kruhu? Kolik pozemku bych na to potřeboval? Na to nemám dost široký ani dlouhý. Myšlenka na kruhové koleje mě blažila, posunem po oblouku bych mohl přes den točit vagonek za sluncem, za mým pozemkem pokračovala kolej obloukem do staré fabriky, s touhle myšlenkou jsem se svěřil Borůvce. Vyprskla smíchy „a nechtěl bys mladého oslíka na tahání?

Aby vystřídal toho starého, co mu už straší v hlavě?“. Smála se pokaždé, když jsem tlačil nebo tahal křišťálový dům, dokonce na to čekala „dnes to nějak pálí, neměl bys přes poledne zajet do stínu?“ vyčkávala, dokud jsem se jako hovnivál neopřel do své koule. Jinak jsme se měli rádi a respektovali se jako strojvedoucí návěstí, lidem, těm věčně nespokojeným co mají furt málo, jsme se smáli. Jednou jsem ale dostal strach, že zrovna tací se usadí v našem sousedství, najednou přijeli dělníci a začali oplocovat sousední pozemek, kde byla ta vysněná úzkokolejná otáčka. Jímala mě hrůza, jíž provázelo zklamání nad neuskutečněným snem.

Trpěl jsem představou, že v sousedství naší chaloupky vyroste obludný dům, doprovázený tou tuctovou zahradní architekturou, co postrádá zlaté české ruce i vynalézavé hlavy. Trpěl jsem, že místo hubených divizen bude po pozemku drnčet sekací traktůrek na dálkové ovládání, na lehátku pejsek s červenou mašličkou, jíž bude upravovat unuděná panička. Zároveň jsem se utěšoval, tací přece nebudou bydlet mezi nádražím a starou továrnou. Najednou, jako ten vagon co utekl Bláhovi, přišla chvíle, v níž jsem úspěšně požádal Borůvku o ruku.

20. června, jsme od oltáře cupitali na vechtr, na velkou nádražáckou hostinu. Poctilo nás celé nádraží. Ani v té krásné atmosféře, mně neuniklo, že jsou vysazena dvě pole hradby v místě, kde koleje opouštějí náš diviznový háj, na příjezdu od depa i na odjezdu do továrny. Po přípitku, mně chlapci z depa předali ten nejprapodivnější a později nejmilejší svatební dar. Směrem od nádraží na nádherné, diviznami a petúniemi z perónu vyzdobené úzkokolejné šlapací drezíně přijížděl důchodce Bláha.

Když jsem tu historickou krasotinku zahlédl, potají jsem stíral slzy. Bláha opatrně přirazil ke křišťálovému domku, hoši z depa odejmuli z koleje jistící hranol a Bláha nás vyzval jako do tříspřežného kočáru na opentlenou drezínu, kde s proslovem předal šlapání nohám novomanželů „tak hochu vyraš s paní borůvkovou výpravčí do té tvé slunečné otáčky“. Byla to fuška, uvést domeček do pohybu, Borůvka zatlačila, a když naskočila na drezínu, nohy mi oslabovala nekonečným smíchem. Projeli jsme stínící osikovou halou, za níž jsem zaváhal.

„Pokračovat, pokračovat!“ skandovali nádražáci a já projel hradbou do otáčky. Bláha řetězem připřáhl křišťálový domeček ke drezíně a poručil „honem zpátky do hnízdečka!“

Borůvka seskočila, zatlačila skleněný domeček v opačném směru, naskočila do kočáru a já celý upocený došlapal před vechtr, kde Bláha vysvětlil osud drezíny „přes půl století pod harampádím v koutě depa jsem jí schovával a opatroval, dávno měla být někde v muzeu, ale v rukou tohohle cvoka jí bude líp, uděláš jí, alespoň jak doufám přístřešek, aby nemokla? Převody má jak ta nová horská kola, ale stejně budeš mít za rok lejtka jak buvol, tak hodně kilometrů a bez nehod!“.

My s Borůvkou jsme věděli, že k tomuhle úžasnému daru dopomohlo Bláhovo svědomí. A to ještě nebylo vše, pozemek s otáčkou pro mne koupila moje Borůvka, dodnes se směje, když na drezíně v oblouku koleje natáčím křišťálový dům za sluncem.