|
Kdyby bůh odsloužil kaktusářům svatou mši, a
oni z celé republiky přišli na svaté náměstí, a kdyby těm
zfanatizovaným dobrákům zavelel velitel, „Katusáři,
jednotliví členové do řad vedle sebe a jednotlivé spolky do
řad za sebou nastoupit!“, jak dlouho by trval tenhle složitý
manévr? A kdyby jej zvládli a velitel přikázal, „Jednotlivé
řady pět kroků za sebou rozestupy!“, kdo by spočítal, kolik
kroků mají ti zadní chudáci ustoupit? Troufám si odhadnou,
že čtyřista. Soňa by si na jeho adresu rýpla, „Blbečku, to
by muselo bejt náměstí dvakrát takový“.
Ale byla by to podívaná. Jedna řada, jako fronta na poště
když posílají důchody, žádná mladá krev. To řada před nimi,
dlouhá a kostrbatá jako malůvka tachografu, protože velitel,
možná z časových důvodů, opomněl rozkázat, „podle
velikosti“, tam je mladé krve! Tenhle spolek nevymře! A tady
těch chudáků je posledních pět. Není snad někdo nemocný?
Tahle řada je pro změnu přes celé náměstí, no jo, Plzeňští,
těm je hej, ti se roztahujou.
A Brňáci zrovna tak, ale co tihle
Budějovičáci? Dvanáct osiřelých chlapů bez jediný ženský. To
se jim Plzeňáci vysmějou, mají krasavice na rozdávání. Ale
dvě, jako v řadě desáté, o těch se Plzeňským může jenom
zdát, protože mít ve spolku dvojčátka, na to se nezmohou ani
Pražáci! A velitel, co by tu podivnou přehlídku procházel,
by právě před desátou řadou zavelel. „Kaktusáři, nic lepšího
jsem nemohl najít, rozchod!“ A Soňa by si znovu rýpla.
„Konečně z tebe vylezlo něco pořádnýho.“
Ve spolku, jen pár kilometrů na východ od kružítkového
středu republiky, jím říkali naše dvojčátka. „Kdepak dneska
jsou naše dvojčátka?“, „dvojčátka vystavovat nebudou?“, „je
to tu dobrý, ale chybí tu naše dvojčátka“. Na poslech hezká
zdrobnělinka, ale ve skutečnosti byla Markéta se Soňou
dvojčata již dvanáct let úředně dospělá. Odlišnější jména
jejich svaté stejnosti, rodiče dát nemohli. Kdyby si Markéta
se Soňou nasadily stejné tepláky a vrátily se do dětství
hrát na schovávanou, nikdy by neprohrály, protože jak by je
ostatní odpykaly, Soňa by řekla, „Ne, ne, špatně, já jsem
Markéta a Markéta dosvědčila, „Já! Já jsem Soňa.“
Třistačtyřiašedesátkát do roka jim svatá
stejnost překážela, ale jeden den svůj jednotný půvab
dvojčátka moc ráda zdůraznila. Markéta měla ve spolku na
starost knihovnu, Soňa časopisy. To věčné členské pletení
řešily odlišným oblékáním, líčením a účesem. Markétce
obtékaly vlasy kolem tváří tím nejjednodušším způsobem,
Soňa, byla tělocvikářkou, vlasy měla vždy nahoru zamudlané.
Všechno jim začalo kaktusářským maškarním bálem, kdy svoje
hezké kušničky nalíčily s úmyslem, že půjdou za dvě
poslankyně. Jedna bude hodná kandidátka před volbami, druhá
hýřivá mrcha po volbách. Ale co když si tu hýřivou
poslankyni budou i po bále dobírat? Rozhodly se, že je nikdo
nepozná. Trochu sytějším líčením zamaskovaly drobné rozdíly
v kušničkách a vyrazily.
Kandidátka oblékla nevýrazné šaty, byla hodná až úslužná,
nosila předsedovi pivo, slibovala dotace a málo tančila.
Poslankyně po volbách prožírala poslanecké výhody, nechala
se zvát od předsedy do baru a bál protančila. Tehdy začaly
padat vysoké sázky, kdo je kdo. Jako na klisny před
dostihem, sázeli chlapi štamprle a nakonec i nejmilejší
kaktusy. Jejich počínání vneslo do bálu moc pěknou zábavu a
ta jim zůstala i do bálů následujících, jenž už nebyly
maškarní a dvojčátka se oblékala do šatů od stejného
krejčího, obula stejné střevíce, stejný účes jedné
kadeřnice, jednotné kabelky a trochu přehnaného líčení. Snad
jenom malíř by si všiml jemných rozdílů ve tvářích. Výčet,
co chlapi za tři bály prosázeli raději nezmiňovat.
Až jednou sázkaření, zábavné i pro některé
nežárlící manželky, narušil Prasák. Vstoupil do spolku před
půl rokem a hned druhou schůzi se zapsal a na sebe
prozradil, že není jen lovec pěkných kaktusů, ale také
pěkných žen. Přestože neustále zvláštním přirovnáním
poučoval, že jeho vášeň není jen hrubé chytání vymírajících
tuňáků do vlečných sítí, ale lovení jednotlivých kusů z
malého škuneru na otevřeném moři a pěkně si toho mořského
obra povodit na udici, vrátit mu život a jít utahaný na
chleba s máslem i přesto mu pan Protiva dal mezi kolegy
přezdívku Prasák.
A zrovna Prasák, pravým jménem Jirka Bouda, jemuž dvojčátka
padla na první schůzi do oka, Markéta svobodná, Sonička muže
na práci v zahraničí, právě on narušil tradiční bálovou
zábavu. I když měli chlapi z Prasáka trochu strach, byli
zvědaví a nedočkaví jestli tak zkušený lovec tuňáků
dvojčátka rozezná. Sám Prasák, dlouho předem zasvěcený do
hlavního, pod stolového programu bálu, byl zvědavý. A když
ti dva nádherní tuňáci vpluli do sálu jako do zálivu, když
ta dvě dvojčátka prošla kolem stolu party sázkařů, když
sázkaři zjistili, že i dnešní bál, bude vzrušující, protože
právě kolem prošly chodící panenky z výrobní linky, podívali
se na Prasáka.
Jirka se za odcházejícími dvojčátky potutelně usmíval. „Tse,
jako uebelmanka vedle parodie.“ Prohlásil s takovou
jistotou, že ostatní urazil. Starý pán Houška se první
zeptal. „To chceš říct, že si je na tu dálku poznal? To bys
musel mít voči jako mořskej vorel!“ „Pane Houško, ty
rozeznám i přes zakouřené sklíčko.“ „Chlapi nechte ho,
nebude nám kazit zábavu. Nebo ať vsadí to své zázračné
onzuko, když si je tak jistej. To zase ne, co?“ „Já ho
klidně vsadím, ale co proti němu vsadíte vy? Snad ne nějakou
leuchtenbergii nebo tu vaší kapustu, vsaďte cinereu a jdu do
toho.“ „Za toho zkřivenýho japončíka třicetiletou cinereu?
Modrou jako len? Musel bych trkat.“
Prasák přiškrtil vzrůstající napětí. „Konec konců, já se pro
tak malichernou věc vsázet nemusím.“ Prasákova jistota
prolétla sálem jako kometa a sázkařům vstoupila do hlavy
více než alkohol, hudba a nepřeberné parfémy. Tvořily se
diskusní hloučky, nejen o dvojčatech, ale hlavně o
Prasákovi. „Jestli to ví tak je s nima smluvenej, to je
jasný.“ „A nebo si z nás střílí!“ I dvojčátka dneska
vycítila napjatou atmosféru, snažila se měnit tóniny hlasů,
dávala si pozor na chůzi, na tanec, častěji chodila na
toaletu. Zrovna když se prasák rozhodl, že jak vejdou do
sálu, nahodí do vod návnadu, přiběhl pan Laštovička, Jirko,
máš jít hned do báru poběž!“ V té podlouhlé místnosti mezi
židličkami před barovým pultem, stála, zády ke zvědavému
shluku sázkařů, dvojčátka a svobodně popíjela brčkem barevný
nápoj.
Hlouček se otevřel jako zrádná mušle a Prasáka vcucnul do
sebe. „Teď se ukaž, ty suveréne, dám klidně tu cinereu.“
Zašeptal její majitel a ostatní jej podpořili. „Tak co? Jdeš
do toho?“ „Vás to ještě nepřešlo, pane Houško? Jdu, co bych
nešel za takovou cinereu, plácneme si?“ Houška začal hryzat
palec ruky. „Tak já si to ještě rozmyslím.“ Pak všichni
zmlkli a dívali se svorně na tu krásu vysokých střevíčků,
božsky tvarovaných zadečků a rovných zad. Prasák ten pohled
dotvrdil. „Pánové, kdo si myslí, že na ženě, jsou
nejkrásnější prsa, mýlí se. Podívejte, na ta lýtka, jako
paličky zlatých kuřecích stehýnek v udírně. Cítíte tu vůni?“
„Proč si se nevsadil, Jardo? Mohl si mít malované onzuko, já
bych do toho šel, kdybych měl co nabídnout.“ Tahle slova
řekl starý pán, pan dentista Kepl, on jediný by dokázal
dvojčátka rozeznat, on jediný věděl, že dvojka, vpravo dole,
je širší u Markety. Na to by se ale museli obě usmívat. Co
věděl, nikdy nikomu neprozradil, protože bylo cennější
chlapy hecovat a občas se vsázet o štamprli. Ale jak mohl
Prasák rozeznat zadečky otočených dvojčat, bylo mu záhadou.
Do tří čtvrtin bálu pokukoval po dvojčátkách, při tanci, při
chůzi, až jednou vítězně obrátil v baru metaxu a šel za
Prasákem. „Jirko, musím tě něco říct a nebo se tě vlastně
něco zeptat. Má je jedna jako naostřený řeznický sekery a
druhá šlápla do vosího hnízda? Je to tak, Jirko?“
Prasák chvíli přimhouřil oči, zamyslel se a potom dentistu
chytil kolem ramen. „Pane Kepl, jste výbornej, řekl jste to
přesně, klobouk dolů. A můžete to dávat chlapům jako
hádanku.“ Právě to bylo něco pro pana dentistu, jenž
nezkazil žádnou srandu. S hádankou chodil od hloučku k
hloučku sázkařů. Moc se mu to přirovnání líbilo. „Pánové,
jedna je má jako naostřené řeznické sekery a druhá šlápla do
vosího hnízda. Která je která?“ „Ale co! Musíš říct co.“ Byl
nejčastější dotaz. Netrvalo dlouho a vášniví sázkaři vzali
na pomoc nežárlivé manželky a nežárlivé žárlivé. Po půl noci
se hádanka donesla až k samotným dvojčátkům. Zpočátku ji
nebrala vážně, ale citlivější Markétka brzo pochopila. Od
tanečních věděla, že Soninu eleganci v téhle věci nikdy
nedožene, už od základní školy je měla ztučnělé, nabubřelé.
Jakže to řekli? Jako když šlápne do vosího hnízda? Markétce
se zatemnilo. To něco co nemohla ovlivnit, ani kdyby
tisíckrát denně skočila přes švihadlo, jí ubralo náladu.
Hádanka rozvířila vody, kde plaval osamocený
tuňák. Markétka zůstala sedět zodpovědně jako ledňáček na
vejcích. Kolem dentisty se motali sázkaři a žadonili
rozuzlení podivné hádanky. Pan Kepl si začínal uvědomovat,
že to může být konec sázkaření na další léta. „Chlapi já to
opravdu nevím.“ „Jak to, že nevíš, ty jsi s tím přišel. A
Prasák to ví?“ „Nevím, jestli to ví Prasák, asi ne.“ Všechno
jakoby na sále uvadalo, když Markéta netančila a bez zájmu
přijímala zvědavé návštěvy u svého stolu. Nežárlivé manželky
nad hádankou přemýšlely, žárlivé se radovaly, sázkaři
naříkali. Naříkali tak, že se pan Houška za všechny obětoval
a nabídl Prasákovi svojí cinereu za vyřešení tajemné
hádanky.
Prasáka chytil zrovna na baru, kam se hrnuli ostatní
nedočkavci. „Pánové, nevím, proč jdete za mnou, já to tak
obrazně nařekl. Ale na ženy se musíte umět dívat jako na
kaktusy. Vzpomeňte si, jak jste debatovali o varietách,
počítali trny, rozlišovali barvy květů, dohadovali se, co k
čemu patří, pak vám to někdo přeřadil a vy jste začali
nanovo. Nedívejte se jen na vnady základní, podívejte třeba
nad střevíčky, každý ortopéd varuje před vysokým podpatkem,
ale každý se rád podívá. Já vám řeknu, rozvášněná ženská se
musí zaseknout achilovkou do dřeva postele jako sekerou do
špalku. Pochopili jste?“ Sázkaři váhavě pokyvovali,
diskutovali mezi sebou a když do baru vešlo jedno dvojče s
mužským doprovodem a když se postavilo k baru a nad
střevíčky se zaleskl silon jako na slunci ostří sekery,
všichni se dívali na dlouhý břit krásně tvarovaných
achilovek a pan Zachar se otočil na sázkaře, „A ta druhá,
chudák, šlápla do vosího hnízda“.
Rozluštění hádanky se rozneslo jako žloutenka. Sál byl ještě
nezvykle zaplněný, když muzikanti balili nástroje. Markétka
seděla a prohřívala vajíčka. Soňa jí donesla kabát ze šatny,
přehodila jej přes židli, domlouvala jí. Zrovna tak
nežárlivé i žárlivé ženy nedbaly definitivního konce, seděly
a štěbetaly. Když uklízečka začala sklízet ze stolů, teprve
pak se Markéta zvedla, oblékla dlouhý plášť a zavěšena do
sestry přecházela parket k východu. Chtěla jít hrdě, kynout
sázkařům na pozdrav, ale to ticho když ustalo štěbetání
manželek žárlivých i nežárlivých, hloučků napnutých sázkařů
a snad i muzikanti nechali skládání stojánků, určitě se
všemi čuměli a srovnávali tu se sekyrkami s tou oteklou.
„Posraný achilky.“ Pošeptala Markéta Soničce a sestersky se
přitáhla. Manželky žárlivé i nežárlivé se po divadle
nahrnuli do šatny a hloučky sázkařů je smutně následovaly.
„To jsme tomu vytřeli prdel, Jirko, že já tu hubu nedržel.“
Tahle poslední slova pana dentisty Kepla, uzavřela neslavný
konec bálu.
Celý následující rok nepřišla na schůzi dvojčátka jinak, než
v kalhotách. Markétka ze studu, Sonička ze soucitu. Dokonce
poslední dvě schůze před bálem Markéta nepřišla vůbec, její
práci zastala Soňa. Snad všichni do jednoho pokládali
stejnou otázku. „Kde je dneska Markétka?“ A dostávali
stejnou odpověď. „Nevím, nic mi neřekla.“ Poslední schůzi
před bálem si sázkaři zoufali. „Tenhle bál, chlapi, to už
nebude vono.“ „A co myslíte, přijdou?“ „Lístky prej
nekoupily, tak nevím.“
Toho desátého prosince bylo na sále podivně rušno, nežárlivé
manželky probíraly minulý bál, žárlivé se radovaly z
nepřítomnosti dvojčat a sázkaři doufali. „Přece chodit na
bál v kozačkách je normální, proč by nemohly přijít?“ Pan
dentista Kepl s Prasákem, vědomi si svojí minulé hlouposti
začali bál v baru. Muzikanti již drželi nástroje, když do
sálu najednou vstoupila dvojčátka. Šatičky, až příliš
krátké, jakoby zdrclé z neodborného praní, nádherné nohy
nesly dva páry červených střevíčků na vysokém a nad nimi,
tak jak stoupaly do ústraní po schodišti balkonu, leskly se
dva páry ostrých řeznických seker. Ta elegance vyrazila dech
manželkám žárlivým, z nežárlivých udělala také žárlivé,
sázkaři ožili a vytřeštěný Prasák pošeptal Keplovi, „Vidíte,
jak jsme to vylepšili?“. Tehdy by jedině orlí oči uviděli
pod silonem za kotníčky Markétky dvě drobné nezhojené
jizvičky po řezu chirurga. Toho desátého prosince prosázel
na bále Prasák jak cinereu modrou jako len, tak i své
vymalované onzuko.
Další povídky Miroslava Naxery:
Tulačka - díl 1. |
2. |
3. |
4. |
5. |
6. |
Soudkyně|
MOP
|
