Andělské děti (2)

Kapitola 2 - Andělák

Loučení bylo pro Terezku těžké, jako kdyby poslední upracované nektarem obtěžkané včelce zavřeli na noc rodný úl. Smutně se dívala na bytovku, v níž se sotva ohřála, na maminku odcházející z chodby nového domova z přestavěné fary, kterému svěřenci říkali Andělák, protože podle paní řiditelky není tohle zařízení polepšovnou. Sem chodí samí andílci, kteří vlastně za nic nemohou. Alespoň tak prezentovala své svěřence na veřejnosti, aby obhájila jejich nadměrnou volnost. Ve skutečnosti ale v každém svěřenci zrála nějaká nenávist či pomsta. Při bouračce vždycky někdo mohl za smrt rodičů, vždycky někdo práskl něco, co rodiče uvrhlo do vězení, vždycky je někdo blízký štítivě odmítl vzít do náhradní péče za ztracené rodiče a tím je nahnal do státních odrbaných pařátů. Rovněž Terezka se za odcházející maminkou dívala s neblahým pocitem, že za všechno může ten buran Vorlík a jeho kumpáni. Tohle by nám Táborští nikdy neudělali.

Paní pečovatelka, žena s vějířky vrásek na spáncích od přátelských úsměvů, žena s unavenými rty od věčných domluv Terezku pohladila, „bude se ti u nás líbit, uvidíš, maminka tě tu dlouho nenechá“. „Na mamince to nezáleží, ta za nic nemůže“. „Pojď, věci co tě maminka včera přivezla, už máš v pokojíku, budeš tam sama, než se uvolní místo v nových pokojích. Teď po prázdninách máme hodně plno. Terezka byla ráda, že bude sama, než se tady rozkouká, než pozná ten andělský řád, tak jak jej popisovala maminka. Štíhlou jednopatrovou budovu Anděláku chránila mohutná střecha, stejně jako hlava hřibu vlastní nohu. Vchodem do secesně nazdobené podlouhlé budovy se člověk dostal přesně doprostřed podélné chodby, kde proti hlavním dveřím nepřehlédl dlouhé vnitřní okno prosvětlené vrátnice, odkud službu konající viděli na vchod i schodiště nadzemního podlaží. Levou i pravou část chodby, chránily od vstupní části s vrátnicí dvoje prosklené lítačky. Za těmi od vchodu pravými a až na konci chodby otevřela pečovatelka Terezčin pokojík. Když Terezka přehlédla kytičkové povlečení, jednu skříň, psací stůl s lampou a v rohu hromadu vlastních věcí, její oči přitáhlo okno s jemně žlutou záclonou, kterou poodhrnula, aby uviděla tu nestvůrnou zeleň, jež rozhodně nebyla odpočinkovým parkem.

Pečovatelka si všimla dětského zklamání, „no, výhled tu moc hezký není, on ten pozemek za budovou nepatří nikomu, tedy patří, ale ten někdo je nám trvale nezvěstný. Zase si tu budeš hospodařit sama, to má také své výhody. Na stolku máš na kartičce rozvrh i kdy je jídlo, ale to už tě holky z protějších dveří, zaučí“. Terezka se nemohla vzpamatovat z toho kontrastu, kudy se do budovy vcházelo a téhle zadní strany. Vpředu to žilo, bylo tam hřiště, lavičky, vysekané trávníky, chodníčky lemované růžemi a tady zarostlý palouk a hned za ním neprodyšná stěna dřevin, tak hustých, že nenašla jedinou světlou skulinku. Vybalila své oblíbené věci, uložila prádlo, uspořádala školní potřeby a kaktusy uložené v papírovém kartonu nechala až na konec. Na takové okno neměla vůbec chuť je vystavit. Vycítila, že tady bude beznadějný zápas o světlo. Ten proužek světlého nebe mezi zelení a přesahem mohutné střechy, by stačil sotva divokým fialkám, tady bude muset opravdu o světlo nemilosrdně bojovat. Nechala kaktusy v otevřené krabici a šla se seznamovat s budovou Anděláku.

Všimla si, že pokoje naproti jsou všechny obsazené, na její straně pouze ten jediný. Otevřela skleněné lítačky do vstupní haly a kolem okna vrátnice prošla těmi druhými do části chodby s jídelnou a klubovnou, kde se potkala s paní řiditelkou, „á naše Terezka už se sama seznamuje, zrovna jsem chtěla pro tebe jít, abych tě provedla. Není to složitá budova, tedy krom sklepů, vyznáš se tu dobře. Ta polovina chodby, kde bydlíš, je celá holčičí, půlka horní chodby nad vámi je chlapecká, tahle jídelna s klubovnou je vám všem společná, je tu plno stolních her, dva počítače a hračky pro ty nejmenší. Já mám svojí kancelář nahoře, tam teď zajdeme k nějakému tomu pohovoru, abych také věděla, co máš ráda i nerada“. V kanceláři mezi obrazy a kytičkami, i když nad zvídavým pohovorem, se Terezka cítila dobře, ale i tady jí bylo nějak málo světla, to proto, že obě kancelářská okna byla situována na stejně hloupou stranu do náruče hrůzostrašné zeleně. Při rozhovoru a poznámkách, které si paní řiditelka znamenala, natahovala krk z okna. Tady byla výš, odtud by lépe viděla, co se skrývá za zadní stěnou a když někdo zaťukal a paní řiditelka se na chvíli vytratila, přiskočila k oknu a zírala dolů na obraz, který se jí od shora zjevil.

Na malém palouku mezi neprodyšnou zelenou stěnou a budovou objevila hranatou kašnu plnou temné vody a zřejmě napájenou příšerně slátaným potrubím. A když se více vyklonila, to potrubí z ohnutých plechů vedlo od rezovatého okapu. Vodoteč byla vypodložena hromadami klestí, aby její strůjce vyvýšil tu plechovou hrůzu nad ochoz kašny a zajistil přítok dešťové vody. „Mami, je to tu vopravdu jak na zámku, kdybys to viděla“, pošeptala zklamaně sama sobě. „No, je to smutný výhled, Terezko, ale brzo se to změní. Přední půlka budovy už je opravena, ta zadní se jednou dočká, zatím jsme nedohnali majitele pozemku, nechal si jej před léty vrátit a pak zmizel. Když mi něco vypadne z okna, dopadne to vlastně do kopřiv na jeho pozemku. Takže, Terezko, neházet z okna tisícovky ani zlaté šperky.“ „A žákovské s poznámkami můžu?“, zavtipkovala Terezka. „Tak to tě také neradím, to by si tě podal Daniel.“ „A kdo je Daniel?“ „To je náš chovanec, co se asi jediný nebojí té džungle, plné klíšťat jak říkají, opravil a napustil vodou starou kašnu, aby mohl chovat ryby. Měl podobnou smůlu jako ty, ale je to hoch moc a moc uzavřený.“ 

Život v Anděláku pokud člověk nemyslel jen na pomstu za ztrátu nejbližších, byl docela jednoduchý. Terezka docházela do stejné školy jako za maminčiny svobody o jídlo a volný čas tu bylo postaráno, smířila se s osudem a jediné co Terezku trápilo, bylo to hloupé okno pokojíku. „Tady dopadnu s kaktusy jako dědek Vorlík s tou schoulou Pyrrhocactus umadeave. Blbější místo už mně přidělit nemohli!“ A ještě jedno trápení nadělila Terezka sama sobě. Když trochu poznala holky z pokojů přes chodbu, ty jižanky, co jim slunce celý den zaplavuje cimry, dostala chuť svěřit jim svůj příběhem. Konečně, už dlouho čekaly, už se dlouho třásly na to, aby to vyslídily.

Na vyprávění zvolila jeden podvečer, kdy se na lavičkách jižní strany Anděláku zhrotily andělské chovanky kolem jedné ukecané holčičí autority, a snad nejstarší holky, co jí chyběl do patnácti jediný rok. Věk patnáct let, jak vyznělo z jejího rozpáleného hovoru, bude pro tu prostořekou holku přelomovou hranicí, „hned, jak mi bude patnáct, holky, nechám se zbouchnout, abych z Anděláku vypadla, a nechám se vod těch šmejdů, co mají na svědomí mámu s tátou vydržovat. A když říkám vydržovat, tak rovnou jako anglická královna. Pořádnej dům s koupákem, do něj chůvu s posluhovačkou a každej rok letem světem, holky!“. Tahle svěřenkyně, která zůstala od svých jedenácti let bez prostředků a s absencí ochotných příbuzných, když oba rodiče přišli o život při bouračce s cizím zaviněním, se na lavičce pohodlně roztáhla a štěrbinkou přimhouřených očí pozorovala už neškodné pomerančové slunce.

Říkali jí Táňa a na svůj věk to byla pohledná plnoštíhlá gazelka, bohužel dotována státním erárem zoologické zahrady Anděláku! A to chtěla brzo změnit, „ti šmejdi, mně za to zaplatí! Víte, holky, kolik vysoudili vobě rodiny, co jim v porodnici zaměnili fakany? Vosum miliónů každá! Vosum miliónů za to, že živili pár měsíců cizí fakany, chápete to? A já přišla vo mámu s tátou a co jsem dostala? Hovno! A ta vražedkyně sedí tři roky a tím to hasne!“. Tyhle Tániny nářky svěřenkyně z Anděláku už znaly, proto jenom Terezka koukala s otevřenou pusou na velkorysé plány, co i v ní probudily vyhasínající pomstu. „Co ty tak čumíš, mám si snad nechat srát na hlavu? A vůbec, proč tebe šoupli do Anděláku?“, zeptala se opovržlivě Táňa. Když Terezka nesměle vyprávěla svůj příběh, najednou ta gazelka vyskočila na nohy, „slyšely jste holky? Tak její matinka sedla za volant nachlastaná! To je moc pěkný! Kvůli takovejm přicházíme vo život. Kolik dostala tvoje máti? Já už bych jí nepustila, co holky?“.

S opovržením ukázala Terezce záda a jako královna doprovázena štěbetavými dámami zalezla do Anděláku. „Tak mojí maminku by ta kravka zavřela na doživotí?“, položila sama sobě nad prázdnými lavičkami otázku opuštěná Terezka. „Tak moje maminka je jako nějaká mordýřka kojenců? To všechno kvůli dědkovi Vorlíkovi a jeho posranejm picnutejm dveřím?“ Událost z laviček pomohla Terezce rozkrýt určité zákonitosti panující v útrobách Anděláku snad od jeho zrození. Tak jako v opravdovém vězení nemají mezi vězni ustláno ti, co spáchali zločin na dětech či starých bezbranných lidech a naopak uznáváni jsou rafinovaní okrádači státu, v Anděláku neměli ustláno ti, jejichž rodiče zavinili útrapy nevinných.

Terezka brzo poznala, že chovanci její dušičku zařadili do kategorie dva. A i když maminka nikoho nezranila, podle malých štamgastů klidně v opilosti mohla. A o tohle potupné zařazení se nejvíce postarala Táňa, chovanka kategorie jedna, protože ona přišla o rodiče cizím zaviněním. Její rodiče nejsou v kriminále ani na útěku někde v JAR a ona chudinka musí v Anděláku olizovat kapky na státním vemeni. Nutno připomenout, že kategorie jedna čítala méně chovanců nežli kategorie dvě. Víc bylo v Anděláku dětí, jejichž rodiče seděli za různé delikty či se jinak zbavili rodičovské odpovědnosti. A stejná pravidla platila mezi chovanci chlapeckého původu o patro výš. A do tohoto zjištění přibyl Terezce ještě jeden nemilý zážitek, o který se postaral ten mizernej Vorlík. Zatímco se Terezka smiřovala s tím, že její nové známé budou jen kamarádky druhé kategorie, v novohradském spolku to vřelo.

Druhá schůze po nemilém incidentu se nesla v duchu výčitek, protože jak předpokládal předseda Kobliha, zadržení paní Macků, Terezčiny maminky šlo na vrub novohradským kaktusářům. Městečko je malé na to, aby se i hospodská dovtípila, komu hnal Vorlík s lahvičkou na moč plnou tulamorky. A věděla víc než samotní kaktusáři, „vy jste se vycejchovali, víte, že ta malá skončí nahoře v Anděláku? Že si ta její maminka musí vodkroutit dva roky? A holka, že nemá kam jinam? Ta aby se vám pěkně poděkovala! A já si myslela, že tu mladou krev strávíte stejně horlivě jako ty vaše štamprle!“. Tenkrát si nikdo pro ostudu štamprli nedal, ale i každým pivem narůstaly divé emoce. Vorlík byl jak v obležení Křižáků, co ve svaté válce dělali moc a moc krutostí. „Je to fakt ostuda, pánové“, zabrečel předseda, „a že si lidi přidají, to jsem vám říkal“.

Pokladník Vorlík musel bojovat jak o holý život, „ty si to, předsedo, spískal, ty si tu malou pozval“. „To jsem pozval, ale její mámu nenalejval! A to, že si se ty zachoval jako malej Jarda, co mu berou hasičský autíčko, to si nepřiznáš? Mordje, Tondo, kdyby šlo vo nějaký fáro, ale to tvoje, to si musel hned dělat takový sprasky?“ „Sprasky? To jsem třeba dělat nemusel, ale kdo má jít sedět, ať sedět jde! Vona svatá nebude!“ Emoce utlumil pan Matějka, „Tondo, mluvíš hloupě, co já jsem slyšel, dala jen manželovi, co proto a ten toho náležitě využil. Vono naprášit vlastní ženu ze společné firmy na finančák, to si nic jiného ani nezaslouží!“. „Tak já vám něco povím, vy chytráci!“, vytáhl svůj trumf Vorlík, „vono bude i tý malý dost, vodnesla mi pinzetu!“ „Co to plácáš? To chceš říct, že ta malá kradla?“ „Jo, to si řekl přesně, kradla! Ta pinzeta zmizela v ten den a na tom nic nezměním!“ Řeč tímhle směrem se moc dotkla předsedy Koblihy, „nezdá se vám, že to stáčíme do hoven? Jak si můžeš, Tondo, bejt jistej, že to byla vona? Podíval ses všude? Třeba někam zapadla!“. „Lizetku, Zdeňku, tu nepřehlídneš, to ty dobře víš! Já jsem pro, abys tu malou vyloučil!“ „Já nikoho vylučovat nebudu! Ostatně ta už se tu stejně neobjeví! A s tou pinzetou, bych ještě počkal“, uzavřel nemilou část schůze pan Kobliha. Ale žádná milejší část už v ten den nebyla. Svým způsobem se ztráta pinzety pokladníkovi hodila ke své očistě. Proto byl tak neústupný jako ztřeštěný šofér, co se na kruhovém objezdu rozhodl překážet ne a ne nikam odbočit.

Takhle si pan Kobliha předsedávání nepřestavoval. Aby se příchodem jednoho škvrněte spolek rozjel, jak opilecké nohy na mokrém ledě to nemohl dopustit. Na druhý den obcházel kolem hradby Anděláku, dokud si netroufl požádat jednu chovanku, aby mu vyhledala nějakou Terezu Macků. Čekal dlouho, než uviděl šouralku, jak šoupe nohama po šmandovém chodníku. Zastavila pět metrů před ním a místo odpovědi na pozdrav prohodila, „co tady chcete?“. „Přišel jsem se tě za všechno omluvit, moc nás to všechny mrzí! Byl to nešťastný omyl, Terezko!“ Ta malá zaujala bojovný postoj, „na to se vám vyseru! Víte, že jsem tu vedená jako čarodějnice druhé kategorie? A na tu první se tu nikdy nezmůžu! Tak pozdravujte dědka Vorlíka a mě vynechte!“. „Terezko, počkej!“, musel jí zadržet, protože se obrátila zády, „vrať alespoň tu pinzetu a všechno se časem urovná, uvidíš!“. Terezka se roznítila jako rozdrážděné dráče, „co se urovná? Že moje maminka sedí? Že já tu hniju a čumí tu na mě jako na fakana vražedkyně? A vo jaký pinzetě to melete?!“. Pan Kobliha znejistěl, „tak pojď, prosím tě blíž, ať nemusíme křičet!“.

Terezka se najednou rozběhla, skočila na kovanou hradbu a z výšky pozorovala Koblihu jako vzteklá opička, „tak copak vám Vorlík nakukal? Povídejte!“. Předseda ještě více znejistěl, „no víš, když jsme měli to nešťastné sezení, ztratila se Lizetka, ta pinzetka, co byl na ní pan Vorlík tolik hrdý. Mysleli jsme, tedy myslel jsem, jestli tě někam nezapadla, když si jí odnášela do skleníku?“. „Mysleli jste? Nebo za vás myslel dědek Vorlík?! Jo, zapadla mi do kapsy, abych si tady mohla vybírat andělské vši!“, naplno se rozčílila Terezka, bradu napíchla na kovový paprsek hradby, pak jí přitáhla ke krku a oči vypoulila na špičky střevíců zaklíněných v kovaných ozdůbkách, „no tak mně strčte do bot, ať se tu napíchnu jako ten…, ten Kozina!“. Předsedu pořádně vyděsila, „koukej uhnout s tou hlavou…., a Kozinu, moje milá nenapíchli, ale v Plzni pověsili!“. Terezka nechala bradu nastraženou na špici hradebního paprsku, „pověsili nebo napíchli, nechytejte mě za slovo! A Vorlíkovi vyřiďte, že je lhář a že mi tady na kaktusy přidělili to nejmizernější vokno, takže k jeho radosti budu mít za chvíli stejné schouly jako byla ta jeho umedaeve. Stejně je to všechno kvůli tomu! A už mě nechte na pokoji!“. Seskočila z hradby, ukázala záda a Kobliha si nemohl nevšimnout, že si odnášela vzteklé slzy.

Na pokoji dostala vztek, ten dětský ublížený vztek, který se vzedmul, když se podívala z okna do temného pralesa do porodnice klíšťat, jak téhle straně říkali a kam si troufne jedině ten blbeček z horního patra. Kolikrát už ho viděla sedět na kašně, jak čuměl do vody a to i v dešti, to potom čumí, jak mu voda přitéká plechovým korytem, přidrátovaném k děravému okapu. Čumí, jak dešťová voda na hladině pění. Dneska neprší a sedí tu stejně. „Má tam snad vopravdu čudly?“ Na kaktusy se dneska Terezka nemohla podívat, pronásledoval ji Vorlík se svou novou lží. Pronásledoval jí natolik, že se v hlavě toho děvčete oživila touha po pomstě. Následující den sama poznala, co vstup do pralesa za budovou obnáší. I když kaktusářská sezona pomalu končila, Terezka se rozhodla, že ty chudáky, co trpí nedostatkem světla, ještě před zazimováním trochu zalije. A znalostmi věděla, že nejlepší je voda dešťová. Z kumbálu uklízečky si vypůjčila kbelík, obešla osvícenou, vypulérovanou stranu Anděláku, aby vlezla do té kambodžské džungle. Měla na fest zavázané boty přetažené kalhotami, to proti kopřivám, klíšťatům a jiné havěti, o kterých slyšela divoké zvěsti. Zadní roh Anděláku spojovala s kašnou vyšlapaná cestička podél rzí rozevlátého plechového koryta.

Odvrácená strana Anděláku byla oproti opentlené přední v kontrastu jako Karlštejn oproti Prácheňské zřícenině. Vlhký a chladný vzduch, malý proužek oblohy, za nímž se hnal zástup kopřiv po obou stranách cestičky, na jejímž konci byla ta otlučená kašna, co na ní vídává sedat kluka ze shora a pak už jen neprodyšná stěna dřevnaté zeleně, vyšší než samotný Andělák. Terezka šla podle hastrmanské vodoteče, neodvažujíc se na ní sáhnout a hlavně nestrčit do hromádek roští, jež nahrazovaly spádové pilíře. Když konečně uviděla hladinu, Terezku překvapila čistota vody, přímo studánkový křišťál a když přišla ještě blíž, uviděla na tmavém dně velké kameny a v celém sloupci vody líně plovoucí ryby. „Jako velké akvárium, tak už je mi jasný na co ten zevl čumí.“ Když se opřela o samý okraj a zvedla kbelík nad hladinu, ryby se vylekaly, a každá se úprkem ukryla pod nějaký kámen. A když nabrala vodu, lekla se sama, jako kdyby jí napadlo obrovské klíště.

„Co tady děláš, ty kundo z ryby?!“ Jak sebou trhla, kbelík div neutopila, položila jej na rantl kašny a ustoupila před klukem, co vylezl z náruče zelené stěny. „Chceš přijít vo kůži na paznechtech? Ty nevíš, co dokážou hladové piraně? A kdo tě dovolil krást vodu?“ Terezka nevěděla, jestli má vzít nohy na ramena, nebo předstírat ubrečenou. „Nevěděla jsem, že je ta voda jenom tvoje.“ „Jo? Tak si zapamatuj, že je jenom moje, že jsem tu kašnu opravil, zavedl přívod vody a nasadil ryby. A teď upaluj, než tě sežerou klíšťata!“ Terezka popadla kbelík. „Počkej, tu vodu snad tady necháš ne? Tobě na pokoji neteče?“ Terezka se snažila smířlivě vysvětlovat, „potřebuju dešťovou na zalití kaktusů“. Kluk se dal do opovržlivého smíchu, „seš blbá nebo co, na kaktusy vosum litrů vody? Sotva to uneseš, kaktusy nejsou kopřivy, těm stačí po lžičkách, tak ze mě nedělej vola!“. Terezka už chtěla nalejt vodu zpátky. „Počkej, máš štěstí, že předevčírem chcalo, dej půl zpátky a upaluj! Kšáá, už tě lezou klíšťata do bot.“

Ve svém pokoji se Terezka vzteky zamkla. „Takovej blbeček. Jak dlouho tohle bude trvat? Maminku dřív nepustí, ve vězení se nelíčí, nikdo se do ní nezamiluje, nikdo jí nepřilepší. Ten blbec vod kašny ten by si asi mohl podat ruce s mým tátou, jenomže kde je jemu konec? Když to dopadne nejhůř, budu tu tvrdnout dvě kaktusové sezony, dvě léta, dvě jara a jeden podzim. Za tu dobu na tomhle blbém okně předeženu i Vorlíkovu schoulu. Jak to říkal ten blbec, po lžičkách? Možná měl nakonec pravdu, na tak hloupém místě je lepší moc nezalévat.“ Terezka zalila opravdu jen málo, kbelík vrátila do kumbálu a přemýšlela jak najít na ty dva mizerné roky pro své milé důstojnější místo. Po chvíli přemýšlení dospěla k názoru, že už vlastně brzo uloží kaktusy ke spánku a na to ten její studený pokojík bude dobrý.

Dorazil listopad, kaktusy už stály půl měsíce na vnitřním parapetu a Terezka si pomalu zvykala na život v Anděláku. Poznala, že zdaleka není andělský, zvláště když je vedena jako dcerunka té ženské, co sedla za volant opilá. Její neandělský život měla nejvíc na svědomí Táňa. Nikdy nezapomněla do Terezky rýpnout hlavně při jídle, kdy to mělo velkou váhu, „Terko, kdyby tvoje opilá maminka přejela hnáty naší kuchařce, možná bych tě pochválila, tohle by nežraly ani Danoušovo piraně“. Táňa využila každou příležitost, rýpala nejen ve společnosti, uměla otrávit i při společném sportu. Jednou se Terezka osmělila a vyrazila na průzkum prvního patra, kde jsou samí kluci. Návštěvy mezi prvním a druhým patrem byly běžné, ale povolené jen do dvacáté hodiny. Chtěla se podívat, jaké oni mají ve druhé klubovně vybavení pro volnou chvíli.

Místnost situovaná na stejnou stranu jako její pokojík dala na ohavnou zeleň kolem kašny nahlédnout z jiné pozice. Odtud viděla i hladinu, vyšlapanou cestičku od rohu Anděláku ke kašně a od kašny dvě cestičky do zelené stěny, jejíž vrchol čněl až nad Andělák. A samozřejmě na kašně seděl ten blbec, co jí ulil půl vody. Krmil ryby, házel jim žrádlo z rezovaté plechovky. Hned jak žrádlo dopadlo na hladinu, voda vystříkla, jakoby do ní plácl dlaní. Najednou za Terezkou stála Táňa, přišla potichu jako zkušená krysa, „vidíš, jak jsou hladové? Nepřej si, abys tam skončila. Piráně dokážou sežrat i krávu, tak si dej pozor! Snad mi sem nahoru nelezeš lovit princátka? Na ty nemáš nárok. Kdo by chtěl lízt s dcerunkou alkoholičky co klidně jede pod parou?“. Terezka se na Táňu osopila, „moje maminka nikoho nezajela, ani nezranila, už jsem tě to říkala!“. Táňa se dlouze zasmála, „hm? A co kdyby někdo jinej dopadl jako já? I jejich děti by za to měly z tvých rvát kůži“. Po takovém výlevu Táňa změnila tón, „ale neboj, jsme tu v Anděláku společně, musíme si chodit na výpomoc. Toho dole si nevšímej, s tím bys štěstí neudělala, akorát smrdí rybinou.

Říkají mu prdlej Danouš, nikdo neví proč je tu, nikdy se nikomu nepochlubil, kluci říkají, že když na to přijde řeč, mlčí jak ty jeho čudly. Jo a prej je podpáží samý klíště, ale to je asi kec“. Táňa nedala pokoj ani na klubovně při společném sledování televize. Vždycky se z první řady kde sedávala, ohlédla, aby při nějaké tragické televizní scéně, jež zapříčinil alkohol, neopomněla říci divákům za sebou, „jestlipak se dívá naše Terka?“. Terezka už nebyla úplně bezbranná, posbírala dost kamarádek druhé kategorie, které jí držely, se kterými trávila již dlouhé listopadové večery, kolikrát se na klubovně sesedly kolem počítače k přednášce o kaktusech, kdy Terka vybírala ty nejoslnivější snímky, vyprávěla, jaké jsou kaktusy potvory potvorovaté, mlsné a nevděčné, ale když to člověk s nimi umí, odvděčí se čarovnou krásou. Holky se potom chodily do jejího pokojíku dívat na ty opravdické rostliny a leckteré projevily zájem, kaktusy si zjara pořídit.

Zatímco listopad byl pro Terezku měsícem štěstí, protože díky kaktusům sbírala kamarádky jako kukuřičné palice na ledabyle posekaném poli, novohradský kaktusářský spolek ztrácel předsedu. Když už i pokladník Vorlík ustoupil od přesvědčení, že té malé musí za ukradenou pinzetu udělit trest oficiální výpovědi z klubu, staré tělo předsedy dostalo na docela nevinném místě ledovou sprchu. Své milované družce chtěl k výročí seznámení zakoupit nějaký trvanlivý dáreček, alespoň s kouskem zlata, stříbra nebo pěkného kamínku. Zašel proto ke známému do klenotnického obchodu, kde za jeho pomoci vybral decentní zlatý řetízek. Když se pak loučili, zlatník se zeptal, „jestlipak ještě kaktusaříš, když máš doma tak mladou, nebo jen na plnej úvazek odháníš nápadníky? To mi sem taky nedávno přišel kaktusář s pomordovanou pinzetou, co ztratil v trávě a po čase jí nabral sekačkou. Musí to být vášeň, když si vy kaktusáři dovolíte používat historické zlacené orientální nástroje. Takovou pinzetu nemají ani na tu nejdražší známku světa, člověče“. Koblihovi se hnedka vybavila elegantní Lizetka v prstech přítele Vorlíka, „mohl bys mně jí, prosím tě, ukázat?“. „To tě klidně ukážu, ať vidíš, jaká jste kasta. Podívej, co z ní ten moula udělal. Celé ramínko je pokroucené a naseknuté od nože sekačky. Tady chybí kamínky a dole, to bílé zlacení je jak od rašple.“

Kobliha poznal okamžitě Lizetku, „hm tak to je opravdu velkorysý kaktusář, když používá na ty pichlavé potvory tohle, pamatuješ si ho?“. „Mám tu přijímací lístek, nějaký Vorlík, znáš?“ Pan Kobliha se chytil za bradu, ruka mu sklouzla před ústa, „ne tohle jméno jsem v souvislosti s kaktusy neslyšel“. „Kdyby mě ten doveda tolik nepřemlouval, nevzal bych to. Hlavní tělo je nejspíš z titanu, když na to sáhnu plamenem, vyžíhám to, za studena rovnáním praskne.“ Kobliha se ještě ve dveřích otočil, „víš co? Vrať mu jí jak je a budeš bez starosti, von se nezblázní, na kaktusy stačí obyčejná chromová pinzetka“. Takovou ránu si předseda nezasloužil, Vorlíka znal čtyřicet let. Spolku byl vždycky k dobru, organizoval výstavy, dobře řídil prodej, žádnou srandu nekazil, s kaktusy trochu víc kšeftařil, ale to je věc každého. Proč ten vůl zpanikařil a volal policii? A když podělal jednu věc, proč se nepoučil? Malou holku za každou cenu potopit, aby byl hezkej? A já vůl byl za ní dvakrát, jestli si to s tou pinzetou nerozmyslela. Proto mě pokaždé odsekla, teď před ní vypadám jako hloupej intrikán, nebo blbeček co naletěl kamarádovi.

Na schůzi přišel Kobliha přesvědčen, že to nějak urovná, že se Tonda zachová jako poctivej starej chlap. „Antoníne, ještě trváš na tom, aby ta malá byla potrestaná výpovědí? Já totiž nevím, jak se taková výpověď dětem z dobrovolného spolku dává.“ „Už jsem posledně říkal, že je mi ukradená, ale jestli se odváží vejít sem bez Lizetky, vyrazím s ní dveře!“ „A víc nám k tomu neřekneš? Díval ses po ní pořádně?“ „Zdeňku, neser mě, kde by asi tak byla?!“ Tehdy si předseda řekl, „když ho shodím, zůstane nás tu jenom pět, chceme letos oprášit výstavu, Tonda je do toho žhavej, dám tomu ještě čas“. Vůbec už se nedivil té malé, že ho zesměšnila, když si na ní před školou počkal, protože v Anděláku by jej odmítla, to bylo ještě před návštěvou klenotnictví, tenkrát mu řekla, „není náhodou ten Vorlík Volík?“, a na kamarádky zavolala, „holky, tady pan manažér místních kaktusářů hledá nějakou Lizetku pro potěšení ucintanejch dědků, neznáte jí?!“. „Ne, ale ať jim koupí limetku, s tou se dědkové vycintají do sucha!“ Tenkrát ještě věřil, že v Lizetce má prsty Terezka. Dneska by se jí nejraději omluvil.

V Anděláku se Terezce dařilo. Dlouhé večery nahrály její kaktusářské agitaci. Kolik kamarádek už bylo „chycených“. Terezka využila staré fámy, že kaktusy kvetou jednou za sedm let. „Holky, ale neplatí to úplně, dobrejm lidem kvetou každej rok“. Terezka cítila, jak Táňa napíná uši, mrkla na kamarádky kolem sebe a provokovala, „taky jsem znala jednoho kaktusáře, holky, ale byl to úchyl na mladý holčičky, ale neškodnej, i na mě to ve skleníku zkoušel. Potom si dobrovolně nechal přestřihnout trubky s hormony a představte si, vykvetla mu celá sbírka najednou!“. Táňa se s opovržením na Terezku podívala, „krmíš, mladá, krmíš stejnou šlichtou jako naše kuchařka“. Přesto jednou za Terkou přišly do pokojíku „chycené“ kamarádky, „představ si, žalobkyně“ tak říkaly Táně, „má na okně kaktus, asi si chce ověřit to svoje zkažené nitro“. Terezka kamarádky vyzvala, „tak to musíme prozkoumat“. Vkradly se do Tánina pokoje, kde je Terezka uklidnila, „tak tenhle, holky, ten jí pokvete, až bude po přechodu, tohle je Echinocactus grusonii, co jsem vám o něm povídala“. A někdo, snad pro srandu, Terezin výrok vyslepičil, protože Táňa si na Terku došlápla, „Tery“, zavolala obklopena svými příznivkyněmi, „jak že si to říkala? Ten kaktus mně vykvete, až budu po přechodu, nebo až půjdu po přechodu? Asi to druhé viď? Tak se na něj přijď se svými nohsledky podívat, dokud je rozkvetlej!“.

Když se o Táninu pozvání dozvěděly holky, poučené, že v zimě v našich zeměpisných šířkách kaktusy nekvetou, samy žadonily, aby je Terka vzala sebou. Táňa začtena do katalogu té nevyšší módy, ležela rozvalená na posteli, „moc mě nerušte, vybírám letní haciendu a Terku radši podepřete!“. Terezka už od dveří viděla ten nesmysl z pitomých slaměnek, co už byl dávno přežitkem, přesto váhavě přistoupila k oknu, nad dvěma nazdobenými kaktusy se sehnula, znalecky zakroutila hlavou, „holky, tady musí bejt někdo sakra dobrák, tyhle kaktusy pokvetou, dokud se neukvetou k smrti“. A holky nevěděly či jsou, dokud Terka vítězně nezvolal, „holky, voni jsou to totiž květy umělý, přilepený silikonem!“. Terezka vyškubla jeden červený kvítek z echinocactusu, hodila jej Táně na postel, „ten silikon si schovej, až tě budou dělat kozy, tak si ho tam přihoď!“. Kupodivu tahle drzá příhoda zůstala bez pomsty. Asi se Táňa styděla víc za to, že se nechala napálit obchodníky než za Terezčinu potupu, oba kaktusy, jeden z nich byl notocactus, očistila, přidala k nim ještě původní echinocactus, co byl schovaný v době nemilé návštěvy ve skříňce, a všechny nechala stát na okně. A nejen to, opatrně vyzvídala co s kaktusy přes zimu.

A zima už byla v rozkvětu. V Anděláku se projevila večer co večer nacpanou klubovnou, ale také jedna napohled křehká bytůstka, byla příchodem zimy o mnoho vzteklejší. Uklízečka! „To nanášené sněžné bláto se šmandou chodníků snad nikdy neskončí!“ V Anděláku tuhle protekční funkci zastávaly ženy, co od mopu odcházely rovnou na mateřskou, protože uklízení v Anděláku mělo jednu nesmírnou výhodu. Přestože chovanci měli volnost jako nebeští andílci, jedno tvrdé nepsané pravidlo Andělákem panovalo. Za porušení řádu byl viník k dispozici paní uklízečce! A přestupků za pozdní příchody, za tajné návštěvy pater opačného pohlaví, za hulení a chlastání bylo tolik, že každá paní uklízečka vykonávala svojí funkci lehce až do poslední chvíle před porodem. A tahle, co nastoupila spolu s Terezkou, byla jako jed! Byla hezká, horní patro slintalo, ale nemilovalo, dolní žárlilo a nenávidělo.

Uměla v Anděláku chodit jako čáp v mokřinách, bez dřiny, nebyla upocená ani ušmudlaná inovovaným mazlákem. Úsilí soustředila na zlacení kanceláří a místnůstek pro personál, z něhož si krátce po nástupu vycvičila marškumpanii donašečů, zajišťující obstojný rozpis prací v ostatních nekonečně velkých prostorách Anděláku. Kupodivu krom Táni, která mimo dosah uklízečky vyhrožovala žalobou za nadměrné zaměstnávání mladistvých, nikdo neprotestoval. Byla v jiném stavu a trochu úcty k novému životu bylo těm mladým osůbkám přece jen přirozené. V předvánočním úklidu došlo i na Terezku, „to okno si umyješ sama, Macků, já se tu nenechám mrzačit od kaktusů!“. Stejnou fintu zkoušela na Táňu s jejími třemi kaktusy, ta byla ale jiného ražení, „já vám je dám hned na stranu, paní uklízečko!“.

Ještě před vánoci nadělila jasná obloha s východním prouděním tuhé mrazy a každé ráno budily Terezku nějaké tupé údery, vysílané od zadní strany Anděláku. Jednu noc dosáhl mráz hodnoty, že pokryl Terezce celé okno svou jedinečnou kresbou. Byla druhá hodina ranní, když ve spánku slyšela stejné údery jako ty předešlé. Bála se neprůhledného okna, co snad nerozmrzne ani přes den, protože tohle okno je to nejblbější co zná. Ranní údery byly tentokrát daleko slabší, jen takové praskání, Terezka si dodala odvahy a otevřela mrazem slepené okno. V chabém světle uviděla potrhlého Danouše, hned jí napadlo, že ten cvok prosekává díru v ledu. Jak se ale dostal nocí ven, když Andělák je zamčený, zůstalo jí záhadou.

Večer se na klubovně kamarádkám svěřila, „holky, víte, kdo chodí v noci načerno z Anděláku v tom největším mrazu? Danouš, prosekává po nocích díru v ledu těm jeho čudlám!“. „Tak ho holky naprášíme a von nám bude muset vyšůrovat pokoje!“ „Ba ne, toho já bych si předcházela, už vás někdy napadlo, kde budeme brát vodu na zalévání? Přece si, Terko, říkala, že voda z kohoutku za moc nestojí, nebo ne?“ „No jo, ale co ty jeho piraně? Kdo tam bude chodit?“ „Holky, já už tam jednou byla“, pochlubila se Terezka, „vyhnal mě, že prej mi užerou paznehty, ale nakonec s kecama trochu vody dal“. „Vy věříte, že tam má ty žravé ryby?“. „Tak se holky podíváme co je to za čudly, zadejte život piraně a uvidíme.“ „Tady na Wikipedie, poslouchejte:

Piraňa obecná (někdy také Natterova nebo červenobřichá) se živí výhradně čerstvým masem. Mladí jedinci se živí hmyzem a drobnými korýši, dospělí loví ptáky, hlodavce, i další savce. Právě tohle je ten většinou lidí obávaný dravec. Pro člověka je piraně nebezpečná, jen pokud je nízký stav vody a málo přirozené potravy. Často pak dochází ke kanibalismu. Větší kořist loví v organizovaných hejnech. Piraně nemohou potravu žvýkat, a tak vytrhaná sousta polykají vcelku. Při zakousnutí do kořisti obrátí vždy na bok, aby lépe odkrojily sousto. Dokáží také v několika minutách ze své oběti strhat všechno maso a nenechají nic než holé kosti.“ „Ty bláho, tak to máme po vodě, kolem bych nejela ani na koni a navíc co ta klíšťata?!“ „Poslouchejte dál, není to s nimi tak jednoduché:

V zimě 2013 hejno piraní Palometa o velikosti 30 - 40 cm v argentinské řece Paraná napadlo a pokousalo koupající se děti, některým i ukously části prstů. Slyšíte to, holky?! A čtu dál: Piraně obecné se dobře a vcelku rychle rozmnožují. Samice piraň obecných mohou při rozmnožování naklást až 1000 jiker, ty připevňují na kořeny stromů ve vodě. Potěr se vylíhne přibližně za 10 dní, do té doby jsou jikry pečlivě hlídány oběma rodiči. Mladé piraně mají na bocích černé skvrny, ty se postupně ztrácí. Zatím nejsou ohroženy, do budoucna by ale mohly být kvůli kácení pralesů a postupnému znečišťování řek, ve kterých žijí. I přes špatnou pověst se stávají obyvateli akvárií, soukromých chovatelů.

„Tak, tady to máte, soukromých chovatelů!“ „Jenomže pozor, Argentina nejsou Čechy, tady by určitě pochcípaly zimou“, poučovala moudře Terezka, „argentinské kaktusy naší zimu taky nepřežijou, ty nenažraný čudly zrovna tak, za to dám krk, holky“. „Terezka má pravdu, možná má kapry z Rožmberku a nás tady straší!“ „Stejně je ten Danouš záhadnej, nikdo o něm nic neví, na nic se prej neptá, po vyučování vezme pruty a peláší někam na ryby.“ „Anebo sedí na kašně a čumí do vody“, doplnila Terezka, která ostatně na sebe brala velkou odpovědnost. Co když to holky opravdu chytne a do roka naplní celá okna kaktusů? Potom nebude stačit jeden kbelík vody a kromě kašny široko daleko voda není. Napadlo ji, že by bylo záhodno nějak se s Danoušem skamarádit. A tomu jednou nahrálo ranní ticho.

Už druhý den v noci ani k ránu neslyšela, že by Danouš prosekával led. Pátrala po něm, až se osmělila a zeptala se kluků shora, „jó ten blbec zahučel někde u Petříkova do vody, mokrej si to sral pěšky až do Anděláku a teď leží v nemocnici s těžkým zápalem plic“. „Tak a ty jeho čudly mu pochcípaj a my budeme mít kašnu pro sebe“, napadlo Terezku. Potom se podívala z okna na nenáviděnou houštinu, zbavená listí měla přes zimu pár světlých děr, jako ošoupané džíny, jenom někde uprostřed strašil temný útvar, stará borovice, do které jednou uhodil blesk a po rozlomení jí propůjčil prapodivně křivolaký tvar, teď už byla ze všech stran obrostlá divokým náletem osik a v létě docela schovaná.

Dneska byla na šedé obloze černým sněžným mrakem. Terezka se zadívala na kašnu, „tak ten rybí pitomeček má zápal plic“. Potom se oblékla, obešla Andělák, ze zmrzlé země ukopla starou cihlu a rozbila led v nejslabším místě, tam kde byl doposud pravidelně prosekáván tím rybím blbečkem. Každý den pátrala, jestli už Dana pustili. Ke kašně chodila dvakrát denně, ráno před školou a večer před uzamčením budovy. „Kdyby alespoň viděl, jak se starám, jak se tu dřu!“ Na dotaz Terce kluci shora třetí den odpověděli, „jak by mohli pustit, když ho ještě ani nerozmrazili? Do Anděláku přilez, jako kdyby měl hadry z plechu“. V sobotu se Terezka kamarádkám omluvila a vyrazila za Danielem do nemocnice, aby zúročila svojí již pětidenní dřinu, „jen tak pro nic za nic mu led vysekávat nebudu!“.

Daniela zastihla v polospánku, harašilo mu na průduškách jako když pod líným krokem chřoupe čerstvý sníh, nemocniční deku přitaženou k bradě držel oběma rukama, že Terezka viděla jen zaťaté prsty. Vypadal jako spící kanár na bidýlku. Na rozdíl od mladých sousedů zel Danův nemocniční stolek prázdnem, bez pomerančů, jablek, lahve s pitím, jen nemocniční čaj rozbíjel holou plošku stolku. Terezka se rozhlédla po ostatních, ti pozorovali, co se bude dít. Podle prázdného stolku je asi první návštěvnicí. Stoupla si do uličky, otočila se na souseda, „dá se s ním vůbec mluvit?“ „Dá, ale musíš vo rybách, na to slyší dobře.“ Terezka se nad Danem sklonila, „tu kašnu tě vysekávám, aby se ryby nezadusily“. Prvními slovy nezabrala. „Musíš s ním zalomcovat“, řekl jeden ze sousedů, „von je zase někde na Aljašce“, natáhl ruku přes uličku, zatahal za deku, „Dane, máš po starosti, ryby nepochcípají, slyšíš?!“ Tahle sousedova zabrala. Daniel rozevřel oči, „aha návštěva z Anděláku, copak? Potřebovalas vodu na kaktusy? Nebo tě posílá říďa na kontrolu? Jak vidíš sem tady“. Terezce nebyl Danův tón po chuti, „teď v zimě by kaktusy zalil akorát blbec! A stejnej blbec by věřil, že máš v kašně piraně“. Danovi zabouřilo v průduškách, „tak to je blbců plnej Andělák, nemyslíš?“. „Nevím kolik je v Anděláku blbců, ale o jednom vím určitě!“, rozčílila se Terezka.

Dan si odkašlal, mírně se posadil, „tak jak je to s tím sekáním? Kdy si s tím začala a kolikrát denně? A nevyplavala nějaká mrtvá ryba? Taková stříbrná černo a červeno puntíkatá?“. Terka pokrčila rameny, „já nic neviděla, chodím tam za tmy“, otočila se na souseda, co zalomcoval s Danovou dekou, „mě maminka učí, že se sluší za dobrou službu poděkovat“. „Slyšíš, Dane, má pravdu.“ Daniel se ještě víc napřímil, „tak za prvé, já mámu nemám a za druhé až budu vědět, že přežily potočáci a duháci, uctivě poděkuju“. Terezka se otočila na druhého souseda, „hm, teď vidím, jak je v životě maminka důležitá“. Dan se rozkašlal, jako kdyby se nad Tatrami rvaly hromy, „a mě táta naučil neposrávat se. A když to ještě doděláš do konce týdne, pak mě snad pustí, budeš mít vody dost, souhlasíš?“. Terezku trochu zamrzelo, že jí ten pitomeček tak snadno prokoukl, „já tvojí vodu potřebovat nebudu, maminku určitě brzo pustí a já vypadnu“. „A vod kud, prosím tě? Posaď se a trochu pobav nebožáky v lazaretu“, vybídl Terku Danův soused a přinesl židli. „Ty nejsi z Anděláku, tak co bych tě povídala?“ „To nejsem, z toho je tu akorát tady Dan a ten se ještě nevyžvejk“.

Druhý soused věděl jak na to, „ve městě se říká, že jsou v Anděláku myší děti, ty co se jim rodina rozutekla a nikdo je nechce a že prej je tam zkoumají studenti psychologie je to tak?“. První soused pochopil, kam kamarád míří, „jo, učí se na nich, zrovna jako mladí doktoři v pitevně na mrtvolách, chacha“. Tahle provokace spojila Terezčin pohled s Danovým a k tomu spojení Dan obtížně vysvětloval, „Andělák je od slova anděl a co bys na andělu chtěl zkoumat, když dělá samé dobro? To by bylo pro doktory jako pitvat plastovou panu z výlohy chacha!“. Terezka chtěla dvěma sousedům dokázat, že její rodina jí rozhodně neopustila. „Já mám jenom maminku a ta by za mě duši vypustila. Nebejt jednoho vašeho novo-hradského blbečka, nemusela jsem tu hnít.“ Oba sousedi se obořili, „novohraďáci jsou náhodou dobráci!“. „To se ví, můj táta je u policie, říká, že tady nemají pomalu do čeho píchnout!“

Tihle chlapci hrdí na své rodiště Terezku rozčílili, usadila se, „tak já vám něco povím, chytráci! Kvůli tomu, že byl jeden novohradskej dědek posranej, moje máma sedí!“. Převyprávěla celý svůj žalostný příběh. Dan strnule poslouchal, bublal si průduškami, protože nechtěl vyprávění rušit těžkým kašlem. Až když Terka domluvila, zkoušel odkašláním zahnat pálivou bolest, potom se s úlevou nadechl, „jestli ses tímhle pochlubila Andělskejm, tak si blbá. Copak tě na to řekli?“. Teprve teď Terka pochopila Danovo mlčení, proč se nikomu nesvěřil, proč o svém příběhu mlčel jako ty jeho čudly. Těkala z jednoho na druhého, dokud jí Daniel neodlehčil, „nic si z toho nedělej, já mám stejně blbej osud jako ty, akorát umím držet hubu. Já totiž věděl, jak to v Anděláku chodí. Jseš hodná holka, že si přišla, a když to dosekáš tak aby nic nechcíplo, než mě pustí, možná tě povím stejně blbej zážitek, jako je ten tvůj“.

Terezka vysekávala zodpovědně, zvědavá na Danův příběh prorážela led před večerním zamykáním i ráno před školou. Pokaždé, jak jí Dan v nemocnici poučil, čeřila vodu, aby se nějaká ta mrška neudusila. Jak obratně zajistila dešťovou vodu, zatím holkám neřekla. Jeden večer za svojí zodpovědnost zaplatila. Ráno totiž položila promáčenou cihlu na ochoz žulové kašny a při večerním sekání ta přimrzlá potvora nešla ani odtrhnout ani ukopnout. Terezka si sedla na okraj kašny a podpatkem zimních bot rozbíjela led. Už zase měl v tom ledovém kráteru centimetrovou sílu, měkký zimní podpatek dělal mizernou práci, Terezka přidala, aby led povolil, zbývala jen chvilka do zamykání andělské brány. Už slyšela praskání ledu, radostí přidala, dno ledového kráteru najednou povolilo a Terezčina bota zajela do ledové tříště a pěkně ruku v ruce s kalhoty až někam pod kolínko. „Ten blbec, že já mu na to skočila, ať mu čudly pochcípají!“

Vodu tentokrát čeřit nemusela a než našla správnou polohu, aby nohu protáhla, rychlá voda zatím vyplnila každou vzduchovou mezerku. Vylévat vodu z boty, ždímat ponožku a nohavici, na to nebyla chuť ani čas, andělská brána a štiplavý mráz byly nemilosrdní. Terezka párkrát zadupala, aby vyhnala co nejvíc vody a potom pelášila před mrazem a tmou do světlé andělské brány. Tu paní Fialová zrovna zamykala, „tahle ženská nepřetáhne ani o vteřinu“, zaklela Terezka. Proklouzla, ještě než baba zastrčila klíč do zámku, „cos dělala v takové zimě venku? Vezmi si čaj a zalehni do peřin“. Terezka cítila jak jí chřoupe na dlaždicích pod botou šmanda z chodníku, jíž neustále načechrával holomráz. „Macků! Co ten bordel za tebou?! Neumíš si vyčistit boty?!“ Terezka zpomalila, „promiňte, paní Fialová“. „Jaké promiňte, podívej na ty loužičky! To si nestačila, doběhnou na záchod, nebo co?!“ Terezka se dál omlouvala, „to ne paní Fialová, já se přezuju a hned to uklidím“. „Tak to ne, holčičko, už je noční klid, já nechci být někde popotahovaná, vyřídíš si to ráno s paní uklízečkou!“

Na pokoji položila mokrou botu na radiátor, „tohle se babě hodilo, přihrát mě uklízečce“. Dobře věděla, co to znamená. Celá chodba bude její, aby ta mladá mrcha, co jí roste břicho jako po dešti kopřivy za Andělákem, mohla leštit kliky kanceláří. Terezka počkala, až bude na chodbě klid a neuslyší bouchání dveří od pokojů, na zahlazení ťápanců od pokoje až po lítačky vstupní haly obětovala ručník. Ovšem ty nejdůkaznější stopy byly od lítaček ke vchodu před proskleným oknem vrátnice. I když Andělák modernizovali osazením kamer na vnějšku přední části, aby Svatý Petr tady ve vrátnici měl přehled o svých svěřencích, nelezou-li do holčičích oken přízemku, lítačky mezi holčičím křídlem a vstupní halou, jejichž panty nesměly být nikdy mazány, zněly noční službě jako hasičům siréna a chovancům bránily v nočních návštěvách jako dobytku elektrický ohradník.

Nad monitorem personál klidně zaspal, ale panty lítaček v tom nočním andělském tichu byly konající službě výstražné vytí vlků. A za tyhle suché žalovníčky musela Terezka proniknout, aby zítra neskončila v pařátech uklízečky. V pokojíku si obalila krk náhradním ručníkem, popadla prázdný hrnek od čaje a s prosíkem otevřela užalované lítačky. To byl fofr od paní Fialové, hned otevřela šoupací okénko dozorny, „ty ještě nejsi zabalená v peřinách? Máš už dávno vyspávat!“. „Já mám nějak bolavý krk, nebylo by trochu teplého čaje a prášek, paní Fialová?“ „Snadno máš bolavej, když lezeš mokrá v mrazu, jdi si lehnout, přinesu tě to.“ Paní Fialová neváhala, vzala hrnek, prolétla lítačky do chodby s jídelnou, Terezka zavolala, děkuji, z krku strhla ručník, v rychlosti vytřela šedé mokré ťápance, prolétla užalované lítačky a pelášila do postele.

Terezčino malátné probouzení do zimní tmy, najednou urychlilo ječení z chodby. Myslela, že si holky něco provádí, jenomže tón a první rozpoznaná slova sílícího hlasu z chodby, Terezku ujistily, že holky ještě leží v pelíšcích. „Ta kráva už je tady“, to si ještě stačila Terezka říct, než rozezlená uklízečka otevřela dveře pokoje. „Tak co ten bordel na chodbě, Macků, kdo myslíš, že to bude drhnout? Včera tu bylo vody jak po potopě, ty myslíš, že mám na tohle fondy?“ Terezka znejistěla, asi to uschlo, rozmazané bláto vylezlo a baba Fialka bonzovala, i přes svou nejistotu se Terka uklízečce postavila, „já nic nezasvinila, a jestli někdo jo, tak si ho najděte, já jsem nemocná“. „Macků, Macků, ty myslíš, že mi utečeš? Šmanda s chodníku je na chodbě, od včerejška, šla si poslední, mokrá jak vrš!“ Terezka se protáhla uklízečkou zatarasenými futry, prohlédla osvětlenou chodbu a s jistotou se otočila, „kde je ten bordel, ukažte mi ho!“.

Odpor mladá panovačná uklízečka nesnesla, „všude si to roznesla, jdi si protřít oči, máš je slepené!“. Terezka se nedala, „vidím dobře a jen samé čisté dlaždice“. Najednou se uklízečka pustila futer, „a co má tohle znamenat? Ručníky jako prase! Tak s těma si to vytírala? Podívej se na ně! Kdo myslíš, že to ponese do prádelny? Já, jedině já!“ Terezka ztrácela dech, byla chycená jako ryba přímo za hubu. „Tohle si rozmysly, Macků, řiditelce na koberec, nebo týdenní šůrování spodní chodby!“ Terezka přijala to druhé, s řiditelkou potřebovala být zadobře, dokud jednou nevydá lepší okno. Týdenní úklid velké chodby byl tvrdý trest, hned po uklízečce, rozradostnil Táňu, přestože věděla, že tady to číhá na každého, posmívala se, „Terezko, ty jsi tak pracovitá a hodná, že nenecháš naší mladou paní uklízečku dřít s tím záprtkem v bříšku, až tebe jednou někdo zbouchne, myslíš, že se najde takovej blbeček jako ty?“ Při takových výchovných pracovních trestech, ani u paní řiditelky nikdo nehledal zastání, ona sama byla ráda, že nemusí řešit drobné přestupky proti andělskému řádu.

K úklidu Terezka ještě poctivě prosekávala led a klackem čeřila hladinu. Jedno ráno, ale zaslechla stejné údery jako před tím, než Daniel skončil v nemocnici. Otevřela okno a ranní tmou uviděla obrys prdlého Danouše. Ten otevírání okna uslyšel, „to jsi ty? Už mě pustili. Podej sem kýbl, naberu tě vodu!“. „Už jsem tě říkala, že v zimě je mi na nic! Chcíplo něco?“ „To bys měla vědět ty, ne?“ „Za mě nic nechcíplo, tak doufám, že mi k vodě připlatíš ještě tu tvou historkou!“ Daniel praštil s čeřícím klackem. „Tys nezapomněla? A nebudeš nikde kecat? Tak poslouchej!“ Daniel došel k otevřenému oknu, nedbal toho, že Terezka byla jen v noční košili, „rybařil můj děda, rybařil fotr, já to zdědil a čekám na fotra, že budeme chytat ryby zase spolu. Jenomže táta dva roky sedí, rozumíš? Musíš rozumět, když tvoje máma sedí zrovna tak“. Terezka přitáhla alespoň stehýnka k topení pod oknem a přivřela okno, co to jen šlo. „To jednou třeboňští rybáři, táta u nich pracoval, lovili rybník Staviště, ten rybník se tak jmenuje, rozumíš? Je pěkně v lese, mezi Stráží nad Nežárkou a vesnicí Stříbřec, jede se k němu po lesní cestě, kapři tam tenkrát byly jak hovada, táta mě vzal sebou. Před samotným výlovem se nejdříve musí provést strojení rybníka, den před tím vypouští vodu, aby se ryby zcucly do jednoho fleku, jasně, že většinou u stavidla, tam je nejhloub, tam se také musí uložit podložní síť, a zátahovou sítí, říká se jí nevod, se ryby přitáhnout.

Napřed se vybírají vzácnosti, štiky, candáti, potom se vytahují kapři keserem, to je velkej podběrák. Z kádí se překládají do aut a šupajdy na sádky. Tenkrát se lovilo víc rybníků najednou, bylo málo aut i lidí. Náklaďák nějak škytal, byla to stará Pragovka, hospodář řekl tátovi, aby jel na sádky jako závozník, kdyby někde chcípl motor. Viděl jsem je odjíždět s hranatejma káděma plnejchch ryb. Dál už mi to fotr jen vyprávěl. Jeli lesní cestou na jindřichohradeckou silnici, těsně před ní se řidič vyhýbal rozježděnému bahnu a koleji od lesáků a sjel z cesty napůl do louky, auto se málem převrátilo, bylo to tak, tak. Nešlo mu vyjet, ani zpátky ani dopředu, jenom se levá půlka auta bořila a ty nádoby plné ryb se nakláněly víc a víc. Táta to za řidiče vzal, tůroval to sem tam až se mu povedlo vyjet, na vjezdu na hlavní silnici byl hupanec, táta to chtěl rychle přejet, pak by se v tom bahně nerozjel, jenomže ta stará Pragovka se nějak rozlomila, voda se rozkmitala a auto se převrátilo se třema káděma na hlavní silnici. Víka se trhla, a kapři letěli na asfalt. Masakr jak hovado to si neumíš představit! Táta vylezl druhou stranou, skočil na asfalt mezi kapry, štrúdl aut od Třeboně, štrúdl od Hradce, všude se to mrskalo, řidič nikde, táta ho hledal, volal, ten mizera zmizel a nechal fotra v tom. Kdyby se tátovi něco stalo, zdrhnul by stejně.

Táta telefonoval hospodáři, já slyšel, jak to říká ostatním, běžel jsem na jindřichohradeckou, byly to asi dva kilometry, byl jsem tam stejně s rybáři, co vyjeli na pomoc. Masakr, masakr jak hovado! Kaprů plnej asfalt, plnej pangejt, bylo chladno, tak jen tak nelekli, někdo vylezl z auta a futroval ryby do kufru, jeden parchant nevydržel čekat a kapry přejel. Pak přijeli policajti, tátovi dali dejchnout, to víš, že když v tom mokru a chladnu lovili od rána, že si ti co nejezdili, trochu přihnuli. Táta to všechno odnesl, dostal dva roky a platil škodu. Třebonští fotra potopili, ta Pragovka měla prošlou technickou a ten mizera šofér řekl, že dostal průjem, když zapadli a zdržel se v lese. Keci, dobře věděl, že jede bez technické. Víš, co je to za blbej pohled vidět živý kapry mrskat se na asfaltu? To je, jako když kačeny přistanou do ostravskejch kalovejch lagun. Já je házel alespoň do trávy, stejně tam lekli. Víš, jak mi bylo táty líto? Já to jednou Třeboňským spočítám!“ Terezka nevnímala mráz, co jí z venku po zádech ztékal do pokojíku, „a tohle neví ani říďa z Anděláku, Dane?“ „Co já vím? Ta asi dostala hlášení, hlavně že to neví ti blbečkové, protože já bych se tu proti blbejm kecům za tátu rval. Teď už musím jít a ty hlavně drž hubu!“

Terezka si těžký trest odkroutila v plné nenávisti k té zbouchnuté líné a nafrněné krasavici. Chovanky si mladou uklízečku často propůjčily na zábavné drby, „holky, nezdá se vám, že jí to břicho roste jak Zemanův podbradek? Nějak jí to pod zástěrou visí!“ „Mně se, holky, taky zdá, nedávno tam ještě nic neměla a teď má zaděláno jako na paterčata.“ „Víte vůbec někdo v kolikátém je?“ Jednou přišla Táňa s bombovou novinou, „husy, vy si myslíte, že v tom břiše něco má? Akorát tlačenku a prejt, kterým se nacpala, já dobře viděla co tam má, polštářek na gumovém tkalounu!“ „Cože?“ „Je to tak, viděla jsem to, ráno špatně zavřela dveře od šatny, na břicho si připnula pěkně vypasovanej kulatej polštářek, pak blůzičku a nakonec tu její upracovanou zástěru. A tys jí, chudinko Terezko, ze soucitu vytírala chodbičku, viď? Tys taková dobračka, že?“ Tohle byla holkám hozená rukavice, tohle se muselo honem ověřit! Mezi lidmi z města se říkalo, že do Anděláku chodí děti jako k babičce na prázdniny.

I Terezce se zdálo, že to přece jen přežije, mamince psala časté dopisy jaké v Anděláku zažívá dobrodružství, zmínila se o Danovi, Táně i vychytralé uklízečce. A právě ta poslední osůbka se postupem času stala Terezčiným terčem pomsty. „Holky, tu chodbu jí nedaruju, jestli Táňa nekecá a vona si vycpává panděro, tak už pro ni nehnu ani prstem!“ „Holky, to by chtělo zjistit, jestli má břicho i mimo Anděláku, teď v zimě nosí kabát, to se nepozná, ale musí přece někam chodit.“ „Tak tohle jí, holky, nedarujeme, ode dneška budeme jak slušné putičky, žádný přestupek, pozdní příchod, nebo zadělané boty. Nesmí při ničem nikoho nachytat, jasný? A řekněte to všem!“ „Všem ne, Terko, kluky ze shora v tom necháme, ať se ukáže, jací jsou džentlmeni ke gravidním krasotinkám, když budeme my šlapat dobrotu, bude ta vycpaná panenka dávat práci jim. Holky, ruku na to!“ Takový plán se Terezce moc a moc zamlouval. A k němu si přidala jeden úkol osobní, tutově si potvrdit, že je uklízečka opravdu vycpaná. Terezka sledovala její cestou domů. Z Anděláku chodila pěšky do ulice Na Vyhlídce, do rodinného domku, jenomže tady stopa končila, věšák kabátu byl samozřejmě až za dveřmi. Pro tentokrát nechtěla být Terezka viděna, „ale příště, příště počkám, až navleče domácí hadry a klidně zazvoním“.

Po chvíli radování z dobrodružného plánu si ale řekla, „to je blbost, to by všechno prasklo, bylo by po srandě, to musí jít jinak“. Najednou se vylekala dvou chodců na protějším chodníku, poznala toho nenáviděného mizeru, toho starého sráče, kvůli kterému na dva roky ztratila maminku, to její jedenáctileté srdíčko se rozbušilo, „Vorlík s Vorlíkovou…, Volík s Volíkovou“, nemýlila se, táhli nákupní tašky, Terezka se přikrčila za popelnice, teď by si nejraději zahrála na odstřelovačku, v zápětí ale zjistila, že by to byla chyba, ti dva by totiž nedošli cíle. A jejich cíl byl pro Terezku jako palivo pro tryskáč. Ten povedený pár si otevřel vrátka k domku uklízečky, oba prošli ke vchodovým dveřím a zazvonili. Terezce vařila krev. Napínala zrak, co to jen šlo, když jim uklízečka z Anděláku otevřela a snad jak se jí zdálo bez falešného panděra pod barevnou blůzkou, kterou hned zastoupil Volík s Volíkovou, suverénně vcházejících do domu. Šokovaná a roztřesená Terezka se přikradla k vrátkům, aby pro jistotu zkontrolovala jméno na zvonku, „Ptáčkovi“, to odpovídá, ta vycpaná se jmenuje Ptáčková Lenka“,

Terezka se s chutí rozeběhla ke svému dočasnému domovu. I když by nejraději holkám všechno řekla, zkušenosti jí varovaly. Držet hubu jako Dan, nemluvit o hloupě chycené mamince, její historka už se pomalu vytrácela, proč jí oprašovat. Po večeři zalehla ve svém pokoji a dumala jak si ověřit co má uklízečka společného s Vorlíkovými. Holky do ničeho tahat nechtěla a sama to nezvládne. Potkat se s tím Volíkem, špatně by to dopadlo. Proto před večerkou vyběhla na radu Danovi. Nechala si jej zavolat na schodiště, připomněla mu, jak za něj trpěla, když musela týden kvůli jeho čudlám vytírat chodbu. „No jo, věděl jsem, že si to jednou vybereš. A v čem vidíš problém? Já tu uklízečku taky nemusím, zejtra se stav, něco vymyslím, řeknu tě výsledek a hlavně vo tom s nikým nekecej, jasný?“

Kdyby Terezka byla královna, co musí za neschopného krále jmenovat generála přes taktiku, pověřila by Dana. Připadala si jak v pohádce když ráno přichystaná do školy, otevřela lítačky žalovnice, za nimi byla ve střehu uklízečka, u které si ani nestačila ověřit, jestli má v obličeji nějakou podobu s Vorlíkovými, jak si večer předsevzala a ta vycpávka panovačně kontrolovala schodiště od kluků, až najednou zakřičela, „Bureši, Bureši, jestli sis nevšiml, ty časy kdy jsem létala na svobodě jako Vorlíková, jsou dávno pryč, teď jsem pro změnu Ptáčková a jsem chycená v kleci, prošvihl si to! Do třech hodin to bude vydrbaný!“

Bureš, nejstarší kluk horního patra, koukal na uklízečku jak vejr, „co jsem to zase vyvedl, paní uklízečko? Já jsem poslední dobou náměsíčnej, a provádím dost věcí nevědomky“. „Tak se pojď podívat, kdes byl vo půl noci!“ Když Terezka slyšela jméno Vorlíková, nahrnula se do lítaček, kterými uklízečka zatáhla Bureše přede dveře své šatny, kde se honosil krasopisný nápis, „Bureš miluje Vorlíkovou“. To byla bomba, Terezka se dovtípila, že tenhle chytrý nápis vymyslel Dan. Vycpávka sama na sebe prozradila své jméno, co nosila za svobodna a Terezka nepochybovala, že má před sebou nefalšovanou Vorlíkovic vnučku. Bureš se frajersky usmíval, „tak tohle, paní uklízečko, to bych nenapsal ani náměsíčnej, já totiž miluju jedině řízky s bramborovým salátem“.

Teď když si Terka potvrdila, že uklízečka má v sobě Vorlíkovu krev, spřádala plány jak tu mizernou tekutinu nenápadně upouštět a ne jen ona, i holky musí pomáhat, aniž by věděly, o čí krev jde. Neřekla jim, že ten srab její děda dostal maminku do vězení, neřekla, že jí viděla v domácím oblečku a že se jí zdálo břicho menší, než jaké vystavuje v Anděláku, nejraději by vycházela po nocích z pokoje a dělal loužičky jako štěně, rozlévala lepkavé sladké sirupy, kdyby Vycpávka používala místo mopu hadr, schválně by na podlaze ztrácela špendlíky s malou hlavičkou, aby se jí při ždímání zapíchl nějaký pod nehet a pořádně natekl, nápadů měla tolik, že by Vycpávku brzy utrápila, jenomže do toho si přišel Dan, vybrat něco za svůj miliónovej nápad s nápisem na šatně.

„Tak co, klaplo to jako pastička s klobásou co? Já to slyšel až do patra, jak se prozradila, bodne ti to ne?“, přihlásil se Dan. Ani jemu Terezka neprozradila, jaké mají s holky podezření na falešné břicho, „komu by to nebodlo, nemusím jí dál špehovat, ale kdo je její dědek, před nikým ani muk!“. „Mně povídej něco o slepicích, ty já v genech nemám. Ty Terez, kdybys něco potřebovala vyřešit, dej vědět, vidělas, že to ovládám, no a kdybys fakt držela hubu, něco bych tě řekl. Já bych totiž potřeboval helfnout zrovna tak.“ Terezka nabyla na důležitosti, „říkej, zadávej úkoly, poslouchám“. „Tohle není jen tak, na to musíme mít klid. Zejtra se pořádně obleč a ve čtyři u kašny.“ Bylo pár dnů před vánoci, ty nejkratší a nejtesknější dny, Terezka se navlékla a po vyšlapané cestičce dorazila ke kašně.

Dan zrovna čeřil vodu, „tak si přišla? Za čtvrt hodiny bude tma a to je dobře, nemusí nás nikdo vidět, víš kolik je v kašně pstruhů? Deset potočáků, osm duháků, musí mít hodně kyslíku, teď v zimě to jde ale v létě, ještě že sem nesvítí slunce, to by se voda zkazila, to jí musím držet čistou jako sklo, žádné řasy, to by byla jejich smrt. Ty potočáci jsou z Malše, ještě před Kaplicí, víš, co to bylo dovést je sem živé? Duháky jsem štípnul na třeboňskejch sádkách. Ale to je slabá náplast, to je jako nic. Voni by si zasloužili! Hele, Terez, řeknu tě to rovnou, mám na ně pivku, to přece víš. Chceš zažit dobrodružství mimo Andělák?“
Pro Terezku bylo každé zpestření andělského života dobré. „Proč ne, když tě to pomůže?“ „Pomůže, to si piš! Ale jestli nebudeš držet hubu, tak všechno posereš! A taky se připrav, že budeš možná venku celou noc.“ „Mám tu hadrů dost, abych se nabalila.“ „Nabalit se můžeš, ale ne tak abys nemohla zdrhat. Vono jde vo dost, víš?“ „Tak se konečně vymáčkni, Dane.“

Daniel, položil Terezce ruce na ramena, „slibuješ, že i když vod toho couvneš, zamkneš hubu?“. „Jo, slibuju.“ „Tak poslouchej, víš, jak jsem tě říkal o výlovu rybníka, jak tam fotr rozpůlil tu starou Pragovku bez technický? Jak se kapři mrskali na asfaltu? A tátu zavřeli za bordel Třeboňskejch? Vedle toho rybníka je ještě jeden, jmenuje se Krásné pole, je úžasnej, je nádhernej, půl je ho v lese půl v mokřinách, výpusť jde rovnou do Nové řeky, znáš Novou řeku?“ „Neznám, tady znám jenom Lužnici a Nežárku.“ „Tak si doma, tahle řeka, deset kiláků dlouhá obě spojuje, a představ si je kopaná motykami, jo, říká tě něco jméno Jakub Krčín z Jelčan? Ten jí nechal vykopat před stovkami let, dneska je to perfekt voda, plná ryb, dno je z písku, radost se v ní brodit a chytat ryby, ale abych se nezakecal, ten rybník do Nové řeky Třeboňskejm vypustím. Za to, že nechali tátu padnout!“ Terezka ani nedýchala, „celej rybník i s kaprama?“ „Jasně, ať si v řece užijou svobody, tátu možná na podzim pustí, budeme spolu na Novou řeku chodit na ryby a když chytíme pořádného kapra, zasmějme se a řekneme si, hele, další utečenec z Krásného pole.“ Terezka se nadchla Danovou nabídkou, jak to má promyšlené, na rybách se smát společně s tátou nad kapřími utečenci, pomstít se lehce a se smíchem tohle bych jednou chtěla zažít s maminkou.

Čas vánoc Anděláku odlehčil, po smilování se příbuzenstva, pár andílku vylétlo ochutnat řízky do příbuzenských rodin, vdechnout politování nad jejich nevinností a hlavně načerpat kousek svobodné světské neřesti. Ti co zůstali, měli o zábavu postaráno. Konec prosince byl kalendářně prošpikován svátky, předvánočním shonem a zasloužené dovolené paní řiditelky. Toho mladá uklízečka využila na pracovní zahálení. Do práce přilétla jako poštolka, honem setřít břečku z vánoční oblevy, rozdat úkoly neřestným andílkům a frrr z Anděláku ven.

Nahoře v chlapeckém patře byl terč snadný, našla ještě dost neřestných i galantních hochů, co pomohli z úcty k těhotné kráse, dole se ne a ne trefit. Holky se snažily uhýbat, jak to jen šlo, žádný pozdní příchod, podrážky čisté jak sváteční výlohy, pokojíky poklizené jako mají jeptišky v klášteře. Kdo ale mohl vidět, že v igelitce přinesly šmandu z chodníků? Tu před večerkou napatlaly na dobře utajené erární přezůvky a šťastná vyvolená se prošla tajemným krokem chodbou. Ten úsměvný krok neměl zprava ani zleva žádnou vedlejšku od nějakých dveří, jen si tak ochotnicky chodil za skandování ostatních. A to bylo ono, v tom zavládla jednota chovanek prvé i druhé kategorie. To polštářkem nacpané břicho tě přijde draho, stvůro!

Ráno celé holčičí přízemí ochotně odhodilo peřiny, když chovanky zaslechly z chodby alpské hromobití. „Jestli to nevíte, princezničky, Vánoce jsou nejen svátkem čisté duše, ale také podlahy, vy dobytčata!“ Uklízečka nejprve přehlédla celou chodbu, potom pátrala po šedých šlápotách, ze kterých dveří vytáhne a odsoudí oběť. Když zjistila, že stopy vedou přímo ke zdi konce chodby a odtud zpátky k lítačkám, zřejmě prokoukla záměr, vprostřed chodby se rozkročila a zařvala, „tak tohle, princezničky, nafotím a ukážu paní řiditelce, do půl hodiny ať je podlaha čistá jak Ježíškova peřinka!“ Holky přitisknuté ušima na dveřích pokojů, tlumily smích, co jen to šlo, rozespalé a s očkama přivřenýma, se v údivu nad tím nepořádkem trousily do umývárny. Za sklem lítaček pozorovala paní uklízečka jejich netečnost, potom se dveře rozlétly a do chodby vzteky šoupla hranatou nádobu s mopem, kterého si nikdo z holek nevšímal. „Berušky, něco jsem vám sem dala, to jestli ještě nevidíte!“

A rozespalé holky vidět nechtěly, za to na umývárně štěbetaly a chechtaly se jako pominuté, bílé obkládačky smích odrážely ze stěny na stěnu, trochu veselého štěbetání dolétlo až za lítačky a uklízečka jej okomentovala, „to jo, to by vám šlo, na chodbě jak jeptišky v modlitebně a za dveřma jak cikánky ve frontě na sociálce, já si počkám, berušky!“. „Holky viděli jste, jak se vzteká?“ „To víte, doma má zaděláno na vánočku, a vy chudinku zlobíte a zdržujete!“ „Tak jí sem přilákat, šplíchnout na ní kýbl vody, aby jí ten polštářek pěkně propučel a ztěžkal!“ Dveře od umývárny otevřela paní Fialová, „děvčata, jsou svátky, která to zaťapala, ať to setře a bude klid, dneska máte poslední den školy a zítra v klubovně stromeček, určitě tam pro každou něco bude“. Mlčení prolomila Táňa, „a vona, nemusí dělat předvánoční úklid? To moje máma před vánoci myla okna i futra od dveří a profoukávala klíčový dírky, abychom mohli vyhlížet Ježíška, tahle neotře ani zrcadla, jen se podívejte“. Paní Fialová se snažila udržet smír, „vždyť víte, že je v jiném stavu, každá z vás by byla ráda za trochu úlevy“. To už holky vyprskly smíchy, paní Fialová mávla rukou, „víte prd o životě, děvčata“.

Tahle uklízečka nerada prohrávala, nenáviděného mopu se žádná z holek nedotkla, nafintěné a připravené na výuku se trousily do školy. Dnes byla cesta krátká, lítačky žalovnice otevřela a zastoupila paní uklízečka, „až se nahromadíte jako husy k odletu do teplých krajin, já si počkám, dokud se nějaká husička nepřizná!“. Před dveřmi už byl zástup, že se ťápance pomalu ztrácely pod čistými botkami, viditelné už byly jen na kousku podlahy, co holky dělil od vycpané krásky. „Do školy vás nepustím, dokud podlaha nebude čistá, klidně si mějte neomluvené hodiny a počítejte s tím, že nikdo za vás orodovat nebude!“ Dlouhé tiché holčičí štěbetání narušila Táňa, „ale paní uklízečko, tohle je vaše práce, přece nechcete, aby vám jí někdo vyfoukl, víte přece, jaká je nezaměstnanost“.

Holky se culily, mop stál bez povšimnutí a to uklízečku ještě víc podráždilo, „co ty víš o nezaměstnanosti, ty si myslíš, že se sem někdo hrne? Já si své povinnosti na rozdíl od vás plním! Vy si hleďte vašeho andělského řádu, ze kterého vám, jak jistě víte, plyne povinnost pořádek udržovat, ne ho vyvolávat! Ona se tu nejspíš procházela nějaká baletka, co na pokoji vyšlápla lejno! Já vám tu, holky, kasárna ještě udělám!“ Ve vstupní hale se natlačení kluci z druhého náramně bavili, a za hezkou paní uklízečkou se srotili ve stejném počtu jako ty husy k odletu, uklízečka vycítila masu v zádech, „jen se podívejte na ty hrdinky, však vono se jim to vrátí, až do toho jednou přijdou a leckterá ani nebude vědět s kým!“. Holky začínaly pěnit, Táňa se zrovna drala do první pozice, když se z husího hejna ozval anonymní dotaz, „a vy to víte?“. Uklízečka vzteky zabodla pěsti do boků, prohnula záda, a její rostoucí bříško vyšlo bojovně vstříc drzému davu. Z protější chlapecké tlupy se najednou prodral Daniel, popadl mop, uklízečce zastoupil cestu a ochotně se nabídl, „já těch pár šlápanců setřu, paní uklízečko“. V tlupě chlapců to nejprve zašumělo, a na to šum údivu zplodil hlasité narážky, „Dane, to není podběrák!“ „Paní uklízečko, u ryb se těžko rozeznává pohlaví, pozor na něj!“ „Hujer Dan si chce zajistit zbytečky pro čudly!“ I pod těmito narážkami uklízečka neskrývala dojetí, přece tu ještě má slovo, „děkuju, Dane, a vy leťte, husy, kšááá!“.

Poslední se k odletu připravila Táňa, svou prostořekou pusu natáhla k Danovi, „blbečku, víš, že podle posledních výzkumů chlapi, co se dobrovolně motají kolem plotny a koštěte ženám neimponují?“. Holky byly zklamány, že legrace skončila předčasně, raději by riskly hromadný pozdní příchod do školy. A byla zklamána i Terezka, „proč to ten pitomeček udělal? S takovým Hujerem mám vypustit rybník?“, a k tomu ještě Táňa po cestě do školy popichovala, „ten blbeček vod kašny se k ženskejm nikdy neměl, zatím něco je, zkazil nám srandu, holky, to mu nedarujeme, ale naše Terka na Hujery trpí co? Tak řekni, Terezko, taky tě vzrušují chlapi v zástěře a s koštětem?!“.

Hned po první vyučovací hodině, když jí o přestávce navštívil Dan, svůj pohled ale změnila. Mrzutý Daniel na Terezku spustil, „vy nejste husy, ale krávy, copak si teď před naší akcí můžeme dovolit v Anděláku nějakou bitku? Uvědom si, že možná budeme celou noc mimo, nepotřebuju, abyste nasraly tu píču uklízečku, myslíš, že nevím, jak se jí to břicho podezřele napařuje? Do naší akce musí bejt v Anděláku klid, pak se zblázněte! Zejtra je další obleva, zmizí poslední led, máš všechno připraveno? Teplý hadry, pořádný boty, svačinu co se nekazí, hlavně ne telefon a žádnej průkaz kdyby nás chytili. Pořád je naděje na útěk a k tomu nás nesmí znát, jinak by to bylo na nic. Všechno si připrav do ruksaku a čekej na povel“. Terezka byla šťastná, pořád s ní počítá, Dan není žádná kecka ani zástěrka, moc se těšila na noční dobrodružství. Odpoledne nakoupila sušenky, perníky a polokonzervu tu, co se dá snadno otevřít, k tomu si z kuchyně vypůjčila vidličku a večer svačinu i náhradní oblečení poskládala do pohotovostního ruksaku, plně oddána Danovu plánu.

Andělské vánoce byly klidné, ale ne nudné, holky je přiživily vzpomínkami a hlavně představami svobodného života, až dovrší věk, kdy ta státní chapadla jim budou krátká. Tyhle debaty vždycky řídila zkušená moderátorka Táňa, „holky, jak já se těším, až to rozjedu, slyšely jste to? V Americe vysoudila jedna studentka milion dolarů! Za to, že chodila do mekáče, přibrala dvacet kilo a z toho jí naměřili vysokej tlak! Že prej za to můžou ti z mekáče! Holky, to je jinej svět, co já mám z toho, že jsem přišla o mámu, tátu, příbuzní se mi štítí a že tady budu smrdět vo Silvestra a ještě skoro rok?“.

Týden po Štědrém dnu se Terezka dočkala. Den před Silvestrem Dan vybalil svůj plán. „Jsi schopna oželit nudnou silvestrovskou zábavu v Anděláku a pobavit se na účet třeboňskejch rybářů? Řeka i rybníky jsou už docela rozmrzlé, na Silvestra budou všichni chlastat, v lese nebude ani noha, potom má zase přituhnout, to bylo na nic, nerad bych, aby kapři zůstali pod ledem bez vody, chápeš to? A ani by to nešlo, jak by voda stavidlem protékala, ledy by se rozlámaly a stavidlo zatarasily. Voda by možná nějak protekla, ale kapři by zůstali v bahně přiklopené ledem, a to by na tom byli stejně blbě jako ty na asfaltu, když je táta vyklopil. To si ryby nezaslouží, to nemůžu dopustit. Čemu bychom se potom s tátou zasmáli? Zejtra si půjdeš včas lehnout, řekneš, že ti není dobře, holky se budou bavit, bude jim to jedno. V sedm večer zaťukám na tvoje okno, pořádně oblečená vylezeš, okno zajistíme, aby bylo jen jako zavřené a vyrazíme. Po akci zase do tvýho okna vlezeme. Je to kus cesty, v půl sedmé jede autobus do Třeboně, tam přestoupíme na Jindřichův Hradec, vystoupíme ve Stráži a pěšky po červené značce potáhneme na rybník Krásné pole. Včera jsem to byl vočíhnout. Peníze si neber, všechno tě zaplatím. Hlavně se pořádně navleč! A svačinu, to už jsem tě říkal. Ostatní instrukce dostaneš během cesty. Rozumíš?“

S Terezkou lomcovalo štěstí, takovej vejlet, o tom se může holkám jen zdát, Dan je šikovnej, to až napíšu mámě, ta bude koukat, co mám za kamaráda. Na druhý den se sice s holky účastnila debaty jak prožít silvestrovský večer, promýšlely tajné návštěvy u kluků, protože ti si určitě přihnou, i Táňa se pochlubila utajenou lahví vína, ale duchem byla Terezka ve svém očekávaném dobrodružství. A to započalo poslední den v roce pět minut před večerní sedmou hodinou. Dan zaklepal v kulichu, že se jej Terezka lekla, „ty vole, ty máš hlavu jak Turek“. „Mám a ty se vezmi taky pořádnou, v noci má mrznout, podívej ten Velkej vůz, jo a pokoj zamkni a klíč nechej v zámku, holky už řádí“. „Ale to se přece nesmí“, šeptala Terezka. „Dneska se smí všechno, je Silvestr. Kdyby něco, řekneš, jak tě bolela hlava a chtěla si mít klid. Podej mi ruksak, už musíme na autobus.“ Terezka vyskočila z okna, Dan vložil do rámu kousek složeného papíru, z kapsy vyndal šroubovák, zabodl jej do dřevěného rámu okna, tím jej přitáhl a pevně dovřel. „Ty máš i šroubovák?“, podivila se Terezka. „Nejen šroubovák, holčičko, já mám i vrtačku, elektrickou pilu, a kovářský kladivo, ale teď už mažeme“.

Dan popadl jakýsi lodní pytel, jenž hodil přes rameno, až se prohnul. „Co to táhneš, Dane? Ty máš pytel na ryby?“ „Říkám tě, že tam mám vercajk a broďáky, to jsou velký gumovky skoro až pod krk. A už se na nic neptej, teď musíme fofrem obejít Andělák.“ Autobus již byl přistaven, Dan koupil jízdenky, mezi sedadla zastrčil pytel a spolu se usadili. „moc lidí nejede, to je dobře, jen ať se ládujou u televize a mi budeme mít klid. To víš, že je ten pytel těžkej, jsou tam náhradní akumulátory do pily, ty něco váží, vzal jsem tě i baterku, každej budeme mít jednu, ale použít jen v nejnutnějším případě. V Třeboni přestoupíme na jinej autobus, ten zastaví ve Stráži, a potom se potáhneme čtyři kilometry pěšky lesem a potmě, kus půjdeme po cestě, po které jeli tenkrát s kapry, jak se to stalo“. Terezka se k Danovi přimáčkla, „a na co máš tu pilu?“. „Na tom rybníce je velké stavidlo, to už jsem tě říkal, jasně že je zamčené, zámek bych snadno odbrousil a stavidlo otevřel, ale kdyby se tam někdo včas po nás přisral, mohl by jej zavřít a to by bylo na nic. To stavidlo má železnej rám a ten je vyplněnej dubovejma fošnama, ty já musím obřezat a vyrazit, pak to nikdo nezavře. Neboj, mám to promyšlený, všichni kapři skončí v Nové řece.“

Pro Terezku byla tahle noční jízda úžasná, jeli kolem Byňovského rybníka, za ním s odrazem Měsíce Jakulský a potom ten dlouhý černý les, na jehož konci je oslnily šalmanovické lucerny, za otevřenými poli svítila Lipnice, po Lipnici Hrachoviště. „Hele, už jsme v Branné, příští zastávku vystupujeme, ještě mineme rybník Velké stavidlo pak Opatovický a hned po Světu, zapadneme do Třeboně.“ Terezka hltala Danovy znalosti, jak si všechno připravil, promyslel, už to nebyl ten pitomeček od kašny. Jedinej Dan totiž nekecá a koná, pomstí se sráčům, co ho na dva roky připravili o tátu. Všichni z Anděláku jenom kecají. Nejvíc Táňa, jak prej vysoudí miliony a se služkou letem světem, haha, Yveta, ta se chlubí, jak příbuzným co jí na jejich statku odmítli, přivede do elektrického ohradníku opravdovou elektriku ze stožáru kde je cedulka „vysoké napětí životu nebezpečno“, nebo Magda, ta si nakecává, že si vezme cikána a na dávkách strhají státní kasu, za to že rodiče sedí za dotační podvod haha, nebo ta Alena od naproti, že napíše papeži, aby z ní udělal Svatou Alenu za to, že táta utrápil maminku k smrti a po zkoušce DNA se jí nadobro zřekl. Když prej může být Svatá Anežka proč ne Alena? „Koukej Svět, to je rybník jak hovado a hele Třeboň jak je nasvícená“, vytrhl Terezku z myšlenek Dan.

Na autobusovém nádraží už se ozývaly předčasné petardy, sem tam nějaká rachejtle, ze stánku zavoněly silvestrovské klobásy, jimž neodolal ani napnutý Dan, „dáš si? Máme dvacet minut čas, je to poslední vegáč“. Terezka s radostí přikývla, když se pak zakousla i při té neodolatelné chuti Dana zpovídala, „a kde jsi vzal tolik peněz, Dane? Na to nářadí, pilu a vrtačku?“ „Kde asi, trochu mě přilepšuje táta, a v létě jsem prodával kapry, ale to bylo potěšení, tahal jsem je z chovnejch rybníků.“ „A co ten tvůj soused na pokoji, nebude kecat, že si byl pryč po večerce?“ „Neboj, na toho vím něco, co nemůže potřebovat, aby věděl někdo jinej.“ Za stánkem najednou někdo odpálil rudou ohňostrojovou rachejtli, Terezka jí teskně sledovala, „to je nádhera, tu bych si šetřila na půlnoc!“.

Dan se opovržlivě pousmál, „ty vo nic nepřijdeš, já tě udělám vodní ohňostroj, že při něm budou lítat kapři vzduchem. Podívej, už přistavili autobus do Hradce“. V autobuse Terezka ještě vyzvídala, „a co když tam žádné ryby nebudou a my vypustíme jenom holou vodu?“ „To se neboj, do tohohle rybníka si dávají samé pěkné kousky z jiných rybníků, jsou tam kapři, amuři i líni na vývoz.“ „A jak chceš, Dane, vyřezat ta prkna ve stavidle? Přece když vyndáš jedno, pohrčí voda a nateče tě do rukávů.“ Dan se hrdě pousmál, „tak to mám vymyšlený, říká tě něco kocour? To je taková pila, kterou dubové fošny ve stavidle obřežu kolem dokola. Jsou tlusté pět centimetrů. Já tu pilu nastavil jenom na čtyři a půl centimetru, až celé stavidlo obřežu, na pile přidám hlubší řez a jednu stranu načisto od spodu v rychlosti přeříznu. Potom proud vody fošny vylomí, to bude fofr, všechny ryby jsou na zimu v hejnu v té největší hloubce a ta je vždycky u stavidla, kapři budou lítat jak plevy z kombajnu.“ Terezka se údivem k Danovi přitulila. „Moc se neuvelebuj, projeli jsme Mlákou, teď už bude Stráž.“

Z náměstíčka ve Stráži nad Nežárkou popošli hlavní silnicí kousek zpět na Třeboň a hned doleva na polní a později lesní cestu. „Slyšíš jak to pod nohama chřoupe? Přituhuje, k ránu bude pěkně mrznout, až přijdeme na místo, dám tě baterku, ale nebudeš svítit, máš jí jenom pro případ nouze, kdybychom se rozutekli a potřebovali se svolat! Já budu mít při práci čelovku, stavidlo je pod stromy, tam se měsíc sotva dostane, ty budeš chodit po hrázi sem tam a špiclovat! Kdyby něco, přiběhneš na stavidlo a řekneš mi, ale neboj vo silvestra do lesa nikdo nepáchne. Za necelou hoďku jsme na místě, a vo půl noci až všichni budou u rachejtlí, ty uslyšíš vodopád.“ Po chvíli chůze najednou zmizely hvězdy, borový porost zakryl Měsíc, co svítil pod nohy, „už jsme v lese, tady je to kostrbatý, za chvíli narazíme na cestu, co tenkrát jel táta v tý rozhašený Pragovce, hlavně se nepřeraz, nebo mi radši dej ruku, já to tu docela znám“. Terezka jí moc ráda Danovi podala, kupodivu jí pevně sevřel a rozpovídal se, „nemysli si, že v Anděláku nemám kamarády, je tam pár dobrejch kluků, ale ryby nikdo nechytá, když je počasí, každou neděli vypadnu někam k vodě, a nejraděj to mám tady, kousek za lesem je ta Nová řeka, v jednom místě pod Starým hamrem je rovná jak přistávací plocha ale dno je samá skalnatá prohlubeň, na hamru je jez a před ním je zase samej písek, ryby jsou ale všude.

I ten les kolem řeky je nádhernej, tedy krom komárů těch je tu jak na Amazonce, ale dá se zvyknout, nejvíc mi serou vodáci, ty jsou horší než komáři, zaberou celou řeku a ještě řvou jak dálnice. Táta to tu má taky rád, kolikrát jsme šli řekou spolu a závodili, kdo víc nachytá. Jasně že vyhrával, ale někdy ne, někdy jsem měl štěstí já. Střádám si na pořádnej prut, kdybych nemusel kupovat tu pilu, už jsem ho měl. A co ty tvoje kaktusy, teď je mrtvá sezona, viď? Na ryby taky ni moc, už aby byl duben květen, to začnou“. Terezka se najednou vmísila do Danova monologu, „tak to jsme na tom stejně, kaktusy taky začínají v tuhle dobu, jenomže já mám to nejblbější vokno, slunce tam vůbec nemrkne a navíc jim bude zima. Kaktusy chtějí moc a moc světla víš? Bez světla a slunce se s nich stávají vokurky do salátu a to je úplně na nic, to raději tulipány. Všechny holky mají okna dopředu, jenom mě šoupli do jeskyně jako za trest“.

Dan se zamyslel, „buď ráda, jsi tam sama, můžeš kdykoli oknem ven, to já bych v noci utíkal na úhoře, jenomže první řeka je od Anděláku daleko. Hrady jsou na kopci, to mně nesedí, proto mám alespoň tu kašnu, tu jsem si taky musel vybojovat. Ty si musíš okno taky vybojovat. Nebo víš co? Můžeš si je dát k nám na pokoj. Kaplan, ten blb co s ním bydlím, holky nesnáší, ale neposere se“. „A proč je nesnáší?“ „Jeho fotr vedl školní kurzy lyžování a prej strkal malejm holkám pracky mezi nohy. Kaplan říká, že si to na něj vymyslely, sedí a máma mu zdrhla s Italem. Je blbej zrovna jako ty, taky to nemusel po Anděláku kvákat, teď se ho holky bojí, ani tě nebudu říkat, co blbeček plánuje, až ho pustí. Stejně z toho nic nebude, všichni o pomstě jenom kecají a skutek utek.“

Dan se najednou zastavil, pustil Terezčinu ruku, „počkej, musím si přendat bágl, bolí mě rameno. A co ty, ty to nikomu spočítat nechceš? Nebo jsi jeptiška a všem odpustíš? To tě neradím, udělají si z tebe hadr na podlahu. Přece jsi říkala, že mámě někdo nalejval a pak jí naprášil“. „To jsem říkala, to platí, jenomže nevím jak na to. Víš, že ten dědek co to udělal, že naše uklízečka je jeho vnučka?“ Dan nahodil pytel, opět chytil Terezku za ruku, „to je sice dobrej objekt, je líná jako prase, ale má si to sežrat ten co to uvařil. Víš, že se klukům líbí?“. „Vidím, jak jí z ruky berou koště.“ Dan zpomalil, rozhlédl se do stran, „podívej, napojili jsme se na tu cestu, teď musíme bejt ve střehu, vede k jednomu statku, to je nejbližší stavení odkud může přiletět nebezpečí, jinak není široko daleko nic. A s tím dědkem, neboj, zjara něco vymyslíme.“ Terezku tím povzbudil. Asi po kilometru dal Dan znovu příkaz, „teď musíme doprava na tuhle mizernou cestu, jdi těsně za mnou, povedu tě, vlevo už prosvítá voda z Krásného pole, za chvíli jsme na místě“.

Terezka ač se držela těsně za Danem, rozeznávala po stranách kostrbaté pěšiny padlé nebo napůl vyvrácené stromy co tu a tam osvítil bídný paprsek Měsíce, cesta byla tak zarostlá, že neviděla ani proužek nebe, který je řídil cestou předešlou, a kdyby nebylo zrovna zimní období, ten strašidelný les by doprovázelo žabí kvákání a ptačí skřehotání, neboť tenhle les se po každém vylití Nové řeky zaplaví, v každém kráteru po vývratu zůstává stát nahnědlá voda, co přiláká tisíce žab a milióny komárů k dalšímu páření, les co z obou stran obrostl tu kdysi ručně kopanou unikátní pískovou strouhu na jejímž protějším břehu si přála skromný památníček božská Ema, větší klid, tajemno a ostřejší ochranku než je ta komáří, by naše Ema jinde těžko hledala.

Terezka ač téměř dýchala Danovi na pytel s vercajkem, se docela toho lesa bála. Když uviděla obrys nějakého padlého stromu, k němuž patřil načepýřený racocháč ze země vytržených kořenů, měla nutkání natlačit se vedle Dana a chytit jej za ruku. Po levé straně vegetace řídla a očím se otevírala nehybná vodní hladina, co odrážela jen pár nejjasnějších hvězd jejího veličenstva vesmíru. Dan najednou zastavil, to už i Terezka slyšela šeptání potůčku, co protékal netěsnostmi starého stavidla. „Podívej, tady budu mít práci, nesmíš bejt vyplašená, až spustím pilu. Není to žádná tichošlápka, motor řinčí, jako když skřehotají straky za Andělákem. Ty musíš chodit sem tam, napnout oči a sledovat obě strany hráze, vod rybníka nikdo nepřijde, a tam dole od řeky taky ne. Hlavně nesviť a nemotej se jenom tady na stavidle. Jdu na to.“

Dan si navlékl gumové kalhoty, jak říkal broďáky, nasadil zhasnutou svítilnu čelovku, nahmatal pilu a v menší tašce náhradní akumulátory. Odlehčený pytel odložil mimo cestu a sestoupil k úpatí stavidla. Terezka se podívala z cesty nad stavidlem do jakési rokličky, která končila ve slabém odlesku říční hladiny. Poctivě se rozhlížela a lehkým myším krokem cupitala dvacet metrů od stavidla na jednu světovou stranu a dvacet metrů na druhou. Najednou se vylekala. To Dan spustil pilu a zařízl ji do dubového stavidla. Takový urputný zvuk v tom nočním lesním tichu Terezka nečekala, tohle je jako když uklízečka z Anděláku spustí ten její velkej vysavač! Jako kdyby byl v dálce dřevorubec! Dan v tlumeném světle čelové svítilny rval pilu, co to dalo, jenom když pohasly otáčky, trochu povolil.

Ještě že nasáklé dubové dřevo z jedné strany tlumené vodou rybníka nerezonovalo pod zuby Danovy pily. Dan nepřestával, měl to naplánováno na půl noc, přesně o půl noci až kraj rozezní bláznivé rachejtle, on přešteluje záběr pily a od spodu, tak aby jej valící se voda nestrhla, dokončí řez jedné strany načisto. Potom tlak vody na druhé straně stavidla naříznuté fošny vylomí a proud spláchne ryby do Nové řeky. Na rozdíl od Dana, jež nevnímal čas ani nebezpečí, přála si Terezka, ať už to skončí, v tom drásavém hluku by ani neslyšela cizí kroky, o to víc zaměstnávala oči, kterým se začaly všechny ty křivolaké stromy mihotat, jako kdyby přebíhaly z místa na místo, často se ohlížela za sebe a to podněcovalo nemilou fantazii blížících se kroků, vzdálenost na obě strany od stavidla zkracovala, najednou si oddechla, když zvuk pily slábl, až docela utichl.

Vrátila se na stavidlo, sedla si na bobek a zašeptala, „hotovo? Už to máš?“. Nevrlý Dan odsekl, „blázníš, došel první akumulátor“. V momentě se pila rozdrnčela, Terezka nasadila znovu myší cupitání, rukou v kapse svírala zakázanou baterku, snažila se zatlačit bující fantazii, jež se prohlubovala neustálým otáčením se do tmy. Její oči přitahovala hladina s párem hvězdiček, ale i ta jí vylekala, když na hladinu přistála opožděná labuť zahnána odkud si, kde nejspíš zarachotily předčasné silvestrovské petardy. Dan je cvok, pomyslela si, neměla jsem do toho jít, třeba se mu to vůbec nepovede a já to odskáču. Najednou se pila opět zastavila, Terezka si opět sedla na bobek, „tak co, jak to vypadá? Už to bude?“ „Nestarej se. Druhá baterie je v prdeli. Radši hlídej.“ Terezce, zpocené strachy z přistávající labutě, začala být zima. Přidala do kroku, ale jen v kroužku nad stavidlem, do tmy se jí nechtělo, připomněla si vyhřátý Andělák, holky jsou určitě pod parou a ona tu tvrdne s prdlým Danoušem. Teď se pila znovu zastavila, Terezka popošla na okraj stavidla, jehož součástí byla ona cesta, vlastně to byl schovaný, zarostlý můstek, pod nímž stála zadržená voda.

Dan věděl, že se Terezka přihlásí s otázkou a předešel jí, „nastavuju pilu na poslední řez, bude půl noc.“ A opravdu i přes osamělé lesy a rybníky uslyšela Terezka jakési vzdálené půlnoční dunění. Dan spustil pilu a od spodu prohluboval konečný řez. Jedna rána, druhá, třetí Terezka dostala strach co se to děje, Dan nevnímal, divoce řezal směrem nahoru a za ním v proudu valící se vody odskakovaly odříznuté fošny. Voda se ale valila pod velkým tlakem, Dan, jež stál ve svahu na straně stavidla, měl co dělat, proudící voda mu deformovala gumovou výstroj, předposlední fošna se odlomila a s rachotem se hnala do řeky. Tu poslední už Dan nedořízl, silný dunivý proud mu podemlel nohy a strhl jej i s pilou do koryta řeky. Terezka nevěděla co se děje, viděla jen v pěnivé vodě mihnout se světlo Danovy čelovky a potom už jen ten dravý proud, za jehož dunění nemělo smysl volat. Terezka seběhla na svah a z boku posvítila do valící se průzračné vody. Na chvíli zkoprněla, neboť v rychlé vodě uviděla létat zlátnoucí ryby. Hned se vzpamatovala a běžela ke korytu řeky, celá vystrašená svítila po proudu, zpátky do valící se vody, potom se rozbrečela a ze všech sil zakřičela, „Dane!“. Nejednou na břehu řeky uviděla siluetu, posvítila, a poznala Dana jako strašidelného nemotoru, co se snaží přišourat se blíž.

Dan, v gumových kalhotách plných vody se snažil, těžkými kroky doběhnou k té vysněné podívané. Jako kdyby nevnímal ledovou vodu uvnitř gumových kalhot, mokrá ramena, zplihlé vlasy, vytrhl Terezce baterku a slastně se díval do nasvíceného vodopádu, ve kterém se občas jako zlaté střely míhala těla třeboňských šupináčů. Dlouho se díval na ten silvestrovský vodostroj, chvíli počítal kapry, co prolétly při kraji dravého proudu, potom zakřikl Terezce do uší, „pravá třeboňská fontána, tohle už nikdo nezastaví, skončili jsme!“. Terezka tlačila Dana do svahu k cestě, každým krokem se valila voda z těch od chodidel až po prsa neprodyšných kalhot i Terezka si smáčela rukávy, tou vyvěrající vodou.

Teprve na cestě si Dan uvědomil, co jej vlastně čeká. Svůj poloprázdný pytel přenesl pár metrů od stavidla a zrekapituloval úspěšnost akce, „pila v prdeli, čepice s čelovkou v prdeli, mokrej jsem jak podběrák, ale slyšíš to? A vidělas, jak kapři svištěli do Nové řeky? Je splněno, Terezo!“ Potom se Dan vyprostil z gumových kalhot, voda z nich ještě hrčela, když je obrátil. S pytle honem vyndal igelitku s náhradním huňatým svetrem a jedním trikem a přesto že byl šťastný, zimou mlátil zuby o sebe. Nebylo do čeho se utřít, stáhl kalhoty i s nějakými tepláky pod nimi, došlo i na trenýrky, potom navlékl triko a honem svetr, to co stáhl z nohou, pořádně vyždímali a v té zimě znovu Dan navlékal. Terezka se podivila, „ty jsi cvok, je mi z tebe kosa, ty nemáš náhradní kalhoty ani ponožky?“ „To teda nemám, mohl jsem vědět, že tam zahučím celej?“ Musíme přišlápnout, nebo zamrznu. Terezka otevřela svůj ruksak, „hele náhradní ponožky mám, a jestli chceš ženský kalhotky tak taky. Dan pookřál, „ty vole, ty seš dobrá, mám sice větší zadek, ale dej to sem.“

S mokrými kalhoty s pytlem zbylých věcí přes rameno a za doprovodu rajské hudby silvestrovského vodostroje Dan s Terezkou vyrazili na zpáteční cestu. Ta byla ovšem docela jiným směrem a o moc delší, ale plán je třeba dodržet. Terezce vysvětlil, že musí jít proti proudu řeky, pod rybníkem se určitě zvedla voda a to někomu může být podezřelé, nechtěl, aby je viděli ve Stráži, natož autobusák, který je tam přivezl. Proto Dan předem zpáteční cestu naplánoval vlakem. A v jednom se určitě nemýlil, kousek po proudu na Starém hamru, tam kde je Weinzettelův mlýn si silvestrem rozjařený majitel pochvaloval, jak si v tom čerstvě narozeném Novém roce jakýmsi záhadným přívalem vody ta jeho turbina pěkně vrní.

Z počátku cesty hřálo Dana vítězství, ona ta jím naplánovaná cesta, vůbec nebyla jednoduchá, po špatné cestě musí obejít Krásné pole, napojit se na lepší cestu, jež se svým červeným turistickým značením byla pokračováním té, ze které na Krásné pole odbočili, potom kousek po silnici na Stříbřecký most, za ním hnedka doleva nadále po nekonečně dlouhé červené, značící pěšinu lužním lesem kolem Nové řeky a někde daleko proti proudu hupnout na zelenou vedoucí přes rozvodí Nová řeka Stará řeka na hlavní silnici Třeboň – Halámky a po té ještě dva kilometry na železniční zastávku v Majdaleně. Tuhle bláznovinu si Dan vymyslel, aby měl jistotu, že nebude lapen někde poblíž Stráže, protože jeho jméno znají všichni třeboňští rybáři, každého by trklo, že je synáčkem toho blázna, co sedl do staré Pragovky s tak těžkým nákladem, aby ten vůl, ještě zachraňoval druhé.

Terezce pro lehčí chůzi nabídl, že jí vezme ruksak do pytle. Když byla cesta přehledná, chvílemi klusali, Dan se cítil jako velitel, co musí vojenský přesun bezpečně dovést. Na silnici ke Stříbřeckému mostu odmítl Terezčin návrh, zastavit se v penzionu Emy Destinnové odkud ještě svítila do žluta zabarvená okna, co sálala teplem. Ještě tam opilecky a už vlastně svátečně zpívali. „Dane, trochu by ses ohřál, napil čaje, možná by tě půjčili nějaké hadry, třeba starej ubrus.“ „Jsi praštěná, teď v noci, jim líst na voči? Myslíš, že by si nás nepamatovali, až se dozví, že nějací lumpové vypustili Krásné pole? To bych tátovi pomohl, kdyby se dozvěděl, že mě odhalili hned za rohem. To radši umrznu, podívej na ty tvrdý kaťata, ohýbaj se akorát v kolenou, šustím jak seno.“ To osvícené stavení pojmenované po božské Emě tedy minuli, přešli most a po široké cestě, co je součástí hráze stvořené z navrstveného materiálu kdysi vykopaného koryta Nové řeky. Ani novoroční tmou nepřehlédli stromořadí starých, mnohdy od blesku rozpolcených dubů dělících od hráze lužní les, jež ukrýval rybník Ženich, Nový Vdovec a tajemný docela ukrytý Nový spálený rybník, co nasávaly rozsáhlým lesním žilním propletencem novořeckou vodu.

Kdyby se tu Terezka ocitla sama, bála by se a třásla se zimou, ale vedle toho cvoka co se vyráchal ve studené řece a jehož zmrzlé kalhoty jsou zakulacené jak roury od kamen, musela jít příkladem, přebírala funkci rodičky, co zrovna porodila miminko. Opojné vítězství se vytrácelo z mysli, Dan přestával mluvit, zvolnil tempo, občas si promačkal toporné kalhoty, aby jej nedřely a Terezka nemohla přeslechnout sprostá slova adresována třeboňským rybářům. Po třetí hodině ranní, když už Terezku cesta sváděla zkroutit se do dutého dubu a jen na malou chvíli nechat olověná víčka zaklapnout, šel Dan mechanicky jako hračka na klíček, netušíc, že nastřádané péro už si brzo vyčerpá, od nohou byl celý prochladlý. Teď už by těmi žlutými okny penzionu asi nepohrdl, pomyslela si Terezka, jenomže tady krom hvězd žádné světýlko už nepotkali. Terezka se ujala vedení, s baterkou vyhledávala červené značení, dokud jí nevrlý Dan nezastavil. Bylo to zrovna, když o pár kroků před Danem našlapovala na dřevěný mostík přes řeku, „jdeš blbě, tady vůbec nemáme bejt, měli jsme odbočit, musíme zpátky!“. To Terezku mrzelo, Dan nařídil po červené, nevěděla, že mají přesedlat na zelenou.

Na Dana už byl mizerný pohled, když na něj posvítila, mračil se, třásla se mu ramena, rukávy svetru přetaženy přes prsty, že vypadal jako by mu odsekli dlaně, zmrzlé nohy do ó a když si ještě pod zmrzlými kalhotami představila bílé dámské kalhotky, v duchu se pousmála, „Dane, tak na chvíli rozděláme oheň, sirky přece máš, ne?“. „Sirky mám, ale vlak jede za hodinu a půl, to už mi nevytrhne!“ „Tak potom poběžíme“, žadonila Terezka, kterou představa ohýnku nechtěla opustit. „Můžeme běžet i tak, já v sobě sílu ještě najdu! A ten ohýnek, uvědom si, že jsme v přírodním parku a všechno je tu prochcaný a namrzlý.“ Terezka potřebovala sebe i Dana nějak zabavit, vsadila na ryby, „A Dane, jaká je vůbec nejhezčí ryba u nás, tlustej kapr to asi nebude, viď?“. Až po dlouhé pauze, až když osvítili směrníky a pokračovali dál po zelené, se Dan pomalu rozpovídal. „Teď bych radši mluvil o horkým čaji s rumem, než o těch studenokrevných potvorách, ale kapr, to máš pravdu to není. Ale mít pořádnýho na prutu, není špatnej zážitek. Jsou ale hezčí ryby, ostroretka, podoustev, lín, pstruh a hlavně lipan o tom se říká, že je král, jednou jsem ho na Nové řece chytil před mostem na Stráž, stál v proudu uprostřed řeky a nechal se zlákat larvou chrostíka, tělo má jak rachejtle co lítá do kosmu, a nádherně barevné ploutve a praporec na hřbetě. A ty se vyznáš v kaktusech? Ty snad víš, který je nejlepší?“.

Terezka se Danovou otázkou zaradovala, „těch je, já ani zdaleka všechny nepoznala, ale kdybych si měla vybrat nějakej bezstarostnej, byl by to notocactus, kdybych chtěla nějakého pejsánka pro mazlení, bylo by to buclaté Astrophytum myriostigma, a kdyby pro květ a pořádné ostny, pořídila bych si Lobivii a kdybych se chtěla blejsknout nebo něčím vytahovat, zkoušela bych Pyrrhocactus umadeave, ale to je potvora, možná tak trochu i kvůli němu maminku zavřeli“. Dan se podivil, „kvůli blbýmu kaktusu máma sedí?“ „Ne tak docela, Dane, tak jsem to nemyslela“. „Tak jak je to, říkala si, že jí naprášil dědek Vorlík!“ „To jo, ale já jsem ho asi tím kaktusem podráždila, ono je asi fakt těžké ho pěstovat, teda jde to, ale v horách Argentiny úplně jinak vypadá než tady, hodně kaktusů se dá napodobit, ale tenhle moc ne. Říkají, že musí mít záření jako v atomové elektrárně.“ Dan se zamyslel, „co je to za blbost? Jako v atomový elektrárně? To tě nakukal ten dědek? Není ten kaktus něco jako lipan? Thymallus thymallus, když ty na mě s latinou? Ten se taky nedá chovat jen tak v nějakém rybníce, natož v bazénu v odpadní vodě elektrárny jako mizerná tilapie. Ten potřebuje čistou chladnou a proudivou vodu podhorní říčky, když ho dám na Anděláku do kašny, utrápí se, vidíš, a proto je u nás nejvzácnější“.

Terezka přitakala, „tak to si asi jsou v něčem podobní, jenomže tvůj lipan by vypustil duši hned, ten kaktus by žil, ale vypadal by jako po chemoterapii, bez hezkejch ostnů a vychrtlej. Zrovna takovej dědek měl. Dane, až bude léto, vezmeš mi sebou na ryby, abych si taky chytila nějakého utečeného kapra?“. „To si piš, že vezmu, ale teď se dívej, tady je krásný místo, co dělá z jedné řeky dvě, rozvodí U Soukupů, tady z Lužnice najednou odbočí Nová řeka, co jsme jí zrovna nacpali kapry, a Lužnice pokračuje jako Stará řeka. Vymysleli to v šestnáctém století, aby chránili rybník Rožmberk, když je moc vody, zvednou tenhle pohyblivý splav, a velká voda místo do Rožmberka, šupajdí do Nové řeky. Tak a za chvíli budeme na hlavní silnici a hurá na nádraží!“ Terezka si všimla, že Danovi k třesoucím ramenům přibyla i brada, jektal zuby, pytel si hodil přes obě ramena, aby alespoň trochu ohřál krk v zátylku. Viděla, jak drží křečovitě přes prsty přetažený svetr, sundala rukavice a Danovi je podávala. „Blázníš, od holky si půjčovat hadry?“ „A co ty kalhotky, Dane, ty tě nevadí?“ „To je něco jiného, ty nepotřebuješ, a vůbec, jak tě napadlo brát si sebou náhradní kalhotky?“ „Myslela jsem, kdyby nás chytli a někam zavřeli, ale to se teď už nestane viď?“ „Máš blbý myšlenky, radši mi řekni, co ty tvoje kaktusy potřebujou?“ „To je povídání na dlouho, Dane, nudil by ses, řeknu tě jednu říkanku:

Teplo jako v peřinkách,
sluníčko co je na horách,
z mrňavého kalíšku,
dávej jim pít dešťovku,
z písku vstane bojovník
co roztrhá tě podhlavník.

A co já zmůžu na tom blbým vokně? Jedině to třetí, tu tvojí dešťovku, ale bez tepla a slunce mně akorát shnijí. Ani na tu tvojí kašnu nezasvítí slunce, kdo jí mohl na tak hnusným místě postavit?“ „Jenomže mně to, holčičko, vyhovuje, kdyby do ní pralo slunce, voda by byla zelená jako ty kopřivy za Andělákem, prohřála by se a pstruzi pochcípali. Koukej, před námi je silnice na Velenice, poslední dva kiláky a sedáme do tepla!“ Ač byla široká silnice obrostlá lesy, na asfaltu to fičelo jako od projíždějícího kamionu, Dan se zkroutil, ruce s oběma konci pytle přitáhl na prsa a zaklel, „kurva, kurva, hlavně ne zpátky do špitálu“. Terezka dostala strach, Dan už sebou rumploval jako konvička s vroucí vodou, rozhodla se, že zamává každému autu, že zkusí štěstí, nejede-li někdo do Nových Hradů, jenomže ráno po oslavách, každej vyspával. Dana už k hovoru nepřiměla, zbytečně se ptala na kluky z Anděláku, jakou největší rybu kdy chytil, kolik asi kaprů vypustili do Nové řeky, Dan si vystačil jen se svým jektáním.

Konečně uviděli za malou odbočkou nádražní boudičku s nápisem „Majdalena zastávka“, tady se Dan trochu probral a vykoktal, „podívej, za deset minut sedáme, plánu se vede“. Po více než desíti minutách když byl Dan shrbený na malé lavičce a klimbal, si dodala Terezka odvahy, a jak to znala z filmů, přiložila ucho na velenickou jednokolejku. Kolej jen tiše studila. Dalších deset minut uběhlo Danovi již ve spánku, svalil se na dřevěnou pryčnu a ztratil svět. Terezka stáhla rukavice a pracně se snažila nasoukat je Danovi na zmrzlé ruce. Potom mu svou bundu přehodila přes toporné kalhoty, rozhodnuta, že půjde žebrat do dosud svítících stavení. Jedna rozsvícená okna našla u třetího podlouhlého domu, dokonce jedním oknem ještě viděla život u stolu, neváhala a zazvonila. Rozsvítila se chodba, potom zarachotil zámek a ze dveří se vysunul vousatý pán, nejdříve jakoby tu Terezka nebyla, jakoby hledal někoho většího, „a helemese, novoroční škvrně, koleduje se až na Velikonoce, nebo jsi opožděný Ježíšek?“ Pán se musel držet futer, jinak by asi vrávoral, přesto se Terezka osmělila, „promiňte, já jsem tu s kamarádem na nádraží, nevíte, před chvílí měl jet vlak, nevíte, jestli ještě nějaký pojede, je nám hrozná zima a musíme ještě daleko“.

Pán se pustil futer, spráskl ruce, mírně se rozhoupal, „neštěstíčko naše, kohopak by asi pan strojvůdce vezl? Ten sám chlastá! Tenhle první vláček je dělnickej, a dělníci dneska nedělají, maličká…, ti prochlastali noc a popadali by do strojů. Když se dobře podíváte, přečtete si, že dvacátého čtvrtého, dvacátého pátého a prvního nikam dělníky nevezou, holčičko, spoj je zrušený! A to je dobře, tak to má bejt!“. Terezka se nevzdávala, „a nevíte, kdy pojede další? Nebo třeba autobus?“. „Fousatý pán se otočil do chodby, „Stando, pojď se podívat na novoroční ratolest“, zadíval se zpátky na Terezku, „ty si se asi zatoulala z mokřin, co?“. Ve dveřích se objevil ještě starší pán, „tak kdopak si to pospíšil s novoročním přáníčkem?“ Vystrašená Terezka zakoktala, „to já vám ráda popřeju, ale..“. „Stando, tady holčička potřebuje spojení, kam že vůbec?“ „Do Velenic, příští vlak nebo autobus. My jsme tu dva a kamarád cestou onemocněl, je mu moc zima“, žadonila Terezka.

„A nejste vy nějací lumpíci, co nám seberou důchod a frrrr?“ „To určitě ne, vážně je nemocný mám o něj strach.“ „Tak nám toho maroda přiveď ukázat, my mu určíme diagnózu a dáme první pomoc, ty vílo z mokřin!“ Terezka poděkovala a běžela pro Dana. „Vstávej…, vstávej, Dane!“ Lomcovala s ním, že se mu svezla bunda z kluzkých kalhot. „Dane, jdeme do tepla.“ „Co…, co je, už je tu vlak?“ „Jo vstávej, jedeme!“ Dan se pracně postavil, rozhlédl se, „kde ho máš, prosím tě? Na třetím nástupišti a pátý koleji? Kde vězí ten blbec?“ Terezka chytila Dana za ruku, „pojď, ukážu ti, kde se ohřejeme“. Dveře domku zůstaly pootevřené, Terezka zavolala, „halo, už jsme tady!“. Dan se najednou začal vzpouzet, „kam mě to vedeš, co jsi to vymyslela za hovadinu?“. Utéci nestačil, oba pánové vyšli za dveří, „tak kdepak je ten novoroční lazar ať mu dáme klystýr! Ho, ho, tady je nějakej otužilec ve svetříčku, no pojď se nám ukázat jak si vymóděnej, takhle se dneska chodí na novoroční pochody?“ Terezka nemohla poslouchat ty kecy, „prosím vás, nějaký starý kabát, vrátíme vám ho“. „A nechcete nám taky zadrátovat hrnce? Pojďte do chodby vy zmrzliny!“ Teprve na plném světle si všimli Danova zubožení, „co to máš za kalhoty? Jsou jako z porcelánu! Třeseš se jak krysařík. Pojďte ke stolu!“.

Dan, který už na všechno rezignoval, se bezvýsledně pokoušel rozvázat zmrzlé tkaničky. Mladší pán se pousmál, „tebe asi nejdřív hodíme do vany rozmrznout, nebo mám nastartovat letlampu? Jdi v botách, postavíš se na plech ke kamnům“. Terezka pochopila, že budou s Danem jen pro smích, ale to nevadilo, za teplo to stojí. Zavedli je do kuchyně, ke kamnům přistrčili židličku pro Dana, ten mladší pán se najednou zhrozil, „chlape, vždyť ty pod tím krunýřem hoříš jak ta kamna, Stando tohle je na dvojitej grog! A tej malej taky!“. „Mladší pán se usadil ke stolu, „tak povídejte, sjížděli jste řeku a udělali se, co? Takovejch bláznů už tady bylo.“ Dan se přísně podíval na Terezku, ta pochopila, že má rozvíjet pánovo podezření, ale nevěděla jak, Dan se tedy úlohy chopil sám, „no, to typujete správně, myslel jsem, že sjedu šlajsnu tady v Majdaleně jenomže potmě to je jiný než ve dne, už bych takovou blbost nedělal“. Dan myslel, že to tím odbyl, pán jej ale nadále zpovídal, „a dole tě to strhlo doleva nebo doprava, většina se jich udělá vpravo, je tam vír jako prase a potom ten bludnej beton od povodně, každej je na tom, že je všude písek a nejednou prásk!“ Dan se odpovědí snažil vykroutit, „já nevím kam mi to vtáhlo, nejsem vodák, bylo to jen tak z frajeřiny, kdybyste se zeptal, kde jsou jaké ryby, to vám řeknu“. Danova odpověď pána nadchla, „ho ho, tak to se rád něco přiučím, tedy pokud nerybaříš virtuálně na PC“.

Dan se i v tom zuboženém stavu nafoukl, „to tedy ne!“ „Vždyť jsem tak moc neřekl, neurážej se, Stando, máš ten grog? Máme tu druhého Jakuba Vágnera!“ Proti tomu se Dan ohradil, „já Vágner nejsem, ten zná možná Orinoko a Eufrat, ale o Nové řece ví prd“. To bylo slovo do pranice, to se pánům moc líbilo, mladšímu i staršímu co zrovna donesl horký grog, ten položil a horečnatému Danovi hodil rukavici, „estli ty znáš Novou řeku líp než já, zaplatím vám taxíka, jestlipak víš, kde jsou tloušti jak lejtko?“ Dan se pousmál, „phe, ty největší jsem vždycky chytil v tůních před strážeckým mostem tam jsem taky dostal mírového lipana, a vůbec největšího tlouště jsem viděl kousek za rozvodím, kde trčí z vody staré trámy, měl šedesát dva!“ Starší pán vysekl Danovi pochvalu, „no tak je vidět, že to znáš, a ti lipani, občas se nějaký najde, ale jsou to samotáři. A okouny bys nachytal?“. „Jasně, kolik je libo, v tůni před Stříbřeckým mostem, pěkně při rákosí“. „Mordje, kam se Vágner hrabe, a perlíny znáš? Kde ti mají ležení?“ „Ti jsou skoro všude, jako ty blbý oukleje, perlíni a cejnci, těm to jde spolu dohromady, nejvíc berou pod Dlouhým mostem, když chodím vodou při vrbičkách.“ „Chlape, tys zralej na metál! A kapři, víš?“ „Kapři se potulují všude, nejvíc asi od Stříbřeckého mostu po proudu.“ „Může bejt, ale nejvíc kaprů bylo v tůni pod Weinzettelovým mlýnem, to tenkrát byla jatka! Říká tě něco krásnopolskej masakr?“

Danova radost najednou byla tatam. Podíval se na Terezku a zavrtěl hlavou. „Neznáš? To byl malér, ale sportovní rybáři na něm vydělali. To lovili rybník Krásné pole, to je ten kousek pod Stíbřeckým mostem vpravo, na starou Pragovku narvali tři přepravní bedny kaprů a v Pístinským lese těsně před hradeckou silnicí zapadly. Nějaký obětavec se pokoušel vyjet, jinak by se auto převrátilo, jenomže jak vjížděl na hlavní, Pragovce rupla náprava, voda v nádobách se přelila ke straně a auto převrátila. Asfaltka byla tenkrát plná kaprů! Umíš si to v tom provozu představit?! Když toho šoféra odvezli, náš hospodář jel tenkrát kolem, zburcoval strážecké hasiče, kapry spláchli proudem vody do škarpy, zahradili jí a naplnili vodou. Na živu jich zůstalo stovky. Hospodář nás svolal a my je převáželi do Nové řeky pod strážecký most. Třebonští rybáři je nechtěli, že prej jsou potlučení, my si ale řekli, že v tekoucí vodě se vyhojí! A taky že jo. Plno jich vytáhlo proti proudu do tůně pod Weinzettelovým mlýnem. To bylo chytáníčko, z rybníka byli vypasení a na prutu táhli jak koně! Toho šoféra zavřeli, před jízdou chlastal.“

Mladší pán starého doplnil, „a neřekl si, Stando, že ta Pragovka neměla technickou a ani už by jí nedostala, proč tam ten vůl lezl nevím, vysral bych se jim na to!“. Tohle ani Dan nevěděl, tenkrát když tátu odváželi, nemohl se na to dívat a utekl zpátky na rybník. Teď tady před pány zahrál neznalého, žádný rybník Krásné pole neviděl a o kaprech pod Weinzettelovým mlýnem neslyšel. A bylo záhodno otočit řeč od kaprů alespoň ke štikám, „a na dravce chodím za strážecký most, jsou tam padlé stromy a dobré schovávačky pro štiky“. Starého pána opravdu odloudil z jemu nepříjemné cesty, protože se chytil, „štik by tu mělo být pětkrát tolik, aby pořádně prohnaly ty oukleje, tolik jich tu nikdy nebylo. Ona se ta rybí obsádka každou větší povodní mění, pěkné ryby to spláchne a rychlokvašky se namnoží až běda“.

Terezka měla radost, že si tenkrát v nemocnici historku s kapry Dan nevymyslel, pánové jí to potvrdili. Byl čas vyrazit do Anděláku, za dvě hodiny se rozední, ale Dan, kterého teplo postavilo na nohy, grog mu náramně zachutnal, se s pány čvachtáním o rybách zabral do němého světa natolik, že na odchod docela zapomněl. Nebralo to konce, u dalšího grogu probírali nástrahy, udice, navijáky a slíbený taxík tatam. Terezka žadonila do Danova ouška, „je nejvyšší čas k odchodu, za hoďku bude světlo, jak potom polezeme oknem?“. Danovi bylo dobře, teplo grogu se do těla rozlilo samočinně jak nivelečka, a ty kecy o rybách mu šly k duhu. Najednou se starý pán podíval na hodinky, „tak mládeži, za padesát minut vám jede autobus, toho taxíka už potřebovat nebudete a tobě půjčím nějaké montérky, Vágnere!“. V tom mladšímu pánovi zazvonil telefon, přijal jej s úsměvem, během hovoru se náramně podivoval, přímo jásal a závěr ztvrdil slibem, „jasně že to zůstane mezi námi, se mnou je tu akorát Standa, dál to pouštět nebudu, díky ahoj!“. Položil telefon, v židli se rozvalil jak sultán, podíval se na staršího kamaráda, „to je bomba, Stáníku“, vzápětí zkontroloval Dana, „když si takovej dobrej rybář umíš držet jazyk za zuby?“. Dan pokrčil ramenem, aby dal najevo samozřejmost.

Pán se podíval na Terezku, upil pivo, rukávem otřel pěnu, a hrdě všem sdělil, „zrovna mně volal hospodář! Tak zarybněno jsme tu ještě neměli! Někdo vypustil Krásné pole! A přímo do Nové řeky!“. Starší pán se podivil, „ty vole, to je dobrej silvestrovskej vtípek a kolik to asi čítalo?“ „Prej kolem dvou tisíc kaprů, nějakej amur a lín. Tohle, se nesmí dostat k Pražákům, Stando, ti by tu hnili celý léto, a vůbec nemusí to vědět ani místní.“ „To se neutají, pozejtří je to v novinách!“ „To asi jo, že prej stavidlo rozřezali na padrť!“

Zatímco pánové se radovali, Dan s Terezkou prožívali chvíle strachu, což nabylo na síle po zaslechnutí domovního zvonku. Starý pán se podivil, „kdo je zas tohle? Novoroční ráno vždycky bylo jak po těžké bitvě, letos jakoby vyhlásili prohibici!“. Oba pak z chodby zaslechli vřelé vítání, „hele, náš předseda a střízlivý, copak se děje Bohouši?“. „Co se děje? Moc se toho děje!“ „No tak pojď dál a referuj!“ Oba vešli do vyhřáté kuchyně, kde hosta uvítal mladší pán, „nazdar, rybářskej, snad nám nejdeš, Bohoušku, oznámit tu novinu osobně?“ Příchozí se podivil, „jak to? Vy už něco víte?“ „No jasně, hospodář už se pochlubil.“ „Chlapi, z tohohle může bejt pořádnej průser, přišel na to ten doveda od Weinzettelovýho mlýna, nedal mu spát příval vody v tuhle dobu, místo aby byl rád, že mu turbina víc natočí, sedl na mopeda, pátral kolem řeky a z protějšího břehu slyšel, jak se valí voda z Krásného pole.

Pitomec to nahlásil třeboňskejm rybářům. Víte, jak nás nemá rád za to, že jsme byli proti, aby si zvedl na mlýnu hladinu, stejně to nakonec udělal, bude říkat, že je to naše práce, to už rejpal tenkrát, když jsme zachránili kapry z tý havárky na silnici, dobře viděl, jak jsme potom chodili vášnivě a hlavně úspěšně lovit, chlapi, jestli to udělal někdo od nás, přetrhnu ho!“ „Neblbni, Bohouši, copak máme v rybářským svazu takový blázny? Prej rozbili stavidlo na padrť. Kdo by takhle riskoval? Stačilo by urazit zámek a pěkně votočit! Neblbni nám hlavu, předsedo!“ Příchozí ale trval na svém, „tak mi řekni, kdo jinej by na tom měl zájem, zrovna Krásné pole co jde rovnou do našeho revíru, chlapi, říkám vám, že budeme mít na krku policii!“

Teprve teď si host povšiml dětí, hřejících se u kamen. Dan seděl na židličce jak přikovaný, Terezka za ním, ruce na Danových ramenech. Podivil se, „co to tu máte za přírůstek? Nově objevená vnoučata?“ „To je naše novoroční charita, udělali se dole na šlajsně a přišli se ohřát, kluk je rybář a ne ledajaký, zadej rybu a on tě řekne kde je na Nové řece v hejnech.“ Předseda rybářů si Dana dlouho prohlížel, od usychajících kalhot po rozcuchanou blonďatou kštici, Terezce bylo podezřelé, že jí si nevšímal, neřekl jim ani slovo, místo toho se otočil na oba pány, „svolám mimořádnou schůzi“. Pánové mu ale oponovali, „a co tím docílíš, Bohouši? Akorát to rozvíříš, bude lepší mlčet, když to řekneš, jak se oteplí, všichni se tam nahrnou s udicí a to bude kór podezřelý, že jsme si to přichystali!“ Starší pán se zamyslel, „a víte, co by bylo nejhorší, kdyby třeboňští rybáři na just přivezli čluny a agregáty celou řeku odlovili, to by naložili i naše kapry! Ať to vypustil kdokoli, já bych dělal mrtvého brouka!“. „Standa má pravdu, Bohouši, nerejpat do toho a z jara si pěkně zachytat, vždyť nás ta poslední povodeň, co protrhla starou říční hráz u Stříbřce, připravila o dost ryb!“ Rybářský předseda se zamyslel, potom si opět prohlédl Dana a oběma pánům sdělil, „no, něco na tom je, jedu se tam alespoň podívat, ať vidím, na čem jsme“.

Po těchto slovech se Dan prudce zvedl, „tak já už jsem skoro suchý, my už půjdeme na ten autobus“. Terezka se zaradovala, že už konečně budou na svobodě, do mrazu se jí vůbec nechtělo, ale ten předseda, co si Dana tak podezřele prohlížel, jí naháněl strach. Za grog, teplo a přijetí oba poděkovali a domek opustili. Venku byl Dan nervózní, pořád se otáčel na osvícený domek, volnil krok a Terezku okřikl, že mají do autobusu ještě času dost. Když viděl, že rybářský předseda vyšel z domku a nasedal do auta, najednou se k němu rozběhl, „pane, jedete se podívat na ten rybník? Vzal byste nás sebou?“ Ten chvíli váhal, Dana si znovu zkoumavě prohlížel a následně dal příkaz, „sedej“. Když Terezka viděla, že Dan nasedl do vozu, hrdlo se jí sevřelo strachy, co tohle znamená? Dan se zbláznil, nebo se strachy přiznal? Přece mě tu nenechá? Vůz popojel na její úroveň, Dan otevřel dveře a vydal obdobný příkaz, „sedej“. Terezka váhala, nakonec si řekla, že Dan možná orodoval za včasný dovoz do Anděláku. Mlčel, otočen od Terezky pozoroval ranní svítání. Ani předseda neměl do hovoru chuť, jen stroze prohodil, „vezmu to přes Kosky, Lutovou a Stříbřec.

Když Terezka slyšela to poslední, upomenula se na Stříbřecký most, znovu se jí sevřelo hrdlo, přitiskla se k Danovi a pošeptala, „Dane, snad nejedeme tam?“. Místo odpovědi Terezku k sobě přitáhl. Pousmála se, ale co se dělo Danovi v hlavě, nedokázala odhadnout. Snad se nechce pochlubit před tím rybářským předsedou, jak mají jeho zásluhou zarybněnu řeku, nebo to pachatele táhne na místo činu, jak to znala z televize? Po tom, co prožila, byla nedůvěřivá snad ke každému předsedovi, vždyť jí vlastně tenkrát vůbec nepomohl, naopak dědka Vorlíka nepotrestal a navíc jí podezíral z krádeže pinzety. A co Andělák, kdy tam se dostanou? Až po budíčku? Je svátek, ten bude o něco déle, ale to světlo, přece měli v plánu lézt do okna potmě, Dan tohle nedodržel. Po chvíli si všimla silniční značky oznamující obec Stříbřec.

Bez jediného živáčka projeli svátečním ránem vesničkou a za první zatáčkou odbočili kolem starých lip a křížku pod nimi na polní cestu, kde Terezce neuniklo červené turistické značení. Asi po kilometru vjeli do lesa, minuli malý lesní rybníček, v jehož cípu sjeli na špatnou cestu, kterou Terezka poznala a na jejíž pravé straně se objevil obrovský šedý koláč šedočerného rybničního bahna. Danovi se napjaly svaly v těle, pustil Terezku, vyklonil se, aby mu nepřekážela ve výhledu na tu svou vydařenou pomstychtivou práci, na ten opuštěný šedý lágr, kde ryby čekaly na smrt, které on vysvobodil a způsobil škodu těm mizerům, co nechali tátu ve štychu! Pan rybář ještě pomalu popojel k zátočině, jež naváděla cestu na zarostlou hráz. Dan nespouštěl oči z té šedé pláně mokrého bahna, v němž se tu a tam leskly malé potůčky zařízlé do bahna jak tanga do černošského zadečku. Rybář zastavil, „jsme na místě, raději dojdeme pěšky“.

Dan s Terezkou mu byli v patách, ona čekala, že rybář každou chvíli vytáhne telefon a zavolá, pojeďte si pro ně. S Danem nebyla řeč, když jej vzala za ruku, vyškubl se, když mu chtěla pošeptat své obavy, popoběhl. Už viděli stavidlo, už se Dan za rybářovými zády napětím vykláněl, už poznali tu podivnou polohu zábradlíčka od mostíku nad stavidlem. Z dálky oba viděli, že je něco úplně jinak, než bylo v noci, i rybář zrychlil krok, ti dva za ním, jako by byli na železné oji. Najednou Daniel rybáře předešel, a údivem zastavil jak o trní. Všichni tři stáli vedle sebe a dívali se na spoušť, co způsobila noční divoká voda z rybníka. Betonové boční sloupky a ocelová konstrukce stavidla byla podemleta a připravena zřítit se do vymleté rokle, jež už zatopila klidná hladina řeky, rokličku navíc přetínaly dva padlé stromy, z jejichž kořenů odnesla voda všechnu hlínu, na řece, kde v těchto místech nebyl silný proud, vytvořil se ostrůvek z naplavené hlíny bahna a těžkých nasáklých dřev.

Takovou spoušť Dan nečekal, nemohl ze sebe vytáhnou jediné slovo, aby alespoň údiv předstíral, dal najevo nějaký nesouhlas s tímto činem, nic z hola nic. Ani Terezka se neodvážila promluvit a jediný kdo údiv zhmotnil, byl pan rybář, „no potěš pánbů, takovou spoušť nenadělala ani velká voda ve třetím roce tohohle století, snad abychom raději jeli, než třeboňští vystřízliví a zburcují policajty. Ti dva šli za ním jak trestanci v okovech, Terezka chtěla Danovi pošeptat, zdrhneme, ale Dan měl otočenou hlavu k šedé bahnité pláni. U vozu se rybář otočil, „tak sedejte, mláďata“. Na útěk bylo pozdě, Terezka byla zmatená, co může čekat od toho předsedy? Podezírá je? V kuchyni jeho kamarádů si Dana tak divně prohlížel, ochotně je zavezl až sem, nic neříká, je divnej jako ti dědkové z Novejch Hradů, rozhodla se, že to musí zaonačit, usadila se do vozu a podivila se, „teda, kdo tohle mohl udělat? Že mu za to stálo, kazit si silvestra“.

Ticho Terezku odzbrojilo, Dan se nepřidal a ten rybář za volantem se ani nepohnul. Terezka píchala na zadním sedadle do Dana, ten nereagoval. Zato rybář se pomalu otočil, na oba se podíval a řekl tu hroznou větu, ze které Terezce neskočila husí kůže, „tak co vy mstitelé, kam to bude, hádám, že do Anděláku?“ Dan se zakuckal, jakoby vdechl hejno lačných komárů, Terezka jej chytila za ruku, rybář nečekal na odpověď, nastartoval, potom se znovu otočil, pohlédl Danovi do vystrašené tváře, a prohodil, „změnil ses, chlape, naposledy jsem tě viděl na tý havárce, jak si pelášil do lesa, když tátu odváželi. Tvého tátu jsem moc dobře znal, je to dobrej chlap, neměl jim do toho sedat, převrátilo by se to na louce a to by bylo menší zlo, měl smůlu, že měl kolem sebe sráče. Tak do toho Anděláku?“ Dan si připadal, jako kdyby jej na nebi probudil Svatý Petr. Stiskl Terce ruku a poručil, „ano, do Anděláku“. Cesta byla dlouhá, hřejivá a šťastná. Oba mstitelé se neodvážili promluvit, a ani nic slyšet nechtěli. Dan se s chutí vyhříval na výsluní, jako rotmistr co jediným granátem odepsal nepřátelský tank. Dva tisíce macatých kaprů v Nové řece, stavidlo na padrť a do Anděláku jej veze předseda rybářské organizace. Není ten svět tak špatný!

Pokračování Terezčiných příběhů z andělského domova napříště…