|
Dne 20. 8. 1996 jsem na své procházce polní cestou
našel knihy v obilí. Ano, čtete dobře. Opravdové knihy, nikoli
kruhy. Ty jsou již omleté a nudné. Jeden almanach a jednu knihu o kaktusech.
Najít knihy v pšeničce bylo pro mne záhadnější a tajemnější nežli
slavné obilné kruhy.
Hlavu jsem si dlouho lámal, jak se tam dostaly, kdo a proč je tam
odložil. Kdo mohl spojovat verše a kaktusy, jak asi vypadal ten
člověk, jak asi myslel. Žena nebo chlap? Časem jsem se však sám do
knihy o kaktusech začetl. Ve čtení mne pohánělo tajemno jejího
původu. Květy, trny, tvary a barvy na obrázcích a zajímavý život
kaktusů v textu si mne omotaly.
Netrvalo dlouho a prvních pět rostlin stálo na
okenním parapetu. Koupil jsem je na pouti od jednoho prodejce, který
měl celý stůl jen samých kaktusů. Byla to nádhera. Dostal jsem i několik
pěstitelských rad a tím pouta na léta zaklapla. Jak všichni znáte,
postup standardní. Holý parapet, předokenní skleníček, fóliáček v
zahradě, skleník v zahradě. Rychlý služební postup mé sbírky až ke
skleníku 4 x 2,5 m na zahradě mezi potůčkem a naším domem. Opravdová
idylka. Klid, hezké okolí zahrady a potůček mě dával čisté vody k zalévání.
Ale jen do roku 2002, kdy to potůček se zalitím
natolik přehnal, že jsem se chtěl vyrvat z těch
kaktusových pout napořád. Bylo to v srpnu. Rodiče mne volali do
Rumunska, kde jsem pobýval s kamarády v panenské přírodě, že je celý
skleník i s kaktusy pod vodou. Návrat jsem urychlit nemohl a tak
jsem trpěl ještě pět zbývajících dnů.
Pohled na sbírku po návratu byl bolestivý. Vše
dokonale promáčeno a zabahněno. Jen záhadná kniha o kaktusech v
poličce byla neporušena. Pouze, zřejmě vlhkem, se objevilo na druhé
stránce jakési věnování. Ke svátku na J z Honusic, věnují rodiče.
Jen jsem si pomyslel Honusice, to je ta ves nedaleko od nás, kde mě
ukradli mé první horské kolo. A vzteky jsem
knihu vrátil do police. Nejprve jsem se chtěl té pohromě vzdát, ale
pak jsem se začal prát. Všechny rostliny jsem postupně vyndával z
květináčů, hadicí vystříkával zeminu z kořenového
balu a omýval těla rostlin. Čisté rostliny, jsem rozložil na chodník
před domem. Počasí mě přálo a rostliny rychle vysychaly. Vyčistil
jsem i zabahněný skleník. Rozhodl jsem, že rostliny již pro letošek
sázet nebudu a nechám je na prázdných květináčích do jara. Celkové
ztráty nebyly tak tragické. Pouze ty kaktusy, které napitím praskly,
dostaly do rány infekci a nepřežily.
Seděl jsem v trávě, pil zasloužené pivo a pozoroval
řady osychajících rostlin. Zatoužil jsem promluvit si s kaktusářem.
Povědět mu o mém maléru, být trochu politován i povzbuzen. Honusice.
Prolétlo mě myslí. Ta chmatácká vesnice. Kde je asi moje kolo? Co že
bylo napsáno v knize na polici? Šel jsem do skleníku, otočil první
stránku, druhou, třetí, nikde nic. Není vlhko, nemůže být ani
věnování. Šel jsem s knihou pod hadici a tou nejjemnější tryskou
jsem kratičce přestříkl rozevřenou první stránku. A vida. Písmo
začalo odhalovat svůj obsah. Nevím čím bylo napsáno. Snad
inkoustovou tužkou, že se vlhkem objevilo. J z Honusic.
To tedy znamená, že u těch chmatáků jsou i kaktusáři. Sedl jsem na
kolo a jel.
Honusice, malá, neznámá vesnička, ale malebná a
příjemná. Cihlový kostelík na žulovém základu, starolipová náves,
hospůdka a krámek smíchaného zboží. Zatím nezkažená novou zástavbou,
dávající najevo, že na to mají. Žádné obludné modré bazény, thůjové
ploty, zámkové dlažby, skýňácké trávníky a stereotypně navržené
zahrady. Škoda jen té nemilé vzpomínky na ukradené kolo.
V hospůdce jsem dal pivo a začal pátrat po
kaktusech. Paní hospodská mě odkázala na žlutý dům s teráskou, tam
mají nějaké kaktusy. Došel jsem k domu a za vraty uviděl dvě
obrovské agáve. Zazvonil jsem a s omluvou za rušení, jsem se ptal po
dalších kaktusech. Tahle rodina měla jen ty dva obří. Ale s ochotou
mě poslala do jiného domku. Tam prý bydlí Bártojic, a ti pěstují
kaktusy. Bylo to jasné, kniha nelhala. Zazvonil jsem. Otevřela stará
paní a já jsem vyslovil přání vidět kaktusy. Počkejte, mladý pane,
já zavolám naší Jituš. Ze zahrady vyšla příjemná i pohledná dívčina
asi mého věku. Jak slyšela o kaktusech, zasmála se a vedla mě do
svého skleníku. Já jsem byl spokojen, že vidím pěknou sbírku i
pěknou holku. Ten den jsem jel domů skoro za tmy. A ty záhadné knihy
v obilí? I to mě Jitka pověděla. Když jela na sobotu a neděli ke své
kamarádce, na kamenité polní cestě se nepěkně vymlátila a její
oblíbené knihy vyskočily ze zadního košíku do pšenice. Byla tehdy
pálivě odřená a ztráty si všimla až u kamarádky.
Postup byl rychlý, jako s mými kaktusy. První rande,
první pusa, první cesta po sbírkách, první svatba, první velký
společný skleník před naším domem, první ratolest a spokojené
manželství. Kruhy v obilí mě nic neříkají, ale knihy v obilí?
|
