|
Když odejde předseda dozorčí rady Spojených oceláren, bezvládí se
nedožije rána. Když předseda zemědělského družstva, zavládne
zděšení, zaburácí bučení, jakoby hořel poslední družstevní kravín a
jen s povzdechem převezme vládu starý agronom. Když odejde na světlo
boží předseda kaktusářů, ztratí se dobrý člověk a bezvládí bude
dlouhé, jako radiové vlny, co vyhlásily tu nešťastnou mobilizaci.
Kapitola 1
- Friesea, pyrrhocactus, eriosyce, ten či ta umadeave?
Ze ženské chlap
a z chlapa ženská k pomilování
„Pánové, byli jsme tu jak Sedmero krkavců, teď budeme pro změnu Šest
medvědů s Cibulkou?“
„Proč říkáš zrovna Sedmero krkavců?! Proč neříkáš Sedm statečných,
Vašku?!“
„Protože končíme, kdo myslíš, že to po Standovi vezme? Já navrhuju
přejít k Hradeckejm, už dávno jsem to říkal!“
„Do Hradce jezdit nebudu, nedat si po schůzi ani to posraný pivo?!“
„Tak se vo kočár budeme střídat. Furt je nás ještě šest a každou
šestou schůzi bez piva jeden vydrží!“
„Jenomže, mládenci, ani ty naše řidičáky už dávno nejsou podloženy
zlatem natož pevným zdravím, víte kolik je náš věkovej průměr? Suma
sumárum, podtrženo jedenasedmdesát a tři desetiny! Za chvíli budeme
říkat „Bylo nás pět“, „Čtyři z tanku a pes“, a nakonec tu zůstanou
„Tři tamboři“. Řekněte, kam se rozlila všechna mladá krev? Ani jeden
z nás nepřesvědčil děti natož vnoučata! Copak máme všichni tak
mizerné kaktusy?!“
Tak zoufalá slova, vyplašená ranou do stolu, vylétla z osiřelých úst
šestici členů jednoho Novohradského spolku kaktusářů jako deštěm
promáčení holoubci a zapůsobila sklíčeně na paní hospodskou, co do
smutečního salonku nosila pivo za pivem. „Už za komunistů jsem vám
říkávala, že jste tu zavření jako to jejich ústředí. Pamatujete ten
vtip, „soudruzi povstaňte, přináší Ústřední výbor?“, jenomže tenkrát
jsem si myslela, že mezi sebe nikoho mladýho nechcete zrovna jako
voni a von naopak nikdo nechce k vám, ale já vás vocaď nepustím!
Standa Vysoudil byl férovej chlap, pohřeb měl důstojnej, tak mu to
nekažte a vemte to někdo po něm!“ Když hospodská odnesla prázdné
sklenice, novohradští dědové rozpoutali vášnivou debatu, „slyšeli
jste to? Ani Báře to nemůžeme udělat, takový pivo v Hradci nikdo
nenatočí!“. Vašek Prokop oponoval, „Hradeckejch je pětkrát víc než
nás, mají přednášky, každej rok výstavu, jsou tam tři ženský a dobrý
pivo se v Hradci taky najde. Nedávno jsem byl v Zámecké hospodě na
Platanu. Točí jenom pod vzduchem to je na naše starý krky lék,
nemyslíte?!“. „A to chceš dát pokladnu do chřtánu Hradeckejm? Vždyť
tam máme balík!“, ozval se největší škrt a rebel doposud v dobrém
slova smyslu, starý pan Antonín Vorlík, pokladník a strůjce všech
prodejních aktivit, aby ta spolková kasa nezela prázdnotou.
„Jenomže, Tondo, těch pět tisíc už je tam bez hnutí dvanáct let, za
tu dobu náš poklad moc ztratil a ani nechtěj vědět kolik.“ „Jo! To
bys musel ještě doplatit, Toníku!“ Tenhle vtípek ješitnému panu
Vorlíku neseděl, „tak dělejte pokladnu někdo jinej, já si klidně
můžu dělat jenom na svým!“. „Já navrhuju doložit zdravotní knížky a
ten bez doktorskejch škrábanců bude předseda a hotovo!“ Jako na
šifrovaný povel prosebně pohlédli na milovníka astrofyt pana Zdeňka
Koblihu a starý pan Radomil nakázal, „prostata, alzheimer, parkinson,
zkornatělý žíly, umělej kyčel a cementový kolena se nepočítají!“.
Pan Kobliha, čerstvý sedmdesátník pochopil kamarádsky přihrannou
zodpovědnost, „tak vy si myslíte, že do květů Tondovo Carnegie ještě
vydržím? Pravda s každým prdem doktorům nechodím, mě teď léčí docela
jiné ručičky!“ Kolegové ty milé ručičky dobře znali, patřily Alence
Táborské, které se pan Kobliha po deseti letech vdovství ujal jako
postřelené srny, vyléčil poraněnou duši a ona léčbu oplácela na jeho
o deset let starším těle.
Nikdo z oné pozůstalé šestice nepochopil, proč v tak krásném kraji
podhůří Novohradských hor, tam kde ční jako ňadra z hrudi dva
poslední kopečky Kuní a Kraví hory, pod nimiž od poutního kostela v
Dobré Vodě je ten úžasný výhled na ploché a vlahé bříško Třeboňské
pánve, proč v jejich malebném koutě je tak málo kaktusářů a proč
musí vymírat jako moly. Pochovaný předseda vždycky říkal, že bude
nejlepší připojit se k Hradeckejm, nebo Budějovickejm, jenomže ta
dálka na obě strany! Cestou minout stovku rybníků, potoků a řek
vzájemně propojených jako je spolehlivá elektrizační soustava. Jak
to v jejich kraji Krčín s Netolickým pěkně zařídili! Ale písku do
kaktusů všude mají, ten nejlepší je z Lužnice, barevné kamínky
nahrabou v Petříkově. Kde není rybník, zůstane co nevidět průzračnou
vodou zatopená pískovna. Je to pískový kraj, ale jako na potvoru
kaktusářů jako šafránu.
S předsedáváním nebožtík Vysoudil moc práce nemněl, výstavy byly
dávno minulostí a poslední přednáška končila za krátké federace. Ale
na schůzích se nenudili, probírali všechno, od ženských podvazků
přes svilušku s molicí až po uzené jikry z vypasených třeboňských
šupináčů.
„Zdeňku, vezmi to, chytni to za pačesy, běž to oznámit Aleně,
uvidíš, jak se k tobě přitulí, druhej den ti napeče a já seženu
jarní jikry na uzení a pěkně v ženskejch punčochách vyudím. A na to
koupím nové, nemysli si, že je nacpu do těch vytahanejch vod Karly,
to musí držet formu, fazonu jako pěkný mladý kotníčky.“ „A k čemu je
nám vlastně předseda? Stejně se tu budeme slejzat ve stejný sestavě,
než vymřeme.“ „Ale takový slejzání je jako puška se zalitou hlavní,
všude musí bejt nějakej velitel!“ „Zdeňku, máš nejmladší ženu, chodí
ještě do práce a ty se válíš doma, víš, jak vás funkce zocelí?
Taková nabídka přijde jednou za padesát let!“ Tak dlouho pětice
kaktusářů do pana Koblihy kousala, až sladká malinová marmeláda
vystříkla. „Tak já to dočasně a na zkoušku vezmu, ale budou zase
přednášky a výstavy jako dřív! Ale hned jak zvednou Třeboňští
stavidla a přiteče mladá krev, předám to.“
Ta novopečená předsednická předsevzetí pan Kobliha moc neplnil,
nebylo o čem přednášet, nikdo nevyjížděl za kaktusy do zámoří a doma
věděl každý o počínání každého, co hrdlo ráčilo. A to důležité si
pověděli i bez přednášek. Až jednou, když se pudem sebezáchovy, panu
Matějkovi zastesklo po mladé krvi, jako by jej tenkrát vyslechla
Hradecká transfuzní stanice a z milosti poslala šesti osiřelcům
soucitný džbáneček krve. Těsně před začátkem schůze zavedla paní
hospodská do salonku holčičku. Deset dvanáct let, roztomilá, ale
hubená jako stonek stromkového angreštu. „Tak pánové, vedu vám novou
zájemkyni o kaktusy a snad taky o členství“, usmívala se hospodská,
„tak si to nepokazte, mládenci!“. Když žena zavřela dveře a nechala
holčičku napospas netečným dědům, co údiv a radost z novorozeněte už
ani nepředstírali, ta malá se sama usadila a vyčkávala na první
slova.
A zahájil je právě pan Matějka, „tak ty jsi kaktusářka? A jsi tady z
Nových Hradů?“. „Ano“, odpověděla holčička, určitě nečekala takový
starobinec, sedí a hloupě koukají jako rybáři na pruty u rybníka. „A
kolik máš kaktusů?“ „Dvacet dva a půl“, odpověděla už svižněji. „Tak
to sis asi spletla s váhou ne?“ „S jedním jsem dělala pokusy,
nevyšlo to, ale půl ho žije.“ „Tak ty jsi taková malá botanička?“
„Jenom jsem chtěla vědět, jak a kde se vyvíjí ostny.“ „A co jsi
zjistila?“ „Já myslela, že už začínají uvnitř kaktusu, ale oni jsou
jen na areolách a ty co přirůstají, jsou měkké. Je to jako s nehty,
na konci jsou tvrdé a úplně na začátku měkké. Ale to ví nejlíp moje
maminka. Ta má nehty jako…, já nevím co! Já jí říkám Lobívie.“
„Mamince říkáš Lobivie a hodí se to?“, zeptal se předseda Kobliha.
„To já si říkám jen tak pro sebe, ona má opravdu nehty jako lobivie
nějaká ta longispina.“ „A ty chceš chodit sem k nám do klubu
kaktusářů?“, pokračoval předseda. „Musím, když jsme se s maminkou
přestěhovaly. Do Tábora kam jsem chodila, už je moc daleko a tady to
mám kousek.“ „Ty jsi chodila do spolku kaktusářů v Táboře?“ „Ano,
dva roky!“ „A nechceš raději chodit do Hradce nebo Budějic?“ „A
proč, když to mám sem kousek?“
Pan Matějka zastavil předsedovo zpovídání, „pánové chceme přece
mladou krev, tak proč otevírat stavidla konkurenci? Řekni nám, jak
se jmenuješ a kolik je ti let?“. „Tereza Macků a bylo mi jedenáct.“
Pokladník pan Vorlík se zamračil, „to nám tý mladý krve moc
nepřiteče z takovýho tělíčka, asi jak malej rum do velkýho piva!“.
„No, ale hned to dostane grády, do sklenice moc nepřibude, ale do
hlavy jo. Jako s tím průměrem už to nebude jedenasedmdesát a tři
desetinky ale?“ Pan Matějka hodil cifry na papír, „no prosím,
dvaašedesát a čtyři desetinky, co chcete? Každý jsme omládli o
pěkných pár let!“. „A to nám taky seberou, Arnošte, důchod?“, rýpnul
si pokladník Vorlík. Ten byl ostatně celý nesvůj, už dávno měli
probírat průběh nemocí, nově nafasované léky, postěžovat si na
manželky a hlavně zaklopit ten dobrý koňáček! Teprve po něm se
mládne! A po něm si pěkně utahovat z hospodské!
Slabou půlhodinku po zahájení schůze vedli v salonku svůj monolog
jen malá novopečená Terezka a dosud neodhlasovaný předseda pan
Zdeněk Kobliha. Ostatní ze slušnosti, či studu odešli do lokálu na
koňáček, jenž měl být podle programu už dávno opakovaně rozlit! Ale
copak to jde před tou malou? V lokále se pěkně usadili kolem napůl
vesnického baru a pan Vorlík ještě před přípitkem položil otázku,
jež roznítila hospodskou, „pánové, myslíte, že má cenu brát do
spolku takové škvrně? Co ta ví o kaktusech?“. „Sakra, tohle si,
Tondo, dovolíš říct, přede mnou, která má zrovna takovou vnučku?
Neposlouchejte ho, nejste přece Ústřední výbor, co se bál mladejch.
Já bych tě hnala, kdyby mně přišla domů s pláčem, že jí mezi sebe
dědkové nechtějí!“ Pan Matějka se naklonil přes barový pultík,
podíval se na nohy hospodské, které vždycky ve službě trpěly
nezdravou, ale nádhernou ergonometrií chodidel, „a proč se k nám
nepřihlásíš ty? Tebe by Ústřední výbor určitě schválil, Barborko.
Ale teď vážně, buďme rádi za tu kapku krve. Co jsem jí tu chvíli
poslouchal, ví o kaktusech tolik, že by mohla zastávat i pokladnici,
co Tondo?“. „Jo, na to kolik tam máme po inflaci, stačí malá
násobilka.“
Pokladník pan Antonín Vorlík se těmi rýpaly vznítil jako hadr s
petrolejem, „jestli přinese do spolku peněz co má krve v žilách,
potěš pánbů“. „Pánové, klídek“, opět zasáhl Matějka, „je to naše
chyba, že nemáme následníky“. „To je pravda, že je nemáme. Dělat to
naše ženský jako leckteré královny, rodit, dokud se následník
nepovede a z odpadu holek udělat kontesy, pak by to šlo, ale co s
touhle elektronickou generací? Vzalo to hupa, chlapci. Nejsme v tom
sami, kňučí včelaři i zahrádkáři.“ Pan Matějka poručil další rundu,
„proto si ceňte i pidižvíků, možná ti prckové jednou zlaté časy
navrátí“.
Zatím co se u baru nad koňáčkem prášilo vod huby, v salónku se malá
Terezka rozpovídala a budoucí předseda se velice bavil, „říkáš, že
maminka má nehty dlouhé jako lobivie?“ „To teda má a barevné k tomu,
dlouhé jako má trny lobivie a barevné jako má bicolor, jasně že
myslím thelocactus. Maminka je hezká, tak jako z Toulavé kamery paní
Toušlová, ale asi není tak chytrá, protože má pořád málo peněz.
Říká, že ženská co je sama je stejná vonuce jako čínská švadlena.“
„A ty nemáš tatínka?“ „Kdybych měla tátu, tak jsme nemusely prodávat
domek v Táboře.“ „A dědečka s babičkou máš?“ „Ne, ale už mě
nezpovídejte. Stejně tahle vaše schůze je divná, nic jste
neprobrali, všichni odešli. To v Táboře už by byla nějaká hezká
přednáška.“ Předseda se zastyděl, „víš, oni šli hlasovat vedle do
lokálu, tajně, abych to neviděl, když mě navrhli na toho předsedu.“
„Tak mně honem dejte přihlášku do spolku.“ „Ještě si to, Terezko,
všechno promysli, poraď se s maminkou a příště mně jí předáš.“ „To
ne, já jí vypíšu hned.“ Předseda, chtě nechtě podal Terezce blanket,
ta neváhala a dětským písmem s podpisem jej vyplnila. „Tak, tady to
máte a já jdu hlasovat.“
Než jí předseda stačil zadržet, otevřela dveře do lokálu a sedla si
na poslední barovou židličku jako právě přijatá členka s okamžitým
právem hlasovacím. Pan Kobliha vyběhl za Terezkou, „pánové, tak jsme
to tady s mladou krví promysleli, já tu nezaplatitelnou, božskou
funkci vezmu, ale budete řádně hlasovat. Já si odskočím a vy, až
přemůžu prostatu, mně řeknete výsledek, to abych neviděl svoje
zatracené odpůrce. Jinak bych je ve funkci mohl šikanovat.“
Pokladník Vorlík zajásal, „hlasovat za barem se mi líbí, to poslanci
ještě nemají. Tak kdo je pro Zdeňka?“ Pokladník přehlédl řadu rukou,
„výborně, jednomyslně! Jsi zvolen Zdeňku, kde jsi? Manifestačně
všemi pěti hlasy! Co tomu říkáš?!“. „No co bych říkal, děkuju. Přece
mám ale jednoho odpůrce.“ „Jak to? Říkám pěti hlasy.“ „Ale vás už je
šest, Tondo, tady Terezka podala přihlášku!“ Pokladník už s trochou
koňakové nálady oponoval, „ho, ho, hlasovací právo je od osmnácti,
Zdeňku, to nevíš?“ „My nejsme politici, Tondo, u nás může volit i
batole.“ Pokladník neustoupil, „neviděl jsem od toho škvrněte žádný
příspěvek, nemůže být členkou.“ Předseda sáhl po peněžence, „kdo
řekl, že neplatila? Tady máš členskej.“ Terezka se do červena
culila, předseda jí položil zezadu ruce na ramena, ona mu pošeptala,
„děkuju, příště vám to splatím“.
Paní Macků nebyla moc nadšená, když dcerka Terezka, tak trochu
štítivě popisovala osazenstvo jejího nového klubu kaktusářů, jehož
věkový průměr srazila svým nástupem jako penicilín horečku. „Vždyť
neměli ani přednášku jako v Táboře, ani nic neprobrali. Jenom
nemoci, jeden kyčel ze železa, druhej brabence v rukou, mami,
představ si, že nového předsedu volili na židličkách v baru!“
„Prosím tě, to abych se k nim dala.“ „Mami tam by se tě nelíbilo,
samej dědek, jako někde v domově důchodců a ještě mi jeden řek, že
můj hlas je neplatný…, blbec.“ „Jak to? Ty si taky volila na barové
židličce?“ „Jo, ale pila jsem kofolu, voni žlutou kořalku. Jo a
ještě, mami, já vím, že moc peněz nemáme, ale musím zaplatit sto
třicet korun za členskej. Časopis mám předplacený ještě v Táboře,
ten mi pošle Hoďa.“
Na následující schůzi se Terezka připravovala jako
na písemku z latiny. Rozhodla se, když nikdo, přednášku vezme sama,
ať se to dědkům líbí nebo ne. Terezka si zvolila téma, o kterém byla
přesvědčena, že určitě zaujme. Z celého internetového arsenálu
vytahala fotografie cestovatelů za kaktusy a ke každému vybranému
druhovému snímku rostliny z domoviny přiložila snímek domácí, který
měla ve své složce „Tábor“, když z prvním foťáčkem obcházela s
maminkou sbírky kaktusářů a také ze složky „Ostatní“, stažené kde se
dalo. Zdálo se jí moc zajímavé ukázat rostlinu z divoké přírody a
srovnávat s rostlinami v péči kaktusářů. Hledat rozdíly způsobené
nesprávným pěstováním, jak jej znala z knižních výhrůžek. Den před
schůzí usadila maminku a přednášela nanečisto. „Tedy Terko, ty ale
umíš řečnit a ještě ta latina, nechceš ty vystrnadit předsedu?“ „Ne,
mami, ten vypadá docela dobře, povídal si se mnou.“
I když byla Terezka dobře připravena, hlahol z otevřeného okna
lokálu jí naháněl strach. Určitě dají přednost pitomý kořalce a já
budu na obtíž. Vešla a hned se jí ujala paní hospodská, „tak už na
tebe čekají, dám jim tam bažanta, aby se nevymlouvali, že musí.“
Hospodská dobře věděla, kdo z nich remcal, že se před tou malou s
chutí ani nenapije a sama první závoz domluvila až na pátou.
Kupodivu stará šestice dokonce nad hromádkou knih probírala v sálku
kaktusářské záležitosti. „Á slečinka Terezka, tak pojď dál bandičko
mladé krve, dáváme dohromady výlet. To víš, v Táboře by řekli
zájezd, jenomže my bychom se autobusákovi vešli do kufru. Pojedeme
svejma skořápkama.“ „No jo, ty ale budeš muset asi v doprovodu
rodičů, co předsedo?“ Předseda přistrčil holčičce židli, „tady
Terezka má jenom maminku, ona se jí zeptá. A tady, kdybys chtěla
nějakou knihu, to víš, samé staré návody“. „Staré, nestaré, ty
myslíš, Zdeňku, že to dneska dělají jinak, než je v těchhle? Možná
smrdí zatuchlinou, ale já podle nich jedu dodnes.“ „Máš recht,
Tondo, dneska všichni cestujou, nahánějí polní čísla, ale slunce a
hlínu si tam vocať nikdo nepřinese! A stejně to budou dělat jako my
dneska a jiní před lety.“
„No, ledacos se změnilo, zase neříkejte, že se jede postaru. Co ten
makrolon, pemza, láva, zeolit?“ „To jo, ale stejně se dělají chyby,
stejně to hnije a je to věčnej boj a kór dneska, když každej vidí,
jak kaktusy vypadají venku a dohání to!“ „Jo, to je vopravdu věčnej
boj! Nikdy je neuděláš tak jako venku, nikdy nenaženeš takový
světlo. A když je tady náhodou tejden jako tam, tak musíš stínit,
abys to neposral!“ Tenhle živelný rozhovor hrál Terezce do noty,
jenomže dědek Vorlík stočil řeč docela jinam, „kde je ta Bára? Jindy
už mám v tuhle dobu tři kousky! A jestlipak jste si všimli, jak se
Randové z potravin hojí koleno? Musel to bejt drbanec vod toho
čokla.“ „Jo, kdyby se takhle hojily popálené kaktusy“, vrátil
předseda rozhovor svému místu. „A jsme zase u toho, tam se nespálí,
protože jsou navyklé, všimli jste si, jak ubývá v našich končinách
zimního slunce? To je to jejich globální oteplování, oceány se víc
vodpařujou a tady je to nejblbější místo, kde se to zdrcne“.
„Nemysli si, Zdeňku, že tam jsou kaktusy jak ze škatulky, tam mají
taky svoje neduhy.“ „Anebo když je někdo v období sucha nafotí a
tady se divíme, co mají hustých trnů a voni se po dešti nafouknou
zrovna jako ty naše! Že jsme tady biti málem světla to je jasný. Ale
ať si zkusí Mexičan pěstovat českou kopřivu! Udělá jí záhon na
zahrádce a strhne vodu celý vesnici! A ještě bude poloviční než u
nás!“ „To jo, ale když do ní padne hubou, tak ho užahá k smrti!“ „To
si nejsem tak jistej, nejvíc mě vždycky žahly ty nafouklý vod řeky!“
Terezka už byla jak na trní, teď je pravej čas to rozsoudit,
osmělila se, „já tu mám, jestli vám to nevadí, pár fotek pro
srovnání“, nečekala na souhlas, vytáhla svojí elektronickou
placičku, rozevřela, „ale musíte si sesednout, abyste viděli“. Stará
šestice sama sebe prohlédla, „tak a je to, elektronika v
Novohradském podhůří vystřídala zatuchlé diáky! „Snad nám, Terezko
nechceš dělat přednášku?“ „Na to bych si netroufla, ale schválně,
podívejte.“ „Jak se mám podívat, když nemám brejle? To si měla dát
avízo, že budeš promítat! Počkej s tím, zajdu vedle, dřepí tam
Rataj, ten přes skla do půllitru vejrat nemusí.“ „Jen jdi a popožeň
Báru, ať přinese něco vostřejšího, taky mám dneska zamženo“,
přisadil pan Vorlík. Terezka se radovala z prvního úspěchu, nebyla
zavržena a tu kořalku ať si klidně dají tady, než aby zdrhli do
baru.
A Terezka jako mladá virtuoska připravena před obecenstvem k
otrkání, rozjela koncert pro školní pubescentní mládež, jež nevděčně
vyrušovala průpovídky, „ty vole to je Heavy metal“, to když spustila
Myslivečka. V jejím případě při snímcích notocactusů stará šestice
stejně jako ta mládež byla jak na trní, protože už se dávno měla
přesunout do baru utahovat si z Báry. Když ale spustila Sebastiana
Bacha, šestice, stejně jako ta neposedná mládež zmerčila, ba dokonce
ustrnula nad něčím neznámým, dokonce vejrala, jak se prsty toho
hubeného škvrněte rozlétají po klaviatuře jako hejno slepic před
hladovou kunou, jak kmitají hezké nožičky po pedálech, to když
Terezka zařadila se svou hezkou latinou do prvotiny echinomastusy,
echinocactusy a také úžasné snímky Pyrhocactus umadeave. A tady se
Terka nejdéle pozastavila nad tím, jak se dá kaktus v péči kaktusářů
zmrzačit, aniž by tušila, že tohle přirovnání jí změní kousek
mladého života. „V Táboře takovým říkají vokurky, ale ne ty malé co
se jí k uzenému, ty dlouhé, co maminka strouhá do salátu.“
Tohle si mladé škvrně dovolilo říci nad snímkem křivolakého
roubovaného Pyrrhocactusu umadeave, kterému pan majitel místo hůlky
našel oporu v sousedním ferocactusu. Stál jako opilec, jemuž se pod
pivním panděrem podlamují neduživé nožičky. A že pan pokladník
Vorlík poznal na snímku svojí kaktusářskou minulost, bylo po chvíli
jasné všem. Roh snímku totiž vyplnila ruka s předmětem, který byl
šestici novohradských kaktusářů moc dobře znám, „Tondo, není to
náhodou Lizetka?“. Odpověď na tuhle otázku nešlo zaonačit, protože
žádný jiný kaktusář na celém světě, neměl tak krásnou ba skvostnou
pinzetu jménem Lizetka, jako novohradský pokladník Antonín Vorlík! A
ruka na snímku s odstrašující kaktusovou schoulou svírala právě
takovou. Pan Vorlík se nafoukl, „kdes vzala ten záběr? To už je
dávno minulost, chtěl jsem se dočkat květů těchhle potvor, proto
jsem je trpěl! A že se vytahovaly, to je jejich problém! Už jsou
dávno v Pánu!“
Trochu se pan Vorlík urazil, podezíral to škvrně, že Tereza zařadila
ten výsměšný snímek schválně, přece Táborští tu se zájezdem kdysi
byli, to měl ještě dřevěný skleník s dvojím zasklením, to už měl i
Lizetku, tu nádhernou pinzetu darovanou synem po návratu z Indie.
Ten nazdobený skvostný strojek, který byl snad ještě z dob rozkvětu
Východoindické společnosti. V indickém bazaru padla synovi do oka,
ač nebyl kaktusář. Zaplatil nemálo, protože jak se později ukázalo,
její předností byla muší váha ušlechtilých kovů. Boky s jemným
prolisem nazdobené kobaltovou modří a z obou stran nahoře nad
rozkrokem drtí barevného drahého kamení. A hlavně tam dole, ta dvě
leskle bílá chapadélka ta měla lopatičky tvarované zrovna jak dělané
pro malé křehké semenáčky. S takovou snad museli felčaři operovat
indické vladaře. Radostí bylo s takovou ozdůbkou pikýrovat. Výsevy
se panu Vorlíkovi náramně dařily, přisuzoval to právě Lizetce. A
tohle nové škvrně si klidně dovolí ukázat jeho někdejší nepovedený
umadeave?! Co mu dalo práci sehnat tehdy klíčivá semena a vůbec,
udržet tuhle rostlinu hor nízkou, byl nadlidský úkol, proto se na
Terezku osopil, „ty si myslíš, že všechny kaktusy jdou stejně? A
vůbec, máš ty nějaké? Nežiješ jenom z internetu?“.
Terezka zachovala klid, „kdybych neměla živé kaktusy, to by bylo
jako ráno snídat koblihu s kakaem z internetu, to by mně potom ve
škole pěkně škrundalo v břiše“. Až na pana Vorlíka, všechny svým
přirovnáním a hlavně legrační shodou názvů rozesmála. Pokladník ale
zbraně nesložil, „až mi, holčičko, ukážeš u nás ze semínka
vypěstovanej umedeave stejně placatej jako je tam, potom řeknu, jo
dělal jsem to blbě“. Bůh ví, co by ještě řekl ke své obhajobě pan
Vorlík, kdyby se k němu Terezka neotočila. Ta se ale podívala přes
jeho rameno ke dveřím, kde stála maminka, na kterou se usmála a
vyprovokovala celou šestici pohlédnout jejím směrem. Žena měla od
lokte zvednutou ruku a dvěma prstíky se žlutými nehty na Terezku
kmitala jako se signálními praporky. „Hm maminka už je tady, nějak
jsme to přetáhli“, řekla zaujaté šestici Terka. I když bylo starcům
hloupé dlouho zevlovat, i za tu chvíli poznali, že tohle je ženská
každým coulem. Nemohli přehlédnout vyduté boky, takové jako rybářské
loďce zaručují stabilitu, pas jako středový stěžeň s bílou plachtou
větrem naduté košilky. Terezka zaklapla elektronickou placičku, „tak
já už musím, na shledanou“. Předseda za odcházejícími zavolal, „a
Terezko, příští sobotu je mimořádná schůze tady u pana Vorlíka na
zahradě a ve stejný čas, nechceš přijít podívat se na kaktusy?“.
„Když mi mami pustí, ráda, adresu mám.“
„Proč si jí to říkal, Zdeňku?“, dal najevo nelibost pokladník,
„copak je to nějaká schůze? Akorát chlastáme a žereme, dobře to
víš!“ Pan Radomil se předsedy zastal, „vy jste neviděli tu ženskou?
Zdenda chtěl naznačit, že by mohla dcerunku doprovodit.“ „Pánové“
vstoupil do hovoru pan Jiří Choulík, „ta je rostlá zrovna jak ten
pyrrhocactus z hor.“ „Když přirovnání ke kaktusu, tak jako eriosyce
z hor, Jirko, ta je alespoň rodu ženského a o nic horší.“ Ještě
trochu dopálený pokladník skočil předřečníku do řeči „jak můžeš
vědět kterej kaktus je v jakým rodu? To je tak hloupě zařadil ten,
kdo je pojmenoval. Ten pyrrhocactus umadeave byla za Friče ta
friesia, tedy ženská a neříkej, že se kaktusy daj operovat jako
lidi! Jdu na panáka!“.
„Tak vy mi zase jdete nazdobit bar?“, usmála se na starou šestici
hospodská Barbora. „A kdo jinej by tě ho měl zdobit, Báro? Čtvrtky a
pondělky nejsou na uživení, vždycky to říkáš, no a my to
zachraňujeme.“ Pokladník, jenž byl jindy za barem ve svém živlu, měl
dneska hloupé názory, „a co třeba asterias, je to ženská nebo chlap?
Ten nebo ta? Jak může někdo u kaktusu poznat, jestli má pipinu nebo
frantíka?!“ „Tak si tím nelam hlavu Tondo, ten Pyrrhocactus umadeave
nebo ta Friesia umadeave, prostě je to ženská jako lusk.“ Pokladník
praštil pěstí do pultu, „proč lusk? Neserte mě, lusk je jasně ten!“
Bára vycítila, oč běží, „copak, líbila se vám panička? Však si dala
u baru dvě tulamorky, než našla odvahu se na vás podívat. Té asi
chutná. A pozor, dědouškové, kam vleze pěkná ženská, vždycky se to
porve“. „Copak mezi nás někdo leze, Báro? Mně stačí ta malá, ta mi
dneska hnula žlučí!“ Předseda konečně pochopil pokladníkův vztek,
„snad si nemyslíš, že to udělala schválně? Když si měl ten
pyrrhocactus, nebo chceš-li tu friesiu, to ještě nebyla na světě!
Všichni víme, že tenhle pěknej prevít se nedá udržet stejně jako
tam, ale nezlob se, ten tvůj opravdu za moc nestál!“.
Sobotní oblohu zalila bledá modř a sem tam nějaké to éro, a protože
bylo září, určitě v jednom z nich seděla nějaká ta parta kaktusářů.
Stará šestice už byla s předstihem pohromadě, už měla za sebou
prohlídku pokladníkových kaktusů a jako každým rokem je ohodnotila
na jedničku. Zavládla očekávaná pohoda, chutný rozkroj a dobré pivo.
„Stejně to byl dobrej nápad investovat do chlazení s kompresorem.
Pamatujete, jak jsme měli pumpičku na kolo a přes noc sud ve studni?
To museli obsluhovat dva.“ „A neříkej, že nám nechutnalo, i když
bylo pokaždé třičtvrtě půllitru pěny.“ Předseda vzdal hrdě kamarádům
hold, „kterej spolek se může pochlubit vlastním chlazením? Chlapci
jsem na vás hrdej, na zdraví!“.
„Předsedo“, vstoupil do hovoru pan Choulík, „ale co s tou malou,
přečte ty čtyři knižní saláty a co dál? Chceš jí říct, že jsme za
deset let investovali jenom do pivního chlazení a přečetli čtyři
knihy? Měli bychom nějakou novější objednat.“ Předseda se trochu
zastyděl, „to jo, to objednáme, ale stejně si myslí, že pro tu malou
bude nejúžasnější, když jí každej vezme do sbírky a něco poví.
Vzpomínám na své začátky, než klubové oficiality dali mně víc osobní
návštěvy“. „A ve zralém věku po schůzi hospoda, je to tak Zdeňku?“
„To máš pravdu, ale řekněte, co jsme znali v jejích letech?
Echinopsis a rebutii. Podívej, jak ona to ze sebe sype.“ „A teď si
představte, kdyby přišel mladej horlivej kandidát na předsedu, jakej
grund mu předáme? Chlazení?“ „A co bys chtěl předávat? Máme snad
špatný kaktusy? Nebo jsme špatná parta? Rozhádali jsme se někdy?“
„To ne, ale stejně vymřeme jako Přemyslovci.“
Jen kousek po čtvrté zvonila u branky Terezka. Návštěvu si ujít
nenechala, vzala za vděk prastarou generací. V táborském klubu měla
vrstevníka, ale tahle třetihorní geologická vrstva je na Terezku moc
hluboko. Otevřela milá paní Olga Vorlíková, „co si přeješ holčíčko?“.
„Jsem pozvána k vám na schůzi.“ „Aha, tak ty jsi ta nová? Tak když
tomu říkají schůze, to holt musíš.“ Slušelo jí to, když v
květovaných šatičkách nesla před sebou jako noční petrolejku, v
umělohmotném průhledném krytu rozkvetlý kaktus. Paní Vorlíková
Terezku uvedla k rozjařenému stolečku, „že prej je slečinka pozvána
na schůzi, to by mě moc zajímalo, co zrovna probíráte, proviant nebo
doktory?“. „Zapomněla si na chlast, Olinko, ale ani jedno ani druhý!
Představ si, plánujeme zpronevěru klubový pokladny, ale nejdříve
tady slečince koupíme ještě jednu knihu a potom necháme předsedovi
udělat mladistvou plastiku, aby nalákal nějaký ženský do klubovny!“
„Cha, cha, s tím vaším jměním mu nevyžehlej ani pytlíky pod vočima a
co ta Bejrakova jizva Zdeňku? Já bych to řešila pudrem a tady slečně
koupila knihy tři“, úsměvně navrhla paní Vorlíková. Předseda si
zmíněnou jizvu pohladil, „ještě nedávno jsi říkala jak je ten
drápanec mužný, Olinko, to nám to letí a co ty Terezko? Přinesla jsi
nám ukázat kaktus?“. „Přinesla jsem si ho sprášit s jiným. Tedy
stejným, ale jiným, jestli tady nějaký kvete. Je to mé prvně
kvetoucí cohauliense.“
Terezka odšroubovala horní část průhledného krytu, „myslíte, že se
tu takový najde?“ prosebně se podívala na pana Vorlíka, ten se v
zápětí usmál, „je pozdě, podívej, teď už je sprášenej se sousedovic
hortensií“. Všichni se zadívali na Terezčin květ, jehož okvětní žluť
narušil temný kožíšek včely opylovačky. „Tak, Terezko a budeš mít
křížence s hortensií, podívejte, jak se v tom pylu ráchá.“ „To
nevadí, maminka má hortensie ráda.“ „A co když má na sobě ještě
starý pyl švestek?“ Terezka se zamyslela, „tak budeme s maminkou
pálit slivovici“. Všechny svojí pohotovou odpovědí rozesmála. Pan
Choulík vytřeštil oči, „a co když byla, Terezko, předtím ta včelka
ve skleníku na kaktusu a ty budeš teď mít kaktusovou hybridu? A to
je, panečku, pro kaktusáře pěkná ostuda!“. Terezka zrovna tak
vypoulila oči, „ha a co když odsud teprve do skleníku poletí? Kšá!“.
Mávnutím ruky splašila včelku a jako že se dívá za nezbednicí letící
do skleníku, „a je tam a pan Vorlík bude mít samé hybridy, samé
dětičky s tím mým!“. To už se rozesmála i paní Vorlíková, „takže pro
letošek máš se semeny utrum, Oldo, slyšíš to?“. Po tomhle vystoupení
běžela se souhlasem pana Vorlíka Terka do skleníku. „Tak co jí
říkáte? Je to škvrně, ale je s ní sranda.“
Jestliže před dvěma hodinami stálo před brankou stvoření roztomilé,
nyní to bylo stvoření rajcovní, jako kdyby bylo jeho cílem nenechat
nikoho na pokoji, snad ani psy a zvláště muže v rozmezí od patnácti
do smrti. Mladší by okukovali hruď, starší rozjeté boky, psi oči a
levharti nehty. Paní Vorlíková projela u vrátek briskně všechno
najednou, „co si přejete, mladá paní?“. „Jdu vyzvednout tu naší
Terku, pokud tedy nešla za školu, což nepředpokládám, protože se na
schůzi moc těšila.“ „Vám také řekla, že jde na schůzi? No tak se
pojďte, mladá paní, na tu schůzi podívat, takhle se radí snad jen v
parlamentu.“ Pan Choulík zapomněl točit kuřata, Matějka pivo, Vorlík
položil knihu, ve které listoval, protože ta zatracená Terezka
objevila chybu na jeho jmenovce a jako důkaz předložila svůj tablet
se správným pojmenováním. „Jestli jsi měla pravdu, tu rostlinu tě
dám a pojmenuj si jí třeba po Havlovi“, zakončil urputné hledání
důkazu, když jako ostatní uviděl přicházet tu nádherně rostlou
friesiu. Předseda zdvořilostně nabídl mladé paní židli, „posaďte se,
mladá paní, dneska to není schůze jako taková, dneska je to…, dneska
dokazujeme, že ti důchodci ještě žijí naplno!“.
Paní Vorlíková si přisadila, „v tomhle, mladá paní, nikdy napůl
nežili“. Pan Matějka filosofoval, „umělci si nad svým dílem také
rádi přihnou a ty naše kaktusy to umělecká díla jsou! Vono je umění
udržet je tady v těch stínadlech, jako v přírodě, to je honění,
mladá paní, a odříkání a když ještě takové malé škvrně řekne, že je
máte špatně pojmenované, to si musíte přihnout chtě nechtě a k tomu
dát něco na zub. Je to tak Tondo?“. Místo pokladníka odpověděla opět
jeho žena, „nevěřte jim, mladá paní, voni by si přihnuli, i kdyby tu
Terezka nebyla, voni by spolu debužírovali, i kdyby jim všechny
kaktusy dávno sežrala vlnatka“. Konečně ta hezká mladá paní ztratila
slovo, „není třeba žádných omluv, dobře vím, jak mě Terka umí
vědomostmi z počítače opravit, někdy bych si z toho sama přihnula,
jak říkáte. Tak Terko, jak jsi na tom?“. Dcerunka spojila ruce v
dojemný prosík, „mami, ještě chvíli, prosím“. A že se takováhle
ženská jen tak na svobodu nepouští, to věděli všichni a nejvíc pan
domácí pokladník Vorlík, „co vám nabídnu k pití, mladá paní? Za
chvíli se rozsypou kuřata, jsou z domácího chovu, nebo račte domácí
klobásky?“.
Mladá paní se mile usmála, „děkuji, to slůvko domácí se mnou vždycky
zamává, zvláště když jsou opravdu od pana domácího a jeho domácností
voní, ale...“. Pokladník nenechal mladou paní domluvit, popadl jednu
klobásu, „no dyť, tyhle voní předsedovic šatníkem, botníkem, komínem
i dobrým srdcem. Snad nás nepodezíráte, že jsou vodněkud z marketu?!
Zdeňku, nabídni mladé paní svůj výtvor, ať má tu dobrotu přímo z
rukou domácího. A já vám jdu natočit, mladá paní“. „To opravdu
nechoďte, já řídím, auto jsem vám nechala ve vratech.“ „To nevadí,
mladá paní, z nás určitě už nikdo nepojede, já nechal auto na ulici
a vy si klidně ve vratech stůjte do zítra, Nové Hrady přehodíte
kamenem, ráno si pro auto skočíte!“ „Ráno mě do skoku nebude, jedu
do Stropnice na výběrové řízení.“
„Do Stropnice? Do té dolní u Římova?“ „Ne tohle je Horní Stropnice
pod Dobrou Vodou.“ „Tak to se na vás budou od zítřka dívat svatí z
kláštera, to musíte ještě zavčasu zhřešit, potom už to nepůjde.“
Pokladník postavil sklenici na stůl a Terezka se přimluvila, „mami,
tak nikam nespěchej, ještě si ani neviděla kaktusy“.
Dobré pivo z klubového chlazení, kterým se pánové hrdě pochlubili a
domácí klobásky k tomu, zavdaly hříchu, „nad jedním se novohradští
strážníci smilují“. Seděla cudně a nechala se zpovídat jako oběma
rodiči na námluvách a když jí Terezka pozvala na prohlídku krásných
rostlin, byla jak v doprovodu galantních rytířů. Ve skleníku se
rozhlédla, „myslela jsem, že umělci si přihnou, když se dílo nedaří,
ale vy si, jak koukám, přihýbáte, i když je dílo zdárné?“. „Tak to
zase ne, mladá paní, tak to není“, pokladník zamával výhrůžným
inkvizičním prstem, „třeba tahle parodie, vidíte dole ten ohavný
šedý strup? To jsem podcenil jarní slunce, spálila se jako jíška do
polívky!“. Terezka se rozesmála, „no jo, mami, ale to jsem ještě
nebyla ani na světě, to už by se přece zapíjet nemuselo, že jo?“.
Pokladník se na Terezku podíval káravě a vyhledal rostlinu s
rezavými skvrnkami, „a co tahle, tu jsem nedávno popálil postřikem!
Furt se něco děje, mladá paní, furt vám něco kazí dílo, jednou
sviluška, tu vystrnadí vlnatka, a když se ty dvě spolčí a dorazí
ještě kořenová hniloba, nemyslete, že nejsme ustaraní jako umělci,
no řekni, Zdeňku?“. „Tak to musím potvrdit, mladá paní! A vůbec
největší škůdce našemu kaktusářskému umění je ochablé, nemastné a
neslané světlo, to dílo pokazí nejvíc, jako kdyby Michelangelo
zdobil Sixtinskou kapli při jedné mizerné svíčce, to by byly panečku
postavičky, Kristus jak Pandrhola a císařovna v minisukni.“
Terezka se vmísila do hovoru, „to je pravda, mami, víš, že ten
hroznej kaktus, ten umadeave, co jsem tě ukazovala, vypěstoval tady
pan Vorlík? To já vůbec nevěděla“. Tentokrát se Terka smála sama a
Vorlík to drzé škvrně v duchu proklel. „Vypěstoval jsem ho, mladá
paní, to jo, bylo to dílo nevydařené, ale zkuste nanášet řasenku
nebo lakovat si nehty při měsíčku, přetáhnete, umouníte se a to by
byla škoda, vždyť vy máte nehty jako adventní svíce. Fialová je
barva důstojnosti, ale také půstu a ten, doufám, dnes držet
nebudete.“ Maminka Terezky se zeptala, „a proč je tak těžké
vypěstovat ten…, jak jste jej jmenoval?“. Pokladník se šibalsky
rozhlédl po ostatních „protože udělali z ženské chlapa a to je
neovladatelná kombinace, mladá paní!“. „Nevěřte tomu, mladá paní, má
na něj spadeno, protože ho nezvládl, on totiž ten kaktus žije na
horách, kde je vzduch čistý jako do polovodičů křemík a záření silné
jako z útrob Temelína.“ „Tos to teda mladé paní vysvětlil, to si
tomu dal, teď bude myslet, že je to nějakej laboratorní vejpěstek!“
Tu srandovní přestřelku Terezka nevydržela, „mami, já tě to
přeložím, ten kaktus se dříve jmenoval Friesia umadeave, tedy jako
rodu ženského, potom jej přejmenovali na pána se jménem Pyrrhocactus
umadeave a v domovině, tedy v Andách, žije na horách, kde je
nezkažený vzduch a slunce má sílu jako atom, mami, ale pan Vorlík
neví, že už je zpátky v rodu ženském, protože podle nejnovější
nomenklatury je to zase jiná paní, paní Eriosyce umadeave a je moc
krásná“. Pana Vorlíka se Terezčina neomalenost dotkla, „jenomže
vydržovat si pěknou ženskou, to něco obnáší, já denně takovou do
solárka nosit nebudu, to jí radši oželím!“.
Pan Kobliha obhájil pokladníka jako svou pravou ruku, „hezkej nebo
hezká, to je jedno, ale potvora tenhle kaktus je. Ten nejhezčí jsem
kdysi viděl u pana Ryse v Unhošti, tam si rostl v horní poličce,
uhlazený jako ježčí král. A že prý jeho bráška nedávno odešel. No,
všechno holt vypěstovat neumíme. Jako ti umělci, kolikrát má pan
malíř jasnou vizi a nakonec je z toho nepěkná mazanice. Podívejte na
tohle ornátum, je vděčné a přitom krásné, je široké a nazdobené jako
vánoční koule a hodné až běda, nepamatuju, že by mně doma nějaké
shnilo“. Terezka se přitulila k mamince, „ale co roste snadno, to
není vzácné“. Maminka Terezku pohladila, „vždyť ty taky rosteš dobře
a stejně jsi mi vzácná“. Ve skleníku bylo na filosofickou diskusi
příliš horko, i když jí pánové natahovaly jako těsto pod válem. Bylo
hezké pozorovat, jak mladé paní vlhnou ramena, jak občas vlahými
prsty protřese malé bolerko nad ňadry, rodila se bujná fantazie co
se horkem děje pod látkou tam na úrovni parapetu a jako izolační
papír z kondenzátoru prosvitlo každou kapkou elegantní triko pod
titěrným bolerkem.
Pánské snění zpřetrhala Terezčina poznámka, „tady máte špatnou
jmenovku, pane Vorlíku, Eriocactus warasii už dávno není Eriocactus,
ale Notocactus warasii“. Pan Vorlík se na to drzé škvrně osopil, „no
a co, ty myslíš, že pokaždé něčí šachové kombinaci půjdu do skleníku
přepisovat jmenovky? Až budeš mít tolik kaktusů co já, necháš věci,
jak jsou!“. Terezka zatahala maminku za cíp bolerka, „to je divný,
mami, jako kdyby na mapě přejmenovali ulici a nevyměnili starou
ceduli na rohu, to by byl maglajz“. „S těmi ulicemi je to trochu
jinak“, oponoval Terezce pan Bernášek, „nomenklaturu kaktusů mění
poznání, ulice nejčastěji revoluce. Z Vídeňské Moskevská, z
Moskevské Americká, ti jedni nám vnutili pochybnou politiku, ti
poslední mizernou kulturu“. „Ta poslední vítězná revoluce“,
prorokoval předseda, „nás ještě čeká, ale po kom se bude jmenovat
zmíněná ulice, to ví jen hvězdy. Mně se zdá, že naše vítězství je
pivní chlazení, a to nám musí mladá paní ještě jednou ohodnotit“. A
mladá paní předsedovu prosbu ohodnotila kresbou bílé pěny uvnitř
prázdné sklenice, tak malebné jako jen je kresba bílých vloček na
těle ornát. „Tak takhle jsem naposledy schůzovala jako vedoucí na
pionýrském táboře, když ta utahaná drobotina konečně usínala.
Tábor byl kousek od vesnice. Najednou z kapradí vyskočila s
plechovkou na ocase splašená kočka a jako torpédo černej čokl.
Chudák kočka kličkovala přes táborové nástupiště, torpédo jí
zasáhlo, chvíli z nich byl chomáč prachu, pak najednou kočka s
volným ocasem odběhla, čokl si uprostřed placu pochutnal na zbytku
lančmítu a ještě vylízanou plechovku zahrabal na horší časy. Byl to
džentlmen, daly jsme mu napít piva. Lančmít měli ti naši pionýři
předešlý den ke svačině, ale Terezko, teď už opravdu musíme.“ „Kam
byste chodila, mladá paní, třeba se i tady najde nějakej džentlmen,
počkejte, pro něco skočím“, nařídil pokladník, sedl na kolo a
upaloval do hospody. Na pult položil lahvičku od léků, „Barborko,
tři tulamorky přes ulici“. „Proboha, do toho? Vždyť je to jak na
ranní moč! Kam to neseš?“ „Víš, že máme dneska schůzi u nás? V
sobotu máš hostů dost, to nás nepotřebuješ. Tak odměřuj, šupito!“ „A
nerozvrací náhodou vaše dušičky ta hezká mladá paní vod minule? Ta
si poroučela tulamorku, co mi k tomu povíš?“ „Nestarej se, u třetího
stolu to máš jako u Suchánků!“
Na zpáteční cestě Vorlík přišlápl a v duchu si
pochvaloval, „jak ty staré nohy najednou bezbolestně fungujou, když
má člověk upito a žene s dalším chlastem, aby mohl dolejt pěkný
ženský. Jak by za pípou Bára čuměla mít ve spolku takovou nafurt.
Místo ní máme to její drzé škvrně, co si mě klidně zesměšní. Klidně
přede všemi řekne, že tu hroznou Friesiu umadeave jsem vypěstoval
já. Jak se to snadno řekne. Co já se jí navysíval a nikdy nic.
Nevyklíčilo jediné semeno“.
Tenhle kaktus, ať vona nebo von, Vorlíka odjakživa dráždil krásou a
nedostupností. Žádnou nabídku semen nepropásl a tvrdošíjně zkoušel,
dokud se jedno sémě nesmilovalo, roubnul jej a vytvořil tu ostudnou
schoulu. Dneska to dělá jinak, světlo má přednost přede vším! To pro
tu horskou krásku platí dvojnásob. Však má také několik utajených
semenáčků na psí boudě, jen tak pod nebem. Žádný klokot to není, ale
drží se. Asi jim dělá dobře teplo na kořeny, co v noci vyzařuje
fenka. Ale takovou umadeave jakou má na obrázku na nočním stolku, té
už se asi nedožije, ale proč se nepokusit? Sedí tam v rámečku mezi
horským kamením jako nedovřený leknín, trny sčesané k nebi jako
prosebné prsty. Udržet je při životě širší než vyšší, to je,
panečku, cíl. A jedno jestli je opustí menší nebo větší, hlavně ne
vyšší než širší. Kdyby měli kaktusáři svého boha, jako vinaři
Svatého Urbana nebo havíři Barboru, přál by si tam nahoře řád bílé
Friesei.
Když pokladník projel vrátky, bylo mu hloupé jít s lahvičkou, jak
řekla Barborka s lahvičkou na moč k rozjařenému stolu, raději nalil
štamprličku v kuchyni. „Tak mladá paní, na váš zítřejší konkurs, a
nezoufejte, když vás odmítnou, my vás bereme!“ Mladá paní pookřála,
když prohlédla zlatohnědý obsah skleničky. „A výměr? Jaký platový
výměr nabídnete? A benefity? Služební vůz, byt, telefon, rekreaci?“
„Něco lepšího, mladá paní, nabízíme podíl na chlazení a dobrou
partu!“ „To je od vás sice hezké, ale já jsem samoživitelka, ženská
co už jednu bitvu prohrála a nerada pokouší osud, raději ať jsem na
dohled těm svatým z kláštera v Dobré Vodě.“ „Tak vidíte, aby tomu
tak bylo, tu skleničku si s námi dát musíte“, naléhal pokladník.
Maminka Terezky přivoněla, poznala svojí oblíbenou, „jak víte, že
mám tohle ráda?“.
Pokladník se usmál, „i kaktusáři mají své zpravodajské služby, to
byste viděla, jak umí pracovat, když se objeví nějaká novinka v
zapadlých mexických horách!“. „Anebo zpravodajové, kteří si
zapisují, kolik jste prodala kaktusů a pak s tím ženou na berňák,
znám jednoho, naštěstí je takových jak šafránu.“ „Nedivím se, v tom
jsem rarita, mě na finanční promyšleně udal vlastní manžel, co víc
si od života přát?“ Postěžování si mladé ženy popohnalo pokladníka,
„tak za takové útrapy, mladá paní, musíte ještě do druhé nohy“.
Běžel do kuchyně, aby z nicotné lahvičky vyždímal druhou tulamorku,
postavil jí před ozdobnou paní a s chutí sledoval, jak se na tu
medovou barvu pousmála. Kamarádům dolil oblíbený fernet a hosty
vyzval, „tak ať se v našem životě už neobjeví žádný mizerný práskač“.
Terezka hořela štěstím, že maminka ještě zůstala, poletovala mezi
hosty, zalétala i do skleníku, kde v krabičce od fajnových hodinek
objevila nádhernou Lizetku, tu vykládanou ozdobnou pinzetku,
uloženou pod parapetem a chráněnou před palčivým sluncem. S
dovolením ji položila na hodovní stůl.
Předseda předešel pokladníka zakoukaného do Terezčiny maminky,
„tahle pinzetka je kouzelná, Terezko, s tou jde pikýrování jedna
báseň, účinnost má jako elektrický motor, je nejspíše ze staré
Indie, kdy ještě celý indický národ musel sloužit Anglii“. Terezka
se podivila, „to přece ještě kaktusy lidi neměli“. „Neměli, to máš
pravdu, asi byla nástrojem doktorů vznešených lidí.“ „Anebo“,
rozesmála se Terezka, „nebo s ní vyndávali vši z vlasů královny“.
S úsměvem jí provokativně štítivě položila a opět nechtěně
zburcovala nevoli, „ty jsi nějaká drzá, poslyš“, nechal se dětinsky
vytočit pokladník, „víš vůbec, jak je velká veš? Myslíš, že by
touhle lopatičkou nepropadla?“. Terezka se nedala, „jenomže
královské vši jsou o mnoho větší než normální, to dá rozum“.
Terezčina maminka udělal přítrž drze roztomilé zábavě, „královny
mají přece jiné přednosti, Terezko, tak dej tu skvostnou pinzetku na
místo a šupajdy domů“. Když Terezka vyšla ze skleníku, maminka se
loučila, „bylo nám tu s vámi dobře, tak zase někdy nashledanou“. „A
pro auto si přijďte ráno, mladá paní, vezmu si na celou noc strážní
službu.“ „Jé je, mladá paní“, ozvala se paní Vorlíková, „tak to si
přijďte vo půlnoci poslechnout, jak stráží“.
Pokladník se chvíli díval za vzdalující se elegancí, potom přeběhl
do kuchyně, aby si pohledem do ulice tu slast prodloužil, jenomže
místo ťapkání hezky modelovaných nohou, uslyšel bouchnutí
automobilových dveří a trochu divočejší rozjezd končil v
nezvládnutém oblouku ranou do zaparkovaného auta na protější straně.
I když v tu dobu ždímal z lahvičky poslední tulamorku, hned si
uvědomil, že mladá paní tu ránu způsobila o jeho auto. Div že si
kořalku nevychrstl do vytřeštěných očí, jakou rychlostí mu vylétla
ruka, „ta kráva mě napicla!“. Vyklonil se z okna, aby lépe viděl
manévr té krávy, protože mu připadlo, že chce vzít kramle, couvla,
aby oblouk znovu lépe vytočila a rozjela se vpřed. Rozezlený Vorlík
popadl telefon a bezhlavě zavolal stopadesátosmičku, kam nahlásil
místo, číslo i jméno škodné. Potom vyběhl do zahrady, rozjařený
stolek zburcoval voláním, „vona mi picla auto a zdrhá!“. Bylo
štěstím, ale vzápětí neštěstím, že v tom malém městečku byla
policejní hlídka jen o pár rohů dál.
Když Vorlík vyběhl, hlídka už se řítila do ulice. Teprve když
zamával, všiml si, že mladá paní zaparkovala jen o kousek dál, aby
se podívala, co způsobila. Služba, které neuniklo rozmlácené světlo,
a odřený bok auta Terezčiny miminky jednala opravdu operativně,
vyzvala řidičku ke kontrole totožnosti a následně zadržené podala tu
prokletou pryžovou věc. Nahromaděná šestice starých kaktusářů se
smutně dívala na výjev, který ztratil glanc dnešního odpoledne,
nikdo se už nezadíval na elegantně vyduté boky hezké ženy, každý
s napětím pozoroval dmoucí balonek, „no potěš pánbů, kde se tak
rychle ti mizerové vylíhli?“, naříkal předseda, „to někdo musel
vidět a naprášit, jinak to není možný!“.
Pokladník Vorlík, do něhož byla Vorlíková zavěšena, jakoby z
povzdáli společně pozorovali beznadějně hořící dům, zakoktal, „tohle
se nemělo stát, proč do toho lezla?“. Jako ropuší hrdlo zakvákal
nadmutý balonek jasné pozitivum a příslušníci přistoupili k dalším
krokům. Zavedli mladou paní na místo činu, kde rovněž vyzvali
majitele poškozeného vozu k totožnosti a poté ověřovali telefonní
svědectví. Pokorné mlčení pana Vorlíka nebralo konce, dokud s ním
manželka nezalomcovala, „tak řekni, že ne, že to byl někdo z ulice!
Toníku!“. Antonín Vorlík dobře pochopil, že jedno stařecké zapírání
je na mladou digitální techniku krátké a vyhrkl, „ujely mi nervy,
myslel jsem, že mladá paní bere roha, omlouvám se“. Paní Vorlíková
se manžela opovržlivě pustila, „to jsou ty vaše schůze“.
Nikdo z kaktusářů se nezmohl na slovo, zvláště když viděli na
chodníku samotnou Terezku, jak přihlíží celé té zpackané schůzi. Co
si o nás může myslet? Vorlík se podíval na Terezčinu maminku, „vážně
jsem myslel, že mi v tom necháte, moc mě to mrzí“. Mladší příslušník
zareagoval nemilosrdně, „to jste si měl rozmyslet dřív, teď je na
lítost pozdě“. Uniformovaní rutinně sepsali potřebný materiál a
místo činu opustili. Maminka, jež si od ostatních držela štítivý
odstup, zavolala na Terezku. Odcházeli ruku v ruce, jako výstavní
siamská kočka s věrným kotětem a šest cirkusových medvědů je
vyprovázelo mrzutým pohledem. Najednou se to malé škvrně od maminky
odlouplo, přiběhlo zpátky a s královskou hrdostí sdělilo medvědí
šestici, „moje maminka je v podmínce, vy burani“.
Jak na tramvajovém ostrůvku uprostřed podružné silničky stáli
novohradští kaktusáři, v čele ustrnulý pokladník Vorlík a kousek
před nimi ťapkaly dvě zklamané ženy, co každou chvíli zmizí za
uličním rohem. Správce klubových peněz promluvil první, „já myslel,
že je to dáma a vona je to vobyčejná slepice“. „Hm, asi je čas to
rozpustit“, navrhl předseda. „Co chceš rozpouštět? Nepovedenou
schůzi nebo klub?“ „Myslím, že to druhé. Nerad bych slyšel, „voni to
do ní lili, a když nebyla povolná, se třemi promile jí posadili za
volant a ještě na ni zavolali policajty. Znáte přece lidi.“ „Zdeňku,
nedramatizuj, sedla si tam sama!“, obhajoval svůj kiks pokladník.
„Ale proč si volal chlupatý, mohli jsme to vyřídit mezi sebou, vona
by tě škodu zaplatila, nebo by sis to vzal z pokladny! Jedny
promáčklé dveře nic neznamená. Co když je ta ženská opravdu v
podmínce?“ Předseda doplnil Matějkovy obavy, „jo, co když půjde
sedět, co bude s tou malou?“.
Pokladník zatáhl oprátku citům, „pro nic za nic by podmínku
nedostala, dobře jsem si všiml, jak jí chutná pití, tak ať se
postará, nikdo ji za volant nenutil, naopak! To víte dobře“. „Tondo
jsi zaujatej, před chvílí si to do ní nalejval a teď dáváš ruce
pryč? Nebo se tě dotklo, že tě ta malá vopravila jmenovky a nechtěně
ukázala na tvou kaktusovou schoulu?“ „Nechte toho, nikam to nevede“,
vmísil se do výčitek předseda Kobliha, „jdeme pomoc s úklidem a pro
dnešek končíme“. „A to jako chcete vodejít a nechat mě trápit se se
starou? Viděli jste, jak po mně civěla? A ta malá ta mě rozházet
nemůže. A taky jste slyšeli mou nabídku, že jim v noci auto vohlídám!“
„Máš možnost hlídat, je vodstavený kousek dál, Antoníne. Jsem moc
zvědav, jak se ta ženská dostane do Stropnice na konkurz, jestli jí
vzali řidičák!“ Paní Vorlíková už se ten večer neukázala.
Po trošce úklidu se předseda Kobliha loučil slovy, „řeknu vám, nemít
upito, když přijeli strážci zákona, vzal bych tu bouračku na sebe“.
S přicházejícím soumrakem se díky pokladníkovo nevraživosti
schylovalo mezi zbylými k hádce, proto jeden za druhým pohostinnou
zahradu Vorlíkových opouštěli. Ten večer se rozmrzelý pokladník
zhvízdal jako prase. Ráno jej paní Vorlíková našla přikrytého hadrem
vedle psí boudy se svými mladými milenkami Friesií umadeave, „máš
kolem sebe nablito, hrdino, jdi se vydrbat!“.
Nástup do výkonu trestu paní Miroslava Macků neodkládala, „čím dřív,
Terezko, tím líp, alespoň si ten můj obličej oddychne od líčidel“.
„Ty se, mami, ve vězení nebudeš vůbec malovat?“ „A k čemu? Jsou
prostory, kde ti je hezkej kukuč k ničemu, nebo naopak na obtíž.“
„Hm, ale stejně budeš ta nejhezčí vězeňkyně, mami. To já se v děcáku
malovat budu, aby měly vychoužky vztek. A nejlepší by bylo, kdyby
tam pracoval ten dědek Vorlík, to bych ho potrápila! To bych se
vopařila horkou vodou a svedla to na něj, mami.“ „Hlupáčku, to by
tak za to stálo, nemysli už na dědka, raději mi řekni, co ještě
nakoupíme. Vězeňskou práci mám kvůli tobě slíbenou tak snad se nad
dobrým chováním smilují. Nějaké peníze na přilepšenou ti budu
posílat sem do Hradů přímo do domova. „Mami a fakt to není pasťák?“
„Terezko, není, je to normální dětskej domov pro normální děti,
které přijdou o všechno, nebo co mají takovou smolnou maminku, jako
máš ty.“ „Ty přece, mami, za to nemůžeš, že z táty udělala práce
zpátky vzteklou vopici. Hlavně abych si mohla vzít s sebou kaktusy,
mají tam snad okna, ne?“
Pokračování Terezčiných příběhů z andělského domova napříště…
|
