Hermína

Krásní lidé mají život jednodušší. Jsou výjímeční, jsou prý zajímaví, a když se jim huby okoukají, ochotně pomůže bulvární retuš. Někdy dá moc a moc práce krásu udržet. Mnohé „umělkyně“, co vysychají zevnitř, nemohou se smířit, že okorávají i navenek a na své turné tahají nezbytnou údržbářskou tašku s vercajkem. Kolem hezkého stařečka, kterého jsem vyčmuchal, byl také kdysi skandál. Byl slavný a je o něm popsáno moc stránek papíru, ne však v bulváru. Ty popsané papíry mají úřední razítka a jsou založeny v soudních, policejních a vězeňských spisech. Ve své chalupě na Radnickém potoce si bývalý krajský tajemník Antonín Kapek vpálil kulku do těla. Tenkrát jsme škodolibě říkali, „takových ještě bude“. Ale byl jediný. Převzal svědomí za „všechny staré struktury“. Ostatní v tichosti a bezbolestně odešli řešit osobní věci budoucí. A snad ten Antonín převzal svědomí i za ty, kteří stařečkovi zkřížili cestu. Když slovo super začalo být nedostatečné, když prorazilo slovo hyper, když jsme my utržení ze řetězu ukázali světu, že umíme také žít, když nám pevně nový řetěz nasadily řetězce obchodní, stal se za mne staromilec a objevil jsem tajemství starých rostlin. Podruhé jsem otevřel knihu o A. V. Fričovi. Vidět tak rostliny, co prošly jeho rukama. Tou myšlenkou jsem byl posedlý a všude se ptal, může být ještě nějaká naživu? Až jednou na kaktusářském reji jsem dostal informaci, „ale neber to jako tutovku. To je let, co jsem tam byl. Možná už není vůbec živý“.

Trochu jsem se bál, když jsem přijížděl do Blahoust do zapadlé vesničky při ústí Úterského potoka, ale ta malebná hospůdka, ta mi dodala kuráž, když jsem seděl venku pod divokou révou a pozoroval malé nádražíčko lokálky. Konečně hospoda, kde není tuctový Gambrinus a kde jsem dostal povzbudivou odpověď, „Jo, je tu takovej, co dělá kaktusy, ale je to cvok. Co mu umřela Božka, nikam nechodí“ dal mi informaci dopolední štamgast, a soused si přidal, „Von je jak poustevník. Toho potkáš jedině v noci, jak někam peláší s pajdavou haksnou, nebo ve středu ráno před Jednotou, to víš, na nic víc se tady nezmůžeme, prej byl kdysi komediantem. Tamhle pod lesem bydlí.“

Zahrada na mírném svahu, zpředu selská vrata, masivní pilíře spojené zděnou klenbou s vlnkami mě připomněly oblíbené Jižní Čechy. Měl jsem strach zazvonit. Říkali přece, že je blázen, že byl komediant. A ještě k tomu hluchej, třetí zvonění a nic? Jestlipak má vůbec elektřinu ten krotitel. Vyhnilou dírou ve výplni vrat, jsem zahlédl prázdný dvůr, otevřenou studnu, na zemi rezavou pumpu a připravený radvanec. Nad dvorkem se táhla loučka s trochou ovocných stromů a za nimi až pod lesem, odrážely slunce skleníky. Přece tu nejsem naplano. Něco tam přece musí mít. Uslyšel jsem zašramocení. Ze studně vylezl hubený človíček, umouněný jako havíř, navíc promáčený, postavil se na pevnou zem a za provaz vytáhl kýbl černé kaše. Tak ten zvonění neuslyší, rozmýšlel jsem, jestli mám mít tu drzost vyrušit jej v práci. Když vylil tu černotu do kolečka, usadil se na okraj studně a já neváhal zabouchat na dřevo silou, až jsem se jeho resonancí sám polekal. Dlouho nic, po chvíli jsem uslyšel šoupavé kroky a vrzání vrátek. Proti mně stál stařec, šlachovitý jako koňský krk a díval se mi věštecky do očí. „Dobrý den, asi vás nezdvořile ruším co? Jenom se chci zeptat, jestli ještě pěstujete kaktusy… a jestli jsou k vidění?“ V tichosti koukal a koukal, až najednou utrousil, „pomůžeš mi se studnou?“ „Jistě že vám pomůžu“ odpověděl jsem překvapeně.

Myslím, že mě jen zkoušel a takovou vstřícnou odpověď ani nečekal, přesto mi pokynul a já vešel do dvora. „Až zavolám, vytáhneš kýbl s bahnem a sklopíš do kolečka.“ „Tak to ne, pane, do studně polezu já, na mě je nahoře horko." Začal jsem se vysvlékat. Nic neřekl, z kůlny donesl pracovní hadry a staré sandály. „Je tam plastová bedna, až tě nohy budou chladem bolet, stoupni si na ní“. To je návštěva, pomyslel jsem si, fakt mi připadá jako cvok, ale pod tím bahnem má milej obličejík. Po žebříku jsem vlezl do studny a nakládal mazlavé bahýnko. Nekonečná práce. Hodinu, dvě, pak mě zavolal na svačinu. Chleba mázlej máslem a tvarohem, jako v pohádce o Drvoštěpovi, otevřel pivo a vytrousil pár slov, „To víš, ještě jí nikdo nečistil a spodní prameny mizí jako poslední dobráci“. Po další hodině zápasu s bahnem jsem vytáhl shnilé plátno, trhalo se jako pavučina. Ještě tak narazit na pravěké kosti, pomyslel jsem si. Po chvilce nakládání najednou zavolal, „Chlapče vylez nahoru“. Chlapče, to oslovení se mi líbilo, protože mě táhlo na čtyřicet. „Podívej, co si naložil do posledního kýblu.“ Podal mi do ruky kovovou placičku. „Poznáš ho?“ Byla to nějaká zašlá mince z těžkého kovu. Natočil jsem jí ke slunci, palcem otřel a uviděl tu nejznámější tvář světa. „Hitler! Je to Áda?“ „Jo, je to Áda. Stříbrná, předválečná pětimarka.“ Vzpomněl jsem si na plátno. „Tam jich možná bude víc, vlezu dolů.“ „Jen se nepřeraž pro toho padoucha, nestál za to.“ Řekl konečně živěji. Měl jsem pravdu. Když jsem vnořil ruku do bahna, tam kde byl zbytek plátna, nahmatal jsem další placičky. Dřeli jsme až do večera. Vodou z řádu přes síto proplachovali bahno a jako zlatokopové házeli odbahněné mince do koše. Na kaktusy jsem zapomněl. Ze studené vody, chladného bahna, i té trochy pálivého slunce jsem byl večer utahaný a neodmítl večeři ani postel.

V devět ráno mě probudilo teplo otevřeného okna. Oblékl jsem civil, opláchl oči a vyšel na vyhřátý dvůr. Seděl čisťounký na židličce, štukovým pískem s vodou cídil to studniční říšské stříbro a házel s cinkáním na hromádku. „Tak se podívej, chlapče, kolik jich tam bylo." Na zemi leželo dobrých dvě stě velkých stříbrných mincí natočených kancléřem, nebo orlicí na hákovém kříži. „A podívej“ podal mi jednu vycíděnou. Opravdu to bylo nádherné stříbro. Z naleštěného vůdce mě zamrazilo. Jsem generace, které byla hrůza druhé války a oprávněně vštěpována. „Ve středu koupím sidol a všechny takhle vycídím. Když si, chlapče, pomyslím, že jsme tu vodu s Ádou patnáct let pili, než byl řád…, to kdyby věděla moje žena, vždycky říkala, nebýt toho padoucha Hitlera, neměli jsme tu ani posraný Rusáky.“

Bylo to zvláštní ráno. Na kaktusy jsem ani nepomyslel, seděl jsem u staré studny s nemluvným šlachovitým cirkusákem, pil pivo a koukal na hromadu Říšských orlic. „Chlapče, klidně si naber, co pobereš, má to jen cenu stříbra. Ale ty jsi chtěl vidět ty kaktusy?“ Přešli jsme palouček, najednou se zastavil a chytl mě za ruku. „Já pitomec! Nelekni se!“ Otevřel dveře prvního skleníku a vyskočil černý labrador. Radost z konce vězení a desítky bujarých výskoků zakončilo zchvácené psí lemtání z litinové vany. „Včera jsem jí zavřel, aby nespadla do studně a pro mizerný stříbrný Dolfíky jsem na ní zapomněl." Nechal mě samotného a šel se pomazlit s fenkou.

Vlhká vůně mně zatěžkala plíce a já koukal jako první Evropan, co uviděl ty prapodivně kulaté obří rostliny v Novém světě. Na levé straně přímo v záhonu rostla abnormálně velká gymnocalycia. Některá byla jako zapuštěný sud. Jiná rostla sloupovitě, ale saglionis co byl téměř přes celý záhon, to byl kousek, snad sto květů najednou. Půlmetrové horidispinum s padesáti růžovými květy. Zvláštní bylo, že rostliny měly dostatečný odstup. Přece musí na stejném místě růst několik desetiletí. Sagliona by musel přesazovat jeřábem. Všiml jsem si rezovatých topenářských trubek. Pravý parapet, byl osázen mně bližšími rostlinami, spegazzinii, cardenasianum, polycephalum. To bylo pokoukání na tak staré rostliny. A docela v rohu, za těmi krasavci, byla nádherná rostlina, ze které se mi tajil dech, a začal jsem se pídit po jmenovce. Jednu nohu jsem nakročil do záhonu, abych viděl celý prostor kolem rostliny. U ostatních jsem sem tam nějakou jmenovku objevil, ale tohle hledání bylo záhadné. Najednou se mi o nohu v uličce otřela mokrá fena. „Ty potvoro studená, jedeš!“ Okřikl jsem ji a vrátil se na pevnou zem.

„Tak cos tam objevil zajímavého?“ „Hledal jsem jmenovku tohohle krasavce.“ „Počkej.“ Zavrtal prsty pod rostlinu a vytáhl malou plechovou tabulku. Snad nějaká zašlá mosaz. Na ní bylo vyraženo trojmístné číslo a pod ním nápis „Friesia umadeave“. Zamrazilo mně a hned na to mé oči navlhly. To přece musí být po něm. Ani jsem se nemusel vyptávat. Sám se pochlubil, že některé rostliny jsou ještě z Božínky. Ale prošly vícero rukama. On je koupil až později. Když viděl, jak jsem naměkko, jak vejrám zavlhlýma očima, rozpovídal se o historii svého kaktusaření. Došli jsme zpátky ke studni, před hromadu stříbrných Dolfíků donesl pivo a vyprávěl svůj příběh.

„Víš, mládí jsem měl pěkný. Ale kaktusy bych pěstovat nemohl. To by mi dal principál, kdybych je tahal po štacích. Můj život byl cirkus, po tátovi artista. Na koni, na provaze, na hrazdě. Nic jinýho jsem neznal a ani nic jinýho nechtěl. Jednou jsme přijeli do města, na domluvenou štaci. To už byly ty hrozný léta studených válek. Přišli jsme na úřad pro povolení a ten pitomec z úřadu chtěl jednat jedině s tím, kdo má stranickou legitimaci. Kdo to kdy viděl u cirkusu. Nikdy to po nás nikdo nechtěl. Neustoupil. Já jsem to nevydržel a chytil ho pod krkem. Von z toho dostal infarkt a museli ho odvést. A já měl konec cirkusování. Šel jsem na čas sedět. Když kluci z cirkusu viděli ty poměry, to ještě mohli jezdit ven, zůstali v Reichu. Za pět neděl mě pustili. Neměl jsem potuchy, jak mě to upláchnutí sebere. Furt jsem měl před očima manéž tam za čárou, dobrodružnou cizinu. Chlapče, i ty ženský mě přestaly brát. Byl jsem tak na dně, že jsem selhával a byl jim pro smích. Myslel jsem jen na to jak zdrhnout. Co jsem se nachodil kolem hranic. Kontrol a prohlídek, co jsem zažil. Vedli mě v evidenci jako hraničního slídila. Na houby do blízkosti hraničního pásma, mě ale zakázat nemohli. Jednou jsem se objevil kousek od přechodu do Rakouska, kde byla cesta až k těm jejich drátům a tam jsem našel místo, co mě zaujalo. Hned za trojitým pletivem bylo Rakousko. Nespal jsem, vymýšlel a vymýšlel. Probíral jsem všechny dobrodruhy, co se pokoušeli ten nesmysl překonat. V balonu ze šusťáků, ve skafandrech pod hladinou Dyje, s tatrovkou naloženou hlínou prorazit závoru, to všechno tu bylo.

Jednou jsem na svůj nápad přišel. Dokonce trochu z oboru. Chlapče, nesměj se, já chtěl přeskočit ten trojitý plot vo tyči. Nápad vzhnat z hlavy nešel. Vlastně jsem ho ani vyhánět nechtěl. Začal jsem chodit na atletické stadiony a pozoroval techniku borců. Sehnal jsem bambus a ve staré pískovně cvičil. Jak já byl votlučenej a rozlámanej. Ale potřebné svaly brzo zpevnily a já sehnal dokonce originál skokanskou tyč. To byla bidlo, to bylo pružení! Ne, jako můj bambus. Jednou mě tak vyhodila, že jsem si vymknul rameno. Běháním jsem ztratil pět kilo. Byl jsem lunt a skákal jako žába. Když jsem měl všechno proměřené a spočtené, všechno jsem prodal, peníze vyšmelil za valuty, zašil do sportovních kalhot a připravil se na cestu.

Tu monstrózní tyč mě odvezl kamarád kousek od hranic. První noc jsem to bidlo přemístil do křovin na vyhlídnuté místo. Všechno jsem měl dávno odkrokováno a spočteno. Den jsem prospal na seně, deku zahrabal a před setměním jsem dorazil na místo. Počkal jsem, až se hlídka vzdálí, tyč vytáhl na cestu, pomodlil se a nadřenými pohyby vystartoval. Chlapče, všechnu sílu z celého těla jsem chytil za pačesy, rozběhl se, stačil ještě počítat kroky a vymrštil se vysoko nad ostnáč, prudce jsem se odrazil od tyče a letěl jako kule z děla. A já zhrzený cirkusák dopadl na rakouskou zem. Jenomže tak tvrdě, že mě praskla kost v noze a rána do palice mě na chvíli odrovnala. Asi jen na pár vteřin. Když jsem se probral, zrovna přiběhl hlídkař, prostrčil ruku pletivem a rval mě z té rakouské země k plotu. Všechnu bolest jsem se snažil překonat a druhou rukou se zachytil za mladou břízku. Přetahovali jsme se. Potom ten hajzlík prostrčil druhou ruku s nožem, a když jsem nevědomky otevřel dlaň, připíchl mě jí k zemi jako pytlák úhoře. Chlapče, já jsem se vztekem i bolestí počůral a nadobro rezignoval. „Proč to děláš? Vždyť já jsem v Rakousku!“, poprosil jsem, ale ten mizera se pyšnil, „Za takovou trofej budu mít vopušťák jako Brno ty hajzle". Tohle mě řekl mladý kluk. Potom vymotal kus ocelového drátu, přitáhl mě i s nožem, drát zakroutil okolo zápěstí a přivázal mě k pletivu. „Musím tě to zaškrtit, abys nám nevykrvácel chlapečku!“ A odběhl volat posilu. Nejhorší bylo, jak nade mnou stálo pět lampasáků, svítili mě do huby a chválili mladíkovo hrdinství. Potom rozpletli pletivo a vtáhli mě do vlasti.

Odvezli mě na rotu, ten jejich felčar mně ošetřil jenom propíchnutou ruku a zlomenou haksnu nechali na ráno. Po nemocnici nekonečné výslechy a šest let kriminálu. Tam bylo víc kopečkářů. To se říkalo těm, co chtěli zdrhnout jako já, víš? Když mě pustili, našel jsem si jednu dobračku, oženil se a koupil tohle stavení. A tady jsem se zamiloval do kaktusů, víc než do lidí. Víš, dodnes vidím toho mladého za plotem. Pro jeden mizernej vopušťák, aby si mohl zašoustat s babou, mě připíchl k cizí zemi jako slizkého úhoře. Ale co, zoufat nebudu, má žena byla zlatá a měli jsme se moc rádi. No a taky jsme měli dvě děti. Trochu opožděně než bylo zvykem. Mají krev po mně a dnes jsou oba v cizině, každý v jiné manéži. Moc rád bych je ještě uviděl.“

Celou dobu vyprávění cídil zbytkem sidolu jednu minci. „Podívej se na toho Ádu. O co byl větší padouch než tatíček Sovětů?“ Podal mi naleštěnou minci a já v duchu slyšel pochod německých píšťal. „Ale co, Hitler nebo Stalin, vždyť my jsme vlastně našli opravdový poklad! To musíme zapít.“ „Víte co? Já jsem dnes viděl dva poklady. Jeden po němcích, druhý po Fričovi. Zvu vás do hospody U Nádraží!“ Zarazil se, ale potom se rozesmál. „Tak to se musím dát honem do gala.“

Pozoroval jsem hromádku stříbra. Přece si nějakou minci vezmu na památku, až budu odcházet. „Podívej, už se zase do toho vejdu… Koukáš nějak divně. Dneska se za to stydět nebudu. Dneska jsme našli poklad!“ Měl na sobě černé obtažené kalhoty s šedým lampasem, krátkou obepnutou vestičku na bílé krajkové košili. A na hlavě? Na hlavě barevnými vzory vyšívaný široký klobouk. „Ty se mi směješ? Mám to sundat?“ Byl z něj nádherný člověk, ale jaksi z jiné, daleké země. „Koukáš hloupě, jdu se převlíct!“ „Ne, nikam nechoďte. Jdeme!“ Chytl jsem ho za paži a vedl ke vrátkům. „Počkej, já přikreju ty Dolfíky.“ Místní v ulicích měli povyražení. Když jsme přišli na terasu před hospodu, nějak se ošíval. „Ty…, jenom na chvíli a hned zase půjdeme, jo?“ Nešli jsme. Ani za hodinu, ani za tři, ani za pět. On byl prostě nádhernej.

Nápadný jako červený trpaslík ve skalce a když po pár pivech hodil na stůl dva Dolfíky, jako by to byly zlaté Louisdory, a zakřičel „platím“, hospoda byla naše. Hospodská je sbalila a běžela dozadu. Za chvíli přišla s manželem. „Tak kdo že bude platit tímhle?“ Hrklo ve mně a trochu jsem z místních dostal strach. Přece jenom, byl to Áda. „Já!“ Beze strachu se přihlásil. „Služebníček“ řekl úsměvně postaru hospodský, „jen poroučejte panstvo, my budeme nosit na stůl" dodal a legračně se uklonil. Fešák v klobouku se ke mně naklonil. „Vidíš, jaká je dneska po tom padouchovi sháňka? Je to nesmazatelná historie, kterou ale lidi časem zlehčují. A víš, jak by Áda hravě zlikvidoval půl národa? Nevíš? Kdyby ze dne na den těm dnešním pirátům nakázal jezdit vlevo jako tenkrát.“ K večeru se sešla i místní kapela. Když se parádně rozehráli, jeden přišel k mému fešákovi s nastaveným kloboukem. „Pane Koutníku…, jednoho Dolfíka na struny, co říkáte?“ „Tobě se chce za tuhle inversní ofinu hrát? A za tenhle vegetariánský knírek? No dám tě ho, ale budeš drnkat až dorána, aby dostal na frak jako před Moskvou! A to se připrav, tam bojovalo hrdinů!“ Když nastal ten pravý hospodský šrumec, najednou se zadíval z pod klobouku někam k nádraží. I já s pivním zrakem uviděl nádherné stvoření, jak táhne od vlaku velikou cestovní tašku.

„Hermína!“ Chytil mě za rameno a jím zacloumal. „Vždyť je to moje dcera Hermína!!“ Obešel stůl a vyběhl tomu stvoření naproti. Upustila tašku, chytila jej kolem krku a několikrát se dokola spolu zatočili. Neváhal jsem, přiběhl, tašku zvedl a nesl za nimi na terasu. Ti starší, co nezapomněli, Hermínu objímali. Jak se ten stařík rozzářil, jak za Hermínou poskakoval, potom na mě zavolal, „Chlapče, skoč pro deset stříbrných Dolfíků! Ať je ten mizera alespoň jednou k něčemu dobrej. Tohle musíme pořádně oslavit!“ A celá hospoda slavila až do rána. Když Hermína umělecky tancovala, obecenstvo stálo. A nechyběl ani noční pláč. Všiml jsem si, jak při jednom tanečku, zavěšena do otce, pláče. Až k ránu mě z pod klobouku pošeptal, „Vidíš, všechno je k něčemu dobrý, zranila se, nemůže dělat pro cirkus co je třeba a já jí mám konečně doma.“ Dopoledne, když jsme se sluncem střízlivěli, jsem si oba prohlížel. Jsou to krásní lidé. Když ale v mém věku myslím krásní, nemyslím ty vrozené bezstarostné mladé tváře, ani dokreslené tváře modelek. Tyhle jsou jiné. Jsou života schopné i za letu vzduchem nad ostnatými dráty.

Když jsme odcházeli, kousek před námi ještě poskakovala Hermína nočním rytmem. Slušely jí ty obtažené tříčtvťáky. Jen ta lýtka měla moc přetěžovaná. Tolik drobných svalů, o kterých jsem neměl ani potuchy, zrovna jako spletené vrbové pomlázky. Posadili jsme se před hromádku prosluněného říšského stříbra a z pod klobouku vyšla nečekaná slova. „Tak co, chlapče, bral bys tuhle krasotinku s takovým podivným věnem?“ Nechtěl jsem kazit legraci, poklekl jsem a s úsměvem požádal stařečka o ruku milované Hermíny.

A věřte, pane Naxero, to krásně opilecké a poetické divadélko, jsme si o rok později a docela střízliví, zahráli před vážným panem farářem ještě jednou.

Tak tuhle opravdovou pohádku, kterou jsem jen trochu překreslil, mě vyprávěl človíček, na kterém jsem viděl nekonečné opojení z Hermíny i malé Hermínky. Ale ta Fričova Friesia, pánové, ta musela být!