|
Pánové kaktusáři, ten ženou tolik střežený
filetovací nůž jsem v rukávu potají vynesl z kuchyně na stejnou
práci, jaká je popsána v téhle povídce. A řeknu vám, šlapal jako
hodinky.
Nikdy jsem nebyl přílišným masožravcem, dobrá bramborová placka
z rozpálené plotny a vymáchaná v rozehřátém másle, je pro mne tím
čím lanýž pro Francouze. A hovězí? Je nedotknutelné od doby, kdy mě
profese povolala jedinkrát projít branou plzeňských jatek. Zrovna
vyháněli telata z dobytčáku. Jedno nešťastně spadlo ze šupny do
odtokového kanálku, o jehož betonovou hranu si polámalo přední nohu.
Nikdy nezapomenu na ty vykulené telecí oči. Ale prase si někdy
dopřeju, to ano. Řeznictví U Kvardů na Slovanské třídě, kde se
prohánějí tramvaje číslo jedna, mám totiž pod okny svého bytu, kde
občasně přespávám. Pravidelně udí. A když udí, schválně nechávají
otevřené dveře do ulice, aby ten nenahraditelný odér zachutnal
i cestujícím tramvají. To potom na skleněnou polici nad chladícími
pulty s masem a salámy, naskládají temné flákoty bůčku, krkovice,
ocásků a žeber, na něž musí zákazníci chtě nechtě z mlsné huby
plných slin prskat, když od prodavačky žádají spontánně vyšší váhu,
než byla ta, co zamýšleli cestou do řeznictví.
Přes mastné pohoří naslouchaly zákazníkům dva páry
ženských uší. Dvě řeznice, jedna menší než druhá. Ta větší,
statnější, si raději hleděla pultu s uzeninami, menší házela masem
s umem barmanky, co míchá ten nejzapeklitější koktejl. Zatímco velká
dvakrát, třikrát ubírala či přidávala na váze, aby se vešla do přání
zákazníka, malá pleskla ukrojenou flákotu na váhu s přesností
řeznického etalonu. S nožem uměla briskně jako pojišťovák s hubou. „Jituš,
tady pán by chtěl připravit deset kilo boku na uzené. Bez kůže a
žebra zvlášť, připravíš to?“ Žádala větší menší. A Jitka skočila
dozadu pro celý bok, na prodejně jej mrskla na špalek „máte štěstí,
tohle prasátko alespoň chvilku svobodně žilo, bylo střeleno na
útěku, libovej frajírek, podívejte“. A já slyšel řeznický koncert.
Kůži ořízla, jakoby strhla náplast z vyhojené kůže „chcete to rovnou
naporcovat?“. Bok přepůlila, žebra odřízla stejně lehce, jako ta
druhá plátek sekané „žebra nechám v páru, po třech nebo čtyřech?“.
Potom zvážila prázdný podnos, do vinglu uříznuté porce naskládala
jako cihly, přenesla na váhu, přehodila kůží a spokojeně se usmála
„deset deset! Mohu nechat?“. S poklonou jsem tenkrát řekl „jestli
pán tich deset deka nechce, já si je rád vezmu“. Podívala se na mě
„jo? Ale kost kůži a maso odseknu v poměru 1:1:2, zbude z toho pět!
Chcete, když pán dovolí?“. Pán nedovolil, odnášel si dvě igelitky
perfektně rozporcovaného boku.
Jednou jsem tu malou přistihl při něčem, z čeho by
se mi normálně zvedl žaludek. Vcházel jsem do prodejny a přes sklo
pod uzeným skaliskem jsem viděl, jak z pultu sebrala větší odpadek
temného syrového masa, určitě hovězí a vsunula jej do úst. Lekla se
pozdravu. Chvilku ustrnula a potom jsem viděl, jak celý kousek bez
přežvykování polykala. Vypoulila oči, přece jen se rozumnější krk
bránil nezvyklému tělesu, nakonec jej ale stud protlačil. Zrůžověla
jako kapky co na pultu zůstaly po šťavnatém soustu. „Co si přejete?
Vy berete, pokud si pamatuji, jenom prasátko. Máme tu rozporcované
jedno prominentní, mělo být na stole našeho premiéra, jenomže ta
jeho svačinářka to zapráskla, že nemá šlechtický původ, myslím tím
to prasátko.“ Její humor mi byl po chuti, odcházel jsem
s premiérskou panenkou a myslel na to, jak někdo může pozřít třeba
to nebohé tele se zlomenou packou těsně před smrtí a ještě k tomu
zasyrova. Večer se mi střídavě vybavovaly z bolesti vypoulené oči
telete a ty její. „No co, je to řemeslo jako jiné, byť krvavé, ale
zvládá jej na jedničku s hvězdičkou. Možná že kdyby tenkrát viděla
za branou jatek stejné tele, šla by radši prodávat mobily a to by
nakonec byla škoda.“ Po každém večerním ulehání jsem si představoval
temnou flákotu v puse. Žaludek se bránil. Cítil jsem, jak zuby
zakusuji do svalových vláken a jak po dásních stéká syrová šťáva
zabitého zvířete. Jednou se mi dokonce zdálo, jak se snažím to
nebohé tele dotlouci pěstí. Jenomže sotva mně otrnulo, byl jsem tam
zas.
Uzené skalisko v polici nad pultem bylo ještě
rozehřáté a vlahé jako po dešti. Pozdravil jsem a viděl, jak se
malá, přede mnou červená. Letní řeznický úbor jí slušel. Ve vlasech
krajkovou čepičku, trochu odulejší tvářičky oproti útlému krku a
létem odhalené klíční kosti mohutné jako trámy z půdy. Chtěla mě
přihrát té druhé, větší, myslela, že jdu pro teplé uzené, ale já se
hrnul k pultu s masem a poručil pětadvacet deka jater, v duchu
doufajíc, že játra obsahují těžké kovy, ty že netrefí. Dobře věděla,
že jsem na koni, že vím, jak se úhledná panička potajmu cpe syrovou
krvavou svalovinou. Tentokrát s nožem váhala, viděl jsem, jak na
flákotu přiložila nůž nejistě, zrovna jako nezkušený štípač špalků,
potom oddálila a rozhodně řízla. Játra hodila na váhu „čtyřiadvacet,
chcete přikrojit?“. „Nemusíte, nikdy nedělám do polívky lichý počet
knedlíčků, co kdyby náhodou někdo přišel na večeři, a jeden by
zůstal plonkový? A nebalte, dejte mi je rovnou do misky, mám kuchyň
tady nahoře zrovna nad vaším špalkem, tak se nesmíte sekerou moc
napřahovat.“ Z tašky jsem vytáhl připravenou misku a dnešním nákupem
naznačil, že žiju sám a jen skok od ní.
Ve skutečnosti jsem žil jinde, tenhle příležitostní
a hlavně zimní byt, byl od jara do podzimu prázdný. Mé většinové
bydliště bylo dřevěné, ostudné, ale účelové, neboť z upravené
zahradní kůlny bylo jen pár kroků do skleníků. Celé jsem to zakoupil
v devadesátých letech, na houpačce přelomu století v severozápadní
části Plzně při Radčické ulici, tedy kousek od Plzeňské ZOO. Ruina,
ale moje láska ke kaktusům jí trochu postavila na nohy. Pozemek
odkrojený od známého, ale upadajícího zahradnictví. Zahradní bouda,
tři podélné skleníky s celkovou zasklenou plochou jedno sto a
padesát metrů. Miloval jsem echinokaktusy polycephalusy, ty
dráteníky s tělem pevným jako šamotka, kolik rozmanitých tvarů ostnů
dokázaly vydat a těch jarních rudých odstínů, zrovna jako má ona na
flákotách v chlaďáku za sklem. Měl jsem jich na tři stovky. Bohužel,
všechny si žily na vysoké noze a příliš přibraly. Jusberty jsem
tenkrát nechával osm centimetrů, aby rouby nestrádaly. Jenomže
narostly, jsou jako na unavených pružinách figurky stolního fotbálku
a přeroubovávat takové dráteníky není jednoduché, to si zaslouží
věčný odklad.
Vlastně jsem miloval všechny kaktusy, protože ke své
nicotné profesi jsem si jimi přivydělával. S chutí jsem roznášel
výpěstky po plzeňských květinářstvích. Ale i druhou profesí jsem
strádal, květináři pro své pohodlí brali raději z velkoskladu ty
dusíkem naducané holandské mrchy. Z nedočkavosti jsem rouboval
přespříliš, dnes ale vím, že pěkný polycephalus na svých, byť roste
zvolna jako ozdůbky v krasové jeskyni, je pro mě štědrovečerním
kaprem s bramborovým salátem. Pár jsem si na svých nechal, to ano,
ale s pandemií, jež může z ničehož nic kosit, počítám. I přesto, že
už trochu vím jak na to.
Jednou, to už bylo velké léto, prázdninové teploty
sahaly ke třiceti, to už měli dráteníci hluboký spánek, dostal jsem
chuť na maso. „A večer si sednu, rozpálím žulovou desku a na ní
rozložím krkovici!“ Ještě za ranního chládku jsem zkontroloval byt,
vybral bludnou poštu a po schodech pelášil k řezníku. Malá zrovna
stála v jinak pusté výloze, protože řeznická výloha je k ničemu. A
tahle tupl. Pro svou orientaci na jihozápad byla řezníkům škodnou.
Na maso ani salámy se nehodila, brzo by hostila masařky a umělé
uzeniny v náhražkové době dneška by zákazníky jen odradily. Dnes tu
ale bylo maso s prodlouženou trvanlivostí a libové jako veverčí.
Stála v sukénce řeznických barev, prohnutá v pase, aby se do výlohy
vešla, hlavu přitaženou k rameni a spravovala zaseknutou žaluzii.
Nevnímala kolemjdoucí a já měl čas očumovat. Od kotníků až nahoru
jen pár centimetrů pod. Kdo by si pomyslel, že tak nádherné nohy
jsou nemilosrdné ke zvířatům. Štíhlé a vypracované, jako kdyby tu
zvěř sama do řeznického krámu naháněla a potají prokousávala hrdla.
Nešlo jí to, viděl jsem, jak ustupuje a konečně mě trklo nabídnout
malé pomoc.
Nabídl jsem, ale jinou než jsem zamýšlel, protože
najednou řeznici sjela noha z koncových kachliček výlohy a chudinka
v celé své kráse snažíc něčeho se zachytit, sunula se do útrob
studeného krámu. Vběhl jsem dovnitř a na podlaze viděl malou, jak
dohasíná. Oči v sloup, roztažené nahé nohy už chudinka nedovřela,
hlava jí klesla na dlaždice. V krámu byly jen dvě důchodkyně, ječely
a volaly o pomoc, přiskočil jsem, ale větší za pultem byla
operativnější, popadla příruční kbelík, ve kterém oplachovaly nože,
snad aby v mase nesmíchaly krevní skupiny a chrstla jej na tu menší.
Taky si mohla chvilku počkat, pomyslel jsem si, protože jsem viděl
hluboko, kam jen se dohlédnout dalo. Malá zvedla hlavu, paží otřela
obličej, potom se opřela, strnule se zadívala na prsty a potichu
zaklela „zmetek jeden“. Nevěděl jsem, jestli to patří mně, protože
i v té nouzi jsem pokukoval po stehnech. „Praštila jste se? Nemáte
zlomeninu? Nebolí vás to?“ vysoukal jsem. „Ne, ale ten pude do
kosťáku ať ho rozemelou prasatům!“ Natáhla krk, otočila hlavu do
výlohy a já si poprvé všiml, že v jejím rohu stojí kaktus a na to,
že zrovna v řeznictví, kde bývá spíše trpěn asparágus, byl docela
mohutných ostnů. A jeden z nich měla ta malá prošitý pod nehtem
prsteníčku a všem jej výhružně ukazovala. „Proboha, kaktusy jsou
jedovaté, raději zavolejte doktora!“ varovala jedna z důchodkyň.
Bábu jsem uklidnil, malé pomohl vstát a nabídl ošetření. Vyběhl jsem
do bytu, popadl sváteční pouzdro na pinzety dárek od své bývalé milé
a běžel do řeznictví. „Vy jste doktor, že máte takový nobl nádobí?“
Krásné bylo a je dodnes. V koženém polstrovaném pouzdře pět
nádherných pinzet v pěti velikostech s vybroušeným věnováním. Ten
den jsem odcházel bez krkovice a s kaktusem v podpaždí
„odneste si to, když jste kaktusář, ten bych nehodila ani prasatům“,
ale spokojený, protože za ošetření s tak pěkným cajkem, přijala
řeznice pozvání na večeři.
A byl jsem moc natěšený, po dlouhém půstu konečně pěkná ženská!
Dokonce poznána přes kaktusy, kdy se tohle povede? Myslel jsem, že
v případě mého úspěchu, mohla by uplatnit řeznické řemeslo se mnou
v posteli, vykosťovat mi bok, porcovat kýty, odřezávat z pupku horní
sádlo a za letních veder plátkovat mojí krkovici na všechny ty
zahradní párty. Chtěl jsem se za každou cenu zavděčit a hledal
pomocníka v nějaké krvavé restauraci, kde by si řeznice přišla na
své, kde by měli steaky vysoké jako koblihy plněné jahodovou
marmeládou, kotlet smažený, přírodní, grilovaný, rozbiv z odležené
roštěnky, zvěřinu na deset způsobů, ovar, pečená kolena, tatarský
biftek. Stačilo jedno odpoledne, abych takovou restauraci vypátral.
Ohromila mě dvoupatrovou velikostí. Ve spodním patře voněly hotovky
pro rychlé odbavení, o patro výš uhranula noblesa a krvavý
jídelníček. Zatímco dole krmili strávníky pouze hotovkami, nahoře si
hosté mohli poručit obojí. Zamluvil jsem dvě místa, a jak bylo
smluveno, řeznici vyzvedl před prodejnou. Co jsem si mohl povídat
s hezky obyčejnou ženou, od které jsem chtěl jenom jedno, ženou
nevalné profese, jejíž prsteníček navíc proklál „ten mizernej“
kaktus? Ale protože měla rty tmavé a masité zrovna jako jaterní
laloky, probouzela ve mně touhu, lichotky ze mě létaly jako křížem
krážem po městských střechách holubi. „To je poprvé co vás vidím
mimo stejnokroj, sluší vám to a co váš prstíček? Hojí se?“ „Hojí,
ale nepřejte si, jak mně v noci tepe.“ „Srdce je vždycky slyšet,
když člověk zahoří.“ „Anebo když se mu rána podebírá.“ Ukázala mi
načernalý nehet prsteníčku „myslíte, že tohle je zahoření? A kam vy
jste dal tu pichlavou potvoru? Snad ne vedle budíka na nočním
stolečku?“ Nemělo žádný smysl přesvědčovat řeznici o nádheře
barevných trnů o vzletné velikosti naší vášně, jen bych tím protáhl
cestu k cíli, lichotky cestu krátily. A musím říci, že nebyly
falešné, když v tramvaji ukázala kolena, když se rošťácky zadívala
na revizora „nemám lístek ani tramvajenku“ pan revizor se rozhlédl,
jestli někde není vyšší revizor a řeznici zašeptal do ouška „na
sobotní oslavu si v pátek přijdu pro tu nejlepší roštěnku. A
nejezděte až na konečnou, za Belánkou je to nebezpečné“. A já do
druhého ouška přidal „doufám, že si pan revizor nepopletl roštěnou
s rošťandou?“.
V mé promyšlené restauraci odložila nicotné bolerko
a ukázala zaškrcený pas. Poručil jsem aperitiv a každý jsme hledali
v tom svém jídelníčku překvapení. Já jej našel o chvíli dřív a přes
to, že každé jídlo mělo své objednací číslo, zarecitoval jsem, co se
pod ním skrývá „já si dám pomalu pečený vepřový špalek v zázvorovém
těstíčku nastavený pikantní krkovicí s krustou z celozrnné hořčice
s mořskou solí a medailonky z panenky s liškovou krémovou omáčkou“.
Řeznice to odbyla stroze a zcela bez poetiky „já šestapadesátku“.
Tajemství oné šestapadesátky mě napínalo ještě při jedné skleničce
vína, než jej pan vrchní naservíroval. Napřed dámě, poté pánovi. Pán
byl obložený jako Pandrhola, zatímco před řeznici položil útvar
velikosti ploché dlažební kostky, nahoře dozlatova pečený, po
stranách bledý jako vápenné skalisko, ze kterého co nevidět odpadnou
zvětralé úlomky. Před řeznicí jsem si připadal jako prase
k poslednímu dokrmení „co jste si to, prosím vás, objednala?“ Místo
odpovědi úsměv. Viděl jsem, jak se po prvním zakrojení z její kostky
usypávají částečky jako bílý kačírek z náklaďáku. „Snad ne…rýžový
nákyp?“. Byl to on. Nejdřív jsem se urazil, na co jsem jí tahal
zrovna sem? To by spravila školní družina, a její nenáviděné jídlo.
Když jsem ale uviděl, jak se na mě spokojeně culí, začalo mně
svítat. Dojedla a s jistou noblesou a nadhledem se opřela. Věděl
jsem, že sedí na koni, že mně vrací to předčasně polknuté syrové
sousto tehdy na prodejně. Svou nadměrně masitou porci jsem jen
těžkopádně a se studem dojídal.
Jitka měla i jiné přednosti než protekční krkovici
či roštěnku. Byla vtipná a myslím, že v rozporu se svým řemeslem
něžná. Také se kvůli mně vzdala dosavadní dobré známosti, která, jak
jsem poznal, se v našem věku a bez pomoci internetu jen obtížně
hledá. V tom čase mně bylo již čtyřicet let a Jitce o tři méně.
Prožívali jsme jakési druhé první námluvy. Jen kaktusy odháněly
ideální stav. Jitka nikdy neprošla kolem skleníku bez nějaké
průpovídky na jejich adresu. Dokonce už přespávala v mé dřevěné
boudě, líbilo se jí noční povídání zvěře v nedaleké zoologické
zahradě, včetně pavího vřeštění, ale do skleníku vkročila jen
vzácně. Jednou jsem ale Jitku přistihl, s jakým zaujetím mě pozoruje
otevřeným oknem. Zrovna jsem rouboval semenáčky kopiapoí a chystal
se prolomit věčný odklad na přeroubování Echinocactus polycephalus.
Na sklonku léta při nočním chladu opět zahájily krátký růst. Popadl
jsem ten nejhůře otrněný. Abych mu zpřístupnil tělo, odřízl jsem pár
areol a chystal se provést rovný řez, jenomže přesahujících trny
horních i dolních areol dráhu nože narušovaly, řez by byl kostrbatý,
musel jsem odřezávat další a další areoly až jsem z budoucího roubu
udělal pankáče s hustou kšticí na temeni jinak vyholené lebky.
Hrozný pohled.
Znervózněl jsem, už kvůli Jitce, která čuměla
poťouchle z okna, natož z tak zpitvořené rostliny. Roubování jsem
raději odložil na zítřejší ráno a pozval Jitku na prohlídku ZOO, kde
jsem objevil její nefalšovanou lásku ke zvířatům. Nechápal jsem,
proč tahle ženská provozuje krvavé zaměstnání. Měla nutkání strkat
ruku do každé klece, a když obdivovala volně pobíhající lemury,
zkazil jsem jí radost poznámkou „a představ si, že by tě je stažené
a naskládané v lodně přivezli na krám“. Nevhodná průpovídka Jitku
zamrzela a já musel žehlit vroucím stiskem ruky, dortíčkem
v nedalekém občerstvení a na zítra odpoledne slib, že až skončím
roubování, navštívíme pivovarské muzeum. Večer se omluvila „dneska
v boudě spát nebudu, musím ještě něco zařídit“. Co by asi v sobotu
mohla zařizovat? Vrtalo mně hlavou. Neurazil jsem jí?
Ráno jsem přivstal, za ranního chládku vytahal na
stůl před boudu podložky a rouby polycephalusů. Honem přeroubovat
alespoň pět dráteníků než přijde a bude se culit, jak jsem u toho
nervózní. Tentokrát jsem připravil rouby, co měly pro nedostatek
světla tak trochu kyjovitý růst, ve spodní partii se slabším
otrnění, zato jejich temena stála za to. Když jsem ale v zeslabené
části odříznutý roub posadil na podložku, efekt byl mizerný. Musel
jsem znovu zkracovat a tím jsem se dostal do spárů tvrdých trnů. A
opět dělat zástřih na pankáče. V zápalu práce jsem si nevšiml, že mě
Jitka pozoruje oknem boudy. „Přišla si vybrat proviant, Jituš? Nech
mi tam alespoň trochu kávy!“ Chtěl jsem toho pro dnešek nechat, ale
Jitka vynesla z boudy židli, přisedla a čuměla mi do ruky. „Tak se
ukaž, zahradníčku, jako kdybych tu nebyla.“ Já si připadal jako
u maturity, pot lechtal pod paždí, ruka nejistá. Když jsem ale Jitce
vysvětlil, proč to všechno dělám, jak se musí krýt cévní svazky
rovných řezů a gumičky táhnout jako svěrák na ponku, uklidnil jsem
se. Najednou se zvedla, odběhla do boudy, z velké nákupní tašky
vytáhla plochý kožený kufřík „pojď, vyměníme si místa“ posadila se
na mou židli, odhrnula nepořádek na stole, otevřela kufřík a mě
oslnila záře šesti kovaných nožů. Jako klenoty uložené v modrém
sametu. Od malého pidižvíka až po žraločího zabijáka. „Nos maso na
řeznický pult, závozníku!“ Jitku jsem nechápal. „Co jako mám nosit?“
„Kaktusy co chceš, jak tomu říkáš? Roubovat?“
Otevřený kufřík položila na přepravky vedle stolu a
mě zahnala pro rouby a podložky. Svěřit ženské takovou důležitou
práci, to je nechat jí řídit výměnu paliva na Temelíně. Půjčila si
levou rukavici, z kufříku vyjmula nůž střední velikosti, přimáčkla
temeno rostliny a rázně zakrojila. Prvních pár trnů překrojila jako
sirky, o další se nůž zastavil a já zakřičel „všechno musí být
jedním řezem, tohle není roštěnka!“. Odřízla tedy pár areol, jak to
odkoukala ode mne a provedla nápravný řez. Ten už byl rovný
i vodorovný jako klidná hladina. Mlčel jsem. Potom stejně briskně
uřízla podložku a zavelela „to potrubí si napoj sám“. Přiložil jsem
tedy cévní svazky a zafixoval. Jitka nechala přinést dalšího adepta,
tentokrát jsem obětoval rostlinu zcela zahalenou tuhými trny.
Pochopila, že je to naschvál, nahrbila se, zadívala se na sametový
kufřík, po krátkém váhání popadla dlouhý filetovací nůž uzounký jako
nehet jejího zahojeného prsteníčku, jím odřízla jedinou areolu, mezi
husté trny a epidermis vstrčila úzkou špic nože a jako operatér
laparoskopie odřízne nemocnou část orgánu, Jitka odřízla temeno
rostliny i se všemi neporušenými trny, které visely dolů jako vousy
hejnu tresek. Když jsem viděl ten rovný řez, když jsem přiložil roub
na menší podložku, kterou přečnívající trny zakryly jako sukně
ženská kolena, bylo to, jako kdyby rostly spolu odjakživa. Jitku
jsem s radostí zavedl do skleníku, ukázal jí políčko polycephalusů
na vysoké noze „ty bys měla chuť s tímhle restem pohnout?“.
Tenkrát jsme pivovarské muzeum vynechali a za
neustálého ostření stříbrnou ocílkou jsme v neděli přeroubovali na
stovku rostlin. Dnes se s Jitkou těšíme z prvních květů našich
dráteníků.
|
