Andělské děti (3)

Kapitola 3 - Svatá hlína

Velikonoce v Anděláku byly klidné, ale ne nudné. Pro Terezku tolik smutná kaktusová sezona započala na okně Danova pokojíku. Danův spolubydlící ten zhrzený sirotek, jehož táta seděl kvůli výmyslům holčiček, že jim strkal pracky mezi nohy, Terezku nesnášel. Po každé, jak se objevila v pokojíku, popadl dlouhou dutou trubičku, nasypal do huby nevařený hrách a jako otrávené šípy z indiánské foukačky hrachové kuličky po Terce střílel. Když byl v pokojíku Dan, omezil se na říhání a pokud se mu zvláště zadařilo i na hlasité větry. Dan počínání spolubydlícího tak trochu chápal, bylo součástí budoucího plánu msty za fotra, zošklivit chlapy tomu ženskému plemeni co krvácí jak podřezané ovce. Terezka si na hulváta zvykla, okno bylo božské, blíže ke slunci než ve spodním patře všechny holčičí, pro takové okno se dá ledacos vydržet, vždycky když se skláněla nad parapet, vyšpulila zadek, a nechala se v klidu odstřelovat, štípalo to, ale nebolelo, „budeš mít co uklízet, blbečku“, takový býval závěr její návštěvy.

Onen zhrzený odstřelovač se jmenoval Jiří Dolejš a Kaplan byla přezdívka za to jak rýpal do svatých hodnostářů. Nestřílel jen v pokojíku, oknem odstřeloval kolemjdoucí chovanky, leckterá kulička zapadla do spáry obrubníků, či byla přišlápnuta v záhonu růží, kde vyklíčila, a tu a tam se před Andělákem plazila chutná luštěnina. Pod Danovou výhrůžkou se kaktusů nedotkl, na střelbu a větrání vyčlenil Dan jedno křídlo trojdílného okna. Jirka byl nebývale dobrým strážcem, bez Terezčina doprovodu se holky do pokoje toho prasete co prdí a říhá bály vkročit. A nejvíce zvědavé byly holky první kategorie, jež si nějaký kaktus pořídily. Čekaly na květ, aby se jím pochlubily a daly najevo těm z druhé kategorie svou nadřazenost. Byly zvědavé, jak Tereze co si hraje na velkou kaktusářku, to jde a jestli jí taky něco vykvete. Holky druhé kategorie měly nakoupeno kaktusů více, Terezka je dokázala nadchnout, byly ochotné poslouchat její přednášky, pozorovat obrázky a hltat historky, které si Terezka vymýšlela. A právě pozorné holky byly součástí jejího pomstychtivého plánu.

Na novohradském náměstí bylo tehdy květinářství, a jak Terezka zjistila, kaktusy tam dodávali místní kaktusáři včetně dědka Vorlíka. Terezka děvčata přesvědčila, že si hlavně nesmí koupit kaktusy, které nosí nějaký Vorlík, „jsou samá sviluška, co na krámu uvidí jen pod lupou, ale doma se rozmnoží, kaktus vysaje a ještě si smlsne na sousedním. A to ještě nic není, holky, na kořenech dědkovo kaktusů řádí kořenovka! Pěkná potvora! Té se nezbavíte, rozcetluje kořeny jak buldok králíka!“. Co obrázků napadených a zubožených rostlin jim ukázala a nad nimi je varovala, „a holky, až bude výstava kaktusů, hlavně nesmíte nějaký od dědka koupit!“.

Počátek května přinesl Terezce první známky budoucích kvítků. V prohlubních mamilárií objevila malé rudé kuličky, gymnocalycia nasadila růžové šupinaté šištičky, a s náskokem před ostatními protahovaly mrňavé rebutie neuvěřitelné množství žlutých i červených trubiček. Terezka každý den hopkala do patra, aby o nic nepřišla. Jednou jí na posteli ležící Kaplan nepříjemně vyrušil, „čumíš tam jak Mělník do Labe, tobě nevadí, že tě vodstřeluju? Budeš mít prdel naběhlou, jak kobyla co tahá dřevo z lesa!“. Terezka se nenechala vyrušit, „lepší je se nechat odstřelovat, než abys mi strkal pracky mezi kaktusy!“. Najednou zavládlo dlouhé ticho, jediná kulička hrachu neletěla vzduchem, Terezka se ohlédla a viděla Kaplana, jak bulí, ten se honem zakryl polštářem a Terezka si nepříjemně rýpla, „copak, štve tě, že si nemůžeš sáhnout?“ To Kaplana rozzuřilo, popadl polštář, silou jím mrštil po Terezce, ta v rychlosti uhnula a polštář přistál do kaktusů. „Debile, neumíš si najít jinou zábavu?“ Kaplan se výhrůžně zvedl z postele, „ty si taky myslíš, že můj táta strkal pracky křivochcalkám mezi nohy?“ Terezka se otočila ke kaktusům, chvíli je zkoumala a potom v klidu odpověděla, „nemyslím, nic mi do toho není“. Kaplan se posadil zpátky na postel. „Myslíš, že nevím, kde jste byli na silvestra? Že jsem nečetl noviny a nedovtípil se? Jednou jsem viděl Danovo nákresy! Ale neboj, nejsem práskač! Dana chápu, i když mě někdy sere a nevím, proč to udělal. A o tobě taky nic nevím. Ty tvoje kaktusy se mně líbí, nemysli si, že ne, ale bez nich se obejdu, klidně si je tu nech.“ Terezka jihla, chtěla se dozvědět víc a měla chuť Kaplanovi sdělit svůj příběh, pak si vzpomněla na Dana. Lepší bude držet hubu!

Příchodem jara se s Danem Terezka viděla málokdy, iluze o kamarádství až za hrob se rozpadaly, ne že by se jí Dan vyhýbal, ale ty jeho ryby. Jak voda ztrácela zimní chlad, jak se říční břehy zazelenaly, jak ryby zvýšily svou aktivitu, jako kárkami žízniví zloději kovů, Dan byl věčně v trapu. Ty jeho rybářské revíry daleko od Nových Hradů mu spolkly víc cestovního času než samotné rybaření. Říčka Dračice, o níž básnil, Lužnice i Nová řeka, tu dálku již Terezka znala. Hradům nejblíže tekla malá říčka Stropnice, ale tou Dan opovrhoval, na tu se sice dalo dojít pěšky, ale ryb málo, jako po otravě. Nejvíce jej táhla Nová řeka se svými utečenci z Krásného pole. Jednu slunnou neděli před obědem přišla do Danova pokojíku, podivila se, dveře byly odemčeny a ten buran Kaplan nikde. Na jeho zválené posteli jí zaujaly dvě knížky, co pro takového drbana, kterého se holky štítily, nesly moc honosný název. První se jmenovala „Špaček v porcelánu aneb Etiketa, vole!“, druhá „Malá kniha etikety pro každý den“. Obě od stejného autora Ladislava Špačka. Terezka se podivila, „takovej drban, čte něco o chování dokonce o dvorním chování?!“ Když knihu namátkou otevřela, nestačila se divit. V rychlosti jí prolistovala, aniž by jí ušly propisovačkou podtrhané věty, zaškrtané celé odstavce i některé kapitoly. Totéž bylo ve druhé knize.

Štítivě je odložila a z pokojíku utekla. Když potom viděla Kaplana u oběda, zvedal se jí žaludek. Že byl prasák, to holky věděly, ale dneska si přisedl k děvčatům co nejblíže, na hlavě nechal kšiltovku, pochopitelně s kšiltem otočeným dozadu, pod nastavitelnou páskou mu vylézaly rovné vlasy až do očí, oblečen jen v tílku, lokty zvednuté, aby otevřel podpaží plné potu, během jídla si hlasitě říhnul a po protestu holek využil jakéhosi náhodného ticha v jídelně a do překližkové židličky si prdnul. To už se Táňa vzteky zvedla a ubalila Kaplanovi pohlavek, „blbečku, odvedeme tě na řetězu do psího útulku a budeš na granulích“. Kaplan dělal jakoby nic, narovnal čepici a hlasitě pomlaskával. Ostatní kluci měli z divadla náramnou srandu. Terezka si v duchu řekla „ty abys pročetl toho Špačka třikrát tam i zpátky“. Ještě nějaký ten den trvalo, než pochopila Kaplanovu strategii. Jednou si jej obzvláště všímala, ráno si do hezkého počasí navlékl kraťasy, natáhl ty nejčernější podkolenky a nazul světlé sandály. U snídaně si kšiltovku sejmul, jen aby prsty prohrábl a protřepal mastnými vlasy. Ve skleničce čaje mu plavalo na desítky drobků spadaných pitím z plné huby. Časem ale Terezka poznala, že ve skutečnosti takové prase není a dovtípila se, že jeho chování je vlastně opakem chování slušného, že Špačkovy knihy pročítal jen proto, aby je rozvracel. Nesnášel ženský, no jasně, to už přece říkal Dan. Když se holky rozčilovaly nad Kaplanovým oplzlým chováním, Terezka se bavila, jak to má dopodrobna rozpracované, nešetřil kuchařku, učitelky, vychovatelky a hlavně uklízečku, kdyby měla pod zástěrou pět polštářů, pět péřových paterčat a rvala se s kýblem vody do schodů, nehnul by prstem.

Zatímco zklamaná Terezka si zvykala, že se vidí víc s Kaplanem než s Danem, v Novohradském spolku kaktusářů chystali výstavu kaktusů. Na loňskou roztržku téměř zapomněli. Pan Vorlík se otřepal a dával ostatním najevo, že klub mu leží na srdci jako fešáčka vázanka. A k jeho zmrtvýchvstání, dopomohl kaktus, jenž si nezavdal s klubovým pivním chlazením, s uzenými kapřími jikry na bukovém a švestkovém dřevě ba ani s Bářinými střevíčky na vysokém. Léta byla Vorlíkovi nejvyšší metou statná, ale zároveň jak malý kulatý chléb uhňácaná Friesea umadeave. Věděl, že i kdyby se stavěl na zadní, do konce života takovou neuhňácá. Ty jeho semenáčky na psí boudě byly pěkné jak novorozeňátka, ale aby se dočkal, že se jim zakulatí boky a jako zrajícím ženám rozkošatí hruď, toho už se starobou nedočká. A to drzé škvrně, ta Tereza Macků, mu to jen potvrdila a ještě si kamarádi myslí, že ta spolková ostuda je kvůli tomu! Vorlík se tehdy moc snažil, kamarády si předcházel, byl aktivní jako nikdo, nahecoval ostatní, aby odsouhlasili květnovou výstavu, a pro ni a hlavně pro své kaktusářské srdce si onen kaktus pořídil.

Dne devátého března, na svátek Františky a Rebeky, slavil Vorlík ještě svátek Svaté Friesei. Přišla ve vypolstrovaném balíku s tučně vytištěnou zpáteční adresou „Plantas exoticas Knize“, přišla až z daleké peruánské Limy, pan Karel Kníže se tehdy smiloval nad srdcervoucím dopisem a životně důležitou objednávkou jednoho krajana se jménem Vorlík, a protože Čechy mu před vpádem sovětských vojsk byly rovněž vlastí, vybral rostlinu, ze které se krajanu Vorlíkovi zamotala hlava. A nejen hlava, krajanovi Vorlíkovi se třásla ruka, když jednou špicí nůžek opatrně prořezával peruánskou izolepu, odklápěl víko peruánského kartonu, a jako pyrotechnik pomalu odnímal polstrování. Když s údivem podstrčil ruce pod rostlinu, jako kdyby sáhl do kuchařčina nádherně naondulovaného účesu, který dle místních předpisů vývařovny musel být nemilosrdně spoután síťkou. Jediný osten nevyčníval nad ostatní, sakumprdum byly všechny otočeny vzhůru, spořádané, jako utkané strojem, byl to kaktus pro doktorské ručičky. Vytáhl jej s hranatým lůžkem a výřezem pro kořeny, vytáhl jej jak hebké liščí mládě z kapradí. Tímhle kaktusem zahladí svůj spolkový šrám a kamarády přesvědčí, že je ještě kaktusář par excellence, dobře ví, že v tomhle případě není hříchem a slabostí koupit si hotový tovar, dobře ví, že uklohnit takovou rostlinu ve zdejším se rovná zdolat osmitisícovku s jednou hnátou. Už jen proto se na výstavu tolik těšil, tři neděle, už jen slabé tři neděle a kamarádům představí horkou favoritku na miss universe.

I v Anděláku jelo jaro na plné pecky, chovankám barvilo tvářičky paže i stehýnka do plážových barev, šatičky řídly, bylo třeba se co nejvíc ukazovat venku a zažívat jarní dobrodružství. Snad největší zažíval Daniel, voda se oteplila natolik, že kapří rejdy dostávaly grády, Dan byl v sedmém nebi, skoro každou vycházku si na prutu nějakého toho utečence povodil, tihle kapři byli navyklí na pravidelný přísun potravy, stačilo někde hrstí krmiva navnadit a po pár minutách dali o sobě vědět. Když se v Anděláku náhodou potkal s Terezkou, básnil jaký je to boj, jak se mu prut ohýbá téměř k prasknutí, jak musel za jedním kaprem utečencem lézt do vody, boží, no boží! Ale aby Terezce řekl, v sobotu pojedeš se mnou a sama uvidíš, to ne, to Dana vůbec nenapadlo. Zato Kaplan Terezku překvapil. Jeho specialitou bylo hrnout se do dveří za každou cenu jako první a křídlo pustit holkám na hubu. A na to se nejvíce hodila křídla lítaček. Jednou šla Terezka horní chodbou, aby si prohlédla kaktusy. S Kaplanem se potkala na chodbě, očekávala, že jí ten buran předejde, nahrne se do dveří pokoje, zalehne, popadne trubičku a začne pálit. Kaplan se ale přede dveřmi postavil do pozoru, otevřel a Terezce dal ladným pokynutím ruky a mírným úklonem najevo, že má vstoupit první. Čekala nějaký podraz, něco si za tu slušnost určitě vybere, Kaplan jí ale následoval k oknu, spolu s ní se sklonil nad kaktusy a očumoval.

Pro Terezku to bylo od toho burana tak nezvyklé, dostala strach, že jí na kaktusy něco narafičil a teď se kochá. Terezka je podrobně prohlížela, jako kdyby hledala svilušku, „co tak čumíš, Kaplane? To musíš čumět, zrovna když jsem tady?“ Kaplan se neurazil ani nenaštval, naopak, krokem stranou uvolnil Terezce místo, „čumět samotnýho mě nebaví, a kdybys na mě spustila latinou, čuměl bych ještě víc“. Terezka se opovržlivě pousmála, „k čemu by asi tobě byla latina?“. Kaplan roztáhl paže, nakročil a jako Cyrano odříkal latinská slova, „tinea manus, tinea pedis, tinea unguium, tinea capitis, tinea inguinale“, při tom na Terezku valil oči a střídavě se díval na části jejího tělíčka. Terezka se zrovna tak nakročila, ruce s roztaženými prsty vystřelila vzhůru, „takovej kaktus neexistuje, ty blbečku!“. Kaplan se zakabonil jako čert a hlubokým hlasem Terku postrašil, „to se ví, že ne, to je totiž onemocnění plísní rukou, nohou, lidských drápů a hlavy, holčičko, plíseň je všude, všechny nás užírá i ty tvoje kaktusy, bububu!“ Terezka zpanikařila, znovu prohlédla rostliny, Kaplan se smířlivě pousmál, „neboj, od plesnivých lidí se kaktusy nenakazí, počkej, něco ti ukážu.“ Vyběhl z pokoje, Terezka úlevou vydechla, „von má snad plesnivej mozek“. Kaplan nic nezdržoval, zpátky přiběhl s krabičkou s průhledným víkem a tu postavil na parapet před Terezku. Ta se nad krabičku naklonila, Kaplan ještě otevřel víko, a Terezka žasla nad přehršlí malých kaktusových kuliček, z nichž některé měly již ostníky, jiné malá legrační žebírka.

Terezka se podivila, „to si uklohnil ty, Kaplane? A ze semen? Z opravdických kaktusových semen?“. Kaplan zvedl hrdě hlavu, „no jasně, to je mé vítězství nad plísní!“ Terezka tomu nemohla uvěřit, sama si ještě do výsevu kaktusů netroufla, s maminkou dva, tři pokusy udělaly, ale pokaždé je sežrala plíseň, „a kde si sebral semena, Kaplane?“ „V květinářství na náměstí, mají tam i celé kaktusy.“ „To vím, že ne půlky, blbečku, a víš, od koho ta semena jsou?“ „No asi od prodavačky, to dá rozum.“ Terezka to dál nerozvíjela, zajímal ji výsev, jak se mohl Kaplanovi tak povést? „A když seženu semena, pomůžeš mi s tím, Kaplane?“ „Boxovat s plísní mě baví, boxuje i můj strejda, ten uznává jen jednu, Botrytis cinerea, říká tě to něco? Můj strejda má vinohrad, když tátu do konce roku nepustí, vezme si mě tam.“ Kaplanova ochota Terezku potěšila, vyzvěděla, jak to Kaplan se semínky udělal, že je to vlastně všechno jednoduché, jen vědět kde to vyčíst, „a hlavně se vysrat na všechny vědecké elaboráty a chemické rozbory, zamotají tě hlavu, zblbneš a zamotáš se ty do toho!“. Na druhý den u snídaně si Terka místo k Danovi sedla k osamocenému Kaplanovi, nikdo s tím prasetem u společného stolu sedět nechtěl a kupodivu si sundal čepici a dal nohu ze stolu, když přisedala. Terezka potřebovala ještě něco probrat, Kaplan svým oplzlým chováním mohl posloužit jejím plánům v květinářství či na výstavě, na kterou již novohradští dědkové vylepili plakát. I ta bude určitě prodejní a udělat Vorlíkovi nějakou ostudu bude hřejivé. Proto zašla odpoledne za Kaplanem a oklikou a s jistou opatrností vyprávěla svůj příběh, proč maminku zavřeli, a jak si ještě ten mizera Vorlík vymyslel, že mu ukradla pinzetu.

Kaplan poslouchal se zaujetím, a po Terezčiných závěrečných slovech zaujal postoj. „A to mu tvá máma nevlepila přede všemi jednu? Kašlal bych na policajty, radši vo pár tejdnů sedět dýl! Vidíš, a já si myslel, že podrážet dovedou akorát ženský, a co ten Dan, nikdy mi nic neřek, v tom taky ženský nejedou?“ Terezka se zatvrdila, „to nevím, mám dost svejch problémů, zeptej se jeho“. Kaplan se vrátil k Vorlíkovi, „dědek mizernej, říkáš, že je tady z Novejch Hradů a kaktusář? A má lepší kaktusy než ty?“. Terezka si povzdechla, „Kaplane jseš blbej? Kaktusaří padesát let, já tři“. Kaplan se dlouze zadíval na parapet s kaktusy, „a víš vůbec, kterej je nejhezčí a nejvzácnější?“. „Co já vím, každýmu se líbí jiná ženská, jiný auto i jinej kaktus.“ „Vo ženskejch mi nemluv, řekni, kterej ty bys nejvíc chtěla.“ Následující den přinesla Terka knihu o kaktusech a Kaplanovi dala rychlokurz. Neptal se hloupě, naopak, jako kdyby o půdě o životě rostlin ledaco věděl. Terce nedalo se nezeptat, „co ty jsi vůbec zač, Kaplane, máš vůbec nějaké koníčky? Nebo jenom to oplzlé převracení Špačkových návodů?“. Kaplan se podivil, „jak víš, že čtu Špačka?“. „Přece vidím, jak si galantní ke slečnám, víš, že tě holky říkají Zvracák? Chce se jim blejt, když tě vidí.“ „Je mi jedno jak mi říkají a co si myslí, a jestli chceš vědět, co mě baví, tak tě odpovím, že víno. Ale ne ho chlastat, na vinici jsem se narodil a tam se jednou vrátím. Ty poslyš, jsi spravedlivá?“ Terezka se zamyslela, „jak ke komu, k Vorlíkovi určitě ne!“.

„A k mému fotrovi bys byla?“
„To nevím, musela bych vědět, že není hajzl.“
„A aby ses to dozvěděla, helfneš mně? Když ty helfneš mně, já helfnu tobě!“
„Kaplane, pracky tvého táty se hrabaly holčičkám v rozkroku, co bych na tom měla zjišťovat?“
Kaplan se rozčílil, chytil Terku za ramena a zalomcoval jimi, „můj táta se nikomu v rozkroku nehrabal, je ti to jasný? Svatej jim strkal pracky mezi nohy! Rozumíš?!“.
„Nerozumím!“
„Jednou tě to vysvětlím! A jestli chceš, s Vorlíkem tě helfnu bez nároku na odměnu.“

Až za pár dnů, to už probíhal první den výstavy, to už holky dostaly přísné instrukce, „hlavně nechtít kaktus vod Vorlíka i kdyby byl sebehezčí“, si Terezka vzpomněla na Kaplanovy nabízené služby. Vyhledala jej, „Kaplane, chceš mě pomstít? Za dědka Vorlíka?“ „No jasně, přece už jsem se tě podbízel!“ „A jsi ochoten zariskovat?“ „No jasně, bez riskování by mě to nebavilo“. Terezka s radostí přinesla knihu o kaktusech, spolu s Kaplanem listovala mezi obrázky a horlivým prstíkem ukazovala ty nejhezčí. „Musíš si zapamatovat, jak vypadají, jména nemusíš, a jestli si nezměnil plány, tak nějakej nejhezčí Vorlíkovi štípneš na výstavě, souhlasíš?“ Sama si na výstavu netroufala, nechtěla novohradské dědky ani vidět, ale kaktusy by moc ráda ohodnotila, nakouknout nějakou špehýrkou, tomu by neodolala. A potom, kdyby se Kaplanovi povedlo nějaký kaktus ukrást, přišli by dědkové stejně jenom za ní.

Terezce nastaly chvíle ohromné radosti, holky odesílala na výstavu jako dispečerka záchranné služby, a od nich přijímala zpětná hlášení, „už víme, kterej je ten Vorlík, Terko, každá jsme si koupila po dvou a každá se ptala, jestli nejsou náhodou od nějakýho Vorlíka, dělaly jsme hloupé, kdybys viděla, jak protahoval čumák“. Terezka byla v sedmém nebi, vydala se z posledních peněz, za ně odesílala další holky, aby si nakoupily, „ale, holky, každá jen po jednom, aby bylo co nejvíc dotazů, nejsou-li náhodou od nějakého Vorlíka. A můžete si je nechat!“. „Terko, dědek už zuřil, Romany se zeptal, jestli nejsme náhodou andělské děti, a vona se zeptala jeho a nejste náhodou vy ten Vorlík? Poslal jí do háje, haha.“ Moc litovala, že nevidí, jak se na výstavě holky jeho kaktusů štítí, jak jimi opovrhují, jak Vorlík soptí. Chyceným holkám se plnila okna, Terezka si ještě půjčila dvě stovky od Kaplana, „a na co ti budou? Říkal jsem tě, že to zařídím, zbytečně utrácíš“. Kaplan svá slova dodržel, když se následující odpoledne přišla podívat na své kaktusy do Danova a Kaplanova pokoje, Kaplan stál u okna, obrácen ke dveřím, slunce za zády vytvořilo kolem jeho postavy jakousi auru, když se Terezka hrnula k oknu, zadržel jí, „stůj! Dva kroky na pravobok, na stole nadzvedni dekl nádoby a pochval nebo potrestej pokorného služebníka“. Pro slunce neviděla Kaplanovi do očí, ale poslechla. Nadzvedla plastové víko od kulaté nádoby, o níž věděla, že jí Dan používá na čudly, opatrně nahlédla a zatajila dech. A dech nepřestávala tajit, ani když opatrně vložila prsty na to nejkrásnější dílko přírody na tu nebo ten umadeave, to bylo teď jedno, v celé nádobě jako by byl natěsnán vzácný exemplář ježka, Terezka se podívala na šourajícího se Kaplana, „to…, to je z tý výstavy? To…., to je vod Vorlíka?“ Kaplan z odpovědí neváhal, „no jasně, každej tam má svůj výstavní stůl se jménem, splíst jsem to nemohl, tak blbej nejsem“.

Kaplan popadl kbelík, přenesl jej nad postel, prudce obrátil dnem vzhůru, přitiskl do rozkopané peřiny, prázdný kbelík odhodil, a do peřiny usadil rostlinu i s parádní miskou. Terezka u postele zaklekla a němě pozorovala z peřiny utvořené argentinské velehory obrostlé tou nejkrásnější rostlinou, co doposud za život poznala. „To ale není možný, tu jsem u Vorlíka neviděla, vypěstovat takovou, na to by se dědek nikdy nezmohl, jseš si jistej, že je Vorlíka?“ „No jasně, ten kaktus stál na čestném místě, uprostřed jeho stolečku na vyvýšenině, jméno Vorlík jsem určitě nepřehlédl, copak, jsi z toho nějaká vyvalená.“ „Abych nebyla.“ Terezka už tušila, že tenhle kaktus není z českých ručiček, z českého slunce, „a jsi si jistý, že tě nikdo neviděl? Jak si jí vůbec mohl pronést?“ „Proč říkáš jí, proč neříkáš ten, copak je to dojnice?“ „To tě někdy vysvětlím, Kaplane, ale jak si jí ukořistil?“ „Chytře, záleží mi na tobě, víš, že jsem zdrhnul ze školy? Z občanky, s Danem jsem se domluvil, jestli mi na chvíli nepůjčí cajky na ryby v rámci velké spravedlnosti, víš? Ze školy jsem hnal do Anděláku, ověsil se prutem, podběrákem a do ruky tenhle kbelík, jako na krmení, víš? Když jsem tam přišel, byly tam jenom dva dědci a pár čumilů, hrál jsem to na velkého přírodovědce, když jeden dědek prodával a druhej radil čumilům, popadl jsem kaktus a mrsknul do kbelíku, nevím, co bych dělal, kdyby se tam nevešel, to by mi určitě vychmátli. Neboj, dopadlo to dobře.“ Terezka se stále nemohla vzpamatovat, doléhala na ni jakási tíseň, strach, vždyť se s ním ani holkám nemůže pochlubit, přicházela i obava, vždyť tohle není obyčejná lobivie, tohle muselo stát majlant.

„Co tak blbě čumíš, Terko?“, zeptal se Kaplan, když si Terezka s rukama v klíně a strnulým pohledem do andělského linolea sedla na postel. „Chtěla si pomstít mámu, nebo ne?“ Tohle dodalo Terce odvahu, co je jeden kaktus proti dvěma letům vězení? „Jenomže, Kaplane, kam já ho dám, víš vůbec, že naše uklízečka je Vorlíkova vnučka? Že bude slídit, protože Vorlíka určitě trkne, že na výstavu lezly děti z Anděláku? Holky jsem naváděla, aby mu dělaly zle. Sám se ptal, jestli náhodou nejsou andělské děti.“ Kaplan se zadíval z okna, „to sis ale měla rozmyslet, holčičko“. Dlouhé ticho přerušila Kaplanova spásná nabídka, „vím o jednom místě v Anděláku, kde mu bude dobře a nikdo na to nepřijde ani líná Vorlíkovo vnučka“. Kaplan popadl kaktus, uložil jej do skříně a Terezku krátce vyzval, „pojď!“. Táhl ji za Andělák, do toho nenáviděného pralesa, líhně klíšťat a věčného stínu, do vlhka bodavých kopřiv a neprodyšné zelené stěny. Terezka se vzpouzela, „na to ti kašlu, Kaplane, to jí raději Vorlíkovi vrátím!“. Děsila se tohohle místa při pomyšlení, že by mělo být domovinou té nádhery! „Nekecej a pojď!“ Popadl Terku za ruku, táhl jí vyšlapanou cestičkou do zelené stěny. „Tady se musíš sehnout, nebo lézt po čtyřech!“ Bylo to horší a horší, v Kaplanovi se zklamala a vyštěkla, „tady si pěstuj vinnou révu, ty blbečku! Jdu zpátky!“ „Ještě nejsme u cíle, koukej mazat“, poručil Kaplan. Oba lezli deset metrů s ohnutými zády a hlavou téměř u kolen jakýmsi temným vlhkým zelenohnědým tunelem, do místa kde najednou ucítili měkce navrstvené suché jehličí a jako střešním světlíkem zasvítilo denní světlo. „Jsme na místě.“ Kaplan nepřehlédl Terezčinu nevoli, „vlastně ne, ještě kousek, polez!“. Vyhoupl se na pahýl větve trčící se silného kmene jediné osiřelé borovice mezi pralesem natěsnaných listnatých stromů a jako po schodech stoupal po dalších pahýlech za světlem oblohy. Terezka pochopila Kaplanův záměr, ač k jejímu tělíčku byly pahýly příliš vzdáleny, přece jen dokázala lézt jako zkušená veverka. Nahoře se Kaplan usadil do náruče třech silných větví, jež dostaly prapodivný tvar, když úderem blesku kdysi borovice přišla o hlavní středový kmen.

Zadýchaná a překvapená Terezka usedla na zbytnělou větev, zamhouřila oči „to je nádhera, to je světla a slunce, jak si tohle objevil?“. Hrdý Kaplan se načepýřil, „když mi všichni serou, zalezu sem, čumím do nebe a proklínám svatý támhle v tom kostele.“ „Co máš furt s těma svatejma?“ „Jednou tě to řeknu, ale až si tu uděláme pohodlí, už to mám vymyšlený.“ Terezka se nemohla vynadívat, odsud přehlédla střechu Anděláku, dohlédla na první městské domy, na opačné straně jak třpytivou slídu v zelené fasádě zrcátka rybníků a aniž by znala jeho jméno, také Terčino údolí přeťaté říčkou Stropnicí, „Kaplane, tady bych chtěla mít všechny kaktusy, tady by viděly oblohy, ale koukej na ty okolní stromy, jednou to tu stejně přerostou a zastíní, musíme co nejdřív z Anděláku ven“. Kaplan se dlouze zamyslel, „víš…, vo tom s tebou chci mluvit, já nějakej plán mám, ale…., k tomu potřebuju…., k tomu musím mít holku co se neposrává, holku sakra vodvážnou a spolehlivou! Jo a nesmí jí bejt víc než čtrnáct…. Jo a nesmí se zamilovat! Jo a musí bejt nemilosrdná. Víš co je to nemilosrdná?“ Terezka nevěděla, jak má odpovědět, aby nic nepokazila. Kaplan pomohl, „musí umět urazit pracky klidně i svatýmu!“. Kaplanův výraz Terku vyděsil, „Kaplane si posedlej, nevím, proč lezeš sem do nebe, pro tebe by byl lepší sklep!“. Kaplan si Terku udobřil, „neboj, nic není tak hrozný, zejtra odpoledne sem potají přeneseme první kaktusy, připravím to tu, nebo mi chceš pomoct?“ Terezka se zaradovala, „jasně, že chci, kdo jinej, ale ty svatý si strč někam!“. Kaplan se chvíli zadíval do nebe, „jednou si je tam strčím, ale teď pojď, kousek od Anděláku je staveniště, válí se tam prázdná paleta, ta sem určitě pásne jako kyselina do svěcený vody“. „Něco jsem tě říkala, Kaplane!“

Paletu bez povšimnutí donesli až k Anděláku, potom ale Kaplan Terezku varoval, „je ti jasný, že nikdo nesmí vědět, co chystáme, neznamená to, že když sem kromě Dana nikdo neleze, že by jim nevrtalo hlavou, co tu děláme, je sem vidět z oken, tu paletu musíme přehodit přes hradbu, co vede kolem houštiny“. Mezi hradbu a zelenou stěnu jí museli doslova natlačit, potom přešli za Andělák a tunelem rovnou do houštiny. Další tunel museli razit až k místu palety, tu potom rvát zelenou vegetací až pod borovici. Terezka byla unavená, „mohli jsme někde štípnout prkna a nahoře je ztlouct, nemyslíš?“ „Nemyslím, paleta je pevnější, počkej tu, já ženu pro provaz, ten má Dan ve skříni!“ Až na stromě začal Kaplan proklínat ten nápad, přecenil své síly, na provazu byla paleta těžká, mezi větvemi hledal dlouho polohu, aby tělo bylo zabezpečeno proti pádu. Nohy zaklínil do spodních větví, přes jednu zbytnělou zapřel břicho a rval paletu, co to dalo, jenomže ta se každým kouskem zakousla do výstupních pahýlů, Terka na Kaplanův příkaz vystupovala spolu s paletou a tu odkláněla od ulámaných větví, „drž se pořádně, nebo tě srazí na zem!“.

Vydechla, když konečně Kaplan paletu popadl do teplých, přetáhl jí přes nejhornější větev a briskně usadil do náruče třech téměř vodorovných větví. „Tak se podívej, stoleček jak pro nebeskou hostinu! Terezka se vyškrábala na volnou větev, postavila se, ale Kaplan jí okřikl, „za paletu se nechytej, musíme jí přidrátovat a pod ní si uděláme ležení! Jdeme shánět drát!“. Po úpěnlivém hledání po stavbách jej nakonec koupili v železářství. Druhého dne Terezka nemohla dospat sobotního rána, krom Dana, Kaplana a Terezky všichni andílci ještě vyspávali, když Kaplan spouštěl v kýblu na provaze z okna chodby kaktusy, Dan s Terezkou je nosili do houštiny. Před Danem nemělo smysl něco tajit, do porostu často chodil na ponravy a jiný hmyz ke krmení, brzo by tajnou skrýš stejně odhalil. Dan, to byla pro Terku jistota, určitě by nechtěl, aby se rozhádali, každý měl svůj tajný rest, byli si fifty fifty.

Zatím co Terezka prožívala neobvyklou radost z Kaplanova lupu, jež daleko předčil očekávání, novohradským kaktusářům se strhla bouře, kroupy tloukly do předsedovy hlavy, blesky co hromosvody nepostačily pobírat, se snášely nad celou výstavou, Vorlík se dušoval, „jestli tu nebude do večera, jdu ze spolku i s pokladnou! Tohle, pánové, to je na kriminálku! Tohle měl někdo sakra připravený, co jste tu dělali?“ Těžko bylo dvěma dědkům v ten den službu konajícím, všechno si zpětně promítali, dedukovali, navrhovali, ovšem návrh Vorlíka všechny překvapil, „a pak se divíte, že se všude dávají kamery, vono to není špiclování, jak si myslíte! Ty si kdysi navrhoval chlazení na pivo, předsedo! Já navrhuju kameru, jinak už na výstavu nedám ani trn! A ty křivochcalky z Anděláku, co sem lezly, ty já si zmáčknu, však já vím, odkud vítr fouká!“. Všichni se snažili Vorlíka usměrnit, předseda Kobliha navrhl, „necháš si poslat novej a klub tě to zacvaká!“. „Tak na to se tě vyseru, já na tuhle rostlinu čekal léta, bůhví, jestli by Kníže dal ještě takovou dohromady!“

Stejně jako Terezka nemohl dospat ani předseda Kobliha, měl strach, že Vorlík udělá další ostudu, myslel na Terezku, už jednou jí pokladník křivdil a on mu to sežral! Co se to děje? Ve spolku už byl klid, už zapomínali, tuhle výstavu připravovali s velkou chutí, proč v jeho věku musí mít takové starosti? Je to snad nějaký souzený střet generací? Proč k nám tehdy ta malá lezla, lepší je vymřít, než tohle! Nakonec po poradě se svou věrnou družkou dospěl k přesvědčení, že je jeho povinností to napravit. V deset dopoledne voťapával před branou Anděláku a ptal se po Terezce Macků. Holčička byla nezvěstná. K večeru se vrátil a pokračoval v pátrání, dokonce si nechal zavolat službukonající, „opravdu bych s ní potřeboval mluvit, je to v jejím zájmu, počkám tu do večeře, až se nají“. Dostal příslib. Po šesté hodině Terka šoupala nohama, za sebou nechávala stopu jako slimák a rychleji než ten oranžový netvor bez boudičky se neblížila. Kobliha se chytil kovaných mříží a poprosil, „Terezko, já vím, že jsme podělali, co jsme mohli, ale ten kaktus je import, je z Ameriky, tedy z Jižní, když se najde, máš u mne nádhernou parodii, ta je také z Jižní Ameriky.“

Terezka se zle pousmála, „neučte mne znát odkud je co“. „Já tě nechci, Terezko poučovat, jsi chytrá holka, ale krást se nemá, neříkám ty, ale chodily tam holky z tohohle domova, to nezapřeš.“ Terezka si s klidem pět metrů od brány lehla na bříško do trávy, dlaní podepřela hlavu, „vůbec nevím vo čem mluvíte“. Kobliha vsadil na trpělivost, „víš, on pan Vorlík není špatný, kdybys přišla na výstavu, určitě by nic neříkal, a ty vaše holky nám udělaly obrat, jen co je pravda, víš, že si pořád vedená v našem klubu?“ Holčička se rozesmála, „neříkejte, takhle mi dopřáváte? To jsem tedy hrdá! A vezmete do klubu i vlnatku? Vona by moc ráda!“. Teď se pousmál Kobliha, „tu tam máme, neboj, každému upíjí, jenomže už na ni nevidíme, to ty máš oči jako poštolka“. „Jo, vidím do vás jak do žárovky, já vám tedy něco řeknu!“, Terezka vyskočila, „je tu, ale já ho neukradla, nejděte si ho, má se tu rozhodně líp než u Vorlíka“. Překvapený Kobliha už Terezku nezadržel, ta se otočila a běžela do Anděláku.

Neděla byla nádherná, hřejivé ranní slunce, ještě před snídaní vyhopkala na borovici, aby zkontrolovala to úžasně dílko přírody, i ostatní kaktusy rozmístěné na paletě byly v šikmém slunci nádherné, lepší než za Kaplanovým oknem, ale ten umadeave, jako přejetej náklaďákem, širší než vyšší, kolik mu asi je let? Paleta jakoby plavala po zelené hladině sinicí zasviněného rybníka. Terezka dostala ze samého štěstí hlad. A ten krmila představa, jak Vorlík musí řádit, vztekat se a trápit, jo, hlavně trápit, maminka se také trápí! Ale nemilé překvapení čekalo Terku v Anděláku, lítačky žalovnice byly dokořán, dveře od všech pokojů pootvírané, holky na snídani a uklízečka běhala s mopem jak divá, „Macků, odemkni pokoj, ať můžu vytírat!“ Tohle nebylo normální, neděle a uklízečka v Anděláku!? Vorlík už to rozjel, ten musel dělat sprasky, že se mu vnučka obětovala i v neděli! Terezka s úsměvem odemkla, „prosím, paní uklízečko“. „Kde se couráš, takhle po ránu? Už máš bejt dávno na snídani!“ Od holek se dozvěděla, že prej „sanitární úklid, holky, slyšely jste to někdy? Že prej řádí alergické pyly, haha. Holky to mi máme alergii na něco úplně jinýho, co?“ Terezka pochopila, že Vorlík se jen tak nevzdá, určitě nasliboval vnučce bůhví jakou odměnu. Ta bude slídit po celém Anděláku!

Jak Terka zjistila, nebylo jednoduché proklouznout vyšlapanou cestičkou do zelené stěny. Těch zadních andělských oken! Za každým může stát čumil, jednou, dvakrát by to nevadilo, ale každý den? Odpoledne se nenápadně potulovala kolem kašny, opatrně se rozhlédla a potom jakoby si třeba jen chtěla odskočit, zmizela v zeleni. Pod borovicí jí čekalo překvapení, nahoře byl Kaplan a drátoval prkna. Záhy zjistila, že to bylo jakési o stupeň nižší patro pod paletou s jejími miláčky, jakýsi stíněný pokojíček, „čumíš, co? Prkna jsem štípnul na stavbě, sem budeme utíkat před svatejma blbama“. Terezka ponejprv okoukla kaktusy, potom se usadila na děravou a kostrbatou podlážku, „viděl si, jak uklízečka řádí? Musíme najít jinou cestu, myslela jsem chodit z venku, tam kde jsme přes hradbu přehodili paletu“. „A to chceš pokaždé líst přes hradbu?“ „Klidně, furt lepší, než se nechat hloupě prozradit.“ „Terezko“, nezvykle mile jí oslovil Kaplan, „já bych tě něco řekl, něco bych od tebe potřeboval, ale když nebudeš chtít, no poslouchej a sama uvidíš. Táta sedí a mě sere, že neprávem, to ty taky znáš, jenomže táta je v kriminále vedenej jako ty nebo já tady v Anděláku, druhá kategorie, rozumíš? Póvl, co si neuměl najít pořádnou ženskou a tak strkal pracky holčičkám mezi nohy! Nic takovýho není pravda! Strkal je tam svatej! Proto je nesnáším!“ Terezka se vylekala, „Kaplane nekřič, uslyší nás, říkala jsem tě, že si posedlej, tak se uklidni“. „Už jsem klidnej, už šeptám, já tě tedy řeknu, proč nesnáším svatý.

V Olešnici, kde jsme krátce bydleli, je jedna svatá rodinka, v pánbíčka věří jako samečci kudlanky svejm starejm, mají dvě dcery, jedna je taková furt vykulená, sotva leze a mluví jako dítě, prostě mišuge. Teď už je jí dvanáct. O dva roky starší sestřička je normální, i se mi tehdy líbila a nejen mně. Celá rodina byla upnutá na faráře, proti papeži mladej floutek, vo tu mišuge se zajímal, možná jim i pomáhal, alespoň ze začátku, mišuge na něj trpěla asi ho i milovala, farář jí přes charitu sehnal i nějakou pomoc, rodiče nebyli zrovna prosypáni penězi, jenomže ta mišuge začala chodit za farářem jako kulhavej pejsek a jednou přistihla sestřičku s vyhrnutou sukní, jak jí farář drží pěkně za stehna, ze žárlivosti běžela na policii. Místo pro faráře přišli druhý den pro tátu, chápeš to? Vedl sportovní kroužek, holky se mu dost svěřovaly a svatá rodinka se usnesla, že faráře v tom nenechají, vobě sestřičky obvinily tátu! Svatá rodinka, viď?! Kyselinu do svěcený vody! Táta měl smůlu, alibi v prdeli, a svatí necouvli!“

Po dobu vyprávění Terezka civěla s otevřenou pusou, najednou ale vyštěkla, „kecáš, Kaplane, to si vyčet z knížky?“. Kaplan zmlkl, opřel se rukama o horní paletu, jakoby jí chtěl Terce převrátit, „neboj, já si myslel, že neuvěříš, počítal jsem s tím, ale jestli chceš znát pravdu, a pomoct mi, můžeš se sama přesvědčit. Nechápala, kam jí Kaplan směřuje, „to mám jít svatou rodinku poprosit?“. „To ne, ale ten farář je tam pořád.“ „Mám mu vlejt kyselinu do svěcené vody?“ „To ne……, ale kdybys......, kdybys ho nachytala“, Kaplan se dlouze odmlčel a najednou ze sebe bez okolků vyrazil, „kdybys ho svedla, a usvědčila táta by byl volnej!“. Terezka lapala po dechu, „to nemyslíš vážně, Kaplane!“. Zrudl, „ne, jenom jsem myslel…..“ Terka se rozohnila, „ty nemysli, ty si kupuj stírací losy, možná budeš mít štěstí a tátu vykoupíš, blbečku!“. Vzteky sjela ze stromu a utíkala do Anděláku. U večeře Kaplana neviděla, do jeho pokojíku nemusela, všechny kaktusy byly na svobodě pod širým nebem a to Terezku hřálo na duši. Na takové místo by se Vorlík nikdy nezmohl! Večer se převalovala, před usnutím řešila otázku jakou má smůlu na ty blbečky, s jedním vypouštěla rybník, mrzla, riskovala zápal plic, a kdyby je chytili možná i pasťák, a Dan zná jenom čudly, na ní kašle, ani na kapry z Krásného pole jí nevzal. A ten druhý? Já mám svádět faráře v nějaký Olešnici? To si jako mám vzít kabelku na řemenu, podvazky, zmalovat si hubu a jít do kostela? Blbeček! Jenomže Danovi jsem pomohla pro nic za nic a Kaplan nad očekávání pomohl mně. Ale mámy se to netýká, tu stejně nepustí a já bych měla zařídit, aby jeho fotra propustili? Jak vůbec vypadá takovej farář z vesnice? Pomalu usínala a z hlouby opouštěné mysli se nořil sen, jak vstupovala do svícemi osvětleného kostelíka, v němž pobíhalo na sto slepic, pan farář před oltářem držel koš vajec, v zástupu věřících jim je místo svatých oplatek dával se skořápkou do úst. Když viděl přicházet Terezku, vybídl jí, aby se zařadila na konec zástupu, a když měla otevřít pusu a polknout vajíčko, farář jej rozmáčkl v ruce, před Terezku poklekl a vyzval jí, „ty ne, tobě je dceruško na másle a cibulce umíchám v zákristii“. Sen jako Brno! Terezka se probudila, došla k oknu a nakoukla do temné stěny, kde je schována jejich utajená borovice.

Kaplana neviděla ani při snídani jen ve škole o přestávce, vyhnul se jí. Že by se styděl? Že by jej trápilo svědomí? Tomu Terezka nevěřila, dohonila jej, „jestli si myslíš, že budu někde kecat, to ne, nikomu to neřeknu a odpoledne jsem nahoře“. Že se kaktusy dají snadno spálit, to dobře věděla, nějaké ty sbírky už prošla a varování také vyslyšela, odpoledne hnala na borovici, protože to slunce pálilo, jako když byly s maminkou u moře, jen jednou hned po rozvodu. Vyhopkala, aby se ujistila, že ty její nic takového nepotkalo. Kaktusy pochválila, „odolaly jste, mí anděláčci, teď už vydržíte všechno“. Sedla si a myslela na Kaplana, jak by mu pomohla, ale jinak než je ten jeho oplzlý plán. Vzpomněla si na večerní sen, usmála se, Kaplan je blbeček, ale co jinýho mu tady zbývá? Najednou slyšela štrachání, šustění jehličí, byl to on, slušně se zeptal, „můžu nahoru?“ „Jo, ale dole nech blbý nápady“. Kaplan se usadil na prkno, „jestli chceš, udělám tě dekl, aby na ně nechcalo“. „Hm, zatím není třeba, možná na podzim anebo taky nikdy.“ „Zlobíš se?“ „Ne“. Dlouho slyšely jen šustivé osikové listy, než se Terezka zeptala, „a jak vůbec vypadá, ten tvůj erotickej farář?“. Kaplan s patřičnou opatrností vykoktal, „no…, vypasenej jako Duka neni, to je ten břichatej kardinál, víš? Já se o svaté trochu zajímám. Olešnickej farář kroutí zadkem jako slečinky, hlas má jako Muk, Petr Muk, slyšel jsem ho i zpívat a lidi mu nosí domácí vajíčka. Má pořádný auto, ale do zákristie nedávno chcalo, já jsem v Olešnici každou chvíli, mám všechno kolem kostela prolezlý, třeba se mi to jednou povede a načapu ho jak ta mišuge“. Terezka si upomněla večerní sen, „neběhají náhodou v kostele slepice?“. „To ne, von je asi čistotnej, kdyby si chtěla, do Olešnice jezdí autobus.“ „Kaplane, já už tě svůj názor řekla.“

Večer si holky štěbetaly, „taky vám ta falešnobřišnice hrabala ve skříni?“. „Já jí dám sanitární úklid, v životě by tak nešůrovala, kdyby se něco nedělo, je jak deratizérka. Víte, že uklízela i na půdě?“ „Nekecej.“ „Jo holky, šla se smetákem do dveří na půdu, kluci to říkali.“ Terezka, jež se zrovinka nachomýtla, si poprvé uvědomila, že Andělák má vlastně půdu, tam je také blíž k nebi, ale to je místo nebezpečné tam by svůj lup někde pod světlíkem neukryla. „A co tvé kaktusy Terko?“, zeptala se Táňa, „jak se jim daří ve Zvrácákově pokoji? Ještě tam chodíš? Dávej si pozor, ať tam něco nechytíš!“ Teď si Terezka uvědomila tu chybu, co když holky budou chtít vidět její kaktusy? Přece je vedená jako kaktusová lektorka. Pohotově odpověděla, „já musím začít znovu, holky, ten blbec Kaplan je zalil horkou vodou jako kafe!“. „To máš smůlu, Terko“, rýpla si Táňa, „mně zrovna kvete kaktus, jakej si v životě neviděla, myslela jsem, že tě ho svěřím do péče, ale takhle?“. Před večerkou Terezka vyběhla do patra, „Kaplane průser, holkám jsem řekla, že si moje kaktusy zalil vařící vodou a umořil je, tak se připrav, schytáš to“. „Hm, děkuju tě, ale neboj, já to ustojím.“ „A kde máš Dana?“ „Asi ještě u kašny, dotáhl nějakou čudlu.“ Ze zvyku se Terezka zadívala na holý parapet, „Kaplane a jakej je v ksichtě ten tvůj farář? A má na palici holý kolečko?“ „Kde žiješ, Terez? Kolečko měli mniši, tenhle má nezámrznou kštici, a kdyby navlík hiphopácký nasrávačky, neřekla bys, že je svatej.“ Terezka se zamyslela, „hm, tak jo, Kaplane, já už musím a nezapomeň, že si mi opařil kaktusy“. Nespala, samota na pokojíku jí dráždila jako nikdy, přemýšlela, jak by Kaplan mamince pomohl. Kdyby něco vymyslel, pomohla by zase jemu. Jenomže maminku chytili při činu, nikdo se jí nezastal, nikdo to nevzal na sebe, ani Vorlík ani Kobliha, tak ať si pátrají, ať v Anděláku prolezou třeba krysí kanály!

Při snídani odolával Kaplan hrdinně všem holčičím narážkám, posměchu jak je blbej, „Kaplane, uvaříš nám kaktusové kafíčko?“ „Jestlipak jim také změkly ostny jako špagety ve vroucí vodě!?“ „Kaplan stáhl ponožky, bosými chodidly objal hrníček s čajem, a s klidem prohodil, „horkou vodou jsem likvidoval brebery na kaktusech, teď je zlikviduju na pařátech!“ Zatočil hrníčkem, až čaj vyšplíchl na nohy i stůl. Táňa se pohoršila„ „je mi na blití, Kaplane! Horkou vodou spařujou prasata při zabíjačce!“ Jak do jídelny vešla Terezka, Kaplan nohy sundal, bázlivě se zvedl, nacpal do kapes rohlíky a vypálil. Ač Terka nevěděla, o co jde, pochvala holek jí neminula, „přece jen má Zvracák z někoho respekt, budeš muset chodit do jídelny jako první Terez!“ Odpoledne, sotva se Terezka objevila v Anděláku, zavolala si jí paní řiditelka, „Terezko, copak se tu děje? Byl za mnou s prosíkem jeden pán, představil se jako předseda kaktusářského spolku, prý se jim na výstavě ztratil moc vzácný větší kaktus, chodily tam i naše holky, nevíš o tom nic? Já vím, že ty máš kaktusy ráda a tobě vděčím, že si zaučila i kamarádky, je to od tebe hezké, ale opravdu ten vzácný kaktus nikdo nemá? Prý si říkala, že je v Anděláku.“ Terezka zkoprněla, že by šel Kobliha žalovat řiditelce, to nečekala, a jí lhát bylo tak nebezpečné. Nakonec se rozhodla pro mlčení, „to opravdu nevím, paní řiditelko, možná jsem mu něco takového řekla, ale to jen ze vzteku, že nás podezírá, holky tam chodily nakupovat, ale že by měla některá vzácný kaktus o tom nevím. Zuzka si koupila dvě mamilárie, Alena gymnocalycia, nejvzácnější má asi Táňa, ta si koupila kvetoucí copiapou, ale ta je malinká“. „No dobře, Terezko, já vám věřím, snad je to nějaký omyl, a jak tvoje kaktusy? Kluci tě je ještě trpí?“ „Kaplan mě je pohřbil, ale prý mi koupí nové, taky to byl omyl a já se na něj nezlobím.“ „Jsi hodná holka, děkuju, tak už běž!“

Lhaní před paní řiditelkou Terezku mrzelo, ona nebyla špatná, i když držela ruku nad línou uklízečkou, kdyby se to provalilo, kdyby skrýš někdo objevil a Terezku načapal, před řiditelkou by se cítila špatně, možná by jí ani neuvěřila, proč to udělala. Do slunečné skrýše, jak si jí nazvala, chodila opatrně, většinou prošla branou Anděláku a zadem, tam kde přehodili paletu, si od plotu, jež dobře překonávala, vyklestila zadní cestičku. Kaplana ale nepřinutila, chodil nadále kolem kašny, Terka jej varovala, „Kaplane, alespoň se rozhlédni, než vlezeš do houští, nenápadně prohlédni okna, víš, že i řiditelka slídila po tom kaktusu?“ Kaplan jí vyděsil, „a to ještě nevíš, že uklízečka s jeho fotkou v ruce škemrala na holkách, jestli ho někde neviděly, mám takovej dojem, že je přemlouvá, aby slídily, no já nic neřeknu, neboj, byl bych sám proti sobě. Víš, že jsem byl včera v Olešnici? Ten farář je docela fešák, divím se, že se tak mladej člověk nechá zblbnout svatejma, jo a mají tam výbornou zmrzku, kdybys chtěla, pozítří jedu zas“. „Tak mu zapal kostel, ale mě do toho netahej.“ Kaplan si povzdechl, „no jo, když myslíš, ale ten kaktus, je opravdu pěknej, takovej div ne navoněnej, byla by škoda o něj přijít, Terez, tak ahoj a neboj, nikdo mě neuvidí“. Osamělá Terezka prohlédla nebe, pár kudrnatých mráčků, zelené vlnky v korunách vytáhlých osik, zadívala se na kaktusy a tiše natahovala moldánky. Při večeři se snažila něco od holek vyzvědět, jestli je opravdu pravda co říkal Kaplan, holky byly zdrženlivé, naopak, vyzvídaly ony, „Terez, ty se nás nějak straníš, furt si v trapu, nechodíš na rande? Představíš nám ho?“ „A není to náhodou Kaplan? To aby ses častěji myla! Von má na nohou ty breberky, haha!“ V posteli se Terezka trápila, přemýšlela o holkách o Kaplanovi, najednou je pro něj farář fešák a jakou mají v Olešnici božskou zmrzlinku! Jestli jí Kaplan zradí a prozradí slunečnou skrýš, bude v koncích, založí kvůli ní třetí kategorii a jí tam přeřadí. A co ta uklízečka? Nakonec holky poštve proti mně! Rozsvítila a mamince psala dopis:

Ahoj maminko,
kdybych věděla, že tě pustí, když udělám něco, co po mně chce jeden kluk z Anděláku, poslechla bych, je to takovej bláznivej nápad, jenomže ono to pomůže akorát jemu. Nevím, proč bych zrovna já měla pomáhat, tobě také nikdo nepomohl. Představ si, že ti kaktusáři z Hradů měli výstavu, vůbec jsem tam nešla, udělalo by se mi špatně! Maminko, představ si, že jsem všechny kaktusy přenesla na strom, na takovou zvláštní borovici, mají tam světla jako v horách. Jinak tu není nic nového, akorát ta uklízečka, ta s tím polštářkem je nějaká potrefená, asi už ten polštářek brzo porodí. Utíká mi to určitě rychleji než tobě.

Víc Terezka nenapsala, hlava jí padala jako hadrové panence. Druhý den před školou čekalo na Terku velké a nemilé překvapení. Po vyučování vyběhla ze školy, aby byla v Anděláku dřív než holky a do své sluneční skrýše nemusela přes hradbu. Sotva udělala pár rychlých kroků, div se nesrazila s Vorlíkem! Stál na chodníku v nohou velkou tašku, takovou obrovitou jako mají hokejisti na výstroj, a s pokusem o úsměv Terezku vyhlížel. Zadržel jí, když chtěla přejít na druhý chodník, „počkej, Terezko, promluvíme si, všechno to byl omyl, kdyby neměla maminka podmínku…“. Terezka mu skočila do jeho žebrání, „co je vám do toho, jestli měla maminka podmínku nebo ne, vy byste jí tak jako tak pro děravej blatník udal! Tak mi nechte laskavě bejt!“. Vorlík se nenechal odbýt, „počkej, podívej, něco jsem tě přinesl“. Rozevřel obrovitou tašku, aby Terezka viděla fešácké trsy dobře rostlých mamilárií. S opovržením nakoukla, „za tohle jí nevykoupíte!“. Vorlík neztrácel naději, smířlivě Terezku opravil, „proč říkáš ji, proč neříkáš ho?“ Tentokrát jej Terka drze odbyla, „moje maminka, není von, ale ona! A teď mi vlezte na záda!“ Tohle se Vorlíkovi nepovedlo, o mamince vůbec neměla být řeč, přece přišel se smířlivou a seriózní nabídkou, aby získal svůj dle pojmenování pana Knížete Pyrrhocactus umadeave. Do Vorlíka vjel vztek a na Terezku křikl, „však ty mi ho ještě ráda vydáš!“ Terezka se otočila, předklonila tělíčko, z rukou udělal hlásnou troubu, „dobrovolně ne, dědku, jedině výměnou za maminku!“. I když se třásla po celém těle, zpomalila krok a odcházela vítězně jako pravá dáma.

Uklidnila se až ve slunečné skrýši na té hranaté loďce plující po zeleném rybníce korun osik, slunce tam přihříval nový pocit vítězství, pocit dospělosti, první přímý boj o spravedlnost, už se nedá jen tak někým zastrašit, už dokáže zatočit s křivdou a mizery! Přes střechu Anděláku se zadívala na městský kostel, „a ti svatí, to je zrovna tak, ti by měli jít všem příkladem“. Seskákala z borovice, přeskočila plot a bránou hnala za Kaplanem. Toho zastihla na posteli nad knihou o slušném chování, „Kaplane, vezmeš mi na tu zmrzlinu do Olešnice?“ Kaplan si stoupl do pozoru, knihu silou zabouchl, „to se ví, že jo, hned zítra, jezdí to v patnáct patnáct!“. Před spaním pokročila Terezka se včerejším nedopsaným dopisem:
Mami, ty si vlastně Vorlíkovi nic neřekla, když to udělal, já ho dneska potkala, dolejzal, ale teď ti nemohu říct proč, až tě pustí, spolu se tomu zasmějeme, já jsem s ním vyběhla, řekla jsem mu dědku, vlez mi na záda! Koukal! A také jsem se rozhodla pomoct tomu klukovi, co jsem psala na začátku dopisu, on mně také s něčím pomohl, jmenuje se Kaplan, ale říkají mu Zvracák. Nelekej se, on na holky jen tak hraje, že má breberky na nohou, škrkavky, blechy a klíšťata, dělá jim samé naschvály, ale náhodou je čistotnej. Víš, jsem moc hrdá, že jsem se Vorlíka nebála. Tak se tam, maminko, měj alespoň jako já tady v Anděláku, brzo napíšu. Tvá Terezka.

„Tak co jí říkáš, Terez? Boží co?“, pochválil zprvu Kaplan žluté kopečky olešnické zmrzliny, „vlastně ne boží, vod svatejch by mi určitě nechutnala, tahle je z pekla, vedlejší produkt při vaření dušiček!“. Terezka napřáhla ruku se zmrzlinou, „mrsknu jí po tobě, Kaplane, jestli budeš takhle kecat!“. Tady v Olešnici nebyla ve své kůži, Kaplanovi neřekla, jak její dušička posílila střetem s Vorlíkem, neřekla o své případné pomoci jemu, doposud nevěděla, zda její včerejší raketový start do spravedlnosti uživí, bude mít vůbec dost paliva? O duchovním životě toho moc nevěděla, maminka o svatých mluvila jen ve srandě, jenom o Vánocích vystavila Ježíška v kolébce, toho měla Terezka ráda, ale hned jak vánoční stromek pouštěl první suché jehličí, šuply s ním do skříňky pod stropem. A táta? Do svatých jenom rýpal. Kostely znala jen z venku, uvnitř zůstávaly záhadou, jakési vyšňořené krasové jeskyně plné ticha a chladu.

Kaplan bavil Terku jako královnin šašek, žongloval se zmrzlinou, přehazoval kornout z ruky do ruky, až najednou prásk ho, kornout se žlutou čepičkou skončil na chodníku a jako naschvál ledovou stranou dolů. Terezka se chechtala, až jí zmrzka stékala po bradě, Kaplan jakoby nic, „no co, nějakej ten chrchel“, kornout sebral a podivil se, „hoho, moje finance jsou zahojené, v Olešnici jsem zázračně zbohatl!“. Oba se dívali na rozpláclou zmrzlinu znečištěnou smetím, ale zároveň nazdobenou pětikorunou z chodníku, kam ji musel před nimi náhodně někdo vytrousit. „Kaplane, ty máš víc štěstí než rozumu, až půjdeš venku na velkou, předem to místo prozkoumej, hůř bys to bohatství doloval, chacha“. Kaplan Terezku vodil vesnickými uličkami, snažil se hledat nějaké zajímavosti, „no, vono tu vlastně, krom té dobré zmrzliny nic není, Terez, tedy o jedné zajímavosti bych věděl, olešnickej zámek, jenomže ten je nepřístupnej, chceš poznat olešnickou pamětihodnost zvenku?“ „Terezka se podezíravě pousmála, „Kaplane a nepleteš si záměrně zámek s kostelem?“ „To ne, Terez, ale…., ale…., představ si…, von ten kostel je se zámkem spojenej.“ „Aha a v něm žije pohledný, hodný svatý pán, co strká holčičkám pracky mezi nohy?“ Kaplan se kousl do rtů, „jo, tak já tě teda, Terez, něco řeknu, žije tam a vokopává si posraný záhonky, jakoby se nechumelilo, zpovídá hříšníky, jako by byl čistej jak líh! Ale jestli tam nechceš, můžeme zpátky, za dvacet minut to jede“. „Proč si mi neřekl hned, že mě chceš přihrát faráři? Víš vůbec, co po mně chceš?“ Kaplan vycítil, že prohrává, „víš, myslel jsem kvůli tátovi“. Terezka jej nenechala domluvit, „a ty snad pomůžeš mojí mámě? Vymyslíš něco?“. Kaplan ožil, „vždycky se najde nějaké řešení, Kájínek jim taky zdrhnul“. „Blbečku, ty chceš přirovnávat mojí maminku ke Kájínkovi?“. „To ne, ale….“ „Mám jí snad přinést do vězení v chlebu zapečenej pilník?“ „Terez, ty to nechápeš.“ „Co nechápu, že mám strkat svatýho do pekla?“

Nepřestávali se hádat, dokud se před nimi neobjevil růžový zámeček s hliněnými taškami na nové střeše a kousek za střechou jen jako přes dvůr vysoký šedý jehlan kostelní věže, pod níž se černaly jako díra po suku kostelní hodiny. Ta věž rozzářila Kaplanovi oči, „no vidíš, jsme tu a ani o tom nevíme, obrátíme, nebo to obejdeme?“. Terezka polkla dlouhou slinu, „vobejdeme, blbečku“. Kaplan ožil, zahrál si na průvodce, „vpředu vidíte renesanční zámek uhňácaný v šestnáctém století z dosluhující tvrze, co nestačila náročným potřebám pánů. Čtyřkřídlovému zámečku později jedno slepičí křidélko přistřihli a zasvětili namísto všemi oblíbeného pivovaru, kostelu. Svatí se tam roztáhli jako štěnice, chytali ženské a osahávali jim stehna!“ Kaplan v tom divém výlevu chytil Terezku za lýtko a volnou rukou zmáčkl její stehýnko. „Co děláš, pitomečku?“, vylekala se Terezka. Zároveň ale ucítila zvláštní doposud neznámý pocit, jenž jí projel tělem od nohou přes srdce až do hlavy, něco moc hezkého co trvalo jen po dobu Kaplanova neomaleného doteku, věděla, že už se jí pomalu kulatí boky, že už jí hrubne kůže malými chloupky v místě, kde Táňa už dávno měla kudrliny, poznala, že dorazil čas stydlivosti. Kaplan se omlouval, „sranda musí bejt, Terez, furt lepší než nuda“.

Najednou ale zbystřil, přestal mluvit, průjezdem se díval do nějakého z jedné strany kostelem a druhé zámkem uzavřeného dvora. Terezku chytil za paži, „hele, to je von, kope do svatých záhonků, nesmí nás vidět pohromadě, mě dobře zná, jestli si ho chceš prohlédnout, musíš sama. Jdi si říct o svatou ředkvičku“. Strčil do Terezky a pelášil za křoví. I když se Terezka na blbečka Kaplana zlobila, stála jak přikovaná a pozorovala muže v černém, jak s malou motyčkou leze v záhonu. Po třech krůčkách se udivená Terezka opět zastavila. Na jakési rovné dřevěné lavici uviděla kaktusy, jednu řadu větších a před nimi řádku menších, sem tam rozeznala i nějaký ten kvítek, srdíčko jí bušilo napětím a do toho ten hňup Kaplan, „tak jdi, Terez, řekni si o trochu svaté hlíny do kaktusů a mně vyžebrej svatou kedlubnu“. Terezka už se chystala vykročit, slušně pozdravit, ale s Kaplanem v zádech to nešlo, ten jí navíc hodil kamínek do zadku, „na co čekáš, jdi“. Terezka se neudržela, otočila se a zařvala, „Kaplane, neser mi!“. Když se podívala zpátky do dvora, černý člověk s motykou byl napřímen a na Terezku se díval hezký obličej, až jí zamrazilo, otočila se a utíkala. Kaplan za ní, „jseš blbá? Slyšel tě nebo ne? Víš, co znamená kaplan? To je duchovní, co se stará o kapli, to by se mohl urazit! Kdyby si řekla alespoň, neser mě, biskupe, to by ho mohlo povznést“.

 Ve zpátečním autobuse Terce moc do řeči nebylo, Kaplan si zoufal, proč nenavázala spojení, kór když tam měl svatej kaktusy, „taková šance, Terez a ty to posereš!“ Terezka se vzpouzela, „Kaplane, vlez mi na záda, jestli mě budeš nutit, už sem nejedu! A nic neslyšel ani mě neviděl“. Pro dnešek dal pokoj, ale na druhý den Terezku odchytil, „mám bombovej nápad, půjdeš ke zpovědi, zahraješ si na osiřelou chudinku, umíš ze sebe vymáčknout slzičku? To prej holky umí, Táňa umí brečet na povel! Ale to ty nemusíš, hlavně ze sebe uděláš to osiřelé nebožátko“. Terezka odsekla, „jo a vyzpovídat se, že jsem odkrouhla tátu s mámou!“ „Blbost nezlehčuj to, stačilo by, že si hlady zakroutila krkem cizí slepici“. „Kaplane, ty žiješ v předminulém století, nemám chtít odpustky?“ Kaplan nedal pokoj, každý den něco vymýšlel.

A nedala pokoj ani paní uklízečka, jednoho dne se podezíravě zeptala, „Macků, ty si přece měla plno kaktusů, kampak si je tak najednou udala? Už tě omrzely?“. Terezka neměla nejmenší chuť vysvětlovat, „už je odvezl popelářský vůz, paní uklízečko“. „Hm, jen aby, Macků!“ Na holkách vycítila, že jí to s těmi kaktusy moc nevěří, slídily spolu s uklízečkou, ani ty nejlepší kamarádky jí nevarovaly. Jak se hnula z budovy, vždycky někdo pozoroval, co bude dál, lezení na borovici omezila na jednou denně, a to těsně před večeří, kdy se hladové holky nenechaly rušit a uklízečka byla dávno fuč. Kaplan za Terezkou neustále dolejzal a prosil, „Terez, víš, jak musí bejt fotrovi, když je tam nevinně? Kdybych mohl něco udělat pro tvoji mámu, šel bych do toho, řekni co, a jdeme na to“. Terezku holek mlčení a slídění zlobilo, bůh ví, co jim uklízečka naslibovala, bůh ví, jaké kaktusy nabídl Vorlík, potřebovala zmást stopy, potřebovala z Anděláku vypadnout, Kaplanovi borovici zakázala, sedla do autobusu a sama odjela do Olešnice.

Až v autobuse si uvědomila, že tu nesedí kvůli Kaplanovi, že nemá nutkání mu pomáhat, vlastně hledala spojence mimo Andělák, nejvděčnější by byla, kdyby jí Dan bral někam daleko na ryby. Měla vztek na holky, že najednou pečou s uklízečkou, a ten sráč předseda také slídil v Anděláku, na maminku nikdo z dědků nemyslí. Když míjeli velký Žárský rybník, vzpomněla si na Krásné pole na noční dobrodružství, od něhož čekala Danův vděk, nic se nekoná, furt je někde v trapu. V Olešnici si koupila zmrzlinu a toulala se k zámku. Ty kaktusy musím prozkoumat, jsou to svaté kaktusy, jestli teda jsou faráře, a mohla bych se napást na jeho záhonkách a Kaplanovi vzít svatou kedlubnu. Nahlédla do dvora, černý človíček tam nebyl a lavice s kaktusy také ne, tedy byla, ale na jiném místě, na hloupém ve stínu zámecké budovy, je to hlupák ten farář, tady u kostela má tolik světla a on je dá do temna, asi uvažuje podle toho svého fraku v zabedněné modlitebně. Terezka si netroufala vkročit do dvora, vzala za kliku kostela a jejda, byly odemčené, měla bych mu říct, že kaktusy nejsou lesní kapradí. Vstoupila. Vstoupila do světa, jejž doposud nepoznala. Svět chladný, tichý a ta okna! To vprostřed nad oltářem žluté, červené, oranžové jakoby nad ním hořelo, ta dvě postranní byla zas modrá, hnědá, fialová, zelená a ty srandovní svaté postavičky v oknech. Andělíčků na zdech a ve výklencích je tu, ti by měli poletovat v Anděláku!

Terezka popošla ke dřevěným lavicím, rozhlížela se po svaté výzdobě, jak to tu mají svatí všechno natřený, mohli by mamince dělat nehty. Najednou z ničehož nic jako hrom z nebes, spustily Terezce vysoko nad hlavou varhany, ten svatý stroj, co by přehlušil i motorku, jak se jí rozechvěl hrudník, otočila hlavu na stříbrné píšťaly, seřazené jak pastelky v krabičkách. Terezku hlas píšťal unášel, těch velkých se bála, malé jí rozesmály, když hrály oboje najednou, mrazilo to v zádech. Nikoho za tím nebeským strojem neviděla, svatá melodie přešla do takové, co znala z rádia, tu přece měla ráda maminka! Terezka natahovala krk, stoupala na špičky a ty mohutné i prťavé píšťaly najednou doprovázel hlas, vzdálený zpěv, jenž se jakoby potuloval mezi píšťalami i po stěnách mezi anděly, zpěv co Terezku přitiskl do náruče téhle chladné záhadné krasové jeskyně. Stroj zmlkl, ticho jí nepřidalo, ticha se bála víc než hrajícího stroje, přece to nehrálo samo! Človíček v černém mezi horním ochozem a řadou píšťal to doložil, „neznáme se odněkud, panenko?“. Terezka úlekem zkřížila ruce přes prsa a ustupovala ke dveřím, rychlost jakou farář seběhl ze schodů, byla obdivuhodná, holčička už sahala po klice, ale farář jí zadržel, „tak copak tam máme, panenko?“ Prohlížel si její dospívající tělíčko, div jí nerozepnul košilku.

Vystrašená Terezka vzala vší silou za kliku dveří, farář je přidupl černou polobotkou, „minulý týden si tu někdo vypůjčil drahý mikrofon, neseš jej vrátit?“ Terezka se nafoukla, „coooože?“, vyfoukla na faráře. „Mikrofon, co jsem měl na bohoslužby, slouží někomu jinému a já si mohu vykřičet hlasivky.“ Terezka nehodlala nic vysvětlovat, zpřísnila pohled, „pustíte mě ven?“ Farář pomalu ustoupil. Terezka otevřela, protáhla se dveřmi a líně odcházela. „Potřebovala si něco? Mohu tě nějak pomoci?“, zavolal farář. Terezka zbrzdila, otočila se, „ne, jenom jsem vám přišla říct, že kaktusy nejsou hřbitovní břečťan, milují slunce, ty vaše tam jsou jak na hrobce pod javorem!“. Farář pustil dveře, vyběhl za Terezkou, „počkej, počkej, ty rozumíš těm jejich záhadám? Já si s nimi lámu hlavu! Když je dám na slunce, žloutnou, ve stínu zase nerozkvetou“. I kdyby měl farář žhavé oči a třesoucí se ruku jen jí vstrčit do teplých stehen, nenechala by si ujít šanci poradit velebníčkovi.

Tenhle farář byl docela mladý, ale kůži měl jak sejra, na rukou i obličeji, a kdyby ho měla v pozoru kousnout, kousnula by ho akorát do prsou, štíhlý byl jak Ken, až na ten svatej účes, tmavé kratší vlasy přilepené k lebce jak pod sprchou, a ten jeho svatej frak, že mu venku není horko! Terezka se pochlubila, „kaktusům rozumím víc než kostelům“. Farář se pousmál, „ty moje mají s kostelem něco společného, jestli chceš, můžeme se podívat, mám je ve dvoře na lavici, jak si asi viděla“. Trochu bázně a nedůvěry přece jen měla, „tak tedy jen na chvíli, musím už domů“. Cupitala vedle faráře na konec stinného dvorku. Už po pár krocích se culila, kaktusy ne zrovna pro estéty, ty by nechtěly ani holky z Anděláku, špatně pěstované, popálené a navíc v hrozných květináčích. „Prokrista pána, ty vypadají.“ Farář se nejdříve zadíval na nebe, pak se s pusou od ucha k uchu sehnul nad lavicí, „tak se podívej, tyhle by přece byly krásné, kdyby neměly ty žluté skvrny, jako kdyby jim koukaly holé kosti z těla“. „To je ale máte popálené od slunce.“ „Tak vidíš, že jim slunce škodí.“ Terezka se cítila jak učitelka, „slunce jim neškodí, slunce je jen poškodilo, protože na něj nebyly zvyklí. Vy jste je před tím měl někde ve zpovědnici?“ Farář se podivil, „ty víš co je zpovědnice? Říkala si, že kostely moc neznáš“. Zaváhala, nechat se osahávat ve zpovědnici, to byl také jeden Kaplanův plán, zpovědnici jí přesně vypodobnil, „neznám, ale určitě je tam tma, aby se nikdo nestyděl“.

Farář se rozesmál, „to máš vlastně pravdu, ale ve zpovědnici jsem je neměl, kousek od ní ano. Podívej, na ty dva velké, když byly Vánoce a v kostele jsme měli jesličky, někdo je postavil k černouškovi. Když jsem jesličky rozebíral, položil jsem je za zpovědnici, aby nepřekážely. Objevil jsem je až v jarních dnech a vyhodil je na dvůr. Představ si, oba vykvetly dlouhými bílými květy. Já je dal na schody kostela a jedna naše věřící se k nim přihlásila. Pane faráři, já je mněla patnáct let, nikdy nekvetly tak jsem je přinesla do jesliček, jako že patří černouškovi a podívejte, jak jim to prospělo, nechte si je, máte zelené ruce“. Terezka vyprskla smíchy. „Ty se tomu směješ?“ „Ale ne, měl byste vidět, jak mají tyhle kaktusy správně vypadat.“ Terezka si vzpomněla na svou přednášku novohradským dědkům, „já bych vám to ukázala, jestli ještě někdy přijedu“. Farář na souhlas pokýval hlavou, „to budu rád, mě tyhle rostlinky nějak táhnou, představ si, vtom kostele bylo sotva pět stupňů a oni ti dva vydržely, ti ostatní, jak se tě nelíbí, ty mi snesli naši věřící, když to prý tak umím, ale pojď se na něco podívat, tomu se smát nebudeš!“. Farář zavedl Terezku před zeleninové záhony, úhledné, zelenina k pomilování. „Podívej, na ty fazolky, rajčátka už budou červenat, celer se mi také povede, česnek bez háďátka, kedlubnů jsem přejeden, dám ti na cestu.“ Terezka vzpomněla na Kaplana, ten si přece říkal o svatou kedlubnu, „vezmu si ráda“.

„A proč si mi neřekla, že jedeš do Olešnice?!“, rozčiloval se Kaplan, když Terka mrskla na postel svatou kedlubnu. „Protože nechci, abys mi stál za zády a házel kamení do zadku, nestarej se, já si to zařídím i bez tvých praštěných návodů!“ Kaplan řekl smířlivěji, „a chceš mi vůbec pomoct, nebo ne?“. „To se ještě uvidí, mně nepřijde, že by farář byl zrovna nějakej úchyl.“ „Zdání klame, holčičko! Vidělas jak je divně bledej?“ „Protože se v kostele pořád modlí!“ „Chachacha, na to tě tak skočím!“ Terezka prožívala období špiclování, nejen od holek a uklízečky i Kaplana moc zajímalo, jestli Terka nepojede do Olešnice, u každého jídla žadonil, „kdybys jela, vezmeš mě sebou?“. Holky se jí odcizily, Dan věčně na rybách, proto raději jeden podmračený den popadla svůj placatý počítač, a oklikou proklouzla na zastávku autobusu. Byla na sebe hrdá, už dávno nebyla tou vyplašenou, neznalou chovankou druhé kategorie, zdolala Vorlíka, vyběhla by s Táňou, uklízečku bude vodit za nos, to má vymyšlené a teď dokonce jede poučit faráře, že ty jeho kaktusy, co mu snesli věřící, za moc nestojí. Pan farář se zrovna čílil, když vcházela do dvora, „nic jim není svaté, ani ta má vegetariánská výživa. Nazdar! Ty se tu vždycky objevíš, když se něco ztratí, je tohle normální? Vyrvat mi všechny kedlubny?“ Terezčina hrdost z dospělosti pohasla. „Přece já jsem teď vylezla z autobusu. Nevíte, jak bych to asi udělala?“ „Neřekl jsem, že ty, panenko, jenom by mi zajímalo, jestli takový člověk přijde ke mně na bohoslužbu! Víš, že jsem trochu pročítal o kaktusech? Mělas pravdu s tím sluníčkem, jsou spálené, tak abych je raději schoval před věřícími.“

Terezka trochu drze odpověděla, „to vůbec nemusíte, oni vám totiž žádný zázrak nesnesli, já tu mám obrázky, jaký by to byl zázrak, kdyby to s nimi uměli“. „Ty bys byla přísná matka představená, dary věřících musíme přijímat s pokorou a vděkem.“ „Hm, to já bych si tedy vybírala, vy byste jedl spálený chleba, od věřících?“ Farář neodpověděl, po ukradených kedlubnách uhrabal záhonek, odložil hrábě a snažil se Terezku mírnit, „víš, na křtu mně prošlo tolik dětí pod rukou a všechny nebyly akurátní, tak trochu jsem se naučil tolerovat nějaký ten omyl přírody, obdivuji rodiče postižených, jsou to silni lidé, silnější než dítek na výsluní, ani Bůh nedělá rozdíly a my musíme jíti v božích stopách“. Tyhle svaté řeči Terezka nemusela, v duchu si myslela, „počkej, až tě přineseme ke křtu polštářek naší uklízečky, to bude miminko“. „Víš, také jsem vyčetl, že kaktusy kvetou jednou za sedm let.“ „Hm, tak to je pěkná hloupost, to jste vyčetl ze svatých knih?“ Farář opět zvrátil oči k nebi, „bohužel, ve svatých knihách, není o kaktusech ani zmínka, možná bychom se dověděli, proč některým přiřkl Bůh háčky, pojď se na ně podívat“.

Terezka byla v sedmém nebi, zopakuje si přednášku a dokonce před velebníčkem! Farář si všiml, jak se culí, „ty mi zlobíš, panenko, tak mi řekni, na co mu jsou tyhle háčky, když se tě chytí, ty škubneš a vytrhneš mu kus tělíčka, podívej, tady kus chybí a to se povedlo mně“, farář opatrně zvedl jednu mamilárii, ohnutou, div nevisela z květináče jako nějaký aporocactus. Terezka bezpečně poznala kdysi svou prvotinu, „já nevím, k čemu jsou jí, ale tuhle už jsem měla, jmenuje se mammillaria bocasana, ale tahle je taková….., ukážu vám, jak má správně vypadat“. Rozevřela placatý počítač, hledala ve své rejstříku, dokud neobjevila výstavní rostlinu v květu. „Podívejte, na ten rozdíl.“ Farář těkal mezi elektronickým a živým obrazem, jako z čerta na anděla, „to je překvapení a já myslel, že paní Dvořáčková, taková hodná a zbožná žena…“ „Hodná možná“, skočila do řeči Terezka, „ale kaktusy pěstovat neumí, takový dar, to je jako kdyby vám na oltář místo svíce položila holý knot.“

Farář se tomu přirovnání skrytě smál, Terku však napomenul, „nesuď tak přísně, panenko, každý umí něco jiného, ty kaktusy a paní Dvořáčková…., stará se chudák o dvě vnoučata, co by jinak skončila v Anděláku, to je takový útulek pro děti co přišly o rodiče, naše církev jim něco málo přispívá“. Terezce píchlo u srdce, tak pan farář zná Andělák, rozhodla se sebe neprozradit a s klidem pokračovala ve výčtu pěstitelských chyb. „Tady máte také mamilárii, tahle se jmenuje spinossisima, hned vám ji ukážu.“ Vyskočil obrázek jako malovaný, rudé, hnědé i zrzavé ostny hostily překrásný fialový věneček drobných kvítků, jako věnec na temeni víly.

Farář se podivil své zčernalé nudli, „tohle, že jsou stejné kaktusy? Ty mi trochu šidíš, panenko“. Rozzářená Terezka drze zopakovala, „alespoň vidíte, jaké dary vám snáší věřící, určitě jsou stejné, jenomže jeden hloupě a druhý chytře pěstovaný“. Pan farář se napřímil, podíval se k nebi, „dobrotivý bože, najde se alespoň jeden věřící, co umí pěstovat kaktusy?“. I když se Terezka smála, faráře se jí zželelo, z přední řady zvedla nejmenší kaktus, přiložila jej k očím, odborně prohlédla, „tenhle se zdá v pořádku, to bude nejspíš Gymnocalycium damsii, hned se podíváme“. V rejstříku se objevila rostlina ne nepodobná té živé, „podívejte jako bráškové“. A protože u toho tak šibalsky koulila očima, pan farář prokoukl dobrosrdečný soucit, „panenko, ty si schválně vybrala nezkažené novorozeně“. Potom panu faráři ukázala několik krásných snímků rostlin i jejich detailů, ten si pochvaloval, jak je Bůh krásně stvořil, „vidíš a ti moji věřící, jsou takoví dovedové“. Když

Terezka poznala, že farář připustil, jak jsou jeho věřící leví, popadla ještě jeden kaktus, „a tenhle je asi nejhorší, to má být, prosím, Astrophytum myriostigma, podívejte“. Jako tu nejmilejší rozhlasovou stanici, naladila obrázek rostliny bílé jak farářův límeček, s žebry tučnými jak prasečí boky, jen jí posadit na biskupskou hlavu! Farář žasl nad čistotou pravidelností a prostotou toho božího dílka, a jemu přinesl věřící takovou schoulu, co má s tou krásou společný jen počet neduživých žeber. Farář nad obrázkem zašeptal, „ušitá jak do Vatikánu, a zrovna pan Janda, šikula co mi zpraví kde co, přinese tohle“. Terezka využila farářova zklamání, „já v boha nevěřím, ale kaktus vám příště přinesu“. Pan farář za odcházející Terezkou volal, „a proč bys neměla věřit, panenko?“.

Terezka odjížděla šťastná, pozorovala novohradskou krajinu a přemýšlela, že farář je docela pěknej, srandovní, holky z Anděláku by koukaly, jak mě poslouchá a Kaplanovi tomu něčím zacpu hubu. Dumala, který kaktus faráři příště přiveze, nějakej pěknej, ale ne moc vzácnej, něco co by dobře rostlo pod širým nebem, asi mu dám tu žlutou demnozu, říkají jí diamantina, to se mu bude líbit. Před večerkou přiběhl do jejího pokoje Kaplan, „kdes byla, celý odpoledne?“. Odsekla, „v Olešnici!“. Kaplan sebou práskl na postel, „to snad ne, přece jsem tě říkal, že mi máš vzít sebou!“. „Kdyby si tam byl ty, tak jsem se nedozvěděla, že všichni věřící mají levý ruce, i farář to říkal.“ „A proč mi to říkáš? Mezi nohy se dá strčit levá i pravá!“ Terezka vyskočila ze židle, „Kaplane seš nechutnej!“. „Tak já tě seženu ten nejlepší kaktus, ztrestám za tebe Vorlíka, vymyslím tě skrýš, a ty mi ani neřekneš, že jedeš za velebníčkem, kvůli kterýmu táta sedí?“

Terezka dostala strach, aby Kaplan někde nekecal, „vo nic se nestarej, zařídím to sama, už jsem tě to říkala“. „A co si měla na sobě, když si byla v Olešnici? No?“ „Co je ti po tom, co jsem měla!“ „Určitě nějaký nasrávačky, nebo tvrdý džíny, je to tak? Příště si vezmeš, krátkou sukni, a jestli nemáš, já tě jí přistřihnu.“ Terezku tenhle rozkaz rozčílil, „Kaplane vypadni, je po večerce!“

 Holky z Anděláku se už vůbec netajily honbou za kaktusem, domovem prolezly skrznaskrz, moc dobře věděly, že Terka je zodpovědná, že po skříních jej hledat nemusí, že takový vzácný kaktus bude někde na plném slunci a krom oken v Aděláku jiných míst v domově nebylo. S pocitem neúspěchu se jako první vytasila Táňa, „Terezko, tobě musí býti tak smutno, chuděrko naše, on ti Zvracáček opařil kaktůsky a ty teď nemáš do čeho píchnout. Anebo to všechno bylo nějak jinak? Nechytily voni od Zvracáka breberky? Anebo, holky, co když má naše Terezka ten mezinárodně hledaný kaktus někde v divoké přírodě? Někde na střeše banky či kostela?“ Poslední věta Terezku vylekala, snad nevyslídily cestu do Olešnice? „Táničko drahá, ten mezinárodně hledaný kaktus máš jen kousek od čumáčku, jenomže na to, aby ses dovtípila, jsi příliš moc hloupá.“ Než překvapená Táňa stačila drzý úder vrátit, Terezka byla pryč. A že se holky o její drzá slova podělily s uklízečkou, Terka poznala hned druhý den, když na pokoji zapomněla učebnici a musela přeskákat mílovými kroky právě vytřenou chodbou.

Paní uklízečce omluva nestačila, praštila s násadou, „Macků, víš, že se říká, kdo lže, ten krade? Tobě jde dobře obojí, nemysli si, že nás tu všechny budeš vodit za nos!“ Terezka se uklízečce postavila, „a o co vám jde, paní uklízečko?“ „Neptej se tak hloupě, dobře víš, že si rozesrala celej kaktusářskej spolek a ještě kradeš!“ „Já že rozesrala spolek? Ty mizerný dědky, co dostali máminku do vězení?“ Rozezlená uklízečka skočila před Terezku, „co si to dovoluješ, spratku jeden? Tvoje máma je obyčejná alkoholička, co si ani nic jinýho nezaslouží! A ty…, ty půjdeš brzo za ní! Voni už tě tu krádež policajti spočítají!“ Terezčin vztek, přešel náhle do klidu, „jo, tak vy kopete za dědka Vorlíka? Tak tomu vzkažte, že pro děravej blatník, vzal mamince svobodu! A ten kaktus ať si najde, když si myslí, že je tady!“ Uklízečka se vzteky bez sebe vrhla na Terezku, „tak teď si se prozradila, husičko, a mému dědovi, ty nebudeš říkat dědku! Zejtra vyšůruješ celej Andělák!“

Terezce hořely tváře, když na poslední chvíli přiběhla do školy. Celé vyučování, byla jak v mrákotách, nesoustředěná, vzteklá i mrzutá! Chvílemi jí bylo do breku, a slzy zadržela jen náhlá myšlenka, že odpoledne uteče do Olešnice. A o hodinu dříve utekla i ze školy, aby tajně vyhopkala na borovici, ve slunečné skrýši nasoukala opatrně do tašky Frieseu umadeave a s ní se městem protáhla na zastávku do Olešnice. V autobuse se cítila bezpečně, usmívala se nad tím jak holkám i uklízečce zamotá hlavu, slunečnou skrýš už může klidně odtajnit, protože kaktus co má v tašce si nechá u pana faráře. Těšila se do kostela, prozkoumat ten neznámý svět, těšila se na anděly na varhany, jak jí rozechví hrudník, těšila se i na poslušného pana faráře. Na dvoře jej nenašla, ale radost jí udělala lavice s kaktusy přemístěná na slunné místo, opatrně tedy otevírala dveře kostela, toho záhadného chladného světa s velkou barevnou vitráží a nebeským strojem nad hlavou.

Na místo varhan a zpěvu jí dnes přivítal farářův světský hlas, „tohle kdyby měli křižáci na svých výpravách, to by bylo bezbožníků!“, stál na rozkročených štaflích, opravoval podhledové světlo a svojí nešikovnost sváděl na svatou válku, „co mi to Jeníčková koupila za cajk?“. Světlo ze vstupních dveří jej vyrušilo a oslnilo, „panenko jsi to ty? Zrovna si povídám s křížovým šroubovákem, ten je asi odlit ze sarajevských kulí, paní Jeníčková mi jej přinesla z penny, kdyby s ním píchla vedle do másla, ohnul by se a mohla mě ušetřit, mněním žárovku víš? Musím ti něco ukázat, s tím sluníčkem jsi měla pravdu, pokvete další kaktus!“. Než se Terezka stačila rozkoukat, než oči přivykly kostelnímu přítmí, než vdechla zatuchlou vůni andělů, na níž se tolik těšila, farář jí vyprovázel ven. Nezadržela smích, když ukazoval jednu schoulu, jež ani nedokázala nikam zařadit, snad podle šupinatých poupátek to byla jí ne moc známá weingartia. Farář chytil pod krátkými rukávky Terezku za paži, „tak co tomu říkáš, já vím, že není nic moc, ale pokvete!“.

Terezka byla najednou okouzlena nikoli nad špatně pěstovaným kaktusem, ale to farářovo svaté sevření holé paže jí vystřelilo do celého těla, cítila, jak bříška farářových prstů něžně kroužkovitě kloužou po hladké kůži, „ty nevidíš poupátka?“. Terezka se probrala, „vidím, budou to asi žluté kvítky“. Stála nehybná a nevěděla, jestli z farářovy svátosti nebo z docela pohledného chlapa. Farář se omlouval, „víš, mám toho dneska moc, musím připravit kostel na bohoslužbu, trochu poklidit“. Terezce se ještě nechtělo, autobus jel až za hodinu a ještě musí vyřídit ten kaktus. „Já jsem něco přinesla, kdybyste se nezlobil, nechala bych si to tu v úschově, nemám jej kam umístit“, pomalu vsunula ruce pod misku a na světlo boží vytáhla výtvor, jenž z faráře vymámil údiv, „dobrotivý bože, čím ty nás ještě překvapíš? A já myslel, že už mi po zhlédnutí korunovačních klenotů nic nečeká! Tohle si sama vypěstovala?“.

Terezka jej uložila na lavici jak svatou relikvii. Na tuhle otázku nebyla připravena, „ne, to je, to je dárek od maminky, maminka hodně cestuje“. Farář prsty pohladil načesané ostny, „hrají jak Smetanovo kvarteto, slyšíš? Jak kdyby byl do misky vsazen měsíc z noční oblohy, a maminka je věřící?“. Terezka se pousmála, „vždyť víte, jak věřící umí pěstovat kaktusy“. Farář se nemohl vynadívat, „a ty ho tu opravdu chceš nechat? Co když ho ti od věřících zkazí?“ „Nezkazí, hlavně ho nesmíte zalévat jak kedlubny, já se o něj postarám sama.“ „No když myslíš, tys odbornice přes kaktusy, panenko, hlavně nesmím říci věřícím, že je od tebe, když nevěříš, nebo už jsi o bohu přemýšlela?“ „Moc ne, ale jestli chcete, pomohu vám s úklidem, třeba mě nějaký andělíček promluví do duše.“
Večer, když odbyla zvědavého Kaplana, napsala mamince dopis:

Ahoj maminko, víš, že mám nového kamaráda? Skoro si netroufám napsat koho, je o dost starší, má stejnokroj, a musí být moc a moc slušný, aby jej lidi měli rádi. Že ještě neuhádneš kdo je to? Není to policajt, s tím bych se nekamarádila, ani voják, on je takovej bledej jako stěna, protože buď sedí ve dřevěné budce, nebo hraje na varhany anebo svačí vajíčka v zákristii. Ale to už jsem ti všechno prozradila, je to farář! Farář z Olešnice, to je vesnička kousek od Nových Hradů, jezdí tam pravidelně autobus. Představ si, pěstuje kaktusy, ale kdybys je viděla, jako ta Vorlíkova schoula, kvůli které to stejně všechno bylo. Pan farář je nevypěstoval, nanosili mu je věřící, má je venku pod širým nebem jako já. Přinesla jsem mu jeden můj, tedy můj, skoro můj, ten koukal jak má kaktus vypadat. Ty si mi nikdy do kostela nevzala, je to tam srandovní, ti andělíčci, někteří jsou vypasení, že by museli mít křídla jako dopravní letadlo. A ty obrazy! Víš, že jsem panu faráři pomáhala s úklidem? Už vím co je to oltář i zpovědnice ta srandovní budka, ornát, i svěcená voda. Tu ale do nádobky za dveřmi dolévá pan farář z petky, asi proto jsou ti věřící tak nešikovní na kaktusy. V neděli bude bohoslužba, když bude hezky, pojedu se podívat. Ale neboj, jeptiška ze mě nikdy nebude. Pan farář je hodnej a chytrej, a když mě v Anděláku naštvou, jedu za ním. Jinak se nic nezměnilo, Táňa už si na mě moc netroufá a jídlo je pořád docela dobrý. To pan farář, ten má furt vajíčka, nosí mu je věřící babky rovnou od slepic, nadává, že ty čerstvé nejdou loupat. Tak na brzké shledání, třeba farář nějak v nebi zařídí, aby tě pustili.
Tvá Terez.

Kaplan byl nepříčetný, Terezku špehoval, ve sluneční skrýši zjistil, že kaktus je pryč. Nedal pokoj, dokud mu neřekla, kam jej zašila, „všichni po něm slídí, ty nevidíš holky, jak mě sledujou? Je v Olešnici u kostela! A běda, jestli tam polezeš!“ „Jo, tak k panu faráři, si jej uklidila, pod kněžskou ochranu, víš, že pálili lidi zaživa? A co naše úmluva, platí? Nebo tě pan farář dělá tím dobře?“ Terezka zrudla vzteky, „už jsem tě dvakrát říkala, aby ses nestaral! Až přijde čas, řeknu tě! A teď mi dej pokoj! Bůhví jestli sis to všechno nevymyslel!“ „Jo tak ty už se taky obracíš k bohu? To jsou mi pokroky!“ Terezce se Andělák stával nesnesitelný, neupřímnost holek, Kaplanovy keci, rozhodla se, že teď už klidně svojí skrýš prozradí, ale nebude to zadarmo! Ať si holky užijí klíšťat!“ V zelené stěně vyklestila a vyšlapala několik bludných cestiček. Kolem přeplněného kontejneru na hadry sebrala směsku oblečení, umazala jej a v zelené stěně na konci jedné bludné cestičky vycpala a nastražila, jakože je tam shnilá mrtvola. Do druhé cestičky pohodila panenku s utrženou hlavou, která se válela opodál, v další cestičce kde příchozí musel ohnout záda, poházela lahve od alkoholu, ať se tu holky projdou, podrápou a nachytají klíšťata! Přestože na své jemné kůžičce nikdy žádné nenašla, večer obíhala pokoje a ptala se po kleštičkách na klíšťata. Na druhý den, v nejpříhodnější čas, kdy Andělák byl plný příchozích ze školy, nápadně obešla budovu, chvíli se toulal kolem Danovy kašny a potom po očku sledujíc okna, zalezla do zelené stěny. Tou se protáhla k plotu a skokem do zadní ulice. Nepochybovala, že se holky do zelené stěny odváží, že budou slídit a jako myši pískat strachy.

Samotnou Terezku to táhlo do Olešnice, jenomže každý den ne! To by se faráři zprotivila, musí mu být vzácná! Toulala se městem, vešla do květinářství, v něm objevila hezké Astrophytum myriostigma, vzpomněla si na faráře a bez ptaní jestli náhodou není od nějakého Vorlíka, jej koupila, s ním zdolala plot v zadní ulici, protáhla se zelenou stěnou, a před Andělákem kolem laviček obsazených holkami se vracela. Kdo jiný než Táňa si musela do Terezky mechanicky rýpnout, „holky, podívejte, ztracená Terezka si nese kaktus a jaký! Rostou v tom pralese jak liány, viď?“. Terezka dělala hloupou, pokrčila rameny, jako že asi jo, ale Táně to nestačilo, „jo Terez, tak jsme objevily to tvoje doupě, konečně si se dala na chlast jako tvoje maminka! Voni se ty geny neztratí, jo a prej si včera sháněla kleštičky, já tě půjčím moje na nehty, musíš těm klíšťátkům odstřihávat jenom zadečky, aby mohli furt bumbat, víš přece, že pouštět žilou je zdravé, ne?“. Terezku nevyvedly Tániny keci z míry, přece chtěla, aby se tam holky hrabaly, jenomže to pravé nenašly. „Já tam chodím nejen chlastat, Táničko, já si tam píchám injekce! S jedním bezdomovcem víš? Jenomže se mi zdá, že je po smrti, nemohu ho vzbudit a strašně smrdí! Holky, kdybyste to cítily! Raději už tam nechoďte!“, varovala holčičí sněm odcházející Terezka, protože zakázané ovoce chutná nejvíce.

A holky jej ochutnaly ještě ten večer. Z okna pokoje slyšela holčičí ječení a posléze kamarádky houfně vyběhly ze zelené stěny. Tak přece se nachytaly, zaradovala se Terezka. Jak vešla do jídelny, některé holky okamžitě odložily příbory, i ta největší kamarádka se na Terezku štítivě podívala, „teda Terko, já vůbec nemám chuť večeřet“, a sousedka od stolu si přidala, „mě se z té mrtvoly taky zvedá žaludek, holky jak mu teklo z očí, za chvíli bude mít jenom černý důlky!“, další se přestala chechtat a doplnila, „já už ani nebudu na noc otevírat okno, abych se z toho mrtvolného smradu neotrávila!“. Zato Táňa klidně hltala, „ona má naše Terezka smraďochy ráda, Kaplan jí smrděl málo tak si našla v roští bezdomovce, jenomže, holky, on jí vlastním smradem pošel, chachacha!“. Terezka zůstala klidná, uznala, že holky jí legrací převezly, ale to hlavní, aby objevily slunečnou skrýš a utřely hubu nad nepřítomností hledaného kaktusu, to se jí zatím nepovedlo, proto neváhala s návrhem, „no tak, milé holčičky, když už je můj kamarád z roští po smrti, to já už tam chodit nebudu, ale měly byste říci paní uklízečce, aby tam pořádně vyšůrovala, vona si v tý džungli určitě natrhne polštářek!.“ „Dobrej nápad, Terez“, uznala Táňa.

V tu samou dobu si jako na potvoru paní uklízečka vzala zaslouženou dovolenou, Terezka se obávala, že už ani nepřijde, jestli má opravdu něco v břiše, možná už půjde rovnou na mateřskou, nikdo v celém Anděláku ale o žádném termínu nic nevěděl. Do slunečné skrýše chodila legálně, zadem kolem kašny, bylo jí jedno, jestli už skrýší nebude, Kaplan dal chvíli pokoj, sehnal si kolo, a jak říkaly holky, sloužilo hlavně na ujíždění smradu, co nechával za sebou, však také přicházel do jídelny propocený, že si holky zacpávaly nosy. Terezka jezdila obden do Olešnice, v kostele byla spokojená, bylo stále co objevovat, farář panenku ochotně poučoval, ale když ty jeho svaté řeči stáčel příliš k Bohu, aby si přičetl k dobru další ovečku, Terezka odvedla řeč na kaktusy. Venku na lavičce, naopak farář obracel řeč od kaktusů k Bohu. Někdy ustoupila Terezka, jindy farář. Nepomáhala jen v kostele, dala se i do zahrádky, v koutě pod oprýskanou kostelní zdí, nahrabala zem se starou rozpadlou omítkou, propracovanou bujnými bezinkami, do ní přesázela všechny farářovy kaktusy. Vyčouhlé utopila, obsypala starou škvárovou drtí ze hřbitovní cesty a naaranžovala na dřevěnou lavici. I po takovém zvelebení by nad nimi oči kaktusářů zaslzely. Ty od věřících stály kolem Terezčiny friesei sotva na nohou, jako zajatci zubožení zuřivou válkou a nad nimi si Terezka zamanula, že je vykurýruje a vykrmí.

Sobotní výlet, na který se moc těšila, kupodivu Terezce překazil sám farář. V doprovodu paní řiditelky se objevil na páteční večeři s jiným svatým, před chovanci předal paní řiditelce dokument, z něhož napůl zpaměti přečetl, jak jejich svatá církev věnuje novohradskému domovu finanční dar a nezapomněl, ale to už úplně zpaměti, nějaké ty svaté proslovy, co byly holkám k smíchu. Ač se Terezka schovávala, točila se u stolu zády, pan farář jí při svatořečení, při němž chodil mezi jídelními stoly, objevil, „co ty tady, panenko? Nevěděl jsem, že tvým domovem je tohle místo, kdypak se objevíš?“ Terezka samým studem jen pokrčila rameny. Horší to bylo s Kaplanem, ten seděl sám v zadním rohu, nejraději by vyskočil a s patřičnou průpovídkou nakopl velebníčka do zadku. Ani toho pan farář neminul pohledem z očí do očí. V klidu se od Kaplana odvrátil, svatou knihu, ze které vlastně ani nečetl, přitáhl na prsa, a návštěvu zakončil slovy, „tak ať vám, milé děti, dar naší církve ku prospěchu slouží“.

Zatímco se po odchodu svatých i paní řiditelky Terezka styděla, Kaplan zuřil. Vyzuté ponožky hodil za hlavu, holé nohy uložil na stůl, v židli se s talířem na břiše zvrátil, přetlačil rozvalený zadek na překližkovém sedáku židle a ten rozvibroval povedeným prdem, „něco si tu pan farář zapomněl, běžte mu to vodnýst, blbečkové!“. Boris, Kaplanův úhlavní nepřítel, se také chtěl předvést, potajmu přiskočil a zezadu Kaplanovu židli podrazil. Letěl k zemi. Kupodivu tak šikovně, že na zemi zůstal ležet s talířem na prsou a s vřelým díkem Borisovi, pokračoval v neomaleném jezení, „zrovna takhle vedle mladejch ležících holčiček žerou svatí na zlatejch postelích! Z daní tvýho zavřenýho fotra, Borisi!“. Terezka znechucená Kaplanovým divadlem a tajným štěbetáním holek, odnesla jídlo do sběrného okénka a z jídelny odešla do pokojíku, kde se proti předpisům zamkla. Nějak se jí svět těchhle zdejších andílků zdál najednou zlý, nespravedlivý, divoký a zrádný oproti andílkům poletujícím v kostelních obrázcích, i ti dřevění ač popraskaní a oprýskaní, se jí zdály milejší. „A pro koho vlastně jsou? No přece pro toho kdo je potřebuje a nejvíc je potřebuje maminka“, odpověděla sama sobě.

„Terez, otevři!“, do pokojíku se dobýval Kaplan, „vidělas to? Přece mi v tom nenecháš! Nebo je ti milejší flanďák?!“. Terezka seděla na posteli bez hnutí, nedokázala Kaplanovi slibovat, ani se svěřovat, že do kostelních andílků vkládá nějakou naději. „Terez, otevři, mám novej plán, jak to všechno udělat!“ Terezka se nepohnula, nechtěla poslouchat, přitiskla konce polštáře na obě uši a oči nechala zvlhnout jak nad cibulí. Ráno se dle oslovení holek, dostavila na snídani Svatá Tereza. Ne zrovna hanebná přezdívka, ale Terezku ranila, protože ohrozila cesty do Olešnice, protože vkládá v kostelní andílky opravdovou naději a protože si před holkami připadala jak hloupá naivka. „Terez, až pojedeš za farářem, vezmeš mu ten Kaplanův nález?“ Táňa, co Terezce tak trochu záviděla, pronesla, „flanďáka bych rozhodně nechtěla, s tím bych do jináče nedorazila, ale to je naší Svaté Terezce úplně fuk, ona vyznává jiné ctnosti!“. Nechtěla nic rozvíjet ani odpovídat, najednou jí byla slunečná skrýš zase dobrá, protože jet do Olešnice se styděla, styděla za to, že je z Anděláku kde pobírá církevní almužny. Do slunečné skrýše chodila opět oklikou přes hradbu z ulice, a s Frieseí umadeave se pomalu loučila, už do Olešnice nevleze, aby jí farář litoval jaká je to osiřelá chudinka. Kaplana se nezbavila, jednou přilezl do skrýše, podruhé do pokoje kde neodbytně žadonil, „přece teď máš největší šanci, je dobře že ví, že jsi z Anděláku, že nejsi rodičům na očích, Terez, stačí se jen trochu vyparádit, ukázat kolena, já vím, jak jsou flanďáci nadržení, nebo snad mám ukecat Táňu? Ta by to brala všemi deseti, ta by z církve servala kůži! Terez, kvůli tátovi“. Neodpovídala, nereagovala.

Po týdnu odcizení se jí zdál sen, ze kterého se probudila jak omámená. V něm vstoupila do kostela, kde varhanní píšťaly rozechvěly celé její tělo rajskou muzikou, andělíčci se houpali na bidýlkách, od vysokého stropu zavěšených na zlatých řetězech, jako papoušci poletovali z jednoho bidýlka na druhé, z ozdobných zpovědnic čuměly prasečí čumáčky a pan farář v krásném ornátu házel před oltářem zrní kropenatým slepičkám. Ta rajská muzika najednou ustala, pan farář Terezce pokynul, prstem ukázal na varhanní píšťaly, kde opřena o zábradlí stála maminka. Terezka vykřikla na celý kostel, běžela nahoru k nebeskému stroji, kde maminku beznadějně hledala. Zklamaná a zoufalá se zadívala do kostelní lodi, ta zela prázdnotou, na podlaze jen pár zaprášených lavic, jedna zpovědní budka, ze které místo prasečího čumáčku civěl dědek Vorlík. Takové probuzené si Terezka nezasloužila, snažila se sen domyslit ke svému prospěchu, kombinovat, vrátit zpět, jenomže realita Andělského pokojíku pohltila veškerou fantazii. V životě se jí o svatých nezdálo, vzpomněla si na jeden farářův blábol, že Bůh se dostaví z ničeho nic. Je už snad věřící, nebo co? Má se snad modlit? Klidně by to pro maminku udělala.

Odpoledne zažila ve své slunečné skrýši příhodu, jež se dala zařadit mezi příhody velice náhodné příhody přímo životní. Uvelebila se nahoře na paletě mezi kaktusy a přes střechu Anděláku pozorovala městské střechy. Oči se jí zastavily na té nejvyšší, příkré kostelní co se povalovala pod věží. Najednou od spodu slyšela hlasy, ženské, jeden známý, druhý přiřkla se zatajeným dechem dospělé ženě. První nesporně patřil horlivé Táničce, druhý svíral prozatím Terezčino hrdlo napětím, seděla, kolena tiskla pod bradu, snažila se hlasům porozumět, hlavně aby Táňa nepřivedla policajtku, přece ví, že ty láhve a vycpané hadry byla jen sranda. Hlasy sílily, kdyby se jen trochu vyklonila, určitě by je našla těsně pod borovicí. A že se opravdu ozývaly od spodu borovicového kmene o to Terezku přesvědčila první srozumitelná slova, „určitě má nahoře skrýš, paní uklízečko, kam jinam by ty kaktusy dala?“. Tak a je to tady, Táňa mi naprášila uklízečce! Přece má být ještě na dovolené. Terezka nevěděla, jestli se nemá sama prozradit, nakonec si řekla, že si v klidu počká, až se nahoře objeví Tánina huba. Jenomže té se nahoru nechtělo, alespoň to hrála, protože uklízečce odpověděla, „raději ne, paní uklízečko, včera jsem si vyvrkla nohu a docela to bolí“. „Snad nechceš, abych tam lezla já? S tímhle těžkým břichem? Holky, holky, počkejte, až jednou budete mít takové břemeno, no co, když mě klidně necháte tahat kýbl vody do schodů, proč bych si jan tak nevylezla na strom co?“ „Já opravdu nemohu, paní uklízečko, sotva stojím.“ Najednou bylo ticho, Terezka cítila jen chvění, co se přenášelo kmenem a docela zřetelný ne příliš vzdálený hlas uklízečky, „jestli spadnu, máš mě na svědomí, zatracené větve, chytila jsem se“.

Terezka se konečně dovtípila, Táňa to dobře vymyslela, chce konečně odhalit to falešné břicho, kvůli kterému musí makat celý Andělák, ať všichni ví, jak je uklízečka vodí za nos! Zaradovala se. „Chytila jste se za záda, paní uklízečko, musíte ještě kousek nahoru!“. Terezka se připravovala, že na uklízečku klidně vybafne, najednou ale zapraskala větev a takový zvláštně šoupavý zvuk po něm další petarda od zlomené větve, potom už srdce rvoucí sténání až téměř myší pištění, vystrašená Terka se bleskově vyklonila, uklízečka ležela na zemi, ruce na břiše, dvakrát zakřičela o pomoc, potom jen hekala bolestí. Splašená Táňa opakovala, „co je vám, co je vám, co mám dělat, bolí vás něco? Dojdu pro pomoc!“. Zmizela v houštině, odkud Terka zaslechla Tánino blití. Seskákala přes chybějící pahýly, na nic se neptala, ani když viděla uklízečky zakrvavené kalhoty a ten její hrůzný dech, jako by jí zrovna prohnala bachyně, rukama křečovitě objímala břicho, pokoušela se vstát, najednou zavrávorala, dopadla na zem a hekala bolestí. Jako vyzrálá žena poznala Terezka, oč běží, ty silné krátké kontrakce ty měla vyčtené, potu jako v Africe, paní uklízečce rozepnula a stáhla široké mokré kalhoty, svou blůzku položila uklízečce mezi nohy, nemilosrdně jí stáhla kalhotky a stejně propocená jako ta hekalka, chytila uklízečku za ruku. Pak přišlo to, o čem si kolikrát četla, mokrá hlavička! Na Terku přicházely mrákoty, blůzku přitáhla co nejblíže toho hrozného upatlaného útvaru, uklízečku chytila za lýtko, sevřela jej, tvář přitiskla na její koleno, co sebou házelo jak bójka ve vlnách. Nejraději by si zacpala uši, zavřela oči, když ale mezi nesnesitelným hekáním zaslechla něco, co uklízečce nepatřilo, podívala se mezi ty útrpně rozevřené nohy, to už v lůně matky zely jen nožičky, to už Terezku napadlo, o čem si s maminkou jednou povídala, to přívodní potrubí, jak říkala maminka, se musí zatáhnout! Terezka chvíli beznadějně tápala, potom se zadívala na tenisky, vytáhla povolenou tkaničku a třesoucími ruky to měkké živé potrubí zaškrtila. Ještě na zemi, jak si nebohá paní uklízečka přála, zabalila miminko do blůzky a obě propocené, třesoucí se, vyčkávaly placentu.

To už Táňa za sebou táhla paní vychovatelku a další zvědavé holky, když s uzlíčkem v ruce, přitaženým k nahému tělu se Terezka vítězoslavně usmívala, „je to..., je to chlapeček!“ Záchranka už byla na cestě, houkačka už pronikla do zelené stěny, když Andělská vychovatelka balila vyčerpanou uklízečku do přikrývky a holky nedbaje strachu z klíšťat, stály natlačené v zeleni jak sousoší v kamenných nikách. Terezka byla pro tu chvíli tou nejhrdější ženou světa. Když sklidila obdiv a pochvalu pana doktora i andílků z Anděláku, vzpomněla si na faráře, kdyby ten to věděl! A kdyby tak věděl, co se mi zdálo, nejsem já už opravdu svatá? Večer na posteli přemýšlela, musím to napsat mamince, potom se vylekala, že to vlastně zavinila sama, přece kvůli ukradenému kaktusu vznikla slunečná skrýš. Kdyby mi tak Vorlík pokorně poděkoval, měl by, pomohla jsem na svět jeho pravnoučeti! Druhý den si Terezka užívala slávy. Paní řiditelka zavolala pisatele místního tisku, aby zviditelnila a veřejně pochválila své andílky, pochvalu sklidila rovněž od učitelky a ředitele školy, už jenom svěřit se a pochlubit faráři! To Terezce chybělo nejvíc. Odpoledne opustila výsluní v Anděláku a jela dobývat slávu do Olešnice. Nejdříve zjistila jak je na tom krásná friesea, byla na místě, bez poskvrny, s mladými přirůstajícími trny v temeni, vešla do kostela, protože nebeský stroj byl v činnosti, píšťaly rozechvěly hrdý hrudníček, připravený přijmout vyznamenání. Děkovala andílkům, děkovala srandovnímu ohnivému mužíčku nad kazatelnou, a také po očku vyhlížela maminku. Ale vždyť to byl jen sen! Nebeský stroj ubral na síle, svatou tklivou melodii nahradila najednou moderní jako tenkrát, a k tomu si pan farář zazpíval.

Terezka byla unešená, jak je to krásné, když do kostela pronikne něco z rádia, nějaká melodie co hrajou normálním lidem, teď kdyby se nahoře na ochoze kolem varhan objevila maminka! Stroj dohrál, pan farář vypnul černým předpotopním tlačítkem s nápisem „tahem zapni, stiskem vypni“ motor varhanního dmychadla a sám se objevil na ochoze před stříbrnými píšťalami. Terezka se chtěla schovat. Pozdě, pan farář jí zahlédl, „no to jsou k nám hosté, opravdový živý andělíček, panenko, kde si byla tak dlouho?“. Terezka vycítila, že Andělák není faráři překážkou, usmála se a nezadržela hrdá slova, „představte si, pane faráři, já jsem pomáhala na svět narozenému chlapečkovi!“. Tak krásně se to po kostele rozléhalo, slyšeli to komplet andělé! „Co to povídáš? Počkej, hned jsem dole!“ Na lavičce mezi tújemi Terezka vítězoslavně vyprávěla svůj příběh pomocnice předčasné rodičky. Pan farář jí chválil, jenomže doplňujícími otázkami se dostával dál a dál, Terezka ztrácela zábrany vypovídat proč je v Anděláku, dostala se až k Vorlíkovi, jenž všechno zavinil, nakonec nevynechala pomstu, jež přichystala a provedla a tady skončila, neboť se jí na upovídaný jazyk dral Kaplan.

Když domluvila, pan farář se svezl z lavičky jako okouzlen, před překvapenou Terezku poklekl, hlavu jí položil na obnažená kolínka, protože dnes si vzala tu nejkrásnější sváteční sukénku, kroutil hlavou, své ruce položil Terezce zrovna tam, kde sukénka končila lemem, krátce pohladil hladká stehýnka, „ty snad jsi sám anděl, panenko“. Po té se zvedl, zvedla se i omámená Terezka, „proč si mi všechno neřekla dřív, někdy se modlím za hlouposti, co mi nakukají moji věřící, mohl jsem se už dávno modlit za tvou maminku. A víš co, panenko? My spolu pojedeme za tvou maminkou na návštěvu!“. Takovou velkorysost a ochotu Terezka nečekala, chytila pana faráře za ruku, a jak to někdy viděla ve filmu, chtěla jí políbit. Pan farář se rozesmál, „já jsem vesnickej farář, panenko, tohle si schovej pro papeže“. Když Terezka odjížděla, prožívala tu nejšťastnější chvíli za celý pobyt v Anděláku. Byla slavná, i Kaplan jí dal pokoj, jenom ta holčičí závist se drala na světské světlo, Táňa nemohla strávit, že se jí plán s polštářkem nepovedl, nikdo z holek ani Terezka nečekaly, že paní uklízečka již dávno pomocný polštářek odložila, nikdo zvenčí také nepochopil, proč tak vehementně musela dobývat v tomhle stavu nějakou mizernou borovici! Táňa se styděla, že nedokázala to, co Terezka, nebyla schopna vzpomenout si ani na číslo záchranky, při zahlédnutí krvavé skvrny na kalhotách nebohé rodičky se pozvracela, jediné co udělala, bylo, že běžela do Anděláku vykoktat o co jde. Na nástěnce vedle vnitřního okna andělské vrátnice se objevil malý výstřižek novin: Chovanka z novohradského domova pomohla duchapřítomně na svět novorozeněti.

Jak to Terku hřálo, co holek se jí přihlásilo a kdyby věděla, že předseda Kobliha domlouval pokladníkovi Vorlíkovi, aby za tou holkou zašel, poděkoval, usmířil se, okouzlená slávou a novým světem kostela by snad omluvu přijala. Vorlík byl neústupný, „zlodějce, Zdeňku, ruku nepodám!“.

Mamince napsala o své hrdinné slávě dopis, „a maminko, představ si, že pan farář mě doprovodí k tobě na návštěvu, konečně se uvidíme, hlavně nezapomeň napsat, kdy máme přijet, pan farář má fáro a v Anděláku se zaručí!“ Jako kdyby maminka vůbec ve vězení nebyla, tak rychle přišla odpověď! Přišla s chválou hodné dcerušky, s nadějí, že vězení bude za dobré chování přece jen o něco kratší a také se maminka trochu zmínila, jak ve vězení mají také kapličku: „ale trochu jinou než bys myslela, je to takový jehlánek jako nějaká malá horská chatička, uvnitř je jen černý hranatý stůl, dvě obyčejné lavice, takové jako na zastávce autobusu, jeden kříž s Ježíškem a obrázek s modlící se holčičkou, ale hned za kapličkou je ten do kruhů smotaný žiletkový drát, tak doufám, že andílci co od tebe ke mně létají se nezraní, ty moje Svatá Terezko!“

Hned za dva dny přišel od maminky další dopis s termínem povolené návštěvy. Šťastná Terka jela do Olešnice, povědět faráři o vězeňské kapličce a hlavně se přesvědčit, jestli pan farář dodrží slib. Terezka mu živelně se šťavnatou pusou skočila na krk, až se styděla, že porušila něco svatého, však se pan farář oprašoval, jako kdyby jej olízl sám čert, ale hlavně že nezklamal, pojedeme! Farář se po té omluvil, Terezka prohlédla kaktusy, zašla se ještě podívat do rohu kostela, kde na kříži mezi tújemi obdivovala toho nejzlatějšího Ježíše. Dneska se ale před ním vylekala, za tújemi se něco pohnulo, ustoupila stranou, aby lépe viděla, za jednou řídkou větví bylo něco černého, ustoupila ještě o krok. Za krátkým kmenem objevila zelené tenisky a nepochybovala, že budou Kaplanovy. Dala ruce v bok a do neznáma vyslala vzkaz, „co tu děláš, ty šmíráku?!“. Bez odezvy, stydlivě se podívala na zlatého Ježíše, slušněji a tišeji Kaplana opět vyzvala, „vylez, nejsem slepá“. Kaplan se vysoukal, ometl suché jehlice, „děláš mi radost, Terko, víš o tom?“. Terezka se vzteky otočila a svižným krokem odcházela ze dvora. Kaplan proběhl za řadou tújí, aby nebyl viděn farářem na konci zeleně popadl schované kolo a Terezku dohonil. „Tak se na mne nezlob, Terez, však víš, vo co mi jde. Vo co, že budu v Anděláku dřív na kole, než ty autobusem?“ Nečekal na odpověď a rozjel to sprintem. Terezka se uklidnila až dobrou zmrzlinou. V Anděláku vyhledala Kaplana, „ještě jednou tě tam uvidím, tak tě to kolo rozšlapu, pitomečku!“.

Dva dny před návštěvou, když mamince potvrdila, že určitě přijedou, si Terezku zavolala paní řiditelka. Šla chodbou a holky se po ní tak divně dívaly. V kanceláři čekalo na Terezku překvapení. Jeden pán v policejní uniformě a dva jen tak v normálních hadrech, paní řiditelka vyzvala Terezku, aby se posadila, „víš, Terezko, je tu nějaký problém, tady pánové ti o něm poví, nechám vás tu o samotě a neboj, všechno se vysvětlí.“ Terezku pohladila a odešla. Do holčičky se dala zima, přece tři chlapi nebudou vyšetřovat krádež jednoho kaktusu, nebo že bych já mohla za to, že uklízečka lezla na borovici? Nařízla jsem snad větve? Nebo se stalo něco miminku? Problesklo jí hlavou. Pánové v normálních hadrech si přistrčili židle naproti Terezce, jeden vytáhl z placaté tašky pár čistých aršíků, položil je na stůl a vystrašenou holčičku mile oslovil, „slyšeli jsme, jaká jsi hrdinka, klobouk dolů před tvou duchapřítomností, mně by se asi udělalo nevolno“, zavládlo kratičké ticho, při němž pochválená Terezka trochu pookřála. „Jezdíš ráda do Olešnice? Opravují tam kostel viď? Byla jsi někdy uvnitř?“. Neměla důvod k mlčení, „ano, byla jsem v olešnickém kostele, je to tam moc hezké“, napadlo ji, jestli se tam něco neztratilo a oni tu krádež vyšetřují, „ale na nic jsem tam nesahala, jenom jsem si prohlížela obrázky a smála se vypaseným andělíčkům“. „Jak to? Zdají se ti tlustí?“ „Ano, na ta bříška by museli mít křídla jako rogalo, ale svatí to mají asi nějak jinak, mají asi jiné pohony.“

Oba pánové se pousmáli, „a pana faráře znáš dobře?“. „Pan farář je hodnej, slíbil mi, že mě doprovodí za maminkou.“ „Za maminkou kam?“ Terezka se zamračila, neměla jim to říkat, vzpomněla si na Dana, nejlepší je držet hubu! „Maminka je nedopatřením ve vězení.“ Pánové se na sebe podívali, „a copak tě ještě pan farář slíbil?“. Terezce začalo svítat, ten mizernej slídil Kaplan kecal! „Nic mi neslíbil.“ „Ani tě nikam nezval?“ Terezka s patřičným důrazem zatvrzelosti odpověděla, „ne, nikdy mi nikam nezval!“. Pánové opět nechali zavládnout ticho, potom jeden sáhl pro aršíky, otočil je a Terezce tím přistrčil opravdické fotografie, „podívej se na tyhle obrázky“. Vzteky zrudla. Šmírácké fotky! Na první dávala faráři tu živelnou pusu za slíbenou cestu za maminkou, na druhé se k němu tiskla nad kaktusy obnaženými pažemi, na další spolu vcházeli do kostela, čtvrtá Terezku vyřídila, pan farář před ní klečel s hlavou na jejích kolenou, a ruce, své svaté ruce měl pohozeny na nahých stehýnkách. Terezce se zamžilo, zamrkala a svezla se do opěradla. Pánové chvíli počkali, potom se ve vyptávání střídali, jako kdyby proháněli starou ruční hasičskou stříkačku, „a co tě pan farář říkal, na lavičce?“ „Nic neříkal.“ „A tady, když si pana faráře držela kolem krku?“ „Nic neříkal!“ „A když jste spolu šli do kostela, zamykal za sebou?“ „Nezamykal.“ „Nikdy ti pan farář nic nesliboval?“ „Sliboval, že pojedeme za maminkou, ale to už jsem vám říkala a tady tohle, to je za to“, Terezka ukázala na fotografii s její živelnou hubičkou. „Terezko a tady, tady pan farář nějak klečí viď?“ Terezka neodpověděla. „A ty jeho ruce, víš, zdá se nám, že by tam být neměly, co nám k tomu řekneš?“ Terezka si vzpomněla na farářova slova, „ty snad jsi sám anděl“, ale usoudila, že tohle se může špatně vyložit a proto raději mlčela. A mlčela až do konce, mlčela, i když jí řekli, že ještě přijdou.

Nával vzteku, když pánové odešli a paní řiditelka se tvářila jakoby nic a holky naopak čuměly jak na přehlídce, jí nahnal do Kaplanova pokoje. Na posteli vejral do mobilu a usmíval se, když Terezka rozrazila dveře. Ohlédla se do chodby, holky to přece nemusí vidět, bez jediného slova se vrhla po Kaplanovi, vytrhla mu telefon a vyskočila na chodbu. Kaplan se v mžiku zotavil a vyběhl za Terezkou. Nechtěla vířit andělský vzduch, telefon si strčila tam, kam kdysi komtesy milostné dopisy, jenomže ten jí propadl na bříško a s ním v klidu sešla ze schodů do haly a ven. Kaplan za ní, „počkej Terez, vysvětlím tě to, všechno to byl jenom anonym, nikoho jsem nejmenoval, ani tebe ani sebe, museli se všude ptát, když tě tak rychle našli, Terez, počkej“. Terezka za chůze listovala v telefonu, šmíráckejch fotek tam objevila desítky! „Jsi srab, Kaplane!“ „Terez, přece jsme se na něčem domluvili!“ „A na čem, ty pitomečku? Že mě budeš šmírovat? Pročpak si to nedal na facebook, jak si farář z Olešnice dělá zálusk na Terezu Macků z Anděláku, co má mámu v kriminálu? Blbečku!“ Kaplan měl deset možností Terezce telefon sebrat, když se šmejkala podél zdi budovy. Ani za prvním a za druhým rohem také ne až na kašně když se Terezka usadila, poprosil o svůj telefon, „Terez, mám tam fotky táty, mám tam všechno, i jak se za ním zavřela brána vězení, já ho vod tý doby neviděl!“ „A ty si myslíš, že já mámu jo? Ty si myslíš, že tě budu sloužit jak ňákej sejra na myší pastičce? Že jsem nějaká jeptiška, co přebaluje pochcaný dědky?“

Terezka natáhla ruku s telefonem nad vodu,“ tak si pro něj pojď, šmíráku, no vezmi si ho“. Když se Kaplan nahnul přes okraj kašny, aby jej získal zpět, Terezka jej bez výčitek pustila do vody. „Co děláš, ty kravko?!“ Postavila se, „užij si piraně!“ Když se na zpáteční cestě otočila, Kaplan byl po pás ve vodě. Na večeři nepřišla, nechtěla zažít další výslech, tentokrát od holek, kdyby tu alespoň nebyl ten blbeček v uniformě, šlo by to nějak zamluvit. Nejvíc ji trápilo, že zítra má přijít pan farář do Anděláku, aby si Terezku na sobotu vyžádal. Věřil, že jeho jako doprovod za maminkou bez problému uznají. Jestli ale učitelka všechno ví, pak je to ztracené a dopis už by do soboty mamince nedošel. A co když faráře také vyslýchali? Bude si myslet, že je to od ní? A co když opravdu osahával ty svaté holčičky, jak povídal Kaplan? Nevěřila, pan farář je hodnej, Kaplan má mindráky, vymyslel si to, chce dostat tátu z vězení za každou cenu! Co když fakt nepojedeme a já mamince psala, že určitě přijedeme? Co když už jí další návštěvu nepovolí? Bude tam na mne čekat a já nemůžu ani zavolat! Moc jí trápila představa, že maminka bude zklamaná, co bude mít starostí. A jak jí to potom všechno vysvětlí? Na ráno se netěšila, nejraději by nešla na snídani a zalezla do skrýše. Jenomže ta škola! Ráno si v jídelně přisedla k Danovi. Tomu bylo hej, měl zdoláno dvaatřicet kaprů, „jsou jako holubi na náměstí, hodíš do vody kousek žrádla a hned se sjedou, je jich tam víc než jsem myslel, kdyby tak tátu pustili“. Terezka žebrala o radu, „něco bych ti, Dane, potřebovala říct, ale ne tady, po škole, můžeš?“ „Jo, dneska nikam nejdu, tak u kašny.“

Jet do Olešnice si netroufala, paní řiditelka už byla pryč, Terezka nevěděla, jestli pan farář přišel. Zeptala se ve vrátnici. „Farář? Co by tu dělal? Ne toho jsem tedy neviděla.“ Zklamaná obešla Andělák zasedla na kašnu a čekala. Jestlipak tomu šmírákovi funguje telefon? To jsem měla udělat dávno, jenomže kdo to mohl vědět? Za rohem se objevil Dan. Šoural se ke kašně, „tak cos mi chtěla?“. „Ty znáš, Dane, tu Kaplanovu historku o faráři? Jak jeho táta nespravedlivě sedí?“ Dan nejdřív okoukl vodu, „podívej, nesu jim mastný červy“. Z průhledného kelímku nabíral prsty bílé kroutivé potvory a házel je do vody. „Vidíš, pod hladinu nejdou, protože jsi tu ty, na mě jsou zvyklí. Kaplan je naivka, myslí si, že faráři napíchne na háček holčičku a von se chytí jako hloupej okounek, chtěl bych tu krávu vidět! Hele, tohle byl pstruh potočák, kdybys slezla z rantlu, vyplavali by k hladině.“ „Já jsem nepřišla očumovat ryby, Dane, ta kráva jsem já!“ Dan zavřel víčko od červů, „cože? Snad mi nechceš říct, že si skočila na špek Kaplanovi? Jo, tak proto tu byl včera policajt, proto si poslední dobou Kaplan pískal, sice falešně, ale o to hlasitějc, ty si vážně měla něco s farářem?“ Terezka se rozbrečela, „ten blbeček mě šmíroval, nafotil, jak jsem dávala faráři pusu za to, že mě doprovodí za maminkou, nechal udělat fotky a poslal je policajtům, že prej anonymně“. „To je mu podobný, je vypatlanej. Terez, pusa faráři přece nic neznamená, babky mu líbaj ruce pro nic za nic a nikomu to nevadí.“

Terezka se zadívala do vody, „Dane, von nás vyfotil, jak mám jeho hlavu na kolenou a ruce na stehnech“. Dan smíchy vyprskl, „cože? Nechceš si taky dělat těhotenský testy?“ Terezka utírala slzy, „v sobotu jsem mohla vidět maminku a nic si nevymýšlím, já tu fotku viděla, měli jí ti od policie“. Dan zvážněl, posadil se vedle Terezky, „tak co tě na tohle mám říct? Nadávat tě nebudu, Kaplanovi můžu rozbít hubu, ale to nic nespraví, jak si mohla takhle naletět? A co ten farář, myslíš si, že je úchyl?“. Terezka se osopila, „nepoužívej taková slova, já faráři věřím, a víš co je nejhorší, že se mi stýská po kostelu, víš, je tam takovej klid, žádná Táňa ani Vorlík a pan farář je hodnej“. „Terezko, ty jsi snad opravdovej anděl, asistuješ u porodu, děláš volavku pitomci…“ „Tohle mi pan farář taky řekl, že jsem opravdový anděl a pak mi položil hlavu na kolena“. „To bys tomu dala, tlumočit tohle policii, Terez, ty uděláš nejlíp, když budeš mlčet jako ryba, ta se nechá vytáhnout z vody s hákem v hubě a ani necekne!“ „A bavilo by tě je chytat, kdyby pištěly jak myši?“ „Terez, v sobotu to vezmu přes Olešnici a zjistím co a jak.“ Když usínala, nemohla se zbavit představy, jak maminka sedí ve vězení, pozoruje hodinky, těší se, ale čeká marně. A kde je teď asi farář, proklíná mě?

Sobota byla pro Terezku v duchu čekání. Poslední naděje, že se pan farář pro ni zastaví, padla po obědě, k mamince to bylo daleko, museli by vyjet dřív. Jedno čekání vystřídalo druhé, čekala na Dana, až ho omrzí někde chytat čudly, přece slíbil, že to vezme přes Olešnici, je tam někde ta jeho nenáviděná řeka Stropnice, kdyby měla jeho číslo, už by dávno zavolala. Dan se přihrnul chvíli před večeří, nasoptěnej na tu mizerně zarybněnou řeku, „to byla ztráta času, Terez, pár plotiček, cejnek a dva tloušti, ale pro tebe něco mám, kostel byl zamčenej, a na dveřích zpráva, že nedělní bohoslužba je zrušená. Jo a v hospodě jsem se stavěl na kofole, dědkové měli zrovna faráře v hubě, že prej se zase někdo mstí církvi za upálenýho Husa, povídal jeden. Hospodský se mu vysmál: „já tě dám za Husa, s naším panem farářem už bylo tohle jednou, nakonec se ukázalo, jak to je“. „Stejně by mě zajímalo, co se v tom jejich těle děje, ať mi svatí neříkají, že by se nepodívali ženský pod sukni, holt jim asi stačí nazí andělíčci“, to řekl ještě jeden dědek u stolu. Terez, je jasný, že ho mají, Kaplanovi se to povedlo“. Bezradná Terezka odnesla do sběrného okénka nedojedené jídlo, vymáchala knedlík v hnědé omáčce a míjejíc hltajícího Kaplana, mu jej nenápadně vsunula za krk. V pokojíku sepsala mamince omluvný dopis, v němž hájila faráře, „mami na poslední chvíli ho odvolali k nějakému kázání, nevím ani kam, ale snad se do kostela vrátí, kdybych to uměla, přijela bych sama“. Ještě před večerkou běžela do první schránky, před níž si pomyslela, „zejtra ho nikdo nevybere, až v pondělí a dopis dostane maminka nejdříve ve středu, bude trnout co se semnou děje!“.

 Pondělní cestou do školy schránku poklepala, zdálo se, že je dutá. I při vyučování myslela na maminku, faráře i toho šmíráka Kaplana. Kdyby policii vyklopila, že to všechno byl Kaplanův plán, do Olešnice jí dovedl on, určitě by řekli panu faráři, že jsem byla jen Kaplanova nástraha a na něj to sehrála, co by si o mně pomyslel? Přece se mi v kostele opravdu líbilo, když mi vysvětloval ty svaté příběhy, hrál na varhany, povídali jsme si o kaktusech, věřil mi! Nesmí se dozvědět, že mě přivedl Kaplan! O přestávce vyběhla do patra, kde jí Kaplan děkoval, „Terez, díky za ten nášup, dobrej byl knedlíček!“ „Jsi prase, Kaplane, jestli někde cekneš, že si mi chtěl faráři nastražit, Dan tě rozfláká hubu!“ „Ale, ale, proč bych to říkal? Já myslím, že tohle už policii stačí. Jednou budeš hrdá, že jsi pomohla spravedlnosti.“ Neodpověděla. Zato v Anděláku musela nepříjemně vypovídat, když paní řiditelka zůstala jen kvůli ní déle v práci.

Nikdy nezapomene, jak vešla do kanceláře, řiditelka pod stolem kopla do protější židličky, co odskočila a Terezku vyzvala, „posaď se, musíš mi něco vysvětlit“. Ze země zvedla kaktus, tu nádhernou Friesei umadeave, položila jí na stůl, „tak o tohle se postaraly tvoje kamarádky, nevěděla jsem, že paní uklízečka vypsala odměnu. Přece jsi mi nedávno říkala, že o něm nevíš“. Terce se rozbušilo srdíčko, aby ho neslyšela, kroutila se, byla bezradná, říci jak to bylo, nebo se držet Danovy rady? „Tak co mi k tomu řekneš? Jak se objevil na dvoře u pana faráře?“ Pro Terezku bylo mlčení nejsnadnější. „Tak co, Terezko, přece mi nechceš říct, že si ho z výstavy odnesl pan farář.“ Pokrčila rameny. „Víš, ta policie tu nebyla pro nic za nic, je to vážná věc, nemyslím ten kaktus, však víš co. Terezko, pan farář nám přinesl za církev docela velký finanční dar, měla bys mu nějak pomoci, ať to bylo jak to bylo, já tě soudit nechci a nebudu, ten kaktus vrátíme paní uklízečce, je jejího dědečka, ale přece nebudu říkat, že pan farář..“ Terezka nenechala řiditelku domluvit, „ten kaktus jsem sebrala a do Olešnice donesla já“. „A proč, prosím tě?“ „Chtěla jsem ho nechat vysvětit!“, odsekla Terezka.

Dopis od maminky přišel v pátek, roztrhla jej jako hladové lvíče a první slova četla o závod:
„Ahoj Terezko, tys mi ale nahnala strachu, víš, že jsem šla v neděli do té naší vězeňské kapličky? Seděla jsem a učila se modlit, ale jestli se vzkazem vylétl nějaký andílek, co se nechytil za ten žiletkový drát, to nevím. Ale vážně, opravdu jsi mě vystrašila, víš, nejvíc bych si přála mít při sobě telefon……“

Na konci dvoustránkového dopisu, maminka vymalovala onu mrňavou vězeňskou kapličku. Opět tak jako zamilované komtesy strčila dopis do výstřihu, tentokrát nepropadl jako Kaplanův mobil, vyběhla z Anděláku a usadila se na kašnu. Dopis vytáhla, žmoulal jej v prstech, „tak maminka se zkoušela modlit? To si asi ze mne dělá srandu. Ale možná, tak jako mně v Anděláku kostel, jí ve vězení kaplička bude dobrá, maminka vždycky píše jenom to dobré, ale bůhví jak to tam vypadá, ty všelijaký divoženky“. Když podruhé rozevírala maminčin dopis, ze zelené stěny se vyštrachala Táňa. „Á porodní bába, copak milostný dopis, Terez?“ Drze se usadila vedle rozčarované Terezky, „tak jsem se byla podívat na ty tvoje kaktusy, boží místo, ale jeden tam chybí viď? Ten hezkej, viď?“ Terezka se nedala, „Táničko, víš, co mi můžeš?“ Táňa položila ruku na Terezčinu, „Terez jsem kráva, já to vím, vždyť já si prve nemohla vzpomenout ani na číslo záchranky, poblila jsem se, ale s tím polštářkem, jsem fakt nekecala, tenkrát v šatně jsem ho fakt viděla. Nakonec to dobře dopadlo díky tobě, ale co jsem slyšela, každej si řekl, proč tam lezla z takovým bříchem, kráva?“.

Terezce přítomnost Táni vadila, najednou se zrovna ona bude omlouvat a něčeho litovat, „víš, co je zajímavý, Táničko? Že jste uklízečku nesnášely a najednou jí přisluhujete!“. „Terez, jsme v Anděláku, kdybychom žily jako andílci, byla by tu nuda, víš, jaká byla zábava tě šmírovat, zjistit kam jezdíš? Jednou jsme jely za tebou stopem, řidiče zdržovaly, aby nepředjel tvůj autobus, myslel si, že ho svádíme, dědek, chacha, ale ten kaktus, ten si dlouho z toho svatýho místa vodnýst nikdo netroufal nakonec….., ale to je jedno, buď ráda, že to skončilo, víš, na mě to ten kostelník taky zkoušel…“ „Co meleš, Táňo, jakej kostelník?“ „No přece ten bledej, co jsi s ním….“ Terezka se rozčílila, „co jsem s ním? No řekni, co jsem s ním? Nebo tě hodím do kašny!“ „Nerozčiluj se, von je neškodnej, to já už vím, von nás jenom zkoumá, jako když malé dítě píchá klacíkem do hovna, na mně to zkoušel, když mi chytil na kedlubnách, napřed mě zahnal, ale musím říci, má dobré oči, Terez, hned mě zavolal zpátky, že prej mám klíště, a já ho opravdu měla, tady vzadu za kolenem, přinesl z kostela kleštičky, zaklekl a já cítila jak mi ty jeho prsty zkoumavě jezdí po kůži, že prej jsem hebká, kam prej se habou ti popraskaní andílci v kostele, no a klíště bylo venku a já dostala na cestu ještě jednu kedlubnu.“ Terezka lapala po dechu, nemohla se zorientovat, kecá Táňa nebo nekecá? „Táničko krmíš“. „Terez nelžu, podívej, ještě to tu mám červeně, chytila jsem ho tady v tom pralese.“ „Tak mi řekni, kdo odnesl ten kaktus a dal řiditelce?“ „Snadno bys to zjistila, stačí se podívat holkám do pokojů. Na jednou okně uvidíš kaktusy, jaké nemáš ani ty, to bylo bohaté nálezné, víš? A teď už jdu, Terez, musím šprtat čísla na záchranku, kdyby to s tebou seklo!“ Za vzdalující se Táňou slyšela Terezka její provokativní slova, „stopadesátosm policajti, stopadesátpět záchranka, stopadesát hasiči!“. Nevěděla, co tohle má znamenat, ale zmíněná okna holek jí moc a moc rozdráždila.

Ráno, když pokoje byly většinou pootevírané, protože rozespalé holky se šouraly do umývárny, Terezka nenápadně nakukovala, dobře věděla kde kaktusy hledat, kde bydlely její kamarádky a kde ty co kaktusy opovrhovaly. Ze dveří jednoho pokoje se nemohla odtrhnout, rozhlédla se po chodbě a skočila k prvnímu oknu, „ta mrcha“, na jmenovkách viděla Pavla Dudková, měla je vždycky podepsané celým jménem nebo jen monogramem PD, kamarádka, jež jí vždycky koukala do ruky jak se to dělá, kamarádka, kterou Terezka vyučila, kamarádka, která se před výstavou novohradských kaktusářů nejvíce dušovala, že od Vorlíka ani osten, kamarádka, která z Terezky vypáčila všechny rady, kamarádka, o které si myslela, že je až za hrob, se nechala nakrmit těmihle kaktusy. „Vorlík se tedy plácl přes kapsu, když jí uplatil trsem rezavé elongaty, bělavé geminispiny, a tady dokonce elongata kristáta kolik je jí asi let? Vorlík dal i buclatej asterias, je tohle možné? Jsem zvědavá, jak dlouho Pavlíně vydrží a tohle to neznám, to je snad, tady je jmenovka Mammillaria humboldtii, jako tající sněhulák, a co je tohle?“ To Terezka už nezjistila, za zády stála kamarádka Pavla Dudkováa pošklebovala se, „tak už to víš? To víš, holčičko, krást se nemá, jak by bylo tobě, kdyby tě někdo ukradl nejmilejší kaktus?“. Terezka jen těžko nacházela slova, aby dala dostatečně najevo své opovržení, „koukám, jak sis ty Vorlíkovo kaktusy pěkně popsala, Pavlínka Dudková, Pavlínka Dudková, tak za tohle si mě přede všemi shodila? Víš co si, Pavlínko? Ty si kostelní andílek co farářovi donáší a při tom nenápadně vybírá kasičku od věřících, tak si ty kaktusy pěkně užívej, Pavlínko Dudková“. Terezce bylo do breku, zrovna od téhle kamarádky nic špatného nečekala, vždyť by jí dala všechno, Dana přemlouvala, aby si i Pavlína mohla do kašny pro dešťovku, pláč vystřídala lítost a nakonec i vztek a ten trval do konce vyučování i po cestě do Anděláku, kde se rozplynul v napětí a strachu, protože hned po příchodu si Terezku zavolala paní řiditelka. „Terezko, za chvíli přijede paní vyšetřovatelka, tak nikam nechoď, nebo jestli chceš, počkej tu semnou.“ Počkala.

Seděla v kanceláři u malého stolečku, kde vážené návštěvy pijí kafíčka, paní řiditelka zahleděná do papírů, nemluvila, jakoby měla strach, že Terezku před výslechem ovlivní, což by v její funkci bylo nemilé. Tohle řiditelky ticho bylo tišší než noční andělské, Terezka se vylekala každého zašustění papíru pod sklopenýma očima řiditelky, bylo to jak před rozsudkem, nemohla už mlčení zadržet, „a jak se daří paní uklízečce a jejímu miminku?“. Paní řiditelka nechala oči na papíře, „co jsem slyšela, oběma dobře“. Terezka se zaradovala, „to jsem moc ráda, že to tak dopadlo“. Řiditelka obrátila papír, „ano, mohlo to také dopadnout hůř, dnes už všichni víme, proč paní uklízečka tu borovici mermomocí zdolávala“. Terezka sklopila oči. To nepříjemné mlčení, při němž paní řiditelka nezvedla hlavu od papírů, najednou přehlušilo vysvobozující zaklepání. Paní vychovatelka ohlásila návštěvu policejní vyšetřovatelky. S úsměvem podala paní řiditelka té ženě ruku, „připravila jsem vám jednu klidnou místnůstku, já už jsem na odchodu, tady Terezka Macků vám bude k dispozici“. Ve stejném patře jako kancelář, v malém kumbálku určeném snad jen k intimnímu popovídání kolem malého stolku pod oknem mezi dvěma skřínky, paní v sukni Terezku vybídla, „posaď se, Terezko, já jsem poručík Vránová, zeptám se ti na několik věcí, kterým nerozumím, věřím, že mi pomůžeš je objasnit, jsi šikovná holka, četla jsem tu zprávu v novinách, obdivuji tě. Terezku zprvu potěšila, když se ptala na život v Anděláku, jak je tu spokojena, nemá-li tu nějaké nepřátele, „Terezko, ono může všechno spolu souviset, je dobře si o tom popovídat, možná si ani ty neprohlédla souvislosti, víš, máme tu jedno svědectví, co musím ověřit, vím, že máš ráda kaktusy, řekni mi, proč si pro ně zvolila to místo na stromě? Vždyť je tak těžko přístupné, přece ostatní holky je mají na oknech.

Terezka ještě nevěděla, kam ta paní míří, „kaktusy mají rádi slunce, i povětří, já mám okno, kam slunce nesvítí ani minutu a tak jsem je dala na strom.“ „Aha a pověz mi, ty si sama vytáhla nahoru tu podlážku? Vždyť je přece těžká, někdo tě asi pomáhal, viď?“ Terezčinu horlivost nahradila opatrnost, „ona už tam byla, asi to byla něčí rozhledna, je vidět na celé město“. „A ty si jí jen tak náhodou objevila?“ „Ano, když jsem šla hrabat listovku, to je zem ze zetleného lupení.“ „Tomu rozumím, chodila sis tam od všeho odpočinout, a pozorovat kaktusy. A kamarádky věděly, kam chodíš?“ „To já nevím.“ „Terezko, ty asi znáš pana Vorlíka? Je to kaktusář, toho bys měla znát.“ Terezka zčervenala, vůbec nevěděla, kam paní směřuje, co se chce dovědět, jen lehce přikývla. „Terezko, musíme toho projednat víc, já vím, že panu Vorlíkovi tvá maminka nabourala vůz, vím také kde a proč maminka je, řekni, znáš tenhle kaktus?“ Terezka nad obrázkem zatvrzele mlčela. „Je pana Vorlíka, viď? A paní uklízečka je pana Vorlíka vnučka, víš to? Terezko, tichem to jen zhoršíš, víš, že jsme zamlada říkali, mlčení je souhlas? Pana faráře z Olešnického kostela znáš? Znáš, viď, to už jsi nám potvrdila, řekni mi, jak si se k panu faráři dostala? Jela si tam sama? A proč zrovna do Olešnice?“ Tolik otázek najednou. Kdyby na jakoukoli po pravdě odpověděla, pan farář by se jednou dověděl, že mu byla nastrčena Kaplanem, co jej chtěl potopit. Dnes už neměla důvod faráři ubližovat, poznala člověka, který jí chtěl pomoci, odvést jí za maminkou, umí hrát na varhany a hezky zpívá. „Byla to jenom náhoda, do Olešnice jsem jednou jela autobusem, když jsem se nudila. Ve dvoře před kostelem stály kaktusy, ale jaké hrozné, samé schouly, bylo mi jich líto a panu faráři jsem slíbila, že je dám dohromady.“ „A daří se ti to?“ „Já myslím, že ano, všechny jsem přesázela, ale bude trvat dlouho, než zkrásní.“ „Aha, ale ještě si mi neodpověděl, jestli znáš tenhle kaktus, našly jej ve stejném dvoře olešnického kostela, jak je možné, že je tak nádherný když si říkala, že pan farář měl samé schouly? Slyšela jsem, že vypěstovat tak krásný kaktus, je stejný kumšt jako udržet si na celý život milujícího manžela, je to tak?“

Terezka se zamyslela, „to nevím, já vdaná nejsem, a maminka je asi podle toho nešikovná, když od nás táta odešel“. „Tak promiň, bylo to hloupé přirovnání, ale kde se tam tedy ten kaktus vzal? Dal jej tam pan farář?“ Svést krádež na pana faráře to nemohla Terezka dopustit, „já jsem ho tam dala, aby jej pan farář postříkal svěcenou vodou!“. „A proč, prosím tě?“ Terezka se zamotávala, plácla stejnou hloupost jako před paní řiditelkou, nakonec vyštěkla, „protože jsem ho ukradla a bála se“. „Terezko, ty nemáš ráda pana Vorlíka ani paní uklízečku, jedna z kamarádek se nám svěřila, jak si všechny zájemkyně o kaktusy přemlouvala, aby si nekupovaly ty od pana Vorlíka, pročpak? Ona nám také řekla, že si neměla ráda ani paní uklízečku a to místo na borovici jsi nastražila, aby si ji v jiném stavu ublížila. Věděla si, že ten kaktus hledá váš celý domov a že paní uklízečka chtěla jeho nalezením udělat dědečkovi radost?“ Nařčení Terezku odzbrojilo, s otevřenou pusou se dívala na paní, jež jí odebrala všechny zásluhy o kaktusářské výuční listy, co holkám podepsala a hlavně o šťastné narození miminka v polních podmínkách. Terezce už se nechtělo mluvit, chtěla utéci za panem farářem ke zpovědi. „Terezko, slyšíš? Odpověz.“ Probrala se, „proč já bych chtěla ubližovat miminku? Všechny holky myslely, že má paní uklízečka falešné břicho, všechny to říkaly a přály si, aby jí ten polštářek vypadl a po nás nechtěla, abychom samy uklízely, vytíraly chodbu, schody, nikdo nevěděl, že už má brzo porodit! Nikdo se nás před ní nezastal!“ „Aha, a proto si neměla ráda ani jejího dědečka?“ „Ne, pan Vorlík mojí maminku naléval kořalkou a potom zavolal policii!“ „A proč by to dělal, Terezko?“ „Kvůli tomuhle kaktusu, ale to byste tomu musela rozumět.“ Paní vyšetřovatelka pochopila, že tohle je dětský náhled, co dospělí nechápou, či měří špatným metrem, tohle se těžko zaprotokoluje, ale jednu otázku si neodpustila, „Terezko, stejná holka, co nám prozradila, že si je štvala proti panu Vorlíkovi, ten kaktus našla a předala paní řiditelce, máš pro to nějaké vysvětlení? Ublížila si jí?“ Terezka ústy jen zašustila, „ne, vždyť já jí zařídila i dešťovou vodu“.

Terezka byla nakonec ráda, že se paní neptala na pana faráře, a přesto, že na holky měla vztek, dole v hale s chutí vběhla do hloučku kolem paní uklízečky držící roztomilé miminko. Terezka vykřikla, „jé, paní uklízečko, vy jste se na nás přišla podívat i s miminkem?“. S radostí se drala k novopečené mamince, jež se k Terezce beze slova otočila zády, miminko uložila do kočárku a do okna vrátnice oznámila, „tak já už musím utíkat, asi už bude hladový!“ Hlouček holek ztichl jak vítr před bouří. Poražená Terezka nechtěla prozradit bolestné zklamání, rozevřela lítačky žalovnice a šourala se do svého ponurého pokojíku na konci andělské chodby. Rozevřela okno, usedla na postel a dívala se do zelené stěny, jejíž nehybný klid věstil noční bouři.

V nemocnici neměla Terezka ani telefon, nejnutnější osobní věci přinesla paní vychovatelka hned druhý den po příjmu, ale ten mizerný telefon co by jí spojil s Danem, nechala v Anděláku. A snad ne schválně, po tom velkém zklamání s miminkem, zamkla Terezka dveře pokoje, a vypnutý telefon zastrčila pod matraci. Dan se v nemocnici objevil až čtvrtý den a hned vyrukoval s omluvou, „Terez, dřív to nešlo, v Anděláku to vřelo jako v Kaplance, to je vodní turbína víš, ale ne toho našeho Kaplana. Policajti tam byli skoro každý den, dveře pokojů už zevnitř nepůjdou zamykat, kvůli tobě víš? Proč si v noci neposlala zprávu, když se to zvedlo? Byl to vítr jak prase! Vůbec mě nenapadlo, že polezeš ven a ještě k tomu na tu pitomou borovici, co kdyby tam navíc máznul blesk? Byla bys roztavená! Na nebi byl pořádnej ohňostroj, bouřka jak prase! Stejně by to spadlo i bez tebe, smraďoch Kaplan to špatně přidělal, měla si štěstí, že tě ta dřevěná paleta s ulomenou větví nepřizabila. A víš, kdo tě ráno pod borovicí našel?

Táňa, to ráno tě hledala na pokoji, chtěla se tě za všechno omluvit a předat pěknej kaktus, co koupila, ale neboj, já všechny kaktusy co popadaly, posbíral, máš je u nás na okně, ale nemají moc země, vono se toho dost vysypalo“. Terezka poslouchala se zaujetím, dokud jí Dan nepřekvapil zprávou, „a víš, že Kaplanovo fotra asi pustí? Policajti to prej znovu votevřou, von ten tvůj farář je trochu na dětskou kůžičku, říkají, ale já do toho nekecám“. Terezka se k Danovi otočila zády a přes hlavu přetáhla nemocniční přikrývku. „Terez, já to tak nemyslel, říkám jenom, co kecali v Anděláku. Terez…., vyprdneme se na všechny, tátu brzo pustí a tvoji mámu taky, vezmeme oba na kapry, na ty utečence z Krásného pole, nachytáme, rozděláme oheň, kašleme na to, že se tam dělat nesmí a ty vypasený kapry upečeme, uvidíš, jak si táta s mámou budou pomlaskávat. Terezka se pomalu odkrývala, otáčela se k Danovi, „fakt? A ohlodaný kostry přineseme Pavlíně Dudkové do Anděláku, jo?“.

Konec