Kaktusář ve výslužbě

O půlnoční výjezd hasičů ze Zborovské služebny se postaral opilý mladík, jenž vylezl na topol, kde ve větrném poryvu zřejmě vystřízlivěl a s úbytkem promile nemohl zpět. Velitel zásahu naší redakci sdělil: „Kdybyste viděli, po jakých větvičkách se do vrtkavé špice vyšplhal, na olympiádě by možná získal medaili, teď ho to chudáka bude něco stát.“

A pak že tahle mladá diabetes generace neumí lézt na stromy! Ten topol byl vysoký jako svatá věž uvnitř městečka. Aby viděli do skleníku pana Vobory, mladí kaktusáři jej dobývali jako husité Rábí, jako ložiska zemské osy Galileo ve hvězdách. Dobývali jej, i když pro jiné mladé bylo u Vobory stejné prd jako u včelařů či zahrádkářů, ale prd menší než v lavicích senátu či parlamentu.
„Co myslíte, že tam zaprděnej dědek má? Vsadím se, že zaprděný noťáky a gymna!“
„Vole, mít takovej skleník, noťáky by tam nesměly!“
„Stejně je to divný, klubovnu má za zadkem a neobjeví se.“
„V klubu není, musel vodejít, prej škodil“.
„Jak může takovej dědek škodit klubu kaktusářů?“
„Teď už ne, teď už sotva leze, ale dřív se prej chytil se šéfem“.
„Stejně je pro dědka takovej skleník škoda, do takovýho bych dal samý vybraný špeky!“
„Jednou se možná naleju a na dědka cinknu!“
„To je zbytečný, vyhodí tě, slyšel si, že nikoho nebere.“

Kaktusový skleník pana Vobory, pokud tam tedy kaktusy byly, opravdu dráždil, byl jako v nebi, byl střechou úzkého domu, na němž seděl jak krkavec na zuboženém rozpolceném dubu. Když ale automat otevřel všechna boční okna, byl mořským orlem, co si v drápech nese mastnou makrelu. A nocí, kdy se trousili schůzí opilí kaktusáři a pan Vobora si v tom nočním průvanu na své stařecké klimbání posvítil, byl ohnivým Pegasem vracejícím se do nebeské stáje. Starší kaktusáře tenhle elegantní noční let nezajímal, s Voborou dávno skončili, aby se zavděčili někomu jinému, ale mladí ti nepoznamenaní, ti co se teprve učili v přilehlé hospodě schůzovat po schůzi, ti měli na Pegasa pivku. O co víc je staří varovali, o to víc si jej chtěli osedlat. V okolí stály rodinné domky, na jejichž střechy nebylo možné bez svolení proniknout. Jediný nedaleký přístupný výškový bod byl tedy mladý osamělý topol. Byť dlouhý a tenký jako žebřík, jeho větve byly mizernými stupni, slabé, křehké, rostlé hloupě téměř rovnoběžně ke kmeni, málokdo vylezl tak vysoko, aby se mu záhadné Voborovy kaktusy zjevily v plné osádce. I nejobratnější lezci viděl pouze vrcholy rostlin prvé řady, ostatní jim bylo utajené jako střežené bankovní tajemství. Zazvonit na obyčejný zvonek a slušně se pozeptat „pane Voboro, my jsme z klubu kaktusářů tady odnaproti, neukázal byste nám tu vaší sbírku?“ to si vzhledem k jeho klubové pověsti kazisvěta nikdo netroufal.

Voborovi klub kaktusářů chyběl víc, než zpočátku předpokládal. To ještě domácnost jistila paní Voborová, když jej tenkrát kaktusáři nařkli, že jim zkazil klubovou akci, protože vzal kamarády proti oficiálnímu plánu do své sbírky o den dřív, proč se tenkrát bránil? Proč nebyl zticha? Nemávl nad nimi rukou a nemyslel si své? Ozval se a na vlastní žádost musel odejít. Když navíc předčasně a nikoli na vlastní žádost odešla na věčnost paní Voborová, dočista se zbláznil, popadl všechny rezervní úspory a na střeše podélného domku nechal na klíč postavit, onoho plně automatizovaného Pegasa, jenž zpočátku probouzel zlobu sousedů, neboť dole ve svých zahradách byli jak pod vyhlídkou. Pan Vobora neslídil, díval se na kaktusy nebo jen tak do dálky kde za městskými věžemi kupila se houně okolních lesů. Ze zoufalství se tenkrát dal ke svatým, co jako podomní prodejci chodili s náborovou biblí v kapse. Nechal se zviklat jako na předraženou zdravotní matraci. Tohle městečko kdysi dávno baštou svatých bylo, teď se houfně navraceli jako chránění vlci, ne však za ovečkami nýbrž za dlouho očekávanou svatou restitucí, jež město připravila o zajímavá stavení i o onu lesní houni v okolí. Tak se stalo, že kam pan Vobora ze svého Pegasa dohlédl, to bylo najednou svatých. A když si jednou zabalil rybářský cajk a vydal se na řeku pod pivovarem, přivítala jej výstražná pobřežní cedule „Rybolov zakázán, majetek řádu Maltézských rytířů“ prokristapána, i vodu z řeky, kameny co převrací navrátivší se parmy? To tu ještě nebylo anebo jsou jejich ti okouni, co jsem tu léta chytával? Ti vyžraní hrbatí pivovarští okouni co požírají patentky a zapíjí sladem z pivovarského výplachu? „Tohle už je moc, dávám svatým hodinovou výpověď!“ Rázně opustil svaté řady a zbyl mu jen ten skleník, o jehož dobývání mladými kaktusáři neměl potuchy.

Tři mladíci devatenáct, devatenáct, dvacet, nejrannější členové klubu od naproti, už znali ty nejslavnější spolkové sbírky, znali hangáry pana Kouby, kde by se dalo pořádat mistrovství světa v orbě, znali i úhlednou okenní sbírečku pana Jeníčka, miniaturku pana Jedličky zimovanou v šupleti, bílými nočními květy viděli kvést ten bájný Košařův kandelábr, co připomínal revoluční pozdrav Chegevary, ale nebeský skleník co je praštil měsíc co měsíc do očí, zůstával záhadou.

„Pánové, je čas to rozetnout, sehnat špionážní techniku, nebo se naučit šplhat jako spiderman, co je jednodušší?“ tak jednou pobídl dva souputníky nedočkavý dvacetiletý Vojta o rok mladší kamarády Tomáše a Michala. Vojta byl ve výhodě, předem si v hlavě sumíroval plán, o technice něco věděl, občas navštívil otce na nedalekém sportovním letišti, kde se vzduchem proháněly modely i opravdická éra. Každý otec je hrdý, když se potomek přidruží k otcovské zálibě, Vojta se o to pokoušel, ale nad letectvím vítězily kaktusy. Než kamarádům hodil rukavici, než je vyzval k zábavné soutěži, kdo dříve vyslídí, co Voborův Pegas ukrývá, představil si, jak krouží ve vyhlídkovém letadle nad městem, jak prosí pilota, aby se snesl nad Pegasa, a on s kamerou v ruce pořídí takové špionážní snímky Voborových kaktusů, že kamarádi padnou na zadek! To by i při otcově protekci něco stálo, proto hledal špionáž méně nákladnou. Tomáš s Michalem se tenkrát spokojili s topolem. Vojta je neodrazoval, ale upozorňoval „jste blbci, když si z dálky promítnu vodorovnou čáru vod dědkova skleníku, museli byste se vydrápat až na špici a vo tom pochybuju, pánové, chce to fikanější věc“. Sám si od kamaráda půjčil malý laciný hvězdářský dalekohled, s nímž se chystal na jedinou veřejnosti přístupnou věž. Vzdušná vzdálenost? Asi sto metrů od Pegasa tedy mnohem dál než topol, to ale vyváží dalekohled. Když s ním pokusně juknul na noční oblohu, nemělo to chybu, a jakmile uvidí, co ti blbci ne, sežene speciální foťák, co zabere tu nejmenší čočku v dalekohledu. Kamarádům se nepochlubil, jak s metrovou rourou zabalenou v hadru hnal na věž, kde si vyčkal, až poslední náruživci opustí věžní ochoz, vybalil rouru, opřel o zábradlí a kolečky jemně ostřil na Pegasa. Hrubím ostřícím kolečkem točil sem tam, Pegasa ne a ne zaostřit, za to pozadí ty lesy okolo města viděl jak na dlani. Krám jeden! To mi nemohl říct, že na blízko to nebere? Že ty hvězdy jsou až někde v prdeli? Popadla jej lítost i vztek, Pegas otevřel oba boky, že viděl skrz a plachtil si v městském teple. „Mohl jsem si vzít alespoň normální dalekohled, co mají ti dva pitomci, když lezou na topol.“ Potupně opustil věž, za jejíž návštěvu zaplatil čtyřicet kaček! A zaplatil podruhé, když ještě ten samý den s docela jiným dalekohledem stál před paní pokladní „paní, vždyť už jsem tu dneska byl, jenom jsem si musel odskočit, mámě spadl kredenc, kdybyste to viděla, talíře na maděru!“

„Jo, povídali, a že v tom mámu necháš a běžíš zpátky s dalekohledem, ty myslíš, že na tebe čeká nějaká vysvlečená? Hele já tu taky nechci sedět zadarmo, tady máš dětskej za dvacet.“ Hnal se do chodů „baba mizerná“. S tímhle dvouokým triedrem vod Kafky, to bylo jiné kafe, dal se zaostřit jedna báseň, a když si jej podepřel ochozem, rozeznával i trny uvnitř Pegasa, klekl si na žulovou podlahu ochozu a soustředěně civěl. Jenže tenhle vypůjčený Nikon 10x50 stačil akorát odhalit, že Pegas si zaprděné noťáky určitě nenosí, snad možná nějaká gymna, ale nejspíš feráky, theláky víc tímhle krámem neodhalil, ještě tak v čele skupinku sloupovitých, pěkně vypasených možná oreocereusů či čeho. Vojta si ani nevšiml, že mu za zády stojí chlap, jenž napínal oči ve směru dalekohledu. Když se Vojta otočil, chlápek zavtipkoval „jsou tam nějaké chlupaté, chlapče?“ „Jsou, ale mají je zarostlé a šedivé jak děda Vševěda!“ dalekohled zastrčil do futrálu a upaloval dolů.
„Tak už jste vyslídili co tam dědek Vobora má?“ zeptal se zvědavě kamarádů.
„A ty snad něco víš?“
„Vím, ale nechám to v sejfu.“
„Klidně nech, my chystáme vejstup na Čumulungmu.“
„Copak Michalovi nestačilo, že už ho jednou snášeli hasiči?“
„Budeme šikovnější, z posledního tábora to za nás udělá technika.“
„Tak to se přijdu podívat, nebo chcete Šerpu?“
„Klidně si přijď, ať jsi svědkem našeho vítězství!“
Ač jen jako pozorovatel, byl Vojta pod topolem první, zvědavý co ti dva pitomci vymysleli. Hodina byla stanovena na dobu oběda všedního dne, kdy dělný i převažující povalečský lid sedí za stolem a věnuje se jídlu. Michal s Tomášem v lehkém sportovním oblečení táhli tašku, z níž vyčníval, jak si Vojta hned všiml, rybářský prut „hele, pánové budou vrhat nástrahu? Špionážní hardverové červy nebo dokonce zmutované svilušky?“
„Zdar, ty se neozejvej a jen koukej na drát! Teď budou makat machři.“
Michal se rozhlédl „Pegas je v letu, na ulici ani noha, do akce!“

Tomáš vytáhl mobil, gumičkami jej zafixoval k poslednímu dílu teleskopického prutu, na jehož koncové očko přivázal tenký provaz, Michal si mezi tím připnul k pasu elektrikářský opasek s lanovým okem a karabinou, teleskopický prut s tkalounem hodil jako myslivec flintu na záda „fotrův pětimetrák na plavanou, stěžejní to věc“ ještě před výstupem si vyhrnul nohavice a první chodidlo zaklínil do větve a kmenu.
„Leze, leze po topolu, dá si pokoj, až žuchne dolů!“ vysmíval se Vojta.
„Uklidni se, jsi tu jenom jako pozorovatel, raději hlídej ulici“ přikázal Tomáš. Michal se sunul nahoru pomaleji, než měl v plánu, Tomáše k výstupu nepustil, už jednou jej snášel Hasičský sbor. Zhruba ve stejném místě, kde před nedávnem Tomáš strachy střízlivěl, pro denní světlo měl dnes výhodu, zastavil, odepnul karabinu jisticího lana, stejným lanem objal kmen, zacvakl karabinu, nyní opřen v opasku měl obě ruce volné, ze zad sejmul prut, na Pegasa nesměroval mobil, zaostřil, naprogramoval, a zručně vysouval díly teleskopického prutu. Dole odstoupil Vojta od kmenu, aby znalecky pokyvoval, věděl, že s tímhle forichtungem se Michal dostane do výšky, odkud mobil uvidí do celého nitra Pegasa „dobře to vymysleli, hošánkové, ale bez objektivu, jen se zaprděným mobilem nevím, nevím“. Nahoře bylo Michalovi dobře, všechno šlo podle plánu, naplno vysunutý karbonový teleskopický prut byl lehký, provázkem vedoucím z koncového očka do ruky hravě řídil polohu filmujícího telefonu, jak opratí ohýbal špic prutu s telefonem, kam se mu zachtělo, a korkovou rukojetí natáčel doleva či doprava. A do téhle vítězné slasti ještě slast slastnější, v sousedním rodinném domku na zapuštěném balkonu se v lehátku slunila polooděná kráska. Michal na chvíli ustrnul, věnoval se docela jiné špionáži, na balkoně se najednou objevil dědek, strčil do mladé krásky, prst namířil na Michala, probuzená kráska zakryla ňadra a dědek zařval „mám tě ustřelit prdel, smrade!? Koukej padat dolů nebo to podříznu i s tebou!“
Vystrašený Michal sklopil prut s fotoaparátem, aniž by si všiml, že najednou necítil zátěž, sám vykazoval zmatečné pohyby, viděl jakýsi záblesk, krátké zasyčení a vyjevení hoši pozorovali jak špic rybářského prutu i s mobilem padá z elektrického vedení na protější straně uličky. Špičková technika dopadla za plot. Dědek s již zahalenou kráskou se na balkoně mohli potrhat „boží mlýny, blbečkové, a ne abyste mi lezli do zahrady, jo a volejte si poruchovku, vypadl proud!“ Michal, jemuž duněla krkavice, si uvědomil, co udělal. Dobře věděl, jak si sám dělal z otce srandu, aby si jednou s tím rybářským bidlem nesáhl do drátů, dobře věděl, že karbonová vlákna jsou vodivá, dobře znal ten výstražný blesk nad rukojetí prutu. Zcela určitě o rozvodné dráty sedřel lak, nebo se jimi dotkl ocelovými očky, karbonová vlákna vyšlůsovala vedení a zkratem se část prutu upálila. Zatím co Michal sestupoval, dědek vyběhl z domu, a za plotem mával s mobilem na upálené špici „předmět doličný, blbečkové, ještě jednou vás tu uvidím, uřežu vám koule, úchylové!“. Neměl ponětí, že slídili docela po něčem jiném, než byla jeho nedokonale oděná dceruška. V rychlosti a bez řečí sbalili. Na spěšném odchodu viděli zahalenou krásku, jak jim s úsměvem ladně mává.

Formula 150 Bolognese 15gr Colmic Ultra Light Aerospace Fibers leželo krásným modře perleťovým písmem na nejsilnějším dílu rybářského prutu, všichni tři vítečníci spolu s krasopisem viděli ten výstražný oranžový trojúhelníček s černým klikatým elektrikářským bleskem. Michal se navíc díval i jinam, viděl fotra, jak před dvěma lety přinesl prut domů, položil jej na stůl jak naklepané kotlety a nám s mámou sdělil „osm tisíc! Je to z brigády, takže to bude bez řečí?“ Máma mu tu karbonovou skořepinu přála a táta byl v sedmém nebi. Teď za prvním rohem Michal vydechl „pánové osm táců v prdeli, fotr mě zabije“. „A co můj mobil?“ zaúpěl Tomáš.

 Michalův otec pan Kolínko, stěhoval břicho na Moravu, dost bylo hutného plzeňského piva, břichem byl dávno na Pálavě, ale huba se stále toulala za humny okolo osvědčeného pivovaru. Hubnul razancí kulovnice, místo piva víno! Přece se nebude řekou valit jak velká voda, čím těžší břich, vo to víc musí na kluzkých kamenech vyrovnávat balanc, když se brodí za rybami. Bude lehký a pružný jak jeho nový proutek od Colmixu! Nad říčními kameny se bude nadnášet! Že si otec naordinoval víno místo piva, využil nešťastný Michal k žehlení. Ještě ten den hnal do rybářských potřeb „jo, opravíme ho, ale bude to trvat, tohle musíme objednat, počítej tak pět spíš šest neděl“. Tohle neutají, takovou dobu nemá šanci, fotr chodí na ryby každý víkend, jedině prut zašantročit a po šesti nedělích radostně najít. „Ne nejsem sráč, přiznám to!“ poručil si Michal a s úsporami zašel do vyhlášené vinotéky „něco fakt dobrýho, pane, jde o život“.
„Tak na maléry tu mám tenhle suchý Ryzlink rýnský ze Šobesu, víš, kde je vinice Šobes?“
„To vůbec nevím“.
„To je pod Znojmem, na hranicích s Rakouskem, jižní stráň nad řekou Dyjí, chladná pstruhová voda, co vytéká z Vranovské přehrady.“
„Tak to je přesně ono, pane“ zaradoval se Michal.
Za blbost se platí, řekl si, když opouštěl vinotéku o tři sta dvacet korun lehčí.

Ani Tomáš bez dotykového mobilu, neměl život jednoduchý, jako kdyby miminu vzali dudlík. Co teď s těmi prsty? To se má na chodníku dívat na vobyčejný lidi? V tramvaji z pitomýho okna? To má číst všechno z papíru, shánět informace v knihách? „Posranej Vobora, dobře říkají, že klubu škodí!“ Když ale šel kolem Pegasa, bylo horko, zrovna s roztaženými křídli zas někam pelášil, řekl si „co tam ten zaprděnec, může mít? Kdyby tak astrofyta nebo eriosyce, jak to že k němu nikdo nechodí? Copak dědek kouše? Asi jo, když to v klubu říkají.“ Bojácně se došoural k sousednímu domu se zapuštěným balkónkem. Ta holka, co jim mávala, byla v zahradě. Přinutil se navázat spojení, slušně to zkoušel s vykáním „prosím vás, ono to všechno bylo jinak, myslím na tom stromě, víte, já ten telefon docela potřebuju“.
„Já taky, blbečku!“
„Já ale víc, bez něj si ani nezavážu tkaničky.“
„Choď v gumovkách, blbečku!“
„Mám tam rozpis, kdy si píchnout inzulín, heparin a kyanid, budete mi mít na svědomí“.
„Kyanidem se rozpouští zlato, v tobě není ani karát!“
„Tak mi alespoň vyčtěte zmeškané hovory.“
„A k čemu tě budou? Telefon už si měl dávno nechat zablokovat.“
„Jo, tak jestli je to všechno, já bych si ho tedy vzal.“
„Až si tu prasárnu odpracuješ, dostaneš jej, máš jedinečnou šanci přeházet tenhle kompost“ ukázala na podélnou hromadu.
„A nepropásni to, tvůj telefon je parádně nabitej!“
Tomáš chvíli vzteky dumal, nakonec se rozhodl „můžu přelézt plot? Není v něm ohradník pro dobytek?“
„Myslíš na ten zvenku nebo zevnitř? To je rozdíl, pustím tě vrátky.“
Po žulovém chodníčku vedla Tomáše na trávník, kde pod višní byla ona slupky od melounu nazdobená hromada.
„Lopatu a motyku donesu, házet hezky zprava doleva, držet fazonu a hubu, táta chodí domů ve tři, z toho plyne co?“
„Že ve tři zahodím lopatu a vezmu nohy na ramena.“
„Ne! Že v půl třetí to bude hotový!“
Nechala jej samotného, zemička to byla pěkná, hnojáčci se kroutili jak v sudu komáří larvy, ty kdyby viděl Michalovo fotr. Napravo skopával zeminu, vlevo tvořil podélnou pyramidu, snažil se, telefon stál za to, vždyť život bez něj byl jak tatarák z brambor, možná tam budou i zdařilé záběry z Voborova skleníku, přece zpočátku než ho ta mrcha rozptýlila, to dělal dobře. V jednu hodinu přinesla královskou svačinu, láhev vína dvě skleničky a v mističce extrudované vločky „ty slupky od melounů, vždycky dávat dospod, chceš nalejt?“.

Posadila se do trávy, nalila obě skleničky, plnější podávala Tomášovi „zasloužíš si víc, ale lopatu nepokládej, Moraváci ve vinohradu upíjí při práci, řekneš mi, jak se jmenuješ?“.
„Tomáš. Nevolník Tomáš.“
„Každá sranda něco stojí, já svůj mobil zavařila do kompotu, chceš ho vidět?“
Tomáš položil skleničku, mávl rukou „nemohu se rozptylovat, mám za zády drába“.
Odkvačila. Za pár minut vrazila Tomášovi před obličej rudou sklenici „podívej“. Sklenici držela v úrovni obličeje, Tomáš zíral na zavařené třešně v průhledné červené šťávě, kde rudé kuličky nebyly sami, v jejich objetí se povaloval zavařený telefon a ne ledajaký! Vzduchem sklenici pošoupla proti slunci, paprsky jí nechala rozzářit do fialova „podívej, jak jim to sluší, kam se hrabe polární záře, jsou z téhle třešničky“ hluboce si vydechla „zavařenej na horší časy, ale baterii jsem vyndala, tak blbá nejsem“. Tomáš ji najednou podezíral, že není normální, že je to rozmazlenej fracek vod bohatejch rodičů.
„Copak vy nejste ve škole nebo zaměstnání?“ vyjel. Podívala se přísně „co je tě do toho?“
Hleděl si přehazování, jež se chýlilo ke konci. Ta praštěná odkvačila s kompotem i svou skleničkou. Láhev v trávě Tomáše lákala, víno to bylo moc dobré, dolil si, přečetl vinětu „Rizlink rýnský, pozdní sběr, Znovín Znojmo, Šobes“.
V půl druhé obě díla dokonal, kompost vzorně přehodil, láhev dopil a praštěná holka nikde. Dovolil si posunout se k domu, všechno tu měli pěkné, netuctové, na co asi je těmhle lidem kompost? Zavolal „slečno!“. Ze zastrčeného balkonu se ozvalo „hotovo?“.
„Ano se vším všudy“ neviděl ji.
„Telefon máš na schodu!“
Popošel k domovním dveřím, sehnul se pro aparát a zaskřípal zuby. Roh telefonu, včetně půlky displeje by spečený jak v peci zapomenutý chleba „ta kráva“.
„Našel si ho?“ vykoukla přes zápraží.
Tomáš se nezmohl na slovo, spečený telefon převracel v dlani „to jako má být co?“.
„Divíš se? Vyrazili jste jím výkonové pojistky v dělící skříni za rohem, hodinu nešla celá ulice, dráty o průřezu padesát milimetrů byly ve dvou fázích napálené, škoda na výjezdu, nedodávce a následné opravě čítá cca dvaadvacet tisíc!“
„To sis vycucala z prstu?“ rozčílil se Tomáš.
„Ne, to jsem jen tak pro radost zjistila od elektrikářů, abych věděla jak ocenit svoje kozy!“
Najednou jí tykal, téhle se ani vykat nedalo, napřáhl a telefon vzteky mrštil na balkon „sežer si ho, krávo!“.
„Co děláš, říkala jsem tě, že je parádně nabitej, není ho škoda?“
Neodpověděl, otočil se a šoural se ke vrátkům.

Že v ulici vypadla na celou hodinu elektrika, pan Vobora ani nezaznamenal, pro svůj samotářský život moc proudu nepotřeboval, křídla Pegasa byla v tu dobu v letu, tak co? Stejně to byl dobrý nápad, postranní boky otevírat komplet elektrikou, těmi dvěma fesťáckými pohony a klidně každé křídlo zvlášť! Dobře že tehdy nelitoval peněz, dneska by ta okna neustál, těžko by se nakláněl přes plné parapety divokých ostnů. I ty schody, když Pegasa osedlává, mu dávají práci, ještě že jsou vedeny vnitřkem domu, kolikrát si nahoru bral malou svačinku, aby nemusel s bolavými klouby předčasně dolů. Nahoře někdy sedával jak opuštěný černokněžník, co dávno zapomněl všechny čáry máry, jindy jak kapitán nad svým mančaftem, to když Pegas letěl divoce ke slunci, kde žluté květy rozvinuly ty nejmilejší, ale na květy tolik skoupé rostliny. Kolik let čekal, než se sešly, než zabořil štěteček do pylu jak diva do pudru. Kdyby věděl, že je dobýván zvědavým mládím, že se ti tři hoši nenechali odradit naordinovanými předsudky, že v klubu odmítli nařízené očkování, pookřál by, zmladil by se jak dobře řezaná jabloňka, jarovizoval by. Teď tu sedí jak veterán z fronty se zkreslenou historií, jak kaktusář ve výslužbě. Pes po něm neštěkne.

Z kluků na tom byl nejlépe Vojta. Zatímco Tomáš dobýváním Pegasa přišel o telefon v ceně tvrdé čtrnáctidenní nádenické brigády, Michal dle předběžného odhadu odborníka přijde o dva tisíce za opravu otcova prutu a k tomu již o tři kila za víno, nepočítaje, jak to doma oba slíznou, Vojta se pyšnil jen utracenou sumičkou za dvojí vstupné na věž. Snadno tedy oba kamarády hecoval k dalším akcím a sám jednu tutovou oprášil. Ač nikdy v letadle neseděl, požádal otce, zda mu jako dlouholetý udržovatel sportovního letiště nezařídí protekční vyhlídkový let nad městem. Otec se dobře znal s panem Kadlecem, akrobatickým pilotem v důchodu, co si rád přivydělal vyhlídkovými lety čtyřmístnou Cessnou 172. Otec byl radostí bez sebe. Konečně první vlaštovka! Pan Kadlec navrhl termín, kdy sám tak trochu jeden protekční let pro dvě divoké dívčiny chystal, už dvakrát skákaly padákem, s doprovodem se prolétly větroněm, jasné adeptky na členství v aeroklubu! Vojta se vybavil vypůjčeným fotoaparátem, jak se nechal poučit, s ohniskovou vzdáleností 1000 mm, vyšňořil se a panu Kadlecovi vysvětlil, že tam ve Vodnářské ulici by rád zakroužil kolem té skleněné střechy a něco si nacvakal.
„To jo, to klidně, to se těm našim divoškám bude líbit, ty mají také jedno přání, podívej, jak jim to sluší.“
„Ty jako poletí s námi?“
Vojta civěl na dvě přicházející holky v proklatě krátkých sukních.
„V tomhle polezou do letadla?“
„Měly by snad mít skafandr jako Těreškovová? Pokročili jsme, Vojto, jen ať ukážou pánubohu kolena, ať si tam nahoře jednou pořádně užije!“ Poslední letecké instrukce, poslední ověření totožnosti. Ten neutichající ženský smích Vojtu dráždil. Jednu dívčinu o rok dva mladší než Vojta si pan Kadlec posadil vedle sebe, čímž jeho chtě nechtě přikoval na zadní sedadlo do sousedství druhé ženské.

„Pánbůh tam nahoře bude čumět“ zabručel si pod fousy Vojta. To už cítil vrnění nastartovaného motoru. Jakoby se mu krev zdrcla v hlavě. Pod helmou ho brněla celá palice, tělo měl nejednou svázané vysychajícími prostěradly a ty pizdy se furt smály, že přehlušily motor. Vojta cítil tíseň, zavřeli jej do krabičky vod sirek, svaly v těle přehazovaly energii jeden druhému, ale žádný se neměl k činnosti. Zašilhal sousedce na snědá kolena rozevřená smíchy. Pan Kadlec přidal, hlavou pokýval na spolusedící a letadélko se rozjelo trávou. Najednou Vojtovy svaly ožily, s fotoaparátem na krku se chytil silou sedadla, z okýnka pozoroval, jak letadlo peláší travou. Co jedna mizerná vrtulka dok! Vznesli se, zaradoval se, ustál to! Chvíli klouzali vzduchem jako dobře stavěné papírová vlaštovka, pak to ten Pitomec Kadlec rozhoupal, Vojta viděl střechy domů v setině zas nebe, žaludek se mu vzpouzel, hlava mu brněla jak přeležená ruka a ty nahokolenky se chechtaly jak čarodějnice. A čím víc se chechtaly, Kadlec se víc a víc předváděl, Vojta si vzpomněl na mládí, na odstrašující řetízák, dlouhé cesty drncajícím autobusem mu nikdy nedělaly dobře, ani ty mizerný houpačky, teď byl na švidravém ruském kole, zelenal, cítil to a ta pizda vedle se furt něčemu smála. Najednou neviděl domy, jen zelenou houni za městem, snad se to už konečně uklidní. Míjeli lesní zříceninu na skalisku, co byla vidět odkudkoli z města, viděl tu její hladomornu i studnu, najednou viděl i její dno, Kadlec div letadlo nepostavil na křídlo, obě musela být téměř kolmo k zemi, Vojta se v sedačce nalepil na levé opěradlo, jeho spolusedící na levé okno, Vojtovi se zkřivila huba, v téhle poloze oblétali těsně kolem zříceniny, zavřel oči, tělo bylo jedna křeč, zelenej musel bejt jak lopuch, když ucítil mírnou úlevu, otevřel oči a zřícenina byla tatam. Kadlec letadlo vyrovnával, Vojta se pomalu přesouval ke svému oknu, sotva se podíval ven, ztěžkl mu dech, žaludek už měl všeho dost, svůj obsah poslal Vojtovi. Vojta se jej snažil zadržet sevřenými zuby, žaludek byl silnější, na poslední chvíli přehrnul mikinu k obličeji a do ní to letělo jak z hasičské hadice, vůbec si neuvědomil, že na hrudi v přehrnuté mikině zůstal vypůjčený fotoaparát. Poblil jej, to se ví, že jej poblil, podíval se na spolusedící, měla obě dlaně přes pusu a určitě křeče v obličeji, snažila se jakoby nic. Vojta si přehrnutou mikinu otřel pusu i nos, natočil se celý k oknu a opatrně nahlédl do mikiny jako do uzlíčku se svačinou. To se ví, že aparát byl poblitej i se svým předsazeným objektivem. Vojta byl jak v koutě za trest. Jen matně viděl město pod sebou, najednou ucítil ruku na rameni, pilot Kadlec s ním zalomcoval, naznačil, že se má připravit, Vojta těžko dýchal, krátce se podíval na spolusedící, tutlala to, určitě to tutlala, Vojta se nalepil na okno a předstíral zájem o venkovní dění. Najednou zahlédl Pegasa, letěl jako s nimi, Kadlec kroužil kolem, Vojta nevnímal ustupující nevolnost, víc se nalepil na okno a díval se do útrob Pegasa, v němž nepřehlédl divočinu ostnů, parapety byly plné kaktusů, to už bylo jasné, ale jakých to Vojta nedokázal rozpoznat, Kadlec zakroužil ještě blíž, určitě porušil všechna letová pravidla nad obydlenou zónou, Vojta by nejraději otevřel okno jako v pokoji, mezi divokými trny zahlédl Voboru, nakláněl se nad parapetem a pozoroval éro, určitě se mu rozvibroval celý skleník, otáčel se za nimi, přešel k protějšímu parapetu, nespustil z éra oči, najednou Vojtovi zmizel i s Pegasem. Kadlec tu stočil k letišti. Vojtovi se ulevilo, když se spolusedící dívala ze svého okna, briskně přes hlavu přetáhl mikinu ze zad, z níž vytvořil turistický uzlíček s podivnou svačinkou. Přistáli. Vojta byl hrdý, všechno zapře, ať se ty dvě třeba hihňáním potrhají. Vystoupili. Kadlec Vojtu oslovil „tak sis to pořádně zmapoval?“
„Jo, to víte, že jo, děkuju, pane Kadlec, bylo to fajn!“

Potřeboval si sednout, trochu v klidu vydýchat, ještě lépe na chvíli zalehnout, nasměroval to za hangár. Za sebou slyšel smích. Otočil se. Vobě letušky lezly za ním. Zpomalil, nedal najevo nervozitu. Ta jeho bývalá spolusedící jej drze oslovila „můj tatínek má Fotolab, nechceš vyvolat ty úžasné fotografie?“
Druhá „že prej máš pěknej fotoaparát, neuděláš nám skupinovku s panem Kadlecem?“
Vojta neodpovídal, dohnaly jej „a jak se tě líbil let, prej máš na letišti protekci, nezařídíš nám protekčního větroně?“
„V hangáru mají Luňáka, nešlo by to?“
„Mohl bys zase letět s námi“.
„Ale musel by sis vzít igelitku, chacha!“
Smály se jak praštěné.
Vojtovi docházela trpělivost, ne s těmi chechtalky, potřeboval hlavně prohlédnout foťák, zjistit co jej čeká, sedl si do trávy, toho ženského chvostu si nevšímal, položil uzlíček uvázaný z mikiny a rozevřel jej „tak se podívejte, to je kvůli tý vaší zřícenině“.
Zatímco letuškám bylo do smíchu, Vojtovi do pláče, tohle se nedalo umýt pod kohoutkem, foťák to byl mechanický, s opravdovým filmem, celý objektiv byl zapatlaný zasychajícími zvratky.
Smích letušek dozníval, Vojty se jim zželelo „záleží na tom, čím ses před letem nacpal, podle toho bude aparát promazanej, jestli si měl bůček, pojede jak Pendolíno, jestli celozrnný pečivo, zadře se, chacha“.
„Nesmí to moc zaschnout, půjč mi tu mikinu, dojdu ti jí vymáchat“ nabídla se Vojtovi jedna z letušek. Vojta na ni koukal jak na zjevení, vyklepal do trávy volné zvratky a mikinu podal. Vrátila se před hangár. Ta druhá si sedla k Vojtovi „když jsem prvně skočila padákem, měla jsem taky namále, schytal by to instruktor, letěl si prvně?“
„Už si viděla blbce, kterej by si tohle chtěl zopakovat dvakrát?“ ukázal do trávy na odložený aparát.
„Lidi jsou různí, co stál ten foťák?“
„To kdybych věděl, je pučenej.“
Přicházela ta operativnější holka „je to docela čistý, zabal ten foťák a jdeme!“
„Kam jdeme?“
„Chceš ho zachránit nebo ne?“
„Jasně že chci.“
„Táta má ve městě hodinářství, uprosím ho.“
Vojta se těm dvěma z jiného světa zcela oddal.
Jmenovala se Lada, jako kdysi šicí stroje, hranatý socialistický automobil nebo princezna se zlatou hvězdou na čele, ani jedno už Vojtova generace nemohla znát. Zavedla jej do otcova hodinářství, kousek za náměstíčkem „tati, bylo to úžasný, oblétli jsme ji, jenomže tady tenhle letěl s námi, podívej, co se mu stalo, ty foťákům rozumíš, von se mu zvednul nad tou zříceninou žaludek, nešlo by to nějak odborně spláchnout?“
Hodinář pan Holubjak vzal aparát za část neposkvrněného řemínku „vy nemáte doma pračku, mladíku? Aby jí maminka, nastavila na vyvářku?“.
„Tati, vážněééé.“
„No ctí tě, že sis poskvrnil svůj majetek, nebo to měl pilot za krkem?“
„Tati, v letadle ani kapka.“
„Počkej mi na krámu, Ládinko, vezmu to z většího a pak na trysky.“
Vojtovi připadalo, jakoby se s touhle holkou již dobře znal, ale obezřetnost mu byla při ruce, snad nebude za svoji službu nekonečně využívat jeho otcovské protekce na letišti? „Ty tady tomu rozumíš? Všem těm hodinám? Co když sem někdo vleze a bude chtít poradit?“
Sáhla do šuplete „podívej, poslední vyučená hodinářka v Čechách, akorát za mou zkouškou zavřeli poslední školu v Jihlavě, říkají, že dočasně, chacha“ hrdě podala Vojtovi výuční list.
„Tak ty si fakt hodinářka?“
„Jo a od hodin je jen kousek k leteckejm motorům, umíš si představit mít své éro, ještě menší a lehčí než Cessna cos jí poblil?“.
„Poblil jsem akorát sebe, tvůj táta to ocenil, netřeba to připomínat!“
„Promiň, ujelo mi to, prozradíš mi, co si chtěl vůbec fotit? Co na tý skleněný střeše bylo tak zajímavýho?“
„To nebyla střecha, ale otevřený skleník, asi si se nestačila podívat, co je uvnitř.“
„A co je uvnitř, hodinářky jsou zvědavé bytosti.“
„Uvnitř má jeden starej dědek kaktusy.“
„No a? To nemůžeš zazvonit, dát mu jedno pivo a nevést se tam?“
„To právě nejde, dědek je protivnej a každýho vyhodí!“
„A tebe už vyhodil?“
„Ne, ale každej v klubu kaktusářů tě to řekne, vono se jeho jméno ani nesmí vyslovovat! Zkrátka jsme se s kluky vsadili, kdo dřív zjistí, jaké kaktusy tam dědek má. Vono druhů kaktusů je plno, víš, víc než hodinek“ Vojta se opovržlivě podíval na náramkové hodinky pod skleněným pultem.
„To bych chtěla vidět a to nahoru není jiná cesta než drahým letadlem? To nikdo nic nevymyslí?“
„A co, prosím tě? Z topolu nás už jednou sundávali hasiči, Michal, ten blbec položil grafitovej prut do vedení, vyrazil celou ulici, byl jeho fotřínka, stál osm klacků, a jak jsem dopadl já, to ještě uvidíme.“
„Máš docela dobrý zážitky, to mi ještě budeš muset vyprávět a vy chcete jenom vědět co tam dědula má, nebo si taky něco odnést?“
„Jako myslíš ukrást? Já se mu na ně vyprdnu! Ale kluky bych rád porazil, stejně mně připadá, že se spojili.“
Mladá hodinářka se posadila, kloub ukazováčku přitiskla na výrazné rty „a když tě poradím, nebo pomůžu, co z toho budu mít? Ha?“
„Co bys chtěla? Lítat zadarmo? Víš, kolik stojí palivo?“
„Mě zajímá kluzák, pořádně si ho osahat, než půjdu do kursu, třeba se v hangáru jen tak do toho posadit a čumět, to bys zařídit mohl!“
„Táta na větroních nelítá, na letiště chodí jenom na opravy, když je nějaký problém.“
„Tak ten problém budu já! Já totiž vím jak se lacino dostat nahoru a lacino si zjistit co je uvnitř.“
„Jenomže ty o kaktusech nemáš páru.“
„To nevadí, koukat na ně budeš ty!“
Do prodejny vstoupil zákazník. Mladá hodinářka se postavila do pozoru „budete si přát?“.
Pán si dívčinu prohlížel s nedůvěrou k tomu elektronickému mládí „no, přišel jsem to tu jen tak omrknout, zatím mám na dárek času ještě dost“.
„Nemáte, pane, budete spekulovat, promýšlet, počítat a nakonec koupíte na poslední chvíli hloupost“
Zákazník se zamyslel „trochu na tom pravdy je, takhle to většinou dopadne na vánoce, teď ale potřebuju dárek k něčemu jinému, myslel jsem na dámské hodinky, nějaké takové netuctové“.
„No vidíte, už jste rozhodnutý, tak proč koupi oddalovat? Podívejte“ mladá hodinářka vytáhla a na stůl rozložila čtyři ukázkové šuplíky „a kolik let je budoucí obdarované?“.
Pán se zprvu nechtěl s nevyzrálou obsluhující vybavovat, mávl rukou „možná to ani hodinky nebudou, vždyť je má přece v telefonu“.
„Pane, s telefonem už dneska dáma díru do světa neudělá, ten už lidi nezdobí, budoucí obdarovaná má ručku snědou jako mléčnou kávu nebo jako mléko samotné?“
„Nedávno se vrátila z Řecka, takže jako mléko těžko.“
„Aha, ráda cestuje, a společnost, myslím větší, bály plesy má ráda?“
„Jako každá hezká žena.“
„A šperky nosí s vervou? Nebo nenápadné takové na první pohled utajené?“
„Jednou jsem jí koupil titanové náušničky, víte, jak vypadá titan?“
„Pane, titan je šedý až stříbřitě bílý kov, ale ne ledajaký, je lehký a mimořádně odolný proti korozi hodí se i k trvalému pobytu ve slané vodě, ta vaše se v náušničkách může cachtat v moři třeba dva roky v kuse, počkejte, počkejte, co byste řekl těmto hodinkám? Calvin Klein Delight, podívejte, velmi ušlechtilá lehká ocel takový skoro titan, krásná tajemná perleťová modř oválného ciferníku, to jedinečné zapínání, jako nóbl policejní želízka, jimi si vás na věky připoutá.“
Když je spokojený pán zanechal samotné, Vojta složil hodinářce poklonu „jak dobře si kecala tak dobře si prodala“. „Obchodování se dá vokecat, ale oprava ne, ta tě nechá sobě napospas, ale já už to s tvejma kaktusama mám vymyšlený, zavolám tě co nejdřív.“
Vojta odcházel z hodinářského obchodu s čistým fotoaparátem a radostí z nové zajímavé známosti.

Blížil se víkend, předpověď obstojného počasí naháněla Michalovi hrůzu, fotr vyrazí, ryby si nenechá ujít, už na pátek dal Michalovi úkol, koupit kelímek moučných červů, na okouny ty červené, živené karotenem. Michal rodinné katastrofě předešel již ve čtvrtek, přiznal se, přiznal se ke všemu, jako chlap mezi chlapy položil víno na stůl „táto, mně se stala hrozná věc, já tě zlomil tu novou udici, ale už je v opravě, jenom vymění poslední dva díly, zaplatím to, v sobotu půjdu s tebou na ryby a za trest tě budu nosit cajky a napichovat červy“ pokoušel se Michal o humorný smír. Otec povstal „kde je ten Colmic?“
„Už jsem jej odnesl do opravy, jak jsem říkal.“
„Snad si s ním nešel na ryby bez povolenky? Ještě aby tě chytli, abych měl ve spolku ostudu, v zimě jsem tě říkal, že tě povolenku zaplatím, tys mi ani neodpověděl, jak si ho mohl přerazit? Dobře víš, jak je karbon křehkej!“
„To vím, a taky vím, že vodivej.“
„Jak vodivej, ty si s ním snad chytal elektrikou, pitomče?“
„Ne, já jsem si s ním sáhl do vedení.“
„Kde, ty pitomče?“
„Neboj, u řeky ne, nechtěl by si ochutnat tohle víno? Je z nejlepší moravské vinice, ze Šobesu nad Dyjí, je tam odtud vidět do Rakouska i na meandry chladné Dyje, chladná spodní voda plná pstruhů, myslel jsem, že by to byl dobrej výlet, jel bych.“
„Hele, nepředcházej a vyval pravdu!“
„A nechceš napřed ochutnat?“
Vystrašená paní Kolínková si přisedla „já se ráda napiju, Michale a na výlet se hlásím jako první“.
„Prostě jsem potřeboval něco nafilmovat, něco moc vysoko, ve Vodnářské ulici skleník na střeše, už jsem vám o něm říkal, nenapadlo nás nic lepšího než vylézt na strom a tím prutem si prodloužit ruku s mobilem, no a když jsem to dával dolů tak jsem si nevšiml vedení a vyšlůsoval ho.“
„Vole, ještě že si se mně smál, abych si nesáhl do drátů, to si musel brát zrovna novýho Colmica? To tam nejsou staré laminátové pruty?“
„Tenhle byl nejdelší, táto.“
„Ale taky nejdražší, pitomče, jak by tě bylo, kdybych si z tvejch pichláčků udělal vertikutátor?“
Paní Kolínková se pokusila o smír „to víno je opravdu dobré, jakže se jmenuje ta vinice?“
„Šobes, mami.“
Přes stůl vzala manžela za ruku „schválně to neudělal a hned to nechal opravit, tak půjdeš párkrát se starým prutem“.
„No jo, ale mohli jsme to nahrát nějak na záruku.“
„Táto, to by nešlo, bylo to celý ohořelý.“
„A víš, že tě to taky mohlo kopnout? Co kdyby si stál ve vodě? Alespoň teď víš, že ten zpropadenej karbon opravdu vede elektriku, nalej mi to zázračné víno, moulo jeden.“

Po hladkém průběhu u Kolínků na tom byl nejhůř Tomáš, bez telefonu se mu žilo těžkopádně, připadal si jak rolník s pluhem někdy za Terezie, byl nervózní, nevyužité prsty třel suše o sebe, darmo sahal do kapes, těch zbytečných kroků, když se potřeboval domluvit s kamarády. Jednou bloumal městem, proklínal ty, co cvakali za chůze esemesky, i bezdomovci čuměli na displej, takovej telefon ale nechce, raději si počká, až nastřádá, vezme brigádu a koupí si pořádný dělo! Ze zoufalství zavítal do Vodnářské ulice, podíval se na Pegasa, co tam asi dědek dělá? Odlupuje odnože ottonisům? Nebo si převazuje smradlavé bércové vředy? Zadíval se na okolní domy, kdyby dědka chtěli přímo ve skleníku odstřelit, jaký post by si vybral atentátník? Vycházel mu jen jeden dům ten se střešním okýnkem a vylejzákem na komín, z toho kominickýho prkna by měl dědka jak na dlani. „Pěkně děkuju, dům té prdlé holky, co mu s rozkoší za tvrdou práci vrátila spečenej telefon!“ Měl chuť kopnout jim do vrátek, ta holka ho zmerčila, seděla na trávníku, s radostí vyskočila „copak, rozmyslel sis to? Ještě ho mám, furt je támhle z těch drátů parádně nabitej!“.
„Nech si ho, já se bez telefonu klidně obejdu.“
„Ha! Další kecálek! Do dvou dní máš depku jak hrom, pak budeš proklínat všechny, co ho mají a nakonec tě maminka nebo tatínek odvede psychoušovi!“
„A že to tak dobře znáš?“

Posadila se, pár vteřin mlčela, nakonec vyskočila a přiběhla k plotu „Chocholouška máme v rodině, až budeš potřebovat, seznámím vás! Přijď, až se tě v noci bude zdát, jak tě telefon schlamstne pěkně vod nohou, nebo až budeš za bílého dne posílat z kalkulačky esemesky!“.
„Hele, můžeš ty vůbec mezi lidi?“ dráždil jí Tomáš „nejsi tu zavřená jako Kampušová? Nemám tě osvobodit?“
Vyskočila na podezdívku, přes hradbu chytila Tomáše za triko „já jsem svobodná víc, než si myslíš, chudáčku! Já se bez telefonu obejdu! Já se obejdu i bez“ Tomáš ji nenechal domluvit „to kamarád na stromě viděl“.
„Bez facebooku, blbečku!“
Odstrčila jej od hradby, seskočila z podezdívky „dobře, já tě teda něco řeknu, jo, byla jsem závislá jak svatí na kadidle, já mačkala telefon i ze spaní, jednou v noci jsem odeslala kamarádce zprávu a vůbec jsem to nevěděla, kam čumíš? Já si tu vylévám srdíčko a ty čumíš na nebesa!“
„Promiň“ omluvil se Tomáš, jenž se zaujetím pozoroval, jak Pegas skládal svá křídla, jak ty otevřené skleněné boky zavíraly dědka Voboru před světem „já se jen tak zamyslel, tebe ani neštve, že nemůžeš zavolat kamarádkám? Že víš prd co se děje v NASA?“.
„Nevadí, já začala používat hlavu a nohy, víš ty co? Ve středu po poledni se u mne zastav, něco tě ukážu a teď už musím jít, ahoj.“

Vobora v tom čase prožíval to nejbarvitější období uvnitř Pegasa, nejmilejší kaktusy barvily mladé trny do všech druhů krve od světlé z uštvaného psa až po tu nejtemnější z rozmačkaných klíšťat. Nemohl se vynadívat na ten divoký, ale krátký růst, kolikrát tohle ještě zažije? Ještě že tyhle rostliny vysel před třiceti lety, ani nedoufal, že se někdy dožije květů, některé podložky je ale zplnoletily o hezkých pár let, dnes však objevil poupátko na pravokořenné rostlině! Po letech samoty dostal chuť pochlubit se, ukázat ten úkaz bývalým kamarádům, jenomže na ty zabralo očkovací sérum, nikdo ze spolku od naproti na něj léta nevzpomněl! Vrátil se tam, kde začínal, když sám pro sebe objevil přitažlivost kaktusů, když sám pro sebe vyrobil předokenní skleníček, do nějž ukládal skvosty od dědka Čečila z Malesic, tenkrát byla skvostem Mammillária vildii, Rebutia minuscula, Gymnocalycium mihanovichii, ale i tenkrát se pochlubil mámě, tátovi, dědovi i babi když objevil v úpatí rebutie červené tečky budoucích poupátek, dnes objevil stejný zázrak na tom složitějším kaktusu, avšak pochlubit se může jen sám sobě.
Ve středu odešel Tomáš ze školy před polednem, aby po poledni následoval tu prdlou holku, s níž měl jisté plány. Před vrátky ve Vodnářské ulici jej přivítala panovačně „aby bylo jasno, rodiče mi dali jméno Magda, ale nejraději bych se přejmenovala, vedu totiž nový život, a jestli mi chceš stíhat, natáhni krok! Bez telefonu si na rychlý krok brzo zvykneš, naučíš se i běhat a používat kolo!“. Tomáš se vzpouzel „jestli si myslíš, že mě budeš přeškolovat, nebo dohazovat kšeft Chocholouškovi, tak to zas ne, to já ten telefon klidně můžu mít!“
„Nemluv, ať se nezadejcháš, za chvíli to začne, poběž!“

Za město jej vedla krokem, jemuž Tomáš sotva stačil, zadýchával se, chytaly jej křeče do lýtek, v hlavě zatracoval původní plán jak do Voborova skleníku nahlédnout přes předstíranou lásku, získat si tuhle prdlou holku a jako záminku jí vyznat lásku na komínu, na kominickém prkně jejich domu odkud hravě přehlédne celého Pegasa, celé jeho tajemné útroby. Jenomže teď se za ní hnal někam do pekel, téhle vyznávat lásku? Házet perly prasatům? Prolétli kolem staré cihelny, zabočili vlevo a před starým rezovatým pletivem vydala příkaz „jsme na místě, už jsou nadráždění slyšíš je?“
„Koho?“
„Ty nepoznáš milostné bučení? Vyšel ty si vůbec někdy z města?“
Tomáš ji nechápal „bučení snad poznám, a mlíko taky, a že je z krav to taky vím!“
„Poznáš prd, podívej, už ho vedou! Tohle není hladové bučení krav, ale milostné bučení bejků! Poznáš se v něm?“
Tomáš se chytil za hlavu „já blbec sem za tebou lezu! To jako mám vokoukat jak si tě milostně získat? Mám bučet?“.
Chytila Tomáše za paži „hele, dívej se, takhle dopadneš, když propadneš chytrýmu telefonu a nejen jemu, tabletu i těm bednám v herně!“ Tomášovu paži mačkala čím dál větší silou, z jejích keců dostával strach. Najednou jej ale zaujala doporučená scenérie, dva lidé v ušmudlaných zástěrách vyvedli z vrat budovy ohromné zvíře, pokoušelo se vzpouzet jako kůň, Tomáš se dovtípil, že tohle mléčná kráva nebude „ty vole, bejk jak hovado!“
„Tak už si se chytil?“ pobídla jej Magda.
Tomáš zíral, jak to ohromné zvíře přivedli před jakousi šikmou hadrem obalenou kladinu, bejkovi dali další hadr před nozdry, zřízenci po obou stranách povolil provazy, býk skočil předními nohy na kladinu, párkrát zamlel zadkem, pán v bílém plášti přiskočil pod býka zapřeného na kladině, nastavil kyblík a…
„Rozrušená Magda zalomcovala s udiveným Tomášem „halo, tak už tě došlo, kde jsme?“. Zakoktal „a co jako s tím?“
„Co? Jsme v inseminační stanici, jestli tě to něco říká, tady jsem prvně přišla na to, že závisláci na telefonu a podobném, jsou na tom jako ti bejci, co z nich dostanou semeno bez krávy! Už si to pochopil?“
Tomáš neodpovídal, nemohl se vynadívat, jak zřízenci vyvedli další obrovité zvíře, nasměrovali jej na kladinu, oblbli kravími feromony a nachytali potřebné. Znovu s Tomášem zalomcovala „chápeš už to? Vidíš v tom, jak tě operátoři oblbujou? Cvakáš do telefonu jak praštěnej a opravdový život tě protéká mezi cvičenými opičími prsty, blbečku!“.
Tomáš byl u vytržení, v hlavě mu to šrotovalo jak v mlýnku na kávu, ještě vyčkal falešného blaha třetího bejka, otočil se na Magdu „ty ale umíš lidi přesvědčovat, brzo tě asi někdo zakroutí krkem“.

Michal byl šťastný, že doma to tak dobře dopadlo, ale bezradný, vsázku kdo první objeví tajemství Pegasa, ještě nikdo nezrušil, samotného nic nenapadalo, nic nevěděl o Vojtově nezdařeném letu ani o Tomášově příšerném rande za plotem inseminační stanice. V elektronice byl oproti kamarádům pozadu, vyučil se nástrojářem také jeden z posledních. Jedno odpoledne bloumal Vodnářskou ulicí, burcoval všechny své technické znalosti, jak se nepozorovaně dostat nahoru, očíhnout ty Voborovy stařešiny a pochlubit se, že byl první! Na tohle ale výuční list nestačil! Místo technického nápadu měl však štěstí srdeční, před očima mu listonoška vysypala obsah tašky. Párkrát už jí potkal, mladičká, hezká i ve stejnokroji, praskl jí řemen přetížené pošťácké tašky!
„Do prkýnka, zrovna toho musím mít tolik, kdyby to alespoň bylo nad kanálem.“
„To by vám dal, nevyšší pan poštovní, pomohu vám.“
„Zlatý esemesky, s těma se člověk nemusí tahat“ povzdychla si černovlasá, tmavooká a snad ta nejhezčí pošťačka v rajonu. Michalovi vždycky při jejím mládí připadala jako výpomocná poštovní brigádnice.
„Ukažte mi tu tašku….., myslím, že to půjde spravit, přece to nebudete nosit pod paždí, bydlím kousek odtud, vydržte, hned přiběhnu.“

Michal se mohl přerazit, v dílničce popadl duté nýty, dírkáček, kladivo, kousek plochého železa a dubový špalík. Hezkou listonošku zastihl pár metrů od domu Vobory, tašku táhla sevřenou pod paždí, před každým doručením nějaké zásilky ji musela položit na chodník a pracně se hrabat v přeházených obálkách. Michal byl v sedmém nebi, dírkáčkem prorazil dva otvory v řemeni i tašce, vstrčil duté nýty s velkou hlavou a na plochém železe kladívkem rozklepal. Hrdinský čin, kdo by tak operativně z jeho vrstevníků tohle dokázal? A snad si stejné myslela i hezká listonoška.
„Tak …, tak já moc děkuju, stejně by mi nedali novou kabelu, moc na nás šetří.“
Michalovi se moc líbila, už jednou mu předávala doporučenou zásilku, nějaký ten den si jí nosil v paměti.
„Kdybyste chtěla ještě s něčím pomoci, tak…, tak pro vás rád.“
„Tak snad, vono se to ale nesmí, kdybyste mi pomohl vyhledat nějaké obálky, všechno se mi to přeházelo, nechci tu být do půlnoci.“
Popošli k brance dalšího rodinného domku „Štěrbovi“ podívala se do seznamu „ano mám je tu, balíček, ten najdeme snadno.“ Michal se při hledání nechtěně dotkl jejích rukou, usmála se „podívejte balíček do pěti centimetrů“ zazvonila, oproti podpisu jej předala paní Štěrbové.
„Jejda, mám tu i pana Voboru, to zase bude doba, pokaždé je tam nahoře, má bolavá kolena, někdy mi hodí klíč a já raději za ním vyběhnu, než bych čekala“.
Michal se zamyslel, taková známost přece není k zahození, vždyť je to posvěcená cesta k dědkovi!
„Vy Voboru znáte?“
„Jakpak by ne.“
Zazvonila „to jsem zvědavá, co mě čeká“.
Michal byl stokrát zvědavější než po boku stojící hezká doručovatelka. Nahoře pod křídly Pegasa se objevilo zrcátko na hůlce vzápětí doprovázené dotazem „to jste vy, Andulko? Hodím vám klíč!“.
Buch ho, dopadl přímo na chodník.
„Hm, tak já podnikám cestu do vesmíru.“
Andula, jmenuje se Andula, říkal si pro sebe Michal, zavolal „nevzala byste mi sebou?“
V odemčeném vchodu se otočila „to tedy opravdu nevzala“.
Chápal, bezpečnostní důvody, dobře slyšel, jak za sebou pečlivě zamkla. Michal byl jak na trní „jedinečná šance ji vyzpovídat!“.
Když za sebou zamkla dům, zamávala velkou čokoládou „teď se ale nedívejte, otočte se“.
Poslechl, uložila klíč na tajné místo a zavřela vrátka „už můžete“.
„Vždycky tam nahoře něco dostanu, dneska to bila šťopička voňavé griotky a tahle oříšková.“
„Vy tedy chodíte až úplně tam nahoru? Do toho skleněného podkroví?“ dělal hloupého.
„To není podkroví, to je pěstební skleník, pan Vobora tam má kaktusy, stoleček a křesílko, nic zajímavějšího.“
„Mě ale zrovna kaktusy zajímají.“
„Mě zase co má na stolečku, každá štamprlička, když člověk neřídí, přijde vhod, nikdo neví, jak jsou doručovatelky uťapané.“
„Dneska budu uťapaný s vámi, než tohle rozneseme a vy byste nedokázala říct, jak ty jeho kaktusy vypadají?“.
„To tedy nedokázala, mně přijdou všechny nastejno.“
Michal mladou doručovatelku obskakoval, nosil spravenou tašku a horlivě vyhledával pomíchané obálky. Líbila se mu, byla taková opravdově dívčí, oproti pošťácké kabele drobná, každý se na ni usmíval, nabídl ji „až to skončíme, můžeme prolistovat atlas kaktusů, třeba poznáte nějakej co má Vobora, souhlasíte?“
„Dneska už ne, třeba zítra v tuhle dobu, snad nebudu mít nějaké zdržení, ale stejně si myslím, že vám nepomůžu.“
Loučili se pomyslným políbením.

Vojta byl nedočkavý a zvědavý co ta hodinářka vymyslí, každý den se mihl na letišti, kde navazoval trochu známosti s personálem, nevyháněli jej, dobře věděli, že Vojtův otec je ten nejšikovnější a nejobětavější opravář, rádi mu dali echo, jak se Vojta zajímá o kluzáky „člověče ten tvůj kluk si vypůjčil knihu o termice a usadil se do kluzáku jako znalej“. Samozřejmě, že otci to působilo radost. Vojta se těšil, že Lada zavolá, nebo ji potká na letišti, nakonec se zatoulal do hodinářského krámu „ahoj, obchoduješ, nebo opravuješ?“
„Táta je na pozdním obědě a já čistím pendlovky, jdeš mi vyzpovídat, viď?“
„Uhodlas, jsem celý napnutý, hlavně aby mě ti dva nepředešli, nešlo by to nějak urychlit?“
„Ne, nesnáším, když se hodiny předchází, vyčkej si, můj slib platí.“

Michal čekal na mladou doručovatelku v určeném čase, zpozdila se jen o pár minut „já to ještě vyřídím na poště, převléknu se a nevím, co se mnou uděláte, protože já ty kaktusy stejně nepoznám“.
„V první řadě se představím, Michal, Michal Kolínko, nástrojař, tedy žádné gymnázium ani doktorská vejška, nevadí?“
„Gymnazista ani doktor by mi nezpravil kabelu, nevadí.“
„A v druhé řadě“ Michal vytáhl nezbytnou otcovu rybářskou výbavu, stříbrnou placatici, jejíž horní díl ukrýval dva malé nerezové kalíšky „rád bych si připil na tykání, a zjistil, jestli mám lepší griotku než Vobora“.
Milejc se usmát nemohla „na ulici a ještě ve službě? Kam by to Česká pošta dotáhla? Na druhé straně, kam bych to dotáhla já, kdybych se jí bála? Tak já jsem, to už asi víš, Andula“.
„Tak jaká je griotka?“
„Já nevím, to je těžký u pana Vobory je jiná atmosféra na ulici taky jiná, říkala jsem tě, že nic nepoznám.“
„Nepoznáš na poprvé, poznáš na podruhé.“
„Co tím myslíš?“
„Přece jsi tam nebyla naposledy.“
Ta drobná dívčinka zesmutněla, zadívala se na své pošťácké polobotky „to jako si mně nabídl tykání jen proto, abych tě donášela?“
„Blázníš? Všechno je to souhra náhod. Už dávno ses mi líbila, ten Vobora to je pro nás kaktusáře záhada, s kamarády jsme se vsadili, kdo dřív vyslídí co má za kaktusy, je to taková zábava, vždyť už jednoho z nás hasiči snášeli ze stromu, jestli se do naší hry nechceš zapojit, nic se neděje, poradím si sám, nejsem přece nemohoucí gymnazista ani doktorskej vejškař.“
„A nebylo by jednodušší, jít dveřmi? Potěšit ho?“
„Blázníš? Voboru? Vyhodil by nás!“
„Pan Vobora? Proč by vás vyhazoval? Ten je šťastnej za každou návštěvu, za každé slovo.“
„Jo, možná vod ženskejch, ale ne vod kaktusářů, zeptej se u nás v klubu, uvidíš!“
„No jak myslíš, když tomu věříš, není tě pomoci, jdu se na poštu převlíct.“
Kabelu vyměnila za kabelku, stejnokroj za tříčtvrťáky a vyšívanou košilku. Michal se nadechl „ha, z doručovatelky westernová kráska, kdo by jí odolal?“
„Dej pokoj, to raději východní Nastěnka, tak kde máš ten atlas kaktusů, ať to mám za sebou?“
Vyhledali lavičku, Michal nadějně vytáhl obsáhlou kaktusovou encyklopedii. Přisedl nadoraz, hřbet knihy vložil mezi dvě naprosto odlišná stehna a s vervou listoval.
Andulce to bylo nekonečné, začalo to áčkem: acanthocalycium, akersia, ancistrocactus, aporocactus, ariocarpus, astrophytum „ukaž? Tenhle! Tenhle tam určitě má, to je ta svatá čepice, co prej jednou nasadí Dukovi za ten mamon, to jednou Vobora říkal, ten je nádhernej“.
Michal zkazil Andulce radost „no jo, ten má každej blbec, třeba i na hlavě, víš?“.
Béčko: blossfeldia, bolivicereus, borzicactus „to mají kaktusy začáteční písmena z celé abecedy?“ zavzdychala nejistá Andulka.
„Skoro…, až na ty s háčkem.“
„Hm, tak ukaž cé“.
Carnegia, Cintia, Cleistocactus „jo tyhle vysoký tam má, ale jiné, ten jeden byl učesanej, jako měli paruky středověcí sudí, jinej byl zas rozcuchanej jako příze na muzejním kolovratu, ale já…, já nevím“.
Holčička začala být zoufalá, určitě to za chvíli vod toho náruživce schytá, déčko, ečko „počkej, vrať se, tenhle…, asi…, asi jo a kvetl“.
„Blázníš? Echinocactus polycephalus u dědka Vobory? A v květu? Holčičko, to si přestřelila, víš, kaktusy nejsou vobálky s razítky“ Michal zaklapl bichli „víš co? Zvu tě ke Kovandům na kalíšek“.

Přišel ten nádherný den, zavolala! Přichystaná Lada se konečně ozvala „tak já jsem připravena, kdy tě mohu očekávat ve Vodnářský ulici? Kolečka hodinek mám spravený, můžu hned!“.
Vojta utekl ze školy, pelášil jak pominutý. Sešli se u topolu. Lada s krabicí pod paždí, Vojta s těžkým dechem „ahoj, ty si… na to… neseš… hodiny?“
„Něco jinýho, ale musím tě poučit, žádné vylomeniny, všechno v klidu, ono by se tady s tím správně nesmělo, myslím nad barákama, víš?“
Lada otevřela krabici, zavonělo to novotou, Vojta se upřeně zadíval na zvláštní čtyřlístek, velký jak záchodové prkno, viděl ty čtyři vrtule v každém lístku jednu, zakoktal „to jako půjde do zduchu?“
„Jasně, že půjde, na to že máš tátu na letišti, si docela zavostalej. Dron, bezpilotní letoun, to tě nic neříká?“
„Ale jo, ale nikdy jsem to neviděl.“
„Tak to brzo všude uvidíš, rozmáhá se to jak klíšťata, podívej“ obrátila to jak nějakou mořskou potvoru, jako kraba, tady to má oko a tady na displeji vysílačky můžeš slídit, kde se ti zamane, proto to má budoucnost, nastala doba dokonalého slídění! Kam se hrabou s popsanými rukávy habsburští tajní, nedokonalý Karel Sabina i ti socialističtí konfidenti. Teprve teď bude svět dokonale špiclován a my se do toho dáme hned“.
Černý čtyřlístek položila na chodník, o bříško si zapřela vysílačku „až bude nahoře, budeš pozorovat displej a mě navigovat po čem chceš slídit, máme osm minut letu, pak je konec, když nepřistaneme, tak to spadne“.
Spustila motory, vrtulky ševelil tiše jako mladé osiky, vzneslo se to, Vojta obdivoval klidný let „ty, v tom bych se ani nepoblil“.
Letělo to přímo nahoru, Pegas by otevřen, vystoupalo mu to nad hřbet, Lada přikázala „zapínám špiclování, říkej si“. Vojta se přitulil „hele to jsou kaktusy, celej skleník kaktusů, nešlo by to trochu ke střeše? Ve skle se moc odráží nebe, moc toho nevidím, ale kousky jsou to pěkný, máme štěstí, dědek tam není, bacha už jsi mimo, vrať se nad střechu!“
Vojta byl nervózní, v prstech jakoby cítil ovládací páčky „fakt se to moc leskne, nešlo by to líp?“
„Nezblázni mi, vždyť já to nemám ještě v ruce, předevčírem jsem si to půjčila, musíme hlavně sledovat čas!“
„Zkus to dovnitř, jsi šikovná“ žadonil Vojta.
„Ale je to na tebe!“
Zalétla pod vodorovně otevřený bok, pomalu se sunula dovnitř, Vojta najednou viděl dědkovo rostliny jako na dlani, oněměl, aniž by Vojtovy oči opustily displej, vmáčkl se Ladě do zad, dlaněmi zakryl hřbety jejích pilotních rukou, a mermomocí se chtěl navést do řízení. Nevnímal okolí, kaktusy na displeji byly úžasné, Lada měla co dělat, aby se nenechala strhnout leteckým neumětelem, jehož blízkost jí působila rozkoš.
„Zkusíme obletět celý skleník, pořád držet stejnou výšku, a pomalu vpřed, čas pět minut, ještě máme tři!“ Vojta přitiskl tvář na její „jsi úžasná holka, tu uličku přeleť, nezajímá mi dědkovo stůl…., jo, to je vono, co je tohle za kaktusy? Zkus trochu níž!“
Najednou oba viděli, jak se rychlostí blesku přenesl obraz do uličky a….. „ty vole dědek nás chytil do pařátů, doufám, že ho sekly vrtule!“.
Viděli mu přímo do obličeje, Lada operativně vypnula motory, nikoli kameru, na malém displeji vysílačky viděli obraz míhat sem tam „dědek to prohlíží ze všech stran! Nešlo by to zapnout a frnknout mu z rukou?“
„Blázníš, to je konečná, Vojto! Podívej, někam to pověsil, je vidět do celého skleníku, otočil se, čumí na to a kroutí hlavou.“
„Tak to zkus odstartovat, dej tomu grády, dokud je skleník votevřenej!“
„Vojto ne, rozbila bych to, budeš proto muset zajít.“
„Ty ses zbláznila, ten by mi dal!“
„Tak holt koupíš novej, připrav si čtyři a půl litru.“
Sedli si na podezdívku, z displeje vyčetli, že dědek se usadil za stoleček, otevřel pivo a očima bloumal po skleníku, z něhož oni viděli dobře uličku, stoleček a jen slitá temena kaktusů na parapetech, neboť Vobora zavěsil neznámé UFO na skobu těsně nad uličkou.
„Jak dlouho vydrží baterie?“ zeptal se Vojta.
„Nevím, když nejedou motory, tak asi dlouho, měl by si tam zaskočit, než ten pán ulehne.“
„Ty mu říkáš pán? Dědek je to, dědek co škodí našemu klubu!“
„A čím, prosím tě? Mně přijde docela normální, podívej, je smutnej, kdyby chudák věděl, jak ho špiclujeme.“
„Mně dědek nezajímá, mně zajímají jenom jeho kaktusy a ty tady nevidím! Alespoň to dosavadní si můžu normálně stáhnout do počítače?“
Lada pokývala hlavou, pak se ale zadívala do krabice na chodníku „Vojto…, vono to nepůjde“ sehnula se pro malou věcičku „já tam zapomněla vložit paměťovou kartu, Vojto, promiň“.
Vojta se podíval na Pegasa pak do krabice „takže všechno je to v prdeli? Máme akorát v přímém přenosu dědka, co klimbá u piva? Děkuju“.
„Kdyby si tam zašel, tak uvidíš kaktusy a přineseš kvadrikoptéru!“
„Co přinesu?“
„Ten dron, říká se mu kvadrikoptéra, protože má čtyři vrtule!“
„Má čtyři, ale jsou jí na hovno, když visí jak cibule!“
„Já za to nemůžu, že se dědka bojíš, mohl bys mi říct, co vlastně provedl?“
„Hovno!“
„Tak vidíš, tak proč tam nezajdeš?!“
„To teď řešit nebudu, dej sem vysílačku, krabici taky, ať vím, co mám koupit, ale hned to nebude, momentálně nemám love.“

Tomášovi matka hubovala „to ses musel nad řekou tolik naklánět? Dobře víš, kolik nás ten telefon stál, Tome, já teď nemám na rozhazování, z táty dlužné alimenty už nikdo nedostane, budeš muset vydržet s tím mým starým, abych mohla zavolat, kdyby něco, alespoň do ježíška“.
„Mami, ten telefon by mi prodřel kapsy, nech si ho jako těžítko, já zatím vydržím“.
„Tomášku, v bazaru se nějakej najde, nebo v zastavárně, co říkáš?“
„Už jsem tě řekl, že bez telefonu vydržím!“
„A jak si budeš objednávat obědy? Jak budeš vědět, co vám v menze uvaří?“
„Tak holt se nechám překvapit, nebo si to prostě přečtu na vývěsce.“ ………….
Chyběl mu, chyběl ráno, přes den i večer, se spolužáky si neměl o čem povídat, neznal nejnovější drby, videa, o to víc se soustředil na promyšlenou cestu do útrob Pegasa, z hlavy mu nešlo prkno u komína Magdina baráku, vždyť je to do skleníku vzdušnou čarou nanejvýš dvacet metrů, to by hravě zmáknul trochu lepší fotoaparát a docela normální dalekohled a ten doma má, tan pirátskej na jedno oko 10 x 30 zvětšení „jenomže co s tou prdlou holkou, nabídnout že jim vymetu komín? Přijde její fotr a nakope mi“. K večeru se u Tomáše zastavil Michal „tak jak to roste? Včera jsem rouboval eriosyce, ty zlaté, jednou to budou bombový kytky. Kdy si pořídíš telefon? Vojta něco tají, že prej běží do cílový rovinky, už prej viděl Voborovo kaktusy jak na dlani, no…, já taky pokročil“.
„S čím, prosím tě?“
„Mám čilou nástražní rybičku, vydráždí dědka z jeskyně, ale víc tě neřeknu, nerad bych se o ni dělil, ona je moc pěkná když je celá pohromadě.“
„Nekecej, že máš babu?“
„Nech se překvapit, možná už taky poběžím do cílový rovinky.“
„Tak já jsem nakonec posledníček“ řekl si Tomáš, když za Michalem zavíral vrátka „tak von si na dědka našel návnadu“. Ještě večer vyrazil do Vodnářské ulice, kde u Magdiných vrátek přečetl nad zvonkem „ing. Josef Barák“. Tak Magda Baráková, no uvidíme, co je zač.

Ani Vojta nedoběhl do cílové rovinky, Ladinu snahu sice ocenil, ale za nevloženou paměťovou kartu jí pokáral jak uličnici. Co vlastně ty tři kluky přimělo, že se tolik báli zazvonit na jednoho starého člověka a poprosit jej? Od samého nástupu do klubu Pegas dráždil jejich zvědavost, od samého nástupu však slýchávali, že ten dědek uvnitř poškodil klub, nikdo nikdy však neřekl proč, čím škodil a škodí. Ještě v ten den, kdy dědek Vobora pověsil kvadrikoptéru na skobu, Vojta podrobně prostudoval návod, jak s dronem zacházet, vštípil si do hlavy letové vlastnosti, funkci ovládacích páček, jak přenášet a zaznamenávat obraz, zjistil kapacitu baterií, na vysílačce cvičně kroutil páčkami, záhy poznal, že chybějící obraz není důsledek vybité baterie, ale dosahem, hnal do Vodnářské ulice. Již na prvním rohu naskočil na displej živý obraz, Vojta jej musel zaclonit, krom upitého piva na stole to byl naprosto stejný obraz jako před dvěma hodinami, dědek seděl a očima bloumal po skleníku. Vojta jej chvíli zkoumal „to by mě moc zajímalo, co tenhle chlap provedl, že se celej spolek od něj odvrací, to musel chodit po sbírkách kamarádů a rozsévat vlnatku? Ani druhý den, když zaběhl do Vodnářské, se obraz nezměnil, dědek seděl a bloumal. Třetí den byl plodnější divočejší, v podvečer se Vojta přihnal do Vodnářské, zapnul slídění, viděl dědka jak stojí v uličce, opřený oběma rukama o parapety, šoupavým krokem uličkou se dal do pohybu směrem ke kameře, jak se blížil se záběru kamery se ztratil obličej pak ramena, nakonec se kamera dívala dědkovi na pupek, nejednou Vojta v displeji uviděl obrovité prsty, dědek musel čapnout dron pařáty, viděl starej obličej, nejednou se v obraze mihl parapet s kaktusy, pak se na displeji všechno roztočilo, že Vojta nepoznal, co vlastně kamera zabírá, instinktivně spustil motory, obraz zpomalil rotaci, Vojta se operativně chopil ovládacích páček, tak jako tenkrát v letadle když se pan Kadlec předváděl se Vojtovi na displeji mžikem střídalo nebe se zemí, snažil se ovládnout páčky, aby obraz ustálil, dobře věděl co se děje, že kvadrikoptéru musel dědek mrsknout ven, aniž by pustil páčky, popoběhl blíže k Pegasu, rozzářil se radostí, protože dron objevil pohupovat se vzduchem v protější zahradě, teď když jej měl na očích, šla teoreticky naučená manipulace řízení mnohem snadněji, viděl, čeho se ve vzduchu vyvarovat, onoho vzduchoplavce směroval na přistání, zdařilo se, přistál na silnici. Vojta byl na sebe hrdý, cítil se jako úspěšný pilot.
Ale vzápětí to schytal „seber si to, Kašpare, a vystřel vocať, nebo máš vidle v zádech, už jednou jsem vás varoval, parchanti!“ rozčiloval se rudý ing. Barák. Vojta neodporoval, vzal nohy na ramena. Ještě ten večer s krabicí pod paždí zvonil na Ladu „vracím to, bez poskvrnky v naprostém pořádku“.
„No jo, chlapeček než aby cáloval, překonal panickej strach z dědka, že?“
„Tak to rozhodně ne, holčičko, já ho ze skleníku dostal na dálku a vzduchem!“
„Kecáš, takovej manévr by nedokázal ani Kadlec.“
„Von totiž dědek spolupracoval, víš? Von se ten zabedněnec asi dovtípil, mrsknul to ven a já to poslepu nastartoval a navedl na ranvej!“
„Kecáš!“
„Přísahám, celý to mám na záznamu, chceš-li, podám nezvratný důkaz mé úspěšné pilotáže.“
„Dneska už ne, cvoku, ale zejtra ráda.“

O den později se stejným místem potuloval Tomáš. Chvíli nerozhodně oťapával, než položil prst na zvonek Barákových.
„Magdi, někdo zvoní, podívej se, prosím“ projevila přání v okně, zřejmá paní domu. Magda vyběhla z altánku „hele závislák, mám povolat Chocholouška?“
„Nemám telefon!“ zaštěkl Tomáš.
„No jo, kamarád má něco lepšího, viď? Vono to lítá jak moskyt a roznáší to malárii, viď? Víš, že na špiclování v občanské zástavbě, musíš mít povolení?“
„Magdo, vůbec nevím, co meleš.“
„Jo tak ty nevíš? Nevíš, že se nám tvůj kamarád proháněl nad parcelou? Pěkně s kamerkou? Nepochlubil se jak ho můj tatíneček vyrazil? Copak si asi prohlížel? Měl smůlu viď? Žádné kozičky, viď?“
„Já jsem tě přišel poděkovat a pozvat na rande.“
„Aha a nejdřív sis to tu nechal zmapovat?“
„Prosím tě kým? Já opravdu o ničem nevím, jak teda vypadal?“
„Ten blonďáček, co stál kousek od vás, když jste vyhodili proud.“
„Aha, ty myslíš Vojtu?“
„To nevím, jak se jmenuje, ale pokoušel se tu lítat s dronem.“
„Tomáš konečně uvěřil, tak takhle na to jde, hošánek? No jo, tatínka má na letišti. Nechceš se se mnou projít?“
„Pokud mě zabavíš?“
Tomáš cítil prohru, na takovou techniku on neměl, jemu zbývalo jen to prkno za komínem, Magdu chytl za ruku „já vím, že se moc neznáme, ale víš, že se bez telefonu díky tobě dá žít?“

Michal vsadil na pošťačku, nejen že se mu líbila, byla i hodná, vlastně i zábavná, Michalův návrh jí však neseděl „jak by to vypadalo, kdybych donášela, jak to u koho vypadá, co má kdo doma, pak je někdo na to konto vykrade a co já? Budu v tom lítat? Ne, sotva se známe!“
„Prosím tě, vždyť o nic nejde, jenom bys udělal pár záběrů nahoře u Vobory.“
Po tři odpoledne se Michal věnoval Andule, vodil jí do přírody i na dobroty, zpíval ji Poštovského panáčka, nakonec se spokojil s jejím souhlasem, že si Andulka kaktusy pořádně prohlédne a vštípí do paměti. Jenomže čas kvapil, Michal sáhl ke lsti, na poštu v jiném obvodě podal pro pana Voboru doporučený dopis, podatel Vojenská správa. Chechtal se, když do obálky vkládal povolávací rozkaz na cvičení dávno rozpuštěných vojsk Varšavské smlouvy.

Vojta nemohl na svůj úspěšný let s dronem zapomenout, hned druhý den běžel za Ladou „už si ho vrátila? Ne? A nepůjdeme si ještě zalétat? Nabylas baterii?“
Měla radost. Že by z leteckého neumětela přece jen něco bylo? S krabicí došly za město, Vojtu už nezajímala kamera, nýbrž samotný let, učil se vzlétávat, jako vosa nehnutě stát ve vzduchu, přistávat kolmo, šikmo, létat do stran, doháněl Ladu „za chvíli budeš létat jako Kadlec.“
„Tohle je výhodnější, nezvedá se mi žaludek“.
„Ale vybíjí se baterie, však ty si jednou zvykneš i na kluzák.“
Otci se pochlubil, jak z ničeho nic proniká do letových záhad. Druhý den provázel Ladu po letišti.

Rekomando už měla Andula zařazené v kabele „ten pacholek Michal má ale štěstí, ještě aby Vobora byl nahoře“. Zazvonila, dědek vysunul zrcátko na klacku „to jste vy, Andulko?!“
„Ano, nesu vám doporučené psaní!“
„Tak pozor“ klíček na velkém kroužku dopadl před Andulu „budete tak hodná?!“
„Vůči starému člověku se cítila provinile, předala obálku, nespěchala, rozhlížela se po skleníku a do poštovní paměti tlačila přetěžké obrazy.
„Tak kdopak mi to píše, posledně to bylo z nemocnice, ale, ale, Vojenská správa? Vždyť já vojenskou knížku odevzdal před pětadvaceti lety, prokristapána, ti v tom mají bordel. Nebo bude mobilizace, Andulko? Sousedi nic nedostali? Ha ha ha.“
„Ježíšikriste, poslouchejte, mám nastoupit v plné polní a se samopalem na divizní cvičení vojsk Varšavské smlouvy do Boru u Tachova! Jo…., tam bývali bigoši, hele, tak to bude nějaká kulišárna, ne?“
Převracel lejstro v ruce „chybí tu razítko, číslo vojenského útvaru, kdopak mohl mít takový nápad?“.
Andulka si v duchu říkala „ten pacholek, já mu dám“.
„Vy dneska nespěcháte? Zajímají vás kaktusy? Nikdy jste se nepodívala.“
„Dneska toho tolika nemám, tak se trochu porozhlédnu.“
„Jen se podívej, kdopak kdy je naposledy uviděl, sem nahoru krom vás už nikdo nepřijde.“
Andulka se rozhlížela jako po nových nadřízených, které si musí zapamatovat, tohle je generální, tady oblastní vedoucí, tohle je poštmistr, bylo to těžké, nadřízených bylo víc než samotných pošťáků a tolik stejných tváří, dobře si pamatovala akorát tu svatou čepici, i těch bylo víc, vyšší, nižší, bílé, zelené a pak ty kaktusy s tlustými ostny, byly skoro stejné, takové barevné roští. Nevěděla, jestli se Michalovi jejím popisem zavděčí, možná bude lepší, když Michalovi vyklestí cestu sem nahoru „a proč už k vám nikdo nepřijde, pane Voboro“.
Dědek se díval do narafičeného povolávacího rozkazu, mluvil potichu „neměl…., neměl jsem to tenkrát dělat, víte?“
„Co jste tenkrát neměl dělat, pane Voboro?“
„Neměl, tohle jsem neměl, kdybych tenkrát věděl, jak to dopadne“.
„A co se vám stalo, pane Voboro?“
„Neměl jsem tenkrát brát ty kluky z Rakovníka do sbírky, to jsem měl ještě starý skleník tam dole“.
„A proč jste je neměl brát?“ překonávala svou stydlivost Andulka.
„Protože se to nesmělo, protože to bylo naplánované jinak a já to rozházel, neměl jsem to dělat“.
Andulka už se nesoustředila na kaktusy, víc jí zajímalo, co se dědkovi stalo.
„A chodíte do klubu kaktusářů, pane Voboro? Prý se schází tady kousek od vás.“
Vobora neodpověděl, pomalu se zvedl, postavil se vedle Andulky „vím to, že se tu schází, ale sem nahoru je to daleko, nikdo se tu nezastaví, ale za to mohu já, neměl jsem to tenkrát udělat“.
Andulka byla jak sestra milosrdná „vás něco moc trápí, kdybyste šel mezi lidi se stejným zájmem, spadlo by to z vás“.
„Nespadlo, holčičko, vždyť já ani mezi ně nesmím, nechtějí mě“.
„Proboha proč?“
„Protože jsem jim tenkrát pokazil jejich snažení, nedivím se, nezastaví se tu ani bývalí kamarádi, nedivím se jim.“
„A o co se snažili, pane Voboro, co jste jim pokazil?“
Posadil se „tomu ty neporozumíš, má milá, tomu porozumí jen málokdo, snad jen ti zapálení kaktusáři, víš, to jsem ještě byl v klubu, pořádali takovou novou akci, bylo to na celý víkend, od pátku do neděle, v pátek bylo pohoštění, v sobotu výměna a prodej kaktusů a také kaktusářské přednášky. No a neděle byla vyhrazena na okukování domácích sbírek kaktusářů. Na sobotu přijeli jedni kluci, znal jsem se s nimi, odpoledne potřebovali odjet domů a tak mi navrhli, jestli bych je nevzal do sbírky místo neděle, no, já na to kývl, večer jsem to ale schytal, porušil jsem pravidla, schytal jsem to, jako kdybych vyloupil tu vaší poštu, neměl jsem to dělat, neměl, ze spolku jsem odešel, víš, nejhorší bylo, že mě podezírali, jak chci na těch dvou kamarádech zbohatnout, už je to deset let, holka, ale teď mi řekni, líbí se tě nějaký kaktus?“
„To je divný, že už je to tolik let a všichni pořád říkají, jak škodíte.“
Vobora se podivil „a jak ty víš, že to pořád říkají?“
Vylekala se, nechtěla mluvit o Michalovi „nevím, pane Voboro, to já jen tak řekla, tenhle se mi líbí, pokvete“.
„Hm, to je notocactus ottonis, tomu se snadno žije a rádo kvete, vezmi si jej, dej si jej na okno, možná pozítří rozvine žluté květy.“
Andulka se zdráhala „nemohu vám jej brát, vždyť vám tu jiné nepokvetou, snad jenom ty svaté čepice co mají chlupatá poupátka“.
„Mýlíš se, oni pokvetou i jiné, ale podívej, ta poupátka jsou schována mezi ostny, nemohou se protlačit ven.“
„Ale to je přece k ničemu, když nemohou rozkvést“.
„Je a není, Andulko, tomu rozumí jen blázniví kaktusáři, tak si vezmi ten ottonis, zabalím tě jej do novin.“

Sotva odešla doručovatelka Andulka, dvacet metrů od Pegasa jej dobýval Tomáš. Magdě, jež se sama léčila ze závislosti na všech elektronických hrátkách, působilo dobře, jak alespoň před ní a její zásluhou Tomáš není tou elektronickou krabičku ve spojení se světem. Kvůli ní samotné už se táta s mámou pohádali, když neznala nic jiného, krabičku si nosila i do vany, při snídani, večeři, společném obědě, hrála hry, volala, esemeskovala jak o závod, přes telefon hrála karty, šachy, sázela na sportovní utkání, vrchol byl, když ji otec načapal za hospodským kvízomatem, na ten výchovný pohlavek nezapomene! Léčila se jako na kardiovaskulárním oddělení se zaneřáděnými žíly. Pak na jedné procházce objevila ty chudáky bejky, jimž bez setkání s krávou, zajišťovali pánové v bílých pláštích reprodukci, najednou se cítila stejně hloupě, celý Magdin život byl zavřený v elektronické krabičce, co jí servírovali operátoři v kravatách. Prožívala moc těžké období, rodiče jí hlídali jako feťačku, nakonec natrhala třešně a na protest telefon zavařila.

Dnes kousek od Pegasa byla hrdá, že má sama svého pacienta, byť to byl jeden z těch moulů, co na stromě slídili po její polonahotě. Bylo to už jejich čtvrté rande, seděli v Magdině zahradě, odkud Tomáš viděl na Pegasa a vyprávěli si o své minulé závislosti, jací to vlastně byli bejci řízeni vydřiduchy operátory, aby se zavděčil, musel své vzpomínky na závislost okořenit, nebyl na tom jako Magda, co ta vyprávěla, bylo i pro Tomáše nepochopitelné, poprvé jí vzal za ruku. Po trošce ryzlinku si všiml jejích hezkých milostných rtů, okusit nebo ne? Měl přece úkol, vercajk na to měl, v batohu čekal dalekohled i vypůjčený foťák, přitulil se, propletli vyléčené prsty a se rty téměř na dotyk Tomáš zavelel „ne, tady ne, na komíně znáš ten film Postřižiny? První pusu si dáme na komíně, třebas nás tam uvidí operátoři, nebo ti pánové s inseminační stanice.“
To bylo něco pro Magdu, po létech závislosti, milovala každou změnu, každý dotyk s pevným životem, sevřela Tomášovu ruku „tak poběž“ sotva stačil popadnout ruksak. Domem jej zatáhla na půdu, po krátkém žebříčku ke světlíku, jež otevřela, a kominické prkno s miniaturním zábradlíčkem obsadili mladými zadky. Tomáš teď viděl co ani Vojta z letadla, přehlédl celé útroby Pegasa, bohužel jen krátce, Magdiny rty čekaly jak na smilování, Tomáš nevěděl co dřív. Zatím co její oči prvním líbání byly sevřené, Tomášovy se kroutily k Pegasu. Zřetelně viděl drátové trny páté přes deváté, jako selská válka, o níž se učili, sedláci s vidlemi přes rameno táhli na svaté čepice, mohl si oči vykroutit.
„Líbáš divně!“ okřikla jej Magda „jako kdybys k tomu ani nepotřeboval krávu!“
Magda vycítila Tomášovu duchem nepřítomnost, dostal strach, přitáhl ji „promiň, já si jen vzpomněl na chudáky bejky“.
Magdu líbal k jejich mládí neskonale vášnivě.
„Hele, pozoruje nás sousedíček“ narušila vášnivou akci Magda.
Tomáš se rozhlédl, oči upřel na Pegasa, nad jehož kaktusovým parapetem je s očima na stopkách pozoroval dědek Vobora! Magdino přerušení milostného aktu Tomáš briskně využil, stáhl ruksáček, vyjmul jednooký dalekohled „tak si toho zvědavýho dědka prohlídnem!“.

Magda se necítila dobře, s Voborou vycházeli sousedsky, nechtěla jej dráždit. Tomáš se vzpouzel, když mu bránila v pozorování, Magdu okřikl, třásla se mu ruka, snažil se soustředit na kaktusy, uviděl kousky, jež by ani ve snu neviděl „ty vole, to jsou kaktusy, to až řeknu těm dvěma blbcům, padnou na zadek“. Tomáš sahal po fotoaparátu, Magdu nevnímal, neviděl její vzteklý výraz „pevně jej drapla za ruku „tak vo to vám šlo, blbečkové, čumět sousedovi do skleníku, já kráva myslela, že je dračka vo mí kozy, uhni!“ Překročila vyplašeného Tomáše, skočila do světlíku a zabouchla jej. Ani potom nenechal Tomáš důležité práce, s obstojným objektivem nacvakal pár snímků, vůbec mu nevadilo, že Vobora jej celou dobu pozoruje, oba aparáty uložil do ruksaku, chytl za okno, zatáhl, podruhé, potřetí „ty vole, vona to zabednila“. Bylo to tak, Magda nechala vzteky Tomáše na střeše, vzteky střešní okno zajistila. Zaklepal, po chvíli zabouchal pěstí, měl nutkání vyjmout střešní tašku a okno rozbít. A ten dědek naproti ho nespouštěl z očí! „Čumí jak zevl! Jestli takhle zevloval ve spolku, nedivím se, že ho tam nechtěli!“
Sedl si na kominické prkno a přemýšlel o telefonu, jak by se teď hodil a vůbec, kdyby jej neupálil, nemusel by poznat tuhle bláznivou holku, v zápětí si vzpomněl na její rty „lákavé jak vepřové panenky uměla to s nimi“ podíval se do zahrady, nebyla tam „a co ten její fotr, jestli mi tu najde, shodí mě dolů!“.
Vobora čuměl a čuměl, kdyby Tomáš věděl, co se mu honilo v hlavě, připomněl si, že zrovna takhle před ním zavřeli tenkrát dveře klubovny, nechali jej balancovat samotného, odvrátili se všichni kamarádi, jen proto, aby ukázali, že v jednotě je síla. A jednotní jak Papežovy příručí to oni jsou.
Koukali na sebe, Vobora se nad kaktusy vyklonil, co to jen staré tělo dalo, z dlaní udělal hlásnou troubu „zavřela tě?!“
Tomáš neodpovídal, v duchu si řekl „co je tě po tom dědku?“.
„Nemám zavolat, hasiče? Nedávno tu pro jednoho moulu byli!“
„Ten moula to je ten na komínu, pane Voboro!“ zavolala ze zahrady Magda.
Tomáš se zastyděl, trochu zrudl, ale briskně využil situace „a co vy tam pěstujete, pane Voboro?!“.
„Kaktusy, chlapče!“
„To vím, ale jaké?!“
„Ty se v nich vyznáš?!“
„Docela jo, kvůli kaktusům jsem tu zavřenej, ale na tu dálku, je moc nepoznám!“
„To jsme na tom stejně mně kvůli kaktusům taky zavřeli dveře! Mám tu Mexiko a trochu jihu!“
„Já mám taky rád Mexiko!“
„Tak proč nepřijdeš?!“
„Nevím, říkají, že se k vám nesmí!“
„Aha, no tak když to říkají, asi to bude pravda, chlapče!“
Ze zahrady se ozvala Magda „já ho k vám někdy přivedu, pane Voboro!“.
Tomáš v rychlosti udělal ještě pár snímků, dědka už neviděl, zalezl jako sviňka pod kámen. Štrachání pod světlíkem přineslo Tomášovi naději, Magda vystrčila hlavu „budeš chtít jako doprovod krávu? Nebo půjdeš radši s pány v bílých pláštích?“
„Raději s krávou, Magdi, i když je tolik hubatá.“

Michal oťapával před poštou z níž Andulka vylétla jak večerní žluťásek, slušelo jí to, v nažloutlých širokých šatičkách s černými střevíci na polovičním podpatku předala Michalovi svůj úlovek v novinách. Rozbalil je „ottonis…, Notocactus ottonis to nemyslíš vážně, dědek tam má zaprděný noťáky?“.
Andulka neskrývala zklamání „nelíbí se tě? Ten jedinej pokvete, pan Vobora mně ho sám nabídl“.
„To tě dal dědek pěknej klumprcajk! Noťáky, zaprděný noťáky, a já kvůli nim přišel o dva táci! Zasraná udice!“
Andulka byla vytřeštěná, kvůli tomuhle se nastrojila jak vévodkyně?
„Víš co, hoď ho do popelnice, já už tě donašečku dělat nebudu!“
S Michalem to škublo, vždyť ani nepochválil, jak jí to sluší, měla krásné kotníčky, lejtka i kolena, jakoby přijela od moře a ten pas jako přesýpací hodiny „promiň, já to nemyslel na tebe, ale na dědka, copak v takovým skleníku nemůže mít něco pořádnýho?“.
„Má tam ještě dráteníky!“
„Jaký dráteníky?“
„Takový co ani nepustí květ na svobodu, vězní ho jak v koncentráku.“
„Počkej, počkej, co tím myslíš?“
„Že tam má plno stejných kaktusů co vypadají jak drbátka na slony a utiskují poupata.“
„Drbátka na slony? A měly by kvíct? Poběž!“
Chytil Andulku za ruku a odtáhl před otevřenou encyklopedii.
„Tak se ještě jednou pořádně podívej a najdi je!“
„Andulka listovala od áčka, šlo to rychleji a jistěji než posledně, zastavila na éčku „tady tyhle, podívej, dráteníci, koukej, skoro ani nemůže rozkvést“.
„Ty vogo, jseš si jistá? Nemohly to bejt tyhle?“
Michal přelistoval na efko „podívej, to jsou ferocactusy, taky dráteníci, nemohli to bejt?!“
Andulka zavrtěla hlavou „to ne, byly to ty vod ečka, určitě“.
„A kolik jich bylo, a jiné tam nebyly?“
„Svaté čepice a….i jiné, ale já to nepoznám, dráteníků nejvíc, Michale.“
„Echinocactus polycephalus v květu! To budou ti dva pitomci čumět!“
Víc Andulku netrápil, vsadil na hezká poštovní očka a svolal ty dva pitomce. Tomáše osobně, Vojtu telefonem.

„Pokud vsázka platí, hošánci, jdu s tutovým typem! Dědkova meta je Echinocactus polycephalus a podržte se, kvetou mu jak gymna!“ Oba dva protivníci se zadumali, Tomáš, dle rozboru expresně vyvolaných fotografií z kominického prkna tápal mezi ferocactusy a thelocactusy, přece jen snímky nebyly v nejvyšší kvalitě, Vojta měl sice zachycenu uličku Pegasa s dědkem a slitými nic neříkajícími temeny rostlin, ale jedním záběrem se přece jen pyšnil, to když Vobora vyhazoval kvadrikoptéru ze skleníku. Kamera se mihla kousek nad kaktusy, přesto byl Vojta nejistý, rovněž tápal mezi ferocactusy a thelocactusy. Oba se na sebe podívali a snad oba trklo stejné kůzle. Vojta přece jen reagoval první „no jasně, že má polycephalusy, to není žádná novina“.

Opožděný Tomáš si vybavil snímky od komína. Michalovi zkazil prvenství „jak dlouho to víš? A že ses s tím nepochlubil? Že má Vobora polycephalusy to já už vím dávno a mohu to dokázat“.
Na stůl položil snímky, nad nimiž dosud váhal, krátce se ujistil, že neplácne volovinu „podívejte, jsou to oni?“
Vojta s Michalem popadli snímky „neříkal jsem, že je má?“ mínil Vojta „já to můžu zrovna tak doložit“ vytáhl elektronickou placičku a nalistoval onen úsek, co zachytila kamera když kvadrikoptéra letěla ze skleníku ven. Michal nevěděl jak se bránit, neodhalil, že do teď kamarádům tyhle rostliny nepřišli vůbec na mysl. Bylo mu líto Andulky, zásluhu o prvenství chtěl přede všemi připsat jí, své pěkně stavěné doručovatelce od pošty. Nebylo to hezké od Vojty ani Tomáše, ale co Michal měl v ruce proti těm dvěma? Nic. Oni měli hmatatelný důkaz, Michal jen kaktusů neznalou slečnu poštovní. Když si převyprávěli své postupy, uznaly, že tohle dlouhé, nákladné, ale dobrodružné klání skončilo vlastně nerozhodně. K výčtu svých prodělků si ale do plusu připsali tři slečny, trojí moc zajímavé seznámení, vlastně i zamilování, jedna ze slečen ta nejpodivuhodnější a nejvýřečnější, ta co už dávno nemívala přehřáté ucho s vysokofrekvenčního záření mizerného telefonu, celou zamilovanou šestici doprovodila pod tajemné útroby Pegasa.
Magda na Voboru zazvonila jakoby nic, bez předsudků, nezatížena výstražným varováním, jímž prošli její novej milej a dva noví kamarádi, zazvonila jako sousedka člověka. Obligátní zrcátko na klacku viděli všichni, Magda předstihla Voborův dotaz „to jsem já, pane Voboro, vaše sousedka Magda Baráková, vedu vám návštěvu na kaktusy!“.
Na chodník dopadl klíč „tak si odemkněte a pojďte nahoru!“.
Další službu nabídla Andulka „dovolíš Magdi? Já se tu vyznám, tenhle je od vrátek, ty ale nejsou zamčeny, tenhle červený od domu“.

Vojtovi, Tomášovi ani Michalovi jinak hrdému na svojí doručovatelku, moc do řeči nebylo. Málo osvětlené schodiště, před nímž se podle instrukcí zkušené Andulky vyzuli „boty vezměte do ruky“ jim připomínalo schody na čarodějnou věž. Ale na Voboru byli tří, v jednotě je síla, to se strach vždycky nějak rozplyne. Děvčata se uchechtávala, z vyprávění znala už dosavadní dobývání zpaměti „holky budeme muset asi jít první, vono jim to v tom brnění nějak nejde do schodů“.
Na první podestě ještě cítili směsici bytového pachu, na druhé už to protahovalo, přibylo světla, poslední schodiště vonělo venkem, už překážel kropáč, kbelík s cihlovou drtí, trocha zámečnického nářadí, Andulka zaklepala na otevřené dveře „dobrý den, nelekejte se, dnes to povolávací rozkaz nebude“.
„Ale, ale co vy Andulko, a za vámi ještě dvě, Magdička tu znám a vy budete ta kaktusářka?“
„Ne já jsem také doprovod.“
„A komu?“
Holčičí hejno ustoupilo, Vobora uviděl na třetím, čtvrtém a pátém schodu zaražené mladíky „to jako oni vedou vás, nebo vy je?“ zeptal se Andulky.
„Jak se to vezme, pane Voboro, oni si vlastně vedou nás, ale my doprovázíme je, my jsme se jaksi vlastně seznámili tady nahoře, teda ne zrovna tady, ale tady všude okolo.“
„To jsem blázen a kdo vlastně kaktusáří?“
„No tihle tři.“
Vobora zacílil na posledního, nejníže položeného Tomáše „ty jsi ten z komína vod Baráků, je to tak? A vás dva jsem ještě neviděl“.
„Ale viděl, pane Voboro“ zakročila domácí Magda „tenhle vyrazil na topolu elektriku v naší ulici“ ukázala na Michala „a tady ten vám určitě zalehl bubínky, když kroužil kolem vás letadlem“.
Vobora se chytil prsty za bradu „jo…, vzpomínám si, myslel jsem, že mi budou práškovat zahradu, prevíti. Tak to si byl ty, ten výraz jako kulometčík? Já se vykláněl, až jsem si propíchl panděro, člověče! No tak tam nestůjte jako svatí s biblí, boty si nazujte a pojďte“.

Zatímco děvčata obešla pana Voboru a hlasitě se kochala výhledem na nové městské střechy, pánové do sebe nesměle strkali. A když se dostrkali do široké uličky, minuli výhled do dálky, nevnímali holčičí štěbetání, snad ani dědka Voboru, ten byl zajisté zvědavý víc než oni, po letech měl kaktusáře nadosah, po letech mohl s kaktusáři promluvit, ukázat nad čím každý večer klimbá, co bylo kdysi poutem se stejnými lidmi, s čím se tu zabednil, mohl se konečně zeptat a z pohledu vyčíst jestli to tu dělal celá léta dobře nebo mizerně. Sám ustoupil do dveří schodiště, zapřel se do futer a nerušil. Nerušil děvčata ani chlapce. Když se Andulka nasytila barvitého výhledu na město, přitulila se k Michalovi „tak jsem měla pravdu? Jsou tu ti dráteníci?“
„Jsou a víc a drátovatější než jsem myslel“ zašeptal Michal.
„A svaté čepice taky?“
„Jo a svatější než jsem myslel, tyhle bych nedal ani za vatikánskou pokladnu.“
Všechno šlo šeptem, Vojta opatrně položil ukazováček na ostnaté temeno rostliny „podívejte, je tam“. Kamarádi se zadívali na poupě trýzněné ostny „hm, stráží si orgány stejně jak ženské“.
„Podívejte, tady je další a tady jsou dvě v sobě.“
„Já tohle ještě kvíst neviděl“ osmělil se Tomáš.
„Na to si ještě mladej, všichni vod nás jsou na to mladí“ zamudroval Michal.
„A zapomněls říct nešikovní“ připojil se Vojta „ti vod nás by čuměli, Karafa nějaký má, ale dal to na vysoký nohy, na virózní jusberty, zflekatí mu to.“
„A ty bys to snad chtěl pěstovat na svejch? To bys musel mít dva životy, aby ses dočkal květu.“
„Nebo sou tam vocať?“ pošeptal Vojta Michalovi.
Jukli na Voboru „to by musel mít všechno tam vocať, podívej na ten heterochromus“ odpověděl ještě tišeji Michal.
Děvčata se nabažila výhledu, Andulka se lepila na Michala, Lada si připadala jak ve větroni, připomněla si let jejich kvadrikoptéry, šťouchla do Vojty, ukázala na skobu ve štítu skleníku, oba se dovtípili, že tady visela, odtud viděli dědka, jak klimbá nad stolečkem s pivem, usmáli se. Magda se protlačila k východu na schodiště „vy ale máte výhled, pane Voboro, tu naší zahradu máte jak tady na stole“.
„Ale nekoukám tam, neboj.“
Tomáš se podíval na Magdu, oba napadlo stejné, usmáli se.
Jako kdyby se dovtípil i Vobora „ale ten plamen, když vypadl proud, ten jsem náhodou viděl, jak tohle se vám povedlo?“
„Udicí, pane Voboro, představte si rybářským prutem, pochlubte se pánové“ vyzvala je Magda.
Těm třem stále nebylo do řeči, co si řekli mezi sebou, šlo šeptem a potom, dědek přece poškodil a škodí klubu, na místě je loajalita.
Prostořeká Magda vycítila jakési podivné kaktusářské mlčení, kaktusů neznalá, nedokázala posoudit, kdo má zaražené větry, kdo vzdává tajný hold a kdo opovržení „Michale, tak se pochlub, co tě stálo to očumování na dálku, Vojto, ty taky ať pana Voboru pobavíte jako nás“.
Tomáš se osmělil první a zároveň poslední „nejsem si jist, že tebe jsme napoprvé pobavili, hlavně tvého tatínka, už se mně dvakrát připomněl a prohlíží mi detektorem, jestli k vám nepašuju chytrej telefon, chachacha!“.
„Hele to sem nepatří!“

Voboru prolomené mlčení těšilo, z mladých obličejů nevyčetl pochvalu ani výtku, už celých dvacet let nebyl v jiné sbírce než ve své, neznal trendy, novoty, fígle, ani časopis neodebíral „pivo! Dáte si pivo?!“ vyštěkl Vobora.
Váhal, Magda šťouchla do Tomáše „dáš? Já si od tebe cucnu“.
Lada popíchla Vojtu „dej si, tady nejsme v letadle“.
Pozadu nezůstala ani Andulka „neříkal si, že máš žízeň, Michale?“.
Vobora na víc nečekal „Andulko, máte trénované hezké mladé nohy, dole na chodbě je pivo a košík, vemte, co poberete“.
Pivo, to určitě zabere, myslel si Vobora, vždycky zabralo, když nějaký kaktusář tajil svůj fígl, vždycky zabralo, když byl skoupý při rozdávání vzácných semenáčků.
Ti tři si šeptali, jakoby se tady nahoře styděli, nebo opovrhovali dědkem se špatnou pověstí, vždyť kdo o něm řekl v klubu co dobrého? Vymazali jej z elektronické kroniky, zavrhli jej jako špatný rozpočet, odhodili jako nepřijatelný výpis z trestního rejstříku.
„Uf, tohle je těžší než poštovní kabela“ zaúpěla Andulka a přetížený koš s pivem postavila na poslední schod.
„Holka, tohle by nevytáhli ani pivovarští valachové, koukám…, samá milostná psaní, tak se podíváme, kdo nám to píše?“
Vobora posunul koš do uličky Pegasa „tak mládenci a děvčata, přečtěte si, kdo vám vyznává lásku.“
„No tak já jsem moc zvědavá, pane Voboro, je to od nějakého Tomáška.“
„No jo a mně píše nějaký Michal“ přidala se k Magdě Andulka.
„Tak to já taky musím, ať vím, na čem jsem, já to mám od Vojty“.
Ta trojice šeptálků jako že neslyší.
„Hm, holky, to jim budeme muset odepsat“ popadly další tři piva, otevřely a doručily svým protějškům.
„Jo, tak na zdraví“ vyzval ležérně Vojta a jen letmo se podíval na dědka.
Vobora vyčkával, času měl dost, tenhle ležáček co si dopřává každý den, určitě něco prozradí a dole je ho, navozil jej v kočárku, protože Andulka mu nedávno vrazila do ruky k důchodu letáček se slevami, šestnáct korun takové dobré pivo! Pozoroval ty tři kluky, jak si jej drží, zakloní a očima honem zpátky na kaktusy. Teď se zastavily na parýkách, koulí po nich, šeptají si, zkoumají, jestli jsou roubované, kdyby věděli kolik je těm dvěma na svých, to jste hošánkové nebyli ani na světě, když jsem je pohodil do krabiček od nanukáčů, to jsme ještě byli velká zem sto dvacet osm tisíc čtverečních kilometrů! Pro uspěchané mládí kaktůsky zcela nevhodné! Vrací se na polycephalusy, jeden se naklání, div si nenapíchne frňák, zkoumá utajená poupata, ty musíš hochu hledat jak lanýže! Kdybyste se zeptali, co jsem se s nimi natrápil, než jsem přišel na ten jejich pitnej režim a nemusel je pitvořit roubováním, kdyby vy jste věděli, jak zjara žadoní o vodu a v létě jí proklínají, jak se brzo uvelebí ke spánku, zrovna když jsou ty nejdelší dny chrápou od rána do večera a já někdy s�nimi. Hele, jeden hošík dopil ležáček, určitě bude chtít další, jakpak to asi udělá? Řekne si?

Ten první kdo dopil, byl Vojta, držel prázdnou láhev jak kropenku, zašilhal do košíku, přišoural se k Andulce „když jsi vod tý pošty, nemám tam ještě nějaké rekomando?“ Jako kdyby tam Vobora vůbec nebyl, klidně se věnoval prohlídce kaktusů a šeptání s kamarády. Andulce se do košíku nechtělo „Vojto, přišly tě dividendy z Hariba za gumové medvídky, to si musíš vyzvednout sám“.
Vojta se ani neotočil, všichni tři si drželi prázdné láhve za zády jak prasečí ocásky, Vobora se na Andulku usmál, dobře mu to řekla, jen ať si do košíku sáhnou sami. Na děvčatech pozoroval trochu nudy, kaktusy už prohlédly, dobře věděl, že ty jeho nejsou zrovna dívčí, vždyť ve sbírce neměl jedinou mamilárii, co by ještě v tuhle dobu zdobil věneček kvítků, neměl asteriásky, něžné frailei, rebucky, natož nějaké úhledné zelíčko, jeho kaktusy se k ženám nehodily, byly to hromady ostnů páté přes deváté. Nevšímaly si ani heterochromusů, hexaedroforusů, nabídl tedy něco jiného „děvčata, mám tu výbornou griotku, je to tak Andulko?“.
Nepohrdly, ani když skleničky byly trochu ušmudlané.
„A teď musíte hodně povídat, nebo se vám zalepí rty, děvčata.“
„Povídat by měli támhleti tři, stojí tam jak před popravou“ žertovala Magda „vy nám ale pěkně vidíte do zahrady, pane Voboro, vždyť vy musíte vědět, kolik si nakládám knedlíků, zato sem je vidět špatně, hlavně z chodníku, co Tomáši? To se musí slibovat pusinky za komínem, Tomášku viď?“.
„Anebo si alespoň zjednat protekční let Cesnou 172, je to tak, Vojto?“ doplnila Lada.
Andulka nechtěla být pozadu „anebo rozesílat povolávací rozkazy na cvičení Varšavské smlouvy! Michale!?“
Tohle od Andulky vyznělo jako příkaz k přiznání, Michal se však ani neotočil, zatřepal zeleným prasečím ocáskem a s kamarády šeptal jakoby nic. Vobora kroutil hlavou „nejsou snad voni ze spolku tady vod naproti?“.

S Voborou se to najednou zatočilo, pochopil mlčení selátek, vždyť jeden čas se jeho jméno nesmělo ve spolku ani vyslovovat, byl symbolem vymyšleného zla, jež nikdy sám nespustil a nikdo nezastavil, copak bude doživotní prohřešek, že si vzal do sbírky dva kamarády o den dřív oproti spolkovému plánu? Copak ten trest přišli připomenout i tihle tři mlíčňáci? Nalil alespoň děvčatům „tak ještě jedno třešňové cukrátko a usmívat se ať se neslepí, to mně sem jednou vletěla taková potvora, klimbal jsem, zdálo se mi o nebožce, jak si fénuje po koupeli vlasy, najednou jsem se chytil ze spaní za hlavu, vlasy mi vlály a za zády jsem slyšel fén, taková potvora stála ve vzduchu, jako kdyby se utrhl hospodskej ventilátor, jenomže tohle mělo čtyři vrtule, myslel jsem, že je to UFO, sunulo se to nad kaktusy, jen vystrčit pařáty a jedem mi štípnout! Já to popadl a pověsil na skobu, tři dny to viselo, pak jsem v televizi slyšel o těch letounech bez pilotů, pak ukazovali závod cyklistů, stejné potvory jako byla tahle, je filmovaly ze vzduchu! Odkud to přilítlo, nevím, vyhodil jsem to ven a dole už nenašel“.

Holky se smály, po další skleničce griotky dostaly chuť všechno přiznat, pobavit sebe i starého pána, jenomže ti jejich tvrdolíni ani nehlesli, zastavili se nad svatými čepicemi, měřili je roztaženými prsty, Vobara si pomyslel „no kdybyste se zeptali tak vám řeknu, že ta největší má průměr třicet centimetrů a žijeme spolu čtyřicet let! Jenomže to vy ne, vám za to dědek nestojí, co vám to prokristapána v tom vašem spolku namluvili?“ najednou se Voborovi zamotala hlava, prožíval znovu co před léty, když se za ten nicotný prohřešek všichni kamarádi odvrátili, neměl chuť nalít ani děvčatům, co tady vlastně všichni chtějí? Konec audience! Posadil se „mládenci, ty prázdné láhve mi dejte do košíku a teď mě omluvte, mám nějaký mizerný tlak…“.