Jemčina a její svaté ornatum
dle nepovedeného manželství mé dcery

Nejen malé jihočeské vesničce se stejnojmenným loveckým zámečkem v  sousedství říkám, jak je na mapách psáno, Jemčina. Já si stejně tak pojmenoval od rybníků a rybníčků děravé a řekou Nežárkou rozťaté lesy. Jedině voda zanesla do hlubokých lesů výstražné houkání vlaku z  Veselí nad Lužnicí, a kdyby před sto lety z  opačné strany ve Stráži nad Nežárkou z  okna svého zámku zařvala na tu podezíravou habsburskou svoloč paní Destinnová, to by Nežárka hlásala až do Šimanova ne-li k  soutoku s   Novou řekou, pak se Jemčinou opilé Nežárce podlomí nohy a zaklikatí se jak toulavá zmije. A po okrajích tichých lesů téměř na dotyk jako bubliny z  přehnaného praní rybník vedle rybníku. Dávají kaprům svobodu, o  níž se nezdá ani lososům, jimiž se s   boulemi za ušima cpeme tady v  Čechách, málokdo ví, že ti chudáci vyrostli v  klecích na granulích, že se červenají jen díky karotenu, že v  životě neviděli aljašského medvěda, že odvěká pouť ze slaného moře ke chladným sladkým pramenům se scvrkla do rukou jednoho mizery, co chudákům vymačká břicho do plastového lavoru a tím to hasne! Proto sláva výběhu třeboňských rybníků, kde šupináči po libosti civí do ptačích rozkroků! Ta řeka se klikatí dopředu dozadu, jakoby z  Jemčiny vůbec nechtěla! Není divu, dole ve Veselí se potká se zkušenou kráskou Lužnicí, jež jí připraví o  jméno! Potká se s   řekou, co živí slavné rybníky třeboňské! A že má ta slavná kráska vodu prohnanou, to Nežárka okouší už před Jemčinou, kde chtě nechtě na příkaz Jakuba Krčína trvající již čtyři století, přijímá pod Šimanovem vodu Nové řeky, jenž je od rozkroku tedy od rozvodí u  Soukupů jedním opěvovaným stehnem Lužnice. To druhé o  nic horší má nakročeno do slavného Rožmberku.

Šimanovskou alejí vždycky zakončím oblíbenou cestu na bicyklu dlouhou dvě stovky kilometrů v  jediném dni. z  Budějic do dolního Dvořiště, přejet Novohradské hory, v  Dobré Vodě od kláštera přehlédnout ploché bříško Třeboňska, a ještě do večera uhánět sto kilometrů malebnou rovinou přes Petříkov, Žofinu Huť, Lutovou, Stříbřec, Pístinu a z  posledních sil kolem Stráže do Jemčiny. Pokaždé jsem dojížděl s   rovnou dvoustovkou, pokaždé strhaný a upachtěný, že jsem druhý den nechával nohy odpočívat pomalou jízdou polesím a jako ta Nežárka tam a zpátky, ne a ne z  Jemčiny ven. Jednou takovou loudavou jízdou kousek od Metele, jsem si poprvé všiml malé kapličky.

Promiňte to přirovnání, stála v  modrých střevíčkách a bílých šatičkách jako smutná štětka, co ji žárlivé kolegyně vykousaly na silnici páté třídy, kde za celý den projede jednou hajný, na Novopleský rybník otevřít silo hladovým kaprům třeboňský rybář a snad jeden dva náhodníci jako jsem byl já. A jak jsem později zjistil, aby svedla hajného, na to příliš svojí ženu miloval a třeboňský rybář jí moc smrděl rybinou. A tak jsem si v  ten den se zářivou stavbičkou zavdal jen já. Už jsem rozeznával nerovnost omítky pod čistým vápnem i  trochu vad na modrém soklu jako kdyby měla od žárlivých kolegyň střevíčky okopané vztekem, celá ta stavbička připomínala branku do moravského sklípku. Když jsem kapličku míjel, z  jejího zaskleného výklenku zazářil svatý obraz. Zabrzdil jsem jak před srážkou s   vysokou, ale tohle sevření čelistí nebyla nehoda, nýbrž ta nejkrásnější i  nejsmutnější náhoda. Kolo jsem položil do trávy a zíral do zasklené vitríny, kde pod svatým obrázkem stálo nejkrásnější ornátum, co jsem kdy viděl. Bílé jako vápno na stěnách, medovým hrotem končil každý dlouhý světle žlutý trn a jen pár ostrůvků bez vloček měnilo sněhovou epidermis na srst hyeny. Já kaktusář od dvanácti let až po dosavadních sedmadvacet, se dvěma skleníky plnými starých kousků i  kaktusových novinek jsem zkoprněl a poprvé si uvědomil to latinské jméno v  překladu „nádherný, skvostný, ozdobný“ a přirovnal jej k  ornátu svatých. Chvíli jsem zapochyboval, není-li to ropný produkt, tedy plasťák, věrný květ podezření zapudil. Stín na těle rostliny napovídal, že prosklená vitrína kapličky je otočená k  jihu, že se brzo prohřeje, naštěstí výklenek chladilo zdivo prochladlé nocí, jinak by se prostor přehřál. Za zády jsem měl tedy jih, umístění jsem nemohl nic vyčíst, záhadou mi bylo, že se ve výklenku rostlina nenakláněla ke slunci, což je jí přirozené, jak dlouho je asi v  kapličce zavřená? Neminul mě pocit pokušení, se zámečkem na dvířkách by si poradil nůž a k  nebližšímu vlaku bych rostlinu dovezl třeba v  ruce. Dokonce jsem ustoupil do silnice a rozhlížel se, v  zápětí si ale poručil, „vole ne! Tohle by byla svatokrádež!“. Utahaný jsem se uvelebil na žulový schod, záda opřel o  modrý sokl, hlavu o  bělobu a půlkulatý výklenek nad hlavou mně byl kacířskou čepicí. „Jaká je asi teplota ve vitríně?“, řekl jsem si nahlas. A vůbec kdo mohl svěřit takovou nádhernou rostlinu svatejm? Nějaká zbožná babka si chtěla vylepšit profil před velebníčkem? Nejbližší kaktusáři, co znám jsou na východ až v  Jindřichově Hradci, na západ v  Suchdoli, daleko k  severu táborští a k  jihu Rakušánci, nikdo by sem takovou dálku nelezl. A žádný kaktusář tak pěkně rostlé ornátum přece nepustí, leda by jím byl sám farář nebo biskup. Rozjímání narušil silný zvuk motoru, co přicházel směrem od osady Metel, sílil a já motorů téměř neznalý podle jeho obrátek nabýval vážného podezření. v  zápětí jsem sevřel pěsti, typoval jsem na výtečnou, tři čtyřkolky ty nejohavnější burácivé stroje co znám, si dovolily narušit posvátný klid Jemčiny. Tohle se mi tu ještě nestalo! Když míjely kapličku, zacpal jsem si uši a do burácení zařval, „šmejdi!“. To už odbočily vlevo na pěšinu vedoucí přes potůček pod výpustí Novoplešského rybníka. Voda se pod širokými koly rozstříkla do stran jak labutí křídla a já se obrátil ke kapličce s   přáním, „huby by si měli vodřít vo zem, aby je to přešlo!“. Když rozbouřily potok a zapadly do lesa ke Smíchovským rybníkům, před svatostánkem jsem si jejich směrem odplivl. Čtyřkolka v  Jemčině! To je jako noční štěnice na odpočívajícím ňadru mladé maminky, černý šváb v  bílé mouce! Když se vrátilo ticho Jemčiny, přešel jsem silnici, bicykl uložil do stínu staré polámané švestky a zalehl do mírného travnatého svahu vedoucího k  mokřinám kolem zneuctěného potůčku a s   chutí usnul. Spánek vedle kola mám vždycky mělký, protože podvědomě hlídám. Jen chvíli ještě jako ve snu jsem slyšel zpěv. Představte si, Jemčinou letěla melodie Mamma Mia, světoznámá ABBA v  Jemčině! A tohle pozdvižení mě probudilo. Už bez pomyslného hudebního doprovodu, jsem slyšel jen samotný zpěv, dokonce v  rytmu a ve správném sledu tónů. Hlas polednice, co si úprkem odvážela dítě. Když jsem se podíval z  trávy na silnici, viděl jsem mladou holku, jak klusem tlačila kočárek a udýchaným hlasem, zpívala obstojně anglicky:

Mamma mia, here i  go again
My my, how can i  resist you

Jak se blížila ke kapličce, to už jsem viděl cupitat hezké nohy pod moc a moc krátkou sukní, holé boky a přes ramena nicotnou vestičku, najednou do melodie napasovala český text, že jsem si musel zakrýt hubu, abych se neprozradil, neboť text počátečních tónů zněl opravdu poeticky:

Sada gola, máme doma vola,
ach jo, z  chromu a molybdenu

Písničku nedozpívala, s   kočárkem sjela ze silnice, k  mému údivu přešla k  pravému boku kapličky, ohnula luftující bedra, zašmátrala rukou na spodku modrého soklu a mně dala nahlédnout, kam jsem neměl! Tak hluboko pod sukni a k  tomu ještě prozradila skrýš, kde byl uložen klíček od vitríny. To prvé hluboce zastínilo druhé, ukázalo absolutní nadvládu nad mužským světem, druhé prozradilo pečovatelskou službu překrásného ornáta. Ta holka nebo mladá maminka nebo chůva ze zámku otevřela klíčkem vitrínu, z  kočárku přinesla láhev, rostlinu zalila a klobouk dolů „světe div se“ celou mírně pootočila. Potom nehybně stála a dívala se na svatý obrázek, nebo na rostlinu, nevím, po tu dobu jsem měl důležitější úvahu „kdo říká, že ženské nohy jsou hezčí zpředu, mýlí se. Rub si s   lícem nezavdá, kolena zpředu čpí nerovností a faldy, rychle stárnou, zezadu jsou žehlené a ty úponky svalů malebně vykreslující velká H a achylky? Jak to říkal Tonda? Ty musí být ostré, že se jimi rozvášněná ženská zasekne do dřevěných pelestí na stranách postele a tak musí zůstat napořád“. A nabroušené jako mačety to ona měla.

Dlouho jsem se díval za odbíhající maminkou, vypadala nádherně, chtěl jsem vzít tu mou karbonovou skořepinu vyrazit za krasojízdou a mlsat, jenomže to bych jí akorát naháněl strach. Když se za zatáčkou ztratila, odjel jsem opačným směrem a byl rád za prázdnou silnici, protože cestou jsem před očima ještě dlouho viděl, co jsem neměl. Přejel jsem po hrázi Novoplešského rybníka, uvědomil si jak nízko je slunce, nocleh v  nedohlednu a raději otočil kolo směrem na Kardašku. Cestou přes Nítovice jsem dostal lákavý typ „do Kardašové Řečice nejezdi, zkus to na Vilémce, tam bude levňejc. Pojedeš na Cikar, přejedeš hráz rybníka, pak rovně k  lesu a vlevo před lesem je hájovna Vilémka, snadno jí najdeš. A pozdravuj hajnýho vod dědka Vocáska“. Hájovnu jsem našel snadno, ale ve velice nevhodnou dobu, na vyzvánění u  domovních dveří nikdo nereagoval a nebýt hlasů, které jsem slyšel ze dvora, otočil bych to raději do Kardašky. Troufale jsem obešel typické lesní stavení a zůstal stát před neobvyklým pracovním úkazem, dokonce úsměvným, strašidelným, odporujícím etice a hlavně bezpečnosti práce, neboť na dřevěných ližinách z  docela obyčejných hranolů stál omšelý drak, co se asi probudil z  letitého spánku někde pod zemí. Byl jen o  hlavu, tedy o  lidskou nižší než dva lidé, co to monstrum s   křídly připravenými k  letu obsluhovali a snažili se jej na válečcích vsunutých pod hranoly uvést do pohybu. A když jsem podle zabořených válečků, prohnutých hranolů a podezřelého komíhání kolosu vytušil, že drak není papírová atrapa a viděl, jak se ten chlápek v  lesáckých kalhotách spolu se ženou v  sukni a pantoflích snaží udržet balanc a ještě podsouvat válečky, nevhodnější dobu k  žádosti o  nocleh jsem si vybrat nemohl. A v  tomto pracovním vytížení mě ještě zahlédli. Žena zrovna držela draka za mohutné křídlo a ještě se chudinka dotázala, „hledáte někoho?“. Bylo mně hloupé jen tak odejít, „mám vyřídit pozdrav od pana Vocáska a myslel jsem, ale to už teď ne, že bych tu našel nocleh“. Ti dva sehraní dříči se na sebe podívali a muž, zcela určitě hajnej rozhodl, „jo, najdeš, ale až bude tahle stát na místě!“. „Tahle“ nevěděl jsem, jestli tím lesník myslí ženu nebo draka. Chtě nechtě jsem opřel kolo a po vzoru starodávné až pohádkové slušnosti doplnil řídkou pracovní četu. Nevyhnali mě, naopak odměnili úsměvem. Po krátké instruktáži jsme hajný a já drželi draka každý za jedno křídlo a žena, musím říci, že čilá a moc a moc k  světu, přendávala válečky a na příkaz hajného je natáčela správným směrem. Dračí křídlo chladilo do dlaní, podle chladu a nepředvídatelného pohupování jsem si uvědomil váhu toho kolosu, napadlo mě jakou pracovní výbavu včetně přileb, bot s   kovovou špičkou, postrojů, bezpečnostních lan, a dalšího jištění by měla odborná firma. Hajného nosily polobotky, mě sandály, ženu pantofle, celá četa bez rukavic, žena v  sukni a já v  kraťasech! v  zápalu práce nám to nevadilo. Hřbet dráčete barvily skvrny žlutozeleného lišejníku a mohutný obdélníkový sokl, z  něhož čněly pařáty, byl naspodu od lesní půdy zabarvený dohněda. Hajný pookřál, když viděl, jak cesta ve třech ubíhá, už jsme se dostali na bok hájovny, chyběla poslední zatáčka, protože konečná stanice měla být mezi hájovnou a silnicí, prý takové roztomilé lákadlo kolemjdoucích. „Vzadu, nám byla k  ničemu“, vysvětloval hajný, „vepředu udělá turistům radost.“ Nechápal jsem, proč mluví o  draku jako o  ní. Poslední úsek byl docela kostrbatý a do trávníku před hájovnou v  mírném svahu. Aby se ližiny nezapíchly do trávy, na příkaz hajného dávala žena nejvíce válečků na předek, snad proto nám uprostřed chyběly a podle toho se také hranoly střídavě prohýbaly a nahrávaly drakovi ke vzpouře. Vzpouzel se, křídli kolíbal ze strany na stranu, to bylo pro nás moc namáhavé, že jsem ani nevnímal, jak se blíží ty nenáviděné ohavně burácivé stroje. Když čtyřkolky dorazily na úroveň hájovny, oba jsme se ohlédli. Hajný zvedl ruku a zařval, „Pavle zastav!“. Gesto k  ničemu, ani jedna mizerná čtyřkolka nezastavila, navíc se kvůli tomu zbytečnému příkazu drak zhoupl, betonová masa se převážila na hajného a já stačil jen zařvat, „bacha!“. Hajný uskočil a padající drak zabodl špic jednoho křídla hluboko do trávy, potom se ještě zhoupl na předek a zabořil tlamu. Zabodnuté křídlo vyvrhlo na povrch drn jako obrovská hlubinná radlice. Smutný pohled. Já byl roztřesený a hajný si povzdechl, „cos nám to holka udělala?“. Podíval jsem se na panímámu a obhajoval jí, „paní za to přece nemůže, v  prostředku chyběly válečky a…“, nedořekl jsem, protože hajný se smíchem schválil mou obhajobu, „to vím, že za to nemůže, ale tahle za to může a ten blbec, co ani nezastavil!“. Hajný poplácal betonový kolos po těle. „Tohle je totiž od včerejška naše dračice Vilémka, víš? Musíme tu hájovnu nějak zapsat lidem do srdcí, když jim tu žena zřídila ubytování. Dovčera to byl drak. v  říši lidí taky někdy převtělí pána v  paní, proč ne draka v  dračici? Mohli jsme nechat tak a dát mu jméno Vilém, ale hájovna je Vilémka, tak ať to pasuje. Jenomže co teď s   ní, je vyžraná jako prase, já to tomu blbci vytmavím!“ Panímáma hajného mírnila, „nech toho, přece víš jakej je, víš, že s   ním nic nezmůžeme“. „To vím, ale neposral by se, kdyby na chvíli zastavil a pomohl nám“, podíval se smířlivě na mne a přikázal, „ale my to zvládneme sami, bez toho blbce a ty budeš mít večeři a nocleh zdarma!“.

Nebylo jednoduché, postavit Vilémku zpátky na nohy, tedy na packy, ale ne na pařáty to se k  ní nehodilo. Packy byly součástí dlouhého obdélníkového soklu, museli jsme vysunout válečky, dřeva položit pro lepší stabilitu jen na holou zem a vyvinout moc a moc síly abychom zjistili, že šest rukou Vilémku na nohy nepostaví. „Bude asi těhotná nebo sežrala princeznu, to bude chtít mechanizaci, něco jak používáte na tahání klád z  lesa“, navrhl jsem hajnému a panímáma se nabídla, „zavolám na Holenskou Hájovnu tam přece mají starého gáza“, hajný se podíval na hodinky, „holka, ten má dneska nácvik na tu padesátku, to by to dopadlo, já vytáhnu naše auto a ty skoč do kůlny pro provazy, lanem bychom jí odřeli“. Měl jsem konečně chvíli dračici prohlédnout, doslova oťukat, jestli tělo nemá nějakou dutinu. Povrch tmelila letité patina, když jsem ale utrhl ze hřbetu lišejník, neviděl jsem barvu cementového betonu jak ho znám. Ono záleží na použitém písku, to jsem dobře věděl z  opravy našeho domku. Tehdy tátovi došel bílý písek a betonoval z  mého cenného labského, připraveného do kaktusů, panečku, jaký to byl rozdíl. Dole ten sokl, co byl léta v  zemi, měl barvu podobnou. Podrážkou jsem jej očistil od povlaku hlíny a najednou uviděl orámované tolik známé souznění, c. a. k! Napětí ve mně stoupalo, navíc spodek soklu, na který jsem poklepal, zněl jinak než břicho nebo křídlo. s   úctou jsem se na Vilémku pousmál, „ty už asi něco pamatuješ a teď si nám padla jako tehdy tvoje mocnářství“. Co jiného mohla písmena znamenat, než císařství a království a že bylo odtud jen kousek do Vídně, Císařství a království Rakousko – uherské. z  cesty jsem přinesl kamínek a ťukal jím na spodek soklu. Ta orámovaná písmena zněla dutěji než okraje soklu a jasně jsem poznal, že rozhraní rámečku o  velikosti asi třicet na padesát centimetrů zní jinak za rýhou a jinak před ní. Na cestě jsem vyhledal placatý kámen a ostřím se jím zaryl do předělu rámečku. Pod tenkou krustou jsem z  rýhy vytláčel nějakou měkkou drolivou hmotu a ta mi napovídala, že rámeček je z  jiného kusu než jednolité tělo Vilémky. Tajemství nebo záhada mě vždy rozrušily, fantazie roztočila mlýnská kola jako přívalová voda, mohou tam být nějaké listiny, nebo historický vzkaz, nebo zpronevěřený mocnářský erár. A od rytí mě neodradila ani panímáma přicházející s   plnou náručí provazu, „vy jste nějakej archeolog, nebo jí snad chcete rozebrat a odlehčit? To jí raději odborně vydrbejte hlavu“. „Možná s   tím odlehčením máte tak trochu pravdu, ale nejdříve se podívejte na tohle“, ustoupil jsem a ukázal panímámě úřední znak mocnářství. Chvíli se zamyslela, „Cyril a Kateřina!“, rozesmála se hajná, „od těch jsme před lety hájenku i  s   touhle utajenou obludou koupili, to tedy musela bejt láska, ale proč to ztvrdili zrovna sem? Asi jí měl moc rád, pojďte se podívat“. To už přijížděl hajnej se svou starou Škodou Forman, „kam mizíte? Zapřaháme!“. Hajná mě popohnala, „pojďte honem, ať neječí“. Zavedla mě před velký seník a zdviženým prstem ukázala na štít, „podívejte“. Na něm jsem užasle četl z  omítky vystouplá písmena C a K. Snad to tehdy byl od bývalých majitelů vtip nebo provokace, že zvolili stejné pořadí písmen. Byl jsem zklamaný. Mezi tím hajný uvázal provaz za auto i  za Vilémku a mě bylo nějak úzko. Ještě naposledy jsem se podíval na spodek soklu, to už zněly příkazy, kdo se kam má postavit s   jistícími lany oproti druhé straně až Vilémka dopadne spodkem soklu na hranoly. „Jak dopadne, musíte co nejvíce tahat za lana, aby se nepřevážila k  autu!“ Ještě ne, ještě jsem chvíli váhal, potom jsem se sehnul a jasně viděl, že za písmeny c. i  k. jsou tečky a písmena vypadají, že jsou malá. Má fantazie se vrátila, znovu jsem pojal myšlenku úředního symbolu mocnářství. „Počkejte ještě, tohle není Cyril a Kateřina, paní hajná! v  tom mají prsty Habsburkové!“ Jak ti dva uslyšeli „Habsburkové“, podívali se na sebe, sklonili se nad soklem a zírali na vytesané c. a k.. Tihle lidé kolem Třeboně jsou s   tímto rodem pořád spjati ať v  dobrém nebo ve zlém. Vždyť všechny slavné rybníky vznikly právě za Habsburků, oni pověřili Štěpánka Netolického a Jakuba Krčína, aby vybudovali Rožmberk, Svět, Tisí, Spolský, Opatovický, Záblatský a právě Krčín nechal vykopat to nádherné dílo Novořecké, co předběžně spojilo ono jedno stehno Nežárky s   Lužnicí ještě před Jemčinou. Hajný kroutil hlavou, „ty myslíš, že to je zdávna? To si někdo udělal srandu, když jí vyndali z  formy na betonárce. Anebo je to opravdu Cyril s   Kateřinou, co mámo?“. Nenechal jsem se odradit a rámeček oklepal kamenem, „slyšíte, jak to zní tady… a tady?“. Hajný nakonec sám běžel pro šroubováky a z  rýhy kolem rámečku jsme vydlabávali nějakou měkkou hmotu, „je to zalitý pryskyřicí nebo voskem s   pískem“, vydedukoval hajný, když si kousek rozdrolil v  prstech před nosem. Hajná nás netrpělivě sledovala a zároveň se posmívala, „co když je Vilémka ukradená ze Šenbrunu a uvnitř bude nějaká šlechtická kostra? Tenkrát byli lidi mrňaví, mrtvolu by tam klidně nacpali! Anebo je tam Ferdinandův poklad! A co když je Vilémka anarchistka a my vyletíme do povětří?“. „To se neboj, ta je zkrocená, podívej, čumák má v  hlíně a ani neprotestuje.“ Spáru kolem rámečku jsme vyčistili a já přebíral velení jako nějaký vrchní archeolog. Oba jsme vybrali mohutnější šroubováky a každý na své straně zapáčili přes okraj soklu. Každým opatrným zapáčením jsme slyšeli i  viděli posun rámečku, znovu jsme pobrali a zapáčili, pět centimetrů silný rámeček s   úředním znakem mocnářství najednou vypadl jako odloupnutá dlaždice a ukázal krásu druhé strany, tu, na kterou nikdy nedosáhla voda, světlo ani prach minimálně po jedno století. „Podívejte, tohle není beton, celá ta vaše Vilémka je totiž vytesaná z  kamene.“ Paní lesní již natahovala ruku do otvoru, v  němž se objevil temně šedý předmět. Její ruku jsem z  velitelské pozice zachytil a odsunul. Neprotestoval ani hajný, když jsem zachovával klid, ač jsem byl napnutý jako struna na cimbálu. Sám jsem opatrně předmět vytáhl, byla to polorozpadlá tkanina, a jak jsme po odstranění zjistili, omotaná kolem pažby pušky. „Ta je nádherná, podívejte to vykládané dřevo a zlacené hrany.“ Opatrně jsme jí uložili do trávy. „Když máme pažbu, musí tam být také hlaveň“, povzbudil jsem majitele a rukou sáhl do otvoru, kde jsem ucítil chlad staré tkaniny a uvnitř štíhlý tvrdý předmět, „je tam, pane hajný, ta bude na divočáky!“. Jenomže s   dlouhou hlavní jsem zápasil jako s   hlavolamem, dokud jsem nenašel ty nejvzdálenější body nutné k  jejímu vytažení. Rozbalili jsme rozpadající se látku a uviděli bronzem zdobený a snad i  částečně zlacený mechanismus. Podle typu jsem poznal, že jde o  nádhernou zadovku. Nepochyboval jsem, že Vilémka je z  časů prohrané Prusko – rakouské války.

Slunce bylo tak nízko, že svítilo Vilémce přímo do očí, když konečně po důkladné prohlídce útrob stála na čestném místě v  trávě mezi silničkou a hájovnou. Krom překrásné zadovky neobsahovaly vůbec nic. Ač jsme otvor v  soklu prohlíželi s   baterkou v  ruce jako gynekologové, viděli jsme jen nažloutlý hrubě vytesaný chladný kámen, který má v  útrobách nejedna žena. „Alespoň malý měšec tam mohli Habsburkové přihodit, abych tu naší hájenku dala trochu do pucu“, povzdechla si hajná, když jsme před postavením Vilémky na nohy zajistily nazpět vsazený rámeček dubovými klínky. Hajný se postavil před Vilémku, jakoby tu malou dinosaurku chtěl políbit, „co myslíte vydrbat, nebo jí nechat ušmudlanou od medovice?“. Na to jsem dal hajnému moudrou odpověď, „když vydrbete, budete mít v  patách historiky, nechte jí jako odlitou z  betonu a budete mít pokoj“. Večeře na dvoře byla nahonem ušitá, neboď celé odpoledne hajná dřela, ale večeře to byla chutná, vtipná a přívětivá. A jako zákusek ke kávě a slivovici položil hajný na stůl tu překrásnou narychlo sestavenou a ledabyle vycíděnou zadovku. Ještě nám na stůl zasvítilo podvečerní nebe a já si chtěl pušku vyfotit. Hajná mě chytila za ruku stejně, jako já za tu její zvědavou odpoledne co strkala do útrob Vilémky, „nefoťte jí, prosím…, prosím, ať zůstane tajemstvím jen pro naše hosty, budou se k  nám rádi vracet“. Tehdy jsem měl na jazyku otázku, kterou jsem nikdy nahlas nevyslovil, „vy jí nechcete odevzdat? Co když je to jedinečný exemplář, co by zdobil nějaké jihočeské museum?“. Otázku jsem nepoložil, ani když jsem původně doufal, že jméno nálezce téhle překrásné zbraně tedy jméno mé, bude přinejmenším v  knize evidence exponátů. Nakonec by stejně skončila v  nenasytné prohlubni Prahy, která se tak vehementně rve o  dílo Muchovo, jež nedopřeje chudší Moravě. Bude lepší, když pro potěchu skromných hostů milujících Jemčinu stejně jako já, zůstane puška tady na hájovně. v  knize musejních exponátů tedy nebudu, ale pochvalu od hajného jsem dostal, „nebýt náhody, že si se nám nachomejtl do toho největšího frmolu, zůstala by tam dalších pár let, podívej, tuhle slivovici jsem chtěl otevřít na první vnouče, jenomže na to nedošlo, na vnouče ano, ale na tuhle ne a teď je pravej čas, má rovnejch třicet let, už tenkrát měla čertovskej řetěz!“. Hajný nalil, pohladil ozdobnou zadovku a někomu pohrozil, „ale tomu blbci, tomu našemu mladýmu, tomu jí do ruky nepůjčím, když jsme mu nestáli ani za zastavení! Přece viděl, že se rveme jako kobyly!“. Hajná přicházela s   miskou zeleniny, „neotravuj pána s   naším mladým! Není to k  ničemu. Povlíkla jsem vám v  pokoji přímo nad Vilémkou tak doufám, že vás nebude strašit, když jste jí vyfoukl poklad“. „Jen ať straší, nás se něco nastrašila“, navázal hajný, „když rodiče hájovnu koupili, bylo mi osm a jí koukala z  malin a ostružiní jen tlama, tělo a křídla ukázala jen na podzim, jak opadalo lupení. Snad tisíckrát nás měla za zlobení a špatné známky pokousat, rozdupat hračky a poplivat ohnivou slinou“. Potom oba zavzpomínali, jak strašili drakem své děti. „No a teď? Čím budeme strašit vnoučata? Je po tajemství, Vilémka stojí čestně jako hradní stráž, jako nějaký dobrotivý dráček z  pohádky.“ Slivovice ukázala dno a hajný najednou bouchl do stolu „na strašení je tu jinej expert! Náš mladej, ten straší všechny hajný a myslivce vod Hradce po Stráž! Proč ten blbec nezastavil? Má to u  mě schovaný! Všechno mu to jednou sečtu!“. Hajná manžela okřikla, „nech toho, pán ho nezná, tak s   tím neotravuj!“. „Toho znát nemusí, stačí, aby se zajel podívat na krkaveckou hájovnu a hned uvidí co je zač!“ Tehdy jsem nebyl rád, když mluvil o  mladém, lépe mně znělo svatořečení okolo mnou nalezené zadovky.

I když jsme slivovici prokládali protivínským ležákem, ráno mně hlavička nebolela, vstával jsem do božského ticha Jemčiny, modrého nebe a s   okny téměř na dosah křídlům draka, jenž se postaral o  včerejší přívětivý večer. Na mapě jsem vyhledal místa, kde jsem v  okolí Jemčiny ještě nikdy nebyl a při tom objevil tu zmíněnou hájovnu v  sousedství lesa jménem Krkavec. „Jo, to bude ta, co o  ní mluvil včera hajnej, za hrází Cikaru sjedu na modrou kolem rybníka Malého a Velkého Závistivého do Metele a po zelené na Krkavec.“ Znovu mě cestou nadchla krása lesů a rybníků Jemčiny, v  Metely jsem koupil pozdní snídani a po zelené odbočil na hájovnu. Už z  dálky jsem viděl řadu aut, jako kdyby se chystala slavná svatba, jenomže když jsem přijel plechům na dosah, ta auta stála v  trávě, nebyla naparáděná svatebně, byla to neuspořádaná řada odstavených vraků. Kolem té ohavné kolony jsem dojel k  hájovně umístěné na křižovatce cest, řada vraků pokračovala ještě za roh ve směru zelené značky, té kolem mokřin a rybníků na Drahov. Kousek jsem jel po zelené, pak jsem se vrátil k  hájovně a uviděl to něco, čemu jsem se nemohl divit, že tolik dráždilo hajného. Viděl jsem dvůr i  neoplocenou zahradu za hájovnou napěchovanou ojetinami všeho druhu, po stranách hromady starých pneumatik a jen kousek od baráku hora nepotřebných autodílů, sedaček naházených páté přes deváté a v  tomhle vrakovišti si ještě našli místo na skleník! Nemohl jsem tomu uvěřit, přece kousek odtud je potůček tekoucí přes Metélské mokřiny do Nežárky, s   těchhle vraků musí chcát olej jako ze stánkových vošouchů, navíc je tu CHKO Třeboňsko, a takové zvěrstvo tu někdo snáší. Kousek stranou směrem k  lesu to byla nejspíš autodílna, z  té vyběhl mladík v  modrákách s   laclem jako od krtečka a jako krteček se vnořil do jednoho z  vraků. „Takže mladej od hajného“, začínal jsem chápat, „takovej ten co ze dvou vraků smontuje jednu ojetinu. Ostuda Jemčiny!“. Popošel jsem zpátky k  Metely a přes řadu vraků jsem na druhé straně hájovny viděl obstojný palouček s   altánem, ohniště a nějaký chlápek v  letech hajného natřásal kočárkem. Pak jsem uslyšel ten ohavný zvuk, myslel jsem, že v  krkaveckém lese spustili těžaři pily, ale z  lesa vyjely dvě čtyřkolky, smykem to stočily k  hájovně a troubily jak na poplach. Zatímco já sevřel vzteky řídítka, pán s   kočárkem sotva zvedl hlavu a s   klidem natřásal dál. z  vrakoviště za hájovnou, vylétla odpověď, „dyť už jdu, neposerte se!“. Vzápětí svatou trojici doplnil další stroj řízený mladíkem s   laclem, jenž vyjel z  vrakoviště a všichni hurá za roh po turistické stezce na Drahov. Hlava mně to nebrala, popošel jsem, díval se a hledal nějakou poetiku v  tomhle plechovém hřbitovu. Našel jsem, i  když jen nicotnou. Jako ostrůvek vlasů na plešaté hlavě jsem uviděl na střeše jednoho z  vraků skupinku kaktusů! Drze jsem vstoupil na promaštěnou hřbitovní půdu. z  obavy abych nepíchl o  nepořádek, jsem vzal kolo na rameno, prošel kolem dlouhé králíkárny, ze které místo sena visely kabely a barevné dráty. Minul jsem zadní vchod hájovny a jen kousek od cíle mě zastavil ženský hlas, „hledáte někoho? Manžel odjel!“. Co jsem mohl odpovědět ženě stojící v  okně a s   hlavou obalenou ručníkem? „Jen si vybírám nějaké sváteční vozidlo, nezlobte se, že jsem se neohlásil.“ „Tak to si jich vyberte alespoň pět, a manžel vám z  nich jedno smontuje!“ Vtipná, ale já se cítil na cizím pozemku vinen a přiznal svojí vášeň ke kaktusům. „Tak počkejte, hned jsem venku!“ Jak se objevila ve vchodu i  přes ledabyle rozcuchané vlasy jsem poznal tu mladou holku od kapličky. Přijal jsem omluvu za neupravené mokré vlasy a konstatování, „voni na sluníčku líp uschnou“. Já jsem si znovu zformoval omluvu za svou zvědavost a hrdě sdělil, že kaktusy miluji už dvacet let. Usmála se, byla tak mladá, dneska se těžko ženám hádá věk a z  fotografií, co projdou rukama odborníka, to už vůbec ne. Tahle i  bez retuše vypadala jako čerstvá květinka, kolena bez jediné vrásky od klekání s   hadrem nebo za trest, takové krasavici by slušelo, kdyby se omluvila za ten nehorázný čurbes kolem domova, ale ona jakoby nic. Klidně se protáhla uličkou mezi vraky, já opřel kolo a následoval její hezké nohy. „No, tak tady máte jedny, tady musí být obrněné trny a ve skleníku mám další.“ Obrněné na střeše auta byly, dlouhé silné ostny se vzájemně proplétaly jako prsty mileneckého páru. „To víte, tady se musí ubránit“, řekla s   úsměvem a vedla mě bludištěm vraků ke skleníku. Před skleníkem od kterého si vraky přece jen držely uctivý distanc, překlopila páčku elektrického vypínače a odstranila nízký kovový řetízek ve vchodu. „Copak, poplašné zařízení?“ „Ne mlátička.“ Ještě nikdy, nikdy jsem neviděl dokonalejší pořádek ve skleníku kaktusáře. Možná byl zkreslený a umocněný tím příšerným okolím, ale já si tam připadal jako ve zlatnictví. Podle hezky natřených nohou, jsem poznal, že parapety jsou vyskládané z  rozkládacích hospodských stolů, nazdobených žlutými umyvatelnými ubrusy, každý kaktus v  úhledném květináči vlastnil svou zalévací misku a rostliny to byly moc pěkné, s   oranžovými jmenovkami zdobenými bílým krasopisem. Chválil jsem, chválil, byla to taková holčičí sbírka, ne nějaké závratné novinky. Viděl jsem, že pochvala jí dělá dobře. „A na co máte ten drát kolem skleníku?“, ukázal jsem na vodič, který procházel ode dveří po celém obvodu skleníku a z  opačné strany se ke dveřím vracel. Procházel tudíž i  přes otvory otevřených bočních oken. Usmála se, zavěsila řetízek ve vchodu, poodstoupila a zapnula vypínač na boku otevřených dveří. „Teď už se nedotýkejte, nebo to koupíte od zapalovací cívky.“ Teprve potom jsem si všiml, že drát i  řetízek je veden po malých izolátorech, takových jako jsou na ohradách okolo pastvin. „Mladá žena najednou zapískala tu melodii od ABBY, tu co si zpívala u  kapličky a než stačila repete, z  několika uliček v  bludišti vraků vyběhlo pět barevných koziček. „Vidíte? Tyhle potvory musím odpuzovat, aby nedostaly choutky na kaktusy, každá už to schytala a skleníku se vyhýbají.“ Kozy se kolem ženy seběhly jako děti, všechny podrbala na hlavě, otevřela kapotu jednoho vraku, z  pytle nabrala granule a jako zrní je rozhodila po zemi. „Každá spí ve svém fáru. Kozel má Bavoráka, ale ten přes poledne chrápe, toho hned tak něco nezbudí, má tam moc fajnový polstrování viď, Sisi, tobě to ale bejt líto nemusí, ty máš Volhu“, sklonila se a pohladila černohnědou rohatici. „Koukám, že máte v  králíkárně zvláštní králíky“, zavtipkoval jsem. „No jo, to jsou Mladoboleslaváci, ty nám dávají koženku na sedadla.“ Neurazila se, ale taky ani jednou neomluvila to strašné skladiště. Každá dáma by studem zůstala utajená, nebo dala najevo opovržení k  tomu, kdo to způsobil. Ač moc hezká, tahle byla smířená s   osudem. Schválně jsem rozhovor protahoval, nechtělo se mi odjet, ještě jsem naznačil, že bych rád uviděl kozla z  Bavoráka, ale kdesi v  krkaveckém lese nabýval na síle ten prokletý lomoz čtyřkolek, proto jsem se rozloučil chválou, „moc hezké kaktusy, ale jeden tu chybí, ten od bílé kapličky“. Zarazila se. „Jak jste ho tam našel?“ „Osud mě k  němu zavál.“ To už ode mne vyznělo tokavě jako od starého vypelichaného tetřeva.

Nejlepší rybí hody co jsem kdy poznal

Celé odpoledne jsem myslel na to, jak může někdo udělat z  kousku nádherné země takovou spoušť, a tvářit se jakoby nic. Proklel jsem úřady, že nezakročí, vždycky jsem si ale vzpomněl na kozla, jak je mu dobře na polstrování v  Bavoráku, na ty mrňavé kozičky co mají každá své fáro a na hezkou kaktusářku. Lidský život je holt mnohem pestřejší než ty nejprapodivnější kaktusové trny. „Ten jeho mladej, to musí bejt dubová palice!“ Že se mu potomek takhle vymkl z  lesácké tradice, za to mně bylo hajného líto, líto člověka, jenž dozoruje tak nádherným lesům, mokřadům, potokům a synáček mu to tupě valchuje. Vykašlal se na fotra, když viděl, jak se rval s   dračicí Vilémkou, nezastavil ani ze slušnosti! Pozdě odpoledne jsem zajel ještě do Kardašky, koupil tu nejlepší slivovici a hnal zpátky na Vilémku konejšit hajného. Neodmítl, když jsem jej zastihl na dvoře hájenky s   hadříky a lahvičkou cídidla na stole. „Podívej, tu nádheru už jsem pro ni našel i  čestné místo na chodbě hájovny, jak si vůbec poznal tak rychle, že jde o  zadovku? Ty se o  zbraně zajímáš?“ „Ani ne, ale kolikrát otec naznačil, když slyšel o  aférkách našich politiků, že jsme měli zůstat natrvalo pod Habsburky. Abych mu mohl oponovat, hodně jsem o  jejich éře přečetl i o té prohrané bitvě u  Hradce Králové. Myslím, že byste tu flintu neměl moc ukazovat, je to moc velká krasavice, bude dráždit.“ „No jo, ale žena už si k  ní vymyslela historku pro hosty. To víš, co jim můžeme tady na hájovně v  lesích nabídnout? Lidi chtějí atrakce, jinak se nudí, holá příroda už je dneska nezajímá. A cos ty pěkného projezdil?“ „Dost na to, abych se nenudil, hlavně pod krkaveckým lesem. Viděl jsem tu hájovnu.“ „Ty si se vážně jel podívat na ten svinčík? A copak sis myslel? Asi jako každej, že je to vůl co? Víš, jakou já mám ostudu, že je to v  mém rajonu? A nic s   tím nezmůžu, ani na něj poslat kontrolu, když mi odvedl dceru!“ Tahle poslední slova mě umlčela. Tak von je to zeťáček! Povedenej klučina a ta od kapličky je tedy dcerunka, to mě moc a moc zajímalo. Chtěl jsem vyzvídat, ale bylo to zbytečné, hajný se rozpovídal sám. „Kdybys viděl, jak ta hájovna vypadala ještě nedávno, ještě před třemi lety, za života hajného, starého Gajdoše, bylo tam jak na Arše. Gajdoš si ochočil srny, divočáky a choval králíky jako telata. A ta pohoda při každé návštěvě, tam jsme týhle slivky něco vypili. Po jeho smrti to dětičky honem, honem prodat a výsledek si viděl!“ Chudák hajnej musel obrátit dvě skleničky za sebou. „Chápu, že holka chtěla brzo vylítnout z  hnízda co tady na samotě, ale že ta husa letěla rovnou do kovošrotu, s   tím se nikdy nesmířím. v  sedmnácti otěhotněla, a my jí museli kvůli svatbě soudně zplnoletit. Nechala zdrávky, teď dálkově studuje přihlouplou, nezáživnou ekonomku, trápí se.“ Nalil jsem hajnému další skleničku, zadíval se do korun borovic a zalitoval, „flinta je to moc hezká, ale ten náš mladej, ten by zasloužil, nemysli si, že jsem šťastnej, zetě jsem si představoval jinak, už jen ta fraška u  soudu, kvůli svatbě, které teď lituju, jsme museli naší Lenku udělat starší, tedy papírově, představ si i  k  tomu soudu přišel ten pitomec pozdě, voni prej se neposerou, ještě že to ti před námi protáhli, soudkyně byla přísná od pohledu, když jsem jí podával pouzdro s   občankou, vypadla na stůl zatoulaná koruna, já zavtipkoval, „to je úplatek“, nejdříve zaškubala koutky, jako pokus o  úsměv víš, pak panenkami překoulila tu soudcovskou cimru a zaburácela, „tak to neříkejte ani ve srandě!“, sklaplo mi, to víš všechno se tam nahrává, natáčí, když potom mladého zpovídala, nepřej si, jaký to byl ideální manžel budoucnosti. v  životě holku nikam nevzal, do kina, do lesa, k  řece, na kolo, na lyže, ale před tou soudkyní se vytahoval jaký je sportovec, běžec, cyklista, vodák, div ne horolezec, a co mají společných zájmů, kino, četbu, cestování a jak se postará a uživí rodinu, se ženou jsme se uvnitř sebe smáli. Jenomže to byl smutný smích. v  očích soudkyně bylo vidět, že mu nevěří, ale nakonec dala štempl, rozhodnutí přišlo poštou a dnes bohužel svatba se konala. Mladých lidí bylo dost, ale s   příbuzenstvem jsme si nějak do oka nepadli. No a realitu si viděl na krkavecké hájence“. Hajný polkl další mnou podstrčenou skleničku, bouchl do stolu, „a nikdo s   ním nehne! Co jsem se holce namluvil, těch katastrofických vizí, ale přesvědčit zamilované mládí je nadlidská síla“. Hajný dychtivě mluvil, já dychtivě poslouchal, ani jeden jsme si nevšimli, že za našimi zády stojí panímáma, ta se přitiskla na hajného, obě dlaně mu dala pevně přes pusu, „tak už dost, už ho neposlouchejte! Víte, proč můj manžel nemůže být pytlák? Všechno vyslepičí, každej by věděl, kdy a co lapil. Proto musí být hajný“. Ještě chvíli držela manžela za pusu, pak se sehnula a hajného políbila na tvář. Měl jsem pocit, že pro dnešní podvečer už budu jen překážet. Napadlo mě ještě se projet, ještě za světla dojet ke kapličce, možná i  na krkaveckou hájovnu, jež se pro mne stávala přitažlivější, o  co více se jí hajný pohoršoval, jeho paní se ale omluvila, „tak já vás tu nechám bez dozoru, musím ještě poklidit ubytování, zítra máme první hosty, tedy krom vás“. Jenom po očku se hajný podíval za odcházející ženou, „jak že to říkala? Já že bych nemohl být pytlák? Máš rád ryby? Teď myslím na talíři?“ „Když je možnost, nikdy nepohrdnu.“ „Tak vezmi kolo a jedeme! Světlo máš?“ To se mi moc hodilo, na spaní bylo brzo. Hajný vytáhl z  kůlny kolo, zaskočil domů pro ruksak, „žrádlo mám, bramborový knedlíček, tím nepohrdnou, já jí dám, že nemůžu pytlačit, že prej všechno vyslepičím! Je to kus cesty, vezmeme to přes Cikar, potom kolem Novopleského rybníka na Hamr, a končíme na Hlubokém u  Hamru, rybník čistej jak studánka, není to dlouho, co chudáka čistili, dno má níž než Nežárka, teď dává kapry, co mají maso jak norské tresky“. Jeli jsme nádhernými lesy, já si připadal, že hajného znám léta, ta flinta udělala díru do jeho života a snad i  to mé přičinění s   dračicí Vilémkou. Osmikilometrová cesta nebyla nudná, hajný vyjmenoval všechny rybníky Malá Ochoz, Drápal, Skopaný rybník, Velký Vřesenský, Smíchov a za ním Hluboký u  Hamru, kde jsme našli místečko, jak říkal ke zkušebnímu odlovu, přece jsou rybníky v  jeho revíru, musí znát kvalitu obsádky, to dá rozum. Hajný pytlačil s   radostí kluka, místo nevybral náhodou, hlubokou vodu a pěkně obklopené lesem, kola schovaná v  rákosí, myslím, že tady nebyl poprvé. „To víš, žádné rybářské umění to není, je to jako střílet srny v  oboře, a není to správné pytlácké vzrůšo, voni by mně totiž kluci třeboňští nic neřekli, od nich můžu mít ryb, co hrdlo ráčí, ale tahle voda je čistá, bez řasy a všechno smradlavé bahno nedávno vydolovali. Některé rybníky jsou zabahněné, že bys tam našel sediment z  doby Netolického. Hele, já věděl, že ten domácí knedlíček neminou, druhého si vytáhneš ty, abys přispěl na pokutu.“ Byl nádherný večer, jako staré víno zlatožlutě zabarvení šupináči leželi v  sešlapaném rákosí, klidnou hladinu probarvenou sluncem dvacáté hodiny hladila mastná brka černých lysek, vysoké rákosí rušilo jako šum starého rádia a při něm jsem si uvědomil, že vlastně jsem zaostalý člověk. v  tuhle nejhezčí letní dobu si mám užívat Last Minute v  nějaké super destinaci, na turecké pláži s   drinkem v  ruce hltat bronz ženských stehen, nechat se tahat motorovým člunem, zabořit čumák do švédského stolu, nešidí mě tahle Jemčina? Nemám na tohle ještě času dost? Nad hlavami nám přelétla rybáři zatracovaná volavka, „podívej i  tahle ví, že tady jsou nejchutnější ryby, dva kapři stačí, teď si dáme ještě pivo na Hamru, co říkáš?“ To se mi hodilo, to byla božská náhrada za plážový drink! A večerní pláží mně byla hospoda čtyřstolka. Jeden stůl obsazený místními, druhý vodáky. Na kraj prostředního stolu na dosah Hamerským se hajný s   pozdravem „Petrův zdar“ uvelebil. Já pošilhával po vodácích, mezi nimiž jsem v  rychlosti našel dvě plonkové ženské. Jak hajný dosedl, místní natočili židle a začalo velké zpovídání, „Libore, tu probírku co jsi nechal synátorovi, to může rovnou topit sirkama, to nemáš lepší flek?“ První útok hajný odrazil, „tvůj mladej, Zdeňku, je moc vybíravej, dostal samovýrobu v  Meteli, že prej je tam moc mokro, tak jí má na suchém kopci!“. „A co ten drak před hájovnou, nepůjde po našich holkách?“ „Nemějte strach, tohle je zhrzená bezbranná dračice, ta vo princezny nestojí a princ se tady na Hamru těžko najde.“ „To chceš říct, že bude lítat až do Třeboně?“ „Říkám, že Habsburky nemůže ani cejtit a ta novodobá princátka nechce.“ „Kdes vůbec vzal tohle monstrum, Libore?“ Vzpomněl jsem si na varovná slova paní hajné o  slepicích a nohou pod stolem jsem hajného upozornil. Ten pochopil, „na Barrandově rozprodávali pohádkové kulisy.“ „Tak to jí zastřeš, aby se chudinka nerozmáčela!“ Potom přišel křížový výslech, co mně na rozdíl od hajného moc a moc zajímal, „A co ten tvůj mladej, Libore, za chvíli budou stát vraky až v  mokřinách, to je náročnej koníček, ten měl radši sbírat známky, nemyslíš!?“ Hajný byl útokem zaskočen, „a co s   ním mám dělat, já si ho nevybral, spadl mi shůry“. „Tak to mají nahoře pěknej bordel.“ Jiný štamgast se zetě zastával, „nechte mladého, mně spravil starej střep, co mi jinde v  servisu odmítli, a když něco klekne, přijede i  vo půl noci! Tolik náhradních dílů nikdo jinej pohromadě nemá“. „Jenomže by to nemusel mít na vobecním, vona stačí ta jeho zahrada, přece si musí jednou uvědomit, že je tu chráněná krajinka.“ Hajný bouchl mírně do stolu, „a to ho mám udat, nebo co? Holka mu nalítla, tak co mám dělat?!“ „Ty ho udávat nemusíš, máš mu domluvit, po něm už jdou ochranáři dávno, ale to by si musel na poště vyzvedávat obsílky, kam ta tvoje holka dala oči, Libore?“ „Do hoven“, rozčílil se hajný, „vy si myslíte, že mě to nějak těší? Já se té hájovně vyhýbám, jak můžu, a mladej na mě sere, jestli to chcete slyšet! Včera jsme stěhovali tu dračici před hájovnu, má dobrou tunu, ten vůl jel kolem na čtyřkolce, ani nezastavil!“ „Počkej, Libore, vždyť si říkal, že je to barrandovská atrapa!“ „Hovno atrapa, je pravá habsburská, možná ze Schonbrunnu, tesaná z  kamene!“ A bylo to venku, snad hajný nesáhne ještě do střev Vilémky! Mrkal jsem na něj, ale jeden štamgast naštěstí zavedl řeč jinam. „A když si to nakousl, Libore, ty čtyřkolky, to je taky věc, jezdí za ním kumpáni vyblbnout se, kdo to má poslouchat, a co všechno rozjezdí, tuhle rozbili krmelec, to bys mu taky měl zatrhnout!“ Hajný rezignoval, „no asi zaplatíme, co říkáš?“. i  když mi bylo hajného líto, neříkal jsem nic. Jeden štamgast si proto ještě trochu rýpavé legrace přidal, „a to nemluvím, Libore, vo tom, jak v  Nežárce pod Metelí smrdí kapři naftou, co se tam dostává potokem od mladého, to jsem jednoho kuchal a maso dělalo na vodě duhové fleky!“ Hajný naštěstí srandu pochopil, „blbče jeden, tebe bych chtěl vidět rybařit v  řece, zatím jsem tě vždycky viděl jenom na rybníce s   tučným úlovkem, z  toho máš mastné fleky, a že nejlepší kapři jsou na Hlubokém, to ty dobře víš!“. Poslední slova hajného rozpoutala vášnivou debatu, že si nikdo nevšiml nového příchozího, jenž se usadil k  malému rohovému stolečku. Já si uvědomil, že vlastně všichni obyvatelé vesniček v  tomto polesí jsou více či méně rybí pytláci. „Ho, ho, tak pozor, na Hlubokém rozhodně nejlepší kapři nejsou, lepší jsou na Saxu, nebo na Loučné!“ „Blbost, na pískovnách u  Vlkova!“ „Na pískovnách možná, ale jdi si to zkusit, budeš tam na jednoho kapra tvrdnout tři dny! Musíš chodit tam, kde jsou, podle mě nejlepší jsou na Dobré vůli!“ „Jo a kdepak se tam asi schováš, tam by tě Třeboňští brzo vyprášili kožich!“ Do hovoru najednou vstoupil štamgast, který si doposud hleděl jen piva. „Jestli si mám pochutnat na kaprovi, tak na tom s   omegou tři! A ty jsou…., ale to nemůžu prozradit, zmařil bych výzkum!“ „Co to plácáš, Véno, omegu tři mají jenom mořské ryby!“ „Divil by ses, kapři zrovna tak!“ „Jo, tak křížení s   treskou co? A musí jim solit rybník co?“ „Technickou solí z  Polska, hahaha!“ „Jste blbci, omega tři se dá naordinovat žrádlem! Krmí je lněným a konopným semenem! Je to ve výzkumu!“ „Tak nám řekni, na kterém rybníce!“ „Jo, vám zachutnají a výzkum bude v  hajzlu, protože rybník bude prázdnej co?“ „Nejmíň, pánové, smrdí na Tisým, ten má pískové dno a je regulovanej, myslím tím rybí obsádka, smí tam bejt třikrát míň kaprů, než na ostatních rybnících a tu újmu Třebonskejm stát dotuje, to se to panečku hoduje.“ „V tom má Láďa pravdu, je tam přísná ptačí rezervace, vono se totiž podle nových konvencí zjistilo, že všechny rybníky na Třeboňsku jsou časovaná ekologická bomba, všechny jsou předimenzovány kapry a kapr to je jak žravej buldozer! Převrací dno a všechno živý sežere!“ „Pánové, víte, co jste teď dali dohromady za moudro? Vždyť mi vlastně pomáháme snižovat rybí obsádku a tím prospíváme ekologii!“ Hajnej byl rád, že se hovor odklonil od mladého, ale svůj rybník si nekompromisně obhajoval, „Láďo, kdy si byl naposledy na Tisým?“ „Proč to chceš vědět?“ „No ptám se jen tak.“ „Dneska po ránu, a když se zejtra zastavíš, nakrmím tě rybíma hranolkama.“ „A dneska tady v  hospodě by to nešlo? Já totiž v  ruksaku vezu náhodou kapry z  Hlubokého, můžeme vyzkoušet, jestli je předčí ti dotovaní“, navrhl hajný. Hospodský opřený o  výčep, celou dobu s   napětím poslouchal, „ale v  kuchyni si budete šéfovat sami, včetně úklidu!“. Štamgast Láďa výzvu přijal, „půjč mi kolo a budu tu hned“. Hospodský na odcházejícího Láďu ještě křikl, a vyber pořádný kluky, já dám do placu ještě dva šupináče z  Novoplešského!“ Za to hospodský sklidil vášnivý potlesk. Hajný se ke mně naklonil, „Novoplešskej, kolem toho jsme jeli, rybník je to pěknej, v  lese, ale dost zabahněnej, s   tím neuspěje“.

V ten hospodský podvečer se sešlo šest nádherných šupináčů s   původem, dva páni Novoplesští, dva páni z  Hlubokého, dva páni z  Tisého a jako prémii skočil místní štamgast pře ulici do lednice pro ráno ulovenou štiku z  pískovny, ta ovšem byla sportovním rybářem oficiálně zapsána v  sumáři o  úlovcích. A protože ryb bylo opravdu dost, hajný se obrátil k  vodáckému stolu, „hledáme dobrovolníka do kuchyně, co personál po dobu vaření vypije, jde na můj vrub!“. Jedna ochotná vodačka zvedla nedobrovolně ruku sousedovu, „když nám sem hodíte nějaké odkrojky, tady šéfkuchař Martin se hlásí, má zdravotní knížku a deset let praxe na hotelu! A já se hlásím jako jeho asistentka!“. Pan vodák, asi se čtyřmi křížky, smířen s   osudem se zeptal, „a vo co jde? Krupicová kaše nebo smažák?“. „No dovolte, tady jsme na Třeboňsku, potřebujeme zhotovit degustační rybí mísu!“ „A z  jakých ryb je libo? Štika, candát, okoun, pstruh nebo siven?“ „Co blázníš, tady je přece odjakživa rybím králem kapr! Jenomže tihle kapři mají šlechtický původ páni Novopleští, páni z  Hlubokého, páni z  Tisého, nic lepšího nabídnout nemůžeme! Pak už jedině namísto grundlí střevle z  potoka!“ „To mi radši pojďte ukázat ty kapry.“ Hospodský poznal, že pán má asi s   vařením co dočinění, „ale pozor, moje kuchyň není hotelová, gulášové koření, kari, pepř, sůl, paprika, pět vajec, mouka a hádám, že nejvíc vás zajímá máslo a olej. Ty jsou na místě. Jo a půlka chleba! Tak hodně štěstí!“. Hajný dobrovolníkům vysvětlil, o  co jde a nabídl pomoc při stahování a filetování. Po hodině rozmetala ozón dvou nebo tří kuřáků nádherná vůně co se táhla z  kuchyně jak svatební vlečka. Chvíli na to přinesla rozjařená vodačka první, druhou a třetí mísu kapřích hranolků. Na každé míse byl kancelářskou sponkou přichycen papírek s   číslem jedna až tři. Nikdo z  přítomných v  lokálu netušil, jaký že rybník je číslům přiřazen. Ochutnávali jsme na prostředním stole spolu se čtyřmi zbylými vodáky. Asistentka kuchyně vydala příkaz, „každý si musí pamatovat číslo, pod nímž mu nejvíc chutná! Hodnotíte vůni tuhost masa a hlavně bahno, na bahno nezapomeňte, za půl hodiny proběhne sčítání hlasů! Pak bude následovat druhý chod!“ Prostřední stůl se ocitl v  obležení dychtící dvanáctičlenné poroty, zpočátku voňavé hranolky mizely jak do divokých prasat, později se porotci procházeli s   hranolky v  prstech a opravdu zodpovědně ochutnávali, přidávali na diskusi, dokonce zazněl rozhodný výkřik, „já mám jasno, kapra z  Tisýho si poznám, ale ovlivňovat nikoho nebudu, ať se ukáže, kdo má hubu fajnovou!“. Mně samotnému se v  hubě zprvu všechny vzorky smotaly, později jsem vyloučil mísu s   číslem dvě, tam jsem opravdu nepatrně zacítil ten charakteristický pach rybničního bahna, co je cítit při výlovu, nakonec jsem se rozhodl pro jedničku, jejíž maso bylo nejpevnější, ale kdyby se nesoutěžilo, tu božskou dobrotu bych hltal z  kterékoli mísy. v  té krásné hravé náladě, jsem se znovu vrátil k  myšlence, zda bych neměl být raději v  nějaké přihlouplé destinaci, jak dnes říkají atraktivním cestovním místům, s   barevným drinkem pozorovat barevné exotické ženy, dělat si planou naději na sežehlá tělíčka, nebo za slíznutí smetánky draze zaplatit. Přestože dno druhé mísy zakrývalo ještě několik zlatavých hranolků, nestranná kuchyňská asistentka ukončila první ochutnávku, „tak se hezky usadíme a spočteme si ručičky! Kdo si nejvíce pochutnal na první misce, tedy číslo jedna, zvedne ruku!“ Stejně tak vyzvala porotce k  druhému i  třetímu hlasování a počty si poznamenala. s   nedojedenou miskou se otočila na osamělého hosta k  rohovému stolečku, „nabídněte si rybí hranolky, pane“. Host, bezesporu otrok mobilního telefonu, jenž nedal z  ruky, milou nabídku nepřijal, „děkuji, jste moc hodná, ale já mám ryb, lidově řečeno, po krk“. Asistentka nainstalovala žadonivou kušničku, „ne ale takových, tohle je extra třída, prosím, prosím“. A s   kušničkou uspěla, pán přece jen několik hranolků sevřel do prstů, ochutnal a pochvalně kývl hlavou. Po chvíli vyběhla pomocnice opět z  kuchyně, „tihle jsou po mlynářsku, na kmínu a másle, druhé kolo je za stejných podmínek jako prvé!“. Tentokrát připravil pan kuchař tenké podkovky obalené v  mouce, opražené v  oleji a zalité máslem. Nesmírná dobrota. Před vyhlášením vítěze asistentka sdělila důležitou zprávu, „a nemyslete si, že vzorky z  prvního kola, byly pod stejným číslem jako ve druhém, tak to nebylo. A vítězem s   největším počtem hlasů je rybník Tisý! Druhý Hluboký a cenu útěchy získal Novopleský rybník!“ Po každém jmenovaném rybníku proběhl potlesk a za ten poslední, Novopleský, dostal pan hospodský honosnou cenu útěchy, kterou mu předal sám kuchař. Na pekáčku z  vlastní kuchyně, převzal pečenou štiku! Tady byla ovace nejbouřlivější, to za to, že ten dobrák poskytl prostor, nářadí a něco surovin pro tuhle jedinečnou zábavu, kterou, bohužel, trochu pokazil v  dobrém slova smyslu ten prevít s   telefonem od rohového stolečku! Hned jak odezněl potlesk, popošel ke stolu štamgastů a rozvinul řeč, kterou si budu dlouho doslovně pamatovat: „Pánové, měl bych pogratulovat vítězi, poděkovat za propagaci české ryby, na kterou ministerstvo přispělo nemalými penězi, měl bych také poděkovat za atrakci, kterou jsem si u  vás natočil, bude to výborný klip do reklamy, bohužel jako zaměstnanec Třeboňského rybářství děkovat nemohu, všichni víme, jak jste k  oněm kaprům přišli, a také jistě víme, že vítězný i  poražené rybníky patří naší akciové společnosti, které vaším počínáním vznikají nemalé ztráty.“ Ticho, jež zavládlo, nebývá snad ani při pytlácké akci, všichni do jednoho civěli na pána s   nasměrovaným mobilem a první kdo promluvil, byl vystrašený hospodský, „do prdele, to chcete ty naše pytlácký huby vokázat v  televizi? Aby nás všichni viděli? Včetně třeboňskejch rybářů?“. Pán s   mobilem si dal s   odpovědí načas, „no, to snad ani ne, to by naše akcie zcela určitě spadly na minimum, ale doma se tím pochlubím“. Všem štamgastům se ulevilo, hospodský popadl cenu útěchy a s   pekáčkem jí předával pánovi, „vemte si jí i  s   pekáčkem, není od vás, tahle je z  revíru Vlkovské pískovny, je poctivě zapsaná v  sumáři“. Pán chvíli váhal, potom schoval telefon, natáhl ruce pro pekáček, „no tak snad jako velkou raritu, děkuju“, ve dveřích se ještě obrátil, „ten záznam si nechám pro sebe, to vám mohu slíbit, věřím, že v  tomhle krásném kraji mají lidé i  jiné přednosti“. Dveře, jež obtěžkaný odcházející místo bouchnutí za sebou zavřel s   určitou něhou a noblesou, napovídaly, že neodcházel vzteklý ani s   nadšením, že byl jaksi po celou dobu soutěže mimo mísu. Po chvilce strnutí se probral štamgast Láďa, „a já pitomec ještě vykřikuju, že ty své kapry z  Tisýho poznám na sto honů, teď se budu bát, že budu mít za prdelí porybnýho, až půjdu na obyčejnou procházku“. Jiný štamgast vysokému napětí odlehčil, „pánové, na druhé straně, jaká jiná banda lupičů, pašeráků a mafiánů se může pochlubit, tak elegantním doznáním?! Buďme na to hrdi!“ „A ty to vydržíš, tady v  tom kraji, nezajít si ráno nebo večer pro boubelatýho kapříka? Dyť tu máme jinak hovno!“. Vodáci, co se celou dobu hihňali, a bylo jim o  moc lehčeji, přišli s   legrační myšlenkou, „a nebyl to náhodou takovej šikula, jako ve Vrchní prchni?“. Hajný, jemuž do řeči nebylo, vždyť to vlastně všechno zavinil, se vodáků chytil, „to bude vono a mi mu dobrovolně a s   Hujerskou poklonou podali pečenou štičku i  s   pekáčem!“. „Ba ne, pánové, tenhle na to nevypadal, možná si to představení pro sebe nechá, nebo se s   ním za odměnu pochlubí akorát pěkný sekretářce, ale na nás si posvítí, nám sem šoupne nějakýho moc prohnanýho porybnýho. A ten si posvítí i  na tvůj jídelní lístek, Jaroslave!“ „Copak já tu pořádám nějaký rybí hody? Dvakrát do tejdne mám kapra a to jenom vo největší sezóně, jak se vochladí, nikdo sem nepáchne, to přece víte!“ „Jardo, neomlouvej to, nám je to jasný, vono nebude tak zle, akorát holt musíme bejt šikovnější!“

Světla našich bicyklů se podobala dvěma bludičkám, co nocí lezou z  mokřin, „ale s   tím bahnem z  Novopleského, to jsem typoval dobře, to mi snad neupřeš?“, žadonil hajný, „a ne aby ses zmiňoval před ženou, zas by mi nadala do slepic“. Já si připomněl ta varovná slova hajné, že tenhle člověk nemůže být pytlákem, protože všechno vyklopí. A dnes toho hajný vyklopil nad míru, tenhle člověk je prostě slepice ze dvorku, ale neškodná, co bez oddechu snáší oranžové žloutky jako večerní slunce před deštěm. Ráno by bylo hezké, vzepjatá křídla Vilémky nasvítilo slunce deváté hodiny, ale ta moje hlavička, ta zbytková motolice, tohle na dlouhou cestu nevypadá, tohle bude plácání se v  okolí. Když jsem šel strčit hlavu pod pumpu, hajný montoval něco za stolečkem na dvoře, „dobré ránko, nahlásil jste v  práci volno?“ „Ne, akorát pozdní příchod, dokud to svinstvo z  těla nevyprchá a ty?“ „Stejně!“ „Ty alespoň nikam nemusíš, užíváš si dovolené“, hajný se chytil za hlavu, „mordje, já tam mám deset dřevorubců!“ „Kde? Mám jim zajet něco vyřídit?“, nabídl jsem se. „Ne, mám je v  hlavě a zrovna se zasekli do dubu! Jak jsme po těch kořalkách vůbec mohli dojet? Nevíš?“

Šlapat se mi v  ten den moc nechtělo, rozhodl jsem se, že zklidním hlavu trochou kultury a žaludek nastartuji něčím svůdným, obojí najdu v  Kardašce, restauraci, zajímavé náměstí, zámek či kostel. Projel jsem Cikar a značená trasa č.1170 mě dovedla přímo na náměstí. Vymetl jsem bufet, cukrárnu, kostel jsem nenašel, zřejmě jej v  minulosti nahrazoval zámek Kardašova Řečice, před nímž jsem na turistickém směrníku četl Hamr 12 km, pookřál jsem, Hamr po modré to znamená kolem Krkavecé hájovny, jíž jsem si vybavil ne toliko nepořádkem jako mladou kaktusářskou, neváhal jsem a modrou okusil. v  jednu hodinu jsem navázal přímé spojení. „Máte štěstí, pokud to štěstím pro vás je, zrovna jsem se přihnala s   taškou nákupu. Na Valu v  tom škytlo, v  Meteli za mostem jsem to odstavila a to mám být ve tři pro malého na Vilémce, ráno do školky a potom hnát do školy. Jak se tam dostanu, nevím.“ Podivil jsem se, „tak mladá a už jste maminka?“ Usmála se, „to proto, abych nebyla stará babička.“ „Máte tu tolik aut a musíte chodit pěšky? Je to snad jako s   kovářovic kobylou?“ „U nás je to trochu jinak, manžel to vylepšil, z  domova kovářovic kobyla vyběhne okovaná, ale vrátí se bosa. Kovář jí vždycky něco zrichtuje, ale zpátky přiběhne po svých, posledně mně to chcíplo ve Vlkově. z  těchhle aut už manžel všechny podkovy vybral, a tak z  nich dělám sociální ubytovny, ve Volze spí Sisi, Ladu si vyhlídla Žofie, já mám Romeo, myslím Alfu Romeo a to mi před chvílí chcíplo v  Meteli. Jo a v  bavoráku, jak víte, se válí Kníže, ten pobírá nejvyšší dávky, chcete se podívat?“ „Rád, o  šlechtické zodpovědnosti jsem doposud jen četl.“ Vedla mě plechovými uličkami k  tomu nejhonosnějšímu vraku s   vyrabovanými díly a vyvrácenými dveřmi, kde spal na položených kožených sedačkách kozel. A určitě ne ledajaký! „Podívejte, jak krásně spí, má habsburskou krev, čeká na restituce, co mu vyřizují potomci, za ním jezdí kozy až z  Telče i  z  Českého Rudolce, Kníže, slyšíš? Máme návštěvu.“ Kozel spal v  podivné poloze, jakoby hlavu držel na nejvyšším stupni pohotovosti, ale packy s   kopýtky byly propletené v  té nejlínější pozici, obdivoval jsem pastelově hnědě zabarvenou srst pod šedočerným hřbetem, nad kopýtky černé proužky jakoby kozel byl v  želízkách a jako šátek kolem krku mu svítila houně v  odstínu vypečené chlebíčkové veky. „Nevěděl jsem, že v  Čechách jsou Habsburkové na dávkách, nebuďte ho, třeba sní o  Pyrenejích.“ „To určitě, tomu se zdá akorát vo kozách, nedávno tu měl Kontesu z  Dolní Pěny, tu vroucně miloval, celý den nezamhouřil, vy si myslíte, že by mu bylo líp na horách než v  tomhle bavoráku? Minulej tejden se taky porval! Kamarádka přivezla svého kozla Viléma jako Viléma prvního, víte? Servali se jak psi. To byl nápad pustit Prušáka na pozemek Habsburka. Bůh ví, jak by dneska bylo, kdyby Vilém u  Hradce Králové dostal od Benedeka po hubě.“ Tenkrát mě ta mladá dáma znalostmi historie překvapila, „vy se zajímáte o  historii, o  Habsburky?“. „Co vám tady v  lesích zbývá? Všude to tu vyšlapali. A taky, je k  nim přes hranice kousek. No, snad ten můj kozel taky něco dostane, teď přijdou na řadu restituce církevní a potom zvířecí, von mi Kníže za mou péči snad nějakej plácek na žití přenechá.“ Nepochopil jsem, do jaké míry si dělala legraci, „tenhle plácek kolem hájovny není váš?“ „Je i  není, kousek pozemku, zrovna tenhle se šrotištěm patří nějakým svatým, přišli se podívat, když viděli ten galimatyáš, pomodlili se a odešli. Asi si spočítali, že by sanace jejich svatý řád položila. No a manžel teď říká, že už to vlastně uklidit nemůže, naopak vraky bude vrstvit na sebe, aby prej geodeti co jednou přijdou vyměřovat, neviděli z  jednoho konce na druhý. Tak jsem vám to pěkně vysvětlila a teď musím přemýšlet, jak se dostanu na Vilémku, tady je pojízdná akorát čtyřkolka, ale to by mě táta zastřelil.“ Ta její poslední slova, to bylo něco pro mě, vzpomněl jsem si na své zásluhy, „myslíte tou výstavní flintou zadovkou?“. Podívala se na mne dost přísně, „nevím o  čem to mluvíte, táta má kulovnici na kance a brokovnici na kachny, hádám, že na mě by zvolil broky!“. Hned mi napadlo, že z  chytrosti dělá hloupou, „víte, oni k  té zadovce stejně nejsou náboje a jestli chcete, mám na Vilémku cestu, doprovodím vás“. Najednou s   ní nebyla řeč, nejednou mlčením vyhlásila konec audience, když jsem si připadal, že jsem na obtíž, sáhl jsem pro svůj velký trumf a s   ním se pochlubil, „alespoň když jsem tu zadovku v  dračici objevil, náboje tam nebyly“. Rozevřela na mne oči, „tak vy jste ten tátovo mazánek, ten dobrodinec, co mu byl při stěhování ochotně k  ruce? A co se šťoural v  dračích střevech? Mě drazí rodiče nic neřekli, já jsem taky chtěla mít zásluhy! No, vy jste tedy slízl smetánku“, na chvíli se odmlčela, „víte, táta nic neudrží, za chvíli to budou vědět v  budějovickém muzeu, nebo se přihlásí nějakej Habsburk a flinta půjde z  domu, říkám mu, ať jí nevystavuje a nikde se nechlubí, divím se, že i  máma má pro tentokrát podobné choutky, tak vy si nosíte ten honosný pocit z  objevu a já utřela hubu? A to se mně zamlada tím drakem něco nastrašili, tohle vás bude stát ještě nějakej moc nóbl kaktus!“. Těšilo mě, že vím něco, co by mělo být jejich rodinným tajemstvím a hlavně, že přede mnou je ještě jedna povolená návštěva, ten nóbl kaktus jsem bral jako příkaz, od první chvíle jsem přemýšlel, kde jej tady v  okolí Jemčiny seženu. „Kníže se probudil, podívejte ty nepříčetné oči, určitě hledá kozu ze snu.“ Navázal jsem, „a víte, že kolikrát koukám stejně? Tenhle kozel mně opravdu jednoho šlechtice připomíná“. Usmála se, „a je to Habsburk, co? Já na té čtyřkolce opravdu na Vilémku jet nemohu, my máme také doma kolo, snad tam nějaká ta podkova zůstala, máte opravdu stejnou cestu?“. i  kdybych jí tenkrát neměl, ujít bych si jí nenechal. Přivedla napohled obstojné kolo, jen kluzáky odpružené vidlice, řetěz a konce bovdenů byly zaneřáděné, zřejmě namazány nějakým hustým motorovým olejem, na němž se nalepila nečistota. „Jen si to trochu dofouknu a pojedeme.“ Odvedla kolo před dílnu, spustila burácející kompresor a zasyčelo tisíc zmijí. „Jako beton, sáhněte.“ Kdyby tak myslela něco jiného než pláště bicyklu, pomyslel jsem si a nemohl si nevšimnout, jak jsou pláště zpuchřelé, dráty a všechny šroubky rezovaté, nechtěl jsem jí odrazovat od jízdy, na níž jsem se tolik těšil, „cestu budete řídit vy? Určitě znáte tu nejkratší, já bych jí protahoval jak úplatný soudce, kroutil bych se jak voda v  Nežárce, vás požene rodičovská zodpovědnost“. Možná jí zodpovědnost hnala, ale to kolo mělo tolik nedostatků, že jsme rychlejší než voda Nežárky určitě nebyli. Když jsem jakž takž zprovoznil zatuhlé řazení, zjistil jsem, že v  minulosti jezdili jen na třetím řadícím kolečku, zřejmě jinam nešlo zařadit, to kolečko bylo značně opotřebované, řetěz se vytáhl podle sjetých zubů a na ostatních neopotřebovaných kolečkách nemožně střílel, tedy přeskakoval, do kopce si tudíž nemohla ulehčit a já džentlmensky nabídl své kolo. Trochu se bála zvláště po mé instrukci, když ale ucítila tu lehkost to ševelení v  řazení, rozjela to jako uličnice na útěku. „Tedy, já už řídila kobyl, ze všech opadaly podkovy, tahle je asi první co je řádně okovaná, tahle mě ve štychu nenechá“. Zatímco ona jala jako kněžna na závodním koni, já na ufuněném pivovarském valachu, „takhle se tenkrát jezdilo Habsburkům a takhle Čechům“, funěl jsem za ní. „Museli jsme vás tenkrát držet na uzdě, přece jsme nemohli dopustit, aby Češi zastínili Rakušáky, ten Gavrilo Princip to pěkně zpackal, když se v  Sarajevu trefil, hlupák nevěděl, že rekonstrukce mocnářství už ležela na stole, mohl jste mít klisničku jako já.“ „Jenomže na stole ležela, jako tohle zvíře“, ukázal jsem na přejetou zaschlou krví zbarvenou lasičku při okraji silnice, zvířátko politovala, „chudák škodná, vidíte, tohle se Knížeti ani Sisi stát nemůže, každá svoboda je neúměrně vykoupena krví a co vy, že jste zavítal do našich lesů, houby suchem nerostou, turistky nejsou, hospod poskromnu, co vy tu vlastně hledáte?“. „Právě že tu nic takového není, jsem tady já.“ „A že se motáte zrovna kolem naší hájovny, nejste vy inspektor ze životního? Tedy ne pojištění, ale životního prostředí, manžel úřední obálky zásadně neotevírá, máčí je ve vyjetém oleji a pálí, prej odpustky nepotřebuje, když se ničím neprovinil. Kdybych podala žádost o  rozvod, nikdy by se to nedověděl.“ Zbystřil jsem, „a vy už jste si to ověřila?“. „Ne, přece Sisi a Knížete nepřipravím o  bydlení!“ Další zpovídání odmítla divokým šlápnutím do pedálů a ujížděla jako pominutá, nestíhal jsem, cesta byla do kopce, třetí kolečko jsem nezvládal, přední řazení vůbec nefungovalo, řetěz zůstal na velkém převodníku a to bylo na takový kopec příliš tuhé šlapání, najednou zabočila na lesní cestu, až jsem dostal strach, že mi s   mým krásným kolem nenávratně ujede. Na lesní cestě na mě čekala, „vezmeme to zkratkou terénem, ale připravte se na kopec a horší cestu!“. Dělalo jí radost, že mně ujíždí, já hnal, abych jí ještě trochu vyzpovídal, přece se takovádle ženská musí stydět za to hanebné bydlení, přece nemůže nevidět, že jsou místním trnem v  oku, a ty úřední obálky, ty mi zajímali nejvíc, za ten bordel a čtyřkolku měl by jít do vězení! Zakřičel jsem, „nejezděte tak rychle, jsou tu smrkové kořeny!“. Ty jsem vždycky nenáviděl, smrky koření mělce a z  lesních cest zvláště za mokra dělají nebezpečné drncalky! Nedala si říct, vybouleným kořenům se vyhýbala, ostatní přejížděla jak žulové dláždění. Nahoře na kopci jsem sotva vydechl, měl jsem před sebou dlouhý prudký sjezd jak z  pochroumaných schodů, ta divoška byla daleko přede mnou, těžké kolo jsem rozšlapal, bylo mi jedno, jestli jej kořeny pomordují, držel jsem pevně řídítka a nadskakoval jak kamení v  drtičce. Mizerné kořeny! Nejhorší byly ty šikmo přes cestu a právě jeden takový mohutný mizera mi vyhodil přední kolo mimo cestu a já sjížděl po jehličnatém svahu, kličkujíc mezi stromy. Nejdříve jsem prudce zmáčkl zadní brzdu, sotva jsem nepatrně zpomalil, ta potvora najednou selhala, brzdící páka se nevracela, zmáčkl jsem přední, ta něco zastala, to něco ale nebylo úměrné kořenitému svahu, ve kterém jsem přelétl přes řídítka, zády nalétl na smrk s   pahýly po větvích a po nich se sesul do jehličí. Cítil jsem dva bolestivé bodance, pod lopatkou a v  ledvině, lapal jsem po dechu a potil se bolestí. Každé nadechnutí, každý pohyb pravou rukou působil dusivou bolest pod lopatkou, měl jsem snahu nenechat se zahanbit, zvedl jsem bolavé tělo a pokoušel se postavit kolo, pod lopatku jak kdyby mi zarvali velkou injekci a ta ženská nikde, chytl jsem se stromu a volnou rukou stavěl kolo, bylo těžké jak nějaký starý harley, nakonec jsem jej postavil, nahrbil se, opřel o  řídítka a pomalu se sunul do svahu. Ploužil jsem se v  jejím směru v  očekávání, že se vrátí, že její přítomnost mě donutí překonat bolest a zahrát si na frajera. Po čtvrt hodině jsem ztratil naději, usadil se u  zašlého kamenného pomníčku, a začetl se do jmen ztrácejících se pod hnědo zelenou řasou. Podobný lesní pomníček, nikoli tak skromný a opuštěný, stojí v  lužním lese jen kousek od vody Nové řeky s   jediným jménem Ema Destinová. Tahle jména, alespoň podle letopočtu, patřila padlým v  první válce, do jejíhož chřtánu nás hodili Habsburkové, když člověk chtěl ševcovat, musel mít od nich povolení, když Čech měl touhu vydávat vlastní tiskoviny, musel od Habsburků získat souhlas, ale do války za jejich říši, to byla povinnost. s   bolestí v  zádech tady před zapomenutým pomníčkem jsem si uvědomil, co ta první potvora znamenala, údajně kvůli výstřelu Gavrila Principiho, jak o  něm dneska mluvila, keci, stejně by se to semlelo a potom na prohrané frontě bojoval mladý Hitler a ten porážku nepřipouštěl, ten věděl, že se jednou vrátí. Sáhl jsem pro mapu a hledal nějakou zkratku téhle zkratky, protože ona ta její moc zkratkou nebyla, ona se jenom potřebovala vyrajtovat na dobře stavěné a okované klisně. Jednu lesní cestičku na konci Novoplešského rybníka směrem na Cikar jsem objevil, opatrně jsem sešel smrkové schody a odbočil vpravo na vyšlapanou pěšinku, doufajíc, že se se svým kolem co nevidět setkám v  jeho plném zdraví. Nebýt kořenů pokoušel bych se jet, pokus jsem ale odložil na budoucí hladký asfalt. Asi po kilometru plahočení jsem za sebou zaslechl nějaké vzdálené brumlání a na první rovince uviděl známou postavu. Radostí jsem se napřímil, a ještě více zaradoval, že nejdu špatně, že budu mít společníka, protože s   holí jako Krakonoš, mě doháněl hajný. Jak mě poznal, přidal do kroku, „ty už nevíš, jak si tu cestu ztížit viď? Copak tady je to na kolo? A kde si vzal tohle?“. Viděl jsem, že je trochu pod parou, ale údiv nepředstíral, ten byl opravdový, sedl si na bobek a prohlížel si to mastnotou špinavé kolo. „Ty si ho našel, chlapče zlatá? Ty si se koupal na Novoplešském rybníce? Ty nám nosíš samé štěstí. Ten blbec, ten náš mladej, ho tam utopil, jezdil na ledu, probořil se a kolo tam nechal, že prej zjara až povolí ledy, hovno! Nechal ho tam! Víš kolik je jeho saldo? To jsem se právě dověděl v  hospodě na Hamru, mínus osmset tisíc, ten blbec dluží, kam se podívá! Tak ty si vylovil kolečko, co jsem Leničce koupil k  narozeninám? Ale je to nějaký mastný, nezdá se tě? Že by tam byli tak tuční kapři?“ Hajný na mě koukal jak na zachránce, nevěděl jsem, co mám říct, kazit mu radost? A také mi bylo jasné, proč selhala brzda, zatáhl jsem za lanko a z  bovdenu jej vytáhl přerezovatělé, „no a tady je výsledek, podívejte, hodil jsem hubu a napíchl se na strom. Jel jsem s   vaší Lenkou, půjčil jsem jí moje kolo, rozjela to a ztratili jsme se z  dohledu“. „Co to povídáš? Ty si jel s   naší Leničkou? A proč, prosím tě? Vždyť ona si měla na hájovně vyzvednout malého. Co blbne ta holka? Tedy ne, že bych nechtěl, abys jí poznal, víš, že ten blbec dluží i  elektrárnám? Říkala pošťačka, že mu chodí jedna úřední za druhou!“ Svědomí mě donutilo říci, jak to s   kolem bylo. „Tak Lence už to zase někde chcíplo? A že by ho vylovil ten blbec? Tomu se mi nechce věřit! Víš co? Stavíme se na Cikaru na jedno!“ To pro mne byla vzpruha, to mně vytrhlo volskou jehlu ze zad, snažil jsem se držet s   hajným krok a za ním chytal úryvky jeho klení na nepovedeného mladého. Na Cikaru nebylo o  moc líp, po vřelém uvítání se jeden štamgast utrhl, „a co ten tvůj mladej, Libore, kdypak se přiharcuje s   penězi? Já už mu čekat nebudu, vnučka má vdavky tak bych jí rád něco dal!“. Hajný se ohradil, „a co s   tím chodíš za mnou? Rozbij mu hubu, když nechce dát a je to!“ „Jenomže, Libore, on tady nedluží jenom mně, to by musel mít hubu na fašírku!“ Hospodský se hajného zastal, „za blbost se platí, pánové, všichni jste věděli, že je slibotechna, všichni jste věděli, že Jardovi vyměnil díly z  auta za staré braky, tak nechte Libora na pokoji, von si ho nevybral, byl mu dán shůry“. „No to mají na nebi pěknej bordel!“ A ještě jeden host si vylil dušičku, „dokud nám spravoval ty naše vojetiny, tak jsme byli zticha, jenomže vono to teď prasklo, já si myslím, že ty peníze už nikdo neuvidí, jenom by mě zajímalo, kam všechny zmizely, ta tvé dcera, Libore, aby si žila za naše jako habsburská císařovna!“. Tohle se hajného dotklo, poručil lahev slivovice, „tohle máte ode mne za úroky z  prodlení, a jestli chcete vědět, kam vaše peníze zmizely, dejte to k  soudu!“. Hajný se zvedl, já jej s   bolestí a zklamáním z  narušeného pití následoval. Hospodský položil roztočené pivo, „Libore, přece se z  hospody nenecháš vyrejpat, voni mají peněz dost, podívej se na ta bříška!“ Hajného nezastavil, já jako hrbatý nohsled jsem ve dveřích zaslechl poslední narážku, „mi máme možná vypasená bříška, ale to jeho šňupání také něco stojí“. Došlo mi to až venku, ale hajnému jsem ta slova netlumočil, tady v  těch končinách byl mezi lidmi něco jako velebníček, protože každý potřeboval nějaké to levné dřevo na topení a znepřátelit si zdroj, byl by drahý špás. Venku hajný zabědoval, „taky by tu mohla být ještě jedna hospoda, jenomže kdo by se tady na Cikaru uživil? i  tahle je sezonní, říjnem zavírá, mordě, do Kardašky je daleko, holt si dáme slivovici u  paní hajné, to zas budou pohledy, copak to ale jde bez pití, když ten pitomec“, mávl rukou, „darmo mluvit, a ty dopajdáš nebo mám zavolat panímámě?“.

Na hájovně bylo živo, už z  dálky jsme kolem dračice Vilémky viděli pobíhat turisty. Pobíhali s   foťáčky, a vyhřátého kamenného dráčka zabírali z  nekonečna pozic, „podívej, jak to tam panímáma řídí, neříkal jsem, že Vilémka přitáhne turisty? A kdyby viděli tu flintu“, pochvaloval si hajný. Já měl myšlenky utopené v  bolesti a hlavně jsem potřeboval vidět své kolo zdravé, protože tu co na něm ujela, jsem zde neviděl, nám vyšla v  ústrety panímáma, „kdepak jste, já se jich nemohu zbavit, kolem draka lítají jak splašení, moc jim nerozumím, vlastně vůbec, vy německy umíte, mladý pane? Lenka vás jela hledat, že prej jste se loudal, není vám něco?“ Zaradoval jsem se, jela mi hledat, kolo žije! Němčina splašených turistů mně do uší nelahodila, ale podle zaparkovaného bavoráka, jsem usoudil, že to nebudou nějací vidláci ani státní vědci či zapálení historici. z  prořídlého překladu jsem si dával dohromady, že jim jde o  vizáž draka, něco jako dvojník, hlavy otočené do sebe! To mně nedávalo smysl. Tihle lidé si nás vůbec nevšímali, chovali se jako doma, byť s   omluvou mě dokonce jeden odstrčil, aby měl volný průzor pro snímky. Kdyby spouště fotoaparátů rachotily jako ty dřívější mechanické, bylo by to jak na tkalcovském stavu. Hajný mi zalomcoval s   ramenem, „ty víš, vo co jim jde? Já slyším vo samých brášcích, jeden že čumí doleva, druhý doprava, jenomže prej mají čumět na sebe, rozumíš tomu?“ Rozuměl jsem stejně jako hajný. Najednou se všech pět suverénů, mezi nimi jedna žena, sebralo a mírným sotva znatelným pokynutím nasedli do auta. Hajná si povzdechla, „tak já myslela, že u  nás alespoň přespí“. Manžel ženu konejšil, máš tu nás dva, to ti nestačí? Víš, že to Lenčino kolo je na světě? Podívej!“. Teprve teď jsem si všiml asi tříletého kloučka, co se po boku hajné usmíval na přijíždějící cyklistku. Usmíval se stejně jako já, neboť mé kolo po prvním ohledání zdálo se být v  pořádku.

Opláchl jsem jemčinský pot, v  zrcadle prohlédl bolestivá záda a dojedl nouzový proviant, jímž byla jedna horalka. Uvažoval jsem, že zajedu do Kardašky na večeři na tom mém kole bolest snadno překonám. Zaťukala divá cyklistka, a jak jsem pochopil, také maminka onoho kloučka, „mám vyřídit pozvání na večeři a také jsem se vám přišla omluvit, já to kolo namazala, když jsem ho vylovila, ale ty brzdy to já netušila“. „Tak to jste vy tak elegantně mazala? Takhle se mažou dorty polevou a zdobí šlehačkou. Do bovdenu se ta vaše kolomaz nedostala, tam zůstala voda a krmila rez, jak dlouho bylo v  rybníce?“ „Od prosince do května.“ „Půl roku leželo v  bahně a kapři jej ovívali? To ještě pěkně dopadlo, a co ta má habsburská klisna, jelo se vám dobře?“ „Splašila se mi a nešla zastavit, ale vás jsem hledala, netušila jsem, že se potkáte s   tátou na jeho zkratce, tu jsem neprojela.“ Zatáhnout tuhle vdanou holčičku na pokoj, bylo by po bolesti, pomyslel jsem si. Obličejík má takový hezky vymalovaný, jako od Maneta, ten by jí ale kůži zesvětlal tehdejší době, mezi těmi autovraky holt to pálí jako u  moře, ale asi má chudinka pořád hlad, nebo se dělí s   kozami, že je docela bez sádla, kulaté boky to ale má, ty už splnily svůj účel, tam už se jeden svišť zabydlel, a jeho volání zvenku jsem právě zaslechl, „mami tak už jdeš?“ Pousmála se, „slyšíte? Zlaté čtyři kozičky. Tak nezapomeňte na večeři“. Když jsem přicházel k  venkovnímu stolu, cítil jsem se jako vetřelec, pokud tam seděl jen hajný a kořalka byla na stole, tak to šlo, ke stolu kde sedí rodinka pohromadě, tedy až na jednoho povedence to jen tak nebylo, a já jej snad měl nahradit? Hajný byl ještě pod parou a pomohl mě, „to byl drahej doprovod z  hájovny na hájovnu co? Zachránil si hubu někomu jinýmu, lanka od brzd jsou docela sežraná, no, mysli si, že to byli loupežníci a že si zachránil lesní žínku!“. „Pojďte, máte tu čestné místo“, vyzvala mě hajná do čela stolu. Divil jsem se, že hajný zachoval klid. Po tom co se odpoledne dozvěděl, jsem předpokládal, že to v  sobě nenechá. Dobrou večeři ten smažený květáček se žlutým brambůrkem nezkazil. Při společném jídle jsem si je prohlížel, na dcerce jsem vyhledával rodičovské znaky na vnoučeti jakbysmet. Byl to hezkej klouček, přede mnou trochu stydlivej, ale když jsem udělal naschvál nějakou grimasu, chytil se, pousmál, a nespouštěl mě z  očí. Oslovovali jej Pavlíku a maminka jej pochválila, „má před vámi nějaký respekt, jindy ho musíme krmit v  běhu, viď, Pavlíku?“. Sotva hajný dojedl, odběhl pro kořalku, na jejíž požití se krásně vymluvil, „já úplně zapomněl, vždyť ty potřebuješ otupit bolest, převážet po vlastní ose stroj co se půl roku válel v  bahně kaprům pod zadkama, to je hrdinství!“. Na kořalku jsem se třásl zrovna jako on, ale trocha maskovacího manévru neškodilo, „ale žádné hrdinství, když bylo tak pěkně namazané, jelo samo“. „Hlavně z  toho kopce viď? Co kdyby ses majznul do hlavy? Tak na to, že to dobře dopadlo.“ Hajný přistrčil skleničku, já chvíli váhal, ale falešné zdržení prokoukla hajná, „také jste se mohl nabodnout na větev a uschnout, co manželi? To znovuzrození bude chtít druhou i  třetí, nemám pravdu?“. i  přes tohle jemné varování si sama o  jednu skleničku řekla, leželi jí v  hlavě ti suverénní turisté, „dneska nebudu spát, co oni tu mohli pohledávat? Chovali se jak za c. k.. „Mami za c. k. by náš tatínek šel tu flintu odevzdat a možná si vysloužil vyznamenání, jak jsem se dočetla, ono se tenkrát hodně vyznamenávalo.“ Hajný oponoval, „vyznamenávalo, ale také za kdejaký prd zavíralo, hlavně za to české reptání, pánové z  Vídně nás drželi moc zkrátka“. „Divíte se?, navázal jsem, „ono udržet tak obrovskou říši od Polska po Itálii s   takovou ostudou od Prusů a proti vůli většiny? To něco obnášelo. Hlavně když člověk měl v  partě srbské divochy, věčně nespokojené Maďary, z  balkánského křídla vyháněl Osmany, hlídal rejpala Borovského, aby se to vzteky nezavíralo“. Hajný mávl rukou, „no jo, furt lepší než Rusáci! A co ta naše dračice? Líbila se jim co? Však oni ještě přijdou na nocleh, nezoufej, mámo!“. „Nezoufám si nad noclehem, na příští týden je zamluveno, ale ona se jim nějak moc líbila, dokonce jí ze zadku seškrabali stoletou vrstvu řasy, a víte, co znamená v  němčině es ist entfírung? Já se dívala, je to únos, dobře jsem to slyšela“. Dcera Lenka maminku konejšila, „mami, ta tvá němčina, ty rozumíš, co si povídají straky mezi sebou, poznáš na hlase, kdy starej Bárta obelhává Bártovou, ale německy? Pusť to z  hlavy“. Tehdy jsem ale musel dát panímámě za pravdu, i  já se svou polovičatou němčinou to slovo od záhadných návštěvníků zaslechl, dokonce jsem nepřeslechl souvislost, neboť za tímto slovem následovala slova Bruder und Familia zu sein komplet, tedy v  mém chabém překladu „to je únos bratra a rodina má být kompletní“, tohle jsem také v  ten večer u  stolu přednesl. „A co jako myslíš, že tím myslí?, zeptal se hajný. „To může znamenat ledacos“, zamyslel jsem se, „vy jste nikdy nepátrali od minulých majitelů, kde se dračice vzala? Přece tohle je pěkná kamenická práce, tu někdo musel objednat, zaplatit, někam dopravit, to c. a k. napovídá, že kameník tesal až po roce 1867, a flinta shodou okolností zadovka, se kterou se vytasili Prusové u  Hradce, nemůže to být nějaký zdokonalený prototyp?“ Hajnému se rozzářily oči, „slyšíš, mámo, co nám zdobí chodbu za poklad?“. Dcera Lenka prohloubila mé načaté myšlenky, „a teď je po ní sháňka, potřebují flintu na třetí světovou a náš tatínek jí klidně nechá turistům na dosah“. Pokýval jsem hlavou, „na tom něco je, třeba vědí, že se kdysi ztratila prapradědečkovi, třeba vědí, co Vilémka ukrývá“. Hajný se vylekal jako dítě, „ty myslíš, že bych tu flintu měl dát do šatníku pod kabát?“ Lenka si posadila malého Pavlíka na klín, „nebo jí dej k  nám, já tě jí schovám, že jí nenajdu ani já“. Hajného svojí nabídkou vydráždila, „to víš, k  vám. Aby s   ní ten doveda zalepil nějakej dluh viď? Musíme si o  tom ještě promluvit“. Hajné se manželův tón nelíbil, „tohle si nechte na jindy, nejsme tu sami, já jsem vás vlastně chtěla překvapit, já jsem tu naší hájovnu i  s   nafocenou dračicí poslala do internetového seznamu ubytoven na Třeboňsku, Vilémce to tam moc sluší, nebýt jí, je naše hájovna jak pastouška“, najednou se zamyslela, „jo…, tak teď bude na mně, že jí vyčmuchali, je to tak?“. Hajný spráskl ruce, „tak ty budeš velkopodnikatelka, hoteliérka? A cos jim nabídla? Pivní lázeň ve vaně na dvoře? Erotické masáže v  ostružiní a malinoví? Tak ty ses nám, babičko naše, zmodernizovala?“. Tím rozesmál malého Pavlíka, vyskočil mamince z  klína a přitulil se k  babičce, „babi, vždyť máš starej počítač, jakpak si to udělala?“ Babička jej pohladila, „starej, ale budu mít novej“, provinile se podívala na hajného, „tedy pokud to dědeček přežije, Pavlíku“. Když jsme si společně zašťourali do Habsburků, do křivdy, jež se nám stala po porážce u  Hradce Králové a na níž nejvíc vydělali Uhrové, rozloučil jsem se, nechal rodinu o  samotě a šel se projít ztemnělou Jemčinou.

Teď už jí hajnej za manželovy dluhy určitě dusí, říkal jsem si unášen nočním tichem, černou vůní vlahého lesa a třpytivou průrvou nad hlavou. Že zůstala spát na hájovně, se jí asi dneska nevyplatí, doposud se hajný styděl za ten mrdník na Krkavecké hájovně, teď ještě za dluhy místním a kdybych se zmínil, že mladého podezírají ze šňupání, asi by nabil kulovnici. Ticho mě nepouštělo dál do lesa, teď v  noci jsem se ho bál víc než městského šumu, otočil jsem se a viděl, že dvůr hájovny už byl temný. Poplácal jsem vyhřátou dračici Vilémku, vyhoupl se na křídlo a uvelebil. Hvězd bylo jak drobných v  automatu, ne ale páté přes deváté, byly spořádané jako každý den, každý rok i  každé století, zadíval jsem se na Velký vůz, nohy vynesl za krk Vilémky a přemýšlel o  té rodině z  hájovny. Je ona jedináček? Hajný doposud o  sourozencích nemluvil, jestli je jejich Lenka jedináček, potěš pánbů, vzít si vola co by převrátil Jemčinu naruby a ještě podvedl místní, to postavení hajného co by velebníčka, pěkně komplikuje, za chvíli aby se bál mezi lidi, protože tady se dluhům těžko utíká, tady zná každý každého, nedivil bych se, kdyby za mladého cáloval jen proto, aby přes uniformu nemusel navlíkat ostudný kabátek. Vilémka tlačila do kostí, nebýt úkazu, jenž mi vylekal a vzápětí potěšil, svezl bych se do trávy. Na protější křídlo se z  ničeho nic vyhoupla Lenka, přikradla se jak kuna. Mluvila tiše, „musím jí vyvážit, abyste jí nepřevrátil, vám se ještě nechce spát?“ Pod těmi hvězdami její snědá pleť ještě více tmavla, oční bělmo zazářilo jak dva rovnoběžné meteority. Nemohl jsem dát najevo takový nával radosti a suše odpověděl, „komu by se chtělo, dneska jsem toho prožil, že by mě stejně budily divoké sny a bolavá žebra, raději se tu nechám ozařovat tím možná už dávno vyhaslým světlem z  voje Velkého vozu, kampak ten asi peláší?“. Uvelebila se stejně jako já ovšem bez bolavých žeber, jimž kámen Vilémky nepřál, nohy v  teniskách vynesla stejně tak na krk Vilémky, jimiž zatěžkala ty mé, „nevadí vám to? Teď je dračice v  dokonalé rovnováze, stejně vám nezapomenu, že jsem u  toho nebyla, komu se přihodí najít opravdivý poklad s   takovou kulantní romantikou? Alespoň táta mohl zavolat, než jste jí otevřeli“. „Váš otec volal na vašeho manžela, ten by vám určitě dal vědět.“ Ruce dala pod hlavu, „tím si nejsem tak jista, závodili, kdo dřív z  Mnicha do Metele, to je přednější, než nějaká dračice, ale máma měla zavolat už kvůli Pavlíkovi“. Konejšil jsem ji, „buďte ráda, že nic neviděl, mně se zdá, že se kolem té flinty ještě něco semele, čím míň očí vidělo, kde jsme jí vyštrachali, o  to bude líp“. „Když byl u  toho táta, to je, jako by tu byly všichni z  CHKO Třeboňsko, včetně knížete Schwarzenberga.“ Musel jsem hajného obhájit, „náhodou, když jsme byli v  hospodě na Hamru, neřekl o  flintě ani slovo“. Zasmála se, „o flintě možná ne, ale že jsem se v  samoobsluze ve Veselý dozvěděla, jak se hamerští pytláci v  čele s   hajným přiznali nejvyššímu třeboňskému panu baštýři se svými úlovky, to se tátovi povedlo“. Jen těžko jsem hledal hlubší slova obhajoby, „to nesmíte tak brát, to se někdy v  hospodách stává, od toho jsou, aby se tam člověk všechno dozvěděl“. s   hlavou podloženou dlaněmi se dívala do hvězd, „pěkně děkuju, aby se tam člověk, kterej s   tím nemá co společného, dovídal, jak je jeho mladej zadluženej?“. Nemýlil jsem se, dostala kapky od táty, měl jsem jedinečnou šanci něco vytáhnout, ale opatrnost byla na místě, „vy myslíte manžela? Ten to brzo splatí, je pracovitej, chválí si ho, jak umí spravit staré auťáky, a místní staré střepy potřebují na dřevo, tahat z  lesa vozejky polen“. Má opatrnost vzala za své, „jo tak vy už jste slyšel? Vy jste tam s   tatínkem poslouchal, nemýlím se?“. Přiznal jsem prohru, „byl a slyšel“. Natočila se ke mně, „ale že mu leckdo za opravu střepů dodnes nezaplatil, tím se nepochlubili? Že má na hájovně což je jim trnem v  oku, skladiště náhradních dílu pro ty jejich rachotiny, to mu nepochválili?“, uvelebila se zpátky, zavrtala oči do hvězd a po chvíli rozjímání jim sdělila, „já vím, že jsem to podělala, že táta měl pravdu, nesnášel ho od první chvíle, denně mi do hlavy vtloukal scénáře, jak to dopadne, jenomže…., jenomže. Vy jste nikdy nešlápl vedle?“. Neomaleně jsem odpověděl, „vedle jo, ale přímo do hovna ne“. Neurazila se. Dál jsem si netroufal a nechal jí zpovídat hvězdami. „Vždyť já se vlastně nechala nachytat jako ty důvěřivé babky na předváděčkách, teď mám vysavač, ale ten olej nevezme, hrnce a kastroly, ale vařit není z  čeho, zdravotní matrace na páteř, ale nervy na dranc. A jak jsem slyšela, zadlužena jsem až po uši, neboť manželé sdílí dobré i  špatné, je to tak?“ Neodpověděl jsem, proto druhou otázku položila hvězdám, „Lyro, Panno, Vodnáři, co dobrého v  manželství že já sdílím?“ Troufl jsem si odpovědět za souhvězdí severní hvězdné oblohy a přes rukáv procedil, „máš pěkného syna, děvo z  hájovny“. Otočila se na mě, „nevěděla jsem, že si s   Lyrou, Pannou a Vodnářem tykáme, tak ať laskavě chvíli počkají, přijdu hned“. Seskočila z  těla Vilémky a vpochodovala do vrat hájovny. Lebedil jsem si, ležel jsem tu vedle pěkné mladé paničky a jak je vidět ne příliš spokojené se svým protějškem, to přece zbavuje každého slušného vetřelce výčitek, to přece je podaná pomocná ruka, promluvil jsem rovněž tiše ke hvězdám, „Lyro, Panno, Vodnáři, já bych toho jejího zadluženého automechanika s   chutí zaskočil“. Vyhupla zpátky na Vilémku, k  mé radosti s   lahvinkou a skleničky po kapsách. Sedli jsme si každý na bázi svého křídla, na kamenný hřbet položili skleničky, já nalil a jí vybídl, „tak na tykání krásné paní lesů s   hvězdnou oblohou“. Sotva položila skleničku na hřbet Vilémky, dolil jsem, viděl jsem, že to potřebuje, uvelebila se jako poprvé, jednu dlaň pod hlavu, druhou rukou si položila skleničku na rovné bříško a štěbetala si do hvězd, „myslíš tu paní lesů, co je zaneřádila rezavými kastlemi? A zklamala opravdového uniformovaného pána zdejších lesů? To všechno, věř mi nebo ne, hvězdná obloho, bylo z  lásky, a jak jsem později zjistila, ta láska mně zapomněla přidělit slepeckou hůl a já šlápla do kýble s   vyjetým volejem, kde se před zpopelněním máčí neotevřené úřední obálky“. Najednou nadzvedla hlavu a tu skleničku do sebe hodila jak hospodský dychtivec. Otočila se na bok, do moc a moc nepohodlné polohy a položila mi nepohodlnou otázku, „tobě se to nikdy nestalo, zamilovat se do nějaké nevšední, co měla rozumnější plány než vrstevnice?“, nepočkala na odpověď, „vidíš, mě se to stalo. Jenomže…., jenomže.“ Tímhle vysvětlením jsem se nespokojil, „jenomže tvůj táta říkal, že si letěla z  rodného hnízdečka rovnou do kovošrotu“. „Aha, tak tatínek už se tě u  slivovice vypovídal, no má pravdu, jenomže podle zamilovaných řečí ten z  kovošrotu měl mít do roka na bráně čtyři stříbrné kruhy a pod ním honosný nápis Audi, a za bránou autoservis jak z  pohádky a v  něm můj čistě oděný milovaný manžel udělující příkazy zaměstnancům, zatímco ten můj básnil, vrstevníci čvachtali u  piva o  blbostech, předváděli si telefony, vsázeli se, kdo první dostane Danušku Drábovou, tedy ne tu atomovou, tahle byla z  Kardašky, tudíž má volba byla jasná, dokonce se mi i  líbil, přestože jsem musela čelit katastrofickým vizím táty a mámy, nakonec přece jen souhlasili se zplnoletněním a svatba měla být pro ně poslední nadějí, že se dočkají nějaké otcovské zodpovědnosti, neboť Pavlík byl na cestě. Nedočkali se, naopak, poslední sladké televizní seriály, jimiž jsem se vyzbrojila do života, vzaly za své. Lyro, Panno, já se ale naučila zatloukat hřebíky, tmelit spáry kolem vany, zavrtávat hmoždinky, měnit těsnění v  kohoutcích a běhat po úřadech, která má takové štěstí? Vodnáři, a to všechno táhnu z  mateřské! Tak mi řekni, proč když se každej den od rána do večera vrtá v  motorech, nesmrdí korunou?“, nechala hvězdy odpočinout, otočila se na mne, „tak a teď jsem zvědava, co mi na to ti chytráci nahoře, odpoví“. Ačkoliv to všechno brala jako srandu, nepochyboval jsem, že měla smolnou volbu, ledacos jsem věděl od hajného a sama Krkavecká hájovna mluvila jasně. Nevěděl jsem, jestli mám pochlebovat, nebo utěšovat, nakonec jsem zvolil komunikaci přes hvězdy, bezbolestně jsem se uvelebil, dlaněmi podložil hlavu a povídal do hvězd, „Lyru zajímá, že u  vás dole máte takové jedno přísloví „co nezabije, posílí“ je pravdivé?“. Přes hvězdy jsem přijal odpověď, „vždyť říkám, že jsem se díky soužití s   chlapem naučila zavrtávat hmoždinky a nejen je, umím přidrátovat vejfuk, a vyndávat háčky rybám, která v  mém věku tohle umí?“. Neváhal jsem a vyslal další otázku, „Panna se ptá, jak bolí takové zklamání?“. „Jako žihadlo!“ Já si vyžádal doplňující odpověď, „Panna myslela, jak to bolí uvnitř“. „Asi jako když dědkovi Kožíškovi praskly žaludeční vředy“. Usoudil jsem, že je zbytečné mámit pohádku o  raněném, zklamaném srdci a zeptal se za Vodnáře, „jak dlouho tohle tvůj mladý organismus vydrží?“ „Tím že jsem podcenila všechna varování, musím odolávat stoleté vodě jak hráz Rožmberka.“ Poslední odpověď byla rozhodující, netroufá si kňučet mamince a tatínkovi do ramene, protože rada zkušených jí nebyla dost dobrá. Mladá neškodná hrdost není až tak špatná vlastnost. Všiml jsem si, jak po mně pošilhává, s   napětím jako při zkoušce očekávala další otázku, tu jsem po chvíli nesměle položil, „a jakého tátu má malý Pavlík? Ptá se dodatečně hvězdná Panna“. Do očekávané odpovědi jsem uviděl nejméně tři jasné meteority. „A co je Panně do toho? Vždycky je nespravedlivé, když jeden o  druhého moc stojí a druhý o  prvého ne, tedy přeneseno menší o  většího ano větší o  menšího ne, ale to každá stará panna přece musí znát.“ Zamotala mi hlavu, v  souvislosti se starou pannou jsem zprvu myslel na přirození, než jsem pochopil, že malý Pavlík o  fotra ano, fotr o  Pavlíka ne. Nalil jsem skleničky, usedli jsme proti sobě, opřeli každý o  své křídlo a horlivě klopili. Trochu opilecky vydechla, „no já myslím, že hvězdná obloha o  mně ví ažaž, zatím co o  tobě jen to jak si shrábl slávu za zlatou flintu, nechceš to napravit?“. Nechtělo se mi mluvit zeširoka, ani sdělovat svůj životopis proto jsem odpověď odbil, „co se týče zklamání, jsem zatím panic, snad krom toho, že mi neúměrně hynou pravokořenné echinomastusy“. „Aha, tak já si tu nocí připíjím se správňasem?“ „To říci nemohu, ale tebe a jemčinské lesy bych nešidil.“ Najednou jsem tuhle mladou paničku chytl za obě ruce, odlepili jsme okřídlená záda, přitáhli se k  sobě a hubičkovali se jak pasáček s   princeznou. Prásk ho! Láhev slivovice co stála mezi námi na hřbetu Vilémky, se skutálela a roztříštila o  kamenný sokl. „A je pokřtěna“, zašeptala. Za těchhle nočních průzkumných líbánek v  odéru prchající slivovice, jsem si nemohl nevšimnout poodhrnuté záclony a rozespalého mužského obličeje. Zamumlal jsem do rtů, „střepy přinášejí štěstí“.

Ráno mi bylo bolestné, ne toliko ze slivovice, jako z  pohnutek v  duši. Nechtěl jsem se nikomu ukázat, Lence, hajnému ani panímámě, určitě se muže ptala, co to bylo v  noci za ránu a jak jej znám, slepičil. Vůbec to byl včera zvláštní pocit, líbat se před otcem se zadanou dcerou, bez nenamířené kulovnice. Probudil jsem se před kohoutem a všechno opojení zpětně prožíval. Najednou jsem vyskočil, oblékl se, vzal potřebné na toulání Jemčinou, v  chodbě popadl kolo a vyšel do dvora. Jako naschvál na malém zápraží stál hajný, drobně se usmíval a zdviženým prstem dobrácky pohrozil, „kam tak časně, ty Donchuáne?“. Zahořely mi uši studem, díval jsem se do řídítek a bědoval, „to bylo včera slivovice“. Hajný opřel lokty o  zábradlí zápraží, „ono by to šlo i  bez ní, Dochuáne, večeře je v  sedm!“ Měl jsem před sebou poslední noc na hájovně, svitla mi naděje, že by se mohlo opakovat něco podobného včerejšku, ale posvěcení pantátou bylo divné, nezvyklé mladého musel opravdu nenávidět, když mi na místě nezmydlil, nevyhodil a ještě mi připomíná společnou večeři, jako kdyby mi servíroval s   jídlem i  dceru. Slušně jsem se rozloučil a až do odpoledne se klikatil Jemčinou jak ta Nežárka. Opět jsem si uvědomil tichý blahobyt lesů a rybníků z  pohledu dočasného návštěvníka, jenž nemusí připravovat zásobu dřeva na zimu, po každé menší povodni čelit komárům zrozeným v  mokřinách Nežárky, hezky se to jezdí vesničkami, kde je s   bídou malý krámek a sezonní hospůdka, ale co na to místní? Zdejší celoroční provoz je tvrdší, než odchovance nadosah krajského města myslí. Bylo mi hezky v  roli toulavé zmije, projížděl jsem zapomenuté cestičky kopírující potůčky a umělé propoje rybníků, po červené na hráz Velké Holné, kde jsem se svěřil zelené a kodrcal při Holenském potoce na Dolní Vydýmač a Evženovo údolí, za nimi jsem neodolal žluté co mě jak bludička stáhla do mokřin kolem Nežárky, odtud mě navlhlého táhla na Karštejn ke starým dubům, od dubů souběžně s   modrou na Malý a Velký Závistivý rybník, kde jsem na rozcestí dal přednost modré a po známé cestě pelášil do Metele, z  níž mě zelená svedla až před Krkaveckou hájovnou. Byla opevněna vozy jak husitské ležení. Opravuje snad úředníkům od kraje až po ministerstvo staré ojetiny, že tohle trpí? Tahle, pokud se dá říci hájovna, je se svým svinčíkem jako opuštěná jatka, kde nezabitá rozkládající se zvířata pošla žízní, hladem a steskem! Minul jsem nepojízdnou kolonu kolem cesty a přehlížel barevné střechy vraků za hradbou. Jako duhová benzínová skvrna na lesním rybníčku. Králíkárna držela pohromadě jen díky vycpávce gumovým dveřním těsněním a barevnými kabely, vzpomněl jsem si, jak Lenka říkala, že tam chovají mladoboleslaváky na koženku. Zvětralou pyramidu z  naházených pneumatik prorůstaly mladé břízy, hromada motorů jen ledabyle zakrytá modrou plachtou na dřevěných kůlech, pouštěla mastnotu do úrodné půdy a jen pár kroků od její modře se zaleskl Lenčin elektrikou obehnaný skleníček s   kaktusy, „chudák holka, ani jsme si včera o  kaktusech nepovídali“. Vžíval jsem se co se asi děje v  hlavě mladé dámy, když přijde do takového svinčíku a musí jej nazývat domovem, natož s   dítětem. Přestával jsem se hajnému divit, že na mě nevytáhl kulovnici. Najednou z  labyrintu autosedaček vycházel kozel. Rázem jsem zapomněl na svinčík a díval se na úžasné zvíře, s   očima velkýma jak krokodýl, tohle byl profesor Einstein, pomalu došel k  plotu a já jej musel pohladit a pocukrovat, „Kníže, nazdar, ty seš krasavec, kdepak máš paničku?“ Nechal se podrbat, bok otřel o  plot a stejnou cestou odkráčel. Popošel jsem, ucítil známou vůni trávy a zaslechl mužské hlasy. Před dílnou, alespoň jsem to za dílnu považoval, stáli dva mladí chlápci s   cigárkem, jeden v  modrákách, nepochyboval jsem, že je to on, druhý normál a oba se dívali na stejné auto. Přikrčil jsem se, krkavice mi bušila, slyšel jsem jak si ten v  normálu od toho v  modrácích, přebírá spravené auto, „Jsi borec, Pavle, tohle už by mně jinej dohromady nedal, v  sobotu to na Hamru zapijeme, jo a Bobeš ti vzkazuje, jestli mu ještě počkáš s   penězi za tu jeho káru“. Ten v  modrácích mávl rukou, „Bobeš, to hovado, už mně toho visí víc, já si to vyberu jinak, jo a zpátečka trochu klepe, toho se nelekej, s   tím už nic nenadělám“. Ještě chvíli schovanej jsem si prohlížel toho krále jemčinského svinčíku, byl mladší a možná měl tu hubu i  hezčí, kulatější, postavu svalnatější než já, ale zaděláno na budoucí pantátovo bříško to tedy měl.

Zpáteční cestou jsem přemýšlel o  Lence, v  hlavě jsem si pohrával na záchrance princezny unesené černokněžníkem. Byli jsme stejná generace, podle úsudku o  její předčasné soudní dospělosti, já o  sedm let starší, tudíž zkušenější? Těžko říct, v  každém případě jsem nepodléhal hloupým televizním seriálkům, jak včera naznačila, já dosavadní život prožíval s   knihou, bicyklem a kaktusy. Dlouho jsem čekal na nějakou kaktusářku, snad v  tom jsem byl naivní. Krkavecká hájovna mně dodala kuráž a zahnala výčitky svědomí ze včerejší noci. Hajný s   hajnou byli normální, do jemčinských lesů zapadli jak vlastenci, ne jako nějaká manažerská hovada se svou relaxační architekturou. Jak k  tomu přijdou, že vlastní dcera dělá zprostředkovatelku znepřáteleným stranám? Co si o  hajném myslí kolegové v  podniku? Jak mohl dát dceru takovému blbci? A my mu to máme trpět? Za chvíli by nám tu jeho mladej pořádal Jemčinské rallye. Šlapal jsem prázdnými cestami a myslel na Lenku, s   jakým klidem prochází od branky po domovní dveře tím domácím svinčíkem, zatímco panímáma na Vilémce má poklizeno, vycíděno, Krkavecká hájovna je zlou travičkou. Hádal jsem se sám se sebou, koho je mi víc líto, zklamaných rodičů nebo toho mladého organismu, který se předčasně vrhl do manželství jako do klidné hladiny Lipna, nedbaje, že nahoře v  kopcích už se smrky ohýbají a co nevidět se zvednou hnusně šedé lipenské vlny? Na Vilémku jsem dorazil předčasně, Lenka s   mladým Pavlíkem skládala na dvoře naštípaná polena, neváhal jsem, pozdravil a nabídl jim pomoc. Hned jsem poznal, že oči sklápí k  zemi, že včerejší slivovice až moc úřadovala. Zeptal jsem se, „něco jsme včera provedli?“. „Ne a co žebra v  pořádku? Dneska budou jedny k  večeři, táta se s   nimi po poledni přihnal, abych je naložila. Nějak si tě za tu flintu předchází, vyzvídal, jestli jsem o  tobě něco nevyzvěděla“. Moc jí to slušelo, vlastně oběma, ten prcek tahal polena jako hrom, já se zeptal na sekeru a cetloval nařezané buky a duby. Bylo to nejlepší řešení jak zapudit stud ze včerejších účinků slivovice. Malý Pavlík přestal nosit polena, pozoroval mě, škemral a mamince nedal pokoj, dokud nepřinesla malou sekyrku, usadila krátký špalek a spokojený prcek za dozoru maminky kopíroval moji práci a ne bez úspěchu. Pochválil jsem jej, „no ten je šikovnej, ten se ve zdejších lesích neztratí“. „No jo, když on si musí vyzkoušet všechno, co vidí u  druhého“, vysvětlovala Lenka. „Tak to ty umíš spravovat i  auta, Pavlíku?“ Za prcka odpověděla maminka, „tak u  toho si nejsem tak jista, ale tvoje kolo by rozebral, máš-li imbusy. A co si dneska objevil ve zdejší bývalé habsburské zemi?“. Zatímco jsem popisoval potoční cestu na Dolní Vydýmač, malý Pavlík položil sekerku a odběhl, Lenka se zeptala, „a co táta, jak se ráno na tebe tvářil?“. Pokrčil jsem rameny, „v mezích zdejší dobroty a na tebe?“. „Jako bych mu upekla štrůdl z  listového“. „Takže dobře?“ „Takže dobře, protože ho umím“. Když jsem napřáhl sekeru k  ráně, všiml jsem si Pavlíka, jak sedí na bobku před mým kolem. Dostal jsem strach, škrábance na karbonu jsem nesnášel, položil jsem sekeru a šel na kontrolu. Když mě uviděl, posadil se na zadek a koukal do mraků. v  rukou pod stehny něco svíral, potřeboval jsem jej od kola odloudit, „copak to máš hezkého, Pavlíku? Pojď, půjdeme štípat, ať má děda radost až přijde“. Zamračil se, obličej naklonil do země a oči mi obracel na nohy. „Nemáš náhodou kladívko?“ Nepohnul se, očima špehoval a kolena přitlačil k  rukám na zemi. Sedl jsem si na bobek a rukou zašmátral Pavlíkovi pod kolena. Nahrbil se a hlavu sklonil až ke kolenům. „Když mně to ukážeš, vysadím tě na dračici“, nabídl jsem mu. Nepovolil. „Maminko“, zavolal jsem na Lenku, „Pavlík má nějaký poklad a nechce jej vydat!“. „Já bych ho také nedala, a když, tak za tučné nálezné!“ „Když mi to ukážeš, svezu tě na kole“, nabídl jsem. Malinko kolena povolil, toho jsem využil a rukou jej chytil za jednu pěstičku. „Imbusy, ty sis na moje kolo přinesl imbusy?“ Najednou vyskočil a s   klíči utíkal k  mamince. Uznal jsem jej coby malého montéra znalého vercajku, ale jeho neústupnost mě zarazila. Maminku neodbytně tahal za kalhoty a žadonil, že to musí rozebrat! Jo, jo, jo! Lenka dítěti vysvětlila, že kolo je nové a drahé, to že se rozebírat nemůže, přesto Pavlík dupal nohami. „Tak teď už s   ním nic neudělám, pojď, rozebereme něco v  kůlně.“ Zadržel jsem je, „tak odšroubujeme na mém kole pedály, promažeme závit a vrátíme je zpátky, chceš?“ Souhlasil, propustil maminku a odběhl do kůlny pro kelímek. „Co si to neseš, Pavlíku“, zeptal jsem se. „Mazelínu“. „Aha, maže se tím, tak je to mazelína, to dá rozum, tak jdeme na to?“. Když jsme společně pedály nainstalovali, nezapomněl na moji někdejší nabídku svést se na kole, běžel za maminkou. „No když tě to pán slíbil, to tedy musí“. Musel jsem, ale nevěděl jak, nakonec jsem jej naložil na záda jako batoh, sedl s   ním na kolo a projel branou. Rukama mačkal můj krk a smál se mi do ucha, projeli jsme kousek lesa a vraceli se kolem dračice, kde si vzpomněl, „já tam chci vysadit“, málem se mi pustil, jak ukazoval na Vilémku. To už nám šla maminka naproti. Stáhla mi Pavlíka ze zad, ten se postavil před dračici, sehnul se a poklepal na kamenný sokl, „tady je celý azenal“. Nerozuměl jsem, „co říkáš?“ Znovu poklepal a zdůraznil, „je tu celý azenal“. Došlo mi to, neuměl říkat r, takže přetlumočeno, „tady je celý arzenál“. Podivil jsem se, že to ví, „kdopak mu to prozradil?“ Lenka si povzdechla, „no kdo jinej, než děda?“. Když jsem vysadil Pavlíka Vilémce na hřbet, oba jsme si najednou připomněli včerejší noc, sklopila oči, potřásla hlavou, „celý život mě jen strašila, jsem zvědava, jestli mně teď přinese kousek štěstí“. Měl jsem chuť jí políbit, copak to ale šlo? Bez slivovice, za bílého dne a před černokněžnickým dítětem? „Jestli si ho zasloužíš, určitě přinese.“

Večeře byla nádherná, hajný měl výbornou náladu, panímámě s   malovaným půllitrem piva to moc slušelo, celý dvůr provoněla žebírka na dřevěném naložená v  černém pivu. Já si opět položil otázku, co tady pohledávám? Je to jejich rodinná večeře, já jsem obyčejný host na poslední noc a tu jejich pohostinnost jsem bral jako nálezné. Nejlepší nálezné by bezesporu byla noční přízeň Lenky, líbila se mi čím dál víc, zamlouvalo se mi, že tak mladá zvládá dítě, zatímco její vrstevnice buď hulí na návsi, nebo jsou v  kariérní pasti, kde na děťátko není ani pomyšlení. Budou to staré báby, až se jednou dopracují k  funkci babiček! To Lenka ne, ta bude babičkou v  květu! Jak mně bylo hloupé nechat se jí obsluhovat, jako bych byl spořádaný manžílek, naštěstí nás hajný bavil čerstvou historkou o  hamerských pytlácích, „von ten novej baštýř, není až tak milosrdnej, posílil stráže a kluky nějak prohání. Hospodského jeden chytil na Hlubokém, zrovna balil dva kousky, vyšlo to draho, porybnej se nechal uplatit pivem, co vypije a k  tomu pořádnou svačinku, prej to do něj teklo jak do pětimegawattové turbíny! Nějak nám ti naši šupináči podražili“. Lenka se postavila za hajného, ruce mu pohodila na ramena, „a kdopak za to může, tatínku? Kdopak vypsal soutěž o  nejlepšího upytlačeného kapříčka? A ještě se nechal třeboňským baštýřem natáčet jak na Barrandově? Kdyby si to náhodou chtěl vědět, zeptej se paní prodavačky ve Veselí“. „Prosím tě, co tam ví?“ Lenka se nedala, „vždyť z  vás mají srandu od Hradce po Třeboň!“ Hajný nezapíral, „prosím tě nepřeháněj, kdo mohl vědět, že se tam nachomejtne, náhodou by nám třeboňští měli zaplatit. Kdo víc a vtipnějc ocenil jejich šupináče?“ Lenka lehce zaútočila, „až ty, tatínku, jednou přijdeš do Kardašky a v  hospůdce budou Ukrajinci srovnávat divočáky ze Spáleného, od Chmelařky a z  Kočičího vrchu, dáš si s   nimi?“ „Ukrajinci, Ukrajinci, copak my jsme nějací sezonní dělníci, nebo náplavy? My máme, holčičko, na zdejší kapry historický nárok! A přirozené ztráty započítávají třeboňští do ceny, nás totiž musí brát jako chráněné vydry či volavky!“ Panímáma položila malovaný půllitr, „až zase budou sčítat ptactvo, tak se nezapomeňte přihlásit, určitě se mezi vámi nejde i  orel mořský“. Hajný úsměvně pokýval hlavou, „á moudrá hoteliérka promlouvá, koukej, personál peláší z  jelení kejtou za bránu!“ „To nevadí, o  ty nemám nouzi, upytlačili je v  Jemčinské oboře! Se ztrátami já počítám, tomu co s   ní běží, říkáme vlk“. Hajný zaklopil skleničku, že se jej Lenka pustila a couvla, „vy chytráci, kdybych šel za klukama třeboňskejma, tak mně naloží kaprů, co budu chtít, jenomže kdo si má na takhle lacinejch pochutnat? Tajnej lov je přece jen delikátní koření, nemám pravdu, Viktore?“, oslovil mě hajný. Odpověděl jsem, „vždyť přece víte, jak je to s   tím zakázaným ovocem“. „To už ví i  náš Pavlík“, přidala se Lenka. Ten klouček doposud o  sobě nedával vědět, zřejmě se nesmířil s   cizím strávníkem, když ale zaslechl, že se o  něm povídá, projevil okamžitou aktivitu a že si musí udělat ohýnek a hrát si na hasiče a maminko přines mi sekeru, já si udělám třísky a maminko, zapal mi to. Lenka létala jak holubička. Vyzval jsem jí, ať se jde najíst, pomocný hasič že budu já! Napustil jsem kýbl vodou, půjčil si kelímek, postavil se pěkně daleko od ohýnku a vyzval Pavlíka, že máme krátkou hadici, pomocí kelímku se musíme trefit vodou na ohýnek, a komu na cíl dopadne víc vody, je lepší hasič. Nechával jsem jej vyhrávat, byť někdy dopadlo pár kapek až na jídelní stůl. Všude včetně Pavlíka bylo mokro. Když konečně byl zásah hasičů úspěšný, Pavlík se přeorientoval na rybáře a kupodivu pro novou hru sáhl po mně. z  kůlny přitáhl opravdové rybářské pruty a já zasedl k  pomyslnému rybníku s   kapry jak selata. Hrál jsem si s   tím klukem a bylo mi dobře, protože Lenka nás zbožně pozorovala. Nechali jsme si ujít i  první hnědavá žebírka, protože ryby braly jak na chovném. Když jsem tahal předstíraného kapra, co doposud jako všem rybářům utíkal, viděl jsem, jak mou pantomimu zbožně pozoruje celá rodina. Uvědomil jsem si, že tohle jim chybí, zeťáček o  ně nestojí a naopak a já si tu hraju s   černokněžnickým kloučkem za skandování zklamané rodiny coby náhradník. Kam by přišli, kdyby každému hostu takhle podstrojovali, a proč Lenka nejede s   malým na krkaveckou hájovnu? Všichni si dali pivo, nikdo už jet nemůže, hajnej přinesl slivovici, převzal roli rybáře a mě vybídl k  večeři. Ze všeho se mi motala hlava, z  Lenky, vždyť ona měla pas jak regulátor přesýpacích hodin, panímáma byla sympatická, hajnej otevřenej jak mýtina a zakotvit v  těchhle hvozdech odkud je jen skok do Staré Hlíny, Stříbřce, Lutové a hurá na tu boží lesní cestu kopírující rakouskou hranici, vždyť já bych překousl i  to černokněžnické dítko, já bych překousl i  roli náhradníka, bylo mi sedmadvacet, „kaktusářka z  hájovny“ lepší titul už si vybrat nemohu, vždyť to je šlechtična. Najednou jsem dostal touhu se vyptávat na mladého, zalézt někam s   hajným, opít jej a vyzvídat. A ten večer jsem to měl na dosah, protože do hájovny vstoupili dva cizokrajní hosté. Dva Rakušáci narychlo shánějíc nocleh, jenž hajný okomentoval, „á dvě německy štěbetající vlaštovičky, ty naše hoteliérka musí uvést do recepce osobně“. A jak jsme vyrozuměli, žádali jen o  jednu noc, jíž hajný opět okomentoval, „to budou mít vlaštovičky krátké mezipřistání, to akorát zasviní cejchy a odletí“. Hajná jej nevnímala, byla v  sedmém nebi, že může uvést zahraniční hosty. Vrátila se, když Lenka již uspávala malého. Krátké chvíle nepřítomnosti žen jsem využil párem otázek na hajného, „ten váš mladej, si ani pro ně nepřijede?“ „Jen ať jsou tady, kdyby se tak chtěla odstěhovat na furt, koupil bych jim nebesa, víš, co jsem se dozvěděl dneska na Cikaru? Odstřihnou je! Jo, Eon už má připravený kombinačky, ten vůl neplatí elektriku! Ale na to já Lence nedám, to podporovat nebudu, jen ať se to všechno provalí a urychlí!“ Už dříve jsem poznal, jak málo stačí, abych z  hajného vytáhl potřebné, jenže tady to nebylo fér, zeptal jsem se jen na Pavlíka, „a co k  malému, k  tomu se staví jako k  fakturám?“ Hajný bouchl do stolu, „jo, to si řekl dobře, ten je pro něj fakturou, co nehodlá splácet! Vždyť Lenka ho tahá všude sama, já když si vzpomenu na ten soud, jak sliboval před tou v  taláru, von byl lyžař, běžec, cyklista, čtenář i  turista, von by si zasloužil metál „Vzorný rodič“! Hovno! Je mu jedno, jestli Lenka dodělá školu, je mu jedno, že táhne domácnost z  mateřské, ale žárlit to jo, to mu jde stejně dobře jako neplacení…., hele panímáma, už se mi na nic neptej“. Usedla, „to jsou zvědavci, Lenička mi tlumočila, od kdy prej tu hájovna stojí a co to máme venku za zvířátko, oni po mně chtěli nějaké prospekty o  ubytování, vždyť já ještě nezačala“. Hajný vzal ženu za ruku, „nejlepší prospekt, je naše dračice, tvá přepečlivost a ticho zdejších hvozdů! A komu se to nelíbí ať si?“. Lenka přicházela s   úsměvem, „ta Vilémka je nějak zaujala, okno mají kousek od ní, jeden má div ne hvězdářský dalekohled a druhý objektiv jak potápěč“. „Jen ať si jí nandají do hlavy i  do těch elektronických krabiček, levnější reklamu neseženeme“, pochválil si hajný. Už tehdy jsem měl předtuchu, že dračice leží někomu v  hlavě, že někomu nedá spát, tak jako mně v  tu mladou noc nedala spát Lenka. Společná večeře končila rozsvícením nástěnného světla nad vchodem hájovny. Nás nechali samotné, až jsem měl nepříjemný pocit, že zklamaný hajný odněkud pozoruje, jak se mám k  dceři. Lence jsem nabídl procházku nočním tichem a docela otevřeně, jen tak mezi vtípky jí zpovídal. Věděl jsem, že nejhorší jsou ženy lovkyně. Ženy, co chtějí ulovit stůj co stůj, co s   nimi nevšímavost okolí lomcuje, Lenka k  nim nepatřila, nekňučela, že má doma vola, vlezlé otázky strhávala jak závodní volant, že jsem si řekl, tak si to nechej, tohle vydloubnu z  hajného jedním prstem. Jenomže Lenčina písnička by mi zněla lahodněji, jen kdyby zazpívala, že s   tím pitomcem co mrzačí Jemčinu, se žít nedá. Ona totiž doufala, že bude líp, celá tři léta doufala, že se z  ideálních seriálků, co pár dní po svatbě vzaly za své, propracuje alespoň k  normálnímu manželství. Proč také ne, bylo jí dvacet, hloupé seriálky jí zastihly v  dospívání a to si věčnou hrubost doživotní reality člověk nechce připustit. Zpovídat o  svém manželství se nenechala, zamířil jsem tedy ke kaktusům, posléze ke kozám a neminul jsem ani nejmodernější elektroniku, za níž jsem pokulhával víc než za kozičkami. Na zpáteční cestě jsem přece jen byl trochu úspěšný, když jsem se zeptal na Pavlíka, jak to s   ním zvládá, je přece takový k  neutahání, „ještě že jste na něj dva, co?“, položil jsem záludnou otázku, na níž mi jasně odpověděla, „na Pavlíka jsme jeden, na manžela dva a kdyby nás bylo deset, nestačíme po něm uklízet. Víš co je vana komplet od šmíru? A denně? Zlaté mé kozičky“.

Ležel jsem a představoval si, jaké by to bylo svést dnešní noc tuhle mladou paničku z  hájovny, pochlubit se makáčům v  práci až se budou předhánět, kdo na dovolené vyfasoval modřejší a teplejší moře, která dálnice byla víc ucpaná a já bych se pochlubil, „to já svedl královnu jemčinských hvozdů, kaktusářku z  hájovny, nejmladší paničku jindřichohradecka, já objevil pozlacenou pruskou zadovku, já zdolal dvě stě kilometrů v  jednom dni, já byl na pytlácké ochutnávce nejvytříbenějších kaprů a to za tajného dozoru nejvyššího pana baštýře, kam se hrabou ty vaše chobotničky, langusty, olihně a humři?!“. Zvenku jsem otevřeným oknem uslyšel šustění, divá zvěř asi nesměle oťukává dračici. Přerušil jsem blahodárné myšlenky, posadil se na postel s   cílem potichu se přemístit k  oknu, ale dveře vnesly do pokoje slabé ťukání, chvíli jsem čekal, Lenka! Napadlo mi. Zašeptal jsem, „je otevřeno“. v  cuku byl krásný sen realitou, neboť dveře opravdu otevřela Lenka. Nejdříve prostrčila hlavu, a jak jsem si v  tom chabém nočním světle všiml, vcházela s   prstem na rtech. Vyšel jsem jí naproti, chytila mi za rameno a zašeptala, „ti nocležníci nějak moc očumují Vilémku, podívej se z  okna“. Našlapovala jako lvice před akcí, mě držela za rameno a brzdila horlivost, dva metry od okna jsme oba natahovali krky jak husy. Lenka se nemýlila, pohyb hostů nebyl jen obyčejný romantický noční obdiv Vilémky, jeden host slabě rozsvítil čelovku a my viděli, jak přeměřuje kamenný sokl Vilémky. Postoupili jsme, Lence jsem naznačil, aby před oknem zaklekla, byli jsme jak před oltářem, krky natažené přes okenní rám, prožívali jsme velké napětí, obzvláště když druhému hostu zasvítilo v  rukou zelené světýlko, co jako světluška poletovalo kolem kamenného soklu. Lenka se ke mně přitáhla, byla to zvláštní podívaná, ti dva slovo nepromluvili a nebýt slabého zapištění, což jsme přisuzovali telefonu, se k  jemčinskému tichu chovali celkem uctivě. Oba jsme měli touhu něco k  tomu říct, zvláště když pískání zesílilo, a měnilo tón. Hosté zmizeli za dráčkem a celou akci zakončil důrazný povel, „gefunden, ende“. To jako znamenalo, což mi Lenka schovaná za radiátorem pošeptala, „jako že něco našli a tím končí“. Když jsme opět natáhli krky přes okenní rám, ti dva již procházeli branou hájovny. Sedl jsem si na zem, opřel se o  radiátor, Lenku jsem vybídl, aby přisedla, „ti po ní opravdu šli, asi by jim někam pasovala, to víš, má habsburský původ a ten signál, to pípání a žbluňkání, myslím, že to byl detektor kovů, nejspíš zkoumali, jestli je armovaná, tudíž z  betonu a klesla by tím v  ceně. Vidíš, tvá vzduchovka uvnitř Vilémky je asi odradila, betonového draka nicht!“. „Hm, to bude táta na koni, jak chytře to vymyslel!“ Nechtělo se nám zvedat, vymýšleli jsme, co by asi za Vilémku nabídli, kdyby přece jen, jakou historku si vymyslet, aby Vilémka stoupla v  ceně, „tak řekneme, že je to práce Myslbekova, že měla zdobit Národní, jenomže mocnářství se znelíbila a tak jí uvrhli do lesní jámy, kde léta plakala a založila rybník Slavíček“, navrhla Lenka. Přemýšlel jsem, čím bych ji zhodnotil já, „nebo utekla do jemčinských hvozdů ze Solnohradu, když Bach vyhnal Borovského do Brixenu a tady přepadala zbloudilé Habsburky“. Lenka mě chytila za ruku, „pleteš se šťastný nálezče zlaté flinty, když vyhnali Borovského, to ještě nebyl punc c.a k.“. Zastyděl jsem se, ale ruku jsem nevyprostil, naopak, dlaň jsem vložil do její jako velký hrnec na malou plotýnku, druhou rukou jsem podložil její týl, naklonil se a vychutnával rty kaktusářky z  hájovny, nejmladší paničky zdejších hvozdů! Odcházela po krátkém spánku před třetí hodinou šeptající slova, co narušila mou bláhovost, „musím za Pavlíkem, kdyby se vzbudil. Máma by dračici stejně neprodala, všechno to bylo zbytečné, nezlob se, papa“. Vyprostila se jak dešťovka z  ledabyle sevřené pěsti, a já si povzdechl, měl jsem si tě napíchnout na trny s   háčky, paničko z  hájovny.

Ráno bylo celé stavení prázdné, spal jsem příliš dlouho, na to abych se mohl rozloučit s   těmi lesními lidmi, s   Lenkou, Pavlíkem, noční hosté alespoň dle chybějícího auta byli také pryč a já vůbec nevěděl co s   klíčkem od pokojíku a vchodu pro hosty. Zavolal jsem hajnému, číslo na Lenku jsem bohužel zapomněl vyžebrat, v  noci na to nebylo pomyšlení, „dej ty klíče do hrnce na sádlo, co je z  venku na okně kuchyně a brzo se ukaž, nemáš to tak daleko nocleh gratis a když to vyjde, bude divočák“. Takhle si mě hajnej předcházel, tohle už nebylo jen nálezné za flintu, tohle bylo za nepovedeného blbce shánění nového mladého, hajnej si přál někoho, kdo miluje lesy jako on, rád zaklopí slivovici jako on, bude milovat Lenku jako on a postará se o  malého Pavlíka. První tři přání bych byl s   jistotou schopen naplnit, ale to černokněžnické dítko tam jsem váhal. Přece ho uklohnili oba, měli by jít napůl! Jenomže právě to dítko, bylo vstupní branou do téhle fajn rodiny, bylo důkazem, že Lenčino manželství za moc nestojí, a bylo zkouškou každého nováčka. Dobře jsem viděl, jak zbožně mě pozorovali, když jsem s   Pavlíkem řádil, dobře jsem si uvědomil, že zamilovat se do toho živého pidižvíka, je ten nejvyšší štempl v  bumážce ke vstupu a že Lenka se mi oddala jen díky tomu, že si mě vybral pro svou hru. Tři dny jsem předčasně přemýšlel jak se zachovat, co by nastalo, kdybych přízeň obhájil, co kdybychom s   tím malým černokněžníkem k  sobě přilnuli? A co na to starej pokrevní černokněžník, vytáhl by do boje? o  dítě nebo manželku? Uprostřed týdne jsem sedl na vlak, kolo jako spoluzavazadlo zjednodušenou a vyrazil do Kardašky. Účel výletu? Reference! Abych stihl poslední zpáteční vlak, upaloval jsem do Nítovic, můj plán zněl: objet alespoň Nítovice, Drahov, Val a v  hospodách se šikovně zeptat na mladého, vždyť já ani nevěděl, jaké že je Lenky svatební příjmení, vyspat se s   paničkou a neznat její název? Nebereme to nějak hopem? Nítovická hospůdka mi dala naději, čtveřice hostů za stolem si podle pracovních svršků říkala o  štempl „místní“. Kolo jsem pečlivě přivázal, pozdravil a bez okolků se zeptal, „prosím vás, někdo tu má spravovat auta, někde v  lese na hájovně, nepletu se?“ Propletli pohledy a jeden se odhodlal ke vtipné odpovědi, „jo, je tu jeden, potřebuješ, aby tě auto zestárlo o  sto tisíc kilometrů? Tak to si zajeď na krkaveckou hájovnu, tam se ti o  to postarají“. Jeho myšlenku jsem pochopil, až když ji druhý host krátce rozvedl, „nechápeš? Vymění tě na auťáku, co se dá, tedy lepší za horší, už rozumíš?“ A přidal se ještě jeden host, „prostě tě vyndá zdravé srdce a dá tě srdce dědka nad hrobem, hahaha! Dej to radši do Veselý Nádeníčkovi, ten je poctivej“. Poděkoval jsem, rozloučil se a upaloval na Drahov. Do hospůdky jsem nemusel, to co jsem potřeboval, na mě čekalo venku. Před zlatavě třpytivými půllitry seděli za venkovním stolem pohodově uvelebeni informátoři. Na můj dotaz, reagovali posměšně, „a než tam to auto dáš, nejdříve se tam zajeď podívat na kole, prohlédni si králíkárnu, má tam pořádný macky a hlavně neplať předem, opravy by ses nedočkal, ale ty máš pěkný kolo, hovno by se stalo!“ Soused rozhodil ruce nad zlatým půllitrem, „jediný co tam za něco stojí, je ta jeho mladá, té by člověk do opatrování rád něco svěřil, hahaha!“ Nabýval jsem na jistotě, že tenhle člověk nedělá paseku jen ve zdejších hvozdech, ale rovněž ve zdejších duších. Na Hamru mě znali, zbýval už jen Val s   jeho malou hospůdkou a podobným výjevem jako v  Nítovicích. u  prvního stolu od výčepu pět chlapů v  domácím oblečení. „Ty chceš dát auto na krkaveckou hájovnu? Tomu dovedovi? Ten klidně slíbí, že tě předělá motor na vodu a místo toho tě budou na auťáku půl roku skákat ti jejich kamzíci!“ „Jo, nebo se tě tam uvelebí kozel“. Dělal jsem hloupého, „to jako pivo? To by mně tolik nevadilo“. „Tak tu zkus, když myslíš a pak nám dej vědět, jak to jezdí!“ Nenechal jsem se odradit, „chlapi, já to myslím vážně, já to trochu pochroumal a potřebuju to co nejrychlejc kvůli ženě“. „Hahaha, tak to máš rozvod na krku, jestli to dáš na krkaveckou, to už se ta tvá nesveze!“ Ani po té jsem neukončil výslech, „vždyť mě ho doporučili jako machra“. „Jo, to von motorům rozumí, ale nesměl by u  toho šňupat, když to byla tráva, tak to ještě šlo, však si to tam dej a uvidíš sám!“. Slevil jsem, „tak když říkáte, tak asi ne“. Ani oni nechtěli ukončit zábavný rozhovor, „jen se tam zajeď alespoň podívat, kvůli němu se bude posouvat hranice CHKO Třeboňsko, hahaha“. „Ale nevěstinka mu v  tom marastu kvete jako tulipán v  husí pacce!“ „To jo, na to že se mu tahá s   klukem všude sama. Jednou jsem jí pomáhal tlačit fáro, když jí zradilo na mostě, tu mladou mu exekutor volepí jako první!“ „Už aby mu volepili celou tu hájovnu, aby si náš hajnej oddychl, dneska se tu má zastavit, nechceš na něj počkat, jestli tě ho doporučí?“ Tohle bylo rychlé zakončení referencí, poděkoval jsem a upaloval na vlak do Veselý.

Při jídle, při spaní, v  práci, doma i  venku jsem si dokola pokládal otázku, „mám se tam ještě vůbec vracet? Má cenu se o  něco pokoušet? Jak si Lenka mohla vzít takového blba?! A že jí to doma nevymluvili. Byli všichni tak slepí?“. Bylo to furt dokola, zakázal jsem si na to myslet a nebýt toho, že tenhle koutek světa jsem miloval a v  něm se rád loudal ještě před seznámením s   Lenkou, snad bych i  zapomínal. Jenže představa, že v  jemčinských hvozdech řádí ovád, se kterým nikdo nepohne a jenž vychová, pokud tedy vůbec vychovává, k  obrazu svému novou generaci, mě skličovala. Místo na Lenku jsem myslel na malého Pavlíka, zatím snad ještě panenského jako ty tiché hvozdy, ale co nevidět, za to dám krk, bude mít dětskou čtyřkolku a pojede v  tátových prasečích stopách! Nezapomínal jsem ani na hajného a hajná? Copak také neodhalila, co je mladej zač? Přece hajný na ni dá, nikdy nezapomněl zmínit její názor a na to, že je pán lesů, docela i  poslouchá. Jsou holt lidi, kteří naslibují hory doly, tváří se tak přesvědčivě a nevinně. Když mladej umí tak oblbovat, proč se neživí na předváděčkách? Cpát babkám nádobí, matrace, vysavače a Jemčinu nechat na pokoji? Čtrnáct dní jsem žil v  zapomnění, jezdil opačnou stranou, na Křemže, Blanský les, Kleť, Boletice, Plešný tu hřejivou třeboňskou rovinu jsem mermomocí vyháněl chladnými šumavskými kopci. Po čtrnácti dnech zvonil telefon pod jménem „Hajny“, zrychlil se mi dech, zpotil jsem se při prvních slovech, „co děláš, že se neukážeš? Musíš přijet, chtějí nám sebrat Vilémku“. „Vilémku jako hájovnu, nebo dračici?“, zeptal jsem se. „To víš, že dračici, kdyby hájovnu to bych je vyhnal, ale voni mají v  rukou nějaké glejty, Rakušané, víš, my tomu nerozumíme, přijeď, Lenka tě pozdravuje a malej Pavlík se ptá, kde je ten pán, co se díval dračici do břicha?“ Hajný moc prosil a mně se všechno obrátilo, šumavské kopce jsem najednou potřeboval vyměnit za propadlé třeboňské bříško pokydané zelenými kapkami rybníků a hlavně po rožmberském pupku plného vody z  klikaté Lužnice. Byla to zvědavost co mě táhla do Jemčiny? Ne, chtěl jsem vidět všechny, Lenku, hajného, hajnou i  malého Pavlíka. Na čtvrtek a pátek jsem obětoval dovolenou a posledním středečním vlakem vyrazil do Kardašky. Na Vilémce mě přivítali s   otevřenou náručí, div ne chlebem a solí, hajný se pochlubil jakýmsi po domácku vyráběným dárkovým balením malinovice, „ty byly natrhány za čárou, na tom jejich habsburském území“. Mě víc zajímalo, proč tam nebyla Lenka, ale ptát se, na to jsem odvahu nenašel. Předstíral jsem zájem o  dračici. „To víš, že mi hnuli se žlučí, jak jí zrovna tady mohli objevit, za tak krátkou dobu, víš, že si zejtra na nás přivedou českého právníka?“ Protože hajný začal od prostředka, položil jsem doplňující dotazy, „ale kdo? A co po vás vůbec chtějí?“ Hajná začala sama, „asi má Vilémka nějakou dlouhou cestu domů, prej měla do Rakouska-Uherska dorazit už v  roce jedenasedmdesát předminulého století“. Hajný se manželce vecpal do jasných slov, „to je bomba viď? Takhle se jim nezatoulal ani Švejk! Voni si dělají ještě po půldruhém století nároky, jenom ten nájem za plac v  lese kde do teď stála, by je zruinoval!“. Hajná pokračovala, „spíš oni nám napočítají nájem, ona totiž patří dračice k  nějakému zámku, ztratila se, když jí převáželi po železnici od pruských kameníků, alespoň jak jsem porozuměla, do Rakouska dorazila místo dvou jen jedna“. Hajný se rozčílil, „ale to by mohl říci každej, každej invalida vod bitvy u  Hradce mohl říct, že měl dvě nohy, ať mu tu ustřelenou vrátí! Tohle je naše válečná reparace!“, hajný ukázal směrem k  dračici. Jeho paní byla, mám-li použít tento politický výraz, konstruktivnější, klidnější, jakoby se smířila se ztrátou, „když nebude zbytí, řekneme, že jsme ji před lety koupili za těžký peníz od již mrtvého, třeba od starého Mrázka, ten měl na zahradě všelijakou zajímavou veteš, ať se jim stopa trochu komplikuje“. Hajný potupné smlouvání nepřipouštěl, „dračici jsme koupili s   hájovnou, je naše a basta!“ Na panímámě jsem viděl, že není až tolik odhodlaná bránit dračici a její slova to potvrdila, „a co takhle nárok na nálezné, když o  ni tolik stojí?“. To se hajnému nelíbilo, „a co myslíš, že by tě dali? Pár lahví toho jejich kyselýho ryzlinku, neříkala si jak to Vilémce na internetu sluší?“ „To jo, ale nová okna by hájovně slušela zrovna tak a namísto Dračice, můžeme postavit třeba…“ „Třeba čínsky šišlajícího svítivého dinosaura viď? Anebo nám starej Kouba vyřeže dubovýho Zemana? Mám tam jeden vypasenej kmen na to jeho podbradí. Ne, ne za Vilémku já budu bojovat! A co ty si o  tom myslíš? Nic neříkáš, dal bys jí tak lacino?“ Na rozdíl od akční výpomoci při stěhování Vilémky, jsem si s   odpovědí rady nevěděl, raději jsem zavtipkoval, „měli jste ji polepit křídla slepičím peřím, ušít šatičky a nasadit čepeček z  KFC, nepoznali by jí“. „Vidíš, to je nápad, natřít ji na oranžovo, syntetickou barvou aby se pořádně zapila, co říkáš mámo?“ Hajná se na mne podívala, „slyšíte ho? On by jí nejradši navlékl chodský kroj a opřel o  ni dudy, já myslím, že Habsburkové jí z  nás stejně dostanou“. „Co házíš flintu do žita?“, pohoršil se hajný, „na tomhle území prohrály dvě války, tady si vyskakovat nebudou!“ Chtěl jsem hajnému připomenout, že ony dvě války prohráli hlavně díky jiným národům, nakonec jsem zmínil jen nalezenou flintu, „hlavně byste měl schovat tu pušku, možná má větší cenu než Vilémka“. „To jako myslíš celou hájovnu, nebo dračici?“ „Jasně, že dračici, vaše hájovna ukrývá cennější poklady“, lichotivě jsem se podíval na hajnou. Pán lesů se hrdě pochlubil, „tu pušku už jsme včera s   Pavlíkem zašantročili, o  tu strach nemám“. „Já si myslím“, přisadila hajná, „že už o  ní ví celej lesní podnik, i  všichni myslivci, nemám pravdu? Jdu vám pro něco k  zakousnutí!“ „Tak vidíš, za jakou drbnu mě má, tentokrát se spletla, o  flintě z  Vilémky víš jenom ty, panímáma, Lenka a Pavlík, sama ji chtěla vystavovat hostům, ale to jsem jí na tvou radu rozmluvil, na zejtra se musíme pořádně připravit, promyslet to, nedáš si tu sváteční malinovici?“

Ten večer jsme se nebavili jen o  Vilémce, když nás panímáma nechala samotné, hajný vyzvídal, „a ty nemáš nějakou pěknou křepelku? A kolik tě vůbec je? To ale máš nejvyšší čas, to já už byl dva roky pod čepcem, nebo nemáš kde bydlet? Hm, s   rodičema je to těžký, já vím, hele naše Lenka jak vylétla, ale já jí furt říkám, že kdyby chtěla, v  hájovně je místa dost, ovšem ne pro toho blbce, ten se stejně jednou utopí v  dluzích, víš, kolikrát si říkám, co já bych za to dal, aby Lenka měla důstojnější rodinu, vždyť si o  mně lidi musí myslet, že jsem slepej, dát dceru takovýmu a bůhví, jestli je Lence věrnej, nedivil bych se, kdyby se mu starala o  domácnost a on jí podváděl“. Tenkrát jsem si pomyslel, ještě že jsem hajnému neřekl o  záhadné noci, kdy ti dva s   přístrojem pobíhali kolem Vilémky, a já s   Lenkou v  pokoji, co by asi říkal, kdyby se dovtípil?“. Na Lenku jsem se zeptal až po nějaké té skleničce, když se blížila noc se svými dráždivými představami. Hajný chtěl na zítřejší schůzce s   Rakušany milovanou dceru stejně jako mne a to na noc potěšilo.

Dračí handlíři

Ráno jsem vyjel na okružní cestu po dosud neznámých místech, ta pro nás záhadná schůzka byla domluvena na šestnáctou hodinu. Do oběda jsem projížděl jak armovací síť husté na sebe kolmé a spolu rovnoběžné lesní cesty, obědval jsem ve Stráži nad Nežárkou, přes Hatín, Ratiboř a Mnich jsem se z  opačné strany vrátil na Vilémku deset minut před čtvrtou. Celá hajného rodinka mladého nepočítaje, stála vyfešákovaná u  stolu na dvoře, panímámě to slušelo, poprvé mi ukázala šminkami přikrášlený obličej, Lenka také přitlačila na černou tužku, když obtahovala půlkoláčky víček, nejhorší byl hajnej, zřejmý sváteční obleček si říkal o  titul vašnosty, no a já do toho to úzké cyklistické prádýlko. Sotva jsem stačil pozdravit, pod koly auta to před Vilémkou zachroupalo, naposledy jsme prohlédli jeden druhého, hajný se nafoukl, „tak a vracíme se o  sto padesát let zpátky“. Celá rodinka se postavila do vrat, já jim zálohoval záda z  vlastního území. Dva človíčci jeden co měl spotřebu plátna na oblečení dvounásobnou než jeho snad o  třicet let starší kolega opírající se o  vyřezávanou hůl, se do vrat ani nepodívali, rovnou se hrnuli ke dračici, starší poťukával do Vilémky holý a jako nějaký hudební skladatel se snažil odhadnout tón. Nejvíce jej zajímalo, co si zazpívá sokl. Hajný se otočil na hajnou, „vidíš to? Vidíš? Jako kdybychom tu vůbec nebyli, to si snad myslí, že mocnářství ještě nepadlo?“ Hajná neodpovídala, otočila se na mě, „vy jste nestraník, navíc ve sportovním jako rozhodčí, nechcete je uvítat?“ „S mojí němčinou?“, vykroutil jsem se. Německy mluvili, to bylo jisté, zezadu jsem píchl do Lenky a pošeptal, „řekni jim, že tenhle drak je tvůj svatební dar, co tě přináší nesmírné štěstí a jehož se nehodláš vzdát“. Lenka se ušklíbla a rovněž zašeptala, „jo a vezmu je na Krkaveckou hájovnu, aby viděli, jak pravé štěstí vypadá“. Naší beznaděj z  opovržení těch dvou vetřelců, ukončil příjezd druhého auta s   českou poznávací, mělo jen jednoho pasažéra a zároveň šoféra a pravý opak habsburského opovržení. Vylétl jak orel ze skalní trhliny a hned se vrhl na vyhlédnutou kořist. Ne však přímo, nejdříve si jí jak vlk Karkulku podmanil podáním tlapy s   horlivými slovy, „tomuhle se říká krásný kraj, ty lesy a rybníky, moc vás zdravím, jsem právní zástupce zde přítomných rakouských občanů, Pavel Mastný je jméno mé“. Rodinka se k  hovoru neměla, byla jaksi vyvedená z  míry, hajná i  Lenka, až po krátké pauze promluvila hlava rodiny, „pane právníku, Rakousko-uherská monarchie padla v  osmnáctém minulého století, dodnes jsme se nedočkaly reparací, v  každé vesničce stojí pomníček padlých našinců a víte, že Rakušané v  devětatřicátém vítali Adolfa jako vlastního? A to jsem vynechal bitvu u  Hradce, co tam padlo Čechů! Vzpomínáte na ten seriál Sňatky z  rozumu, jak paní Jiráskové padl miláček Tonkrác? A teď se jim nelíbí ani náš Temelín? Copak s   tím uděláme? Tohle řekněte na úvod těm vaším kunčoftům“. Zbytku rodiny a vlastně i  mě bylo jasné, že hajnej se předem připravil a spolykal několik ohnivých doušků. i  když semlel všechno dohromady, měl v  podstatě pravdu jako jindy, ale zapomínal, že tihle lidé nejsou odchováni zdejšími lesy, mají jiné vidění, cítění, mluvu, tihle ani v  hospodě na Valu necouvnou a tenhle se domluvou živí a je střízlivý a to je rozdíl! Pan právník zachoval profesionální klid, „já tu nezastávám roli exekutora, Sňatky z  rozumu samozřejmě znám, ale vy jste zapomněl, že smrt Tonkráce přinesla paní Jiráskové šťastné manželství s   Bornem a když mě laskavě necháte domluvit, možná potká štěstí i  vás, pojďme si sednout k  jednomu stolu, kde vám všechno vysvětlím. Ti dva Rakušáci si s   panem právníkem na dálku pokynuli a nadále si hleděli dračice Vilémky. Hajnej byl neústupný, „sednout si můžeme, vy jako hosté my hostitelé co po vás a od vás nic nechtějí“. „Věřím, že jste lidé pohostinní, ale já jsem tu opravdu pracovně, vaši pohostinnost rád přijmu, pokud se nám podaří udržet porozumění a smír.“ „My s   někým bojujeme?“, dotázal se hajný, „nebo nám někdo válku vyhlásil?“ Nedočkavá hajná se právníka zastala, hajného chytila podpaždí, „necháme tady pána, ať nás s   náplní své práce seznámí“. Pan právník poděkoval, sáhl do kufříku a vytáhl listy papíru, „podívejte, jde o  tohle“, jeden list nasměroval k  hajné, „tohle je, samozřejmě v  německém jazyce okopírovaná objednávka a jak podle krasopisné hlavičky vidíte, táhne se za naším letopočtem sto čtyřicet osm let. Je to soukromá objednávka dvou kusů zámecký draků. A v  tom je ten zádrhel, co bych rád vyřešil, dvou kusů, ale objednavateli a plátci dorazil pouze jeden“. Slovo plátci pan právník zdůraznil. „Moji klienti mají za to, že druhý drak je právě ten před vaší hájovnou.“ Hajný se rozesmál, „ho ho, to by mohl říct každej, pane, s   námi už tu žije přes třicet let, ani minulý majitel neví, že by tu někdy nebyla, co chcete řešit?“. Pan právník byl hajného obranou trochu překvapen, „nevím koho máte na mysli, mně se jedné o  draka tedy o  toho“. „Tak tohle, milej pane, je dračice! Ta dračice Vilémka! Možná s   tím vaším může mít mláďata, ale nic jiného!“ Panu právníkovi vypovídaly nervy, na Lenku se podíval jako na opěrný bod někde ve skalách, „já si tu připadám jako v  jiném světě, jak někde v  Arabele v  pohádkové říši“. Lenka mu však pomocnou ruku nepodala, „ano a já jsem tu dračici dostala svatebním darem, po tom co mi sedmnáct let strašila. No a teď mi nosí samé manželské štěstí“. Tohle krásné a jednoduché Lenčino žvatlání se nám moc líbilo, dokonce k  němu hajný přidal pochvalu, „naše Lenička dostala za manžela zdejšího prince, což si nemohu vynachválit a ten na Vilémce nějak lpí“. Pan právník si povzdechl, „tak abychom se vrátili z  pohádky do reality“, zamával další listinou, „tohle je protokol samozřejmě kopie zemského četnictva o  neúspěšném pátrání po z  části ztracené zásilce. Bylo odloženo, čili ještě neskončilo, že se drak po tolika letech našel, je vlastně unikátní ojedinělá záležitost. To hlavní co jsem vám zatím neřekl je to, že vás se jeho vydání nikterak nedotkne, neboť vy dostanete draka nebo chcete-li dračici naprosto totožnou, veškeré náklady na převoz hradí můj klient, celá směna proběhne za jediný den, takže vaše princátko při návratu z  celodenního honu nic nepozná“. Hajný položil otázku a myslím, že za nás všechny, „tak proč to divadlo, když jsou ty potvory úplně stejný?“. Právník trpělivě odpověděl, „protože jeden je věrná kopie, co předkové mého klienta nechali vyrobit. Rozumějte, tihle draci zdobí bránu zámku jednoho šlechtického rodu, návrat tak dlouho ztraceného bude pro ně velkolepá událost, dopomozte jim k  tomu“. Tentokrát otázku položila Lenka, „a jak vědí, že tohle je originál?“ Právník se pousmál, „mladá paní“, tahal další listinu, „zde je čerstvý znalecký posudek“. Vzpomněl jsem si na noční hosty, hajný zamžoural na datum, ale to je nedávno, jak to že o  ničem nevíme? To si každý vleze na náš pozemek jen tak a ještě si dělá průzkum našeho majetku?“. „Tak to není“, bránil se právník, „vaše dračice, je na obecním pozemku“, vytáhl mapku katastrálního zaměření, „podívejte“. Tentokrát se podivila i  hajná, „co vy všechno na nás nevytáhnete?“. „Vážená paní, já nechodím nepřipraven, mohli bychom, prosím, ke stolu?“ Hajný vyštěkl, „půjdeme, ale ty dva vezměte sebou“, otočil se na mě, „a ty pojď se mnou, zajdeme jim pro trůny“. Hnal mě do stodoly, „vezmeme ty čalouněné, trochu je opraš“. Já oprašoval staré čalouněné židle a hajný sáhl na boční trámek pro láhev. „Tumáš, na kuráž, přece si jí nenecháme jen tak vzít.“ „Slivovice jak jinak“, zhluboka jsem polkl, „nevím, nevím, mají toho nějak moc připraveno, hlavně se nesmíme zmínit, že jsme jí sáhli do střev“. Hajný se napil podruhé, „to by ještě tak scházelo, tumáš, necháme je trochu vyvztekat“. Tentokrát jsem se otřásl, tak rychlý interval pití byť poctivé slivovice mně neseděl. Popadl jsem židle, „nespěchej, zachovej klid“. Podal mi opět láhev, na mou činnost dohlížel a poplácal mě po zádech „hlavně se neposrat, chlapče“. Židle jsme přistrčili ke stolu, pan právník nám představil vetřelce, ku podivu jejich příjmení znělo stejně, potom na stůl položil štůsek listin a nás oslovil, „podívejte, každá s   těchto listů dokazuje, že zmíněný drak patří mým mandantům“. Deset kousků razítky a podpisy vyšňořených listin rozložil na stůl a s   jejich většinou německy psanými hlavičky nás seznámil. Nakonec svou dokonalou činnost zrekapituloval, „tak podívejte, co máme my a teď ukažte, co máte vy“. Všichni jsme jeho jednáním oněměli. Jeho nadměrnou pýchu z  vykonané práce srazil hajný, „my hovno! Máte to tu vyskládaný, jako kdysi sovětské tanky na Václaváku! Teď řekněte vaším kunčaftům, jestli jejich předci vrátili všechny utržené nohy našincům, co bojovali za jejich císaře, nebo jim vydali povolení uříznout si v  lese kus dubové větve?!“. Byť hajný měl opět svou selskou pravdu, hajná jej napomenula, „Liborku, pán je slušný, tak prosím tě“. Situaci nahonem zachránil Lenka, „ale pane, každá žena má ráda originál. Nedávno jsem viděla poutavý seriál Náhrdelník s   Libuší Šafránkovou, moc jí to slušelo, celý děj byl o  jednom originálu a věrné kopii nevěřil byste, co všechno díky oné kopii nastalo a mimochodem, děj sahal do první světové války, on vlastně lízl i  tu druhou, nezlobte se, mně by ta kopie naháněla hrůzu“. Hajný pookřál, „tak jste to slyšel na plnou hubu, vážený pane, já jsem tu Libušku viděl, jak támhleti“, ukázal na Rakušáky, „s její dušičkou cvičili, jen jim to o  těch ustřelenejch hnátech pěkně řekněte“. „Nezlobte se, moji klienti jsou slušní lidé, tohle si nezaslouží, podívejte, řeknu vám to na rovinu, za rychlé jednání jsou ochotni dát nějakou finanční kompenzaci, ale zároveň v  opačném případě skončí celá záležitost u  soudu a podívejte, ještě mám jedno překvapení“, pan právník vytáhl z  kufříku dvě fotografie, „tohle je druhý originál a tohle kopie, jež vám moji mandanti nabízejí, sami vidíte, že jsou k  nerozeznání“. Na obou obrázcích se na mohutném soklu pyšnily totožné Vilémky před pozadím jakéhosi historického stavení. „Na druhé straně téhle fotografie, je adresa sídla, kde je možno shlédnout skutečnost, je to jen padesát kilometrů od hranice, udělejte si hezký výlet, nebudete litovat.“ Paní hajná s   vidinou zušlechtění hájovny se nesměle zeptala, „a ta kompenzace, cetky za originál, jakou výši je možno očekávat?“ „Vážená paní, sama uvidíte, že to slůvko cetka je nepatřičné, asi je předčasné mluvit o  náhradě, ale když všechno půjde dobře…., chvíli strpení“, pan právník vybídl hosty ke krátké procházce. Hajný za nimi zavolal, „a nezapomeňte připomenout ty ustřelený hnáty!“.

Jak jsme zůstali sami, hajný se do mne obul, „já myslel, že už patříš do rodiny a ty si řekl úplný hovno, jakpak máme vyhrát, ale ty si mu to řekla hezky, Leničko, s   tím náhrdelníkem no a naše hoteliérka myslí jen na peníze, viď babičko?“. Hajná se bránila, „á, dneska je změna, co štamprlička, to sprosté slovo, že dědečku? Kampak asi na ně chodíme, do stodůlky?“. Hajného jsem ve štychu nenechal, při pohledu na obě fotografie se mi v  hlavě rodil plán, proto jsem navrhl, „víte co? My se tam zajedeme podívat, ověřit si, jestli si z  nás někdo nestřílí, možná na něco kloudného přijdeme, co říkáte třeba zítra?“. Zaradoval jsem se, když Lenka přikývla a panímáma se ochotně podřídila. Hajnej rezolutně odmítal. Víc jsme projednat nestačili, pan právník přicházel sám, vetřelci se nevrátili a to znamenalo, že další smlouvání již bude nemožné. Nejistě nám sdělil, „pokud vám jde o  historickou náhradu, moji mandanti vám nabízejí špalek, na němž mladá Marie Terezie svého času štípala dříví, pokud o  finanční náhradu její strop je na výši padesáti tisíc korun. Vyžadují rychlé jednání, nanejvýš jeden týden prodlevy“. Hajný bouchl do stolu, „kurva, špalek by se nám hodil, slepice už nenesou, co říkáš mámo?!“. Hajná se trochu zastyděla, zvedla dlaň s   roztaženými prsty, napřed oslovila muže, „pět, pět už je jich“, já věděl nejméně o  šesti, potom se panímáma obrátila na právníka, „nezlobte se na nás, dneska je nějaký divoký den, nechte nám navštívenku, my do konce týdne zavoláme“.

Po rozlučce zazvonil Lenčin telefon, učitelka mateřské školky. „Mami, ten blbec nevyzvedl Pavlíka, přitom mi to slíbil“. A ten blbec k  mému štěstí ani nebral telefon. Hajná se nabídla, že pro Pavlíka zajede a to mi šlo k  duhu. Sotva panímáma bouchla dvířky auta, hajný letěl do stodoly, z  níž jsme uslyšeli klení, „láhev je v  prdeli, naše hoteliérka asi nemá ráda, když personál uchlastává, Leni, skoč pro tu malinovičku!“, prosil hajný, když s   jistým zklamáním opouštěl vrata stodoly, „a ty mi, prosím tě, řekni, co u  těch Rakušáků chceš pořídit?“, zvedl fotografie, „uvidíš před habsburskou haciendou stejný draky, jako máme my, akorát že budou civět doleva než naše Vilémka a co tím zvídrníš?“ Obdivně jsem se na hajného zadíval, „teď jste na to kápl, přišel jste na to co já před chvílí a to je pro nás stěžejní, tedy pokud to tak opravdu bude“. „Co jako myslíš?“ „Myslím tím to, co jste říkal, že budou civět doleva, jak to tak vypadá, mají oba levobočky, jenom ta vaše Vilémka se dívá na opačnou stranu a neříkali, že nabízí draka jednovaječného?“ „Prosím tě, bůh ví, kolik atrap mají někde v  konírně!“ „Já si to, pane hajný, nemyslím, nechte to na mne a hlavně nikomu nic neříkejte, ať nedopadneme jako na Hamru.“ Hajnej se nafoukl, „tak ty už mi taky chceš zavřít do kurníku?“.

Domluvené ranní vstávání bolelo asi nejvíce mne, s   hajným jsme seděli do noci, něco vypili, já v  naději, že Lenka otevře dveře mého pokoje jako tenkrát, on hledal řešení jak dceru přimět, aby se konečně utrhla z  toho zpitvořeného manželství. z  hájovny jsme vyjeli po sedmé a bez hajného ten dostal na starost Pavlíka. v  Nové Bystřici panímáma Lence nabídla, že těch pár kilometrů po Rakouské zemi odjezdí. Amaliendorf první obec za Heidenreichsteinem daleko nebyla, a právě tam za zatáčkou aleje se nám zjevila kovaná brána, jež nám vyrazila dech, neboť z  každé strany příjezdové cesty před masívními pilíři si na mohutných podstavcích hověly dvě Vilémky, dvě dokonalé sestry dvě dokonalé dvojnice té naší z  hájovny. Dvě dračice co vítaly příchozí. Stáli jsme pár metrů od brány jako tři rozvodné sloupy, já uprostřed nevědomky chytil obě dámy za ruku, „tak ona opravdu není sama, ona má snad sourozence po celém světě“. Lenka navázala, „ale jenom ta naše měla ve střívkách zašité palné zbraně“. Vzpomněl jsem si na noční hosty a jejich, alespoň jak si dodnes myslím, jejich detektor kovů, „tím si nejsem tak jistý, možná, že tyhle byly vykuchány již před sto padesáti lety“. Popošli jsme, tyhle dračice, ale proč říkat dračice, pro Rakušany draci či nějací mytologičtí tvorové stáli vypulérováni jak chodidla co šlapou v  zelné kádi. Horší to bylo za branou, přes niž se nám zjevila stavba plná nepříliš vzhledné architektury, stavba co napovídala, že tihle aristokrati na dobrého architekta nedosáhli. Když jsme stáli téměř mezi dráčky, opět jsem chytil obě dámy za ruku, připraven prozradit své tajemství, „vám na nich není nic divného?“ Hltal jsem Lenčin i  panímámy zkoumavý pohled, „není? A co ty jejich pohledy, jedna hlava se dívá do cesty a vítá příchozí, dáli se tak o  drakovi říct, druhá hlava, podívejte, je uražená, příchozími opovrhuje, a dívá se někam do rakouských hvozdů. Už chápete, co nám to tenkrát šprechtili? A kam by se koukala Vaše Vilémka, kdyby tu stála místo téhle hosty opovrhujícími?“ Lenka se dovtípila, „ty si chytrej, civěla by jako ta druhá na cestu a vítala poutníky, proto oni říkali, že ta naše patří k  téhle“. Mé myšlenky završila panímáma, „to tedy znamená, že jedna je opravdu kopie, tedy plagiát“. Dračice jsme obcházeli a zkoumali stejně jako tenkrát noční hosté. k  nerozeznání, jako kačeři z  kolotoče, snažil jsem se vydedukovat, kterou by nám podstrčili, kdyby pod nátlakem přece jen ke směně došlo, „no, zákonitě, mají-li vítat hosty a ne se opovržlivě otáčet, to musí být tahle levá, ta se přece dívá zasněna do dáli. A kdyby na její místo uložili tuhle a sem tu vaší nic by si nepomohli,“ vysvětloval jsem. „Anebo je to myšleno, že každá má hlídat svou stranu, a příchozí hosty dračím pohledem neobtěžovat?“, sdělila nám Lenka. Úvahy završila panímáma, „takže nějaký hloupý habsburský aristokrat nechal udělat kopii té ztracené podle téhle dochované, ale nedovtípil se, že po instalaci to dopadne takhle. A na novou kopii už chudáček neměl“. Opravdu, když jsme ustoupili dál od brány, pohled na ni sváděl myšlenky utvořit si symetrii, tak jako na obou stranách obličeje, člověka hned napadlo, že oba draci mají své pohledy věnovat příchozím.

Celou zpáteční cestu panímáma přijímala smíření, že hájovnu už nebude zdobit originál, připustila, že atrapa, dáli se v  tomto případě poctivou kamenickou práci takto nazvat, je stejně hezká, dokonce zachovalejší, vypulérovanější. „No jo, mami, ale co je dneska padesát tisíc korun, to nebudeš mít ani na nová okna, musíme na ně zadupat, jako jejich monarchie dupala na nás, já se postarám, aby zaplatili“, nabídla se Lenka. Na zpáteční cestě jsem na zadním sedadle občas po nevyspalé noci zavřel oči a podvědomě slyšel, jak si ty dvě vesele štěbetají, jak vymýšlí co by z  těch Habsburků vyrazily.

Právník pan Mastný, se bez pokynutí hostitelky usadil ke stolu, položil kufřík, uvolnil mechanismus, ale neotevřel jej, nejprve položil panímámě otázku, „tak co vás přimělo ke změně názoru výměnu draků neuskutečnit? A je vaše rozhodnutí definitivní?“ Až teď se chystal otevřít kufřík, zajisté s   ukrytým trumfem, hajná jej svou odpovědí udivila, „víte, ona naše dcera, je věřící, s   manželem nevynechají žádnou bohoslužbu, zkrátka když ještě byla na živu babička, tak trochu naším dráčkem Leničku strašila, ono to zabíralo, víte? Ten dráček byl ukrytý pod stromy v  ostružiní, když mu koukala jenom hlava, babička říkávala, „až se jednou otočí na opačnou stranu, bude na hájovně zle, ohnivý kohout bude poletovat zdejšími hvozdy, zapalovat koruny stromů a zvěř bude v  mukách zmírat“, v  Leničce to dodnes zůstalo, vy jste nám neřekl, že ke směně nabízený drak má hlavu otočenou na opačnou stranu, naše Lenka si toho moc dobře všimla a vybavilo se jí babiččino varování, nezlobte se, ona je s   manželem opravdu moc věřící“. Sám jsem žasnul, jak to ty dvě ženský skoulely, asi to zapůsobilo i  na pana právníka, chvíli si panímámu soucitně prohlížel, sotva ale stačil otevřít kufřík, do vrat vjelo auto, vystoupila Lenka, překvapila černě laděným oděvem s   křížkem na krku, smutně pozdravila, usadila se vedle hajné a spustila nářek, „mami, kníže umřel, já nevím, co teď budu dělat, tolik toho po něm zůstalo“. Na panímámě jsem po chvíli poznal, že to na právníka obě hrají, zarmoutila se, Leničku hladila po vlasech a konejšila, „prokristapána, holčičko, to je mi moc líto, snad se ta babiččina slova nevyplní, asi to bude jen náhoda“. Lenka položila panímámě hlavu na rameno, „víš, neměli bychom dávat Vilémku pryč, tady pán pochopí, že za ta léta k  nám přirostla a co všechny ty pověsti kolem, co když se něco vyplní, proč kníže umřel? Bylo mu sotva deset“. Lenka se na židli napřímila, dodnes nevím, jak vymačkala ty srdce rvoucí falešné slzy. Pan právník se uctivě zeptal, „jestli jsem přišel nevhod, mohu přijít zítra?“ „Ne, stejně bychom vyřídili jen to co dnes, Kníže je Lenčin kozel, má habsburský rodokmen, naše Lenička si myslí, že jeho skon souvisí s   naším dráčkem, za to že jej chceme dát z  hájovny pryč, říkala jsem vám, že s   manželem jsou moc a moc věřící“. Pan právník najednou odhodil dosavadní ohled, otevřel kufřík, „skonu vašeho habsburského kozla je mi líto, paní Čtrnáctá, ale váš manžel jaksi…., zkrátka věřící jsou nejspíše všude kolem něj, jen on sám nemá v  jejich víru kousek pochopení, posledně jsem vám říkal, že na schůzky nechodím nepřipraven, tak tedy dost svatořečení! Trochu jsem se na vašeho manžela informoval, zde je osm exekučních příkazů, suma sumárum jeden milion pět set tisíc nesplaceného dluhu. Ptal jsem se, protože jste uvedla, že jste vaší dračici dostala svatebním darem, tedy zřejmě po uzavření sňatku, tudíž se na ní vztahuje exekuční rozhodnutí, je mi vás líto, patrně jste o  finanční situaci vašeho manžela nevěděla, bohužel dluhy nabyté ve společném manželství se vztahují na oba manžele, paní Čtrnáctá“. Jako kdyby na dvůr hájovny vjelo deset burácivých čtyřkolek, pohroma, Lenka se s   otevřenou pusou dívala na toho nemilého věrozvěsta, panímáma se celým tělem natočila na překvapenou dceru, „Leni, o  tom si věděla?“. Lence jakoby se zadrhly hlasivky, chytila se za křížek na vlhkém krku, „mami…, já? Jak bych mohla?“. Nebýt Lenčino opravdových slz, přišlo mi, jakoby Lenka olizovala lysohlávky, přestože mně míjela pohledem, poznal jsem, že na chvilku byla v  jiném světě, ve světě naprosto zklamané mladičké maminky, co jí zbylo jen dítě a ostuda. Natáhla ruku k  právníkovi a poprosila, „mohla bych si to, prosím, nechat?“ Právník pookřál, věděl, že tuhle rodinku dostal na lopatky. Panímámě do řeči nebylo, s   velkou vráskou mezi obočím nespustila z  Lenky oči, já ostatně také ne, uvědomil jsem si, že to jejich svaté divadélko skončilo, že při té vyřčené dlužné sumě peněz handrkování o  pár desítek tisíc nemělo cenu. Podíval jsem se na právníka a dovolil si jednat za zraněné ženy, „podívejte, já sice do rodiny nepatřím, ale……… vyplaťte sto padesát tisíc odškodného a výměna může začít třeba zítra!“. Pan právník se zadíval na Lenku i  panímámu, Lence přisunul štůsek exekučních nařízení, zaklapl kufřík, „dobře, pakliže všichni souhlasíte, výměna, proběhne zítra, čas a podrobnosti ještě upřesníme“.

I když jsem svým rozhodnutím navýšil sumu o  padesát tisíc, žádná sláva se kolem toho nekonala, navíc jsem měl nepěkný pocit, že překážím. Tyhle poraněné laňky jsem utěšit nedokázal. Omluvil jsem se, popadl kolo a vyslechl poslední prosbu panímámy, zda bych do zítra na loučení s   Vilémkou nezůstal. Neodmítl jsem. Cestou na Val jsem přemýšlel nad Lenčiným zpackaným životem, v  tak mladém věku si nasrat do gumovek, nechat se zruinovat takovým hovadem, nebýt rodičů, skončila by někde na ubytovně pro socky. Na Valu jsem do sebe nalil pivo a na místních bez servítků vyzvídal, „slyšel jsem, že Krkavecká hájovna bude na prodej“, zalhal jsem. „Votom nic nevím, copak ty bys měl zájem? Kup to, alespoň ten pacholek poplatí dluhy, visí, kam se podívá“. „Hejnej mu stejně jednou prostřelí prdel, tu jeho holku zruinuje, ten by se jim víc vyplatil, kdyby vod rána do večera ležel na posteli, hovno dělal a každej den mu smažili telecí kotletky!“ „Vono mu stejně nic jinýho nezbude, než prodat, zeptej se pošťačky, co mu chodí parádních obálek s   červeným šrafováním.“ „Vono by bylo nejlepší vyzvedávat si dluhy s   železnou tyčí v  ruce, jako to udělal Bárta z  Drahova, ten věděl jak na něj!“ Jedna smyšlená otázka tenkrát stačila, aby se rozvinula půlhodinová hospodská debata o  jednom přivandrovalci. Nejvíc se mi zamlouvalo, že nezůstalo jen při penězích, na srdci jim ležel i  jeho svinčík, „chudák, kdo tu hájovnu koupí, ten aby odbagroval půl metru země kolem dokola, aby ředkvičky neměly pachuť motorový nafty!“. Hezky se mi to poslouchalo, každá věta dávala smysl a naději, že se Lenka rozhoupe, řekne dost a mně svitne naděje na přízeň, o  níž jsem delší čas uvažoval a od níž mi neodradil malý Pavlík, ani nové riziko společných manželských dluhů, natolik jsem miloval kraj kolem Jemčiny i  osazenstvo hájovny Vilémky. Vracel jsem se s   očima na stopce, abych ve večerním šeru neskončil na zemi. Lenka seděla venku, jako odstrčená bludička. Byla ráda, že mě vidí, na první poslech jsem poznal, že pila na žal, že se v  tom mladém organismu něco probudilo, že započala válečná ofenziva. „Táta na tebe čekal, chtěl jet za tebou, já kráva mu ukázala ta lejstra exekutorská, schytala jsem, jak jsem si tenkrát prosadila svou. Víš co je nejhorší? Že jednou ze mě bude lovkyně, co musí ulovit stůj co stůj, aby přežila. Je tohle spravedlivé, vzít si toho největšího pitomce z  okolí?“ Věděl jsem, že je zoufalá, že jí hajnej připomenul hloupou nerozvážnost, proto jsem rozlil k  jejím nohám svůj cit a doposud skryté myšlenky, „nezoufej, vaši tě padnout nenechají, ostatně já třeba taky ne, co ty víš? Vono se mi tady v  těch lesích nějak moc líbí a nejen ty hvozdy, i  kaktusové kapličky, a třeba kamzíci co skáčou ve vrakovišti po střechách a jedna lesní panenka a možná i  takovej malej trpaslík co když zůstane sama, jí jednou utahá. A možná se mi zamlouvají i  bydlící z  týhle hájovny?“. Ve světle nástěnného světla jsem viděl, jak se místo do mé sladké huby dívá do země, jak se koutky jejích úst rozevírají, krátké mlčení po mém proslovu napovídalo, že rekapituluje, zvedla třpytivé oči a zašeptala, „blbečku, ty by sis vzal na krk zhrzenou, s   dítětem a dluhy po obecním volovi?“ Nepříliš romantická odpověď mě překvapila, proto jsem sáhl donedávna, „přece kníže vznáší restituční nároky, dluhy uhradí za tvou péči, zhrzená budeš, pokud si budeš myslet, že všichni chlapi jsou stejní a Pavlík, pokud to nezní moc utopisticky, není překážkou“. Najednou se rozesmála, „teď, když jsem se naučila táhnout výživu a údržbu rodiny z  třech tisíc osm set mateřské? Zavrtávat hmoždinky, čistit odpad, přehazovat zimní za letní, ujet na pět litrů sto, zaizolovat proseknutej prodlužovák, povídat si s   kozlem, že bych měla měnit chlapa, kterej je úplně k  hovnu? Nebyla by to škoda?“. Co jsem na to Lence mohl říct, „a nebyla by pro mě škoda takovou nemít?“ „Hm to by byla, já umím i  kosu naklepávat, nedávno u  mě byl Smrťáček, v  těchhle končinách prej mají lidi tuhej život, že prej si nakonec půjčí pušku.“ Zamyslel jsem se, „heleď, nepřijde on pro tu z  útrob Vilémky? Není vono to načasováno?“. „Myslíš, jako že je čas obecního blba zastřelit? To Smrťáček neudělá, jak už to v  životě bývá, ten přijde nejspíš pro jeho věřitele, ale dost zoufání, našla jsem ve stodole tu slivovičku, co máma schovala tátovi, dáš si?“ Bylo už krátce po půl noci, když jsme s   Lenkou stáli za oknem mého pokoje a dívali se na dračici, „tak dneska už si jí odvezou“, povzdechla si, „a ty mi zdrhneš s   ní viď?“ Zezadu jsem jí chytil za ramena a pomalu otáčel, „neuteču, od té co naklepává kosu Smrťáčkovi, se neutíká“.

Lomoz co mě ráno probudil, byl tak nablízku, myslel jsem, že lesáci sváží dřevo, posadil jsem se na postel a uviděl rameno jeřábu. Skočil jsem k  oknu, „Habsburkové si pospíšili“, vyklonil jsem se do strany. Před vraty stála Lenka s   panímámou a jen pár kroků stranou ti dva Rakušáci co přijeli nedávno s   panem právníkem. „Á, dohlížejí si na to“. Jen co jsem natáhl cyklistické prádýlko, lomoz ustal, aby jej nahradil mohutnější, pocházející z  nákladního auta, co přiváželo nepravou dračici Vilémku. v  rychlosti jsem zrekapituloval uplynulou noc, jak se připravit na Lenčin ranní pohled, jak setřást výčitky smilstva? Ona je setřásla už během noci, když si vyčerpaná lehla na znak a sama sobě položila zřetelnou otázku, „může být něco víc nespravedlivýho, než když si pořídíš dítě, co tě tolik chce a ty na něj sereš?“. Věděl jsem, že tímhle zlehčila svou nevěru mizernýmu tátovi čertovského Pavlíka a mně dala najevo, že to čertovské dítko hraje v  našem novém vztahu první housličky. Vyběhl jsem na dvůr, pozdravil a první slova nasměroval správně, „ty už jsi Pavlíka odvezla do školky?“ „Odvezla a málem jsem se srazila s   touhle obludou“, ukázala na jedoucí nepravou Vilémku, „Habsburkové to vzali hopem! Takhle po ránu.“ Panímáma napůl smutně napůl vesele konstatovala, „vezou nám okna do hájovny, podívejte a jak jsem v  noci počítala, možná zbyde něco i  na jednoho exekutora“. Nechtěl jsem rozvíjet včerejší šokové téma a raději odbočil, „téhle se do střev dívat nemusíme, tahle nemá střeva ani srdce a kde máte manžela?“. „Je v  práci, ten by se na tohle dívat nemohl.“ Až před vraty hájovny za rachotu mechanizace jsem si uvědomil, že střeva pravé Vilémky jsou naplněna náhražkou. Na činy bylo pozdě, jeřábník již skládal z  auta nepravého dráčka. Před očima dvou dozorujících Rakušáků, bych stejně nemohl sáhnout do útrob pravé Vilémky a vyjmout rezovatou vzduchovku co místo pozlacené zadovky hajný vložil ze soucitu do střev. Prázdné nákladní auto popojelo, jeřábník otočil rameno nad pravou dračici, uvázal neocelové lano, chopil se páček řízení a pravou Vilémku servíroval na plošinu náklaďáku. „Jako kdyby letěla“, Lenka oslněna ranním sluncem jí mávala a panímáma pronesla, „i leť si, kam patříš, potvoro, nás stejně nespasíš“. Za dozoru Rakušáků jí na plošině auta zakurtovali, jako by to byl div ne reaktor, jeřábník usadil na původní místo nepravou Vilémku, co se dívala na opačnou stranu světa, dva Rakušáci konečně přistoupili k  té mazané Češce, co nepřijala první velkorysou nabídku, a panímámě vložili do ruky obálku s   penězi a smlouvou. z  hájovny odjížděli jako se sarkofágem. Panímáma si oddechla, „násilný odsun je za námi a teď si dáme do trumpety konečně také jednou bez pána lesů a pěkně dopoledne, kdy pracuje, a já nahlásila dovolenou a vy si jí také nahlaste, máte u  nás ještě jednu noc“. Pozvání mě potěšilo, zvláště když se Lenka usmála a pokývala souhlasně hlavou. Na pozvání už byla panímáma připravena, „od pěti jsem pekla a vařila, manžela vzbudila vůně ještě před budíkem, docela mi ho bylo líto, že musí do práce, Leni ale nemáme pivo, na Cikaru už bude otevřeno, zajedeš pro petky? A vy pojďte na předkrm, ještě jste nesnídal“. Panímáma mně poprvé vzala do kuchyně, počasí doposud vycházelo, proto jsme vždycky seděli na dvoře. „Nabídněte si chlebíčky, jsou to okopírované ty komunistické, co těch jsme se najedli, na emdéžetkách, o  svátcích, narozeninách a já je po letech nastrojila, podívejte ten vlašáček, ta půlka vejce politá pravou žlutavou majonézou, kolečka uheráčku, okurečka, paprička kapie a veka bílá jak holicí pěna, není to nádherná nostalgie? Ale kolik vám bylo, když tyhle chlebíčky prohrály boj s   hamburgry? To vás ještě maminka vláčela do školky, zlobil jste?“ „Zlobil, kradl hračky a pral se“, odpověděl jsem. „Moc vám nevěřím, to já jednou popadla lahvičku rybího tuku a ve školce s   ní praštila o  zeď, táta musel malovat, tu povinnou omegu tři seškrabávat a znovu štukovat. Vezměte si ještě jeden, pak to spláchneme jako krvavou gilotinu, čímž tyhle chlebíčky pro dnešní dietology jsou, všechno na nich je totiž nezdravé! Tak na zdraví a na tu naší falešnou Vilémku co se na svět dívá docela jinak než ta pravá!“ Nalitou slivovicí jsme prohřívali hrdla, zrovna když do kuchyně vcházela Lenka. „Tak proto jste mi poslali pro pivo? Neměla bych náhodou zajet ještě do Třeboně? A chlebíčky, mami?! Nebudete se po včerejšku s   tátou rozvádět?“ „Myslíš, abychom rozprášili majetek?“

Po dodatečném přípitku s   Lenkou jsem ženám navrhl exkursy, „pojďte zkontrolovat, jestli vám jí dobře postavili a můžeme jí pokřtít plastovou láhví, když je to náhražka“. Vilémku jsme obcházeli za účelem najití nějakého kazu, asi byla vytesána ze stejného materiálu jako ta pravá, jakéhosi béžového odstínu žuly, představil jsem si z  jak ohromného kusu. Lenka poplácala sokl, „tenhle určitě nebude dutej, proč taky, kdo by tam co dal? Mami, moc sem nepasuje, je moc čistá, nevoní lesem a je vyplajchovaná tím habsburským sluncem, naše proběhla milířem, tahle nanejvýš zámeckou peřinou a čumí blbě, podívejte!“ „Ale vymění nám okna, Leni.“ „Hm, stejně je bezduchá, mami, bez romantiky bez fantazie, jako plastová okna jako to pivo v  petce, pokřtíme ji? Je to desítka Regent, víc si nezaslouží!“ Lenka nám ukázala láhev, co doposud nosila za zády, a my po chvíli váhání souhlasili. Lenka dotáhla víčko, přeměřila naše napětí, rozmáchla se a lahví mrštila do dračího křídla, neporušená láhev se odrazila k  Lenčiným nohám. Předstírali jsme hluboké zklamání, sebrala láhev a s   výkřikem, „potvoro jedna nafintěná, tobě nevoní naše pivo?“, jí mrštila se stejným výsledkem podruhé. Neporušená láhev se povalovala v  trávě, Lenka jí popadla za hrdlo, dračici praštila jak obuškem, „dvanáctky se nedočkáš, habsburská fifleno!“ Láhev mně předala, „zkus to ty, třeba je na chlapy“. Rozmáchl jsem se, mrštil a dopadl jako Lenka. Zajistil jsem si druhý, rovněž neúspěšný pokus, odražená láhev se skutálela na cestu, kde jí odebrala panímáma, nakročila, rozmáchla se, Lenka mě varovala, „kliď se, máma hrála Českou házenou“, láhev letěla jak střela, rozprskla se dračici o  tlamu, s   Lenkou jsme jásali nad hrdou panímámou, sešli jsme se před tlamou, z  níž tekl jihočeský Regent a nejen z  tlamy tekl i  z  očí, Lenka první zahnala smích, sehnula se, cosi sebrala, napřímila se, „podívejte, chudinka pláče pivo“, to cosi vsadila do tlamy a my viděli, že tím cosi je uražený žulový zoubek. „Mami, ty máš páru, jako tátova kulovnice, chudák dračice.“ Nejednou nám jí bylo líto, přece jen byla to vynikající kamenická práce sto padesát let stará, sto padesát let zdobila bránu nepovedeného zámku, možná spolu s   pravou sestrou byla tím nejlepším, co tam kdy měli. „Kdyby tohle viděli Habsburkové“, povzdechl jsem si. „Dala by sis raději dvanáctku, viď? Desítka za moc nestojí, viď?“, zalitovala Lenka. Panímáma strčila zub dračici do tlamy, „nezoufej, holčičko, zítra pojedeme k  zubaři“.

Jenomže zbylé pivo bylo pryč a my s   Lenkou měli zrovna takovou chuť, rýsoval se pohádkový den, panímáma vůbec nenamítala, že s   Lenkou zajdeme procházkou na Cikar „jen jděte, já alespoň poklidím a trochu si odpočinu, ale ne že pivo vypijete cestou, táta si taky dá“. Na cestu to bylo kouzelné posvěcení, nejen hajnej i  panímáma si moc přála, aby se Lenka zbavila trotla, aby si našla člověka, co by nepustošil ji ani Jemčinu. s   takovým posvěcení jsme nikterak nespěchali, hlavně v  Cikarské hospůdce, kde se Lenka zapovídala s   bývalou spolužačkou a já dal dvě navíc. Bylo nádherné pít v  poledne z  vidinou zbývajícího slibného dne a možná i  noci. Ta Lenčina spolužačka byla svatbou nadržená dívčina, co na Lence vyzvídala, jak to chodí a co ten tvůj, stará se? Slyšela jsem, že má nějaké problémy, měla si ho sejmout hned na začátku, Leni, to my s   Petrem jsme se domluvili, že nebudeme mít žádné tajemství a všechno vyřešit v  zárodku, vdávám se v  sobotu, kdybys chtěla, máme to v  Kardašce a potom tady na Cikaru, mám tu oznámení, vezmi si ho. Na Lence jsem viděl, jak jí keci o  svatbě moc nezajímají, na předávání zkušeností byla skoupá, nebylo divu, já se do ničeho nevměšoval a hleděl si piva, to ovíněnou dívčinu dráždilo „ty nás ani nepředstavíš, Leni?“. Lenka najednou odhodila dosavadní přívětivost, zhluboka se napila „to je Viktor, vytesal mě novou dračici před hájenkou a taky je to pravej táta Pavlíka, víš, Mášo? A hlavně nemá dluhy v  kapsách vod šmíru, tak Máši, ať se tě všechno povede, držím ti palce, my musíme usadit tu novou dračici a nevěř mi, to já jen tak z  hecu“. Zaplatili jsme, popadli každý dvě petky a s   úsměvem opustili cikarskou hospůdku. „Teda tys jí dala, chudák holka.“ Neodpověděla, řeč zavedla jinam „znám jeden termální rybníček, jmenuje se Slavíček, žije tam hodný vodníček, je tam ostrůvek pod stínem doubků, tam chutná pivo jako nikde na světě, ale musí se tam doplavat, poběž! Ale tohle není on, to je rybník Popelov, sem sypali popel z  čarodějnic!“ Přeběhli jsme po jeho hrázy za odbočkou na Vilémku, ještě kousek jsme běželi, Lenka skočila z  cesty na louku vpravo, a vedla mi po vyšlapané pěšině k  rybníku, jehož jsem si při cestě na Cikar nevšiml „a tamhle je ten ostrov a musí se tam doplavat a pivo si tam musíš přehodit!“ nečekala na mé vyjádření, rozmáchla se a jednou petkou mrštila vzduchem. Láhev, byť letěla správným směrem, na ostrůvek nedopadla, rozstříkal vodu pár metrů před ostrůvkem „tak a má ho vodník, teď se ukaž ty!“. Byl jsem úspěšný petka dopadla do ostrovní vegetace „jseš lepší a teď se otoč!“. Poslechl jsem, ale zpětný povel nedostal, otočil jsem se, když Lenka, jež zanechala na břehu hromádku oblečků, plavala v  půli cesty k  ostrovu. Neváhal jsem, s   vervou vyrobil stejnou a Lenku následoval. Byl jsem ještě daleko, když se objevil ten typický ženský zadeček v  přírodním podobenství, mžikem vyskočila na ostrůvek a než jsem doplaval, z  vegetace mávala petka držena ženskou rukou. Kupodivu na ostrůvku jsem nikde neviděl pro českou krajinu tolik typické kopřivy, Lenka mě přivítala v  póze „vidět co nejméně“ seděla, kolena pod bradou, chodidla zkroucena a přilepena na to nejintimnější místo, ňadra přiklopená stehny, já se neskrýval, usadil se vedle Lenky „tak schválně, jestli bude chutnat líp než na Cikaru“. „To si piš, že jo, tady alespoň nebudu poslouchat optimistické svatební keci.“ „A kdo říkal, že ne? Co když tu provedeme ostrovní svatební zásnuby? Co když tě vyznám horoucí lásku?“ „Nevyznáš, podívej.“ Položila petku, jež se chystala otevřít. Přes řídký porost jsme se bezmocně dívali na břeh, kde zakotvili smradi na kolech. Objevili naše hromádky, rozhlíželi se, zaslechli jsme radostný údiv „ty vole beer, to se šikne, soudruzi, do toho“ jeden ze třech odšrouboval uzávěr „vole hořká dvanda, mlaskáme!“. Chtěl jsem zakřičet, Lenka mě zadržela, museli jsme tedy trpně pozorovat, jak láhev koluje, jak vítězoslavně sebrali druhou, jak převrátili naše hromádky, jak obě láhve upili a narvali si je do košíčků na pití, jak jeden dostal nápad naházet naše hadry do vody! Bezmocný pohled! Nebýt toho, že se Lenka ke mně vzteky přimáčkla, skočil bych do vody. Když parchanti dílo dokonali, jeden si prodloužil hubu dlaněmi a nad hladinu zařval „dík za beer, lufťáci, hadry máte v  prádelně!“. „Znáš ty šmejdy?“ dotázal jsem se. „Jednoho asi jo, je z  Nítovic, víš vo tom, že jsme v  prdeli?“ „I takhle neslušná se mi líbíš, ty hadry vylovím, neboj, je tam mělko, tedy pokud si je nenavleče opilý vodníček.“ Povolila uzávěr, povolila moc zhurta, zakarbované pivo vystříklo pěnu na nás oba „tak a jsme vysvěceni, Leni“. Voněla rybnikem, pivem i  ženskou, neudržel jsem se, v  té divné póze jsem ji objal, rozbalila se jako leknín v  rameni Nežárky. To romantické ostrovní milování nám dlouho nepřálo i  v  té blažené chvíli jsem nepřeslechl ten nenáviděný lomoz, nedalo mi nepodívat se i  Lenka byla najednou vystrašená, opatrně jsme zvedli hlavy a od Cikaru uviděli přijíždět ohavnou čtyřkolku, co sjela z  cesty na louku, přes niž jsme před nedávnem přiběhli. To už Lenka hlásila „ty vole, je tady, Cikarské tamtamy bubnovaly, ta zasnoubená optimistická mrška musela dát echo, víš?“. Třásla se, přitáhla mě k  zemi „miluj mě, ať to za to stojí, ať jsem ta největší mrcha, co smilní manžílkovi na doslech, rychle mě miluj“. i  přesto, že se mi zjevila v  plné kráse, měli jsme oba nepříjemný strach, milostnou hru jsme rušili špiclováním z  porostu, hlavně když motor chcípl, to mě Lenka silou odtáhla „podívej se, co dělá, není už vodě?“. „Neboj, rozhlíží se, žádné hadry nenašel, nic neví.“ Když jsem si představil, že vodou je od nás necelých deset metrů, že kdyby chtěl tak nás třeba ukamenuje, bál jsem se. Zápasit jen tak bez ničeho se vzteklým člověkem v  modrácích s   laclem, navíc s   chlapem, jemuž smilním s   manželkou, kdo by měl větší nárok na uvědomělejší a spravedlivější boj? Lenka byla tak přitažlivá, že jsem nemyslel. Motor zarachotil, jedním kolem vodou, druhým na souši uháněl stroj kolem rybníka. Kde překážel malý pobřežní stromek, objel jej vodou, pozorovali jsme, jak narazil na souvislý porost, jež z  jedné strany rybník obrůstal, otočil se a pelášil na výchozí místo. Lenka se přilepila k  zemi, přitáhla mě, chtě nechtě jsem musel vychutnávat to vystrašené spojení. Ohavný stroj se znovu rozjel, voda za koly stříkala jak z  obrovské fontány, zajel do porosu a snad v  něm našel nějakou cestičku, neboť lomoz motoru přicházel ze strany zelení porostlé hráze, blížil se, od hráze dělilo ostrov pouhých pět metrů, po čtyřech jsme přelezli za keř, rostoucí ve směru hráze, čtyřkolka zpomalila, Lenka se třásla, polykala nekonečnou slinu, přesto mě obdařila úsměvem, motor utichl, to už jsme nespížovali, hlavy zabořili do trávy a čekali osud svůj. Na hrázi to praskalo, šustilo, já už se připravoval, že nás hrdinně odhalím, než to udělá nepřítel, že se mu postavím čelem. Na ostrůvek doplaval párek kachniček, brzo nás odhalily a snad to jak prchly zpátky do vody, to plácání křídel o  hladinu, nepřítele ujistilo, že tady načapá akorát divou zvěř. Nastartoval, přejel louku, po níž jsme před nedávnem přiběhli, a na cestě nabral směr hájovna Vilémka. Jak motor dálkou utichal, Lena mě sevřela „prosím, vezmi to letem, musím běžet za mámou“. Když jsme se oddělili, Lenku jsem nechal na ostrově, brouzdal se vodou a hledal utopené oblečení. Nebylo to těžké, pod klidnou hladinou jsem jej brzo nahmatal, vyházel na břeh, vyšacoval pár peněz a dokonale vyždímal. Lenku jsem zavolal a navlékl si chladnou mokřinu. Lenka mé oblékání v  rychlosti následovala a zavelela „po cestě jít nemůžeme, musíme po hrázi pak lesem až na hájovnu, poběž, povedu tě!“ Po menších či větších cestičkách mě lesem dovedla až před hájovnu, kde jsme na první pohled viděli tu potupnou změnu, chudinka dračice ležela v  póze, jako kdyby obrovský pštros strčil svou pověstnou hlavu do písku. Opírajíc se o  pravé křídlo, zabodla zubatý čumáček do trávníku. Lenka mě vzala za ruku „ať mně nikdo neříká, že ji Habsburkové tak hloupě usadili, počkej tady, jdu na průzkum“. Překvapila nás zavřená vrata, Lenka prošla vrátky, za nimiž jsem slyšel „mami, co se tu stalo? Habsburkové se vrátili?“. Slyšel jsem i  slabá slova panímámy „jak to, Leni, vypadáš? Vy jste toho rapla taky potkali? A kde máš Viktora?“. Lenka mi pokynula, za vraty jsem viděl vystrašenou hajnou, div ne v  slzách vzala Lenku kolem krku „představ si, Leni von tu byl, vřítil se sem jako cvok a kde prej jsi a cos dělala v  cikarský hospodě a jestli se z  někým kurvíš, tak nám to tu vypálí, chtěl vtrhnout do hájovny, já se postavila do dveří a prala se s   ním, táhlo z  něj jak z  palírny, nakonec jsem mu jí ubalila, představ si, von mi vynadal do sviní a čubek, nakopla jsem ho, skočil na tu jeho čtyřkolku, než jsem se vzpamatovala, zapřáhl nějakým popruhem naší dračici a povalil jí. Když jsem se za ním rozběhla, pelášil jako král Kazisvět. Tys tu nechala telefon, volal jsem tě, Bože, máme tohle zapotřebí?“. Lenka se rozbrečela, k  mamince se přitulila jak dítě, panímáma se pokoušela usmát se alespoň na mne, nakonec mě vybídla, sedněte si, jste taky celej mokrej, přinesu zlatý komunistický chlebíčky a suché oblečení. Lenka se vyprostila „my jsme se s   ním, mami, o  chlup minuli, ale tohle nám neudělal, nejací fakani nám naházeli hadry do rybníka, kde jsme se koupali, jo a víš co je horší? Vychlastali nám pivo, mami!“. Panímáma se trochu zotavila „zavolám tátovi, ať natočí na Hamru“. Šel jsem se do stodoly převléci, suché nadměrné oblečení ze mne udělalo starobylého tovaryše, Lenka mě pochválila „když tě to tak sluší, jako kovářskému učedníku, nepokusíme se narovnat Vilémku?“. Hajná se přimluvila „já vím, že jsme měli oslavovat, ale kdyby se to povedlo, táta by to nemusel vědět, znáš ho, začne láteřit, dá si slivovici a bude mu chtít zakroutit krkem“. Neváhal jsem, poprosil o  lano a šel očíhnout situaci. Nebylo to tak hrozné, dračice byla v  poloze, z  níž se dala vyprostit, nebylo potřeba tolik síly vrátit jí zpátky na podstavec, ten jsem ze spodu prohlédl a ujistil se, že není dutý jako v  původní Vilémce, to prokázalo, že tahle čisťoučká je jen její napodobenina. Přišla Lenka „myslíš, že ji utáhneme? Že se ještě víc nepřeváží?“. „Myslím, že ne, proč by nám to dělala? Vždyť není v  cizácké zemi, dost dlouho jim to tu patřilo, musí tu cítit předky.“ Panímáma se chvíli dívala ze znovuotevřených vrat „tak co jste vymysleli, mám přinést rukavice?“ Po uvázání lana jsme si je natáhly, po řádné poradě a bezpečným odstupem se postavili čelem k  zadnici Vilémky. Dva fousy lana měly zajišťovat stabilnější manipulaci, držel jsem jeden, obě ženy druhý „tak, pořádně se zapřít a tahat jako Stachanovci“ sotva se v  trávníku zabořený dračí čumáček nadzvedl, Lenka hlásila „máme drahou návštěvu“ dílo jsme nedokončili, poznali jsme ranní Rakušáky a nejen je, přiváželi si pomoc, před hájovnou zastavila auta tři! Odhodili jsme lana a semkli se k  obraně „co tu ještě chtějí? To jim nestačí, že do Čech šoupli napodobeninu?“ mínila Lenka. „Snad si nejedou pro budoucí okna do hájovny?“ strachovala se hajná. Mě ale napadla myšlenka, jíž jsem nestačil vyslovit.

Právník pan Mastný, ten prevít, co si nechal vypracovat reference na Lenčina manžela, nás oslovil první, mluvil jako za ostatní „dobrý den ještě jednou, tak nám připadá, jako byste zkoušeli štěstí podruhé, ale mohu vás ujistit, jménem mých přátel“ natočil se mezi rakouskou delegaci a nás „že tady zcela určitě neuspějete! Tahle potvůrka není tak bohatá!“. Zarazilo mi, že o  Rakušanech nemluvil jako kdysi o  klientech, nýbrž o  přátelích, Habsburkové opět povýšili! Mastný pokračoval „přece jste byli obeznámeni, že tohle je kopie, újmu jsme vám vyplatili, nečekejte tedy, že najdete to, co jste našli v  originále“. Lenka s   panímámou se konečně dovtípily, šeptaly si „vrátili se pro azenál, mají smůlu, přece o  ničem nevíme“. Utichly, pan Mastný se přiblížil nadosah našeho hloučku „podívejte, jestli vám mohu poradit, spolupracujte, vraťte, co historicky patří Rakouské zemi, na což mimo jiné, jsou dokumenty, my víme, že vás čekají finanční problémy, tedy“ podíval se na Lenku „vašeho manžela, nepřidělejte si další“. Tohle Lenka nevydržela, rozhodila ruce „vážený pane, až můj manžel prodá všechny vraky a mladoboleslavské králíky, klidně si koupíme ten jejich nepovedenej zámeček ten feudálně buržouskej skvost i  voba draky, tak se do nás vůbec neserte!“ Byla v  ráži, panímámu překvapila stejně jako mě, panímáma jí zastoupila, orodovala „nezlobte se, my nevíme, co po nás chcete, holka je v  rizikovém těhotenství, tak si vaše soudy nechte a raději nám vysvětlete, o  co vám jde!“. Poznal jsem, že kvůli hajnému byly odhodlané bojovat, rovněž mě však překvapilo, že povedeného manžílka Lenka tak bojovně hájila, právník zachoval zkušený klid „tak si to probereme podrobněji“ podíval se na otevřená vrata, očekávajíc, že panímáma jej usadí. Ta naopak nasadila nesmířlivý tón „ale prosím vás, v  rychlosti, mám prádlo v  pračce, jídlo na plotně a čekám hosty!“ nehnula se z  místa. „Když nám vyjdete vstříc, zdržovat vás nebudeme. Nebudu zastírat, že o  pravém draku jsme věděli víc, než jak jsme při vyjednávání o  jeho navrácení dali najevo. Že v  něm byl ukrytý historický klenot, jsme tušili, ten ostatně moji přátelé hledají už staletí.“ „A kolik je jim, prosím vás?“ tázala se Lenka. „Tak abych byl přesný, rodina mých přátel, samozřejmě včetně zesnulých předků, ale k  věci, ten drak se ztratil již v  druhé polovině předminulého století, tedy až po bitvě u  Hradce Králové, tak trochu to s   ní souvisí, tehdy jistý nespokojený pruský šlechtic potřeboval svým rakouským spojencům poslat jistý tajný předmět, využil příležitosti své kamenické dílny a do jedné zakázky onen předmět nechal ukrýt. A jak jistě víte, jeden drak se po cestě železnicí nešťastně ztratil a jeho pozdní historii již znáte. Že drak byl před nedávnem otevřen, vám jistě také vykládat nemusím. Dejte tedy volný průběh spravedlnosti a onen předmět nám odevzdejte.“ Než jsem si zesumíroval protest, Lenka se k  prasknutí nadechla „no já žasnu, nechcete si odnést tašky z  naší střechy? A co plovák ze splachovacího hajzlu? Nevymyslela ho Marie Terezie?! Mami, nemám přinést tu brož po prababičce? Žila ještě za monarchie, tak jim přece patří!“ chytila se za břicho „vy jste mi dal, já musím na zlatý komunistický chlebíčky, kdyby jimi vaši aristokrati nepohrdali, přinesla bych“. Ženské pojaly obranu jak na divadelních prknech, ale já si byl vědom, že tahle delegace neustoupí, tihle šli najisto, hledal jsem nějakou záludnou otázku, co by nás z  toho dostala, s   panímámou jsme vysvětlovali, že nám ji nějací uličníci povalili, v  trávě jsem vyhledal stopy po čtyřkolce a nad nimi položil panu Mastnému otázku „říkáte nějaký historický předmět, vy sám nevíte jaký? Ani kde mohl být uložen? Pokud já vím, oba draci jsou z  jednoho kusu, tak mně vysvětlete, kde tolik let byl?“. Pan Mastný byl ochotný, přistoupil k  dračici, poklepal na odhalený sokl „tady pane, vy dobře víte, že vstup byl tady“ vychutnával si mne, očima těkal po Rakušanech, uvědomil jsem si, že starou vzduchovku co hajný zaměnil za pozlacenou puškou zadovkou, určitě našli, ale co, takový špás mohl provést kdokoli, třeba když dračice stála v  lese, zarostlá, ale volně přístupná a to jsem si schoval na závěrečný trumf. Panu Mastnému jsem se vysmál „říkal jste, že tohle je přesná replika té naší, ona nejen že se dívá na druhou stranu, ona je šizená už odspodu, řeknete nám konečně, co vlastně hledáte?“. Nadále si mne vychutnával, přišel těsně ke mně a pošeptal „pušku, pane, pušku. Unikátní pruskou zadovku a vy nám k  ní dopomůžete“ pokynul pětici rakouských utřinosů „protože co vy máte proti nám, už jednou jsem vám tohle říkal“. Celá rakouská delegace se panu Mastnému jako jeden tank postavila za záda. Očekávanou palbu narušil hajný, ve školce vyzvedl Pavlíka, na Hamru načepoval ale před svou hájovnou jakoby se mu nechtělo z  auta ven. Nejdřív vyběhl malý čertův Pavlík, rovnou za babičkou, zíral na dračici, hajná si uvědomila, že by se mohl zmínit o  azenálu, co ukrývala minulá dračice, poslala jej za maminkou na chlebíčky. Hajný svíral mezi prsty čtyři hrdla plných petek, pozdravili se s   Mastným s   hajnou, ale první otázka zamířila ke mně „copak, copak on tu atrapu porazil větřík, nebo se nám tak zřídila?“ „To ne, pivo sice ochutnala, ale problém je jinde, vysvětluji tady panu Mastnému, že se mýlí, když že nás nařkl z  odcizení nějaké flinty, sám tomu moc nerozumím, ani snad nemám do toho co mluvit, ale se stěhováním jsem pomáhal, tak co bych si neřekl svou?“ Hajný položil petky do dračího stínu „tak počkat, počkat, výměna proběhla, vyšli jsme vám vstříc, strčili jste nám atrapu, zalepili to pár penězi, tak co ještě po nás chcete?“ Na hajném jsem viděl nervózu, chtěl jsem jej odlákat, abychom se poradili, Mastný ale vydal německý povel k  palbě. Vrchní Rakušan aristokrat sáhl do kapsy saka jako pro revolver. Tím byla fotografie dvojí rukou uvolňující spodní dekl soklu dračice. Pan Mastný zprostředkovaně přistrčil snímek hajnému před obličej „v tomhle tkví celý problém, tohle je fotografie z  dnešního dopoledne, kdy moji přátelé po sto čtyřicet let trvajícím očekávání, prožili nemalé zklamání“ otočil se na tank za zády, odkud padl další výstřel, tentokrát již ze samopalu „podívejte, co jsme ve skrýši draka objevili, vzduchovku, starou rezovatou vzduchovku Slavia ráže čtyři a půl milimetru, ne tedy tak starou, aby ji někdo ukryl již v  předminulém století, to jistě pochopíte“. Hajný zrudl, chudákovi se musela pětina krve nalít do obličeje, krátce se na mne podíval a z  rudé horkosti se snažil vymanit „Slavie, to jsou dobré vzduchovky, zejména šest set třicet čtyřka, ta se zbrojovce povedla, má rychlost dvě stě padesát metrů za vteřinu! s   tou by mohly na medvědy! Viktore, dáš si Regent ležáček? A co ještě, pánové? Mám vám ukázat svou kulovnici, brokovnici, zbrojní průkaz?“ Mastný zachoval dobře placený profesionální klid „ještě něco, pane hajný, ono se nám k  té vzduchovce zatoulalo nějaké psaníčko, podívejte“. Tohle už byl výstřel z  tankového laufu, pan Mastný přistrčil hajnému v  originále psanou listinu, z  ruky jí nedal, ale i  já četl velký tiskací text nedávného data, přesněji řečeno data, kdy jsem v  dračici objevil pušku zadovku „Pavlíkovi od dědečka Libora“ i  mně se krev nahrnula do hlavy a myslím, že hajné jakbysmet. Chudák, sama sáhla do dračího stínu a vyschlá mlčenlivá ústa osvěžila Regentem. Vysvětlování bylo na hajném, tohle já už zamluvit nedokázal. v  tu ránu na mne dolehly výčitky, že jsem tuhle šlamastiku způsobil, že jsem se jí vůbec hrabal do střev! Měl jsem chuť odejít za Lenkou, nacpat se chlebíčků, ustrnulá hajná nepatrně kroutila hlavou, očekávajíc manželovu rezignaci. Rakušanům chvilka mlčení stačila. Jisti si vítězstvím obstoupili hajného. Ten přehlédl jednoho po druhém, pokrčil rameny „no co, když jsme ji stěhovali, převrátila se, vypadl kus soklu a ta díra mě zlákala nachystat našemu prckovi nějaké překvápko, musím vyrábět záhady, vod toho jsem děda!“. Hajná ožila „a že si nám ani nic neřekl? Já bych mu tam přidala nějaké penízky anebo víš co? My jsme tam měli nacpat kořalku, pěkně zavoskovanou kořalku na Pavlíkovu svatbu!“. Šibalsky si ťukla do čela „proč tenhle drak nemá nějakou záhadnou skrýš? Že já hloupá vám na to kývla! Tu vzduchovku nám vrátíte?“. Tentokrát hlavou kroutil Mastný, na rozdíl od panímámy však očividně. Odstoupil a svolal aristokratickou poradu. Šprechtili, rozumět jim nebylo, hajná Mastnému troufale oznámila „tak jestli už nic nemáte, my půjdeme na svačinu!“. Hajný vycítil svobodu, popadl láhve „jdeme na to překvapení?“ Ušili jsme sotva pět kroků, když se za našimi zády strhlo hromobití „Halt! Halt! Wir erlauben nicht verlassen! Sie sind Diebe! Bringen Sie die gestohlene Sache!“ Tohle německé velení v  nás všech probudilo vztek, to německé slovo „halt“ znal člověk z  filmů o  fašistech, to nadzvedlo i  Lenku, vběhla do vrat „mami, slyšela jsem dobře? Bude zase válka? Zase se spojí Rakousko s   Německem a přisere se Mussolini s   Frankem? Táto, já mám strach!“. Lenka tropila divadlo, že by leckde dostala angažmá, čertovo Pavlíka vzala do náruče, přitáhla na prsa „co po nás chtějí? Já nejsem v  žádné straně ani organizaci, mám jenom těhotenskej průkaz, tatí, ať jdou pryč!“ Nevím, jak to Lenka dokázala, ale to čertovo dítko ten malej Pavlík měl v  očích slzy jako fazole, jako kdyby Lenka místo ňader měla cibule. Panímáma si zahrála s   dcerunkou „slyšeli jste? Běžte pryč! Tady nejsou Sudety, nic tu nemáte! Pavlíčku, náš Pavlíčku oni tě vylekali, viď chlapečku?“ Čertovo dítko přebrala a přitiskla na mohutnější hruď. Hajný se na mne poťouchle usmál, vzápětí zvážněl, zatleskal „tak hrabátka, konec audience, nastartujte a zajeďte si někam na svačinu, na Cikaru mají výborný nakládaný hermelín! A pak zpátky do vlasti za svými aristokratickými povinnostmi!“. To bylo najednou odporného šprechtění, ale neznělo jako v  úle, tohle rachotilo jako v  drtírně skla dokonce pod výhrůžkou „polizei“. Odjeli. Hajný si ulevil „sakra, děvčata, vy jste to sehrály jak Cibulková s   Bohdalkou! Ti si musí myslet, es ist eine Nation von Idioten! Ale to nám nevadí, hlavně že jsme nesložili zbraně k  jejich nohám! Co Viktore?“. Seděli jsme přes půlnoc, ale musím říci, že všichni tak trochu s   pocitem viny z  ukradené věci a navíc s   myšlenkou, že tenhle hajný z  Jemčiny v  životě nikdy nic neutají. Na nohy jsme Vilémku postavili až po setmění, kdy nám dodal kuráže v  žilách zurčící alkohol.

Ztratila se jako elektrika z  drátu

S Lenkou jsme prožívali hezké dny, jednou ona za mnou, jednou já za ní, jednou v  Budějicích, podruhé v  Jemčině. Už znala mé kaktusy, já její starosti, dělal jsem jí návrhy, zvykal si na čertova Pavlíka, odhaloval postup, jak by se do mne zakoukal. Nebylo to těžké, stačilo jej zabavit, blbnout s   ním. Byl to hezký týden, bohužel zakončený netradičně. Bylo to ráno po sobotní noci, kdy Lenka poprvé ohmatala pelesti v  našem budějovickém domku, pro naší krátkou lásku už riskovala, už jí bylo jedno, že ten žárlivec něco provede, Lenka požívala jisté výhody, na hájovnu Vilémku povedený manžílek už nesměl. To ráno ale hajnej volal mně, Lenka ještě vyspávala „Viktore, musíte hned přijet, je to v  hajzlu!“ vylekal jsem se, že Lenčin žárlivec napadl hájovnu „všeho nechte, puška je v  prdeli! Někdo jí sebral! Řekni Lence, ať nastartuje, já tě třeba odvezu zpátky! Hněte sebou, ahoj!“. Než jsem Lenku probudil, v  hlavě jsem luštil, kdo! Kdo si troufl do cizího stavení, aristokrati ne, leda by si někoho najali. Hajný se sice chlubil, že byť je flinta dočasně ve stodole, je na místě, kde by jí nenašel ani hledač kovů s   tím nejlepším forichtunkem. Louskal jsem, až to praskalo, kombinoval, po každé se však navracel k  jednomu pachateli. Zadluženej, na fetu závislej, žárlivej, mstivej, a navíc ten právník, ten Mastný měl o  jeho dluzích reference, že by na stůl stačilo hodit sumičku a říci běž a přines, Alíku. Jinou představu o  zloději jsem neměl.

Cestou jsme nemluvili jinak než flinta, flintu, flintě. Lenku jsem seznámil s   mou dedukcí, nepřijala ji „je to blbec, ale tomuhle nevěřím a jak ty jsi na tom, detektive? Kdes byl dnes v  noci, kdo tobě dosvědčí alibi?“. „Copak ty sis nevšimla, že jsem tě celou noc vyznával lásku, k  nohám snášel míšenský porcelán, domácí škvarky i  nejnovější mikroprocesor? Dobíjel tě telefon, přemýšlel co k  snídani a ty mi nepotvrdíš albi?“ Ani špásování Lenku nedonutilo přemýšlet o  mé detektivní dedukci, její směr se upíral pouze k  aristokratům. o  co méně před Lenkou o  to víc jsem uspěl před hajným „ty myslíš, že ten blbec, no podobný by mu to bylo, dluží, kam se podívá, ale stodola byla zamčená, a ta puška pojď se podívat“ za nepřetržitého hudrování mě vedl do stodoly „tak hele, kde bys jí tu hledal? Schválně, vžij se do zloděje, já bych teda vsázel na byt a ne na stodolu, ale schválně“. Rozhlížel jsem se po nevelké stodole, spíše stodůlce, kde bylo zahradní nářadí, hromada proutěných košů, poskládané dříví, volné místo pro auto a přes půl plochy dřevěné druhé patro pro seno, na něž se lezlo jak jinak než po žebříku. „Já nevím, moc možností tu není, byla zahrabaná?“ „ty bys tomu dal, do země dát takový poklad, polez nahoru“. Vystoupali jsme po žebříku, kde na dřevěné plošince zelo jen pár balíků slámy „tak se podívej, tohle bys nenašel, nebo snad jo?“ Hajný nadzvedl jedno krátké prkno dřevěné podlahy a brejlil do země. „Vidíš tam něco? Prd viď? Tak tam strč ruku.“ Poslechl jsem, rukou jsem nahmatal k  zemi kolmý úzký dřevěný čtverhran. „Vejráš, viď? Dutej pilíř! Tady byla flinta za války i  po válce a teď je tu hovno! Neříkej mi, že tohle by někdo objevil!“ „Říkal jste s   detektorem kovů ne, já říkám, že jo, ovšem je to nepravděpodobné.“ „Tak vidíš!“ Přišla Lenka s   panímámou „tak co pátrači, zajistili jste otisky a pachové stopy“. „Jo!“ rozčílil se hajný „já tu cítím našeho mladýho!“ zle se podíval na Lenku „ty sis teda uměla vybrat, švorcovej, prolhanej a zloděj!“ Panímáma vzala Lenku za ruku „jak tohle můžeš tvrdit? A nemluv takhle před Pavlíkem, nemá z  toho rozum!“ Všiml jsem si čertova dítka vykukovat za maminkou „ahoj Pavlíku“ neodpověděl, schoval se. Hajný nepřestával být v  ráži „už je na čase, aby i  ten kluk věděl, co má za tátu! Jak si nám to mohla udělat, Leni, toho největšího blba Jižních Čech!“ Panímáma se vzepřela „tak dost, flinta byla stejně kradená, holt okradl zloděj zloděje!“ „Tak vidíš, teď si sama přiznala, že to udělal!“ „To jsem neřekla, Leni, Viktore pojďte na svačinu.“ „A já nemám nárok?“ připomněl se hajný. „Až přijdeš k  rozumu.“ Sedli jsme si venku, hajný se přišoural, pokoušel se Lence omluvit, ta jej odmítla „já o  něm nechci nic slyšet, alespoň ne dneska“.


Pomoci, nebo nechat být?

Bylo to naposledy, co jsem s   touhle fajn rodinou seděl pohromadě, odpoledne mě hajnej mermomocí chtěl odvézt. Vyjeli jsme po obědě, do Lenky stejně nic nebylo, jako kdyby se jí všechno sesypalo, říkal jsem si, nechám to týden uležet a pak dám definitivní návrh. Hajnej celou cestu mlel, vylezlo z  něj, že flintu do skrýše ukládal s   Pavlíkem, řekl jsem si aha, tenhle chlap nebude mít nikdy tajemství sám pro sebe, neměl jsem mu to za zlé, mělo to i  své výhody, byl to člověk průhledný, přímý, vědělo se co od něj očekávat. Lence jsem posílal zprávy, aby všechno brala sportovně, že už se to brzo změní, štěstíčko že čeká za dveřmi. Následující víkend bylo moc hezky, vyjel jsem sobotním ránem, že si ještě zakličkuji Jemčinou, projedu nejkrásnější místa a pak požádám rodiče té vdané dámy o  ruku, alespoň ve srandě. v  deset hodin jsem na rozcestníku před zámkem Jemčina zvolil žlutou a lesem kličkoval na Dolní Vydýmač, projel Evženovo údolí a po žluté pokračoval k  památečním dubům okolo Nežárky. Ještě než jsem se napojil na cestičku kolem řeky, z  levé strany jsem zaslechl ten ohavný zvuk, vztek co do mě vjel, byl silnější než kdy jindy, byl jsem rozhodnut popadnout klandr a přijíždějícího čtyřkolkáře jím srazit. Stroj se řítil podél řeky, při výjezdu z  lesa jsem zabrzdil, na stroji seděl chlápek v  modrácích, v  němž jsem poznal Lenčina manžela. Teď a tady si vyřídit účty! Nasedl jsem a beznadějně se hnal. Zrovna se řítil po cestičce, kopírujíc strmý říční břeh, najednou provedl ten hloupý manévr, jakoby si na poslední chvíli rozmyslel, co vlastně chce, z  odlétající hlínou jako za rozmetačem hnoje střihnul zatáčku a vjel na dřevěnou lávku. Na úzkou prkennou plochu najel příliš zešikma, zpanikařil, ve snaze nesjet strhl volant, čtyřkolka se zakomíhala, přerazila pravé zábradlí, prkna lávky se pod koly zvedala jako paličky otevřeného pianina, dvě kola byla v  cuku mimo lávku, čtyřkolka se převážila a padala do Nežárky. Vyskočil jsem a díval se na ten boží výjev, na to boží osvícení na ten boží zákrok, chtěl jsem vidět, jak zmoklý kohout vylétne na břeh, nebo jak krvavá krysa co si uhryzala kus těla, aby se vyprostila ze želez, bude bědovat, potupně kulhat, dokonce jsem se hřejivě usmíval a přál si, aby se seběhli místní, co tuhle lávku vybudovali a jimž pomáhá krátit cestu do vytoužené hospody a tenhle boží trest navíc nazdobila prosluněná duha vodní mlhy z  dotáčejících se kol. Jako vzdalující se bouřka dohřímal motor, ale k  mé smůle se žádné očekávané divadlo nekonalo. Po nájezdu jsem vyběhl na děravou pochroumanou lávku, díval se do zakalené vody, prohlížel protější břeh, žádnou prchající krysu jsem neviděl. Popošel jsem, zaklekl a zadíval se do vody odnášející písečný kal. Voda rychle prohlédla a mně se naskytla válečná scenérie, z  vody trčela kola převráceného stroje, díky proudu pročišťující řeku jsem uviděl obraz, jenž mě ani jako úhlavního nepřítele nenechal v  klidu. v  té zklidňující se nahnědlé vodě klikaté Nežárky, jsem na písečném dně jak na polštáři viděl nepřátelský obličej. Vlasy mu vlály utíkajícím proudem, za hrudí s   krtečkovým laclem se zbytek těla ztrácel pod strojem. Nastal moment kdy ani nepřítel nepřemýšlí, seběhl jsem k  řece, skočil na měkké písečné dno a dlouhými kroky se hrnul k  nepříteli. Sehnul jsem se, popadl jej za podpaždí a tahal! Bylo mi jedno, jestli jej přetrhnu vejpůl jak dešťovku! Když jsem ale cítil to bezvládné tělo, jak hlava sebou nechala mydlit, kam se mně zamanulo, třeba se bez keců nechat ukroutit, nepřítele jsem uložil zpátky do písečného lože, opřel se o  ohavný stroj a zatlačil. Ta mrcha se na druhé straně každým nadlehčením bořila víc a víc do písku, stroj sedal hlouběji, ohnul jsem se, jako Jean Valjean v  Bídnících podstrčil záda, stroj naklonil a volnou rukou tahal nepřítele. Slavil jsem úspěch, hadrové bezpáteřné tělo jsem dotáhl na břeh, vytáhl na pevnou cestu a zkoumal jak nevybuchlou minu. Nedýchal, stejně tak jsem nenahmatal tep, na cestičce jsem hadrové tělo urovnal jako nebožtíka do rakve, zaklekl a předpisově stláčel hrudní kost. v  záchranné činnosti mi bránila naplněná kapsa laclu, vyházel jsem dva telefony, peněženku, svazek klíčů, šroubovák a drtil jsem hrudník, tempem a silou nevybouřeného boxera co vzteky tluče do cvičného pytle. Při té stereotypní svižné práci jsem pomalu procital, do éteru jsem vypouštěl sprostá slova, při nichž jsem hrudník mačkal ze vzteku nikoli s   cílem zachránit stůj co stůj, snad proto jsem najednou pod dlaněmi cítil ten ohavný zvuk, škrundání jako z  prkenné zámecké podlahy. „Žebírka! Aha, pánovi praskla žebírka, dobře na něj, ať si užije jako poskvrněná řeka, lesy, blbečku!“ Nevím, jak dlouho jsem rumploval s   nepřátelským hrudníkem, ale rumploval jsem, dokud nepřítel nezaškytal a nezachrochtal, neomaleně jsem zmáčkl krkavici a cítil, že oběhové čerpadlo funguje a že motor saje vzduch. Řekl jsem si, „hlavně aby ses mi tu moc nerozjel, nestojím o  to, víš? Počkáš si tu pěkně na bílé pláštíčky, voni si tě podají, voni tě dospraví, na to já nemám chuť“. Když jsem bezpečně věděl, že tenhle sok funguje, sáhl jsem do ledvinky pro telefon. v  zápětí mě napadlo, „ne, ne, sepisovat protokoly, obětovat tě další čas, to mi za to nestojí hezky z  tvého, hošánku!“ Natáhl jsem se pro odhozený telefon, první byl zalitý vodou, druhý se Nežárce ubránil, a z  toho jsem bezejmenně s   podrobným vyznačením místa a pokřiveným hlasem zavolal lékařskou pomoc. Při zpětném volání jsem se na moment vylekal, nepřítel pootevřel oči, civěl, těžko na ně zapomínám, dívaly se, oddáni na milost i  nemilost, bez hekání, prošení, co se dělo v  té bezvládné hlavě za nimi, nedalo se odhadnout, najednou se mi zjevilo velké bělmo a to pomalu zakryla mokrá víčka. Znovu jsem překontroloval činnost motoru, tep byl líný, ale pravidelný, krtečkův lacl se nadzvedával, do něj jsem uložil osobní věci, došel si pro kolo, a s   pocitem dobré práce jsem vyčkával záchranné houkání. Přicházelo od Dolního Vadýmače, najednou v  krtečkově laclu zazvonil telefon, s   velkou nevolí a opět pokřiveným hlasem jsem jej obsloužil, dle očekávání to byla přijíždějící lékařská pomoc. Navedl jsem je na žlutou vedoucí z  Evženova údolí na Vydýmač, po té na odbočku k  samotám a lávce. Zavěsil jsem jako první, telefon zastrčil do laclu, zkontroloval tep, popadl kolo a utíkal do blízkého lesa, odkud jsem pozoroval kodrcající se sanitku. Chvíli jsem se díval na profesionální souhru a pak jsem se prodral na nejbližší cestu.

Pro špatné svědomí jsem si netroufal ani na vlak, vždyť já s   tím člověkem zacházel jako s   vysloužilou petlahví, i  když jsem jej nenáviděl, mohl jsem být trochu soucitnější, šetrnější, co když měl hnutou páteř, vnitřní zranění, cestou jsem se rozhodl, že své vzteklé počínání nikdy nikomu neprozradím. Do Budějovic jsem pelášil po vlastní ose postranními silnicemi a se vší obezřetností, neboť na Hlincově Hoře mě již zastihla tma. v  noci jsem se co chvíli budil, vracel se zpátky na místo činu, viděl jsem matný obličej splývající s   písečným dnem, po proudu rozevláté vlasy, dvě tři bublinky z  nedovřené huby, červenočerný lacl, bezvládná ramena, ruce odevzdané k  modlení, plovoucí prkna nad odcházejícím kalem, tenhle sok byl na lopatkách bezmocný jako nikdy, dyť já kolikrát lidem, co se chovali k  přírodě jako tenhle mizera v  duchu vzkazoval, „zpřerážejte si kosti, pak vás to přejde“, tenhle případ byl ještě těžší, zamrazilo mně při pomyšlení, že bych se sebral, odjel a nechal jej v  písku pod strojem. k  ránu mě navíc proháněl strach, všem bude jasné, že se nevyškrábal sám, že si doktory nezavolal sám, že musel mít neznámého zachránce. A co když mě někdo viděl, rybář, chatař, lidé ze samoty, do toho jsem zamotal otisky na telefonu, Lenku, hajného, panímámu, ti věděli, že o  dceru stojím, že se ona ne a ne odlepit z  mizerného manželství a co místní, budou dedukovat, „nastražil to na něj, přehnal to, dostal strach, vytáhl ho a vzal roha!“. s   napětím jsem očekával první hovor. Jen ne ten se skrytým číslem, to mívá policie! v  deset hodin volala Lenka, rušila naší sobotní domluvu, „nezlob se, Pavel měl velkou bouračku, je v  nemocnici, vůbec nevím, jak to dopadne, promiň, až to půjde, zavolám“. Nevyptával jsem se, polykal jsem sliny a tušil, že teď se Lenka tuplem neodlepí. Navíc jsem si připouštěl, že jsem mu nepřátelským zacházením uškodil, dostával jsem strach z  budoucích dnů.

Lenka nezavolala ani za týden ani za měsíc, první kdo si troufl obnovit spojení, jsem byl já. Dle očekávání jsem obdržel vyhýbavou odpověď, „nemůžu ho teď nechat samotného, potřebuje mi, ještě nějaký čas bude na vozíku, ale je velká šance, to víš, že se mi stýská, ale teď opravdu nemohu“. Ztratil jsem poslední naději, v  tomhle já jim překážet nebudu, nikdy se od něj neodlepí. Utekl další němý měsíc a já Lenčino i  hajného číslo vymazal z  telefonu. Nemohu říct, že bych zapomínal snadno, do ztráty paměti jsem se nutil, nikdy jsem nepochopil, co ženy vidí na lidech jeho typu, nikdy jsem nepochopil, jak se mohou ženy nechat tak ovlivnit a bylo mi líto, že se neozval ani hajný. Jemčinu jsem navštívil o  rok později, jako celkem vyrovnaný a smířený člověk, jen z  dálky jsem se podíval na Krkaveckou hájovnu. Byla stejná. Nestoudný svinčík! Sám sebe jsem se ptal, „tohle si chtěla, Leničko?“. Hájovnu Vilémku jsem si prohlédl rovněž z  dálky, plagiát dračice stál na stejném místě jako tehdy ta pravá, neměl jsem sílu navštívit hajného ani panímámu, odhodlal jsem se jen k  občerstvení na Hamru, bylo sobotní odpoledne, „třeba se při troše štěstí dozvím něco od místních“. Před hospodou jsem si připomněl hajného povedenou akci s   kapří ochutnávkou, otevřenými dveřmi vycházel typický hospodský mumraj, vstoupil jsem pln odhodlání najít informátora o  Krkavecké hájovně, Lence i  Pavlíkovi. Dodnes lituji, že jsem se tam objevil, sražené stoly obsazené mladými lidmi, mezi nimiž jsem zahlédl Lenku s   manželem, a jimž jsem neunikl, mně docela ochromilo. Ten Lenčin uzdravující se invalida, nejprve odhodil společenskou bujarost, vzápětí zkoprněl, vyvalil oči, pomocí berlí se pokoušel vstát, podíval se na Lenku, opět na mě a na celou hospodu zatroubil, „to je von, pánové, to je ten můj tajemnej vyprošťovák!“. Ticho, jež nastalo, bych si za normálních okolností vychutnal, teď jsem stál jak uličník co hledal únikovou cestu. Nejméně pět lidí se zvedlo a přitáhlo mně ke stolu. Němá Lenka se kousala do rtů a její manžílek o  berlích obcházel stůl vstříc svému zachránci, „pánové, tohle je opravdové zjevení, tohle je boží úkaz, přineste židli a ty, Véno, skleničky pro všechny!“. Došoural se ke mně, berlí mi šťouchl do lýtka, „co že si se skrejval celej rok? Dneska mám první narozeniny, před rokem jsem se díky tobě znovu narodil, jdeš to se mnou oslavit?“ Znovu mě pošťouchl, „ty nemáš radost? Nebo to snad nejsi ty? Viděl jsem tě sice v  mrákotách, ale nezapomněl jsem, pánové, teď se konečně dozvíme, jakou že figuru jsem po pádu v  řece zaujal“. Někdo mně vrazil skleničku do ruky, jiný poručil, „tak ven s   tím, ať víme, kolik má náš Pavel životů!“. Připili jsme si, podíval jsem se na Lenku, ta se najednou zmátožila, oběhla stůl, obdařila mě divadelní pusou doprovázenou potleskem a v  rychlosti pošeptala, „promiň, promiň, tohle jsem nevěděla“. Když jsem vyprávěl smyšlenou historku, jak jsem po záchranářském úkonu musel životně nutně na vlak, styděl jsem se a v  duchu si říkal, „kdybys věděl, s   jakým vztekem jsem tě tahal z  vody a lámal žebra“. Dlouho jsem se nezdržel, odpuzoval mě neblahý pocit, že tahle kapitola života je uzavřena, že o  Lenku se nadále ucházet nehodlám. Ve skutečnosti jsem žárlil a zároveň Lenku, hajného i  panímámu litoval, že ještě neprokoukli, přece je nanejvýš jasné, že flintu ukradl vypečenej zeť, za ní poplatil okolním dluhy, aby zpátky získal přívržence třeba k  tomuhle stolu.

Jemčině jsem se dva roky vyhýbal, dva roky jí objížděl jako cestu s   kamením, nechtěl jsem vidět hájovnu, nechtěl jsem vidět kapličku, co to všechno způsobila a nebýt náhody, že jsem se s   panímámou a hajným potkal na Bystřickém náměstíčku, Jemčině bych se vyhýbal dodnes. Na tom náměstí mně podal ruku, poplácal po rameni, „co že si se neozval, zachránče? Čekal jsem tě, Lenka s   ním už dávno nežije, vrátila se na Vilémku, tu Krkaveckou hájovnu zabavil exekutor, dejž mu nebe věčnou slávu, teď jí má slušnej člověk. Lenka taky není sama, jenomže nám jí chce odvést do města, von je městskej, ale stará se, o  ni i  o  malého, víš, já si přál tebe, von ten její moc lesy nemusí, ani ryby ne“. Všiml jsem si, jak panímáma strkala do hajného antidrbním loktíkem, ale když jsme se loučili, mile se ke mně přimáčkla, „vždyť já si vás také moc přála“. Rok jsem to vydržel, rok jsem nechtěl vidět jemčinské lesy, ani tu Nežárku co je dělila jak Čechy od Slováků, nakonec jsem se vracel, ale hájovnu Vilémku pokaždé míjel.