Tajemství starého vodojemu

Tehdy, pětadvacet let před miléniem to byla nejrychleji provedená vodovodní přípojka v české zemi. Zodpovědní soudruzi nanesli na mapu čáru, „tudy to půjde a bastafidli!“. Tenkrát se i plány kreslili za pochodu a pokulhávaly za partou kopáčů, instalatérů i zedníků. Tenkrát to měl v merku i sám ministr národní obrany Martin Dzůr a snad i spolu soudruh ministr SSSR, maršál Sovětského svazu Andrej Grečko. Tehdy, třicet let před miléniem vzbudila pana Rohana rána, jíž doposud z vojenského újezdu neslyšel. „Tři ráno, prokristapána, zase těm Rusákům bouchlo něco za prdelí?“

Nevzbudilo to jen Rohana s rodinou, nýbrž celou poslední civilní ulici končící před lesní závorou a dřevěnou strážní budkou v době výcvikových střeleb naditou mladým vojáčkem se zbraní. Ráno netekla v celém Dobřívu voda. Obec, co se jinak naparuje vodou, poněvadž napříč protéká řeka Klabava svádějící vodu z velké části újezdu včetně Padrťských rybníků a vody potoku jménem Rezerva protékajícím tou nejutajenější částí vojenských Brd zvanou „Němí“ teď zůstala nasuchu! Tedy řeka tekla, ale z kohoutku ani kapka. To ráno byl na dobřívském Národním výboru poplach. Před vchodem stálo spolu s vojenským i vozidlo vodohospodářů. A při vší snaze všechno utajit, se již po deváté ranní roznesla Dobříví zpráva, že to prasklo do starého vodojemu!

Rohan pracoval na směny na nedalekých hutích v Hrádku u Rokycan, měl šanci celou záležitost vysledovat. Beztoho bylo Rohanovo velkou zábavou bez povolení pronikat do vojenského újezdu čím dál hlouběji, hlavně v houbařské sezoně, to si ostatně z místních troufl každý, dopadové plochy byly od Dobřívu daleko a sem tam nějaké to předvolání na Národní výbor nebo pokuta, nepůsobilo až takovou bolest. Onen vodojem byl pouhých tři sta metrů za závorou uvnitř újezdu, nebyl problém ji obejít, přece všude byl hustý smrkový les. Dnes to byla čtyřnásobná troufalost, vojáček otevíral jednu závoru za druhou, sjížděli se vojáci i civilisté, „kolik jich vlastně přijelo z druhé strany od nedalekých kasáren?“. Přesto se obloukem vydal na dohled starého vodojemu. Srdce mu bušilo, dnes by to jen tak neprošlo, dnes by ho sejmuli čtyřnásob. Bral to smrkovým podrostem, už prosvítala auta na cestě. Dnes měl opravdu strach z té lampasácké zvěře, dnes by ho snad i zavřeli jako Marcela Hanáka, ten ale sebral nevybuchlý granát, blbec. Když chodil jen tak po houbách, byl sice obezřetný, ale neměl strach jako nyní, když vojákům, co zajisté potřebovali něco zatajit, šel přímo do náruče. Blížit se smrkovým podrostem jako opravdový vojenský vyzvědač, bylo horší, než kdyby jej drapli s houbařským košíčkem. Opatrně rozhrnul poslední náletové smrčky. To lesní stavení starých prvorepublikových vodohospodářů z roku 1921, ten starý hranatý vodojem, co byl jako zvonice na kopečku avšak pod temnými nebesy vypasených brdských smrků, byl celý šejdrem jako věž v Pizze. Z pravé strany, směrem od Strašic, zela v ochranném zemním valu jáma a dva pahýly uražených smrků. „Tak to musela bejt slupka, když to hnulo s podzemní nádrží,“ pomyslel si Rohan. Mezi potůčkem a vodojemem napočítal devět lampasáků a pět civilistů. A ještě jedno těžké vojenské auto zrovna přijíždělo od Strašic, byl čas mizet, co chtěl, to viděl. Doma si otevřel lahvovou desítku, posadil se na zadek, „kurva, to musela bejt drba, ta rachejtle nebo to něco se muselo zavrtat do valu kolem vodojemu a pak to řachnout, to jsem zvědav, co poteče z kohoutků“. Přemýšlel, jestli se tímhle má pochlubit chlapům v práci. Znal lidi, „to máme vod Rohana, byl se tam podívat, lampasáci se prej modlili k Panence Marii“.

Tenkrát pětadvacet let před miléniem si spokojeně bydlel v rekonstruovaném domku po boku milované manželky a synka školáčka druháčka. Nepotřeboval, aby za ním soudruzi lezli a otravovali. Tenkrát ale Rohan neviděl všechno, podivně nakloněný vodojem nepřehlédl, ale prasklinu v podzemním rezervoáru, jež ohrožoval ještě jeden výbuchem rozmetaný pramen, tekoucí odkud si, přehlédl. Byl to pramen nejvyššího utajení, o němž vědělo jen pár zasvěcených. Pár let před havárií jej soudruzi spoutali do podzemních trubek a odvedli do hlubokého trativodu. A o několik let po havárii se o pravém důvodu navěky odstaveného vodojemu šeptalo toto: „že prej do něj nateklo svinstvo ze starý fabriky“.

„Z jaké fabriky?“
„Vy to nevíte? Když nejvyšší mocnosti tedy Rusáci a Amíci podepsali dohodu o zákazu chemických zbraní, každý si chtěl nechat malá zadní kolečka. Co kdyby. Sovětští soudruzi nařídili našim, aby něco vyráběli tady ve vojenském újezdu. To víte, nějak jim to prosáklo, proč myslíte, že tenkrát hrabali tu obrovskou díru na poli vedle Dobříva? Hořelo jim za zadkem! A když jim foukla ta rachejtle, co napálila do vodojemu, tak se to svinstvo dostalo dovnitř. Od té doby máme přece mirošovskou vodu“.

Dnes už mohl Rohan chodit na houby, jak se mu zachtělo, soudruzi už měli jen pár hlasů ve sněmovně a vlastně už si soudruhu ani neříkali. Profesionální armáda již druhým rokem sanovala dopadové plochy i hluboké lesy a Brdy se veřejnosti otevíraly jako nádherný leknín. Rohan měl co zkoumat. Nikdy nepronikl na dopadovou plochu jménem Jordán nebo Tok, nikdy nezdolal tolik střežený vrch Praha s jeho radiolokačním zařízením, z něhož lítala do éteru všechna vojenská tajemství. Dnes v době zpřístupnění ještě neviděl tu železobetonovou věž s ochozem, na němž se povaluje velký bílý meteorologický radar v podobě sešitého fotbalového balonu, jenž by neprošel vraty stodoly. Jenomže teď už měl sedmdesátku na krku a byl zcela sám, neměl s kým se podílet o zážitky, protože v tom mizerném Bezvěrově vždycky mrzne nejvíc, to přece všichni vědí, tak proč to tam tolik hnali?! Proč syn tolik šlapal na plyn, proč jej snacha nekrotila? Barborko, ty si určitě spala vzadu na sedadle, ty určitě za nic nemůžeš, byla už tma, to se ví, že náledí v Bezvěrově je vždycky jako první, že se snadno vjede do protisměru a náraz s protijedoucím je to nejhorší!

Když Rohanovi oznámili tragický skon syna, snachy a manželky Barbory, v šoku popadl peřinu, polštář, prášky na spaní, nasedl do auta, byla ještě tma, projel Zaječovem, hnal to do kopce na Obecnice, auto nechal na cestě k Černé skále, s peřinou v náručí podvědomě pajdal lesní cestou k severovýchodu, dokud nenarazil na holinu doposud funkční dopadové plochy Brda. Vprostřed té velké samou dírou prošpikované holiny zhltl prášky na spaní, zapil z placatice, zalehl do nízkého porostu a se slzami zoufalství naivně doufajíc, že rachejtle či granát vykoná své, usnul. Žádné noční ani denní střelby se nekonaly. Rohana našli na druhý den večer prochladlého jarním mrazem jako maso od řezníka. Styděl se za tu naivitu, na takovou plochu by muselo dopadnout tisíc rachejtlí, aby si ho nějaká našla. Převezli jej do příbramského špitálu pak na týden do Dobřan, kde bloumal rozlehlým parkem a poslouchal keci psycholožky.

Mezi blázny si znovu uvědomil, jak všechny měl rád, snachu se synem i když se odstěhovali do Plzně a žili městským životem. Dobřív přece nezatracovali, jezdili pravidelně. O lásce k manželce nemluvě. Jenom k Liborovi, devítiletému vnuku, jenž v době havárie trávil čas na školním krušnohorském lyžování, si hledal cestu trním. V Dobřívu se nudil, dědovo vyprávění ignoroval, ani při výročních oslavách nedal z pracek ten jejich přechytralej telefon. Seděl jak blbeček a cvakal. Rodiče ho nechali, brali to za normální. Jednou se Rohan neudržel, popadl cvakajícího vnuka za rukávy, zatáhl jej ke stolu a nařídil: „tady si dřepni a chovej se normálně, jsi tu na návštěvě!“. Urazil se, nebylo to ani ostatním. Po té hrozné bezvěrovské havárii, poslali sociální pracovníci Libora do ústavu.

Čtrnáct dní po propuštění z blázince nevyšel Rohan z domu. Slepice kdákaly hlady, kohout si mohl ztrhat hrdlo, sousedi ťukali na okno, nabízeli pomoc. Před dveřmi se drbala i paní starostka.
„Nic nepotřebuju, nedělej si starosti, Janičko.“
„Hodila jsem alespoň slepicím, měl byste si posbírat vajíčka, nebo z nich budou pukavci. A s tím obřadem nemusíte spěchat, vyřídila jsem to.“

Rohan nebyl schopen ničeho, civěl z jedné věci na druhou, na co mu teď budou? Na co bude tenhle velkej barák? A co s účtařinou? Neměl vůbec ponětí o složenkách za popelnici, za vodu, elektriku, plyn, pojistku, televizi, rádio, telefon, o všechno se starala Bára. I penzi mu vybírala Bára, mělo to své výhody, nevěděl, kolik co stojí a proto měl svůj klid. Teď aby chodil na poštu se starostkou. A nejvíc si přál, aby se nikdo nedozvěděl, jak naivně čekal na smrt pod peřinou na dopadové ploše Brda.
Věci po Báře musí z dohledu! Jenomže to bych musel vystěhovat všechno. Nebo jenom slepice a bydlet v kurníku! Do prdele práce!

Rohan byl rád, že ho jinak nikdo neotravoval, nevyčítal, že si kluka nevzal do opatrování, zřejmě si sám pustil na sociálce hubu na špacír, že k dědkovi nikdy. Když se dostal z nejhoršího, Liborovi se nabídl, že bude platit provoz toho mizerného telefonu, jen proto, aby neztratili poslední spojení. Jednou za čtrnáct dní donesl vnukovi balíček dobrot a menší kapesné. První čtyři návštěvy za moc nestály. Libor nemluvil, a když, tak položil dědovi otázku, zda už prodal nábytek z jejich nájemního bytu. Rohan věděl, že by rád na nějaký lepší aparát, mlel o nových aplikacích a že tady v tom přiblblém zavírákově je bez pořádného telefonu nula, nicka. Každá vychouška má lepší i ten křivonohej Vykoupil, co s ním bydlí na pokoji. Jednou se Rohan slitoval, sepsal všechen nábytek a spotřebiče z opuštěného bytu a šmahem nabídl překupníkovi. Práce to byla zatrolená, obchodník remcal, že tohle a tohle neprodá, ale dubovou ložnici co darovali mladým, tu si ujít nenechal. Rohan poručil, „všechno nebo nic!“. Nakonec prodal se slzami v očích. Každá věcička připomínala mladé, nemohl se dívat, když odnášeli dubové šatníky, z nichž i s ramínky vyházeli snašinu večerní róbu, synovo modrošedé kvádro, barevné kravaty co dopadaly na hromadu hadrů jako úhoři, trenýrky, kapesníky a když z malé skříňky létaly kalhotky a zachlumcané silonové punčochy, sebral se a utekl. Také to mohl vyprázdnit sám, jenomže kdo na to má nervy? Když na druhý den odemkl, šel bytem jako korytem řeky plné kluzkých kamenů, na něž není radno šlapat. Hrníčky, talířky, ošacení, knihy a pár Liborových hraček zůstalo na zemi jako zdechliny někde v kafilerce. Naštěstí všechny doklady ležely dávno v bezpečí dobřívské truhly. S Liborem prohledali celý byt, hned jak Rohana pustili ze spár dobřanské psycholožky. Teď Rohanovi začala být nejlepší psycholožkou Stará hospoda. Už jen pro ni si Libora nemohl uvázat na krk. A nejen pro ni, i pro svůj věk, v Dobřívě už se kosilo v jeho ročníku. A potom, co by Liborovi dal? Hádali by se, jednou by stejně rozdupl ten jeho telefon!
Když starost s nájemním bytem došla konce, sháněl se Libor po utržených penězích. Rohan si vyslechl tu požadovanou cifru za nový telefon a zhrozil se, „dvanáct tisíc, Libore, to nemyslíš vážně, kdyby si chtěl kolo nebo pěkné lego, ale za tu placičku? Já mám za osm stovek a stačí mi“.

„Ale co k tomu všechno potřebuješ, dědo, knihovnu, televizi, rádio, noviny, jízdní řády, hory návodů a seznamů, nemyslíš?“
„Poser se tedy, ale až budeš v Dobřívu, nevezmeš ho do pracek, jasný?“
Koupili jej, zbytek peněz uložil Rohan na Liborovu vkladní knížku. Věci z bytu rozvozil, kam uznal za vhodné. Hrníčky vzal do Dobříva, roznosí je po brdských studánkách. A na to se moc těšil, dokonce si dal závazek, že leckterou vyčistí a vyšňoří. Teď mohl všude, možná už to nebude tak dobrodružné, ale otevřená brdská náruč jej zaměstná do konce života. Středa a neděle patřila Staré hospůdce, s místními probírali všechno, prosperitu dobřívského hamru, odchod vojáků i ty prokleté telefony, co mladí nedají z pracek.

„Chytili se do sítě jako žraloci, jenomže zapomínají, že když nebudou v pohybu, zadusí se.“
„Hlavně že my jsme v pohybu tady u piva, nechte mladý ať si dělaj co chtí.“
„Jenomže my jsme si svoje odmakali, nám ta srdíčka jinak pumpovala, v lese na probírce nebo na stavbách, víš, co mně rukama prošlo materiálu, když jsem stavěl? Voni nezvednou za celej život, co já za rok.“
„Vono tě tenkrát nic jiného nezbývalo, když nebyly stavební firmy a melouchářů málo.“
„Je jiná doba, umíte si představit, kdyby ty Brdy otevřeli před padesáti lety? Těch vandráků? Kdo myslíte, že sem bude jezdit teď? Nikdo, budou se tu nudit! Venku se spát nesmí, rozdělávat ohýnky taky ne, a chodit pěšky? Hovno!“
„Alespoň tu bude klid.“
„Hovno klid, zaplaví to cyklisti.“
„Ty se budou motat kolem Padrtí, do kopců je nikdo nedostane.“
„Vono taky není nikam vidět, krom Toku a Jordánu, už jste tam někdo byl? Za pár dnů pokvete vřesoviště.“

Rozlehlá vřesoviště na dopadových plochách, o těch Rohan slýchával, vidět planinu kvetoucího vřesu jako lán levandule, na to se moc těšil. Z Dobříva to však bylo daleko, pořádnou mapu ještě nevydali, a že neměl internet? Tomu už se smáli i dědkové v hospodě. Nakonec sehnal od starého Karlíka, bývalého vojáka, vojenskými keci počmáranou mapu. Byla to plachta na celý stůl.

Libor se neozval celý týden, nový telefon mu asi šel k duhu a nějaký děda? Tse! Představoval si, jak je někde zalezlý a cvaká, cvaká, cvaká. Najednou mu bylo toho mladého organismu chyceného do sítě líto, jak že to říkali? Když se žraloci v sítích nehýbou, zadusí se? Nazítří zavolal sám.
„Co že se neozveš? Říkal si, co všechno můžeš mít v té placičce, ale dědu tam přece nemáš, tak koukej podávat pravidelná hlášení. Nic tě nechybí, když máš milionářský telefon?“
„Chybí mi toho plno, ale co mi zbývá? Posranejch sirotků je tu dost, hekáme společně, víš?“
„Ale vždyť ty nejsi úplnej sirotek.“
„Dědo, já už musím končit, máme nástup, tak ahoj.“

Tak rychle ještě Libor hovor nezakončil, vždy si přece řekl o něco dobrého, nějaké to přilepšení, sladké nebo slané, posledně mu nesl lázeňské trojhránky, dneska se vymluvil na nástup, asi jsem ho vyrušil ze šoupání. Na novém telefonu už se necvaká, ale šoupe. „A takhle by to bylo, kdybych si kluka vzal domů, šoupáním by mi připravil o nervy!“
Rohan si najednou uvědomil, že v očích kluka klesl pod hodnotu telefonu a není divu, co klukovi dal? Co jej kdy naučil? Odloučili se tím jeho městským životem, dokonalejší elektronikou než je děda sám. Jak dlouho tu ještě bude strašit? Kluk za pár dní zapomene, že nějakej děda byl.
Chmurné myšlenky zaháněl Rohan výšlapy po neznámých končinách otevřených Brd. Přestože jej táhlo daleké vřesoviště, nejprve prozkoumal potok, co tekl mezi cestou a křivým vodojemem. Tady kolem tajuplně křivé stavbičky byly na potoce tři vysoké žulové jízky a pod nimi hluboké tůně křišťálové vody. Po jednom přešel, smrky kolem vodojemu za léta od havárie zesílily, rovné jako podle olovnice zdůraznily křivotu stavbičky. Co si asi říkají nezasvěcení? A vůbec, nakoukl od té doby někdo do rezovatých ocelových dveří? Patří vůbec někomu? Že by si jej uvázala na krk ta mizerná francouzská Veolia, co zprivatizovala veškeré vodovody? Jak vůbec naši mocní dopustili, že nám vodu do kohoutků pouští cizinci? Tak ať si ho narovnají a chytají tuhle křišťálovou vodu! Došel až k jednomu prameni, alespoň se tak jevil, voda tu nepatrně vyvěrala ze dvou kamenů obrostlých rašeliníkem. Rozhodl se, že tady vybuduje svou první křišťálovou studánku a pojmenuje po své ženě „Bářina studánka“.

Rohan provozoval ještě jednu dlouholetou zálibu, byl neevidovaný kaktusář. Ve skleníčku tři krát dva a půl metru byla jeho sbírka jako stará zakonzervovaná munice, na níž už neexistuje palné zařízení. Samé notocactusy a lobivie, čtyřicet let staré kousky, dřevnaté kedlubny, co jako to vřesoviště ožívaly jen v době květu. Zvláště lobivie to potom byla nádhera, když oči minuli naspodu rezovaté hylzny, a z šedých kulí trčely dlouhé rozkvetlé barevné kalichy. Dobřívské starostce byla Rohanova sbírka pro smích. Nechápala, že po celých třicet let nepřibral Rohan jediný nový kaktus. Sama byla kaktusářka ženského typu, barevné, ne moc pichlavé miniaturky. Rohanovi to bylo jedno, jemu dřevěné pařezy nevadily. Celý skleníček považoval za jakousi bezzásadovou zónu. Na starostku nedal, sama si nevěděla rady se svou lupenkou. Furt se drbala a mazala jako řetěz na kolo. Co na obecňáku vzala do rukou, to zůstalo mastné, kolikrát nešla ani podepsat listina, jak po ní propiska klouzala. Člověk jí musel v půlce podpisu rozepsat na jiném papíře. Někdy se na lejstrech válely i malé šupinky lupenky! Ty chodila ztrácet i sem. Nepřijímal její propagandu, že jeho kaktusy klidně mohou přežít venku a skleník uvolnit hezkým mamiláriím. Přesto chodila k Rohanovi ráda. Když odcházela, Rohan provokativně popadal koště a pomyslel si, „teď abych zase vymetl celý dvůr, Lupénko,“ v duchu totiž oslovoval starostku Janičku Kotrbovou, paní Lupenka.

Najednou přišel čas, kdy Rohan nemyslel jen na sebe, čas kdy obolelo nejhorší, čas kdy si uvědomil, že Libor ztratil stejné lidi, mámu, tátu, babičku. Čas kdy se zastyděl, že poslední potomek strádá v děcáku. Promýšlel: jenomže co se mnou takovej kluk bude dělat? A co já s ním? Ten Mikiho Volka nebo Jandu poslouchat nebude. A já ty jeho voloviny taky ne. Bude se snad se mnou dívat na Stránského Zdivočelou zemi? Co ten o tom ví, bude civět na Hvězdné války! Abych koupil dvě televize! A kvůli němu topit v celým bytě? Určitě je zimomřivej. A z té důchodové almužny živit dva? Co já potřebuju? To bych možná i zvládl. Ale lézt na sociálku? Nikdy! To radši budu krást brambory na poli. Ještě že jsem neprodal počítač z toho jejich bytu, stejně by ho potřeboval na učení. Jenomže mi zase řekne, že už je zastaralej! Lupenka měla pravdu, abych jej neprodával, jak jsem chtěl, prej by se kupující o mladých dozvěděl všechno. To se ví, i účtařinu dělali přes počítač. Divím se, že se Libor o počítač nepřihlásil. Co není, může být, určitě tam mají fotografie z dovolených a bůh ví co ještě. A co když si toho kluka vezmu a za rok mě povezou? Zase bude kočovat do děcáku? A co střídavá péče? Týden tam, týden tady. Pak ať se rozhodne, co je pro něj lepší. Ale šoupat mi tady nebude!

Aby urychlil vybudování Bářiny studánky, rozhodl se, že použije opuštěnou psí boudu. Před dvěma lety jim zemřela fenka labradora jménem Besinka. Když byla malá, vyrobil pro ni nóbl boudu z olšového masivu, zateplenou dvojí stěnou, s pořádným střešním přesahem na všechny strany. Samotná střecha se dala odejmout, „to bude výhoda při čištění studánky“. Střecha však byla překryta hliníkovým plechem, což se na lesní studánku nehodí, „to vyřeším na místě, olemuju jí kameny a celou pokryji šiškami a jehličím. Dno boudy je separé, to nechám doma, ale ta váha“. Rohan se zděsil pomyšlením, že ji potáhne od dvoukoláku, ještě dvě sta metrů hrbolatým neprůjezdným lesem k prameni. „Zajdu za Liborem, mohl by pomoci, když je to studánka babičky.“

K prameni nanosil kamení z nedalekého potůčku, vykopal mělký základ, kameny poskládal do rozměru boudy, v jehož středu vykopal díru. Dno i boky vyskládal z placatých kamenů a s radostí pozoroval, jak stoupá hladina zakalené vody a do hlubánky přitéká křišťálový pramínek, jak si voda razila cestu do původního korýtka vedoucího do malého potůčku. Doma pak nad otvor v psí boudě, co bude sloužit k nabrání křišťálové vody, napsal krasopisně „Bářina studánka“. V pátek jel za Liborem.
„Tak co, ty spojaři, telefon máš drahej, jako byly tenkrát vojenské radiostanice er sto osmi, co se tahali na zádech, ale zprávu nepošleš, kdyby si tak řídce komunikoval za války, tak se konce nedočkáme.“
„Alespoň by se z odposlechů nepřítel nic nedozvěděl, dědo.“
„No vidíš, to mě nenapadlo, kam na to chodíš? A ty už tu máš nepřátele?“
„Tady v zavírákově jsou všichni nepřátelé, nevybral jsem si je.“
„Ale, ale, spolužáky ve škole sis také nevybíral, až budeš chodit do práce spolupracovníky také ne. A co jinak, chybí tě něco? Nechtěl bys na sobotu do Dobříva? Přijel bych pro tebe.“
„A co tam? Nikoho tam neznám.“
„Vždyť říkáš, že tu jsou nepřátelé, tak holt si tam najdeš přátele. Víš, co jsem vymyslel?“
„Nevím, dědo.“
„Sestrojil jsem zakrytou studánku, z psí boudy co měla naše fena, ty sis jí moc nevšímal, když chtěla pohladit, jenomže ta bouda je těžká jako hroch. A já ji musím dotáhnout lesem k prameni, víš?“
„A na co?“
„Kdyby měl pocestný žízeň, moulo, tys ještě neměl po cestě žízeň?“
„Koupil bych si pití.“
„A co když zabloudíš v hlubokém lese?“
„Nezabloudím, v telefonu mám džípíesku, ta mě dovede.“
„Aha a co když tě kleknou baterky?“
„Tak si z posledního zavolám na sto dvanáctku a přijedou pro mě.“
„Aha, ti jsou zvědaví, honit caparta někde po lese. Tak co pomůžeš?“
Libor se vykrucoval, „dědo mi hrajeme v sobotu geocaching, počítají se mnou“.
„Jakej geocaching? To je to hledání?“
„Jo.“
„No dobrá, víš, že jsem pojmenoval tu studánku po babičce Bářina studánka?“
„To je hezký a budou z ní pít vlci a jeleni dohromady?“
„V Brdech vlci nejsou, moulo. Tak mi necháš dřít samotného?“
„Tak třeba někdy jindy, dědo.“
„Víš co Liborku? Já radši jdu. A koukej pravidelně volat. Jo a tady máš na přilepšenou a hlídej si proud v baterce, ať se neztratíš, ty….!“
„Dík, dědo.“
Byla to krátká návštěva, odbyla se kolem plotu děcáku. Po trošce kroků Rohana pozdrželo volání, „dědo, ale kdybys tu studánku chtěl nafotit, dal bych to na Facebook i na Twitter a třeba i u nás na nástěnku!“
Nepodíval se zpět, mávl rukou, „bez toho si poradím“.
Než Rohan zmizel za rohem městské budovy, otočil se. Libor visel na plotu děcáku a civěl za dědou.

Rozmrzelý Rohan nasedl do auta, zabouchl dveře a hudroval: „tak tě děkuju, potomku, abych já se dřel a ty mě fotil jak soumara a ještě to pověsil v děcáku na nástěnku? To radši řeknu starýmu Vykoupilovi, co s tou svou křivou kostrou nasedá pět minut na kolo, aby dojel z krámu domů, chytráku“.
Druhý den naložil boudu na velkou káru a táhl do kopce po cestě kolem starého vodojemu. Odpočíval, tahle cesta mu nedopřála kousek rovinky, chvíli kopírovala onen potůček jménem Kudibál, po pěti stech metrech odbočil doleva na dřevěný mostík, čímž potůček přesunul na pravou stranu a po vojenské cestě táhl káru jako kobyla klády z lesa. Cesta vyštětovaná z kamenů drncala, káru brzdila, Rohan si nadával, pomyšlení že psí boudu promění ve studánku, jej přesto popohánělo jako kobylu bič. Na křižovatce čtyř cest odbočil vpravo, to už bylo tři sta metrů rovinky, pak se pod pravým úhlem napojila jiná cesta. Rohan si oddechl, byla mírně z kopečka, ale vyjeté koleje od těžby dřeva Rohanovi nikterak nepomáhaly. Zastavil na označeném místě. Sto metrů odtud vytékal Bářin pramen. Plných sto metrů smrkovým lesem, jehož statné nadzemní kořeny byly Rohanově káře výcvikovou překážkovou dráhou. Tomuhle kusu lesa se říkalo Vlčí jámy, ale žádné tam nebyly. Rohanovi stačily prokleté smrkové kořeny, jakoby přejížděl chapadla zcepenělých chobotnic. Kára se nakláněla za strany na stranu, bouda sjížděla, zapřažený Rohan šel pozpátku, aby viděl, co povoz provádí. Podle toho zabrat či přibrzdit pravou nebo levou rukou. Každých deset metrů odpočíval. Hledal tu nejschůdnější dráhu, nepomáhal ani mech, do nějž se kola bořila. Předem odklízel napadané klacky. „Kdyby mi ten Libor alespoň zatlačil,“ mávl rukou, „radši ne, fotil by mě a já bych mu to vyrazil z rukou“. Někde nad hlavou ohlásily straky vetřelce. Pot v košili ve vlhkém lese neosychal, Rohan jej ale necítil, studánku chtěl dokončit stůj co stůj. „Ten prevít Libor, si klidně řekne, že mi dá ne ten jejich Fecebook, nebo kam, na to jsem tak zvědav! Co by asi dělal, kdyby mě viděl? Zabral by, nebo by jenom čuměl? Nevezmu si ho, ať zůstane kde je, přivedl by mi o rozum!“

Těžká kára už neposlouchala, vysílený Rohan mlel z posledního. Už jen dvacet metrů! Ze zbylé dráhy odházel napadané větve, nebo je předřadil jako skromný nájezd přes ty nejhorší kořeny a zbytkem sil dílo dokonal. Před novou hlubánkou odlehčil psí boudě od střechy, obdélník stěn stáhl z káry a usadil na kamenný základ. „Nádhera, jako zadek na nočník.“ Osadil střechu, dle plánu olemoval okraje kamením, na nepatřičný hliníkový plech naházel šišky s jehličím a slavnostně se napil z připraveného hrníčku. Studená jako Černé jezero. Najednou pocítil chlad, v rychlosti studánku pokřtil hrníčkem ledové vody a s károu se vydal na zpáteční cestu.
Doma se rozklepal zimou, zachumlal se do peřin a usnul. V noci jej probudila třesavka, sáhl si na čumák, „prokristapána snad ne dětská horečka, kdypak jsem to naposledy měl?“. Oblékl si vytahanou teplákovou soupravu, utěsnil škvíry v peřině a pokoušel se usnout. Co deset patnáct minut prudce rozevřel oči, na stropu viděl obrovské bílé vločky, jež padaly na peřinu a studily, jako opravdový sníh, chladily i suchá horké rty, a hlavě měl přitemněno jako po opici, tohle míval, když v mládí trpěl na angíny, „třicet let jsem nestonal, třicet let jsem neviděl doktora, ty jejich skríningové pozvánky jsem házel do koše, kdyby mi ten prevít pomohl, nemusel jsem se tolik zpotit“. Ráno se Rohan necítil lépe, třásl se jak v masážním stroji, vzpomněl si na všechny babské rady, co prováděla jeho Bára. Když ulehla, mačkal jí citron do medu, kloktala slanou vodu, vařil jí ten dryák z cibule, jež zjemnil mlékem nebo máslem, osladil medem, nakonec si vzpomněl na Medvědí mléko, to vařil nejraději tím si i s Bárou přiťukl, do ohřátého mléka panáka rumu a dosladit medem. Na takovou léčbu Rohan najel s vervou. Jenže do večera byl rum pryč a v noci se mu ještě přitížilo. Tři dny nevytáhl paty z domu, ležel jak v mrákotách, pokukoval na televizi a trápila jej myšlenka jestli tohle svinstvo není z Bářiny studánky jak jí slavnostně pojmenoval po nebožce manželce. „To by mi ještě chybělo, aby se říkalo, že ta slavná Bářina studánka je permanentně otrávená a ten vůl Rohan tam ještě nechal hrníček pro pocestné, to si vybral pěkné místo na Vlčích jámách.“

Čtvrtý den nicnedělání zazvonila Lupenka. Podíval se z okna, dobřívská starostka se zrovna drbala před brankou v zákolenku, „říkají, že z druhé strany kolen, tam kde se ohýbají nohy má růžové mapy, jako býval v atlase Sovětský Svaz. V životě neměla sukni, tak je to asi pravda. Co ta tady chce? Zase mi tu bude trousit šupiny lupenky? Mohla by mi dojít pro rum.“
Oblékl si ušmudlaný župan. Postavil se do vchodu domu, „odemkni si branku, zevnitř je klíč, však víš“.
„Vezmu vám poštu, vy si ani nevyberete kaslík!“
„Stejně jsou to jen jarní složenky.“
„Ba ne, máte tu dva dopisy.“
„Ukaž, dej to sem.“
Podala dopisy, „pane Rohane, já jsem vám přišla říct, že ten posudek jsem napsala, jako byste byl náš dobřívský spasitel, bezúhonný, pracovitý, oblíbený, tak asi uspějete. Jo a elegán tedy až na ten župan, copak je vám, že už vás skoro týden neviděli? Pohubl jste. Koukejte se spravit, než přijdou“.
„Co mi to tu brebentíš, Jani? Jakej posudek? A kdo že má přijít? Pojď dovnitř, jsem trochu nachlazenej.“
„Děkuju, přece ten posudek kvůli vašemu Liborovi, to se tak dělá, že si sociálka po obci vyžádá posudek na pěstouny. To je dobře, že si kluka vezmete domů, jste kádr ve vašem věku.“
„Janičko, nejsi trochu drzá?“
„Já to tak nemyslela, však víte, kdybyste měl s Liborem problémy, pomohu vám, jsem tu od toho.“
Až těmito slovy si Rohan uvědomil, že nejde o vtip, zesumíroval si myšlenky, kdo se to do nás sere? Já přece nikoho nežádal, mají ho v děcáku plné zuby a chtějí mi ho přihrát? Nebo snad zaúřadoval Libor sám? Před Lupenkou dělal, jakoby o všem věděl.
„No jo, tak tě děkuju, ale číst to nebudu, pak bych se podle toho musel řídit a nevím, jestli bych zrovna byl spasitelem, navíc elegantním.“
Starostka se usmála, prstem ukázala na jeden z dopisů, co Rohan držel v prstech, a kde si dobře všiml jednoho prokletého slůvka zpáteční adresy „Dobřany“.
„O tomhle, pane Rohan, jsem se nezmínila.“
„Rohan zrudl, „vono už se tady vo tom kecá?“
„Ale moc ne, to přece každý pochopí, že v takové situaci dělá člověk hlouposti, kolikrát bych s tou mou lupenkou také zalehla na dopadovou plochu, proč se nastěhovala zrovna do mě? Držím vám palce, pane Rohan! Jo, a kdybyste chtěl omladit kaktusy, hodně jsem vysévala, nashle,“ pokynula s úsměvem již od branky.
Rohan nevěřil vlastním uším, „tak už mě lapili, sociálka si vyžádala na Lupence posudek, co je jim do toho, já se o nic neprosil!“.
Odpoledne zavolal Liborovi. „Tak jak je to s tebou, cos mi provedl za zády?“
Dlouhé mlčení přerušil obsazovací tón. Rohan volání opakoval. Bezúspěšně. Navlékl se, došoural do obchodu pro nějaké pečivo a hlavně pro tu nejdůležitější surovinu na výrobu Medvědího mléka, jímž se konečně hodlal doléčit.

Večer Rohanovi nedošel rum, ale samotné mléko, jež zapomněl koupit a sáhl proto po poslední krabici trvanlivého. K léčbě tedy použil samotný rum, jenž ochutil citronem a medem. A zrovna kdy byl na vrcholu léčby, z níž se mu již pomotávala hlava, zavolal Libor.
„Čau dědo, víš…… jestli nechceš, nemusíš, já zůstanu tady v děcáku, stejně u vás nikoho neznám a musel bych do jiný školy a tebe bych stejně otravoval.“
Přiopilý Rohan nebral na svědomí zpytujícího vnuka ohledy, „co máš co rozhodovat za mě? Kvůli tobě jsem proležel pět dní v horečce, moulo.“
„To jako kvůli tomu, jestli si mi máš vzít?“
„Moulo, kvůli tomu, že si mi nepomohl se studánkou! Dřel jsem se jako kůň a ty se válíš v děcáku!“
„Aha, já myslel, že tě položila ta moje žádost.“
„Jo tak tys žádal? Úředníky? A domácího si vynechal?“
„Dědo, zapomeň na to, byl to úlet. Kdyby si chtěl pomoci se studánkou, řekni. Třeba bych sehnal i brigádníky.“
„Jo…., s telefony, viď? Ty by toho tak narobili.“
„Tak dědo, já to té paní řeknu.“
„Co jí řekneš?“
„Že jsem si to rozmyslel a že zůstanu v děcáku.“
„Prosím tě, už se do ničeho nemontuj a radši dávej pozor ve škole. Až se vykulíruju, něco dobrého tě přivezu.“
Rohan odložil telefon, styděl se sám před sebou, „když holt jsem nebyl schopen já, kluk to vzal do svých. To by mě zajímalo, co do té žádosti napsal, moula“.

Jaro už se ohlásilo v plné kráse, Lupenka přivezla Rohanovi ukázat misku fialově kvetoucích rebucií, „a co ty vaše, kdypak se proberou?“
„Lobivie nejsou rebucie, mají času dost, jako ti úředníci, tejden udržuju chalupu v čistotě, jako to dělala manželka, když už si jim dala takovej posudek.“
„A jak to vlastně máte s vaším klukem?“
„Nijak, čekám na úřední zmocněnce. A co se týče mě, já se ještě nerozhodl.“
Lupénka stále držela misku, Rohan si všiml, jak přešlapuje, jak by se moc ráda někde podrbala, strhla svědivé šupinky lupenky.
„Puč mi tu misku, v čem tě to roste?“
Věděl jsem, že se potřebuješ podrbat, Lupenko, pomyslel si Rohan. Starostka Janička Kotrbová drbání nesnesitelného svědění maskovala jakýmsi tancem, jakýmisi svůdnými pohyby decentních barových tanečnic. Člověka by to i vzrušovalo, ale kdo věděl co je pod svršky, ten nepodlehl. Janičce se lupenka stěhovala, jednou tam za čas jinde, bylo jaro, řádila naplno. Místo aby jako ty rebucie jarem rozkvetla, chřadla.
„Jste na tom líp, pane Rohane, k čemu je bezdětná ženská? Dokonce stará panna?“
„Nenaříkej, si pořád pěkná, kolik je ti vlastně?“
„Dva roky po kristových.“
„Co je to za věk, Janičko?“ Ještě všechno stihneš, jednou rozkveteš jako ty rebucie.“
„Ba ne, pane Rohane, s tímhle ne, s odpuštěním, svědí to jako sviňa. Kdybyste něco potřeboval, vzkažte.“
„Janičko, ty rebucie.“
„Aha.“

Jednou to přijít muselo, i když se doposud Rohan Liborovi nevyjádřil, sociální pracovnice jej neminula. Měl poklizeno. Už čtrnáct dní šůroval, což znamenalo, že ustýlal, nenechával neumyté nádobí, smetal drobty ze stolu i podlahy, slepice nepouštěl na dvůr, byla to otročina a pak si přijde baba, co nepřehlédla ani tu stěnu poskládanou z jedné řady dubových polen, hned na dvoře hnula Rohanovy žlučí.
„Topíte dřevem, pane Rohane?“
„Pouze přitápím, v největších mrazech, tady si suším dub, mokrý má špatnou výhřevnost.“
Sociální baba obešla dřevěnou stěnu, „a nezdá se vám, že tohle je trochu nebezpečné?“.
„Proč by mělo?“
Baba položila sociální ruku na dřevěnou stěnu, předvedla, jak se v jedné řadě poskládaná polena kymácí, „podívejte, jak je tohle nestabilní, možná vám to dříve uschne, ale za cenu že to na někoho padne, co když zrovna kolem někdo půjde? Třeba právě Libor? Jak tohle vysvětlíte vyšetřovateli?“
„Jakému vyšetřovateli? A co by to padalo? A i kdyby na oděrky mam genciánu!“
„Pane Rohane, s takovými poleny by nezůstalo při oděrkách, soud už nerozlišuje vesnici a město, nedbalost se trestá stejným metrem, nedávno spadlo na jednoho žáčka ráhno s fotbalové branky na školním hřišti, to také nemůže být kolektivní vina, každý nese svojí zodpovědnost.“
„No a co, to mu to učitelka nemohla pomazat genciánou?“
„Mohla, ale to neznáte rodiče, stěžovali si, i když kluk měl odřené jenom rameno, mimochodem, už se nepoužívá slovo genciána nýbrž gentianová violeť, mohl byste mi jí ukázat?“
„Alespoň něco tu bude v pořádku,“ ulevil si Rohan, „Bára měla vždycky lékárničku v cajku.“ Donesl hnědou lahvičku s velkým bílým uzávěrem a červeným lékárnickým štítkem.
Sociální baba vzala lahvičku mezi prsty, „aha, kolikátého máme dneska, pane Rohane?“. Odpověděla si sama, „dvacátého dubna, že? Tisíc devět set šestnáct. Exspirace tři měsíce! Pane Rohane dva roky prošlá, jak byste tohle vysvětlil?“

Do Rohana vjel nezměrný vztek, sociální babě vytrhl lahvičku, mrštil s ní o stěnu domu, otočil se a kopl do dřevěné stěny, jež se celá zřítila před pracovnicí. Vydechl, nezměrnou silou se uklidnil, „a je to vyřešené, odpoledne sjedu do lékárny“.
Překvapená ženská chvíli mlčela, pak pokývala hlavou, „máte rasantní řešení, pane Rohane, někdy je to dobré, někdy zlé, v tomhle případě zajisté dobré, půjdeme dál?“
Rohan znejistěl, kolik má tahle baba vůbec dětí a vnoučat? Prožila si co já? Otevřel dveře domu, po jejichž pravé straně zela příšerná fialová skvrna genciány. „Tohle si tu nechám na památku, jako střely okupantů na rozhlase.“
Baba pohlédla na dům. „Já vám poradím, zajděte si do lékárny, ať vám střádají prošlou gentianovou violeť a dotřete s ní celou fasádu. Možná jednou na tu krásu chytíte klukovi bohatou nevěstu.“
„Anebo se mi tu chytne nějaká bába, co?“ Jako ty, pomyslel si Rohan.
„Nechci vám tu dělat visitu, podívám se, kde by hoch spal, pak si trochu popovídáme.“
Rohan zavedl pracovnici do kdysi dětského pokoje, s nímž Rohan počítal, kdyby se Libor někdy uráčil nějakou tu noc přespat. Otevřel, v duchu se pochválil, ještě že tady neúřaduju, mám tu pořádek ještě od Báry.
„Hm, hezký pokoj, duchna jak za stara, peří?“
„Jistě, ručně drané.“
„Víte kolik je roztočů v takové peřině, pane Rohane?“
„Osm až deset milionů, paní.“
„No vidíte, jak to znáte,“ odhrnula peřinu, „proboha a co je tohle?“ podivila se nad odkrytou ošatkou se třemi vejci.
„Vejce Indických běhounů, před chvílí jsem je dostal ještě teplé od souseda, kachna už nechtěla sedět. Tady jsme v divočině, vážená paní, zahradu mám plnou oranžových slimáků, co kdyby napadli kluka a ukousli mu nohu?“
„Vy líhnete kachny v posteli? Víte, že salmonela je hlavně na povrchu vajec?“
Rozezlený Rohan popadl ošatku, strčil jí ženě pod nos„ tak mi jí ukažte! No kde je?!“.
Pracovnice vycítila, že by vejce skončila na zdi jako genciána, „přikryjte si je, ať vám nevychladnou,“ navrhla smířlivě, „můžeme se někam posadit?“.
„Jistě, třeba na tu postel.“
„Já bych radši ke stolu, pane Rohane.“
Kuchyň tedy posloužila jako výslechová cimra. „Moc toho o vás nemám, pane Rohane, o vašem zdravotním stavu jsem se moc nedozvěděla, protože vaše karta, jak mi bylo řečeno, je téměř prázdná. Tak tu asi budete dlouho, že? Jistě máte propadlou tetanovku, alespoň to si dejte do pořádku. S chlapcem se vídáváte často?“
„Jednou za čtrnáct dní.“
„Berete si jej na víkendy?“
„Ne, protože tady se musí pracovat, a jemu se nechce, víte?“
„A jinak jste ve spojení? Kluk má telefon?“
„Jo, jako přistávací plochu!“ vyštěkl, čímž babu vyprovokoval.
„Nebo jako dopadovou plochu, pane Rohane? Co jste tam proboha dělal? Jediné co mám od lékaře čerstvého je z Dobřan!“
Rohan se rozvalil do opěradla, zachoval klid, jinak by babu zabil. „Letošního silvestra bylo v Dobřívu málo rachejtlí, chtěl jsem si to vynahradit, smůla, zrovna nestříleli.“
„Pane Rohane, dost srandy, dokážu se vžít do vašeho neštěstí, ale řešit jej tak hloupě?“
„Máte lepší řešení? Měl jsem skočit z vantroků zdejšího hamru do vodního kola?“
„Měl jste se v prvé řadě postarat o kluka, nemyslíte?“
Tady Rohan ustrnul, baba ho dostala, kolikrát si tuhle otázku položil i bez báby, ještě teď není rozhodnutý a už tu slídí sociálka, co jim ten Libor nakecal?
„Vážená paní, až se zotavím, uvidím co dál, přece víte, jak chlapi jsou pozadu v tom, že neumí dělat dvě věci najednou.“
„Tak vy nakonec ještě nejste rozhodnut? Tak si nechte píchnout tu tetanovku, třeba vašemu rozhodnutí pomůže. Myslela jsem, tedy alespoň podle slov vašeho vnuka že ano, do papírů raději nic psát nebudu.“
„To uděláte dobře, dáte si kafe?“
„Ráda.“

Rohan se podivil, vobyčejnej turek a jak bábu proměnil. Už když zaléval hrníčky, nasávala širokými nozdry pod opičím nosem. Kafíčko pod nosem vždycky s úředníky pohnulo. Kolik jich takováhle baba na visitách vypije? A proč jí ho vůbec nabízel? Stejně to pro ni skončilo, do papírů prej nic psát nebude.
Usrkla, „víte, nechtěla jsem vás strašit, ale rok od roku je to horší, myslím rodičovství nebo pěstounství. Časy, kdy na ulicích bylo bezpečno, jsou nenávratně pryč a rodiče jsou v pasti. Kdo dneska vypustí do ulice dítě s klíčkem od bytu na krku? Já takové dětství měla a bylo moc fajn. Ulice a městské dvorky nám byly vším, učili jsme se jeden od druhého a na to jsme nepotřebovali drah kroužky ani rodiče. Ti se klidně mohli jít na celé odpoledne zavděčit na akci „Zet“. Nebo krást do JZD, že?“
„Teď jste mi zaskočila i tohle na mě víte?“
„Prosím vás, ale mám pravdu, že?“
„No a co, nikomu neubylo, přece to bylo v rámci výživy národa. A s těmi dětmi, to se ví, že je člověk vypustil a šel si po svých. Jenomže dneska by vás zavřeli, kdyby pod někým praskla větev na stromě.“
„Nebo na něj spadl paraván z polen, že?“
„Aha, sem jste mi chtěla dostat?“
„Nikam jsem vás nechtěla dostat, pane Rohane. Minulý týden jsem byla u jednoho případu, osmileté dítě běhalo po zahradě, zvedlo si poklop od domácí čističky a do ní nešťastně spadlo. Obleček se chytil mezi řetěz a ozubené kolo. Zastavilo se to. Naříkajícího chlapečka slyšel nevraživý soused. Nevraživý proto, že ta čistička těsně u hradby občas páchla do oken. Místo aby skočil přes plot a plačícímu chlapečku pomohl, letěl pro aparát, všechno si zdokumentoval, teprve potom zazvonil na nenáviděného souseda a zároveň přivolal policii. Neumíte si představit jak je takovým rodičům. Sotva se dostanou z nejhoršího, mají na krku úřady s nesmyslnými tresty. A já tohle chytila, musela jsem tam na vizitu. Zaplať bohu, že za dva roky jdu do důchodu.“
„Kluka nechal ve sračkách a točil si ho? Co mu řekl soused?“
„Nevím, mluvila jsem s paní.“
„A co ten kluk? Jakpak mu asi bylo, když si ho soused místo pomoci natáčel?“
„Nevím, někteří lidé se rádi dívají na podřezané ovce. Pro mne není nic nového, že děti odnáší spory druhých, často rozcházejících se rodičů.“
„Máte nevděčné zaměstnání, zlaté družstvo nebo hutě, baví vás to?“
„Víte, když se něco povede, když se najde dobrý pěstoun, nebo ještě lépe, když se smilují příbuzní a opuštěné dítě si vezmou za své, to je větší radost než z nakradené pšenice v jezedé.“
„Aha, takhle vy na mě, chcete po mně, abych se obětoval a tím vám udělal radost? To vám radši zaříznu kohouta na ovar.“
„Nechci po vás nic, pane Rohane, vy si vyzkoušejte, jestli budete mít větší radost z pěkného vnuka, než z tehdy ukradené pšenky.“
„No, tohle budu muset probrat u piva.“
„Pijete, pane Rohane?“
„Jak vy jste chytlavá, já vám řeknu, že si dvakrát týdně zajdu do Staré hospody a vy napíšete do papírů, že jsem alkoholik, co?“
„Však vidíte, že vaše papíry jsou prázdné jako ta vaše zdravotní karta, zajděte si alespoň na tu tetanovku.“

Když ženskou Rohan vyprovázel, všiml si, že není až taková baba, že má ještě mladé rty a rajcovní pohled, ale páteř už se jí sesedá, ani ty boky za moc nestojí.
„A co vám vlastně nakukal ten náš Libor, že jste se obtěžovala?“
„To si zjistěte sám, pane Rohane, to je zpovědní tajemství. A… mě jste neobtěžoval.“
Babo jedna, ty to s člověkem umíš, pomyslel si, když kynul odjíždějící. A že s ním baba zacvičila, poznal již v noci. Převaloval se, civěl do stěny či stropu a myslel na Libora. „Jak by to asi fungovalo, kdyby přece jen? Bude tu žít s nevrlým dědkem a stejně jednou uteče? A co škola? Poradím mu s něčím? Jak to říkala baba? Dítě bude chvíli bez dozoru, zraní se a já budu mít na krku prokurátora? Najde si tu nějaké kamarády? Žádné děti už po vsi neběhají, maximálně dřepí před hospodou a čumí do mobilů. Co je tohle za mládí? Co my jsme se nablbli pod vantroky na hamru, na rybníce, na Padrťském potoku, vobyčejnej stoh slámy nás bavil celej den. A když se někdo bacil, byla to jeho hloupost a doma to ještě schytal. Mám se snad koukat, jak to jeho dospívající tělo chřadne zrovna jako to mé? Hovno! Jestli chce do Dobříva, tak bez telefonu! Dostane takovej, jako mám já. Na volání. Nic jinýho nepotřebuje. Nebo si je vyměníme a hotovo.“ Dva dny to nechal uležet, dva dny dobýval bývalý vojenský prostor Brdy, v němž objevil pramen přítoku Skořického potoka a usoudil, že tohle místo je to pravé pro novou studánku jménem Petrova, pojmenovaná po synovi, po tom blbci co v Bezvěrově na namrzlé silnici Vary – Plzeň, nedal nohu z plynu!

Domluvil si návštěvu s Liborem. A půjdou hezky pěšky na Bolevecké rybníky, do žádné cukrárny nebo řezníku na salám, kam ho Libor vždycky zatáhne na ten jeho slanej Herkules. Libor už ani nevěřil, že děda přijde v dobré náladě. Cítil se hloupě, že za dědovými zády škemral u tý ženský, co občas přijde do domova, vlastně jí za dědou poslal.
„Ahoj dědo, byla tam viď?“
„Kdo?“
„Koubová ze sociálky.“
„Byla a co má bejt? Pokárala mi, že v posteli líhnu Indické běhouny, to jsou vzpřímené kachny. Kachna erectus, víš?“
„A nic jinýho?“
„A že tě mám vyprat cejchy, protože ta vejce mohla mít salmonelu, já je totiž zahříval v tvojí posteli.“
„Jak to v mojí? Ty teda myslíš, že bych z děcáku mohl vypadnout?“
„To záleží jenom na tobě, barák není bytovka, kolem chalupy se musí makat, když budeš furt čumět do telefonu, spadne tě na hlavu.“
„Dědo a kam vůbec jdeme?“ ozval se Libor, když minuli obvyklou cukrárnu.
„Jdeme se podívat na Bolevecké rybníky.“
„Pěšky? To přijdu do děcáku až ráno.“
„Jo pěšky, zvykej si na túry po Brdech.“
„A proč?“
„Protože chci, aby z tebe byl zdraven kluk, a ne hrbaté nedochůdče. Byls vůbec někdy s tátou na Dobřívském hamru?“
„Ne, ani s tebou.“
„No to se máme čím chlubit. A co ve škole, jak tě to jde?“
„Dobrý.“
„To si mi toho řekl, a natáhni krok, loudáš se. Co tě vůbec přimělo poslat na mě tu bábu, to si to nemohl říct sám?“
„Stejně by tam přišla, dědo, i kdyby si jí žádal ty.“
„Jako myslíš o ruku?“
Libor se rozesmál, „ne o mě“.
„O tebe…, o tebe, víš vůbec, do čeho jdeš? Že budeš žít s dědkem pod jednou střechou a že ten dědek neumí ani moc vařit? Nemáš ty v domově nějakej průser?“
„Ne, ale každou chvíli odchází někdo k pěstounům, včera odešel jeden kámoš.“
„Nojo, pěstouni…, pěstouni, to jsou zvláštní nátury, chtěl bych jednou vidět do jejich duše, to já nikdy takovej nebyl.“
„A teď bys byl, dědo?“
„Ani teď, mám svoje rituály, své mouchy i své zájmy, kdo by se mnou vydržel?“
„Tak ty ještě nejsi rozhodnutej?“
„Nejsem, neslíbil jsem nic bábě ani tobě. Vždyť tys mně nic neřekl, vzkázal si to po té, jak se jmenuje?“
„Paní Koubová, dědo.“
„Jo, jo, nechala mi vizitku. A vůbec, jestlipak se tě stejská?“
„Každému v děcáku se stejská, ale někdo rodiče nikdy nepoznal, tak nevím kdo je na tom líp, jestli já nebo oni.“
„Hloupej, ty máš alespoň vzpomínku.“
„Mám, ale ti co rodiče nikdy nepoznaly, nebulí pod peřinou.“
„Tobě když se stýská tak vlezeš pod peřinu a pláčeš?“
„Někdy. Ale ten novej, co mi ho dali na pokoj, bečí víc. Bečí jako kůzle a když dobečí, nadává jako starej chlap. Ani tě nebudu říkat co za slova.“
„A vzpomeneš si taky na babičku?“
„Jo, kolikrát, kdyby zůstala na živu, určitě bych byl u vás.“
„To nevím, ale mně by určitě měl kdo prát, vařit, vyplňovat mizerný složenky a ze záhonů vytrhávat drchničku.“
„Dědo a co si vůbec udělal s počítačem, co byl u nás doma?“
„Ten jsem hodil do bedny a mám ho v Dobřívu, nejsem přece hloupej, abych ho někomu prodal a ten někdo si prohlížel vaše tajnosti.“
„Hurá, dobře si udělal, já na něj úplně zapomněl, přece můžeš platit přes počítač, ne?“
„Dej mi pokoj, já mám nejradši peníze ve šrajtofli.“
„Dědo a co je ještě v Dobřívu krom hamru?“
„Plno věcí, teď už můžeme všude, dřív se nesmělo ani do lesa, kde byli vojáci, ale já stejně chodil.“
„Já nemyslím les, myslím něco normálního.“
„A co je u tebe normální?“
„Já nevím tak třeba Pinball, nebo nějakej minigolf.“
„Prosím tě, minigolf, hm, na vesnici se vždycky hrála pořádná kopaná nebo házená, ale jo, je tam hřiště s tenisem i tenisovou stěnou, tam chodí hrát Lupenka.“
„Kdo je to Lupenka, dědo?“
„Lupenka je naše starostka, víš co je to starostka? Ta má na hrbu celou obec, všechno zařizuje o všechno se stará, pěkná ženská, jenomže má tu pitomou nemoc, lupenku víš? Proto ta přezdívka. To je taková nemoc na kůži, červená to jako strakapoudí hlavička a moc a moc to svědí a někdy z toho padají šupiny jako z leklé rybky. Ale jinak je to hodná holka, Janička Kotrbová.“
„A smrdí to, dědo?“
„Co myslíš, ta nemoc?“
„Ta kůže se šupinami.“
„Ale prosím tě, Janička se furt maže vonnými mastmi, za tou se to táhne jak za pekařským vozem. Na vesnici není tolik atrakcí jako ve městě, to by sis musel zvyknout, tady si musíš svojí zábavu vymyslet, vyrobit, okoukat. Jako kluci jsme byli pořád v luftu, nikdy jsme se nenudili.“
„Dědo a co ti vojáci, co tam vlastně dělali?“
„Jej, to je dlouhá historie, vojákům už se tu líbilo za první republiky, někdy ve třicátých letech zřídili první dělostřeleckou střelnici, to víš, byly tu hluboké lesy vysoké kopce, ve válce se tu zalíbilo i Wehrmachtu, německé armádě víš? Vocať natáhli tajnej podzemní kabel až do Berlína. Němcům se tu líbilo natolik, že zabrali dalších jedenáct obcí, lidi vyhnali, ale baráky nezbourali, po válce se lidé mohli vrátit do svého. Pak to do rukou vzali komunisti, zabrali ještě víc lesů, lidi znovu vyhnali a na rozdíl od Němců, jejich baráky zbourali. No a jak šel čas, zalíbilo se tu i Sovětům, tedy my jim říkali Rusáci, nařídili vybudovat sklad pro sovětskou jadernou munici. A když padli komunisti, oťapávali tu Američani. Ti sem chtěli nacpat kus protiraketové základny, nějaké radary víš? Nakonec zvítězil zdravý rozum a Brdy jsou volné, bez okovů a já můžu, kam chci a ty taky, chápeš to?“

„A když jste byli malí, ti vojáci vás honili?“
„Ale ne, jenom když si šel daleko do lesa, kde měli cvičiště, to potom byly pokuty. Jednou, když jsme šly naší ulicí do školy, měli nějaké manévry, jeli z kopce kolem nás, z jedné rachotiny se uvolnilo přední kolo a kutálelo se z kopce, bylo to v zimě, ještě nebylo plné světlo, zezadu narazilo do jedné spolužačky, srazilo jí to na zem. To víš, celá kolona se zastavila, velitel byl rudej až za ušima, taková ostuda. Chudák vojáček, co měl tu rachotinu na starost.“
Rohan byl najednou v sedmém nebi, Libor cupital po jeho boku a poslouchal. Poprvé cítil, že má vedle sebe vnouče a poprvé se cítil zodpovědným dědou. Nechtěl Liborovi prozradit své první štěstí. Pokračoval vzpomínkami. „Ale větší ostuda byla, když praskla rachejtle do starého vodojemu. To už probudilo i tvého tátu coby druháčka. Ve tři ráno! Dodnes slyším tu temnou petardu v uších, tenkrát jsem našel odvahu a za světla se šel podívat, co se událo. Vojáci i na Národním výboru měli pohotovost. Představ si celej ten vodojem byl šejdrem! Rachejtle se zavrtala pod zem a bouchla. Chudák vodojem, taková dobrá voda,“ odmlčel se, očekával Liborův údiv s doplňujícími otázky. Bylo však ticho. Rohan juknul na kluka. Libor byl zaneprázdněn telefonem. Nevnímal okolí, prst šoupal po displeji. Děda jen těžko kočíroval vztek, chvíli se bezradně díval na toho zoufalce. Tak já se tu rozplývám nad vnoučetem, jakej jsem dobrej děda, melu pantem a ten fracek vůbec neví, že jdu vedle. Jak dlouho vydrží nevnímat? Schválně nechal Dalibora cupitat, dokud botou neškobrtl a obrubník.
„Asi tě koupím od starého Šika asistenčního berana, aby tě vodil, ty moulo. Já si tu namáhám hlasivky a ty šoupeš, víš vůbec, co jsem povídal?“
Libor zastrčil telefon, „jak Američani chtěli do Brd, dědo“.
„A to je všechno? Takhle by to bylo i v Dobřívu, moulo. Na tohle nemám nervy, jdeme zpátky do děcáku.“
Libor se kroutil, „ale proč, dědo? Já se jenom díval, jak daleko jsou ty Bolevecké rybníky, ještě dva kilometry a jsme tam.“
„Už jsem řek, nikam nejdeme!“

Rohan se urazil, stroze zodpovídal na Liborovy dotazy, dokud vnuk sám neztichl. Před děcákem polevil, cítil, že Libora dostatečně vytrestal, podal mu dvoustovku na přilepšenou, „přijedu v sobotu ráno, jestli chceš, vezmu tě do Dobříva na hamr.“
„Jo dědo, určitě.“
Než zašel za roh, jako vždy se otočil. Libor se držel hrazení děcáku a civěl za dědou. Rohan si povzdechl, „ksakru, jsem děda, nebo ne?“.
Ještě večer zazvonila Lupenka. Pozval starostku do zahrady. Slyšel, jak si drbe hřbety rukou, měla je překryté staženými rukávky. Cupitala za ním, vžil se do jejího svědění, chudák holka. Nabídl ženě kávu, jež nebyla odmítnuta. Nahlédla do skleníku. „Ještě nic? Ještě to nezmladíte?“
„Nemám pro koho, Janičko.“
„Jak to, že nemáte? Vnuk už vám klepe na dveře, ale já přišla kvůli něčemu jinému. Pamatujete, jak to tenkrát bylo se starým vodojemem tady nad vámi?“
„Jestli myslíš, jakou dával vodu, tak dobrou.“
„To ne, ale jak to vylítlo do povětří?“
„To nevylítlo do povětří, možná hlína, ale samotný vodojem se jenom naklonil, to je zajímavé dneska už jsem to jednou vykládal, ale nebylo mi vyslyšeno.“
„A komu? Snad ne těm vydřiduchům z Veolie?“
„Ne, těm určitě ne, Janičko.“
„Víte, voni nám tu stavbičku chtějí přihrát, aby si ji obec vzala zpátky. Najednou Veolia přišla na to, že mají starý vodojem v papírech, ale dávají od něj ruce pryč. Nevím, co mám dělat. Na co by obci byl? Ještě po nás půjdou, abychom ho kvůli bezpečnosti odstranili.“
„Tak to bývá, Janičko, nic jim z něj nekápne, tak pryč s ním. Ale já bych ho nechal jako památník. Takovou dobřívskou věž v Pizze. Však tu historii dobře znáš, mám tě jí znovu převyprávět?“
„Prosím, pane Rohane.“

A Rohan své vyprávění nešidil jako před Liborem, čvachtal o všem, Janička Kotrbová naslouchala jako malá prvňačka, nevědomky si drbala hřbety rukou a snad trousila i drobné bílé šupinky tolik proklínané lupenky.

Celý týden bloumal Rohan brdskými lesy v okolí Dobříva, nastal čas proniknout dál, jenomže to chtělo kolo, protože auto je brdským lesům zapovězeno. Zrychtovat si bicykl z půdy, ten starý ale dobrý Favorit. A když to k něčemu bude, koupí si horáka. I do Staré hospody už jezdí dědkové na horáku, co by on nejezdil po Brdech? V pátek ráno snesl kolo z půdy. Zpuchřelé pláště rozpraskané jako dubová kůra jej odradily, „pro kristapána, abych tam nazul pláště z káry, a budu mít hned horáka a co duše?“ Povolil hliníkové motýlky, hit padesátých let, vyjmul kola, šroubovákem přehrnul plášť a sáhl pro duši. Ta praskala, jakoby lámal sušenky, „ježíšikriste, ta je zpuchřelá, z takové gumy kdyby dělali ochrany tak je dětí jako máku“. Zadíval se na žlutý řetěz, „no jo, Petr vyrostl a na kolo už nenasedl, mohl jsem mít po něm něco lepšího, do města by si ho nebral“. Rozebral, vyčistil a promazal, co se dalo. Odpoledne zajel do Rokycan pro nové obutí. V sobotu sestavoval bicykl s takovou vervou, že na Libora zapomněl. Ozval se sám. Dvě hodiny po poledni. „Dědo, ty si na mě zapomněl? Přece jsme chtěli jít do hamru.“
„No jo, no jo, měl jsem práci, nemůžu dělat dvě věci najednou, do kdy máš vycházku?“
„To je jedno, když si pro mě přijedeš, třeba do rána.“
„Dej pokoj, nemám nic vařeno.“
„To mně nevadí, dědo.“
„A nenecháme to na jindy, Libore? Jsem celej od šmíru.“
Dlouhé mlčení dědu oblomilo, „tak já se umeju a přijedu“.
Pohnul kostrou, věděl, že dědkové, co obsluhují pro turisty Dobřívský hamr, už odpoledne myslí jen na hospodu, kolikrát zavřeli dřív, než bylo psáno a svedli to na počasí, jenom aby mohli tlachat u piva. Libor už čekal u brány, „dědo musíš se ukázat vychoušce, aby věděla, že jsem s tebou“.
„No jo, no jo, ale aby si nemyslela, že už mi zůstaneš furt na krku.“
Doma nechal auto před v ulici, pojede přece zpátky. Až tady na zahradě si všiml, jak je Libor vyparáděný, „takhle chceš lízt do hamru? Je to tam samá kolomaz, tam se to neřídí z počítače, tam musíš popadnout do svých, kus železa. A občas tam lítají jiskry. Nechceš něco půjčit?“
„Dědo, já nikam nepolezu.“
„Hm, ty ne, ty jsi ten městskej, viď?“

Dvoudílná oblouková dřevěná vrata hamru, zabudovaná do podlouhlé budovy kryté šindelovou střechou a vyzdobenou četnými vikýři, byla otevřena pro poslední turisty. Rohan přešel mostík přes vodu vytékající z dřevěných vantroků, nahlédl vraty do staré hamerské továrny. Kamarádi z hospody tam ještě prováděli. Na adresu zaměstnáním štvaných lidí vždycky říkávali: „zlatá brigáda na hamru, lahváč se chladí v náhonu, nikdo neotravuje s balónkem, hezké turistky na dosah a pracovní kázeň volná jak ptáče“. Starý hamerák Bureš zrovna zastavil oběžné kolo pod vantroky. Ocelová kola převodů ukotvená na nástěnných konzolách se zastavila. Ustalo pleskání širokých řemenů převodů transmise, děda se ohlédl. Libor ještě nepřešel mostík, byl celý shrbený, hlavu předstrčenou a civěl pod vantroky. Dobřívské vantroky sroubené z trámů a fošen hromadily metrový sloupec vody pro čtyři oběžná vodní kola umístěná dole pod nimi. Je to podlouhlá dřevěná nádoba, co pojme desítky tun vody. Shora je otevřená, zpevněna příčnými železnými pláty. Ve dně nádoby jsou mechanismem z kovárny uzavíratelná okna, jež pouští vodu na oběžná kola. Od kol se táhnou mohutné dřevěné hřídele do otvorů v kamenné stěně kovárny. To je však ukryto pod vantroky, jež nesou onu desítku tun vody připravenou, na povel hameráků, konat práci. I když všechna stavidla k oběžným kolům byla zastavena, netěsnostmi dřevěných vantroků čůrala voda prakticky všude, bylo tam jako v automyčce a když navíc otevřeli jedno ze stavidel a voda se valila na roztáčející se oběžné kolo, bylo to jak bouřlivý vodopád ve strašidelné jeskyni. A na dobíhající kolo shrbený Libor právě civěl.
„Pojď honem, už to dodělává.“

Když Libor vstoupil do vrat, všechno se zastavilo. Rozhlížel se jak po svatém chrámu, železná kola transmise byla bočním oltářem. Obrovská kladiva na konci mohutného trámu, jimž říkali hamernické kobyly, budily hrůzu jako zdvižený prst kostelníkův, jemuž parchanti schválně převrhli svěcenou vodu. A nebyly tu jen hamernické kobyly, byly tu i jiné stroje, k nimž vedli dlouhé hovězí řemeny obtahující mohutná železná kola, rozvádějící vodní energii. Historická ohýbačka, střihačka, kovářská výheň, všechno tvarů Liborovi neznámých. Civěl na to jako Kubánci na Kolumbovu Santu Marii.
„Tak panstvo, končíme!“ vykřikl hamerák Bureš a zatleskal.
Pět opožděných turistů poslechlo, jakoby Bureš byl ředitelem školy. Prošli vraty. Bureš odložil nějaké hamerské nářadí, otočil se na vrata, „hele, náš Rohánek, hlásíš se do služby? Příští sobotu můžeš přijít na výpomoc, mladí mi někam vyvezou, snad už z tebe není vopravdickej děda, Pavle? Prej budeš mít nájemníka, to je ten tvůj Libor?“ podíval se na kluka, „to je houby děda, viď, když tě nechá v děcáku, co říkáš?“.
Libor se styděl, pokrčil rameny, jakoby mu to bylo šumafuk.
„Proč tě děda nepřitáhl dřív? Běhal někde za ženskýma, co?“
Libor se prosebně podíval na dědu.
Rohan poprosil, „tak mu pusťte trochu vody, na Padrtích je jí dost“.
„Vody je dost, ale piva málo, Rohánku, jedině, že by se kluk prošel se džbánkem po Švédském mostě.“
Rohan se vzpouzel, „copak jste toho málo vychlemtali? A ještě vás za to Rokycanské museum platí“.
„Ale už je po pracovní době, Pavle.“
Libor zatahal Rohana za ruku, „dědo, já jim skočím do té Staré hospody, co jsme šli kolem“.
„To je slovo chlapa,“ ocenil kluka starej Bureš, „už střádám vodu ve vantrocích! Láďo, podej klukovi džbánek!“
„Snad ne ten váš hamerskej? Z toho byste mohli lejt na vodní kolo!“
„Přesčasovej příplatek, Pavle.“
Hamerák Láďa podal Liborovi obří džbán.
„A nic k té cisterně nepřidáte?“ zeptal se Rohan.
„To budeš muset ty, Rohánku.“

Děda vytáhl peněženku, podal ji Liborovi, „za to aby nám vykovali knoflíčky do manžet, mizerové. A neutrať to všechno, moc tam toho stejně není“.
„A plnej, hospodský už ví kolik!“ poručil starej Bureš.
Libor nebloudil, modrá značka a voda z obou stran cesty na náspu jej dovedla na kamenný Švédský most, za jehož obloukem stárla roubená Stará hospoda. Předal džbán hospodskému, „do hamru, prý víte kolik a nějaké dobré“.
S plnou hlavou záhadných hamerských strojů cupital stejnou cestou zpátky. Vydechl si, když předal těžký džbán.

Nedočkavý Bureš se napil rovnou z těžké cisterny, otřel si zapěněný ret, „ty vole, Ládíku, do hamru zavezli Prazdroj, roztoč na jejich počest obě kola!“.
„Tys tomu dal, takhle je rozmazlovat,“ káral Libora děda.
Neméně starej dědek, hamerák Láďa, zatáhl za lano vedoucí ke dřevěnému ráhnu pod mohutnými vazníky krovu. Ráhno směřující do čtverhranného otvoru kamenného zdiva, pokleslo, hamerák zajistil lano a zvenku, velkým klenutým otvorem při zemi kudy do kovárny ústila mohutná dřevěná hřídel, to začalo hučet jako pod splavem. Unešený Libor pozoroval, jak se roztáčí železná kola celé transmise, hovězí řemení plesklo o sebe, dlouhá ocelová hřídel nad hlavami přenášela pohyb na protější stěnu, kde z několika kol na konci hřídele vedli jiné hovězí řemeny k jednotlivým strojům. Hamerák Láďa pomocí druhého lana snížil další ráhno, opět to zahučelo a vzápětí se roztáčela druhá hřídel. Hamerák sklopil páku na stěně, obrovské kladivo pokleslo a rotující hřídel zakončená ocelovou obručí se čtyřmi rohy, nadzvedla a hned nechala padat trám s kladivem. Jedna otočka hřídele rovnala se čtyřem pádům kladiva, čtyřek mohutným kovářským úderům. Liborovi duněla pod nohama dusaná podlaha. Nemohl se vynadívat na tu starou práci, o níž do teď neměl ani potuchy. Kde mohl vidět do nějakého stroje? Drážní mašiny jsou zadeklované, tramvaje a trolejbusy jakbysmet, a v tom jeho telefonu, když mu jednou spadl a rozšklebil se, bylo proti tomuhle úplné hovno! Nejvíc jej přitahovaly klenuté otvory, kde vstupovala hřídel od vodního kola. Hučelo to tam, stříkalo jako ze stovky šplíchajících kýblů. Děda si nemohl nevšimnout, jak kluk zaujatě civí a vůbec jej nenapadlo, že tohle jsou Liborovi zásnuby s mechanikou, která je jednou oba div nepřivede do hrobu. Libor si všechno chtěl nafotit, strach z dědy však velel, nech ten krám v kapse. Hamerák předváděl střihačku kovů, to zajímalo i dědu, že její čelisti přestřihly dva centimetry silný ocelový plocháč, to věděl, ale naposledy se v hospodě vsázeli, zda čelisti přestříhnou i hospodskou účtenku. I teď se s hameráky hádal, že tak humpolácký stroj nikdy! Se záměrem vyslat Libora do Staré hospody pro prázdné účtenky se otočil. Libor byl fuč.

„Kristapána, kdepak si?“ zařval děda, „ještě někam strč pracky!“
Rozhlédli se po celé kovárně, pak vyběhli ven. Libor nebyl ani před vraty. Hamerští se posmívali, „no jo, městskej človíček, nebál von se toho?“.
Děda přešel lávku pod vantroky. Rozhlédl se, zavolal. Najednou to s ním škublo. Kluk stál pod vantroky a civěl na bouřlivou vodu, co otáčela oběžnými koly.
„Podívejte, kam mi ten blbec vlezl. Libore!“
Křičel zbytečně, bouřící voda dvou oběžných kol jej přehlušila.
„Zastavte to!“ křikl na kamarády.
Hamerák popustil provazy obou ráhen, čímž zastavil přívod vody. Libor se obrátil a uviděl rozčíleného dědu.
„Kudy si tam vlezl, pitomče? Co tě to vůbec napadlo?“
Liborova zpáteční cesta byla stejná, protáhl se mezi uzamčenými mřížemi a kamennou stěnou zakončující celý prostor vantroků.
Nenadával jen děda, ale i oba staří hameráci.
Cupitali domů, „to jsem zvědav, kde se usušíš, takhle do děcáku nemůžeš!“.
„Dědo, tak já přespím doma.“
„Doma.., doma, kde je to doma?“
Najednou děda Rohan maskoval tlačící se slzy, přece doma…., je doma, to dá rozum.
„Nic jinýho tě asi nezbude, vodníku.“
„Dědo, musíme ale zavolat do děcáku, že jsem zůstal s tebou.“
„Jo ale na hamru tě nechám zhotovit kouli na nohu.“

Ráno se vzbudili do pěkné neděle. To bylo jiné probuzení, než v ústavu kde smrdí z chodby desinfekce a z kuchyně hnědé omáčky. Přestože Rohan zahnal Libora do postele po deváté, kluk usnul až po jedenácté. Civěl do telefonu a čerpal znalosti o vodních pohonech.
„Tak se obleč, vodníku, nesnídej se a pojedeme.“
„Kam dědo?“
„Přece do děcáku, já kvůli tobě vařit nebudu, nemáš tu ani náhradní trenýrky, kdyby si nedoběhl a potom, mám práci.“
„A co budeš dělat?“
„Sestavovat kolo, starého favorita, na nové jsem se ještě nezmohl.“
„Tak já bych tě pomáhal, dědo.“
„To nepadá v úvahu, nesnídej se a pojedeme.“
Libor posnídal a žadonil, „dědo já jsem doběhl včas, trenýrky nepotřebuju a k obědu mně stačí chleba“.
„Ne, už jsem řekl, nedělní odpoledne mám stejně na hospodu!“
„Tak pojedeme až před obědem, ten budu mít v děcáku.“
„Ne, mám své plány.“
„A co příští sobotu, půjdeš do toho hamru? Mohl bys pro mne přijet v pátek.“
„Nevím, co bude v sobotu, třeba už nebudu na živu.“
Pak se ale Rohan smiloval, „pojď teda na to kolo, ale jenom do oběda“.
Sestavovali jej na zemi dílny domu, „tady máš nastavenou šupleru, potřebuju vybrat jedenáct a jedenáct stejných kuliček do středové osy, normálně se tam dávají tyhle věnečky, jenomže ty se za čas rozštípou a kuličky poletují, kde nemají. Na tohle už nebude nic k dostání, hlavně s tou šuplerou nepohni, ať není každá kulička jiná. To by to skřípalo a zničilo tuhle osu.“
Libor měřil poctivě, „dědo a jak je na hamru to dřevěné vodní kolo, to má taky osu, že jo, jenomže dřevěnou, to jsou tam dřevěné kuličky?“.
„To bys tomu dal, tam jsou normální ložiska, podívej, takhle vypadá ložisko,“ Rohan vytáhl ze šuplíku jedno kuličkové a jedno válečkové ložisko, „do tohohle otvoru se zapasuje osa, třeba i dřevěná a tenhle kruh se uloží v takzvaném domečku,“ roztočil ložisko, „podívej, jak to frčí“.
„A proč na tomhle kole nemáš ložiska?“
„Protože komunisti to vyráběli jako sto let za opicemi.“
„A Ložiska se musí mazat, že jo? Na hamru bylo všechno mastné.“
„To víš, že ložiska se musí mazat, jinak by se zadřela, jako klouby dědka Vykoupila, ten nasedá na kolo pět minut, ale pak kupodivu jede. Tak, teď vymažeme misky, do nich vyskládáme po jedenácti kuličkách, vsadíme osu a zatáhneme to.“
Rohan dotáhl jistící matici středového složení, „vidíš? Ta osa musí jít zlehka, ale nesmí se viklat do stran. Teď nasadíme kliky a zajistíme těmi mizernými klínky, podívej, jak jsou vymačkané. To komunisti taky zaspali dobu, konce os mají být čtyřhranné, aby tam kliky dobře držely, jenomže voni to vyráběli kulaté, proto se ty klínky za pár kilometrů vyžvýkají, blbci to byli“.
Libor vycídil ráfky, děda osadil kola, nasadil řetěz a jal se seřizovat zatuhlé přehazování.
„To bude chtít nová lanka i bovdeny.“
„Co je to bovden, dědo?“
„Tohle, trubice co vede lanko, aby se hnula přehazovačka, nebo brzdy. Lanko je rezovaté, jde to ztuha.“
„Dědo, a můžu to vyzkoušet?“
„Kdypak ty si naposledy seděl na kole, nedosáhneš na sedlo.“
„To nevadí, budu šlapat ve stoje.“

Nečekal na souhlas, děda poklízel nářadí, Libor vyjel z vrat a šněroval si to do kopce, kde doposud byla vojenská závora. Objel ji a hnal lesem. Zadýchaný zastavil, kde byl starý vodojem. Uslyšel nějaké vrzání, kolo opřel o strom, seběhl k potoku, kde uviděl vrzající rezovatý mlýnek. Točil se dobře, ale skřípal jako zašlé panty. Dalibor se usmál, „to chce namazat“.
Ještě juknul na křivý vodojem a pak to pustil rovnou z kopce.
Když nemusel šlapat, vyhoupl se do vysokého sedla, spokojený že to tak jede a jak dobře to s dědou sestavili, vytáhl z kapsy telefon, co zrovna zazvonil a jako frajer z vysokého sedla mluvil s kamarádem z děcáku. „Mám lepší zábavu, zrovna zkouším dědův historický stroj, hrajte beze mne, přijedu odpoledne, ty vole závora!“

Libor stačil vyzkoušet jen brzdu levé ruky. Při té rychlosti se však řídítka otočila, zadní kolo se dostalo k závoře blíže než přední, čímž Libor vylétl z vysokého sedla, bokem narazil do závory a svalil se na hrubý asfalt. Pár vteřin se kroutil na zemi, nemohl popadnout dech, všechno viděl jakoby zasněžené, přelezl do trávy, krvavé odřeniny dlaně a kolene ožívaly, ale na pravý pohmožděný bok s bolestí nedosáhly. Musel však jednat, protože kousek od závory lezla nějaká ženská, neměl zapotřebí, aby vyzvídala a dělala poplach. Překonal hnusnou bolest v boku, sáhl pro kolo, opřel se o řídítka a jako že něco seřizuje. Nepřehlédla jej, pozdravil, ale dal najevo, že je zaneprázdněn technickým problémem. Když ukázala záda, tlačil kolo okolo závory pak ke druhému stavení, kde děda právě otevíral vrata.
„Copak, nejede to?“
„Ale jo, jede.“
„Ukaž se mi? Copak ta díra na koleni!“
Nemělo cenu zapírat, „dědo já jsem boural, ale nic to není“.
„Co že? Kde?“
„Nevšiml jsem si závory, když jsem jel dolů.“
Do toho štěkala ta ženská, co šla do lesa asi jen pohodit mrtvou slepici, „mladíčku není náhodou tohle tvůj telefon? Našla jsem ho na kraji cesty. Ahoj Pavle, to je ten tvůj kluk?“
„To nevím, jestli je můj, Slávko,“ podíval se na Libora, „že ty si civěl do telefonu, jdi a paní poděkuj!“.
Babka se smála, „no jo, když voni si tam vyčtou i jestli mají jít na velkou nebo na malou, nebo na obojí dohromady, viď? Nic se mu nestalo, tumáš“.
Děda rovněž poděkoval, obrátil se na Libora, „tak kam si to napálil?“.
„Dědo do tý blbý závory.“
„Ježíšimarjá a na co je strakatá? Aby byla vidět, viď? Ty bys potřeboval, aby ještě mluvila. Pozor já jsem zavřená! Ukaž, co sis vorval?“
„Jenom ruku a koleno.“
„Tak proč se hrbíš? Odstroj se, a mazej do koupelny.“
Po očistě odřenin, před dědou zatajil bolest v té mizerné kosti na boku. Zeptal se, co že je to tam nahoře za stavení tak šejdrem?
„Už jsem ti to jednou vykládal, jenomže ty sis hleděl telefonu, jako před chvílí, nevnímal si.“
„Dědo, mně volal kamarád z děcáku.“
„No a co, tak zastavím a hledím si volání, uměl bys koupit nové kalhoty? Takhle do domova nemůžeš, zastavíme se pro ně, ještě by řekli, že to mám na svědomí.“
„To bude dobrý, dědo, já se nějak protáhnu, je neděle, moc vychoušek tam není. A v sobotu, půjdeme do toho hamru?“
„To si ještě rozmyslím, ale hned tě tam osadí kouli na nohu.“

Rohan zastavil jako vždy za rohem, aby nebyl na dohled děcáku, lépe se mu tak odjíždělo. Rozloučili se, Libor pokulhával, ale nefňukal, „dědo tak v sobotu nezapomeň“.
Když se Rohan vrátil, zaparkoval, zavřel vrata a pelášil do Staré hospody na pivo a polívku. Chuť kulajdy kazily keci kamarádů, „Pavle ten tvůj kluk prej vohnul závoru pod starým vodojemem, měl to narvat do něj, možná by ho narovnal,“ a museli kecat i hameráci, „a že prej se chtěl povozit na kole pod vantroky“.
Rohan se nenechal vydráždit, místo obhajoby položil otázku: „a co dělaj vaši vnuci? Šoupou si prsty vo telefony co? Hele támhle zrovna jeden jde, není to ten Burešův?“ děda pohodil hlavou k otevřenému oknu, kde se jako přízrak šoupal klučina se skloněnou hlavou, „ještě že je rybník na druhé straně, vždyť von by tam žuchnul“.
„Neříkej, Pavle, že ten tvůj kluk je výjimka, že nečumí do telefónu.“
„Čumí, ale ne tady v Dobřívu.“
„Ha, ha a co ta závora?“
Rohan vykřikl, „hele neříkal jsem to? Malej Bureš drcnul do popelnice, chacha!“

Vdovství bylo Rohanovi tím nejmizernějším úsekem života. Nemusel sice nic, mohl vybít slepice, nechat zaplevelit zahradu, do hospody kdy chtěl, a toulat se po lese, na což byl vždycky kadet, mohl neomezeně. Jenomže ty mizerné noci, když vypne televizi, to mizerné ticho, vždyť už se těšil na kokrhání vzteklého kohouta, pána slepičího harému. Neměl odvahu zakroutit mu krkem, protože to už by tu nebylo vůbec nic. Sem nedolehly ani zvuky ze silnice na Mirošov natož na Strašice. Jenom ten mlejnek na potoce u vodojemu a to jenom za východního větru. Byl tak rezovatej, až byl hezkej. Ale když suchem klesla voda, osa vrzala jako stará korouhev. Kolik nocí myslel na Libora, stejně ten barák bude jednou jeho, bylo by lepší něco kluka naučit, aby mu to pak nespadlo na hlavu. Jenomže aby ho sem tahal a ukazoval, jak se natírá a sádruje, na to se mu kluk vyprdne. Ale aby mi někde furt coural a já žil ve strachu, na to se vyprdnu já jemu. Kdo může za to, že se generace tak rozjely? Lednici, voni vymysleli lednici, která za tebou bude jezdit po bytě a rozumí lidskému hlasu, kdopak se jim na to nevysere?! To my měli úplně jiné starosti, kdepak čumět do telefonů. Tak provokovat vojáky, sbírat prázdné patrony, plnit je sírou a odpalovat v novinách napuštěných sanitrem. A ty stopovačky v zakázaném lese. A na hamru, vždyť my jsme se koupaly přímo ve vantrokách, když dole neběžela kola. A kdyby někdo v kovárně zatáhl za ráhno, tak by nás to vcuclo do vodního kola, jak jsme byli hubení. A libor tam jenom stál, civěl a já dělal takový sprasky. Dřív tam ani žádné mříže nebyly. Jenomže tenkrát se nesoudilo, když si něčí dítko natlouklo hubu svou blbostí. My jsme se bály drátů nad vagony jako čert kříže. Když mašina stahovala pantograf a vytáhla oblouk, civěli jsme s respektem. Dneska si na vagonech pod trolejí dávají klidně pusinky, jako někde pod rozkvetlou jabloní! Tak jsou blbí.

V pondělí seřídil pochroumané kolo a vydal se na první vyjížďku. Těžko se rozdýchával nad nezvyklým pohybem. Bylo to v jednom kuse do kopce. Doma si vypsal křižovatky a odbočky, protože tahat tu starou vojenskou mapu velkou jako stůl se mu nechtělo. Po kilometru si vzpomněl na Barborčinu studánku, ta byla vlevo v hlubokém lese. Přijel na první velkou křižovatku, poznámky velely „doleva“. Lebedil si nad pěknými cestami a zrovna tak, že nepotkal živáčka. Říkali, že Brdy budou přelidněny, až zmizí vojáci, hovno, velké keci! Ještě že na ně nedošlo. Rohan si připadal jak objevitel neznámých zemí. Na hlavní cesty si za vojáků netroufl, tenkrát chodil lesem, aby ho nechytili. Ticho jako v šatníku. Dorazil na druhou odbočku, kde byla válcovaná cesta z červené šmandy. „Sakra, zrovna jako koberec pro celebrity z filmového festivalu.“ O Červeném lomečku při silnici Padrťské rybníky - Nepomuk už slyšel. Rozumně rozebírají jeden brdský kopec, aby z jeho rozdrcené horniny válcovali pěkné cesty oranžové jako dozrávající pomeranč. Jednou se do Červeného lomu podívá. Teď jej to ale hnalo po červené rovince směrem na obec Skořice, kde vyhlížel místo na další brdskou studánku.

Vrzání mlýnku Libora rozčilovalo, dlouho nezapršelo, voda v potoku poklesla, mlýnek se točil pomaleji o to nepříjemněji však vrzal. Na uložení rezovaté osy už nedopadla ani kapka vody. Vzpomněl si na strejdy z hamru, jak důležitě jeden chodil s jakýmsi kropáčkem a lil olej na pohyblivé části. Na okně viděl podobný plecháček, ten používala babička, když ještě parapety zdobily kytičky. Popadl jej, letěl s ním do dílny a z dědovy láhve nalil do kropáčku olej. Hrdě si to pak mašíroval ke mlýnku u starého vodojemu, hrdě pozdravil paní, co tenkrát sbírala telefon, když se přerazil o závoru. Dnes měl jiné poslání, hnal na údržbu točivého vodního stroje! S chutí by nejraději zakřičel: „už to vrzat nebude, vám to nevadí?“. Pak mávl volnou rukou, ta bydlí daleko, je jí to jedno. Z cesty seběhl dolů k potoku, rozhlédl se, vody bylo opravdu poskromnu, vykukovaly zelené kameny, lopatky mlýnku nebyly víc jak na malíček ve vodě, kdyby hladina ještě poklesla, mlýnek by se musel uložit hlouběji do dna, aby lopatky pracovaly, to Libor dobře věděl. Důležitě a slavnostně přiložil dlouhé hrdlo kropáčku k levému uložení osy a lil olej. Půlka odporného pazvuku byla tatam. Ještě hrději polil druhé pouzdro. Mizerný zvuk zcela zmizel. S kropáčkem se vrátil k prvnímu uložení a přilil. Ještě něco zbylo, olejem polil celou osu. Vůbec si nevšiml, jak hmota stéká z pouzder i osy na hladinu křišťálové vody, kde vytvářela namodralé pohyblivé mapy. S prázdným kropáčkem vyběhl na cestu a blahodárným tichem a s pocitem dobře vykonané údržbářské práce kráčel k novému domovu. Netušil, že stará zelinářka pod nimi, co má zadní vrátka přímo k potoku, aby vodou „za darmo“ polévala kedlubny a mrkvičku, ztropí poplach. Nad její hrázičkou z kamenů, aby se bábě lépe nabíralo z hlubší vody, se utvořila odporná mapa. A když nabrala postiženou vodu do dlaně, promnula a přičichla, otřásla se. „Nafta nebo co!“ Viděla, že to svinstvo přitékalo shora, podezírala souseda, když ale vyběhla k závoře a odbočila k potoku vytékajícího z lesa, viděla, že tohle svinstvo soused na svědomí nemá. Zavolala na obecní úřad. Přiběhla Lupenka. Baba ztropila hysterický poplach, „Janičko, tohle se musí hned nahlásit, bůh ví, kde praskly nějaké staré nádrže po vojácích, to se musí hned udělat rozbor, teče to až z lesa!“.

Lupénka si povzdechla, „to nám ještě chybělo, myslíte, že to mám?“
„No určitě, Janičko, podívej, pořád to přitéká, to se musí udělat norné stěny a všechno odčerpat. Čímpak já bych jinak zalévala?“
„Tak já zavolám nějakou pohotovost anebo víte co? Napřed zburcuju naše hasiče.“
V sedmnáct hodin houkala v Dobřivu siréna dobrovolných hasičů.
To ještě děda neměl potuchy o údržbářské práci svého vnuka, když hasičské auto zastavilo před závorou. Část místních dobrovolníků vystoupila a část pokračovala zvednutou závorou po cestě do lesa. Děda se neubránil zvědavosti a nejen on, scházela se poslední ulice, zvědavý byl i Libor, když však zvědavci postoupili za hasiči k potoku na konci lesa, začalo mu svítat. To už bylo na potoce jen tu a tam namodralé oko, to už se vracela druhá parta hasičů, „Janičko odvolej akci, nějakej chytrák přemazal mlejnek na potoce!“.
Libor se potřeboval vytratit, z očí do očí se však podíval bábě, co jej viděla šupajdit s kropáčkem po lesní cestě. Pokývala hlavou, potom se šeptem vecpala do starostčina ucha. Lupenka zapíchla do kluka přísný ženský pohled. Libor se ušklíbl a starostce ukázal záda. Odešel, aniž by dědovi co řekl. Před otevřenou závorou lamentovaly dvě báby. Když jedna druhé pověděla, co se stalo, Libor zaslechl štěkot, „vždyť já mám dole na potoce kachňata, kterej moula si takhle hrál?“.

Sotva zalezl do dílny, aby se podíval, kolik oleje vlastně z láhve ubylo, objevil se děda.
„Co tady hledáš? Nebyl už si tu náhodou jednou, tak asi před hodinou? Byl, viď?“
Libor ukázal dědovi láhev, „moc toho neubylo, dědo“.
„Ne? Půl litru oleje, to by hamerákům stačilo na celou transmisi a ty to šplouchneš na mlýnek na potoce, máš rozum?“
„Ale vždyť to odnese voda, už to určitě nekape.“
„Voda to odnese, ale kam? Všechen vodní hmyz to bude mít v hubě, máš štěstí, že tu nejsou ryby a do Klabavy se to snad nedostane. Ví to někdo?“
Libor nemusel odpovídat, ve dveřích dílny stála Lupenka. „Promiňte, pane Rohane, asi jste neslyšel zvonění. No, hasiči holt si vyjeli naprázdno, já to také nikam hlásit nebudu, konec konců, dneska není úřední den že?“
„Co bys, prosím tě chtěla hlásit, Janičko? Že kluk namazal mlejnek na potoce? No tak je z města, trochu to přehnal, však on se zabydlí.“
„To já neříkám, ale znáte lidi. A hasiči budou chtít odškodné, však to znáte.“
„Aha, ty to potřebuješ vyžehlit, počkej."
Rohan sešel do sklepa. Libor nevěděl co s rukama, Lupenka jej mlčenlivě pozorovala a jasně viděl, že se drbala. Jo, pod paždí i na lokti! Přišel děda. „Tak tady máš starou slivku pro naše hasiče. Kluk už je poučen, co je to olej, ale za další seznamování se s životem tak úplně neručím, to možná ještě bude něco stát. Rozuměla si mi?“
„Pokud se nebude chtít seznamovat zrovna s ohněm na Obecním úřadě, pro mě za mě?"
„To jsem rád, že si rozumíme, Janičko.“

A ještě jedním vodním strojem překvapil Libor celou Dobřív. Tentokrát to nebyla přemrštěná ekologická havárie, ani narušení nočního klidu, tentokrát to byl unikát, na nějž se potajmu chodila dívat celá obec. Jedni se nad Liborovo dílem pohoršovali, jiní jej zbožňovali. Ale ani ti největší odpůrci si nedovolili dílko, jež rozdělilo obec, poškodit.
Libor ke svému dílu přišel zcela náhodně, ale byl na něj právem hrdý. Zcela náhodně objevil předmět, co převážná část České země padesát let nenáviděla. Jeden prázdninový den děda odjel na objednávku k rokycanskému doktoru. Po dobu dědovy nepřítomnosti Libor požíval zákaz vzdalovat se víc jak kilometr od bydliště. Dávno jej lákala rovinka červené cesty na Skořice, ale nejen ta. Za Skořicemi zela stará rozlehlá a opuštěná střelnice Kolvín. Bylo žádoucí prozkoumat jí bez dědy, protože děda je strašpytel, bojí se každého zákazu, jenomže to by se nesmělo nikam, všude byly ty mizerné cedule, zákaz vstupu, probíhá sanace, bouchne vám to za prdelí! Využil dědovy absence, osedlal bicykl a hnal do kopce za závorou. Červená cestička byla lepší než nudný asfalt. Hnal, co to dalo. Na konci cesty to stočil doprava, projel Skořicemi, dle plánu jel na Kreslovnu, minul pár stavení, za nimiž opět zmizel v lese, aby se po necelém kilometru ocitl na prosluněné planině. Tady to bylo, tady se kdysi pálilo vo sto péro! Křižoval planinu, jen aby objevil něco dobrodružného, záhadného, nějaké zapomenuté zbytky, třeba pás z tanku, nebo prázdnou nábojnici. Ze svého brouzdání po zakázaném telefonu dobře věděl, že tady se střílelo z tanků i protitankových zbraní, děl i houfnic, že tu bylo devět pojezdových drah pro terče. Teď ale zíral na to hovno, za nímž se hnal. Krom dvou zajímavých rybníčků, tu našel jen dvě zamčené budovy a zarůstající základy dávno padlých domů. A právě v jedněch zarůstajících základech stržené budovy to objevil. Turisté si z toho asi udělali pisoár, samotnému se tady chtělo, čůral na jakýsi zapadaný plech, protože chvílemi to znělo, jako kdyby čůral do prázdného plechového kýble. Neváhal do toho rýpnout nahnilým trámkem. Dunělo to jako buben. Trámkem shrnul napadaný nepořádek, pod nímž objevil krásně červenou hmotu. Pisoár nepisoár, jal se odhazovat nepořádek. Nebylo to nekonečné, najednou to dostávalo ostré tvary. Ponejprv myslel, že to bude nějaký obrovský terč, po dalším vyproštění, však viděl známý geometrický tvar. Zabral a celý ten útvar na jedné straně zvedl. Napadaná sutina se svezla a Libor podpíral rudou pěticípou hvězdu jako prase. „Ty vole, vánoční kometa.“

Hvězda byla dutá minimálně osm centimetrů silná, určitě z lehkého kovu, ale ten rozměr! Když jí postavil na dva cípy, protější mu sahal na prsa. Tohle byl předmět, jenž nemohl nechat ladem, přidá chvost a bude to vánoční kometa nad hamrem nebo nad celým Dobřívem! V jedné ruce vedl kolo, druhou rukou svíral hvězdu zaklíněnou v podpaždí. Jako soumar se plahočil k rybníčku, aby ten skvost omyl od chcánek a jiných nečistot. Plavala na hladině jako záchrana pro pět tonoucích. Kdyby věděl, co za předmět to bylo, kolik slušných lidí kdysi potopila, jenomže Libor žil v jiné době, jemu byla krásná na hladině i na břehu a vůbec to nejlepší nakonec, byla vodotěsná! Ač plavala na hladině z obou stran, dovnitř se nedostala kapka vody. A právě to, tady na hrázi rybníčka bývalé pěchotní střelnice a za zurčení potůčku pod stavidlem vnuklo Liborovi onu nádhernou myšlenku, jíž se nevzdal, dokud jí nedotáhl do samého konce. „To nebude, mlejnek, ale mlejn jako prase!“ Tady ve staré pěchotní střelnici jej napadla myšlenka, že tu červenou nádheru přesně vprostřed provrtá, prostrčí osu, utěsní a s pořádnými ložisky na obou koncích usadí na potoce před starým vodojemem!

Vytáhl hvězdu na břeh. Tlačit kolo a druhou ruku zaměstnat nesením hvězdy, na to bylo domů moc daleko. Jet a řídit jednou rukou dlouho nevydržel, tak lehká a praktická hvězda nebyla. Z posledních sil dojel na Kreslovnu. Hvězdu nechal na začátku lesa a jeho úžasný plán mu otevíral pusu, aby si řekl o darovaný provaz. U třetího stavení vyprosil vypelichané konopné lano, jež bylo jako dělané, aby si upletl popruhy kolem ramen a současně je spojil s hvězdou. Tu pak naložil na záda jako batoh. Nasednout na kolo vůbec nebylo jednoduché, spodní cípy musely směřovat do stran a horní po směru hlavy. Hlavu tudíž nemohl zaklonit. Nasedal jako chromý dědek Vykoupil. Ale když nasedl, tak to jelo. Jihovýchodní vítr pomáhal, Libor prolétl silnicí Kreslovny jak kometa. Kdyby ale viděl nějakého udiveného pozorovatele. Ze zadu za tím rudým monstrem tělo jezdce nebylo vidět, ale sama sovětská hvězda budila rozruch. Tady ještě bydlelo dost bývalých vojáků z povolání. Tuhle rudou potvoru dobře znali, někomu voněla, někdo jí k smrti nenáviděl. Libor byl posel obojího, štěstí že nemusel nikde zastavovat. Rudý exot se přiřítil s větrem v zádech do Skořic. Tady bylo živěji než na osamocené Kreslovně s trochou domků. Tady už se babky věrné Skořickému kostelíku div nekřižovaly, když Libor uháněl vsí. Dědkové prskali smíchy držíce se za čela. I zpředu vypadal Libor komicky. Jako hubený pavouk uprostřed lepkavé pavučiny. Hvězda co se vzdalovala, každého ohromila. „Hele, mladá propaganda, copak už je zas před volbama?“
„Konečně to někdo vezme do správnejch rukou, chacha!“
„Hele soudruzi jedou, zase se bude vysídlovat!“
„Ale kdepak, ten s tím letí na kapličku, soudruzi si podají ruce s Pánembohem a konečně nám budou létat pečení holubi do huby!“

Libor vesničany neposlouchal, soustředil se na cestu, tady musel odbočit a šlapat do mizerného kopce k lesu. Funěl, ale jeho zásluhou rudá hvězda jakoby vycházela nad Skořicemi. Na červené cestičce už bylo dobře. Věděl, že už jej nečekají žádné velké kopce. Za chvíli rudý ďábel uháněl po cestě kolem vodojemu, dávajíc si setsakra pozor na polohu závory. Měl štěstí, že ve všední den byla ulice pod závorou prázdná. Hvězdu ukryl za kůlnu, celá práce bude probíhat v nejvyšším utajení. Děda dorazil čtvrt hodiny po akci. Jen co se převlékl do vesnického, Libor se sháněl po materiálu.
„Dědo, potřeboval bych nějakou pevnou osu, asi takhle dlouhou a na konec abych mohl dát ložiska, musí se to dobře točit, víš?“
„A jé je, copak to zase bude? S čímpak přijde Lupenka?“
„Dědo nic špatného.“
„Tak ven s tím, abych věděl, co mám shánět.“
Libor nechtěl prozradit nalezený skvost, nakonec v rámci rychlosti realizace, povolil, „Dědo, bude to neškodnej mlejnek, ale víc tě neřeknu, je to překvapení.“
„A jé je, zase tady na potoce viď? S olejem už nechci mít nic společného, jak silná má být ta osa?“
„Asi takhle, dědo,“ Libor udělal z prsteníčku a palce kolečko.
„No to je pořádná osa, tak to bude ze silonu, že jo, že nechceš, aby to rezlo?“
„To bych moc rád.“
„Ložiska mít nemusíš, silonovou osu uložíš do umělých domečků, třeba z novodurové nebo silikonové roury, zítra si jedu vyzvednout lék, objedeme to.“

Za dva dny tajné práce hloubil Libor dvě hluboké díry pod vysokým jízkem na potoce před starým vodojemem. Kamenité dno mu dalo zabrat, naštěstí bylo vody málo, provizorní hrází svedl proud doprostřed koryta. Obě tyče, co budou držet skvostný mlýn, vložil do vyhloubených děr, změřil výšku a utemoval kameny. Potom snesl šutry, odkud se dalo, a těsně před tyčemi postavil mohutnou hráz opatřenou středovou průrvou, v níž bude spoutaná voda tryskem vytékat na červenou nádheru. K dopravení skvostu na místo, využil dědovy polední siesty. Prkýnkem přehradil průrvu, hvězdu slavnostně vsunul do pouzder, a hradící prkýnko odejmul. Nastřádaná voda se vyvalila, párkrát otočila nádherou, jenomže vzápětí opadla a hvězda se zastavila. Zklamaný Libor vzal za cíp a hvězdu pootočil. Opět se samočinně pohnula, ale jen dvě či tři otočky. Mořil se, laboroval, zahrazoval a uvolňoval, nakonec si sedl na břeh a dumal. Po chvíli znovu cvičil s hvězdou. Pak si uvědomil, že tahle potvora, má cípy daleko od sebe, že se vždycky dostane do mrtvé polohy, kdy všech pět cípů zůstane nad vodou. „Potvoro mizerná, tys měla mít šest, osm nebo deset cípů, na co je tě pět? Na hovno, krávo!“
Málem se rozbrečel. A nebyl první koho v posledním čase dějin, tahle rudá hvězda připravila o nervy či přivedla do hrobu. Libor si zoufal, vykukoval na cestu, ujišťoval se, jestli neúspěch nikdo nevidí. Ze zoufalství jej napadlo opravné dílo, stoupl si na hráz, do hrsti nabral vodu, a nechal jí vytéct na jeden cíp. Hvězda se probrala z mrtvé polohy a na okamžik se rozběhla. Opět dvě či tři otočky. Usmál se, rozebral a znovu složil průrvu ve středu hráze, byla však užší než ta původní, nanosil další kameny a hráz, přes kterou již přetékala voda, co nová průrva nepobrala, navýšil. Hvězda se roztočila jako opravdový vodní stroj! Zesílil hráz kolem hvězdy, čímž ještě víc spoutal vodu do vysokého úzkého proudu a pak šťastně pozoroval rotující krásu. Nebyla to velká rychlost, ale ta elegance, a když rukou vyzkoušel sílu, pochválil se. Běžel za dědou, zalomcoval jím, „dědo, až vstaneš, přijď ke starému vodojemu, už mám hotovo. Již z cesty byly vidět rotující červené cípy, co lákaly jak bludičky a kdyby kolemjdoucí seběhl z náspu a přistoupil ke korytu potoka, viděl by dílo v plné kráse. A děda byl první.
„Prokristapána!“ spráskl ruce, „kde si tohle vzal?“
Rohan se musel posadit do jehličí na břehu. „Libore, víš co je tohle za hvězdu? Co ta se nás natrápila, jak na všechno dohlížela, co lidí má na svědomí?“
„Ale dědo, já jí vyhrabal, čůrali na ní.“
„Kde, prosím tě?“
„Daleko…, na staré střelnici Kolvín.“
„Cos dělal na Kolvínu a jak si to sem dostal?“
„Na zádech, dědo, na kole.“
Rohan kroutil hlavou, „blázne, ale rotuje to, viď? Tak rozvážně, viď? To je tedy zvláštní mlejnek. Nevím, co k tomu řeknou chlapi v hospodě. Ale si šikovnej. A když si to vezl, nechtěl tě někdo rozbít hubu?“
„Ne dědo, ve Skořicích se tomu smáli.“
„Zaplať Pánubohu, že tak.“

Rudý mlýn na potoce se brzo stal dobřívskou atrakcí. V lese pod mohutnými smrky, na polosuchém potoce křišťálové vody se otáčela tělnatá rudá hvězda. Zvědavci se trousili pěšky i na kole, okřikovali děti, které dílku chtěly ublížit. Jedněm plesalo srdce vzpomínkou na staré časy, jiní se pohoršovali nad rudou krakaticí s pěti chapadly. Ale ani ti si netroufali dílo poničit, raději si řekli, „nakonec, tady je alespoň spoutaná a konečně dělá nějakou prospěšnou práci“.
Liborovo výsluní však netrvalo dlouho, „Rudý mlýn“ jak jej nazval a do elektronických medií vecpal jeden horlivý turista, se stal trnem v oku dobřívskému dědkovi s přezdívkou „Generál“. Dědek, co si každou neděli navěsil na ušmudlané sako dva válečné metály a vyrazil do Staré hospody, protože roubenka, čímž bezesporu dobřívská Stará hospoda byla, se mu líbila, za roubenky již bojoval v Beskydech i na Dukle a jednou, jednou viděl na vlastní oči generála Žukova! Dědek Generál, vlastním jménem Franta Pramen, na své válečné zásluhy nikdy nezapomněl, připomínal se i teď sedmdesát let po válce, nikdy překotně nepracoval, ochomýtal se kolem někdejšího Svazu protifašistických bojovníků, kde jako jiní soudruzi rád falšoval historii. Když to padlo, zahořkl a žal topil v pivu. Do Českého svazu bojovníků za svobodu již nechtěl. Ale jinak to špatnej dědek nebyl, občas z ničeho nic zařval na mladé, co se zahaleni kapucemi poflakovali s mobily, „vy byste se na Dukle posrali!“. Jednou ale ve Steré hospodě seřval Rohana, „ten váš mlejn, Pavle, půjde do prdele, co si to vůbec ten tvůj kluk vymyslel? To je hanobení! Tahle hvězda zlikvidovala sedmdesát procent vojáků Wermachtu o zbytek se podělili ti vaši spojenci!“.

Tomuhle se těžko opanovalo, dědek Generál se o poválečném osudu rudé hvězdy odmítal bavit.
„A tobě vadí, že se točí na potoce?“
„Jo, vadí!“
„A že jí kluk vyhrabal v sutinách na Kolvínu, kde na ni chcali, to mu nepřičteš?“
„Ale, ale, to sis teď vymyslel, Pavle.“
„Víš co, Fando? Dones si pytlík nakradené pšenice, kluk tě jí na tom rudém mlýnku semele, ty si upečeš pirožku, zapiješ vodkou a zase bude dobře.“

Rohan zřejmě neuspěl, za čtrnáct dní zvonila Lupenka. „Pane Rohan, víte, že jsem tak trochu v bryndě?“
„Prosím tě, kdopak tě co udělal?“
„Budete se divit, ale ten váš slavný mlýnek na potoce.“
„Ale prosím tě, snad nemají strach energetici, že tam namontujeme generátor a strhneme jim síť?“
„To…, to já bych se klidně připojila, ale náš Generál, mám ho tam skoro obden, že prej je ostudou obce, ono mu asi vadí, že je zrovna před tou naší dobřívskou věží v Pizze, víte, že už nám ten starý vodojem definitivně přiklepli? Dokonce mi hodili na stůl rezovatý klíč. Vono Generálovi asi vadí, že ta rudá hvězda je zrovna před vodojemem, který omylem zkřivila sovětská rachejtle. A teď ten pomník všichni vidí, copak s tím uděláme?“
„Nic, co bys s tím chtěla dělat? Necháme ho točit.“
„Když von Generál našel spojence v Pavlovsku, nedávno jsme se s tou obcí spojili, nerada bych nějaké problémy.“
„No jo, ale jak já mám vysvětlit klukovi, kterej se doteď hnípal v telefonu, že tahle hvězda má dvě tváře? Za války nám pomáhala, po válce dusila. Ve škole jim řeknou prd.“
„Nedivte se, už je to dávno, vždyť já ty dvě tváře také moc neznám.“
„Ne? Tak se na ně pojď podívat, Janičko.“
„A nešel byste pak se mnou do toho vodojemu? Podívejte,“ z kapsy vytáhla zašlý dozický klíč, „ten už je v obecním majetku.“
„Když mě na tu slávu zveš, dobrá, ale vezmu baterku, elektrika tam určitě nebude, ledaže by světélkovala samotná voda.“

Libor opravoval hráz, když sbíhali z náspu za závorou, „hele, pan mlynář je ve mlejně,“ upozornil starostku Rohan, „alespoň se podívá na ty dvě hvězdné tváře s námi“.
„Ahoj Libore,“ pozdravila starostka, „copak dneska meleme?“
„Dneska semeleme všechno dohromady, viď?“ přidal se děda Rohan.
„Dědo, něco tě ukážu, podívej,“ Libor vytáhl z kapsy malé zařízení a přiložil jej na otáčející se hvězdu v místě, kde spojovala cípy.
„Podívej, kdyby se to převodovalo, tak bychom jí i osvítili.“
Děda hned poznal, že oním zařízením je malé dynamo s bicyklu s navlečenou gumou kolem oběžného kolečka, avšak místo žárovky vysela na drátcích svítící dioda.
„Kdyby se to točilo rychleji, tak by se dioda rozzářila a s ní i hvězda…, v noci, víš?“ radoval se Libor.
Děda se podíval na starostku, „vidíš, Janičko? A včil jí zakazuj“.
„V senátu už jí chtěli dávno zakázat, to si ještě pamatuju, pane Rohane, jenomže to měli složité, museli by zakázat i fotbalovou Slávii, používají jí i rokoví zpěváci, Madona jí nosila na tričku. To bychom museli zavolat na hrad, jestli muže být tady na potoce, chacha.“
„To nevím, jak by rozhodli, Janičko,“ děda postoupil krok dopředu, „pěticípá hvězda už byla symbolem Velké francouzské revoluce, svrhla krále, to se těm na hradě přece hodí, jinak by tam neseděli, v Rusku svrhla cara Mikoláše, to se jim přece také hodí a pak do krve pomáhala zmlátit Adolfa, tomu přece také všechna čest, to se jim přece také hodilo. To je ale jedna tvář,“ děda přešel po kamenech na opačnou stranu potoka. „A teď se podíváme na druhou tvář. Když namlátila Ádovi, narostl jí hřebínek, a chtěla se roztahovat, jenomže ve světě jí moc nechtěli, po válce měla hlad a tak začala požírat své nejbližší, prožrala se až k nám a my jí vděčně krmili, ona nás za to dusila a cítila se tu jako doma. I to se ale hodilo těm, co na hradě tenkrát sedět nechala. Janičko, umíš si představit, kdyby tam Libor namísto hvězdy navěsil třešničky? Točily by se?“
„Netočily, pane Rohane,“ vyštěkla úsměvně starostka.
„Tak vidíš, ať si Generál trhne nohou.“

Zaskočený Libor naslouchal se zaujetím, jakoby se dva chlípníci bavili o ženských. Potom si stoupl za Rohana, „dědo, tak já tu jednu stranu co nás dusila, natřu namodro.“
Děda zajásal, „Vidíš to, Janičko? Máme vyhráno!“
Rozesmátá Lupenka, zapomněla maskovat drbáníčko, plácala se do zápěstí i zákolenků, najednou ale zvážněla, „tak a teď se podíváme do věže v Pizze. Vyhupla pět sotva znatelných schodů v náspu vodojemu. Otočila se. Teď, odemkneme kousek té druhé tváře, snad tam nenajdeme kostry vodohospodářů. Nešlo to, zámek cvakl, rám dveří, jako by byl sesedlý či zkřížený. Tahat jen za kliku, by neobstálo, děda poslal Libora pro sekyrku, s níž zapáčil za falc dveří. Povolily. Betonová cimra vrátila krátkou ozvěnu, panty zaskřípaly, Lupenka pobídla Rohana, „tak šup, jste muž“. Děda vstoupil jako do zatopeného bunkru. Šedá cimra vyšší než širší, s metrovým ochozem dokola podzemní betonové nádrže, „opatrně, někdo odpáral zábradlí“.
„A nejen zábradlí, vono je tu, krom té vody, z odpuštěním lautr hovno.“
„Ale ta voda, podívejte,“ Rohan posvítil do nádrže, byla téměř plná, necelý půlmetr po okraj, „divná, zvláštně průzračná…., do zelena, jako někde v galvanovně, jen tam vložit nárazníky Felicie k pochromování, podívejte, je vidět až na dno.“
Rohanovi se nejednou zatočila hlava, vzpomněl si na léta minulá, proběhla mu vzpomínka, jak sem omylem praskla rachejtle, a že tady v Brdských lesích, nedaleko odsud, měli Sověti nukleární munici, a jak se říkalo, že tu byla utajená chemická fabrika a že sem tenkrát něco nateklo. Pohled do nádrže podivné vody všechny fascinoval. Libor civěl za kuželem světla jako retušovanými modelkami odchovaný puberťáček jenž nechápal ty chromové podvazkové spony starých rokenrolových tanečnic, „kurva, co to tam ty ženský mají“? Lupenka si nevědomky škrábala zápěstí, že se to rozléhalo nad tou nejklidnější hladinou světa. Fascinovaný Libor sebral z vypelichaného betonu kamínek a hodil. Jakoby spadl utržený krápníček do jeskynní Punkvy. Zelenkavé kruhy rostly a svítily, dokud neskončily v objetí čtverhranného ochozu.
„Tak tohle nám francouzská Veolia hodila na hrb, co já s tím, pane Rohane?“
„Nevím, možná kdyby se tam ponořila uranová tyč, že by to spustilo reakci, Janičko, chacha.“
„Vy se smějete, ale co když mi sem někdo vleze a spadne tam, budu mít na krku žalobce, že jsem to nezabezpečila zábranou a výstražnými tabulkami a že jsem …., však víte, jak to dneska je. Ale ta divná voda člověka nějak přitahuje, vás ne?“
„Možná bych si v ní nechal pochromovat stařecké vrásky, Janičko, pojď, raději to zavřeme.“
Libor seběhl k rudému mlýnu, sedl si na břeh a civěl do telefonu. Už dříve vycítil, že tenhle mlýnek se proslavil hlavně kvůli tomuhle rudému symbolu revoluce, a když mu ho seberou, obyčejného mlýnku jako je ten nahoře, si nikdo nevšimne.
„Dědo, teď se pořád mluví o těch muslimech, myslíš, že kdyby mi sebrali hvězdu, že ten jejich symbol by se také točil?“ Děda se podíval na Lupenku, „a sakra, ten kluk mi zaskočil, co že oni to vůbec mají, Janičko?“ „Jejda, teď jste zaskočil vy mě, no asi ten půlměsíc, ne? Teda já byla na fyziku slabá, ale z hlediska hydrodynamiky ten by se asi u nás na potoce netočil.“

Bývalý legionář Franta Pramen zvaný Generál, si na svém požadavku odstranit hanobenou hvězdu, trval. Starostku chodil přesvědčovat s kamarádem, s nímž bojoval po boku Rudé armády. Dva dlouhověcí dědkové, kypící zdravím získaného poválečnou chudobou, se nenechávali odbít, Lupence tloukli do hlavy, kolik krve Rudá armáda prolila a tahle hvězda že určitě byla součástí nějakého pietního místa. A kde jí vlastně ten Rohanovo vnuk sebral? S metály na prsou chodili za Janičkou tak dlouho, dokud neslíbila, že Rudý mlýn nechá odstranit. Týden jej nechala točit, pak nemilosrdně zaútočila
„Pane Rohane, nezlobte se, já už to poslouchat nebudu, furt jsou na obecňáku, kecaji a kecají. Víte, kdy začala Karpatsko - Dukelská operace, pane Rohane? Osmého září ve tři čtvrtě na sedm ráno, devátého září nasadil maršál Koněv druhý sled třicáté osmé armády, víte to? No vidíte, já to vím, protože už jsem to slyšela pětkrát.
„No vidíš, teď jsi starostka na svém místě, tady na úpatí slavného vojenského újezdu.“
„Hm, komupak to asi budu vykládat, víte, já musím rozhodnout, těch dvou se nezbavím, dokud se bude před starým vodojemem točit rudá hvězda.“
„Před starým křivým vodojemem co do něj v největším míru napálila sovětská rachejtle. To si chtěla říct, že?“
„Ano, přesně to jim vadí a já musím zaujmout stanovisko, to vy víte.“
„Liborku, pojď sem na chvíli,“ zavolal Rohan do otevřených dveří.
Ve dveřích se objevil s jakýmsi kolem opatřeným žlábkem na řemenici Libor a místo pozdravu hlásil, „dědo už jsem na to přišel, dám tam tohle a řemen jako je to na hamru, dobrý den“.
„Ahoj Libore, usmála se starostka.“
„Tady nám přišli říct z úřadu, že si tu hvězdu lidi nepřejí, víš? Tak jí opatrně vyjmi a já jí odnesu Generálovi, aby jí pověsil, kam uzná za vhodné.“
„Ale dědo, vždyť už jsem to tak pěkně vymyslel.“
„Nedá se nic dělat, vodojem nenarovnáme, potom tě to vysvětlím.“
Lupenka najednou váhala, „pane Rohane, kdyby jim nebylo tolik let, už jsou jako děti, já se ještě jdu podívat, jestli bych ten vodojem nějak sama nenarovnala, hahaha“.
„To jdi, Janičko, kdyby si potřebovala pajcr, mám ho v kůlně.“
Když starostka odešla, Libor bědoval, „dědo, vždyť je to taková blbost, přece to nikomu nemůže vadit“.
„Jak vidíš, tak ano, promluvím s Generálem u piva, nějaké poručím, na to vždycky zabral, hrdina od Dukly.“

Nasupěný Libor šel ke mlýnku, viděl, jak Lupenka odemyká vodojem, jak trhla s dveřmi, jak na ochozu čuměla do nádrže s podivnou vodou. Do Libora vjel lítostivý vztek, vyběhl schody a vzteky kopl do ocelových dveří. Rána rozezněla celý vodojem, Libor uskočil za mohutný smrk v bočním svahu. Vzápětí však slyšel zoufalý ženský řev, šplouchání vody, volání o pomoc, vyskočil, vyběhl schody a páčil zakopnuté dveře, klika mu však zůstala v ruce, zevnitřku to pískalo jak v myšinci či voliéře, prsty zaryl mezi futra a falc dveří, najednou rána, dveře jej odhodily a z vodojemu doslova vypadla starostka Dobříva. Mokrá, zplihlá, stažená křečí v celém těle, letěla za schodů, pod nimiž se natáhla na zem. Na svahu uviděla Libora, nadechla se, vydala hrdelní výhrůžku, „ty parchante, ty půjdeš zpátky do děcáku, vo to se postarám!“.
Přesto že z jejích šatů crčela voda, skočila do potoka, kde si omyla alespoň obličej, pak se ohlédla na Libora, „nečum jak vejr, zamkni ten vodojem a klíč ať mi přinese děda na obecní úřad!“ pak jí vyhrkly slzy a s nimi pelášila pryč.

Libor se třásl strachy, musel však konat, zachránit co se dá, sebral kliku, v rychlosti se podíval do vodojemu, hladina v nádrži už byla opět klidná. Vysoko nad protějším ochozem si všiml někdejšího okénka, jehož venkovní strana byla zatarasena smrkovými větvemi. Bylo třeba šroubováku, aby kliku opět správně usadil a také nový šroubek, pokut vůbec ten starý rezovatý povolí. Dveře lehce přibouchl, potajmu se vkradl do dílny, ve svěráku vytočil poničený šroub, promazal zbytek závitu, našrouboval nový, kliku vrátil vodojemu a zamkl. Pak s lítostí zahradil průrvu v hrázy, roztáhl uložení osy a milovanou hvězdu potoku odebral. Položil jí na dvůr, chtě nechtě nasedl na kolo a pelášil za starostkou. Obecní úřad byl zamčený, hnal za tou ženskou domů. S omluvou v hlavě bojácně zvonil. Podruhé, potřetí. V županu a s mokrou hlavou oknem přikázala, „co chceš, ty blbečku? Říkala jsem tě, aby přišel děda“.
„Ten klíč jsem vám přinesl já, dědovi není dobře.“
„Nedivila bych se, kdyby to bylo z tebe, smrade, hoď ho do kaslíku a už se mi tu neukazuj!“

Tohle Libor nečekal, neměl čas na omluvu, starostčiny výhrůžky a strach z dědy jej zahnaly až k Dobřívskému hamru. Civěl pod vantroky, nejraději by spustil oběžné kolo, co pohánělo buchar, a nechal na placku rozmlátit pořádný kus železa. Bylo zavřeno. Očumování nehybných oběžných kol pod vantroky jej dnes fascinovalo dvojnásob. Před mříží zaváhal, už jednou dostal přes prsty, pak odvedl bicykl do křoví, protáhl se zábranou, zalezl pod vantroky, z jejichž netěsností protékala voda jak ze špatných švů, po oběžném kole přelezl na druhou stranu strouhy a kamenným oknem kde procházela mohutná dřevěná osa vodního kola, vlezl do kovárny. Dílna starého řemesla, osvícena malými vikýři v doškové střeše naháněla strach. Obrovská železná kola na stěně, prověšené hovězí řemení, divné tvary starých strojů, voda unikající z vantroků a potom to mohutné ráhno zakončené těžkým kladivem. A kvůli tomuhle stroji sem vlezl, všem ukáže, že umí spustit hamerskou kobylu, ať si to pak někdo zastaví. Když mu sebrali hvězdu, vynahradí si to tady na hamru! Libor se zadíval na ráhno, co otevírá přívod vody k vodnímu kolu. Rozhlédl se, zatáhl za provaz a poslouchal, jak se voda valí na kolo. Mohutná hřídel se dala do otáčivého pohybu, vyčkával, kolo ještě nenabralo obrátky. Připadal si jak strojník co ovládá otáčení světa, jednou posranou pákou zkrátí den a prodlouží noc, druhou nakloní zem, vynechá podzim a lidem za trest nastolí předčasnou zimu. Najednou uvolnil lano, co jistilo ráhno bucharu. Dostatečně točící se osa svými čtyřmi laloky zvedala a nechala padat ráhno s kladivem. Buchar otřásal Dobřívským hamrem. Libor neváhal, s potěšením prolezl kamenným otvorem sousedního stojícího kola, po něm přelezl, protáhl se kolem mříže a skočil do křoví. Buchání hamerské kobyly znělo ujíždějícímu Liborovi lahodně jako Loretánské zvonky. Potajmu se doma převlékl do suchého.

Dědovi nic neřekl, „třeba mi to starostka odpustí, když jsem jí sám přinesl klíč a až uvidí, že hvězda je pryč“. Naštěstí děda měl jiné starosti, rozhodl se, že si koupí horáka. Ráno se dědovi nabídl, že zajede pro rohlíky. V krámu kolem osmé hodiny se vždycky dá něco odposlechnout, protože důchodkyně mají času dost, v krámu i před ním sbírají nejnovější drby a od nich se doslechne o záhadném bouchání kladiva v hamru. Děda sepsal strohý nákup, „a ne aby sis nechal podstrčit včerejší rohlíky, ty ať si nasuší slepicím, posledně jsem také sáhl špatně“.

Libor sedl na kolo, „hlavně nepotkat starostku“. Nemýlil se, před krámem stáli dobřívské babky a žvanily. Když opřel kolo, nemohl si nevšimnout, že ho pozorují, jedna dokonce kroutila hlavou, za svižný chlapecký pozdrav chytil nevrlé babské bručení. Krám byl prázdný, jedna prodavačka za pokladnou, druhá ukládala zboží. Libor popadl košíček. Prodavačka od pokladny jej po očku sledovala, po chvíli vyštěkla, „Hely, kdyby si dneska šla na obecňák, starostka tam nebude, je nemocná!“.
Tuze udivená kolegyně se zeptala, „ale prosím tě, copak je Janičce?“.
„Holka, ani se neptej, tam to vypadá na zápal plic.“
„Ale prosím tě, jakpak k tomu přišla?“
„Prosím tě, prochladla, představ si, někdo jí strčil do nádrže ve starém vodojemu.“
Liborovi zatrnulo, rozhlédl se, viděl, jak ta od pokladny stojí a pozoruje jej, ta druhá vykukovala za regálem, kde se poťouchle smála. Najednou zalezla, „no kdopak by tohle udělal? Br do takové studené vody, ještě že se neutopila“.
„Měla prej namále, to víš, tam je to samej beton, není se čeho chytit.“
„A viděla ho?“
„Prej jo.“
Libor rudl, dobře poznal, že jej tahají za ocas a náramně se tím baví. Cítil se ukřivděn, přece nikoho nestrčil, žuchla tam sama, neměla se lekat. Mezi vypečenými rohlíky našel jeden gumový, obešel regál, „prosím vás, mohla byste mi dát dnešní rohlíky? Nebudu vám je všechny osahávat“.
Prodavačka se zle podívala, „prosím? Jak si to myslel?“.
Libor se nenechal zastrašit, „jak jsem to řekl, osm dnešních rohlíků.“
Žena běžela k regálu, „a co je tohle? Ty jsou snad na strouhanku?“
„To ne, ale gumové nechci.“
„Evy, my prý máme gumové rohlíky!“
Od pokladny se ozvalo, „jestli se mu něco nelíbí, ať si jde vedle Vietnamci!“.
„Nakupuju pro dědu a děda Vietnamci nechodí.“
Libor si přes dlaně přetáhl igelitové sáčky a před prodavačkou se jal osahávat rohlíky. Dva položil stranou, než rozevřený sáček naplnil osmi. To už přihlížely obě ženy. Libor popadl máslo, provokativně zkontroloval datum a kráčel k pokladně. Pokladní zasedla, naklonila se k Liborovi, „rohlíčky tě budou chutnat, mouka je semletá v Rudém mlýnu, padesát šest korun, miláčku“.
Venku nedbal očumujících bab, sedl na kolo a hnal domů. Na stole četl lístek, „jel jsem se podívat Kalinovi na kolo, děda“.

Sedl si do trávy, díval se na hvězdu opřenou o kůlnu a přemýšlel, „mohla se točit, pohánět dynamo, v noci by svítila, starostka kecala, nikam jsem jí neshodil, spadla tam sama, jestli se to dozví děda a co ta její výhrůžka? Zpátky do děcáku ani náhodou“.
Děda přijel na starém kole se špatnou náladou. Hned za vraty vyrukoval s nepříjemnou otázkou, „tak jak to bylo, proč si to udělal? Už to ví celá Dobřív! Ještě si tu v podmínce, ještě jsem se nerozhodl. Takovou hodnou holku. Víš, co se mohlo stát? Víš vůbec co je tam za divnou vodu? Teď abych se neukazoval ani v hospodě, moulo. Že jsem tě radši nenechal imrvére civět do telefonu, mohl jsem mít svatej klid. Omluvil ses alespoň?“
Libor natahoval moldánky, „ale já jsem jí tam nestrčil, spadla tam sama, asi se lekla, když jsem zabouchl ty dveře“.
„Co že si?“
„Zabouchl jsem ty železné dveře a vona tam žuchla, to jsem nechtěl.“
„To vykládej brdskejm liškám, víš ty vůbec, co je tam za vodu?“
„Studená, dědo.“
„Studená.., studená, hovno! Možná votrávená, moulo, ale to už jsem tě vykládal, jenomže si mě nevnímal, civěl si do telefonu! Pojď!“
Libor provinile cupital za dědou. Rohanovy kroky vedli do dílny. V šuplíku vyhrabal nějaké ohnuté želízko, strčil jej do kapsy, popadl kombinované kleště, svítilnu a poručil, „pěkně si to vyzkoušíš, hrdino“.
Oba hnali k vodojemu. Rohan vytáhl z kapsy želízko, jehož část strčil do klíčové dírky a kleštěmi jím kroutil, dokud to v zámku necvaklo. Trhl dobře zajištěnou klikou. V betonové cimře to zadunělo.
„Tak pojď chytráku! Venku tady za tou stěnou vybouchla rachejtle, co omylem přelítla dopadovou plochu, říkají, že stříleli Rusáci, ale bůhví jak to bylo, tady to prasklo, vidíš tu škvíru v betonu?“

Děda posvítil do pozemní nádrže, kde se z jedné praskliny draly do vody bledé nejspíše smrkové kořínky, „vidíš? Tudy sem fuklo to svinstvo z chemičky, když výbuch narušil tajné potrubí. Vodu z tohohle vodojemu už jsme pít nesměli, odstavili ho, rozkradli, co se dalo, zábradlí má možná někdo na chatičce, pak ho zamkli, a od té doby tu nikdo nebyl. Podívej se na tu divnou vodu a do tohohle díky tobě Janička spadla, moulo. Teď si vyhrň rukáv, zaklekni a strč tam ruku, hrdino“.
Libor poslechl, klekl si na ochoz, vyhrnul triko, ohnul bedra a holou ruku strčil do podivné vody.
„Studená, dědo.“
„Vytáhni jí, blázne!“ děda chvíli váhal, pak zaklekl a obnaženou ruku strčil rovněž do nádrže, „jako psí čumák, viď?“.
Rohan znalecky očuchal mokrou dlaň, olízl prsty, „hm, nahořklá, říznutá plzeňským, Janička nespadla do ničeho špatného“.
Libor se konečně usmál, „dědo fakt…, ty to poznáš? Tak já tam skočím, jo?“.
„Na všechno naletíš, moulo, nikam skákat nebudeš, jdi si to spláchnout do potoka, člověk nikdy neví.“
Rohan svítil do vody, fascinován zelenkavým kuželem, jenž se dotýkal dna prostého usazenin, „tři metry hloubky, praštit se nemohla“. Mokrá ruka začala brnět. Rohan několikerým pokusem zamkl vodojem a seběhl za Liborem. Kluk se díval na osiřelou průrvu v hrázi. Rohan si omyl ruku.
„Dědo, škoda jí, mohla se tu točit a na všechno svítit.“
„To máš pravdu, chlapče, tahle hvězda si na nás vždycky dokázala posvítit. Jo a za starostkou zajdu, něco s tím udělám. Ale ty…, ty si vezmeš svůj telefon zpátky, abys neměl čas na rošťárny.“
Na to však bylo pozdě, Libor přičichl k divočině a nějaký telefon byť s tisícero funkcemi už jej nemohl usadit zpátky.

S kytičkou co zahrada a louka dala, se Rohan vydal za starostkou. Zvonil, přece Libor slyšel, že marodí. Nikdo neotevíral, kytičku míru tedy nesl na Obecní úřad. Přijala jej chladně, s kapesníkem na zarudlém nose, i na úřadě zahalená jako v poslední den babího léta, na stole jako kalamář nějaký utrejch, „podívejte, co mi sem lidi nosí, kapky do nosu místo úplatkářského vína, pane Rohane, hlavně že jsem prve říkala, kdyby tam tak někdo spadl že? A on se o to postaral ten váš povedený vnuk, že? Rýmu mám, že mi ani tělo nesvědí. Víte, jak mi v té ledové nádrži bylo?“
„Umím si to představit, Janičko. Já jsem se přišel za Libora omluvit.“
„Omluvit? Tohle se omluvit nedá, víte, co to bylo za pecku v té holé betonové cimře, když bouchly železné dveře? A co si tím chtěl dokázat, blbeček?“
„Takhle o něm nemluv, Janičko, je to také moje chyba, že jsem mu zakázal telefon. Mohl mít akorát ošoupané prsty, nebyl by Rudý mlýn, ty bys neměla mizernou rýmu a já bych měl svůj klid.“
„Nejde jen o rýmu, říkají, že se ztrácí domácí kachny na potoce.“
„Cože? To jako můj Libor?“
„Nevím, říkají to.“
Rohan konečně položil divokou kytici na stůl, „a ty si to také myslíš?“.
„Nevím, ale kdo jinej? Vono nejde jen o kachny, říkají, že se v hamru ztrácí železo. Víte, dobře, že je to technická památka v evropském měřítku.“
„Někdo ho snad viděl?“
„Ne, ale myslí si to.“
„A ty si to také myslíš?“
„Nevím, ale kdo jinej?“
„Jako přes kopírák, Janičko,“ hájil se Rohan, „kolik tam těch navrstvených kopíráků máš? Nekrade von taky rohlíky? Tuhle se mi nabízel, že půjde nakoupit, přinesl jich osm, nehlásili manko?“
„Pane Rohane, nechte toho, já vám jenom říkám, co slyším, nic z toho nevyvozuji. Promiňte, teď musím inhalovat.“
„Povídá se, že Libor tě do nádrže strčil, je to tak?“
„Tak nějak, hepčííík! Promiňte.“
„Tu kytičku si dej do vázy, sbohem.“

Cestou domů Rohan přemýšlel, „krást kachny na potoce, takové cikánské řemeslo. A železo? Brát práci bezdomovcům? Tohle že by Libor udělal? Keci, to si přimysleli k rudé hvězdě. A že by schválně strčil starostku do podivné vody? Zrovna takové keci! Že nikdo nemluví o jeho vrstevnících, co přijdou ze školy, jako mniši modlitební knížky popadnou mobily a v kapucích bloumají vesnicí. Holt jsou dobře a bezpečně uklizeni, není s nimi starost, nezraní se. Leda že by si ošoupali prsty. Ale že si i Janička přimyslí, to už je moc“.

Libor se neucházel o kamarády, to dědovi vadilo, „jestli tu zůstane, po prázdninách půjde do místní školy. Přece by bylo lepší, kdyby se znal s někým ze třídy, mám mu je snad dohazovat? Jo za nás, to byly jinačí party, touha být náčelníkem a řídit rošťárny nebo sportovní zápasy nás popoháněla, všechno jsme prolezly, dráždily vojáčky na stráži, pytlačily na rybníce, praly se o holky a teď? Tři mladá těla dřepí na zápraží před hospodou a posílají si esemesky! A upracovaní rodiče si mnou ruce, že dětičky mají v bezpečí, že se jim nezraní, nezatoulají, neudělají škodu“.
I děda Rohan najednou pocítil, že by bylo výhodnější, kdyby se Libor občas uklidil mezi telefonisty a jemu dopřál klid. Z hospody by viděl, jak s kamarády dřepí na zadku a šoupe prsty. Neslyšel by žádné keci, že krade železo na hamru, kachny na rybníce a že chtěl utopit starostku. Nebyla by ani rudá hvězda a on by si s kamarády dopřával bezstarostné pivo ve Staré hospodě. Jenomže Libor vymýšlel další a další zábavy, při níž jej zaměstnal a děda musel přiznat, že se při tom nenudil.

Čtrnáct dní od starostčiny nedobrovolné koupele hradil Libor potok kousek před vodojemem s úmyslem upytlačit na hamerském rybníce nějakou rybu a tu přemísti do nové tůně. Na potoce nikdy neviděl ani nejmenší rybku, děda říkal, že potok je neúživný a jeho hladina v létě klesá natolik, že by tu ryby stejně byly nešťastné. Vytvořil tůň s kamennými úkryty a ryby tu bude přikrmovat. Zrovna zvedl oči od nové hráze, když lávku k vodojemu přecházela starostka. Přikrčil se, Lupenka vyběhla schody, všiml si, že vláčí zlodějskou tašku. Před dveřmi vodojemu se rozhlédla, odemkla a pokukujíce na obě strany zacouvala do vodojemu, kde se docela zavřela. Libor byl jako u vytržení. „Co tam píča dělá? Neměla toho dost? Vždyť tam nebylo nic k ukradení, tma jako v prdeli a zima“. Nechal práce, na ledové nohy nazul boty a oklikou přeběhl nazad vodojemu. I tady byl svah porostlý smrkovím, což mu k ničemu nepomohlo, od vodojemu držel distanc, nic nemohl slyšet, obešel boční svah a pozoroval dveře. „Furt zavřená, co tam může potmě dělat?“ Nenašel odvahu, aby přiskočil, přilepil ucho na rez a poslouchal. Dřepl si mezi mladé stromky a vyčkával. Při prvním zvuku vykoukl ze smrčku na upatí svahu, viděl, jak Lupenka opatrně vystrčila hlavu, pak se v rychlosti i s taškou protáhla a briskně vodojem zamkla. Zalehl. Když zvedl hlavu, starostka již pelášila s taškou přes rameno cestou k závoře. Libor zalomcoval s dveřmi, klíčovou dírkou se podíval do tmy, pak si vzpomněl na dědu, přece to otevřel bez klíče, jenomže tenkrát se nezajímal čím, ale měl k tomu kleště, toho si všiml. Večer se opatrně zeptal, „dědo, ty si tenkrát otevřel starý vodojem i bez klíče?“

„Když si umíš poradit tak ho otevřeš i bez klíče.“
„Tak to by tam mohl vlézt každej šikula?“
„Co by tam, prosím tě, dělal?“
„Teď nic, ale kdyby tam byla voda na pití, tak by jí mohl třeba obarvit?“
„Nebo také otrávit, viď? Dneska už jsou na vodojemech jiné zámky, tenhle jde otevřít kdejakým šperhákem.“
„Co je to šperhák?“
„Zlodějskej forychtung, ale ty se nějak moc vyptáváš. Už sis našel nějakého kamaráda?“
„Ještě ne, není kde.“
„Ale, ale, po vsi chodí přízraků s mobily, stačí jen navázat spojení, přece máte ten váš fejzbuk, ne?“
„Tak já to zkusím, dědo.“

K radosti dědy popadl Libor telefon, sedl si stranou a navazoval spojení. Tím spojením však bylo obeznámení se s významem nového slůvka „šperhák“, což snadno našel i s obrázky.
V dílně potajmu rozklepal ocelový drát a ohnul dle tajného nákresu. Měl jedinečnou možnost vyzkoušet jej na starém zámku od kůlny. Zkouška však dobře nedopadla, drát se kroutil, byl příliš měkký, aby pootočil starým mechanismem. Po dlouhém hledání našel hřídelku ze zbytku stavebnice Merkur. To už bylo za potřebí většího úsilí k ohýbání a následnému rozklepání, „to by chtělo hamerskou kobylu“. Na zámku kůlny byl Liborův výrobek úspěšný. Cvaklo to, jazýček vylezl! Když se po obědě děda natáhl, nacpal si kapsy nářadím, svítilnou a vyrazil k vodojemu. Důležité bylo řádně se rozhlédnout, nedat volno kecům, že se mladej Rohan vloupal do vodojemu, protože keci, že někdo krade železo na hamru, už také slyšel. Rozhlédl se po lese, houbařská sezona zrovna nebyla, pak zamířil oči na cestu, „čisto!“. Sáhl pro šperhák a po první lekci v kůlně odborně šmátral v mechanismu zámku vodojemu. Rozhlížel se a s citem hledal účinnou polohu. Několikrát to již cvaklo, šperhák ale jakoby sjel z vnitřního kovu. Nakonec ramenem přitlačil dveře a několikerými zbrklými pohyby točil šperhákem. Zabralo to, ještě víc přitlačil dveře a silou otočil šperhákem. Božské cvaknutí, rozhlédl se a zatáhl za kliku. Jako Lupenka strčil do otevřených dveří zadek, a za prohlídky okolí couval dovnitř, zavírajíc rezovaté ocelové dveře. Uvnitř si oči neměly na co přivyknout, neboť jediný nevelký světlík z rozmlácených luksferů byl zvenku téměř zakrytý smrkovími větvemi. Tichou tmou vystrašený Libor ihned rozsvítil svítilnu. Nejdříve dokola objel holé šedé stěny místy bíle ojíněné, posvítil do podivné vody. Otřásl se chladem i odporem z neznáma. Byla tak zelenavě průzračná, určitě studenější než voda v potoce, jenž před chvílí přecházel. Najednou ucítil něco na noze. Posvítil. Ze stěny, uvázán na pahýlu železa se táhl silný pletený provaz a přes rantl ochozu vedl do nádrže podivné vody. „Tohle tu přece nebylo,“ ujistil se. „Kam tohle může vést?“. V domnění že na konci provazu něco objeví, posvítil do vody. Viděl až na dno, avšak provaz končil asi ve třetině hloubky. Vytáhl jej. Krom velkého uzlu na konci to byla jen mokrá studená a ohebná hmota. Spustil jej zpátky. Drobné zelenkavé vlnky co mihotavě odrážely světlo, jej fascinovaly. Posvítil na světlík ucpaný smrkovím, „klíčová dírka a tohle je jediné spojení se světem a na co ten provaz? Má tu snad políčeno na kajmany, pizda? To by musel být na konci kus masa“. Byla tu zima, víc stejně nezjistil, „holá blbá cimra s ledovou a divnou vodou. Tak na co sem lezla?“

Nebylo to poprvé, za necelý týden viděl oknem starostku, jak peláší ulicí k závoře. Neváhal, pozoroval ženu od vrat. Když za posledním stavením obešla zavřenou závoru, vyběhl. „Tašku, zase táhne tu mizernou tašku.“ Otáčela se, když šlapala cestou k vodojemu. Libor se schovával za stromy. Na úrovni vodojemu odbočila z cesty a pelášila kam jinam než přes lávku a do schodů křivého stavení. Zdálky viděl, jak opatrně zaplula dovnitř. Nemělo cenu riskovat, schovaný za smrkem si držel od vodojemu odstup. Čekal dlouho, přemýšlel, co tam píča dělá. Po cestě projeli dva cyklisté. Bylo to nekonečné, delší než posledně. Znovu si promítl tu holou cimru, jestli nepřehlédl nějaké další dveře nebo poklop v ochozu kolem nádrže divné vody. Nic si nevybavil. Tohle bylo čekání na draka. Najednou si vzpomněl na zarostlý průduch v zadní stěně, „tím by chtělo vyslídit, co tam dělá“. Bylo již pozdě, starostka vylezla jako z basy. I na tu dálku viděl, jak mhouří oči, jak prohlédla okolí. Zamkla a s taškou přes rameno běžela na cestu k závoře. Když zmizela za prvním stavením, Libor se vrátil k vodojemu. Mezi smrky na zadním svahu vylezl až na úpatí, což bylo necelé dva metry pod střechou. Ruce prodral větvemi až k onomu otvoru v zadní stěně vodojemu. Ohmatal jej, pak se zaměstnal odlamováním překážejících větviček. Pracoval v pološeru, obklopený mladými smrky co se draly do korun starých rodičů. Rozsvítil baterku, a mezi zbytky větví posvítil do otvoru. Za svítilnou prostrčil hlavu. Tu holou cimru najednou uviděl z jiného pohledu, ale nic se nezměnilo, protože tady nebylo co. Zřetelně viděl provaz lámající se přes okraj ochozu a mizející v divné vodě, holé stěny a čtvercovou hladinu vody co umělé světlo nechala dopadat až na samé dno. „Nic tu nenechala, nic si tu neuložila, neukradla, tak na co sem leze?“
Odlomenými větvemi zamaskoval novou špehýrku a šel si po svých.
Po dlouhé době zavítal Rohan do Staré hospody. Raději měl sedět venku před hospodou, protože krásný den vytáhl dobře odvětrané cyklistky, zatímco u výčepu v koutku štamgastů to schytal od dědků hameráků.
„Co ten tvůj Libor, Pavle, že se vůbec neukáže?“
„Jo, nebyl tam od doby, co spustil Rudý mlýn, že prej se mu nějak přestal točit.“
„Bojí se ho namazat, viď? Posledně byly skvrny až na Berounce, vodáci si stěžovali, že mají mastné kánoe.“

Rohan poklepal na hodinky, „neměli jste se ještě předvádět na hamru? Podívejte, co jezdí přes Švédský most cyklistů.“
„Nestarej se, ty táhnou na Strašice, ostatně není co předvádět, nemáme do čeho bouchat, nějak se nám ztrácí kujné železo, člověče, nechceš ty po klukovi, aby do školy odevzdával lístky ze sběrny surovin, jako kdysi za rudejch?“
Rohan se dopálil, „ty chceš říct, že můj Libor krade v hamru železo?“.
„Ale nechci, jenom nevím, proč tam najednou přestal chodit. Ale že se nám tam ztrácí železo, to je jistý, co lidi nanosí, jinej si odnese, hlavně aby nezačali rozebírat stroje.“
„Tak to nahlaste policii, chytráci…., to ne co? Viděli by, jak tam chlastáte“ rýpnul si Rohan.
„A víš, že nám to ještě nikdo nezakázal, Pavle?“
„Až jednou strčíte pracku do bucharu, nebo do stříhačky,“ pohrozil Rohan. Najednou se zadíval z okna, „podívejte, jak to těm cyklistkám sluší, jen mít větší fantazii a odmyslet si to pružné prádlo“. Najednou byl výhled zastíněn dvěma přízraky, usadili se na zápraží a civěli do telefonů. Dva hoši o rok, dva starší než Libor. V patách jim byl Generál. Rohan slyšel, jak praštil hůlkou o zápraží, „tak co vy radisti, doufám, že až se to zase semele, tak z vás na frontě budou dobří spojaři, nic jinýho stejně neumíte“.
Jeden z mládenců si Generálovi troufl odporovat, „ale pane Pramen, támhle naše Jituška to zvládne líp, začala s tím dřív, má náskok“.
Generál se zadíval na malou sotva čtyřletou holčičku. Seděla na špalku, kde obratně ovládala telefon. „Tak vy byste do války namísto sebe nahnali ženský? Také jsme na Dukle měli ženskou, škrtila rány, aby nám zbylo trochu staré krve.“
Před kázajícího Generála se zakutálel míč od hrajících si dětí. Zapřel se do hůlky a mičudu vykopl silou, že přelétl překvapené děti, letěl nad hlavami venkovních hostů Staré hospody a zmizel ve větvích stromů nad řekou Klabavou.

„Teda, pane Pramen, to byl výkon,“ pochválil jej jeden z telefonistů. Generál se nafoukl, „takhle jsme u Dukly nakopali němce do zadku, neznalá mládeži,“ hrdě se přesunul na své čestné místo u výčepu, kde své povedené přirovnání zopakoval. Děda Rohan, jenž úspěšný výkop vlastními oči zaznamenal, jej pochválil, „jako Kaťuša Generále“.
„A kdepak Kaťuša, ty nikdy nelétaly v jedné, jenom v houfu a pískaly jak velké fujary, němci se jich báli, říkali jim „Stalinovy varhany“, panečku, rozptyl jako brokovnice, symbol Velké vlastenecké války, ale vy víte prd! Kdo z vás viděl na vlastní oči Žukova?“
„Ale pane Pramen, vždyť víte, že my jsme za války byli pod maminčinou sukní“.
„To si řekl dobře,“ přitakal Generál mladšímu štamgastu.
Sotva hospodský postavil před starého válečníka pivo, do výčepu vběhly dvě děti. Postavily se před Generála, „pane, ten náš míč viděli, jak plave po řece, a že prej už bude někde v Hrádku na hutích“.

Generál přimhouřil oči, zacílil na děti, „tse, a co já s tím? Měly jste bejt rychlejší, mládeži!“.
„Aha….,“ posměšně se zamyslel Rohan, „jestli vono to s tím tvým výkopem nebylo jinak. Jestli vy jste zrovna tak nekopli do zadku vaše spolubojovníky, co se po válce vrátili z Anglie, aby se nenávratně ztratili z očí. A nejlépe do hutí, co?“
Generál se rozhlédl po výčepu, jakoby vážil, kolik střeliva bude třeba na obranu a následný útok, hůlkou klepl o zem, „já je do prdele nenakopal, mě si do huby neber, ostatně, voni si tam na svoje metály přišli zrovna tak!“
„Jenomže je nesměli nosit jako vy, pane Pramen, leda doma před zataženou záclonou,“ přidal se další štamgast.

Generál zvedl hůlku, o níž si doposud opíral dlaně i bradu, holí bouchl do stolu, „za to já nemůžu, že tíhli k whisky, já holt měl rád vodku! Ale jedno vám řeknu, všichni byste se na Dukle posrali. A co ty, už si vodundal tu hvězdu z potoka? Nemá tam co dělat!“ zamžoural do vchodu, kde stál do pasu promáčený Libor, držíc v rukou ztracený míč. Obě děti zajásaly, vrhly se po míči, Libor jej však předával slavnostně a z výšin jako putovní pohár. Krom dětí a dědy Rohana se Liborovi nedostávalo odměny. Generál, na nějž se děti podívaly s nelibostí, Libora zostudil: „ještě vrať železo na hamr, hrdino!“.

Dědova židle zavrzala, rázně vyskočil, postavil se před Generála, „Žukov by tě nakopal do prdele, dukelskej hrdino! A ta vaše pěticípá obluda na potoce bude a pěkně před zuboženým vodojemem, však ty dobře víš, proč pijeme mirošovskou vodu!“.

Pan Pramen přezdívaný Generál, byl starší od dědy Rohana, někým zatracován, jiným uctíván, na vhodný svátek si neopomněl nesadit své dva metály, položit kytičku k malému pomníčku ve válce padlých rodáků, ale jinak dělal celý život hovno, což by mínil každý místní dělník, „ten si neshrabe ani lupení pod ořechem,“ „podívejte, na ty Frantovy záclony, aby svítil i přes den!“. V Dobřívu nebylo línějšího vdovce, přesto byly Rohanovy nervy nadranc, když s Liborem míjeli Švédský most. Tohle by si jen tak někdo nedovolil, poslat Generála do háje. Libora víc trápilo, že se jej nikdo nezastal, ani hameráci, k nimž choval obdiv, „dědo, přece jsem jim pomáhal, házel jsem koks do výhně, hledal železo na kování, chodil se džbánkem, jedné paní jsem vykoval tu podkovu, pochválila mě, co bych z toho měl, kdybych jim kradl železo?“.
„Nemysli na to, vono je to přejde, asi to bude Generálova práce, za tu rudou hvězdu víš?“
„Dědo, a fakt jí tam vrátíme?“
„Jasně že jo, spoutáme jí jako Golema i to dynamo připojíme, ať je alespoň někde těch pět rudých cípů k něčemu.“

Děda své slovo dodržel, nekecal jako Generál, jednal jako by šlo o život, za dva dny se na potoce točila hvězda stejně jako dřív, navíc ze strany lesa byla hřídel opatřena řemenicí, co přiváděla energii na malé dynamo, jež zásobilo jinou energií zářivou světelnou diodu, pro niž Libor vytvořil jakýsi stožárek, co osvětloval točící se mokře třpytivou nádheru. Brzo se místo stalo cílem nočních procházek zamilovaných.

Vztekala se však Lupenka, starostka, jejíž zákaz byl porušen, už dvakrát na Rohana zvonila, dvakrát si vyslechla, že s tím něco udělá, avšak skutek utek, přesto že si Rohan říkal, jak to té Janičce sluší, kdypak jí kdo viděl v krátkých rukávcích a hlubokým výstřihem? Vždycky si chránila svědivé zápěstí od mizerné lupenky. Zrovna tak šíji a hruď. Mastičkářka! Určitě se maže tou konopnou mastí od báby Růžkový!
„Dědo co tu zase chtěla?“ ptal se na kole přijíždějící Libor, když viděl starostku pelášit s taškou přes rameno nahoru k závoře.
„Však víš, ale tu radost Generálovi neuděláme, co?“
„Jasně dědo, jdu se tam raději podívat.“

Jak Libor zjistil, na lávce se sice zastavila, podívala se na Rudý mlýn, ale jejím cílem byl vodojem. Odemkla, rozhlédla se po okolí, pak zacouvala do studené cimry křivého stavení. Když se jí postavil děda, co by se on tolik bál? Opatrně přiložil ucho na zanedbané ocelové dveře. Neslyšel vůbec nic, jako kdyby pokračovala tajnou chodbou pod zem. Obešel boční násep a se vší opatrností vystoupal k zadnímu zamaskovanému průduchu. Vydýchal, opatrně odbíral větvičky, jimiž zakryl vystříhaný otvor. Třásly se mu ruce, jakoby odhaloval nějakou střílnu válečného bunkru. Světlo, vona si tam svítí. Nemýlil se, odstranil poslední větvičku, co bránila tajnému výhledu. Hlavu opatrně strčil do průduchu ve stěně vodojemu. Najednou zapomněl dýchat, vytřeštil oči do slabě osvětlené studené cimry, neminul třpytivé vlnky na hladině divné vody, jejichž zdrojem byla palice dobřívské starostky. Dědo, to kdybys viděl, vona se cachtá v tý studený vodě. Záhadnější obraz si Libor neuměl představit. Na železe, za nějž byl uvázán provaz, visela jedna svítilna, druhou ta píča strčila do vody a kolem nazelenalého světla se cachtala, pár líných temp tam, pár zpátky, dědo, ponořila si i hlavu, brr! Libor nevěděl čí je, nevnímal chlad v průduchu ani teplo krásného dne. Civěl na tu praštěnou ženskou, připraven cuknout, kdyby zvedla hlavu. Je nahá, pomyslel si, určitě je nahoře bez a dole, to se ještě uvidí! Čekal dlouho, než se starostka chytila provazu, nohu zapřela o rantl, přitáhla se, nahý zadek vylétl nad hladinu jako losos přes jez, jednu nohu přehodila na ochoz, a převalila se na připravenou osušku. Všechno, všechno jsem viděl, dědo! Dostal strach, jako hlemýžď zastrčil hlavu, nemohl však odejít, díru zacpal zády, jinak by do cimry pustil podezřelé venkovní světlo. Vyčkal, dokud necvakl klíč. Teprve potom překryl tajnou kukaň větvemi.
Sotva doběhl domů, vyrukoval s událostí, „dědo, starostka zase byla ve vodojemu, hádej, co tam dělala?“

„Jak víš, že byla zrovna ve vodojemu?“
„Viděl jsem jí. Už potřetí, zamyká se tam.“
„Proč by se v té studené márnici zamykala?“
„To tě klidně můžu říct, ale nebudeš se zlobit?“
„Proč bych se zlobil?“
„Protože jsem jí špehoval.“
„Jak špehoval, klíčovou dírkou?“
„Ne, starým oknem, nahoře pod střechou.“
„A neviděl tě někdo? Ani ona?“
„Ne, musíš se prodrat mezi stromky, abys tam viděl.“
„A co si teda viděl, chytráku?“
„Koupala se, v tý ledový vodě.“
„Cože?“
„Jo, cachtala se v tý divný vodě, jako krokodýl.“
„Libore, nepraštil tě někdo po hlavě? Vždyť by tam vypustila duši, ty máš na ni spadeno viď? Za tu hvězdu co?“
„Dědo, já si to fakt nevymýšlím, byla tam nahá, bez ničeho, svítila i voda.“
„Počkej, tys vyděl naší starostku úplně nahou?“
Libor se zastyděl, „jestli mi nevěříš, ukážu tě to“.
Teď se zase styděl děda, vidět nahotu Janičky, to by byl dar z nebes.
„Jsi moula, Libore, vymysli si něco jiného.“
„Dědo, třeba se otužuje.“
„Hm, celá žhavá.“

Prázdniny se zhouply do druhé polovice, pro Libora nic překotného, ale děda dumal, co bude v září, stále se ještě nerozhodl, jestli Libor zůstane. Je tu jak sirotek, o kamaráda nezavadí, asi bylo chybou, že mu zakazoval telefon, přes Rudý mlýn si kluky nenajde, kdopak z nich se mu na něj nevysere? Zrovna chtěl zajít na Obecní úřad kvůli škole, když si to kolem okna šupajdila starostka. Chtěl vyběhnout, nakonec zavolal na Libora.
„Jo a má tu tašku dědo, jako posledně, určitě jde do vodojemu, uvidíš.“
„Ty, jestli zase bude nějaká ostuda, snad už víš, jak to tu chodí, říkáš, že se otužuje? A ty myslíš, že úplně jen tak?“
„Jo dědo, viděl jsem to, pospěš.“

Cestou se vystrašený Rohan rozhlížel víc než starostka, vždyť tohle by neprospělo Liborovi ani jemu, od doby co se pohádal s Generálem, nebyl mezi lidmi. Libor jej táhl od závory lesem, děda se bál víc, než kdyby v brdských lesích ještě řádili socialističtí vojáci.
„Dědo, koukej, odemyká.“
„Libore, máš to promyšlený?“
„Neboj, vždyť už je vevnitř a zevnitř není nikam vidět, teď musíme nahoru pod střechu, ale potichu.“
Protáhli se smrčkami, děda funěl Liborovi na záda.
„Teď už ani nedejchej, já otevřu tajnou kukaň.“
Rohan pozoroval Libora, jak s největší opatrností odstraňuje krycí větve, jak strká hlavu do smrkové díry a na chvíli znehybní. Když se Libor vysoukal, pošeptal, „je ve vodě, ale dědo, opatrně“.

Vyměnili si místa, děda Rohan strčil hlavu do smrkových větví, aby v průduchu ve stěně viděl tu vesmírnou podívanou. Strnule pozoroval, jak se v té husté podsvícené nazelenalé vodě válí stvoření jako zapomenutá uranová tyč v primárním okruhu bórové vody, brejlil, jestli má na těle nějaké krycí šňůrky. Libor se uchechtával, zaťukal dědovi do zad. Rohan se vysoukal, vydechl, „tak to je ta nejhezčí nukleární podívaná, to neviděli ani ti pitomci co prvně vyzkoušeli jadernou pumu. Moc krásná uranová tyč, vnoučku, štípni mě, jestli jsem ještě vůbec na zemi“.
„Dědo, a to teprve uvidíš, až poleze ven, jak vystrčí nahou zadnici.“

Rohan zalezl jak pižma do kanálu. Tady ve světle lucerny i beton byl půvabný jako gobelíny pod kazetovým stropem. Siamská princezna v koupeli thajského chrámu. Zelenkavé vlnky vrhaly odlesk na okolní stěny jako v kabaretu, podle líných pohybů princezny si Rohan vůbec nepřipustil, že ta voda je ledová jako tříšť do limonády, civěl a civěl. Najednou se ta jeskynní kráska chytila provazu, vyhodila nohu, vyhoupla se, ukázala božskou zadnici, v mžiku se zabalila do osušky a zběsile otírala ztuhlé tělo. Osušku odhodila a vrhla se na šaty. I v tom slabém tajemném světle viděl Rohan husí kůži, bradavky jak sušené švestky. Bál se, teď už se bál, když přes chlupatou čárečku přetáhla bílé kalhotky. Vysoukal se ven. Libor jej šeptem napomenul, „dědo zakryj to zádama, přece o to nepřijdeme“.

Na zpáteční cestě děda nemluvil, občas zakroutil hlavou. Když prošli brankou, chytil Libora za rameno, „to co jsme viděli, víme jenom my, jasný? Tohle kdyby se provalilo, tak máme na krku bábu Koubovou ze sociálky a ty pošupajdíš do děcáku, jasný?“
„Jasný, dědo!“

Na svůj objev byl Libor hrdý, jako kdyby objevil radium. A ještě víc jej těšilo pozorovat dědu jak v určitou hodinu oknem či brankou sleduje ulici. To bylo zábavnější než jednotvárné točení Rudého mlýna, nebýt však jedné podivuhodné události. Srpnové dny už se krátily, už téměř za tmy vyběhl Libor na potok k vodojemu, aby se pokochal svou prací, tím samočinným osvětlením rotující rudé hvězdy. Už z cesty viděl mihotající se cípy pod temným deklem vysokých smrků. Dioda svítila nejen na hvězdu, ale i na třpytivou vodní průrvu v kamenné hrázy a trochu studeného světla dávala i mladým smrčkům v kapradí na protějším břehu. Krásu jak spolehlivě soustrojí pracuje, narušil div ne strašidelný obraz, doprovázený lidským hlasem: „nech si jí tam, chlapče, stejně se jinam nehodí“.

Vystrašený Libor zamžoural na protější břeh, kde v kapradí uviděl strašidelnou postavu, jež jej znovu oslovila, „povídám, nech si jí tady, patří sem jako děvy do nevěstince“.
Liborovy oči už seznaly, ty vole, Generál! Ve vojenském mantlu, opírajíc se o hůl, stál v kapradí jako zraněný frontový voják, na palici šikmou vojenskou lodičku, šikmou tak jako samotný vodojem, prsa nazdobena dvěma třpytivými metály. Postoupil na samý okraj břehu.
„Co nic nemluvíš, povídám, aby sis jí tu nechal, je pěkná, tady jí to sluší víc, než když vysela na lágru,“ naklonil se, natáhl ruku s hůlkou, poklepal na zvolna rotující hvězdu. Zadunělo to prázdnem. „Slyšíš? Je z leteckého hliníku, nikdy tě nezrezovatí!“
Libor na levém, Generál na pravém břehu tvořili jakési tajemně osvícené sousoší nad vodní technickou památkou. Frontový veterán v kopřivovém mantlu naproti kloučkovi v polypropylenovém tričku, co nevěděl čí je. Generál opět poklepal na hvězdu, „halo probuď se! Až bude velká voda, musíš jí uklidit, rozumíš?“

Najednou se ta socha v mantlu naklonila a jako zasažená kulkou se kácela do vody. Šplíchlo to vedle Rudého mlýnu, rázem byla tma. Libor nechápal, co to na něj Generál hraje, proč sem vůbec leze? Když se mladé oči přizpůsobily lesnímu šeru, viděl, že tohle není hra, Generálův obličej byl pod vodou. Poloha toho člověka naháněla Liborovi hrůzu, skočil do mělké vody, Generála uchopil za límec promočeného mantlu a zvedl jej nad hladinu. Hlava mrtvolně visela. Převalil divné tělo na záda, Generálovu hlavu podložil nahrnutými kamínky, najednou podklouzl, rukou se zachytil za řemenici, zjistil, že hnací řemen je pryč, nahmatal jej, briskně nasadil na své místo, čímž se dioda opět rozzářila. Generál však nejevil známky života. Libor si vybavil, jak to vídal v televizi, zaklekl a zbrkle mačkal Generálův hrudník. Promáčený mantl těžkl, sál vodu jako piják. Chlapec zalitoval, že nemá telefon. Najednou někdo skočil do vody, chytil jej za krk, zařval, „co tu děláš, ty hajzle?!“.

Vyděšený Libor poznal staršího dobřívského kluka, jenž poručil: „Terez, volej policajty.“
Příkaz patřil dívčině na protějším břehu, jejíž obličej byl již osvícený telefonem.
„Ne abys vzal kramle, ty zmetku, co si mu to udělal?“
„Nic jsem mu neudělal, sám spadl do vody, já jsem stál tam,“ ukázal na protější břeh.
Starší kluk se chopil záchranné akce, „ty vole, nedejchá, Terez volej záchranku!“.
Liborovi nakázal, „budeš mu dejchat do huby, jasný?!“.
Sám pak mačkal hrudník jako splašený.
Zoufalý Libor zaklekl do mělké vody, do dlaně nabral vodu, šplíchl jí Generálovi na rty a s odporem za pachu piva vdechoval do starých úst.

Rokycanská záchranka, co byla pozdržena staženou závorou, osvítila celý ten výjev jako slunce. Pan řidič natočil dálková světla jak na vodojem, tak na Rudý mlýn. Lékař co zastavil mladistvou záchrannou akci, Generála znal coby svého pacienta, „srdíčko, chlapci, předevčírem byl u mne v ordinaci, oba jsme věděli, že naposledy,“ poodstoupil, zadíval se na Rudý mlýn, „proboha, a co je tohle? Snad si tu pan Pramen nevyrobil posmrtný pomníček? Tenhle symbol měl pořád v krvi. Poslední dobřívský hrdina od Dukly, ten se v čekárně navyprávěl“.
Libor si právě všiml vylekaného dědy.
Kolem prošel onen starší dobřivský kluk, píchl Libora do ramene, „tak jsme hovno záchranáři viď? Příště to bude lepší, mladej.“

Před půl nocí to měli za sebou, jako smutné procesí se cestou od vodojemu táhli sousedé z celé ulice. Poslední zadnice byla Rohanova a Liborova.
„Jak se to prosím tě stalo? A co ten jeho vojenský mantl v takový teplý večer?“
„Dědo, z ničeho nic, povídal, abych tady hvězdu nechal, že jí to tu sluší víc než v lágru a že je z leteckého hliníku. Jo, a abych jí uklidil před velkou vodou, najednou tam žuchnul a shodil řemen z dynama.“
„Tohle že řekl? Že jí to tady sluší víc než v lágru?“
„Jo dědo!“
„Vidíš a já se s ním posledně rozešel ve zlém, ale že uznal, že byla doba, kdy ta hvězda stála za hovno, to mě překvapil náš hrdina od Dukly. Víš, ve válce byla symbolem hrdinství, ale před a po válce, tropila samé zlo.“
„Dědo, viděls? Byla tam i starostka.“
Zbytek cesty děda Rohan mlčel, v hlavě se mu mísily vzpomínky na Generála i na tu nejkrásnější nukleární podívanou.

Jako když to prasklo tenkrát ve tři ráno do vodojemu, v devět dopoledne se Dobříví nesla zpráva, že Generál záhadně skonal u Rudého mlýna, „a představte si, byl u toho zase ten Rohanovo mladej, ten z děcáku, prej je viděli, jak se perou“.
Moudra bab od krámu se nesla jako diabolky ze vzduchovky.
„Doktor říkal, že se mu zastavilo nemocné srdce, policajti to klidně nechali bejt.“
„Včera ještě seděl v hospodě, chlapům zaplatil šňaps, to se prej ještě nikdy nestalo.“
„Neměl nikoho, zbude to zase na starostku, funus, víte?“
„I ta jeho chalupa na spadnutí, Fanda se nikdy nepřetrhl.“
„Bůh ví, jak to bylo u té jeho Dukly.“

Druhý den zvonila na Rohana starostka, „pane Rohan, něco jsme si přece ujednali, ta hvězda musí pryč“. To ještě Janička Kotrbová netušila, že bude mít své zastánce i odpůrce co Dobřív rozpůlí jak loupák vlašský ořech. Rohan se styděl sám před sebou, když přicházel k brance. Před pár dny tajně viděl tohle stvoření mihnout se v plné kráse, teď se jí má dívat do očí? A ne jen to, když otevřel branku, Janička před ním stála v krátké sukni, že bylo vidět píď nad kolena. Polkl provinilou slinu, starostka v sukni, tohle tu ještě nebylo, do teď se říkalo, že nechce ukázat tu mizernou lupenku.

„Janičko, nepoznávám tě.“
„Já jsem vaše starostka, víte, pane Rohane? Od slova starat se. Co se včera stalo, nechci, aby se rozneslo, ať si tu hvězdu dá Libor třeba na Klabavu pod Dobřív. Přece víte, co je kolem všeho keců.“
„Moc tě to sluší, Janičko, ale nemyslíš, že tohle byl osud? Víš, co Generál Liborovi řekl, než mu selhalo srdíčko? Ať si jí tu nechá, protože tady jí to sluší víc, než když vysela na lágru, a to je co říct, víš, jakej byl Generál vyznavač minulosti.“
„To je zajímavé, u mě si přál něco úplně jiného a já mu to přání vyplním, vždyť je to ostuda, pane Rohane.“
„Vidíš, Libor také říkal, že mu jeho poslední přání vyplní, o hvězdu tedy bude pečovat jako řádný hospodář, Janičko.“
Odcházela načuřená. Rohan se díval na pěkné nohy, takové panenské, nezkažené UV složkou ze slunečního záření. „Vona se ta holka už ani nedrbe,“ pomyslel si, „a pak zakaž konopné mazání.“

Janička nedala Rohanovi spát. Byl hrdý, že viděl starostku v Evině rouchu, komu se tohle povede? Ale že se před ním ani nepodrbala, že měla nohy čisté jak lékárenský líh, to nešlo Rohanovi z hlavy. Kolikrát jí v hospodě litovali, co si ta holka vytrpí s mizernou lupenkou, říkali si, kdypak se zapomene a ukáže nám tu rozdrápanou šupinatou kůži. A ona si klidně přijde jako neposkvrněná holčička s krátkými rukávky a sukní pod zadnicí. Večer škemral na Liborovi, aby se podíval do jeho chytrého telefonu, jenž se bez povšimnutí válel v nočním stolečku a za nějž stále platili nemalou gáži, co je to vlastně ta lupenka. Libor se usmíval, na co že ten děda potřebuje najednou telefon, „dědo, poslouchej, co píšou na internetu:

Psoriáza (nebo také lupénka, latinsky psoriasis vulgaris) je jedním z nejčastějších kožních infekčních onemocnění postihující především kůži, avšak kromě pokožky může postihovat též nehty a klouby. Protože psoriáza se může vyskytovat v několika různých formách, nejsou její příznaky vždy u všech pacientů stejné. Nejčastější forma psoriázy se označuje jako psoriáza ložisková (psoriasis vulgaris). U pacientů jsou především na loktech a kolenou pozorována červená šupinatá ložiska na kůži, která se olupují. Na rozdíl od ekzému se psoriáza nejvíce projevuje na vnější, takzvané extenzorové straně loktů a kolen. Při mírných formách choroby se na těle vyskytují jen ojedinělá nevelká ložiska červené kůže s bílými olupujícími se šupinami, v závažných případech však může olupující se pokožka pokrývat téměř celé tělo. Kromě kůže bývají často postiženy také nehty na nohou i na rukou.

Dědo, a tady píšou, poslouchej: Stále častěji se k léčbě nebo alespoň ke zmírnění příznaků používá sůl z Mrtvého moře a krémy z Aloe vera, v poslední době se objevují studie a poznatky, které potvrzují, že léčba lupénky je možná také s použitím oleje z tuku pštrosa emu.
Slyšel si to? Sádlo ze pštrosa, chacha. Ale tady poslouchej: Lze shrnout, že léčba chronické lupénky samotnou nemoc vlastně nikdy nevyléčí, jen zmírňuje nebo odstraňuje její příznaky, musí být proto trvalá“.
Děda vyskočil, „tohle jsem chtěl slyšet, lupenka nejde vyléčit ze dne na den, jestli vůbec kdy vyléčit jde!“.
„Dědo, a na co to chceš vědět, ty budeš shánět starostce pštrosí sádlo? To bych si ho radši namazal na chleba, chacha!“
„Nebudu, ani sůl z Mrtvého moře, ale něco mi tu nehraje, starostka buď kecák, nebo se stal zázrak.“

Neděli Rohan nevydržel bez Staré hospody. Tam jej přivítaly kamarádské keci: „A přece se točí! Člověče, ten tvůj kluk nakonec donutil Generála kápnout božskou, jak to s tou hvězdou po válce vlastně bylo, vylil si tu nemocné srdíčko, zaplatil nám štamprle, s pozdravem tu jedna čeká na tebe, opožděnou cyklistku poplácal po zadečku a pak zašel do Rudého mlýnu. No, nebyl to tak špatný závěr, myslím, že obřadní síň nebude prázdná“.
Rohan čekal jiné keci, tyhle jej povzbudily. Z nedělních výletních cyklistek, na něž bylo vidět oknem, přešel k Lupence.
„Všimli jste si té naší starostky? Je vydrbaná jako monteráčkem.“
„Jo, taky jsem si všiml, když jsem byl na obecňáku, zvedla se ze židle a mě vylít tlak na dvě stě, v životě jsem jí neviděl v sukni!“
„Nediv se, ukazuje voličům kolena, blíží se házení do urny, chacha!“
Tohle ujištění Rohanovi stačilo, dál jej nechtěl rozvíjet, „to je to zázračné konopné mazání“.
„Ale hovno, na lupenku je krátké i konopí. Pudr, je zapudrovaná, jako byl Lenin v mauzoleu. Taky jsem si všiml výstřihu a krátkých rukávků!“
„Láska, pánové, tuhle jí viděli s nějakým šamstrem.“
„Na lupenku je i láska krátká, chytrej, ta je vlezlá jako ti Šmejdi, Konvalinková přece dala za milence život a stejně jí pohřbívali s lupenkou.“
„Až půjdete někdo na obecňák, tak se podívejte, jestli má ještě zamaštěnej stůl, a kliku! Ta klouzala jak navoskovanej parket!“
Rohan se zadíval na skupinku cyklistek, změnil téma, „podívejte, čemu naše Brdy otevírají náruč, není tohle lepší než družstvo vojáků?“

V pondělí se dostavil dychtivě očekávaný den. Lupenka s taškou přes rameno pelášila nahoru k závoře. Rohan se rozhlédl do prázdné ulice, ujistil se, že Libor je v dílně a upaloval stejným směrem jako starostka. V lese za závorou to už bylo dobrodružství jako za vojáků se zákazem vstupu. Lupenka měla náskok, dávno zmizela z cesty, když Rohan skočil do lesa. Byl netrpělivý a bál se víc než kdyby obcházel budku s vojáčkem a samopalem. Vyštrachal se do náspu, opatrně odňal maskovací větvičky, do jejichž nepřítomna prostrčil hlavu. Docela nahá Lupenka se po provaze zrovna spouštěla do podzemní nádrže. „Do borové vody spouští uranovou tyč, jaderná reakce začíná,“ pomyslel si Rohan, když v divné vodě zmizela hezká ženská zadnice. Prsům, jež Rohan neviděl, se nechtělo, Lupenka držíc se za provaz chvíli váhala, děda se soudružsky otřásl. Najednou se pustila provazu, tajemně osvícená nazelenalá voda se Janičce zavřela nad hlavou. Vynořila se, prskala jak mokrá nutrie, chytila se provazu, vydýchala, držíce provazu se válela jako v horkém lázeňském bazénu. Odlesky vlnek na stěnách opět tvořily betonové gobelíny, Rohan napínal zrak, pod vodou toho ženského moc neviděl, neplavala, kousek od provazu šlapala vodu, točila se, děda byl obezřetný, kdyby se podívala nahoru, instinktivně by cukl, viděla by jej? Podélný otvor byl součástí jednoho gobelínu, vnímala by jej?

Asi má jiné starosti, naše Janička tuhne jak sádra, tohle přece není obyčejné otužování, tady se trpí pro krásu, tohle je nejbolestivější salon krásy, napadlo Rohana. Dychtivě čekal, až poleze, až si vytře tělo, chabé světlo ženským tvarům neubere a o to jde, jediný z celé Dobřivi si může říct, „vy všichni víte hovno, jedině já vím, co si pod tím nosí!“. Dědovu zvědavost umocňovala i Janičky politická funkce, jíž zasnoubena se vsí zastávala velmi dobře! Ještě nějaké to ledové tempo, konečně se chytila provazu oběma ruky, vystrčila koleno, zapřela se chodidlem, vyhoupla ženskou zadnici, praštila sebou na osušku, obalila se, vyskočila a osuškou se drbala jako zablešená fena. Děda s napětím čekal, až praští s osuškou a popadne první spodní prádlo. Moc světla tam nebylo, ale ty bradavky stažené chladem jak sušené švestky a tu černou fazonku pod bříškem, na to uvidí! Najednou sebou trhl, vně smrkové nory uslyšel hlas: „dědo, nelekej se, je tam?“. Jako druhý jezevec cpal Libor hlavu do smrkové díry. Děda nevěděl jak jej zapudit, zvedl záda, aby noru utěsnil před příživníkem a teď se to stalo, když Janička odhodila osušku a popadla první prádlo, nad dědou to vypísklo, Janička sebou trhla, popadla hrst prádla, přitáhla si jej na tělo a rozhlížela se. Provedla čelem vzad, děda se krátce pokochal ženským lícem, skočila ke dveřím, kde třesoucí se zimou poslouchala. To byla Rohanova šance zastrčit hlavu a úlevou vydechnout.

„Co tu děláš, ty cvoku, málem jsem vypustil duši,“ šeptal sípavě.
„Dědo, a že tam byla.“
„Byla, ale kdyby to prasklo.“
„No a co?“ uchechtával se Libor.
„No a co, tobě by dala zaslouženou výchovnou facku, ale co já? „Umíš si představit těch keců po vsi?“
Děda si všiml Liborova červeného oka, „co máš s okem?“.
„Napíchl jsem se na větvičku.“
„Dobře na tebe, už sem alespoň nepolezeš.“
„Dědo, ale je to podívaná, viď?“
„Ty, já asi na tebe pošlu bábu Koubovou, aby viděla, jak trávíš prázdniny. Ten chytrej telefon si vezmeš zpátky, bude lepší, aby sis ošoupal prsty, než ty tvoje skopičiny, vnuku bláznivej.“
„Dědo a k čemu mi bude? Nech si ho ty.“

Cestou domů děda v duchu přemílal: „a mám to, von ho nechce! Jako vlk co zdrhl v zoologické z klece, čuchnul k divočině, teď abych ho naháněl a zavíral! Mít ve vsi deset takovejch, tak jsou potrhaní všichni čoklové. Dobře že jsou uklizeni u počítačů a telefonů. Ale naše Janička, to holt je tělo, kam se hrabe Brožová nebo Partyšová za naší starostkou. Jenomže kam dala tu lupenku? Zázračné konopí? Hovno, to už by se na to dávno vrhli ti vydřiduši, co nám cpou prášky horem dolem. Ať mi nikdo neříká, že se tam chodí otužovat! Divná voda, moc divná voda!“.
Libor nechal dědu přemítat, samotnému se v hlavě rodil úžasný plán.

Rohan se vylekal, když k večeru zvonila starostka. Přijela na kole a v kraťasech, nízké slunce jí ozářilo jako vězeňský světlomet, byla čistá jak nerez, ale hubatá jako cikánka, „pane Rohane, já už tohle trpět nebudu, nebo to hodím na paragraf, to si tam rovnou místo hvězdy můžete dát hákovej kříž, ten by se točil zrovna tak! Slíbila jsem to Generálovi a tak to bude! Sbohem!“.
Zkoprnělý Rohan civěl za odjíždějící starostkou. Za koleny, tam kde se nohy ohýbají a což je jak se dočetl nejčastějším semeništěm lupenky i tam bylo čisto jak ve zlatnictví. „Holka, to se ti to ukazuje, hlavně si vzpomeň, kdo tě prvně do podivné vody hodil, teda kam si spadla, když ses tak vylekala!“.

Rohan už nepochyboval, že Janinčino odhalování se vsi souvisí s podivnou vodou.
„Holka, ty nechceš, aby tě tam někdo lezl, aby se ochomejtal kolem vodojemu, kolem tvých léčebných lázní, viď, dobřívská starostko.“
Takové zjištění postavilo Rohana do pozice osoby s nejvyšším utajením. Procházel-li obcí, říkal si, „kdybyste věděli, co vím já“. V hospodě měl co dělat, aby neprozradil. Jedno ráno vytáhl svůj šperhák z dílenského stolku a mezi stromy kličkoval k vodojemu. Libor ještě spal. Odemkl starostčino tajemství, „tady stála ta naše krasavice,“ představoval si pěknou chladem zpevněnou nahotu, „tady měla položenou osušku, po tomhle provazu sklouzla Moreně do náruče, brr!“. Najednou se podíval na protější stěnu, světlík, jímž špehoval léčebnou proceduru, byl překryt nějakým sololitem. „A je to tady, Liborovo mizerné výsknutí když si napíchl oko, na co sem ten blbec lezl?“

Zavřel dveře, vytáhl svítilnu, a nechal se fascinovat průzračnou zelenkavou vodou. „Tady si omývala tělíčko, tady jí tuhla prsíčka a skákala husí kůže,“ sehnul se, do hrsti nabral vodu, přiložil k ústům a doušek podivné vody polkl. „Jako kdybych to všechno měl na jazyku,“ probral se, „prokristapána, kdyby sem Janička přišla.“ Zamkl a celý roztřesený kličkoval mezi stromy za svým provinilcem, co jej připravil o pěknou podívanou.
Večer přinesl Libor pozvánku na schůzi obecního úřadu.

„Kdes to vzal?“
„V kaslíku, dědo, půjdeš tam?“
„Co bych tam asi dělal?“
Pro Rohana to ale byla další šance prohlédnout si Lupenku, sednout si někam dopředu a pozorovat jestli se drbe jako dřív, pamatoval si, jak byla nesvá, když někdo schůzi protahoval, jak nosila rolák a rukávy až ke hřbetům prstů.
„Ukaž, půjči mi to. Ve středu, to je pozítří, také si mohli vzpomenout dřív.“
„Ty něco máš, dědo?“
„Hospodu, ve středu přece hospodaříš sám, však to víš.“
„Jo, jo, klidně dědo, ale na schůzi taky můžeš, zvládnu to.“

Rohan seděl jako v první lavici. Janička přilétla jak bělásek, co akorát vypustí vajíčka na zelný list a půjde si po svém. Zastupitel Kuneš, jí imrvére civěl na nohy. A nejen on, dobře že se usadila za plný stůl. Rohan pozoroval ty čisté paže, rukávky končily na ramenou, kde se ve školkách očkovalo proti neštovicím. Slušelo jí to, obličejík jako…

Za celou dobu, co probírali hospodaření, se nepodrbala, byla milá, nikterak nevyhlížela konec schůze, v diskusi se ale obula do Rohana, „když vás vidím, pane Rohane, tu hvězdu prosím pryč, jak jsme se domluvili“.
„Já jsem se na ničem nedomlouval, Janičko, Generál jí posvětil.“
„Ale, ale pokud já vím, nepřál si jí.“
Schůzovní místnost najednou ožila. „Jestli myslíte Rudý mlýn, jen ho tam nechte, kór před tím vodojemem šejdrem, docela to k sobě pasuje“.
„Co to má s tím společného?“
„Co? Vy si nepamatujete, čí rachejtle ho nadzvedla?“
„A že Generál si stojí za tím, jak se říká, Rudým mlýnem to jste slyšel od vašeho vnuka, pane Rohane?“
„Jistě.“
„Ale já mluvila přímo s panem Pramenem, tak kde je pravda?“

Ozval se kamarád z hospody, „já teda nevím, ale ten večer byl Generál jinej, zaplatil nám pití, což se nestalo od Dukly, a že se jde hodit do gala, přece by nešel rozbíjet tu hvězdu v mundůru s vyznamenáním, podle mě se šel smířit s tím, že je zrovna tam, před tím vodojemem co po soudruzích zůstal nakřivo a k ničemu a to bylo od něj pěkné, jo a ještě povídal, že teď už se v tom vodojemu čerti nežení. Ten dobře věděl, proč ho po tom výbuchu odstavili, tenkrát byl s vojáky jedna ruka“.
„To jsem se zrovna chtěla zeptat,“ ozvala se starší žena, „proč pijeme drahou vodu z Mirošova, když tu máme svůj vodojem? Slyšely jste, že už se není čeho bát, tak proč ho nedat znovu do pucu?“
„To je pravda,“ podpořil ženu starší muž, „přece voda je tu všude dobrá, a pramenů jako žil v těle, na co platíme Francouzům drahou vodu?“

Rohan viděl, jak starostka zrudla, neušlo mu, že se podrbala na šíji, bránila se, „tohle si na triko nevezmu, sanace by stála víc, než dáme za vodu z Mirošova, přece nevyhovuje ani stavebně, proto nám jej Veolia přihrála“.
„Jo, tak on už je ten chudák zase náš?“ ozval se další schůzující, „to nám ale nikdo neřekl, o to spíš bychom jej měli zprovoznit, vždyť je to památka na první republiku, můj děda vždycky říkal, kdo si pije svou pramenitou vodu toho na máry jen tak nedostanou“.
„Jasně, podívejte ty pěkný ženský v televizi, co lemtají z petek pramenitou Aquilu, dopřejme tu krásu našim ženskejm, chacha.“
Lupenka začínala být nesvá, jakoby nevěděla co s odhalenými pažemi, Rohan viděl, jak se sehnula, určitě se tajně podrbala za kolenem, najednou vyštěkla, „a co ty trubky po obci, patří Veolii, nechá si to zaplatit, jako kdybychom měli mirošovskou vodu a pokud já vím, ta špatná není!“.
Do starostky se obul zastupitel, „to si neřekla ani nám, že Veolia vrátila obci starý vodojem“.
„Bylo to nedávno, ještě jsem si ho ani nezkontrolovala.“

Rohan si rochnil, lže, jako když tiskne, nechce přijít o své lázně o svou léčivou vodu, co uvnitř nehybně stojí pětatřicet let a na jejíž účinky přišla díky Liborovi, když do ní spadla po hubě. Starostka se pokoušela odklonit nemilé keci, navrhla: „než tu starou ruinu, nebylo by lepší, aby v Dobřívu teklo pivo proudem? Vždycky jste chtěli po vzoru Rokycan pivní slavnosti, nedáme se konečně do toho? Třeba zrovna před starou hospodou?“.
„Anebo na hamru!“ navrhl starý hamerák.
„To bychom museli mít souhlas Rokycanského muzea, pochybuji, že by zrovna na tohle propůjčili slavnou památku, aby se nám opilci točili ve vodních kolech, pod vantroky,“ namítal zastupitel.
„Slavnosti jsou pomíjivé,“ vyrukoval ženský hlas, „ale mít svojí dobrou vodu je důležitější, to dejte do zápisu, prosím! I ty trubky by se přece dali od Veolie vykoupit, přece se od Francouzů nenecháme napájet jako koně, na kterých dobývají svět, což asi chtěli ti naši slavní politici, když jim trubky prodávali!“

Janička musí trpět, pomyslel si Rohan, ošívala se, potila se, teď se podrbala na předloktí…, teď za krkem, jako kdyby se jí ze samé úzkosti vracela mizerná lupenka na vyléčenou kůžičku. Blekotala, že s téhle ruiny už nic nepůjde, ať si nechají zajít chuť. Když Rohan viděl, jak si zaryla nehty do zápěstí, postavil se, obrátil se na lamentující paní, „tomu starému vodojemu, Marto, se radši vyhýbej, proč myslíte, že se toho ti vydřiduši z Veolie zbavili? Před půl rokem jsem viděl, jak kolem běhali chlápci s dozimetrem, ptal jsem se co to je ve vnitř za svinstvo, říkali, ať to radši nechci vědět! Já jsem pro pivní slavnosti“.

Sklidil mužský potlesk, Janička však zcepeněla, na Rohana se divně zadívala, zakousla se do nehtu palce, jako účetní v rychlosti složila lejstra, a div ne plačky navrhla, „tak tedy slavnosti, tak tedy první týden v září, je to sice narychlo, ale vezmu si to na starost“.
„Počkat a co s Rudým mlýnem?“ ozval se asi nejstarší občan, „navrhuju udělat tam malej památníček našemu Generálu, vždyť to byl poslední dobřívský válečník, mám kus pěkné žuly, tak kdyby někdo chtěl a kdyby, jak říká támhle Pavel, tam nebylo to svinstvo, vono by se také z té stavbičky dala přestavět pěkná kaple, byť trochu šejdrem, ale to má svou historii jak všichni víme.“

Starostka neodpověděla, zavřela desky a jako v mrákotách poslouchala poslední diskutující. Rohan věděl, co jí létá hlavou, nevědomky si stahovala krátký rukávek z ramene, nešlo to, najednou se zvedla, omluvila se zastupitelům a vyběhla ven. Kdyby Rohan byl milosrdný, vyběhl by za ní, řekl jí, že to s tím svinstvem si vymyslel, raději usoudil, jen ať se potrápí naše Janička. Za pár minut schůze končila a Rohan spolu s kamarády zašli do Staré hospody. Kdyby věděl, že Libor čekal na tmu, že si přál, aby děda zůstal do zavíračky, jelikož hodlal opět spustit hamerskou kobylu, dal by kamarádům vale. Místo toho žvanili o Janičce, kam že se poděla její cudnost. Najednou se odhaluje jak slavné sousoší. „Přece od neštovic byly jizvy, co že ta její lupenka zmizela jak národní zlatý poklad?“

„Chlapi, to konopné mazání asi má přece jen něco do sebe.“
„Hovno, to by ta naše mastičkářka musela bejt miliardářka.“
Rohan odolal, tajemství starého vodojemu neprozradil ani po cestě do hospody ani v mírné opilosti, kdy už opoždění cyklisté co se ne a ne odtrhnout od piva před Starou hospodou, rozsvěceli svá nouzová dojezdová světýlka.

I Libor se potají přišel podívat, kolik že prázdninových hostů hospoda pojímá, zaradoval se, když oknem zmerčil dědu v živé diskusi a protože mezi dědky seděla i ženská, usoudil, že tohle je na dlouhé lokte. V přítmí přeběhl Švédský most a hned doprava na hamr. Svítilna tlačila v kapse, ale tu nepoužije, přece to staré soustrojí spustí i poslepu! Byl ve svém živlu, všichni budou čumět, že se hamr rozběhl v noci! To neustávající, ale něžné zpívání tisíce kapek a čůrků z netěsností vantroků, teplým večerem roztahující se vůně starých promáčených trámů, maziva ložisek a pach vlhkem spokojených kopřiv, to všechno zahalené tmou Libora fascinovalo. Protáhl se mezerou mezi kamennou zdí a mříží, jako do sprchy vešel pod strop vodou zatěžkaných vantroků, v chabém světle nahmatal oběžné kolo, jež přeručkoval a kamenným otvorem, opírajíc se o tučnou dřevěnou hřídel, vlezl do kovárny. Tam jej překvapila větší tma než pod vantroky, vysoko uložené hamerské vikýře z noci moc světla nepobraly, našlapoval opatrně, překážek tu bylo jako po lesním vývratu. Po chvilce si zvykl na chabé světlo, co vydávala kamenná okna, jimiž procházela ráhna ke stavidlům nad vodními koly. Venku ta ztrátová zbytečně unikající voda hrála mnoha tóny, ale uvnitř to byl neutichající monotónní mollový akord, do nějž Libor co nevidět spustí šílence s činely, zrovna se chystal uvolnit nahmatané ráhno od stavidla prvního kola, když uviděl zatřpytit se ztrátovou vodu, co i v klidu sprchovala oběžné kolo, a záblesk to nebyl jediný.

Vystrašený Libor pustil provaz stavěcího ráhna, sedl si na bobek a civěl do otvoru dřevěné hřídele. Jestli ho někdo viděl, jak leze pod vantroky, má to spočítané, další ostuda a ještě mu hodí na triko krádež železa. Napadlo jej honem prokličkovat k druhému oběžnému kolu, prolézt kamenným otvorem a zmizet. To světlo bylo slabé, slabší než dioda na Rudém mlýnu, najednou se objevilo uvnitř nad dřevěnou hřídelí, kudy před chvílí lezl. Rozeznal dospělou postavu, co opatrně našlapovala středem kovárny, kde byla cesta prosta překážek, naštěstí od Libora dál. Napínal zrak, soustředil se jako sova na noční myšku. Světlo zastavilo před vstupními vraty, aha tam je kovová vana s železem, co dědkové mají na kovářské předváděčky. Z Libora odpadla půlka strachu, tohle on by neudělal, on má ušlechtilejší plán! Vyčkával, co bude. Světlo najednou svítilo opačným směrem, blížilo se k hřídeli prvního kola, aha, chabá čelovka. Nechce se prozradit, to dá rozum.

Libora vylekala rána, hned druhá, z pohybů postavy pochopil, že prohazuje kusy plného železa ven až někam na druhou stranu koryta. Kdyby tak viděl, o koho jde. Světlo se vzdalovalo, slabě osvítilo vstupní vrata, zastavilo nad vanou s železem. Libor dobře věděl, že jsou tam pěkné kousky těžké kulatiny, železné hranolky a plocháče různých délek. To za to stojí, to se vozí do sběrny líp než nějaké plechovky od konzerv. Hajzlík! Hledal odvahu, přece má šanci být hrdinou, dopadnout zloděje! Pak jej napadlo, že tady ve tmě si pohraje jako kočka s drzou myší. Když světlo namířilo do vany s železem, nahmatal provaz ke stavidlu, vyčkal, až světlo zamířilo do otvoru s hřídelí oběžného kola, provaz zatáhl, zajistil a svižně si dřepl na dusanou zem za hamerskou kobylou. To byl rachot! Voda se řítila na oběžné kolo, Libor vykoukl, světlo mihotalo po kovárně, dobře věděl, že přes otáčející kolo zloděj neuteče, neváhal, přeběhl k ráhnu druhého kola, zatáhl a zajistil.

Další únikový východ byl zablokován padající vodou a roztáčejícím se kolem. Viděl, jak chabé světlo vrávoralo sem tam a ještě tomu dal korunu! Když vystrašený zloděj lomcoval s vraty, oběhl hamerskou kobylu, zatáhl páku spojky, aby točivou energii z druhého kola přenesl hovězím řemenem na stropní hřídel, jež předala točivý pohyb železným kolům protější stěny! To bylo. To byl blahodárný rachot, skočil k hamerské kobyle, uvolnil jistící lano a buchar hrál zloději pochod smrti! Teď už se určitě posral strachy! Světýlko vrávoralo uprostřed kovárny, jako kdyby se praštil do holeně a pokulhával. Najednou ten mizera přepnul na dálková, Libor se honem schoval za hamerskou kobylu, světlo se blížilo, teď nastala šance přesvítit jej, oslnit zloděje. Namířil svou svítilnu a zmáčkl spoušť. Ten mizera držel v ruce železo, mrštil jím po Liborovi. Trefil do černého, Libor zhasl svítilnu, chytil se za bolavou ruku, prchajícímu, jenž vycítil, že jeho spása je otvor k poslednímu kolu, nastavil nohu. Plácl sebou na dusanou podlahu. „Kretene, tohle si vyžereš!“ vykřikl, čímž Liborovi nahnal strach. V bolesti zalezl pod točící se hřídel, co nerovností olizovala chlapcovo břicho. Zloděje hnal nemenší strach, neváhal, protáhl se otvorem k poslednímu kolu, odkud zmizel. Liborova bolest ožívala, posvítil na předloktí. Přes mikinu prosakovala krev hrdiny. Najednou jej oslnilo světlo ze stropních svítilen. Zůstal ležet pod hřídelí, jejíž otáčky již ochabovaly, protože hladina nastřádané vody ve vantrocích dosáhla dřevěného dna. Zaslechl hlas, „vylez, hrdino! Jsi obklíčenej, parchante, přišlo se na tebe podívat půl hospody! Lojzo, rozsviť pod vantroky!“

Libor se třásl bolestí i strachem, tak si to nepředstavoval, nechat se chytit jako hloupá holka. Pomalu zvedl hlavu, obě hřídele se již docela zastavily. Viděl nejméně pět dědků, jak prohledávají, co se dá, každej měl v ruce kus obranného železa.
„Chlapi, pojďte sem!“
„Hele správce Rudého mlýna!“
„Zajděte pro Pavla, ať se přijde podívat na zlodějské vnoučátko. Vylez!“
Dědkové spustili stavidla vodních kol. Srotili se kolem hřídele.
„Tak lezeme, mladej. Copak, ty sis chtěl vykovat ručičku? Aby lépe obratněji kradla?“
„Pánové, mně se ulevilo. A ty, nestydíš se? Vždyť jsme tě tady učili kovařině, ty holt si blbeček, viď?“
Libor se konečně vysoukal, bylo mu chladno, ruka bolela a dědků bylo na něj moc.
„Já jsem nic nekradl, byl tu někdo jinej, utekl, když jsem spustil kola.“
„Aha, to je mi vysvětlení, lepší nemáš?“
„Počkat, počkat,“ hájil jej starý hamerák, „to nedává logiku, aby tu kradl a ještě si do toho bouchal bucharem.“
„Ale dává,“ ozvalo se od vany se železem, „chybí tu ta bronzová kulatina, co přinesl Jeřábek. Když jsme zamykali, byla tu! Na beton!“
„Jo, bronzu se tě zachtělo, kováříčku, kampak jsme jej dali? Nebo si tu měl kumpána z děcáku a ten tě vypekl?“

Libor se opřel zadkem o hřídel, znovu opakoval, „nic jsem tu nekradl, byl tu někdo jinej, to železo si házel ven, mě jedním praštil a utekl“.
Jako důkaz sebral zakutálenou hřídelku, „tímhle, ještě jsem mu nastavil nohu a pak utekl támhle.“
„Hele, bronz je na světě, předmět doličný, chlapče, takže zavoláme policii? Na otisky víš?“
Hamerák položil kulatinu na dřevěnou hřídel, „nikdo už se toho nedotýkejte“.
„Tak se podíváme, kam to železo ten tvůj vymyšlený přízrak odhazoval.“
Našli jej, v hadru přinesly a položili před Libora.
„Tak a otisky necháme sejmout i z tohohle, souhlasíš?“
„Klidně,“ rezignoval Libor, bolest ruky už byla nesnesitelná, vyštěkl, „stejně vás semele Rudej mlejn!“.
„Co tím chceš říct, ty fracku? Nepomohl si náhodou taky Generálovi?!“
Tohle se Libora moc dotklo, „chci ošetřit, nebo vykrvácím!“
„Chacha, nechtěl bys právníka?“
Starý hamerák se slitoval, „vyhrň si ten rukáv“.
Libor poslechl.

„Skočte do boudy pro lékárničku, ještě by policajti řekli, že jsme ho tu mučili,“ mrkl na Libora, „tak jak to bylo, ať to vyřídíme na místě, nebo stojíš o policajty?“
Přišel Rohan, za ním i ta mizerná Lupenka. Tohle byla přesila, jíž bude těžko čelit. Děda se mračil jako rozezlený čert. Lupenka kecala, „tak nám spadla klec, odchovanec rudé hvězdy, to se dalo čekat, konečně půjde pryč!“.
„Co tím myslíš, Janičko?“ zle se osopil Rohan.
„Myslím ta hvězda, pane Rohane. Konec konců….,“ nedořekla.
„Rohan přistoupil k Liborovi, „udělal si to? Vybíral si tady železo?“
„Dědo, proč bych to dělal? Vždyť sem ani nikdy nebyl ve sběrně, někdo tu byl, ale nevím kdo.“
Starý hamerák podal Rohanovi peroxit, „vyčisti mu to, Pavle, snad to ještě funguje“.

Rohan si sedl na dřevěnou hřídel, „nemáš to zlomený, moulo?“.
„Ne dědo, jenom mě to majzlo. Ale já to fakt nebyl, ten člověk pajdal, asi se praštil do kolene, jak se lekl, když jsem pustil kolo, věříš mi?“

Děda neodpověděl, zato starostka se zajímala, co bude dál, divila se, že sem vlastně může vlézt každý, kolem těch hřídelí by prošel i jelen desaterák aniž by si klepnul parohy o kamennou klenbu. „Tohle se ani zamřížovat nedá že? Pak jedině kamery,“ navrhla.
„Ale Janičko, tuhle památku poskvrnit elektronikou?“ bránil se jeden z hameráků.
„Janičko, to voni nepřipustí, protože by bylo vidět, jak tu chlastají, chacha.“
Když Rohan převázal očištěnou paži, přikázal, „jdi domů, zalehni, já to tu vyřídím“.
„Ale dědo, takhle hrdinové neodchází, přece jsem mu nastavil nohu, kdybyste přišli dřív…..“
„Nekecej a běž, dobřívskej hrdino!“

Odcházet jak zbitej pes, to Libora porazilo, přece se to musí nějak vysvětlit, ve vratech se otočil a vyslal svůj vzkaz: „Generál byl lepší než vy!“.
Nešel rovnou domů, vyběhl až k Rudému mlýnu, naposledy prohlédl své samočinně osvětlené dílo, vzteky shodil řemen dynama, potmě vyňal hvězdu, vytrženou osu i s řemenicí pohodil na břeh a velkou rudou hvězdu z leteckého plechu, jíž posvětil sám hrdina od Dukly, schoval na okraji lesa. Doma si připravil kratší žebřík, protože místo kam tu mizernou hvězdu položí, nebylo na dosah.

Když do pokoje vešel děda, nespal, protože tahle nespravedlnost spaní nepřinesla. Posadil se, „tak co dědo, věří mi?“
„Ne a zbývá otázka, jestli tě mám věřit já.“
„Ale je to jak jsem říkal, viděl jsem jak se hrabal ve vaně s železem, jak to házel ven, a když jsem mu podrazil nohy, zařval, že si tohle vyžeru.“
„Jo a ty si zrovna šel dělat hrdinu, když tam byl zloděj, viď? Jakpak ses to asi dozvěděl.“
Děda nenechal obhajobě místo, s kapsy vyjmul Liborův telefon, hodil jej na postel, „tohle si vezmi, abys nezaostával za svými vrstevníky a neměl čas na lumpárny!“.
Když děda byl ve dveřích, Libor se postavil na postel a zakřičel, „jestli mi nevěříš, půjdu radši do děcáku!“.
Rohan zavřel, aniž by dal najevo svůj souhlas.

Ráno bylo na autobusové zastávce živěji než kdy jindy, všichni čekající se dívali stejným směrem, ba přímo do stejného bodu, o němž oproti jiným ospalým ránům živě diskutovali:
„Copak, zase převrat? Nestřílelo se v noci?“
„Kdopak tam asi bude sedět, až starostka přijde do práce?“
„Určitě předseda a tajemník. A v sobotu na brigádu, jasný?“
„Ty vole, to je ta z Rudýho mlýna, ne?“
„To se mladej Rohan zblázní.“
„Nezblázní, ten má jiné starosti, včera ho chytili na hamru, jak vybíral železo, zblázní se starej Rohan…, z něj.“
„Ale sedí tam jak sekaná na válu.“
„A obložená chlebíčky, kdo jí tam mohl dát?“
„Copak by asi na to říkal Generál.“
„Dostat takovou potvoru nahoru, to je na jeřáb.“
„Ale ne, je lehká, jinak by se přece netočila na potoce.“

Přijel autobus. Nezvykle živá debata nastupujících probudila vnitřní ospalost. Nenašel se pasažér, jenž by nevykrucoval hlavu na střechu obecního úřadu, kde opřena o vikýř v sedlové střeše zářila v ranním slunci obrovská rudá hvězda. Tak velká, že téměř celý vikýř překryla. To byla podívaná. Ranní babky se srocovaly s nákupními tašky, dědky nechaly hladovět, protahovaly keci jen aby si nenechaly ujít příchod dobřívské starostky. „Já bych vám řekla, kdo to udělal, ale prej ho včera chytili krást na hamru železo, ten bude zpraženej. Ženský, takovou neměli ani na Kremlu!“
„Hele, mladá Kotrbová už mašíruje, čím dál tím kratší sukni nosí ta holka.“
„To bylo litování s její lupenkou, bůhví, co měla.“
„Vypadá to, že se nám konečně vdá, hele, už jí zmerčila.“
Zmíněná starostka Janička Kotrbová nejdříve ztuhla na rohu ulice, na ucho přilepila telefon, chvíli oťapávala jako kdyby fena několikrát značila roh, pak vykročila coby sokolská cvičenka, div že se babské holubí hejno nerozlétlo. Pozdravila, jako kdyby za to babky mohly, „no potěš pánbů takhle po ránu, manifestace, nebo co? Můžete mi říct čí je to práce?“
„To my nemůžeme, slečno Kotrbová, když otevřeli krám, už tam seděla, ale to je ta z potoka, že?“
„Jo, to bude ta z potoka, akorát že tady jí nemá co pohánět, leda policie! Tohle už si líbit nenechám!“
„A ty myslíš, že to byl on, Jani?“.
„Nemyslím si nic, paní Ptáčková,“ práskla dveřmi svého úřadu, až se babky pohoršovaly.
„Vzteklá co? Od doby co ukazuje nohy, už to není ona. Myslíte, že je zavolá?“
„Policajty?“
„Jo, počkáme si.“

Šestero babek odložilo tašky s ranním nákupem na lavičku a civělo sem tam. Starostka Janička Kotrbová byla vzteky bez sebe. Teď, když se z ní konečně stává plnohodnotná žena, snesla se na její hlavu taková ostuda, to bude zajisté fotka v novinách, jaká že to gigantická hvězda zaplála nad obecním úřadem v Dobřívu. „Holt milovníci starých pořádků!“ Vždyť to ještě chodila na základní školu, když tahle pěticípá krakatice nestřídmě hodovala. Běhala po kanceláři, prsty bubnovala do nábytku, pak zvedla telefon, vyřídila jeden hovor, vyběhla z kanceláře, otevřela vchodové dvéře a sledována šesticí babek jimi vzteky bouchla, že se otřásla stěna celého úřadu. Hned na to se to stalo. Jakoby na zledovatělé cestě podjely turistovi nohy, podjely na plechové střeše oba cípy o vikýř opřené krakatice. Plácla sebou na zadek, tři metry šikmého hladkého plechu posloužily jako bobům rozjezdová plocha, přeskočila okap a řítila se k zemi. Petarda dutá, jako když se převrátí prázdná mlékařská cisterna. Janička Kotrbová uskočila stranou a s hrůzou civěla na nepovedený atentát. Rozetřásla se, po celém těle se ošívala, jakoby stála v mraveništi.

Po té se rozběhla jako atletka. Za necelé tři minuty bez vyzvání otevřela branku Rohanova domu, domovní dvéře, a aniž čekal na pozvání, zakřičela domovní chodbou, „kde si, ty syčáku?!“.
Odstrčila Rohana co s plnými ústy vkročil do chodby, skočila do kuchyně, popadla u snídaně sedícího Libora, strhla jej na zem, zaklekla a mlátila hlava nehlava. Rohan stál ve dveřích kuchyně jako přibitý. Libor se zkroutil jako ohrožený plaz, zakryl si hlavu a trpěl pod starostčinými dlaněmi. Pohled na to hezké stvoření, štiplavé facky, napnutá až k zadnici odhalená stehna to dědu uhranulo. Najednou přiskočil, „tak dost!“. Starostka vystřízlivěla, podívala se na dědu, stoupla si ke stolu, zasípala, „dojezte si to“. Vystřelila na dvůr, proběhla brankou a drbajíc se na šíji i zápěstí, pelášila z kopce. Když dorazila před úřad, babky ještě stály v kole nad hvězdou, hrbaté jako kdyby se po velkém prádle dívaly do studně, zdali zbyla nějaká voda. Janička Kotrbová si udělala místo v jejich kruhu, zadívala se na rudou krakatici a nehledě na svůj nízký věk poručila, „odneste to někam, už to nechci vidět!“.

Babky se policie nedočkaly, ale coby stará škola, příkaz mladé starostky neodmítly. Jedna velela, ostatní si došly pro nákupní tašky, volnou rukou popadla každá jeden cíp a jako staré družičky, co nadlehčují svatební róbu, nesly rudou krakatici nevědouce kam. Teprve na protějším chodníku, jenž jim nestačil šíří a zklamané že nepřijela policie, se dohadovaly kam s ní.
Rohan se vzpamatoval, až když se Libor znovu usadil k nedojedené snídani.

„Můžeš mi říct, co tohle znamená? Takhle jsem tu holku ještě neviděl, že tě chytila, jak na ni čumíš do vodojemu!“
„Nechytila, protože už tam nechodí.“
„Jak víš, že tam nechodí?“
„Vím to, poznám to na dveřích.“
„Nelži mi, šmíroval si jí!“
„Nešmíroval.“
„Tak proč by tě asi mlátila? Z ničeho nic?“
„Dědo, byla to jenom sranda.“
„Jo, že sem přilítla jak pometlo a zmydlila tě? To máte mezi sebou takovej něžnej humor?“
„Já nemyslím tohle, myslím tu hvězdu.“
„Co je zase s hvězdou?“
„Já jsem jí dal na obecňák, na střechu víš?“
„Co že? Vona už není na potoce?“
„Není, když si to přála.“
„Jo a tak si tomu nasadil královskou korunu, viď? Včera ostuda na hamru, dneska tohle.“

Babky šly a nevěděly kam. První odpadla paní Fialová, když jako velitelka, na níž nezbyl rudý cíp, směrovala průvod kolem svého domu, „tak děvčata, já jsem doma, nějak už si s ní poradíte“.
„To my si poradíme, nejlepší by bylo, hodit jí Sýkorovi přes plot, ten se nás natrápil, když dělal tajemníka na výboru.“
Z vrátek viděl průvod starý hamerák, „ženské, kam s tím kráčíte? Vypadá to jako byste byly v želízkách, připoutaná každá za jeden cíp“.
„No jo, starostka nakázala, nemůžeme jí pustit, dneska už jednou letěla.“
„Slyšel jsem, že prej Kotrbovou majzla po zádech.“
„Jako to vaše hamerské kladivo.“
„Chudák holka, a hrudníček jí zbyl?“
„Budete jí ho muset na hamru trochu poopravit.“
„Jistě, cajk na to máme a vy s tím jdete kam? Přetavit do hutí?“
„My vlastně ani nevíme kam s ní, to starostka nerozhodla, máme prej počkat na dálnopis z Ameriky z Bílého domu, víš?“
„Nečekejte, hoďte jí ze Švédského mostu do Klabavky jako Morénu.“
„Teď v srpnu?“
„No jasně, přece na nás jednadvacátého vycenila zuby.“
„To jo, ale co by tomu řekl Generál? Na Dukle mu prostřelili ten jeho biceps.“

A babky šly dál, plnily úkol jako přestárlé komsomolky. V jedné ruce příděl komisárku pro líné manžely, ve druhé rudý cíp. Jenomže u toho kecaly jako rozvracečky: „děvčata, a co by bylo, kdyby tu tahle potvora nikdy nebyla?“ „Tak jsme dávno mohli mít v Dobřívu Mekdonalda místo Vietnamce a taky nonstop jako má von.“

Za rohem odpadla druhá babka. Hladový na čerstvé rohlíčky čekající manžel spráskl ruce, „blázníš? Co se tu promenáduješ jak na Rudém náměstí? Chceš, aby tě někdo přetáhl? Syp domů!“.
A první rudý cíp osiřel. A hned druhý, když ze zahrady zavolala kamarádka od slepic, „Jarko, mám tu pro tebe dvacet vajec, nesou jak pominuté!“.
„Holky, to už donesete sami, musím pro vejce.“
„Ale kam, Jarko, kam to máme donést?“
„Tak asi na ten Švédskej most, ne?“
„Ale tam přece chodil do Staré hospody Generál.“
A ještě jedna dala vale dvěma kamarádkám, když téměř na doraz zastavilo auto s mladými, „mami, jedem nakupovat do Rokycan, pojedeš?“.
Hvězda už nebyla vyvážená, už to nešlo naplocho, už musely nastojato. Každá za jeden cíp, jako nepraktické břemeno. Došly na Švédský most, odložily tašky, rudou krakatici opět přetočily naplocho a po kamenném rantlu historického mostu se chystaly hodit jí do vody jako zlou Morénu.

„Liduško, co když se na nás shora dívá Generál? Vždyť von u ní vypustil duši.“
„Hm, dědek to byl línej, samá užvaněná funkce, někdy nepříjemnej, ale na tý Dukle vážně byl, to vím.“
„Pojď, vrátíme jí na Rudej mlejn.“
„A co ten dálnopis z Ameriky?“
„I vysereme se na něj, pojď.“
A usměvavé babky, nedbajíc prázdninových posměšků ani doma hladových dědků, si to s jasným cílem vykračovaly ke starému vodojemu.
Když Libor dojedl snídani, Rohan začal smířlivě, „tak co ten tvůj telefon, objevil si v něm něco nového?“
„Dědo, neobjevil, je to furt stejný.“
„Jak to stejný? Vždyť do toho všichni civí jak do jak do čerstvé závěti, neříkej, že tam není nic zajímavého. Slyšel jsem, že si tam najdeš i mapu malých pivovarů, to by třeba zajímalo mě, ukážeš mi to?“
„A to musím zrovna teď? Já bych radši ven, dědo.“
„Co budeš dělat venku, stejně tam nikdo není, nebo máš v plánu zase nějakou rošťárnu? Proč si tam vůbec dával, tu hvězdu? Po tolika letech už to není vtipný ani hrdinství, akorát si nasral starostku. A vůbec, jak víš, že nechodí do vodojemu?“
„Položil jsem nahoru na dveře malej kamínek, kdyby někdo otevřel, spadl by, jenomže to už se dlouho nestalo.“
„Hm, to mi moc neštymuje, já jsem totiž něco odhalil, ale to tě prozradím, až budeš sekat latinu, víš, co to znamená sekat latinu?“

Libor už nevnímal, natahoval krk jako zvědavé ptáče, venku na ulici se totiž mihla rudá krakatice. V Liborovi to hrklo, zajíkal se, „dědo, večer ti všechno ukážu, najdeme všechny pivováry a třeba i vybereme nějaké to kolo, Na heuréce víš? To je nákupní rádce, takový slevový portál, víš? Teď ale musím chvíli ven“.

Babky už odbočily na lávku k vodojemu, když je Libor doháněl. Zatím co ony přešly, zůstal na lávce. Babky opřely hvězdu o strom před troskami Rudého mlýna, přestaly se chechtat, protože nevěděly jak dál. Na zemi ležela osa s řemenicí, na držáčku spojeno s jedním uložením osy je strašilo malé dynamo. Co s tím? Libor se bavil, jak babky převracely osu v rukou, jak usadily osu naprázdno, vůbec si nevšimly, povalujícího se řemenu. S Liborem to cukalo, ale nepomohl, dokud jej sami nepožádaly.
„Co tam tak koukáš, ty si mladej Rohan? Rozumíš tady tomu?“
„Rozumím, ale dejte si to dohromady sami, když to chcete.“
„Ty si nějakej posranej, viď? To ty si dal na střechu tu hězdu?“
Libor neodpověděl.
„Nebo to byl snad tvůj děda?“
„Ne!“

Babky se mořily, osu sice do hvězdy vsunuly, ale do vody se jim nechtělo.
„Tak tam nečum, a pomoz nám, přece Generál to chtěl ne?“
Libor se šoural, jakoby se mu nechtělo, uvnitř však byl po mlýnu hladový, třásl se naň jak na rakvičky se šlehačkou.
„Tohle se musí utěsnit silikonem, aby se do hvězdy nedostala voda. A řemenice musí být na téhle straně a tady je řemen na dynamo.“
„Jsi mladej Rohan, že jo?“
„Jo, ale dejte si to dohromady sami, já to někdy utěsním.“
„Hele, ty se bojíš, viď? Tý rudý hvězdy viď?“
„Víš, že málem zmrzačila naší starostku?“
„Proč by jí asi měla mrzačit?“
„Protože z tý střechy spadla, když bouchla vztekle dveřma, štěstí že uskočila.“
Libor zkameněl, ruku položil na zátylek, kde ještě cítil stopy starostčiných dlaní, kurva, tohle ještě děda neví.
„Teď to musíte posadit do těch dvou vidlic.“
„A nechceš ty? Snadno se vyzuješ.“
„Ne!“
„Liduško, já tam vlezu, von je celej posranej.“
„Nejsem posranej, nechci poslouchat starostky keci.“
„Přece si to přál Generál, hrdina od Dukly, to je víc než starostky keci nemyslíš?“
„Nechci zpátky do děcáku.“
„Aha…., Liduško, podej mi to.“

Libor se kochal, jak si babka vyzula boty, stáhla tučné punčochy a bílými nohy našlápla do ledové vody.
„Brrr, jako ledovec.“
A vyzutou babku to zlilo, jak prudce se hvězda roztočila, když jí zapasovaly do pouzder, vypískla, „mordjé, ta je splašená, takhle nás proháněla za komunistů, potvora!“.
„A přece se točí, mladej Rohane! My co jí zažily, jsme jí musely oživit! To kvůli Generálovi, hrdinovi od Dukly víš?“ mávla rukou, „jinak bychom se na ní vysraly, víš?“
„A ještě nasaďte řemen, ať vyrábí proud.“
„Liduško, slyšela si to? Von nám poroučí.“
„Protože je podělanej, kam ho mám nasadit?“
„Napřed na dynamo a pak na to velké kolo.“
Libora těšilo, jak jej babky poslouchaly.
„Liduš, vono už to svítí, podívej! Ale Rohane, správnej mlejnek má klapat, jako ten nahoře, slyšíš ho?“

Libor dobře věděl, že ten rezovatej mlejnek výše proti proudu, klape, že má posraný závažíčko co zvedá a nechá padat posranej čep. Zadíval se na hvězdu, to on si klidně může udělat pořádný kladivo, jako je na hamru, protože jeho Rudý mlýn utáhne víc než posranej mlejnek nahoře.
„To klidně udělám, ale až se mi bude chtít.“
„Nebo až nebudeš posranej? Ty si sem tu hvězdu měl vrátit, tobě říkal Generál, že jí to tu sluší víc než na lágru, jestli sis to nevymyslel.“
„Proč bych si to měl vymýšlet?“
„Protože kolem téhle hvězdy se vždycky vymýšlela lež a překrucovala historie, no řekni Liduš.“
„To se ví….., a Američané jich tam mají padesát!“
Libor se rozesmál, „jenomže ty jsou bílé, paní“.
„Aha, slyšíš to, Liduško? A co děda, vezme si tě?“
Libor se zadíval do koryta potoku, sedl si na zadek, mlčel.
„Starej Rohan má svoje mouchy viď? No nediv se, přišel o všechny.“
„O mě ne.“
„To se ví, že ne, já s ním promluvím…, hele, zrovna jde a vede si dámu.“

Libor se zadíval na lesní cestu, zašeptal, „ty vole, baba Koubová ze sociálky“.
„Tak abychom šly, co mladej Rohane? Děda má u Rudého mlejna rande, viď?“
„To je vizita ze sociálky.“
„Aha, Liduško, půjdeme, vezmeme to zadem, ale kolem toho radioaktivního vodojemu po špičkách.“
Libor zbystřil, na poslední chvíli položil babkám otázku, „jak to radioaktivní?“
„Dědy se zeptej, ten se s tím vytasil na schůzi.“

Koubová se snažila být na Libora milá, „tak ona to nebyla zvěst, takový mlýn, jako ruské kolo v Prátru, to si vymyslel sám? S tímhle kdybys vyrukoval před třiceti lety, jaké má tahle hvězda možnosti, to by se ta perestrojka přece jen rozběhla. A vono to i svítí, ty si šikovný kluk.“
Děda ani Libor její chválu nesdíleli, tušili, že baba nepřišla s metálem, jak se vzápětí potvrdilo.
„Tak tahle málem zmrzačila vaší starostku? Víte, já jsem tu,“ zadívala se na hvězdu, „ani ne tak na udání, jako na žádost, vaše starostka mě dnes požádala o schůzku. Jsem tu od toho, abych předcházela malérům.“
„Jakým malérům? Nic se přece nestalo, kluka chytli v hamru, my jsme se tam něco nalezli, já dovnitř lezl i na rande a s tím železem, to ještě není vyjasněné,“ ohradil se Rohan.
„Že kluk lítá po nocích a chodí, kam nemá, to je jiná kapitola, pane Rohane z čeho vůbec je ta hvězda?“

Libor vycítil, že přišel čas obhajoby, dříve než mu to baba osladí.
„Je lehká, z leteckého hliníku a dutá, i kdyby jí spadla na hlavu, nic by se nestalo.“
„To si nemyslím, podle toho jak paní starostka vypadala, musela to být pořádná rána. Kdyby neuskočila….“
„Počkat, počkat, tady mi něco nehraje, před čím neuskočila?“ vyzvídal překvapený děda.
„No řekni dědovi, co se stalo, Libore.“
„Ta hvězda spadla ze střechy obecňáku, když starostka práskla dveřma, ale to já nechtěl.“
Rohan spráskl ruce, „tak proto vona tě zmydlila a já myslel, že si jí šmíroval ve vodojemu“.
„Proč ve vodojemu, pane Rohane? O tom nic nevím.“
„Buďte ráda, paní,“ osopil se děda, „tak tahle potvora málem spadla na naši Janičku a ještě k tomu z úřední budovy?“ Rohan se zadíval do smrkových korun, najednou vyštěkl, „a co starostka, byla nesvá? Drbala se? Plácala mouchy jako jalovice na pastvě?“
„Já vám nerozumím, pane Rohane.“
„Ptám se, jestli se drbala na zápěstí, na předloktí, nebo pod krkem?“
„Tak…., říkala jsem si, že je asi v nějakém šoku, protože si pořád mnula tělo, jakoby jí byla zima.“
„Hovno zima, škrabala si mizernou lupenku! Promiňte, vím, že nevíte, o co jde.“
„To opravdu nevím, ani mě to nezajímá, jsem tu kvůli klukovi.“

Děda nasadil smířlivou, „já vím, jí vím, není svatej,“ vycítil, že tohle chce kafíčko, „pojďte, projednáme to u kávy, Kostariku, mám pro vás Kostariku.“
A děda Rohan jí opravdu měl, protože myslel na zadní kolečka, protože věděl, že tahle baba jezdí autem, se šňapsem by v případě průseru neuspěl.
„Času moc nemám, ale tu Kostariku si neodepřu. Ta hvězda coby mlýnek na potoce, je opravdu zvláštní a musí být zrovna rudá? Dejte jí nádech lesní patiny, ať ladí s kapradím nebo s fasádou támhle toho stavení, proč je tak křivé, propadá se?“
„Nepropadá, jenom jde ruku v ruce s touhle hvězdou.“
„Aha, tak z toho jsem nemoudrá.“
„Nevadí, všechno vám vysvětlím u kafíčka.“

A baba poslouchal dědu i Libora, jak našel hvězdu na Kolvínu, jak z vody tahal Generála, a ta hvězda že bude popohánět malej buchar tak jako je to na opravdovém hamru a tím bude tlouct ořechy a třeba to naučí i veverky co si pak sami rozbijí lískové i vlašské kradené ze zahrad, chacha!
„Tak to se na ty cvičené veverky přijedu ráda podívat. Ale je tu ještě jiná věc, ty tvoje noční výlety, říkají, pane Rohane, že necháte kluka toulat se po nocích.“
„Říkají, nebo říká? Paní starostka, že?“
„No, dejme tomu, paní starostka. Přece jsme mluvili, kdyby se něco stalo, jak postupují úředníci. Ještě vám přitíží.“
„Ale vy jste také úřednice.“
„Řekla bych, že řeholnice, denně v luftu za plat pokladní. Co kdyby se v noci v té kovárně klukovi něco stalo? Budete chodit k nepříjemnému výslechu. Nakonec si řeknete za dobrotu na žebrotu, ať se stát o něj postará, když je tak moudrej. A to by Libor nechtěl, viď? On ten stát v mnoha případech moudrý není.“
„A o kovárně vám také řekla starostka?“
„Řekla, pane Rohane. Ona má na vás nějak spadeno, že prý jí kluk hodil do nějaké zamořené vody, po vojácích víte, to?“ baba koulila očima z jednoho na druhého, „Nevíte?“
„Do zamořené vody? Čím, prosím vás?“
„To nevím, to neříkala.“
„Tak za prvé, spadla tam sama. Sama, slyšíte?“ zdůraznil Rohan, „a za druhé….“
Vyrušil jej venkovní zvonek.

Libor osiřel, sotva baba položila pár intimních otázek kolem soužití, do kuchyně vtrhl děda se starým hamerákem.
„Tak mu to řekni sám i tady před paní z úřadu, ať vidí, jak se starám!“
Hamerák pozdravil jak za stara, „ruku líbám, milostivá, já jen na skok, tady Liborovi jsem přišel poděkovat, podívej.“
Na stůl položil jakousi legitimaci, Libor se naklonil přes stůl, potichu četl, „Průkaz TP…., pro osobu se zdravotním postižením?“.

Příchozí nenapínal, „tohle jsme našli pod váhou naproti hamerské kobyle, jak si říkal, že si mu zrovna tam podrazil nohy, ten prevít tam opravdu byl. Náš místní invalida a pijan v jednom, toho pijana mu nevyčítám ani nemohu, ale že nám chodil krást do hamru železo, to mu spočítáme, stejně je to doživotní simulant. On se ten průkaz oficiálně nazývá „průkaz mimořádných výhod“, tak ho využíval i na hamru, když si tam po nocích chodil pro železo, aby jej vzápětí zkapalnil a podpořil to naše hospodářství, že? Kápl božskou. No, tak když budeš chtít zařádit si na hamru, přijď. Ale jenom když tam budeme, jasný? A tady máš podkovu pro štěstí, vod dědka Červeného.“
Rozzářený Rohan jej ani nevyprovodil, nalil si slivovičku, „tak jste to slyšela, paní? Všechno se vysvětlí, nakonec i to s tou naší bláznivou starostkou“.
Sociální baba polkla slinu, „kdybych tu nebyla autem, víte, s chutí bych si připila s vámi, pane Rohane, a buďte rád, že kluk je na vzduchu, když přijdu do rodiny cvaldů, co mají u počítače barel kokakoly, říkám si, tohle je bezbolestné mučení těla“.
„Ale je to bezpečné,“ namítl Rohan.
„Jak to? Obezita, cukrovka se vám zdají OK?“
„Ne, ale za to vás nezavřou, když mi kluk spadne hloupě ze stromu, nebo kdyby se na tom hamru porval se zlodějem, mám na krku hordu úředníků, že jsem ho spustil z očí. Tak co je lepší?“
„Vy jste přece stará škola, vám to nemusím říkat, pane Rohane.“
„To se ví, že jsem. Projdete celým Dobřívem a neuvidíte běžet jediné dítě. To za nás se to hemžilo, jako kdyby hořelo v mraveništi. My byly furt ve střehu, furt něco rozděláno, připraveni na boj s husity, indiány, bandity i fašisty. Kuše, luky, kolty, samopaly, kombinačky a míč!“

Rohan juknul na Libora, jemuž zářily oči, a to nebylo dobré, vždyť klukovi dával návod na lumpárny, proto obrátil, „ale to už je zaplať pánubohu pryč. Dneska ty telefony, to je vymoženost, panečku, vždyť oni se tam dočtou všeho, oni se tam dozvědí, jestli teď zrovna má Brožová holé nohy, nebo podvazky a na co zrovna teď berou kapři na Hamerském rybníce jo a koho si zrovna teď vaří kanibalové na Zélandu“.

Podíval se na Libora, kluk naslouchal se zaujetím. Rohan rozšířil taktiku, „já s tím umět jako oni, nehnu se od toho. Jenomže ten náš Libor mi toho moc nenaučí, viď?“.
„Buďte rád, že má pohyb, pane Rohane.“

Zase to podojila, baba, pomyslel si, napřed mi straší, co všechno se může stát, když kluka nechám lítat bez dozoru a pak si řekne tohle.
„Koupím nový počítač, už jsem se rozhodl.“
Libor se podivil, „dědo, ale ten starej přece stačí, jen ho dát do kupy“.
„Žádný takový, ať to pořádně funguje,“ namítl Rohan.
„Pane Rohane, já vám toho kluka závidím, tu skromnost, víte? A šetrnost.“
Rohan už nevěděl co plácnout, aby ho baba podpořila a kluka popíchla, že taky má dřepět doma a nemyslel na rošťárny. Nahodil další návnadu, „slyšel jsem, že se na počítači dá hrát i mariášek, se soupeři co jsou, až bůh ví kde, to bych vůbec nemusel do začouzené hospody, Libore, to mi naučíš, viď?“

„Ale pane Rohane,“ namítala bába, to by vás bavilo? V hospodě u toho máte srandu mezi kamarády, o to byste přišel.“
Babizno jedna, pomyslel si Rohan, to nemůžeš stát při mně?
„Já bych ty jejich keci oželel, ušetřil bych na pivu i kartách.“
„Ale dědo, i na síti se hraje o peníze.“
„Ježíšikriste, tak bych se holt koukal na nahý ženský! Každej dobřívskej dědek už má s babkou počítač a co všechno ví! A co vím já? Prd, protože než to ke mně dojde, tak už to není!“
„A není vám takhle lépe, pane Rohane? Donese se k vám jen to důležité, co neokorá.“
Babo mizerná, jdi už domů, zkazíš mi kluka, točilo se mu hlavou, „vy si snad myslíte, že my jsme jako děti neměly domácí zábavu? Tse, každý měl album známek, obaly od žvýkaček, civěly jsme do toho celé dny“.
Libor se najednou omluvil, „dědo, já už musím ven, na něco jsem zapomněl“.
„Běž, aby tě něco neuteklo, běda, jestli tě zase přivedou.“
„Tak to slyšíte? Co myslíte, že asi bude dělat?“ děsil se děda.
„Nemám tušení, pane Rohane.“
„Já také ne, ale kdyby dřepěl vedle u počítače, měl bych klid, víte?“

Za čtvrt hodiny už si to Libor mašíroval s nafouklým dvoukolákem směrem na Kolvín. To děda Rohan ještě hostil babu ze sociálky, to ještě vzpomínali, jaké to bylo za jejich mladých let, když je rodiče vypustili, nemajíce strach z únosu, z prodeje za hranice, že nebude na tučné výkupné, že je smete ten fracek v Audině, co po obci jezdí stovkou. Libor byl ještě daleko v lesích, když se po slivovičce dědovi úřednice nezdála tak babovitá, vždyť by si ještě s chutí sáhl. Vyprovázel jí jak komtesu. Téměř za tmy vracející se Libor měl štěstí, že dopitá láhvinka uložila dědovo tělo do pohodlného křesílka, v němž přemýšlejíc o ženských vnadách, tvrdě usnul.
„Kdypak ses vrátil, ty experte? A co ten kamínek na dveřích vodojemu, chodí tam nebo ne?“ vyzvídal Rohan, když se Libor vyloupl z pokojíku, „copak, jsi nějakej bolavej, neporval ses?“.
„Ne dědo, ale budeš čubrnět, až tě něco ukážu.“
„A co ten kamínek, ještě si mi neodpověděl.“
„Včera nevím, ale předvčírem tam byl, nechodí tam.“

Tohle byla zpráva, která Rohana zajímala, nechodí tam, copak má asi na sobě naše Janička? Krátké rukávky nebo pletený pulovr? Měl největší šanci, zjistit stav jejího tělíčka, ověřit si, zda se jeho teorie o vodě zahánějící lupenku prokáže či ne. Překonal bázeň z pomsty za Libora a vyrazil na obecní úřad. Sekretářka paní Blovská jej nechtěla uvézt, „dneska není úřední den, pane Rohane“.

„Já přišel neúředně, s občanskou pomocí, víte? Ta se neodmítá.“
„Janičce dneska není dobře, pane Rohane, tak přijďte jindy, máte času dost.“
„A co když jí bude i zejtra blbě? Nebo si tu pomoc rozmyslím?“
„Pane Rohane, mně do toho nic není, ale co udělal ten váš kluk….“
„Vod toho jí špatně není,“ Rohan dvakrát klepl na dubové dveře, nečekal na vyzvání, jelikož měl sekretářku v patách.“

Starostka seděla za stolem v nějakém roláku, na tváři přiložený kapesník, zbytek obličeje růžový jak nedozrálý meloun, zatvářila se zle, „co vy tady, jdete orodovat? Pozdě!“.
Rohan něžně vytlačil sekretářku a zavřel křídlo dveří, „nejdu orodovat, je to blbec, to já vím, ale sociálku si posílat nemusela, Janičko, ale nevadí, už jsem to vyřídil“.
„A co, půjde zpátky do děcáku, nebo si ho snad chcete nechat, vždyť to bude postrach Dobříva?“
„To ještě nevím a ty nepřeháněj. Já tě chci nabídnout pomoc s těmi pivními slavnostmi,“ plnil svůj plán Rohan a natahoval to, pozoroval, jak Janička maskovala drbání, dýchala jak do schodů, nehty zarývala do svetříku na pažích, pak prsty mžikem zalétly pod rolák na krku, drb, drb, hned zmizely pod stolem, aby škrábaly za koleny. Má ji jako prase, pomyslel si Rohan, nad mizernou lupenkou. Dnes se mu ovšem nezdála mizerná, i když nesl v sobě lítost nad mladou holkou.
„A co byste jako chtěl dělat? Všechno si zajistí stánkaři! Bože, dneska je takovej divnej vzduch,“ najednou si přiložila dlaně na tváře, jezdila jimi, jakoby válela ovocné knedlíky, „tak už jděte, já si to všechno promyslím.“

Rohan se nemohl na její trápení vynadívat, stál jak dřevěné stavidlo. Starostka vyštěkla, „tak co? Jděte už, dám vám vědět!“.
Vstala, Rohan viděl dlouhé plandající kalhoty, tatam byla sukénka vysoko nad kolena. Zadívala se krátce z okna. Otočila se, „jak jste to myslel s tím vodojemem?“.
„Co jako myslíš, Janičko?“
„Však vy víte! Sám jste lidem říkal, aby se mu vyhýbali, že je tam nějaké svinstvo.“
Rohan byl najednou jak car, co z koně obhlíží bitvou poraněnou zem, v níž chlácholil raněné.
„Říkal, ale není to tak.“
Vytřeštila oči, „co není tak?“
„Tak jak jsem to říkal.“
„Vy…,“ nevědomky se drbala na zápěstí, jednou rukou, druhou, jako kdyby si zahřívala zkřehlé ruce, „vy jste si to vymyslel?“
„Dá se to tak říct, Janičko.“
„Cože? Víte, že tohle je poplašná zpráva?“
„Jo, ale jen kvůli tobě.“
„Proč asi zrovna kvůli mně?“
„Však ty dobře víš, Janičko.“

Opět se zadívala z okna, podrbala si šíji, „vy mi chcete říct, že to víte?“.
„Samozřejmě, že vím, proč si tam chodila.“
„Tak proč jste tedy říkal, že je tam svinstvo? Abyste mi ublížil? Víte, co je tohle za trápení?“ nákrčník roláku stáhla až k ňadrům, jakby jej chtěla roztrhnout, „podívejte, jako bych spadla po hubě do kopřiv!“
„Myslel jsem, aby tě tam lidi nelezli a nechtěli vodojem zpátky na pitnou.“
Pustila napnutý rolák, jenž se hned tak na původní místo nevrátil, „tak vy jste to všechno věděl?“. Posadila se, „já měla nervy nadranc, že jsem se tam cachtala v nějaké atomové vodě po Rusácích. Už jsem tam dlouho nebyla, lupenka se mi vrátila jak jarní vlaštovky, já vás zastřelím, pane Rohane. To ale znamená, že se tam můžu zase cachtat? Vono to opravdu pomáhá, alespoň na nějakou dobu. Ale ten váš prevít, když mi tam shodil, to jste přece ještě nic nevěděli.“
„Nevěděli, to až potom, když si tam plavala.“

„Pane Rohane? Vy mi snad chcete říct, že jste to byli vy tam nahoře? To mě ten váš nezletilec z děcáku šmíroval a vy snad s ním?!“
„Už to máš přece zacpané, tak neječ.“
Uklidnila se, dlouho civěla do stolu a třela si paže, než vynesla verdikt: „tak jo, máte na tom zásluhu, ale tomu vašemu Priznicovi děkovat nebudu, když mi šmíroval. A hlavně, hlavně si nechte všechno pro sebe, to snad chápete,“ zadívala se na dubové dveře, „doufám, že uši za dubem nejsou na příjmu“.

Rohan vypochodoval z úřadu jak z vítězného tažení. Doma jej ale čekalo překvapení. Liborovi ani nestačil sdělit slib mlčení, jenž dal starostce, poněvadž kluk jej vehementně táhl do kůlny.
„Dědo, podívej,“ rozjařené Liborovy oči směřovaly na dvoukolák zaparkovaný v kůlně a zakrytý starou přikrývkou, „čubrň.“
Přikrývku stáhl jak maskovací plachtu, „tu jsem přitáhl až z Kolvína“.
Rohan protočil panenky, jednou rukou se chytil futer, druhou za tvář, protože rachejtle co ležela dvěma zadními křidélky na korbě dvoukoláku a jejíž špic o půl metru přesahovala rantl korby, čímž byla v úhlu zrovna jak připravená na mobilní odpalovací rampě k odstřelu, vzala dědovi řeč. Vydýchával.

„Víš vůbec, co jsi to sem přitách? Co vás v tom děcáku učili, ty moulo? Víš, že tohle by vyhodilo do povětří pět baráků? Proboha, neviděl tě někdo?“
Zklamaný hoch odpověděl, „ne, však vidíš, že jsem to přikryl“.
„Přikryl, přikryl, ty myslíš, že by to pod tou dekou nebouchlo? Víš vůbec co je v tomhle za sílu? Že by to roztrhalo na cucky tři sta lidí? Neříkej, že se tohle válelo jen tak někde u cesty.“
„Ne.“
„Ne, ne…,“ poškleboval se děda, „nepleteš si náhodou Kolvín s dopadovou plochou Brda?“
„Dědo, to přece vím, že tam se nesmí a je to daleko.“
„Tak tímhle sis podepsal ortel, na tohle už nemám nervy. Nemáš náhodou po kapsách granáty, aby nám napařili neoprávněné vyzbrojení? Za to se pár let sedí, víš? V kriminále, víš?“
„Dědo, já myslel, že bychom to dali k tomu pomníčku Generálovi, tam u Rudého mlýna, na výzdobu, víš? Někdo už tam přivezl žulový kámen.“

Děda se chytl za čelo, „prokristapána, na pomník položit nevybuchlou rachejtli, to by byla úcta hrdinovi, ten by tě poděkoval, moulo“.
Děda se posadil před kůlnu, „co teď s tím? Přece to nepovezeme zpátky, víš vůbec, že když tohle najdeš, musíš volat pyrotechniky? Víš kdo je to pyrotechnik? Ten se sakra vyzná ve zbraních. A taky riskuje život, aby to nevybuchlo někomu pod zadkem. Neříkej mi, že tohle bylo jen tak někde v mlází, na Kolvíně to všude prohlíželi.“
„Bylo to v díře pod jehličím.“
„Jo a tys to táhl jako pytel brambor, viď?“
„Dědo, tak zavoláme ty pyrotechniky.“
„Jo a jakpak jim asi vysvětlíš, že to máme zrovna v kůlně?“
„Tak já to někam vyvezu.“
„Nikam nic nepovezeš, jasný? Půjdeš zpátky do děcáku, ještě si rozmyslím kdy.“

Libor ani nedutal, sedl si vedle dědy a civěl na mravenčí cestičku v trávě.
Přes branku viděli, jak po cestě k závoře pelášila s taškou v ruce starostka Janička Kotrbová.
„Alespoň něco se tě povedlo, Priznici,“ utrousil děda a zvedl pocuchané tělo.
Dědovy představy, byly docela jinde, než Liborovy. Kluk viděl rachejtli nad žulovým pomníčkem posledního dobřívského hrdiny od Dukly, postavenou při kamenu jak na odpalovací rampě Vostok na Bajkonuru, děda si však zoufal: „tohle kdyby řachlo, a přežili bychom, pojišťovna by mi nedala ani vindru, mohl bych jít rovnou s Liborem do děcáku. Proboha, co s tím krámem mám dělat? Když to v noci někam odvezu, budu mít výčitky, že to najde stejnej moula jako Libor, co to přiveze mámě. A kdyby mi náhodou chytli, to by bylo pěkné slávy v Dobřívu“.
Z mizerných myšlenek jej vytrhl zvonek. Z okna jukl na branku, „proboha Koubová, co zas?“.
„Dobrý den, pane Rohane, já jsem tu na oplátku, pokud tedy mohu, dnes bych vás ráda pozvala na kolumbijskou, z hor, víte?“
„A kde máte auto?“ podivil se Rohan.
„Mladí mě svezli, jedou na otočku do Berouna, naberou mi zpátky, stejně bych ráda něco projednala s Liborem.“
Toho vám asi brzo naložím, pomyslel si děda. Nálada nebyla bůhví jaká, rachejtle jej strašila jak velká voda pod okny.
„No tak pojďte, když máte tu Kolumbii,“ uvedl babu do kuchyně, posaďte se, zapnu rychlovarnou.
„Děkuji, víte, já jsem hodně přemýšlela.“
„A to já taky, ale neříkejte, že o nás dvou?“ zavtipkoval Rohan.
„Jste kousek vedle, o vás dvou, prosím, o vás a Liborovi, vy jste takový staromilec a kluka byste nejraději přivázal k telefonu, není to divné? Vždyť byste mohl být šťastným dědou i přes to, co se vám přihodilo, přece se s Liborem vracíte do krásných časů, na které jsme včera vzpomínali, tak proč jich nevyužít?“

„A jé je, vy zase chcete, abych vám udělal radost z vykonané práce, mít takovýho kluka, milá paní, je větší riziko, než když jsme kradli pšenici v jezedé, víte?“
„Ale, ale, buďte rád, že je na vzduchu a není obézní.“
„Radši bych měl cvaldu u počítače, paní.“
„Pane Rohane, včera jste básnil, jak jste jako děti lítaly, samá skopičina a dneska je to špatně? Nedělala to ta slivovice?“
„Ha, vy dneska neřídíte, naliju vám, uvidíme, jak budete vychvalovat skopičiny.“
Nalil si i Rohan, potřeboval to, potřeboval zapudit představy, „co kdyby!“. Co kdyby to v kůlně bouchlo! Po první slivovici hnal ujistit se, kde je Libor. Kluk v pokojíku tahal z bedny starý počítač, oddychl si. Koubová se rozpovídala, kafíčko a slivovička jí šly k duhu.

„Nemyslete si, pane Rohane, že my jsme s lumpárnami byli pozadu, i když jsem byla městská, tenkrát byly vnitrobloky plné dětí, neumíte si představit, co všechno jsme na městských dvorech prožívaly, od hrátek na milence, přes všechny možné sporty až po vrahouny a basmany. Nikdo si nedovolil, neumět kotrmelec nebo stojku, na klepadlech koberců, jsme cvičily gymnastické sestavy, ale také jsem jednou zapálila sklep, sběr, co si tam střádali pionýři, víte? Ještě že vedle byl hydrant. Jednou také kluci hodili otevřeným oknem školníkovy do bytu zapálený dymogam, pamatujete na něj? Hubič hmyzu, čoudil a smrděl jak vojenská dýmovnice, za tři kačky deset tablet velkých jako pětikoruna, umíte si představit mít tohle zapálené svinstvo v bytě? V tom bylo ještě DDT. Školník to vyřídil na místě, bolelo to, ale ve škole se to nikdo nedozvěděl. Takovým lidem všechna čest!“

Rohan se ujistil, jestli kluk neposlouchá za dveřmi, to by ještě chybělo, aby sociální pracovnice šla takovýmto příkladem. Byl zabrán do počítače. Rohan pookřál, nalil třetí skleničku, nakrájel špek od dobřívského udiče.
„Tenkrát se všechno vyřizovalo na místě, paní, bez právníků a policajtů, jenom do toho socialistického majetku nebylo radno strkat pracky, za to byly flastry jako za mord, ale tu pšenici z jézedé nebo šroubky z fabriky to si nikdo ujít nenechal. To my zase provokovali vojáky, jednou jsme vojáčkovi na bráně ukradli světlice, pistoli na světlice nikdo neměl, rozebrali jsme to a střeva zapálili, to byly panečku rudé ohýnky!“ Rohan se zarazil, podíval se na dveře pokojíku, raději změnil téma. Jenomže babě se tohle vzpomínání náramně líbilo, „to my zase chodili na sportovní střelnici, sbírat vystřelené patronky, kluci je plnili ostrouhanými hlavičky ze sirek a pak je dávali na koleje pod tramvaj, to byla radost, když to prásklo!“
Dveře pokojíku otevřel Libor, pozdravil, „dědo, už to funguje, ještě by to chtělo wifinu, abys mohl na internet.“
„Já? Snad ty ne?“

Libor si povzdechl, „přece jsi chtěl koukat na zprávičky a hrát ten mariáš. Dědo, já teď musím někam běžet, nezlob se.“
„Nikam nepůjdeš, dej to pořádně dohromady, ať vidím, jestli je to k něčemu, nebo jestli koupím novej!“
„Ale já…..“
„Nechci nic slyšet, máš zaracha!“ roznítil se děda.
Libor zacouval, zpátky do pokojíku.
„Teda pane Rohane, já vás nepoznávám, jiní rodiče děti od počítače vyhánějí a vy kluka zaháníte.“
„Já nejsem rodič, kór takového mouly.“
„Ale jste,“ smála se baba, „udělejte mi tu radost, ať si udělám zase jeden křížek, že za mnou nezůstal sirotek“.
„Tím byste ho udělala akorát mně…, nad rakví, víte?“
„Ale, ale, tím klukem omládnete, uvidíte, ještě se za vámi lecjaká otočí.“
„Jo, možná tak nějaká četnice, nebo přísedící vod okresního soudu, ale otočí se soucitně a s politováním.“
„Přeháníte, ani ta starostka to tak nemyslela, před hodinkou mně volala, abych na to zapomněla, tak vidíte, jak to zvládáte a kluk také.“
Rohan rozehřál svůj i báby krk slivovicí.
„Zvládám? Tak se pojďte podívat, jak to tu spolu zvládáme, vy chytrá.“

Před kůlnou se postavil do pozoru jako voják, „pozor muniční sklad, vážená, nedupat, nekouřit!“ otevřel dveře kůlny, kára i s rachejtlí byla pryč. „Ježíšikriste, co zas je tohle? Libore!“ zařval do okna pokojíku. Bylo pootevřené, pod rukama dědy se rozlétlo, „Libore! Kde je ten vůl? Nebude daleko, pojďte honem!“
Nezavřel dům, s babou v patách vyběhl na ulici k závoře. Rozhlédl se, přece před chvíli spolu ještě mluvili, nebude daleko. Baba najednou ukázala prstem do pole za cestou, „támhle asi něco táhne, podívejte“.

Děda zamžoural, „jo, táhne i s odpalovací rampou!“.
Báby už si nevšímal, na stará kolena vyběhl jak vlk. Pole pšenice bylo již po sklizni, stojatá sláma chřoupala pod nohama. Dobíhal, zrovna když Libor popadl rachejtli a s vypětím sil ji položil do hromádky slámy nahromaděné na strništi.
„Ty moulo, mazej vod toho!“ zařval dobíhající děda, co nemohl popadnout dech, „mazej domů i s tou károu!“

Za zády dědy doběhla baba. „Co se tu stalo, pane rohane?“
„Vy to nevidíte? Nevybuchlá rachejtle z Kolvína, ze staré vojenské střelnice, včera mi jí přivezl domů, jako kdyby si přivedl pejska, kam se hrabou ty vaše patrůnky se sírou!“
Baba vytřeštila oči, schovávala se za dědovými zády, „to jako je vážně ostré?“.
„Jo, ostřejší než čili papričky z celého světa, tohle by zlikvidovalo pět baráků, víte? A co ty stojíš, upaluj domů ty pyrotechniku!“
Bába pomalu couvala, najednou vykřikla, „pane Rohane a nejsou tu náhodou nějaké manévry? Podívejte!“. Ukázala do dálky na přijíždějící vojenské vozidlo. Děda viděl, že tohle není ledajaký vůz, v brdských lesích už se s podobným potkal, to se ještě leckde sanovalo.
„Ježíšikriste, to bude vostuda, to je tvoje práce? Tys je volal?!“ houkl na Libora, jenž se zasekl opodál.

Dědovi neodpověděl, ten už jej stejně nevnímal, neboť velká skříňová vojenská Tatra již byla na doslech. Obrátil se na babu, „tak a teď, vážená, dáte mi doporučení k osvojení? Nemyslím pro úřady, ale pro mě osobně? A trváte ještě na tom, že uklidit haranty k počítači není správná cesta?“.
Hryzala si nehty, ani nedutala. Tatra zastavila jen pár metrů od místa činu. Dva vystoupivší vojáci se podivili, „tak ta je teda zachovalá přímo napulírovaná“. „A uložená do postele, jen jí přikrýt, tak kde ho máme nezbedníka?“ „Jardo, nech to bejt, přece jsme slíbili….“ „To je váš kluk?“
Děda vystrašený s ostudy odpověděl, „je, ale…“.
„Nic nevysvětlujte, kluka si odveďte a buďte rád, že z nás vymámil vojenský slib mlčenlivosti. Jo a pořádně jej poučte, co jsou to zbraně, tady se mu to bude vždycky hodit.“
Děda poděkoval, s úlevou se otočil na babu, „i vy mi dáte slib mlčenlivosti?“.
„Dám pod podmínkou, že kluka nebudete zavírat u počítače.“
„Vy jste nenapravitelná, co vy pro ten svůj dobrý pocit z vykonané práce neuděláte?“

Před domem čekalo ještě jedno překvapení. S bedýnkou v ruce oťapávala před brankou starostka. „Doufám, že ta nic neví,“ povzdechl si děda. Libora, jenž jel s prázdnou napřed, oslovila, „s károu na to nemusíš, tolik tě toho zase nenesu, přinesla jsem tě nějaké pěkné kaktusy, aby děda koukal, co máš. Víš, ta hvězda, možná by to jako vtip bylo dobré, takovou jen tak někde nemají, byla smůla, že spadla, zrovna když jsem lezla, schválně si to neudělal, to vím, kdybys chtěl, po prázdninách bys měl ve škole místo“.
Rohan s babou dorazili, když Libor ukládal bedýnku do káry.
„Ááá, naše spravedlivá starostka, copak si nám přinesla, Janičko?“ děda se podíval do káry, „kaktusy a ne ledajaké,“ viděl jak Liborovi září oči. Kluk vyzdvihl bedýnku, „dědo, ty jsou, kam se hrabou ta tvoje košťata, podívej, tenhle je jak ta hvězda u potoka“. Libor vrátil bedýnku do káry a pohladil krásně rostlou myriostigmu.
„A počkej ta vůně, až vykvete,“ přidala si starostka.
„Dědo, uděláš mi místo ve skleníku,“ poručil Libor.
„No tak když jsou tady od Janičky, to asi budu muset, alespoň se ty mé rejžáky konečně dočkají širého nebe.“

Nezůstalo jen u kaktusů od Janičky, Libor potřeboval do své nové sbírky ještě myriostigmu nudální tu zelenou a pak ještě čtyřcípou a potkal se i se třemi žebry, když s dědou objížděli sbírky rokycanských kaktusářů, jimž děda vykládal, jak musela přijít ženská, aby to Libora chytlo. Tajemství vodojemu však děda nikdy nevyzradil. Ani Janička ani Rohan se nikdy nepídili, co za vodu vlastně vodojem ukrývá. Aby tu mizernou lupenku držela zkrátka, Janička tam docházela jak do tajných lázní, a děda občas přikrmil dobřívské občany, že není radno se tam ochomýtat. Libor jako čerstvý kaktusář nastoupil do dobřívské školy, protože děda Rohan dostal od báby Koubové to nejlepší doporučení k osvojení, avšak pod nepsanou podmínkou, že kluka nebude přivazovat k těm elektronickým bedýnkám.