Amélie

Jednou jsem přeřízl malý semenáček. Byl jako hvězdička, co vychází v obou polovinách jablka. Když jsem přeřízl větší, byl jako hvězda šerifská. Kdybych přeřízl tenhle, byl by zajisté jako hvězda betlémská.

Od samého počátku kaktusaření mám slabost pro „biskupskou čepičku“. Myriostigma je prostě jiná, nestojí o trny, jenom by jí hyzdily. Nemít ve sbírce čepičku svatých je velký kaktusářský hřích. A co teprve když je širší než vyšší a k tomu bílá jako mléko z kokosu?!  Ale ta, co by byla hvězdou mé sbírky, široká jako voňavá bábovka pod vrstvou cukru, na tu jsem čekal dlouho, ta mi stála pěkný kus života. Slídil jsem po ní, kde se dalo. Ano, v každé sbírce bych nějakou tu čepici vyprosil, jenomže která z nich by na hlavě seděla zrovna jako panu biskupu? S bídou by ty věchýtky překryly svaté kolečko. Až jednou po dlouhé cestě slídění jsem v Dominikánské ulici, kde jsou vysoké činžovní domy, do jejichž prvních pater, slunce posvítí až v poledne, jednu objevil. Jakoby jí biskup právě sundal z hlavy, odložil na římsu, zasedl k honosné tabuli a pro samé přežrání a těžké trávení na svátost čepice zapomněl. Seděla běloučká za nízkou zahrádkou mezi černě ježatými lobiviemi. Vůbec k ní nepasovaly. Aby se strachovala, že jí ti bezvěrci roztrhají a sežerou. 

V okně nebyla záclona, přestával jsem věřit, že kaktusy jsou pravé. Udělali umělého grusona, proč ne lobivku či myriostigmu? Když po měsíci obě lobivie vykvetly bílými dlouhány, uvěřil jsem, že jsou pravé. A když v srpnovém horku vykvetla čepice, zlomila mně a začal jsem se pídit, kdo že ji tam odložil? Že by nějakej svatej z nedaleké katedrály Svatého Bartoloměje, či od Františkánů? Okno bez záclony šedlo, nikdo nikdy nevětral, když se ani po setmění nerozsvítilo, bláznil jsem po ní víc a víc. Kdo že jí nechal bez povšimnutí, beze střechy nad hlavou v mizerném ovzduší hluboké ulice? A když přišly podzimní mlhy, když z okapových rour kapalo jako ze starých kohoutků, když lupení ze stromů přilnulo k chodníku jako z huby žvejkačky, na onoho barbara jsem dostal vztek. Přišel první ranní mrazík. Se štosem reklamních letáčků posbíraných v otevřených sousedních vchodech jsem nenápadně oťapával, dokud někdo neodemkl. Dočkal jsem se, praštil jsem s tou hloupostí pod schránky a vyběhl do prvního před fládrované oprýskané dveře. Štítek na dveřích byl bezejmenný. Nad štítkem zašlá mosazná čtyřka. To je mi nájemník. Vůbec se nedivím, že nechá tu krasotinku umrznout. No co, řeknu mu, ať jí uklidí, nebo mi jí prodá.

Zazvonil jsem. Bez odezvy bez signálu, ticho. Zaklepal jsem. Znovu. Takhle dutě to vždycky znělo v našem bytě, když jsme malovali a všechno bylo vystěhované do jedné místnosti. Klep, klep, uslyšel jsem echo z holých stěn. Byt je prázdný, usoudil jsem a zalomcoval dveřmi. Jakou ty měly vůli, kdybych se opřel, neodolaly by. Zbývalo jediné vysvětlení. Kaktusy zapomněl bývalý nájemník. Jak málo by stačilo, vyrazit dveře, proběhnout prázdným bytem, otevřít okno, strčit svatou čepičku do igelitky a pelášit ven. Teprve teď jsem si povšiml starobylé chodby. Na stěnách váleček ratolestí, tlustá linka, zábradlí kované a to masivní, dovnitř prolamované dubové madlo, co to muselo leštit dětských zadků. U vchodu mě napadlo otevřít elektrickou rozvodnici. Ve starších barácích jsou elektroměry se jménem. Přiložil jsem na sebe dva patentní klíče a otevřel čtyřhranný otvor rozvodné skříně. Osm okýnek ve výšce očí a osm číselníků elektroměrů. Pod každým číslo bytu, jméno nájemníka. Všechny kromě čtyřky se pomalu otáčely. Mohla to být náhoda, ale téměř s jistotou, že byt je prázdný, jsem vyšel do ulice. Počasí se horšilo, předvídané mrazy mě nenechaly v klidu. Svou sbírku jsem měl dávno v suchém sklepě. Myslel jsem jen na čepičku. Jak je jí v té chladné městské mlze? Věčně provlhlá ztrácela bílou barvu. Zašel jsem za šikovným kamarádem, prosit o radu.
„Když budeš mít štěstí, tak se tě to povede.“

Vzdělán kasařskými radami a vybaven speciálním nářadím jsem se ve správný čas nechal dobrovolně zavřít na chodbě činžovního domu v Dominikánské ulici. Ten správný čas jsem odvodil z televizního programu. V neděli bude premiéra českého filmu a na Nově americký horor. Blbci se budou dívat na Novu, chytří na ČT a já budu mít svůj klid. V půli pořadů jsem starou chodbou bez oken, vystoupal ze sklepa do prvního, poslepu a podle instrukcí povolil šroubky hliníkového štítku s koulí. Srdce mi bušilo, ale hrůzný zvuk z televize ze sousedních dveří uklidňoval, nejspíš řev roztékající se americké hororové mumie, vod toho čumák nikdo neodvrátí. Štítek jsem odklonil a podstrčil vypilovaný klíč ze slabého plechu. Chvíli to trvalo, než jsem jej nasadil na čtyřhran pod štítkem. Potom jsem jím otočil a dveře jsem se škrábáním kovotěsu otevřel. Dutý zvuk prázdné místnosti mne dodával odvahu. Opatrně jsem zavřel. Věděl jsem, že to správné okno je až ve druhé místnosti, ale raději jsem se ujistil, že římsa prvého okna je prázdná. Když jsem přecházel do vedlejšího pokoje, zakopl jsem o hromadu hadrů. Zadupal jsem o dřevěnou podlahu. Otevřenými dveřmi jsem prošel do pokoje. Proti oknu mě oslnila bílá stěna, na kterou přes okenní otvor dopadalo světlo lucerny. Jako někde v kině, když promítačkou osvítí bílé plátno, na jehož spodku jako obrysy hlav dobře rostlých diváků, zely obrysy ježatých lobívií svírajících svatou čepici.

Otočil jsem se k oknu s lucernou. Chtěje je otevřít jsem se naposledy rozhlédl po místnosti. Vedle dveří byla skříň, mezi tou a oknem postel s peřinou. Ustoupil jsem na levou stranu z dosahu světla ulice a pomalu, s přetěžkým dechem jsem se rozkoukal. Na posteli ležela mumie. Ženská! Rozprostřené šedé vlasy, valná část vysela dolů jako svatební závoj ušmudlané společensky unavené nevěsty. Proboha, takové scvrklé stvoření. Chtěl jsem vzít nohy na ramena. Nakonec, osvícený lucernou, abych tuplem prozradil svou identitu, jsem přistoupil k posteli. Ve scvrklém obličeji s odhrnutým svatebním závojem jsem uviděl oživlé oči. Jako by se na mě dívalo vystrašené mládě lemura. Peřina se pohnula a třesoucí kostnatá ruka mě podávala malou peněženku. Jako by mne ta mumie lákala, vzpomněl jsem si na hrůzný zvuk ze sousedních dveří. Bylo mě na zvracení, ale dovtípil jsem se, že tahle mumie mne nelákala, svůj život si chtěla vykoupit úsporami! Chudinka! Přesto že mne velelo „zdrhej, ty pitomče“, zůstal jsem. Něžně jsem se dotkl mrazivé pěstičky s peněženkou a mírně tlačil zpět. Zajela pod peřinu jako do přehrávače. Vystrašené lemuří oči se nepohnuly. Nevím, jestli to ode mne byla vychytralost či nějaký neznámý cit, pozdravil jsem.

„Jsem ze sociálky, paní, poslali mne k vám.“
Rozklepala bradu, pootevřela ústa, byla prázdná jako ta sousední cimra. Bezzubá dutina promluvila slabím hláskem.
„Ne…, do eldéenky ne. Tam…zůstal můj Jaroušek. Vnučka se o mě dobře stará.“
Takovéhle vnučky bych se nechtěl dožít, pomyslel jsem si. Hodně jsem zakřičel „zítra odpoledne k vám přijdu a něco vám přinesu!“.

Pohladil jsem propadlou, hrbolatou tvář a vyšel na chodbu. Tys tomu dal ty pitomečku. A svatá čepice? Na tu jsem si vzpomněl až na ulici. Podíval jsem se do okna.
„Do zítra ještě vydržíš ty čepice svatých mužů.“

Sám jsem si připadal jako svatý muž, jako otec Scholastik či svatý Jan Nepomucký. Usínal jsem a na černém stropě se díval do vystrašených lemuřích očí. Vždyť jsem se vlastně vloupal do cizího bytu a k smrti vystrašil neduživou bábu. Sežrala mojí lež? Nezavolala policii? Neměl jsem zavolat záchranku, nechat byt otevřený a upalovat? Chudáček, skončila by v eldéence, to bych byl srab. Usínal jsem rušen tichou mumií v ušmudlaném svatebním závoji.

Pro pracovní vytížení jsem všechno hodil za hlavu a po práci šel rovnou na decinku. U Uchavce měli tak výbornej tramínek. Když jsem nasál tu ovocnou vůni, na mysl se vrátila včerejší zmařená akce a po druhé decince jsem na hlavě ucítil svatou čepici. Nakoupil jsem dětské konzervy, rajčata a trochu šunky. Vchod do domu byl otevřený, zřejmě pro řemeslníky. Vyběhl jsem do prvního a zabouchal. Sotva jsem vydýchal, dveře se pomalu otevřely. Za nimi nestála mumie, nýbrž vážená paní mumie. Kdo si potrpí na názvosloví, tak mumie velkooká. Oči vyskládané z barevných těsnících kroužků do vodovodních kohoutků a snad i trochu líčení. Byla to paní kostřička. Zřejmě seděla na židličce u dveří, kde držela pohotovost. Od kdy nevím, řekl jsem, že se stavím odpoledne. Kostnaté boky maskovaly domácí kalhoty. Ušmudlaný svatební závoj stočený v drdol a bílá košilka zdůraznily snědou kůži, ne toliko mrtvolnou, jako se zdálo při světle lucerny. Vyzvala mě dál. S chutí jsem vyrazil za čepičkou. U okna jsem se otočil. Prázdno jako bych v bytě byl sám. Vrátil jsem se do sousední cimry. S jistou prodlevou, opírajíc se o zeď, snažila se dohnat „pracovníka sociální péče.“ Usmála se „zítra přijde vnučka a trochu mě zase posilní“.

Pochyboval jsem. Pomohl jsem jí usadit se na postel a zeptal se na lžičku a talířek. Poslala mě do kuchyně. Usmál jsem se tomuto pojetí kuchyně, co mělo z kuchyně jen stůl dvě židle a nebýt dvoudílné skřínky se dřezem, nic jiného. Když jsem kostřičku nakrmil, podíval jsem se z okna.

„Paní, venku vám ty kaktusy pomrznou. Já vám je raději uklidím.“
„Ty jsou vnučky, víte? Ona dříve kaktusy pěstovala, teď se chytila drnkání a nemá na nic čas“ šibalsky přimhouřila oči „ale na mě si čas udělá. Ona je hodná“.

Když viděla, jak si prohlížím čepičku svatých, jak jí zbožně otáčím, rozkývala nohy, co vysely z postele jako prázdné nohavice „vemte si ho, když se vám tak líbí, ona už stejně jenom drnká“.
Když jsem odcházel, dala mi dvě stokoruny a soupis proviantu. Doma jsem tu nádhernou myriostigmu opatrně namydlil, vysprchoval a nechal sušit na radiátoru. Panečku ta prokoukla!

Ještě pětkrát jsem té ženě posloužil taškou potravin. Docházela snad i vychvalovaná vnučka, protože kostřička se ve tváři zakulatila a rozveselila. Jednou mi ukázala fotografii té „hodné vnučky“. Líbila se mi. Měla stejné oči. Jako z barevných těsnících kroužků. Jenomže vsazené do mladého, rošťáckého obličeje. Začala mne zajímat, vyzvídal jsem. Jmenovala se Amélie a její stopu jsem hledal dlouho. Až v jednom podzemí, v jakémsi rockovém klubu jsem onu „hodnou vnučku“ objevil. Nahuleno jako ve staré kotelně, sklepní vlhko předválečného domu, jsem cítil již na schodech. Drnkala, jak říkala babička. Jak vášnivě líbající byla nalepená na mikrofon a drnkala. Mlátila doprovodnou kytaru a hlavně nádherným hlasem živelně zpívala. Ostatní muzikanti dle odhadu o třicet let starší, hráli s velkou chutí, přestože vyzdobeni pivním bříškem vypadali jako nemotorní méďové.

Amélie byla v té špeluňce jako doma. O pauze poletovala a klábosila s pivem v ruce. Při třetí návštěvě jsem jí konečně prokoukl. Milovala starou hudbu, neukázněné prostředí a hlavně, hlavně pivo. Amélie chlastala jako duha! Vždy jí někdo vesele opilou doprovodil domů. Jednou přišla řada na mne. Moc jsem se o to snažil. Moc jsem jí chválil. Byla nádherná noc, za bezbolestného střízlivění jsme se společně prochodili až k ránu. Poznával jsem i druhou část Amélie. Byla citlivá i něžná, jako její nádherný hlas. Neměla ráda tuhle manažersko popíkovou dobu.

„Zlatá začouzená špeluňka ve sklepě“ prohodila s přesvědčení, když jsme procházeli kolem kruhových samootevíracích dveří City Bank. „Hele, víš kdo je to?“ ukázala v další ulici na chlapa u popelnic.
„No, popelář. Chodí snad do klubu?“ odpověděl jsem.
„Jak to popelář. To je manažér privátních výsypek moulo.“

Když mě řekla, že bude slavit dvacáté třetí narozeniny, uprosil jsem jí, abychom slavili jen spolu. Koupil jsem dva stejné pivní džbány, vyrazil na rande a to se Amélii moc líbilo. Načepovali jsme U Bradů, seběhli k řece a přebrodili na malý ostrůvek, kde jsem z ruksaku vytáhl jedno gymnocalycium gybbosum a předal jej jako dárek.
„Jak to víš, že se mi líbjej kaktusy?“
„Vidím tě to na očích.“
Hladila prsty epidermis „ty hrboly jsou úžasný“.

Byla na měkko, v půli džbánu vyprávěla, jak prodala, co se jen dalo včetně kaktusů, aby měla na hudební aparáty. Jak hladovkou trápila babičku, jen aby bylo na mikrofon, jak jí sehnala menší byt, jak je tam chudák ještě bez elektriky.
Před jednou schůzkou s Amélií, jsem po dlouhé době babičku navštívil. Byla čiperná a upovídaná. Chválila vnučku, jak pravidelně dochází. A Amélie najednou opravdu odemkla a zakřičela „babí proviant! Dnes musím letět, víš?!“
Proběhla prázdnou cimrou a ve futrech se zarazila „co tady děláš?“. „To je pán od pečovatelský Amélko“ řekla s úsměvem babička. Amélie odhalila kroužky v očích a vyštěkla „tys to na mě zahrál, mizero zkaženej!“ praštila s nákupem a vyběhla na chodbu. Pelášil jsem za ní.

„Stůj Amélie. Je to jinak. Chytil jsem jí na podestě a mačkal zády k sobě. Kroutila se jako ještěrka.
„Já tě miluju se vším, i s tvým chlastáním.“
Našponovala se „co kecáš, že chlastám? Co já bych z tebe asi měla? Na nic nehraješ, nezpíváš, pivo mě bereš vod huby a lžeš!“

„Ale mám pěknou sbírku kaktusů a stará hrbolatá gymna. Bereš to? Bereš?!“
Mlčela. Cítil jsem, jak pomalu povoluje svaly, uvolnil jsem sevření. Otočila se.
„Kaktusáři jsou mizerové.“
A její vyznání stvrdila předlouhým políbením. Na druhý den chtěla vidět sbírku. Když přišla k bílé myriostigmě, zeptala se „odkud máš tuhle?“
Neměl jsem zábrany a všechno jí pověděl.
„Tak tys navíc zlodějíček?“
„Byl jsem. A odkud si jí měla ty?“
Do odpovědi se jí nechtělo, chodila v uličce skleníku a culila se jako uličnice. Najednou vyštěkla „tu pro mě ukrad Bárbín, náš basák. Chtěla jsem jí“.
„Jo? A kde se takové kradou?“

Otočila se ke mně zády „ve městě na výstavě kaktusů. Byli jsme opilí“.
Pro boha pomyslel jsem si, to přece není možné. Vzpomněl jsem si na loňský spolkový elent, kdy pan Hruška, náš vrchní astrofytář, dělal sprasky za ztracenou myriostigmu. Polilo mně horko. Ještě že nikdo z našeho klubu nepřišel do mého skleníku na návštěvu. Hanbou bych se propadl. Podíval jsem se na tu rošťandu „jsi zlodějka, Amélie, tu vrátíš, za týden je výstava, máš poslední možnost!“.
„Ale nejdřív jí vrátíš tam, kdes jí ukrad ty!“ dupla si umíněně.
A tak se také stalo. Pan Hruška uvěřil v zázrak, když při každodenní kontrole své expozice objevil na kraji stolu svatou čepici.

Uběhl celý rok, než Amélie pochopila, že pivo není chleba, a když to pochopila, následně zdravě porodila.