Prokleté jmenovky

Pan Havran byl pedant, vnoučata dědu nesnášela, protože prý překrucoval dějiny. Ale nesnášela, je trochu přehnané, prostě vnoučata nechápala dědovy staré historky, ten dědův starý život a pokládala zcela logické otázky, jež dědu přiváděly k nepříčetnosti: „a proč si na ty rozcvičky chodil, dědo?“. „Proč? Protože jsem musel, říkám, že to bylo na vojně! A taky protože jsem chtěl, abych nebyl dřevěnej jako je váš táta, ten už o vojně neví nic, furt heká s bolavými zády.“ „A proč si teda na tu vojnu chodil?“ „Protože jsem musel. A taky pro to, abych si s ledačíms poradil, třeba s rozborkou a sborkou samopalu vzor 58 a abych uměl bránit svoji vlast, chytráci!“ Oba kloučci šest a osm let položili stejnou otázku: „a co je to vlast, dědo?“

Na tuhle těžkou otázku nestačil děda Havran odpovědět, protože zase mu pod rukama jedna praskla. Otočil se pro pinzetu, čímž odstrčil oba přihlížející kloučky. Při úpatí velkých ferokaktusů pak pinzetou lovil odlomenou část. Odchyt se dědovi nevedl, odlomená půlka spadla mezy těžké květináče starých poctivě vyzbrojených ferokaktusů. A ze dna podmokové mísy jen tak odlovit nešla. Plochá na plochém a ještě ty mizerné trny, zaklel: „do prdele práce, zlaté lžičky z NDR, ty se jenom ohýbaly! A vy nekoukejte hloupě,“ osopil se na vnoučata, „podejte mi hadici!“.
Odlomenou část prostě naslepo proudem vody dostříkal až k okraji mísy, oddechl si, „to za celá léta nemohl nějaký kaktusář vymyslet něco lepšího, než jsou tyhle plastové voloviny?“. „Ale co dědo?“

„Co asi, tyhle mizerné jmenovky, co se lámou jak syrové nudle!“ „A to si s tím neumíš poradit, dědo, byl jsi přece na té vojně, chacha,“ posmíval se ten starší. Havran přestavil rejstřík rozprašovače, jímž stříkl na kloučky, „jděte si po svých, chytráci, pro vás je všechno moc jednoduché“.

Již několikrát vyhnal kluky ze skleníku, neuměl to s nimi, neměl trpělivost vysvětlovat všechny ty složité procesy kaktusáře, všechno trápení s hlínou, stíněním, větráním, opylováním, vyséváním, v jejich virtuálním světě je všechno tak jednoduché, prostě udělají „klik“ a plíseň nebo vlnatka bude pryč, chytráci. A tyhle jmenovky, vůbec nemínil vyprávět, co si s nimi užil, kolik zaručených typů dostal a všechno bylo na nic. Nejvíc vydržely ty nastříhané z podložek do sešitu, co kupoval v papírnictví ještě za socialismu, ale těch nebylo moc, bylo mu líto osmi korun za A5 a co nakradl ve fabrice, za moc nestálo, všechny ty slavné hmoty za pár let na sluníčku zkřehly jako vysušená feferonka. I ty elektrikářské tabulky, které si bez potisku nechal poslat už za kapitalismu, ujišťovali, že jsou odolné proti UV záření, keci to byly. Šlak mohl Havrana trefit, když po každé větší kaktusářské návštěvě našel nějakou jmenovku ulomenou, protože po nich sahaly zvědavé pracky! Copak to neznají? Copak nemají stejné problémy? To jim to mám troubit hned ve vratech? Tuhle potvoru si ale zlomil sám, když potřeboval vědět rodokmen kalifornského Ferocactusu. Sedl si a jal se přepisovat: F. gracilis, 5km za křižovatkou na Chapala, vrpavo, B. C. Mexiko.

Když si představil, co jmenovek je postiženo stejnou vadou, neměl chuť do preventivního přepisování, dokud nenajde tu pravou hmotu! Za celá léta se žádná nenašla, to by spíš našel svatou ženskou, než kaktusářské jmenovky co něco vydrží! Zadíval se pod parapet, kde v krabici ležely nastříhané zaprášené proužky, ve které kdysi tolik věřil. Baba Řánková! Ta mu dala, zavzpomínal jak tu elegantní paní, tedy elegantní do doby než zvědavě hrábla do jmenovek, jednu zlomila a pohodila pod květináče! Před celým zájezdem jí udělal ostudu, vlastně to byla ostuda jeho, protože té ženské vynadal, jako kdyby mu močila na hrách! Tehdy přijelo dvaadvacet Moravanů. To se ví, že všem nemohl posloužit, leckdo si posloužil sám, aby se dozvěděl rodokmen toho či onoho kaktusu. Málokdo v té tlačenici dá vytaženou jmenovku na své místo, kolikrát to do prokořeněného květináče ani nejde, nebo to píchá. Položí ji a dělá jako by nic. Tuhle ženskou ale přistihl na vlastní oči! Zkřehlou jmenovku zlomila a nenápadně pohodila pod kaktusy, to Havranovi neušlo! „Copak jste to udělala? Ukažte?!“ Prodral se uličkou skleníku. „Vy jste jí zlomila a zahodila, to si dělejte doma, tady jste na návštěvě!“
Osopila se, „doma jmenovky nepotřebuju, své kaktusy poznám“.
„Kolipak jich máte, pět?“

Tehdy vedoucí zájezdu hájil své ovečky: „Miluška určitě nechtěla, já ten problém se jmenovkami dobře znám, ale tady Miluška už mě jej zbavila, viď? Pane, to jsou jmenovky na věky věků, z laminátu, víte? Znárodněné v ČKD, v motorárně víte?“
A Miluška se nabídla, že panu Havranovi nějaké za tu újmu pošle, protože ona nosí své kaktusy v hlavě, ona přece jmenovky nepotřebuje. Havran nad tím mávl rukou i strč si je někam, pomyslel si. Za týden donesl pošťák krabici. Řánková nezapomněla. Havran rozřízl přebal, „copak mi to asi posílá za klumprcajk?“ otevřel víko, pod nímž novotou zářily nastříhané dlouhé, špinavě bílé proužky, do nichž vložil prsty. Prohrábl jimi, byly těžké, silné dobré dva milimetry, jeden vyňal, hrál si s ním, ohýbal jej, zkoumal tu zalitou laminátovou tkaninu, „pěkná práce, moc pěkná práce, opravdový sklolaminát, to se jen tak nezlomí, dobrá babo“. Ten poklad měl třicet centimetrů na délku, půldruhého na šířku. Popadl nůžky na plech, rozměřil proužek, rozstříhal na čtyři díly a jeden konec zešikmil. Jmenovky jak z královské truhly. Vysypal nadějné proužky z krabice. Ze dna vypadl lísteček: Vážený pane Havrane, tohle vás přežije, tohle dodnes izoluje vinutí trakčních motorů mašin, co se prohání po kolejnicích, ukradla jsem to jen a jen pro Vás, abyste nemusel nosit taxony v hlavě, ještě jednou se omlouvám. Řánková z Ostravy.
„Babo, ty máš štěstí, udělala si mi radost, ale kdo má v hlavě nosit ty rodokmeny? Pochybuju, že ty tvé kaktusy vůbec nějaké mají,“ zabručel Havran.
Se čtyřmi jmenovkami běžel do skleníku. „Tak třeba tohle, kdo by tohle nosil v hlavě?“ Četl: „Eriosyce caligophila, DD 122, Catacha, Tarapacá, 200m pod kamenným hřbitovem, Chile. A tohle by sis pamatovala, babo?“

Starou jmenovku přepsal na novou krasavici laminátovou a zapíchl k mladé rostlince. Krása, doposud nikdy neměl větší chuť všechno přepsat na konečně pořádný materiál. Byla to třídenní práce, ale nebolela, pěkně u kafíček u pivečka, nikdo jej nesměl vyrušovat. Nachodil se při tom, jmenovky přece nemohl vytahat najednou. Tak chodil uličkou od stolečku v čele obou parapetů. Jenomže za rok pýchy se ta radost pomalu vytrácela, dokonalé jmenovky jakoby zahnědly, jako báze vločkovaných astrofyt po nichž vzlíná hněď ze substrátu. Havran naslinil palec a jal se otírat zadní část jedné jmenovky. Nehnul s tím, zahnědlá jak zaneřáděné trenýrky. Uvědomil si, že tohle nebylo na povrchu, nýbrž že uvnitř hnědla tkanina ta jemná skelná vlákna, po nichž vzlínala voda vynášející barvivo ze substrátu tak jako po těle astrofyt! Za tři roky už byly popisy téměř nečitelné. Havran si zoufal a proklínal babu Řánkovou. Přepisoval. Znovu popisoval narychlo sehnanou neznámou hmotu. Její životnost pro onen účel byla pět let, protože první počaly praskat ty osluněné na menších rostlinách. Havran vydal každé návštěvě přísný zákaz osahávání jmenovek.

Tuhle potvoru si ale zlomil sám. Zamyslel se: stejně je blbost, aby všechny jmenovky byly stejně dlouhé, přece k velkým rostlinám, jejichž zamotané trny přesahují květináč, nebude dávat ty osmi centimetrové proužky, co se ztratí v trnech, kdopak to přečte, každý zvědavec po tom hrábne, jmenovku vytáhne a zápas s jejím vracením vzdá, nebo jí ten moula zlomí jako tenkrát Řánková! Celá léta to děláme hloupě, léta stejné jmenovky, kdo to kdy změní? Sám pak stvořil dílo, jež možná bylo praktické, ale nevábné. Nakonec když ono dílko chladnou hlavou okoukl, uznal, že ty popsané obdélníčky nalepené silikonem na bambusové špejle a zapíchnuté ke statným rostlinám stojí za hovno. Bylo to jako průvod s jednotnými transparenty, jako cenovky zapíchané do salámů a klobás, jako vizitky zasedacího pořádku na jednacím stole. Smáli se i kluci: „dědo, to je jako před školou když jsme šli poprvé a učitelky měly cedule první A nebo B“.
Havran vnoučata zahnal, „prd tomu rozumíte, alespoň si to každej přečte, chytráci, jako před tou školou“.

Pak ale uznal, že tohle jeho uznávané sbírce nepřidalo. Bylo mu líto dílko bourat, šlo to tak krásně zapíchnout, bambusová špejle projela trny i substrátem jako jehla žilou. Když kluci viděli, že dílko zmizlo, dědu vyzvali: „pojď s námi závodit, dědo!“.
„Copak jste si na mě vymysleli, chytráci?“
„Byl jsi přece na té vojně a umíš tu rozborku, nebo ne?“
„A vy máte samopal, nebo co?“
„To víš, že jo, pojď.“
Havran věděl, že nějaké dětské flinty mají, nechal se nalákat, co předvedou. Kluci jej však dovedli před počítač.
„Tak nám to předveď, dědo.“
„Co vám mám předvést, chytráci?“
„Tu rozborku přece, co kdyby tě povolali bránit tu tvou vlast?“
Havran mávl rukou, chystal se odejít, najednou se ale na monitoru objevil samopal vzor 58, poznal jej. Mladší vnouče popadlo joystick, „podívej, dědo“. Šlo mu to jako po drátku, děda si ani nestačil upamatovat na jednotlivé díly a bylo hotovo.
„A teď to zkus ty, dědo,“ vyzvalo jej mladší vnouče.
„Ale jdi s tím, k čemu tě tohle je?“ ohradil se děda.
„Abych to uměl jako ty na té vojně.“
„Jo, v počítači je ti to prd platný.“
„Ale tak se ukaž, dědo, jestli si to nezapomněl,“ hecovalo starší vnouče.

Samopal na obrazovce byl jako opravdový, nevrlý děda okoukal manipulaci s joystickem a pokoušel se o rozborku. Nešlo to, počítač hlásil chybu.
„Dědo, nevyjmul si zásobník a nezkontroloval nábojovou komoru,“ kibicoval starší.
„No jo, nedělal jsem to pětačtyřicet let, chytráku.“
Na druhý pokus poučen kontrolou nábojové komory se děda chystal vysunout zadní čep, nešlo to, opět chyba v postupu.
„Dědo, nestiskl si spoušť v bezpečném směru hlavně, co kdyby,“ poučoval mladší klouček.
„No jo, no jo, to se ví, že v bezpečném směru, že nebudu někomu mířit na hlavu.“
Konečně se děda třetím pokusem dostal na vlastní rozborku. Vysunul zadní čep, vyjmul zadní kryt, odejmul závěr, po té nadpažbí, píst s pružinou, ze sestavy závěru vysunul úderník, rozdělal i závorník, jenomže to trvalo věčnost. O zpětné sborce nemluvě. Oba kluky vyhnal od počítače. „Jak dlouho jste to trénovali, chytráci?“
„Chvíli, dědo.“
„Uvidíte za půl hodiny, kdo z koho.“
Děda trénoval, na monitoru běžel čas, lepšil se. Když čas klesl k padesáti sekundám, zavolal kluky. A honem, dokud to měl v hlavě i ruce, se předvedl. „Tse, čtyřicet osm vteřin, chytráci!“

Usedl ten mladší, „tak čubrň, dědo!“.
„Třicet osm, o deset lepší než ty, dědo.“
Starší se poťouchle usmíval, usadil se, nadechl se a snad na to jediné nadechnutí provedl bez jediného škobrtnutí celou manipulaci. „Dvaatřicet, dědo.“
Děda vrtěl hlavou, „no jo, no jo, jen kdyby vám to vystřelilo za zadkem, to byste pelášili i s lejnem v kalhotách, chytráci“.
Kluci se na sebe podívali, „pusť repráky!“.
„Tak se podívej, dědo, kdo bude mít v kalhotách, mám prohnat Rusáky, Němce nebo Amíky?“
„Němce, to dá rozum, ti měli všechno na svědomí.“

Starší klouček kliknul na pár okének, což děda sotva postřehl a na obrazovce se objevilo palebné postavení proti nechráněným vojákům Wehrmachtu. Starší to spustil, byl v pozici střelce z úkrytu a měl za úkol mířit a kosit nechráněné Němce. A to se zvukovým doprovodem snad devadesát decibelů. Děda si zacpal uši a civěl, jak to klouček kosí, jak to všude jiskří, jako když se sesune hranice hořících polen. A ještě běžel čas, počet vystřelených nábojnic a naskakovaly body za mrtvé. Děda už na to nemohl civět. Mladší poklepal staršímu na rameno. Zastavil to, děda si vydechl, „co mně ta vojna vlastně dala? Nedivím se, že si nevím rady ani s pitomými jmenovkami, ale teď mohu klidně spát, vy tu naší vlast hravě ubráníte, chytráci“.

Zalezl do skleníku a jal se přepisovat k prasknutí zkřehlé jmenovky. Připisoval na hmotu, jejíž budoucnost byla opět nejistá. Za pár minut měl kluky za zadkem. „Co tady zase chcete, jdete mi radit?“

Bylo to poprvé, co se kloučci zajímali o kaktusy. Mladší se ptal: „a to má každý své jméno, dědo?“.
„To se ví, že ano.“
„A každý má jiné?“
„To bys tomu dal, kaktusy nejsou lidi, podívej se na tenhle truhlík semenáčků, jsou stejné a je jich tam možná na tři sta, ty bys pro každý vymýšlet jméno? Když jsou stejné na pohled a mají stejný domov, tak mají také stejné jméno.“
„Aha, tak když budeš mít pět stejných, tak stačí jedna jmenovka?“
„Pokud je bezpečně poznám, tak ano.“
„Tyhle stejné jsou viď?“ pátral starší.
„Jsou, ale každý má v Mexiku jiný domov a to je třeba tam poznamenat.“
Mladší se trochu nudil, „dědo, až to tu doděláš, zastřílíme si z kanonu? To už také umíme, abychom mohli bránit tu vlast, viď bráško?“.

Starší neodpověděl, vytáhl jednu jmenovku a četl: „Ferocactus rectispinus, za kostelíkem nad Mulegé, Baja California, Mexico. To máš co dělat, viď dědo?“.
Vnuk se pokoušel jmenovku vrátit, popíchal se, do prokořeněného substrátu a dekorační drtě nešla zapíchnout. Rup, praskla jako tenkrát babě Řánkové, kluk dostal z dědy strach, odhodil druhou půlku a odběhl.

„Kam tak najednou letíš?“ volal děda. Podíval se na onen ferocactus, zhrozil se, protože tu potvoru nepřehlédl! Tu ledabyle zastrčenou křivě odlomenou půlku a dole na parapetu je ta druhá, „pacholku jeden, proto ty si tak pelášil? Ty tu vlast tak ubráníš, chytráku“.
Přiložil půlky k sobě a na neprověřenou hmotu pokorně přepisoval. Havran používal výhradně tužku, ta byla prověřená staletím a grafit ten šesterečný minerál, jež tuha obsahuje, miliony, s grafitem už psali závěti mamuti! To není výplod nějakého inženýra z chemičky jako tyhle plastové jmenovky nebo ta zázračná péra. Tuha přežije všechno, jen pod ní mít pořádný podklad!
„Copak, rozezlené burky vyběhly s prázdnou kapsou ze sociálky, že si tak pelášil?“ vyrukoval na staršího, jenž civěl do počítače.
Starší mlčel. Mladší, co se snažil umět co bráška, se zašklebil, „dědo, co ty si byl za vojáka, když si neporadíš ani s obyčejnou jmenovkou? Pojď si dát závody, kdo se líp trefí kanonem“.

„To je ten dnešní svět,“ povzdechl si Havran, „myslí si, že skáčou padákem a přitom dřepí na židli, holomkové. Klik a je po vlnatce, klik a sviluška je fuč. Ale on vás život naučí, chytráci.“
Asi za týden viděl děda Havran oba vnuky ve skleníku. „Copak tam asi dělají, chytráci.“
Když vešel, culili se jako jezulátka. Starší se zeptal: „dědo, a když někdo přijde a bude si chtít přečíst, jak se tenhle jmenuje, stejně na tu jmenovku nedosáhne, leda s podrápanou rukou, nebo se chytí za háčky jako ryba, chacha“.
„Máš postřeh, ale zatím nikdo nevymyslel nic lepšího, pořád se dělají osmicentimetrové jmenovky, jakoby existovaly jen malé kaktusy. Na druhé straně, je dobře, že jsou tam zapadlé, alespoň je nikdo netahá ven, vona by mu totiž praskla v prackách, víš? A už by jí tam zpátky nedal!“

„A proč si teda neuděláš dlouhé, aby se to dalo přečíst?“
„Protože by to hloupě vypadalo, jako psí uši na kočce, a už nemudruj, stejně nic nevymyslíš.“
Sám Havran se toho kolem jmenovek navymýšlel, všechno však bylo v niveč. Jmenovky s malými skřipečky, co by se kdekoli připnuly k trnům či žebrům, to byl poslední nápad, jenž ještě nestačil realizovat. S takovým vynálezem by bylo jedno, jestli je kaktus malý nebo velký a šly by osadit i na ty natlačené k sobě jako jsou flašky v bedně. Jenomže by to bylo jako vizitky co si na prsou nosí ti vydřiduši z bank.
Jednou viděl ve skleníku všechny tři, vnoučata i zetě, toho cvoka do počítačů co se o kaktusy nikdy nezajímal. Zkoumali je jako celníci. Vytáhli jmenovku, to děda ani přes sklo nepřehlédl, vtrhl dovnitř. „Copak, zajímá vás něco? Je lepší se zeptat, než něco provést, viďte chytráci.“

„Dědo, dáváme pozor,“ hájil počínání starší.
„A co znamenají ta čísla na jmenovkách, dědo?“ opatrně se zeptal zeť.
„To víš, že to nejsou kódy do trezoru, to jsou polní nebo studijní čísla.“
„Aha a to má každý?“
„Nemá, to jsou pomníčky těch, co sbírali semena tam za mořem. Třeba tenhle má označení SL 95a, to znamená, že semena tam za oceánem našel Ruda Slaba. A na co to chcete vědět?“
„Jen tak, dědo,“ culil se mladší.
„Dědo a ta jména, ta jsou latinská?“
„Jistě, umíš si představit, jak by to znělo v angličtině? Brrr, já tedy ne!“ otřásl se děda.
„Tak kluci půjdeme, mamá chce ještě nakupovat,“ zakončil podivnou návštěvu skleníku zeť.
Za čtrnáct dní se tahle trojice do skleníku vrátila, děda to neviděl, ale Jituška, manželka Havrana to hlásila: „už jsem je tam viděla třikrát, vždycky když nejsi doma, že by se ti klubal následník?“
„To spíš ty otěhotníš, chacha.“
„No vidíš, to je nápad, k důchodu mateřskou.“

A byly to Havranovy narozeniny, co rozuzlily ten jejich zájem o kaktusy o výslovnost latiny a kaktusářské zkratky. To už škumpa za skleníkem ukázala šarlatovou červeň, to už odkvetly poslední ariocarpusy, když dědovi na oslavě řekli: „a dáreček máš ve skleníku, dědo“.
Šli za ním jako ovce za beranem. Poslední zavřela dveře skleníku dcera. Tolika nekaktusářů ve skleníku ještě nebylo, pomyslel si Havran, čímpak mi asi překvapí? S napětím vyfasoval jakýsi fén na vlasy, „co s tímhle tady?“ podivil se.
„Dědo, to je čtečka čipů,“ pochlubil se starší.
„S tím si můžeš zjistit, i komu patří pes na ulici, chacha,“ přidal mladší.
„Namiřte tímhle sem, dědo a tohle zmáčkněte,“ vyzval jej zeť, což děda provedl, „a teď se podívejte na displej“.
Děda i bez brejlí četl: „Ferocactus rectispinus, za kostelíkem nad Mulegé, Baja California, Mexico“.

„To čubrníš, dědo a to není všechno, zmáčkni tohle a zkus to znovu.“
Havrana málem trefil šlak, když se z reproduktoru pod parapetem ozvalo „Ferocactus rectispinus, za kostelíkem nad Mulegé, Baja California, Mexico“, v čemž poznal hlas staršího.
„Do prdele, vy mi dáváte,“ podivil se.
„Budeš mít po starosti, dědo, když někdo přijde, dáš mu to do ruky, a když bude chtít něco vědět, obslouží se sám,“ zrekapituloval starší.
„A to jako každý kaktus musí mít svůj čip, a kde ho vlastně má tenhle?“
„Tady pod trny, podívej, ale ten můžeš klidně položit do květináče anebo implantovat přímo do kaktusu jako to mají pod kůží ti psi, chacha.“
„Děda z toho málem zešedivěl.“

Podivil se, „víte, kolik by těch čipů muselo bejt?“
„To dneska není problém, dědo, anebo si vyberete jenom nějaké, co mají dlouhý název a ta záhadná čísla,“ navrhl zeť.
Havran jim nechtěl kazit radost, samotnému se líbilo, jak to ten starší namluvil, jak hezky vyslovil latinu. Spráskl ruce, „tak já vám všem moc děkuju a je čas si za tak pěkný dárek připít, ne?“.

Večer po oslavě přišel za Havranem tan starší, „dědo, tobě se to moc nelíbí, viď? Ty by sis radši nechal lámat jmenovky, jenom aby si mohl mlít s kaktusáři viď?“
„Neboj, nic není ztraceno, byl jsem přece na vojně, nějak to vymyslíme“
A děda Havran dlouho přemýšlet nemusel, za týden zazvonil kamarád, jemuž se s nepovedeným dárkem svěřil. Ten sáhl do pytlíku, „podívej, něco jsem ti přinesl“.
Havran z kamarádových rukou převzal, jak bylo na první pohled patrno, kaktusářskou jmenovku. Nekompromisní aluminiový materiál, pevný jako lžička do kafe, jedna strana bílá, druhá v přirozené barvě aluminia. Kamarád ukázku okomentoval: „konečně je to na světě, tohle by neprasklo ani na Sahaře, tužka na to píše jako na papír a hlavně to jde dobře zapíchnout, to nám seslalo nebe, kamaráde“.
Rohan převracel jmenovku v prstech, „pevná, mohli centimetr přidat, aby se tam vešly ty naše litanie, kdes to objevil?“.

„Nechal jsem si to poslat z Chrudimě od Pavlíčků, to víš, já bych se s tím nestříhal.“
„Tak to já se po tom pozeptám, ale co řeknu mladým? Myslí si, že ten jejich dárek budu rozvíjet jako větu. Vono to špatný není, ale je to volovina. Umíš si představit, kdyby přijel zájezd a já tu čtečku dal kolovat? Bylo by to jak Brněnském nádraží, když hlásí odjezdy vlaků. A těch čipů. A nakonec by stejně řekli: dědo, musíš to zálohovat, raději si tam ty jmenovky nech. Chytráci. Ale mysleli to dobře.“

Havran si ten aluminiový zázrak objednal a potají přepisoval. A když někdo přijel, ten starší sám horlivě předváděl, jak jsou tady v tom kaktusaření daleko, ale nebyl necita, dobře věděl, že děda potají přepisoval, že si konečně poradil, že mu ta vojna byla přece jen k něčemu. Když starší vnuk elektronické veledílo předvedl, pak už jen stál a pokorně poslouchal to kaktusářské tlachání. A děda Havran potají pokukoval, jak se ten kluk chytá.