 |
|
Společné
foto v hotelu |
Tulu
necháváme za zády a vracíme se k silnici číslo 57. Nabíráme směr Mexico
City. Platíme mýtné 48 pesos. Dnes je to třetí platba. Poprvé 30, pak
50 pesos. Poslední platba je jako vstupenka do zábavného parku.
Adrenalinová pilulka. Vjíždíme do odpolední dopravní špičky.Čtyři
proudy dálnice jsou ucpané a ten kdo spěchá kličkuje jako zajíc na
honu. Žádné směrovky, plyn a výpad do volného kousku silnice. Moc to
nepomůže, ale v někom to vyvolá
uspokojení.
Máme
v úmyslu strávit poslední noc v hotelu Aquarium u autobusového nádraží
Central del Norte. Nikdy jsem tam nebyl, jedeme instinktivně.
Odbočujeme na Vallejos, přejíždíme přes nadjezd vlakového nádraží. Za
ním je Pemex, tak se ptáme. Jedeme správně, nejlíp je pověsit se za
dálkový autobus, zní rada. Za deset minut jsme v hotelu. Na neonu mu
svítí Hotel – Garage. Za noc chtějí 200 pesos za pokoj o třech lůžkách,
což je přijatelná cena.
Vynesli jsme všechny věci z
auta na pokoj, abychom jej trochu vyčistili. V autě se udělal pořádek,
ale na pokoji to vypadalo na popelářské auto.
Je
devatenáct hodin, když vycházíme z hotelu směr autobusové nádraží.
Ulice v bezprostřední blízkosti jsou nacpané stánky s občerstvením.
Ozývá se pokřikování prodávajících, vůně křičí daleko intenzivněji.
Když se k tomu přidají oči, není co řešit. Hned mám v jedné ruce tacos
a v druhé nějakou tu cervezu.
Doprava kolem
autobusového nádraží je pro silné nervy. Spousta taxíků, osobních aut,
zásobovacích náklaďáků, autobusů a lavina lidí. Odbavovací hala vytváří
mírnou podkovu a je snad pět set metrů dlouhá. Davy lidí se přelévají
dovnitř a ven. Auta a taxiky nabírají pasažery u chodníků. Neutuchající
změť troubení, výkřiků a poposkakování aut.
Opouštíme
tu změť a vydáváme se ulicí směrem do centra. Po pár stech metrech však
ulice upadá do tmy a okolí začíná být nevábné. Přes nadchod přecházíme
na druhou stranu silnice, protože provoz na silnici nějaký přechod po
vozovce absolutně neumožňuje. Pozice nad silnicí nám poskytuje pohled
do dvora mezi domy. Lidé, kteří přicházejí do hlavního města za lepším
příštím tam mají příbytky stlučené ze všeho možného. Palety, papírové
krabice, kousky plechu, igelit, místo dveří nějaký starý koberec.
Škvírami prosvítá světlo svíček a petrolejových lamp. Těžké začátky.
Dostáváme
se zpět na ulici, kde je náš hotel. Je v okolí nejfrekventovanější.
Spousta otevřených obchodů, stánků s občerstvením a také mnoho lidí.
Některé maminky nosí spící děti v náručí. Ty starší děti poskakují po
chodnících s nějakým tím pamlskem v ruce.
Cestou
zkoušíme různé tacosy, až se dostáváme k otevřené restauraci a
objednáváme si Chorrillu. Sedíme u baru a sledujeme jak nám to kuchtík
připravuje. Nakrájené maso se peče na plechu. K tomu přidá cibuli. Na
to se dá natrhaný, snad ovčí sýr, nahoru plátek šunky a plátek ananasu.
K tomu tortilly a salza. Cena 30 pesos. Naplnili jsme se k prasknutí.
Pavel odchází na hotel, já s Lubošem do víru noci za cervezou.
pokračování příště…
část 1
| 2
| 3
| 4
| 5
| 6
| 7
| 8
| 9
| 10
| 11
| 12
| 13
| 14
| 15
| 16
| 17
| 18
| 19
20
| 21
| 22
| 23
| 24
| 25
| 26
| 27
| 28
| 29
| 30
| 31
| 32
| 33
| 34
| 35
| 36
| 37
|
