Juan se svou smečkou, Huixmí, HGO

Kolegové se vyklubávají poněkud později. Ukládáme bagáž do auta, aby to bylo přehledné a přístupné a poprvé vyrážíme do terénu mezi kaktusy. Pavel se nám brzy ztratil, protože s Lubošem obdivujeme perfektní Ferocactusy latispinusy, Mammillarii magnimammu a Echinoffossulocactus, kterému jsme nepřišly na jméno. Taková kaktusová zahrádka. Nad námi se vypínají stromy opuncií. Nakonec se ztrácí i Luboš.

Po pár krocích mezi opuncie se proti mně vyřítí smečka pěti psů. Směs ras. Když se shýbám po kamení, za psy se zjeví Mexičan. Hvízdne a psi zklidní. Ptá se, co zde dělám. Vysvětluji něco o rostlinách, a že je fotografuji. Chválí svůj kraj. Pořád opakuje „muy bueno”. Všude kolem je podle něj mnoho potravy. Ptám se na ni. Hned utrhne plod opuncie a zajímavým předmětem, připomínajícím motyčku, naběračku, či lžíci jej olupuje. Chutná dobře. Psi se ke mně mají jako ke starému známému. Jeden z nich, připomínající levobočka kojota, se mně opře o nohu a spokojeně civí kolem.

Hledání stravy

„To je další sorta,” říká a podává mně další oloupaný plod opuncie. A ještě jedna. Jako kaktusář jsem zahanben, protože jsem si rozdílu mezi opunciemi nevšiml. Chuť ale rozdílná byla. Nabízí mně semeníky mammillarií, které bych nejraději strčil do kapsy, ale ochutnávám. Bueno. Pak nohou ohýbá agávky a něco pod nimi hledá. Můj první dojem byl, že jejich mladé výhonky, které také konzumují.

Mezi křovím se objevil Luboš. Psi, již navyklí pachu bělocha, jej přijímají do smečky bez vrčení. „Áá, muchas, bueno,” křepčí domorodec nad převrácenou agávkou. Od jejích kořenů vybírá do dlaně krásné červené červy. Mrskají se mu v ní. Nakonec je jich hezké klubko. Jednoho z nich dává do pusy a labužnicky žmoulá.

„Está muy bueno.” A natáhne ruku proti mně. „Gratias muchas, nó,” bráním svůj zažívací trakt a hlavně pocity z mrskajícího se červa v puse. Nabízí Lubošovi. Mezitím se vedle nás zjevil Pavel a natáhl ruku pro svůj díl. Pak Luboš. Prasata. „CHINIQUILES, muy bueno,” strká mně to znovu pod nos. „Díky, dám si raději tequilu,” snažím se vybruslit. „Pojďme ke mně domů, tam je hodně tequily,” nabízí Juan. A znovu vysvětluji, že máme málo času, někdy jindy. Na otázku, co zde dělá on, se jen zasměje: „Esto mi sierra.” Je to jeho hora. A vysvětluje, že jeho syn tady pase kozy. Sundá klobouk, zamává jím a hvízdne. Na skále se objeví klučina a mává kloboukem jako otec. Připomíná to mexickou revoluci. Kluci si dávají znamení.

Pavel s Lubošem se vydávají k autu. Mě Juan odchytil, že mně ukáže pěkný kout přírody. Přecházíme do údolí, které je přímo kouzelné. Podkova skal, na kterých rostou echinocereusy a uprostřed z nich padá malý vodopád. Pod ním jezírko a vytékající potůček. Hezká zeleň kolem.

Kouzelné zákoutí, Huixmí, HGO

Toto je proti průjmu, ukazuje nějakou bylinu. Toto na srdce, na ledviny, proti bolesti. A proti bolesti je nejlepší peyotl namočený do tequily.
„A tím se masíruje tělo nebo se to pije,” ptám se.
„Pije, pije, potom je člověk v tranzu, ale je po bolesti.”

Sestupujeme po proudu potůčku. Bývá asi mnohem mohutnější, protože stěny následujícího koryta jsou čím dál vyšší. Juan zastaví u komé stěny a vyrypuje z ní nějaké úlomky. „Aztekas,” v ruce drží střepy keramiky a kousky kostí. Snad tu nějaké sídliště opravdu bylo, snad jen odpadní jáma, snad jen někoho odehnali od hostiny. Vzhledem k prostředí je první možnost pravděpodobnější.
„Adios,” třepu Juanovi rukou a nasedám do auta.

„Kam, pánové?”
„Na Ixmiquilpán,” ozve se Pavel a Japončín zavrní.
Cestou do vesnice ho oceňuji, co musel včera večer vytrpět. Polní cesta - tankodrom. Po nočních smečkách psů ani památky. Vesnice vymetená.

pokračování příště…