Nad rostlinou Gymnocactus gielsdorfianus

Překonáváme první hřeben kopců a sjíždíme do údolí. Před dalším stoupáním je nenápadná odbočka. Ze špatné cesty sjíždíme na horší. Navrhuji pěší tůru, ale Pavel čte z mapy, že je to ještě dvacet kilometrů. Zatnu zuby a japončíkovi šlápnu na pedál. Prašná cesta s vyjetými kolejemi, lemovaná keříky akátovníků mu dává zabrat. Trny derou jeho zelený lak, podběh sténá a kvílí. Prodíráme se pomalu k vytouženému cíli. Když zastavím, čekám, než nás prach předběhne, abych vystoupil. Roste zde Coryphantha palmeri. Robustní forma, řidší otrnění a často trsovitá.

Koleje jsou tak hluboké, že se musím držet levým kolem na okraji cesty a pravým na středové vyvýšenině. Jízda zručnosti. Nakonec se to pod koly utrhne a sedím na břiše. Kolegové musí vysednout a japončík se s kvílením vyprostí sám.

„Končím, pánové,“ oznamuji kolegům. „Tak jako Jeníček se jdu k prvnímu kopci porozhlédnout.“ Beru brašnu s foťáky, dalekohled, v tom se ozval zvuk jedoucího auta.

„Zeptám se ho na cestu,“ zařval Pavel a zmizel. Jen se chvěly akátovníkové keře. S Lubošem jsme vykročili důstojně po cestě. Bohudíky to auto nestihl. Pokračoval dál ke kopcům, a když my jsme byli pod nimi, řval nadšením.

Gielsdorfiánusy právě kvetly. A byla to krásná zahrádka. Nádherné Astrophytum myriostigma, Ferocactus echidne, Coryphantha palmeri, Echinocactus platyacanthus, Thelocactus tulensis, Neolloydia conoidea. Srdce plesá. Slunce do nás pere. Pod námi v údolí je znatelný zápas člověka s přírodou. Kaktusy v rovině nemají šanci.

Šotolinovou cestou pokračujeme na La Liberdad. Ve vesnici začíná nová asfaltová cesta. Je sice nová, ale jako by ji uplácali lopatami. Přesto se přes Sierra Palomas přehoupneme velmi rychle, mnohem rychleji, než před čtyřmi lety. A pak na západ na Huizache.

Cestou děláme jen malou zastávku u vesničky La Progreso, kde roste Turbinicarpus panarotoi. Psalo se o něm, že zde již není. Pavel sice nemá postavu na hledání turbiňáků, ale náchází je. Nalézáme jich nakonec dost.

Soukromá botanická zahrada - Jardin botanico – La Negrita, SLP

Po 35 kilometrech sjíždíme po novém nadjezdu u Entr. Huizache na dálnici a míříme na jih. A posléze La cosina economica – La Negrita. Restaurace. Pivo, káva a atrakce vedle hospody – soukromá botanická zahrada. Jardin botanico. Neodoláme. Plot z cereusů a uvnitř kaktusy nasázené do spirál a různých jiných obrazců. Ferocactus stainesii, nádherný a kvetoucí Thelocactus bicolor, Coryphantha palmeri, Ancistrocactus uncinatus, Leuchtenbergia principis, Echinocactus platyacanthus a Echinocereus pectinatus. Něco jsem možná zapoměl. Trochu je to zarostlé plevelem. Přehrabují to slepice. Neunikne nám pozornost paní šéfové, která vykukuje ze dveří hospody.

Pár metrů od hospody je ráj pro Citesáky. Pod bídnými přístřešky prodávají místní stařeny kůže chřestýšů, živé ptáky, ještěrky, ropušníky, kaktusy. Rozmanitý sortiment. Není vinen kdo prodává, ale kdo kupuje. Kdo prodává chce uživit svou rodinu. Kdo kupuje má zájem o raritu nebo má pouze potřebu těm ubožákům přispět na živobytí. Cites kontra realita přežití. Těch i oněch!

Blíží se večer a hledáme plácek na spaní. Nad nedalekými kopci bouří. Zvedá se vítr a v nouzi stavíme stan vedle plotu nějaké usedlosti. Z ní je slyšet štěkot pominutých psů. K tomu se přidá hýkání osla.

„Ten kdo popsal hýkání osla jako íáá, neslyšel osly v Mexiku, to je troubení tracku,“ ozve se Luboš a zaleze do spacáku. V noci spadlo sto padesát kapek vody.

pokračování příště…