Narychlo balíme mokrý stan. Někde ho musíme osušit. Příděl deště byl vydatný, takže mám co dělat, abych se dostal z travnatého povrchu na cestu. I ta je spíš pro terénní auta. Při zpátečním průjezdu vesnicí hodnotíme neomalenou drzost politiků, která je asi stejná všude na světě. Na stěny ubohých domků nalepili volební plakáty. Dejte nám svůj hlas a polibte nám prdel.

Jako doma!

Blížíme se k Est.Calles. Tady hledal Astrophytum asterias A.V. Frič v roce 1923. Vlastně ho znovuobjevil. Poprvé jej do Evropy dovezl baron Karwinsky osmdesát let před Fričem. Potom vymizel a mělo se za to, že vyhynul. Frič jej viděl v botanické zahradě v Mexico City a podle dodavatele si vytipoval stanoviště. Spoustu rostlin poslal do Čech, na kterých zbohatl někdo jiný. Ale i to známe.

Míjíme železniční stanici, na které možná Frič vystupoval z vlaku. Je trochu vybydlená, jakoby zde žili naši čeští černoši. Koleje jsou rezavé, zarůstají plevelem. Podle náčrtu, který jsme od někoho dostali, hledáme místo, kde asteriasy rostou.

Zaparkujeme u silnice, která na náčrtu není, protože je fungl nová, prolezeme nekonečným hadem zapomenutého vlaku, přelezeme močálový příkop a jsme mezi asteriasy. Stačí sklonit hlavu a zaostřit oči. Ploché, srovnané se zemí, štěrkové podloží. Mnohé jsou schovány v trsech trávy, ty jsou zelené. Na přímém slunci jsou vypečené do hnědočervené barvy. Společnost mu dělá Ariocarpus trigonus, Ancistrocactus megarhizus, Thelocactus schwarzii a právě kvetoucí sukulent.

Ozývá se Luboš, že na něj nějaký had vyplazuje jazyk. Pod Thelocactusem schwarzii je stočený chřestýš. Jeho rezeklaný jazýček občas vystřeluje do prostoru. Čichá, čichá člověčinu.

“Raději bych se s ním o ten kaktus nehádal,” radím a z bezpečné vzdálenosti si ty tva fotíme.

Slunce se blíží k poledni, když nasedáme do auta. Plán další cesty je jasný. Vale de Casas, bahnění v Mexickém zálivu, hotel a jednodenní klídek. Pár kilometrů na Tampico, v Manueli doplňujeme zásoby a odbočujeme na sever. Přes Idamu na Soto la Marína. Ranče kolem cesty jsou bohatější než ty ve vnitrozemí. Doprovází nás subtropická vegetace. Poslední úsek cesty projíždíme přes pohoří Sierra de San José de las Rusias. Hory svatého Josefa z Ruska.

Soto la Marína, něco jako nízký les u moře. Ulice kolem hlavní silnice je plná obchodů a restaurací. Nikdo nás k ničemu nenutí, takže zastavujeme a děláme malou procházku. Kupujeme nějaké lihoviny na příjemný večer, který máme naplánovaný. Luboš dokonce archivní víno z Californie za šedesát pesos sedmičku.

K oceánu je to ještě několik kilometrů. Čím blíž, tím více hotelů. Z levé strany máme Lagunu Almagre, z druhé Río Soto la Marína, takže nás poslední kilometry obklopuje vodní hladina. Obhlížíme hotely, který nám padne do oka.

Poslední výspa pevniny nemá chybu pro turisty tulenního typu. Nekonečná písčitá pláž, několik řad dřevěných přístřešků, pozvolný vstup do hlubin, teploučko jak na vzduchu, tak ve vodě, na břehu závěje ulit měkkýšů. Nad pláží bílá věž majáku, které právě dávají bílý make-up. Jen jedno chybí. Turisté.

Je třináctého září. Tady sezóna dávno skončila.

Musíme si vystačit sami. Kráčíme dlouhé metry do vln, abychom si mohli konečně zaplavat, nechat si naliskat vlnami Mexického zálivu a také nechtěně ochutnat jeho vodu. Těsně nad obočím nám proplouvají lodě jak stodola, i když jsou několik kilometrů daleko. Pomalu ztrácíme pocit, že by nám něco chybělo.

Vyblbnutí nasedáme do Japončíka a vracíme se mezi hotely hledat nocleh. Je po sezóně, maximální taxu na osobu určujeme padesát pesos.

Hotel u zálivu, okna míří na oceán, parkování na dvoře, gril pod přístřeškem, zkoušíme to. Pavel komunikuje.

“Bezva, “ vrací se k nám,”čtyřicet pět pesos na osobu.”

Není co dodat. Bereme klíč a jdem omrknout pokoj. Je v patře a vchází se do něj z otevřeného ochozu, po česku pavlače, s výhledem na záliv.

“Řekni, že to bereme a běž to zaplatit,” říkám Pavlovi a s Lubošem si vychutnáváme výhled z pavlače na oceán. Pavel je za chvíli zpátky.

“Sorry, pánové, špatně jsem to pochopil. Ona chce čtyři sta padesát pesos za pokoj.”

Děkujeme a pokračujeme jinam. Zkoušíme další tři hotely, ale nikde se nám nedaří usmlouvat cenu na naši hranici. Je to nepochopitelné, sezona skončila, hotely jsou prázdné, ale “smluvní ceny” nefungují. To u nás jsou smluvní ceny v každé hospodě.

Rada starších rozhodla, že jim nedáme vydělat a přemístíme se k umělému jezeru Presa de las Adjuntas zvanému Vicente Guerrero. Je to nějakých osmdesát kilometrů, navíc směrem, který nám vyhovuje. Sůl z těl smyjeme až tam.

Je rozhodnuto.

Japončík sice šlape, ale něco začíná klepat na přední nápravě.

pokračování příště…