Probouzíme se do sobotního
rána. Začínáme zanedbávat jídlo i hygienu.
Popojíždíme k nedalekému brodu přes
nevelkou říčku a umýváme auto. Chceme se
zastavit v Monterrey v pobočce půjčovny, ať
se nám na to podívají. Asi by nás moc
nechválili, kdybychom tam přijeli
v zaprášeném autě. Nedáme
si ale ujít malý okruh přes kopečky, podívat
se na Thelocactus comodus. Musíme
prolézt nezbytným plotem nedaleké farmy.
Pokaždé čekám, kdy se odněkud vyřítí
smečka psů, opodál stojící mechulín se
opře o strom a bude se dívat jak se s nimi
domlouvám.
- Kopce jsou posety
vápencovými skalkami. Objevují se
nádherné nekaktusové rostliny.
Skalničky. Asi bych se měl víc učit. Thelocactus
comodus sice nacházíme, ale jen
velmi málo rostlin. Doprovází jej Ancistrocactus
crassihamatus. Další jízda je
spíš plížení - plazení. Kolo
tluče, nemám odvahu jet rychleji.
-
- Ancistrocactus
crassihamatus
Monterrey. Hlavní město
státu Nuevo León. Přijíždíme z jihu,
podél Sierra Madre Oriental. Pohoří tady
dosahuje výšky tří tisíc metrů a uhýbá na
západ. Ze severu se tyčí Sierra de Minas
Viejas. Jeho strmé bílé skalní stěny
vytváří impozantní pozadí města.
Z východu město objímá Sierra de Papagayos,
které svými bizardními vrchy dokresluje okolí
města. To se rozbíhá do údolí mezi horami a
jeho sídliště šplhají vysoko do kopců.
V devatenáctém století bylo
Monterrey malou bezvýznamnou osadou. Dnes má
tři miliony obyvatel a je třetím největším
městem v Mexiku. Historických památek má
málo, ale chlubí se puškami, jimiž byl roku
1867 popraven Maxmilián Habsburský.
Zastavujeme u supermarketů a
hledáme internet, abychom si našli adresu
autopůjčovny. Marně. Projíždíme městem na
západ podél říčky, která má koryto velké
řeky. To je doslova zahumusené odpadky. Na
některých místech se rozšiřuje a jsou
v něm různá hřiště. V jednom místě
dokonce ohromné tržiště. Takový vietnamský
mexikoplac.
Přejíždím most přes onu
úrodnou dolinu a dostáváme se do centra.
Trošku kličkujeme, ale nacházíme místo
k parkování. Obcházíme několik bloků.
Město dýchá přepychem. Nějak do něj
nezapadáme svým vzezřením. Ptáme se po
internetu, ale buď tady není, nebo nám
nerozumí. V jednom baráku vrazíme dokonce do
učebny výpočetní techniky, ale ani tady nám
neporadí.
Pavel zkouší zavolat
telefonem. Když řekne své přání je přepnut
na automat a tam domluva končí. Vzdáváme to.
Rozhodujeme se, že to necháme opravit kdekoliv,
vezmeme si účet a nějak to vyrovnáme.
Vyrážíme z Monterrey na
Saltillo. Pavel má přání podívat se na
Epithelanthu unguispinu, která roste na
příkrých srázech nad Monterrey. Proplétáme
se předměstím. Projíždíme nechtěně
nějakými sklady a depem autobusů. Na jednom
topes přední náprava vyšle poslední
varování. Ptáme se řidiče autobusu na
servis. Dává nám adresu na známé, kteří
bydlí nedaleko odsud.
Pomalu se loudáme
s japončíkem k udané adrese. Zastavuji před
přejezdem železnice. Dvouzápřah lokomotiv
sténá při tažení nekonečné řady vagónů,
ale neustále pronikavě troubí. Hlas klaksonu
je k nevydržení. Snad proto Mexičani u
přejezdu nečekají a přejíždí těsně před
lokomotivou na druhou stranu, aby tomu řevu
unikli.
Udanou adresu nacházíme
v řadové zástavbě, která končí pod
strmými skálami, kde roste unguispina.
Nebýt problému s autem, klušeme nahoru.
Nacházíme dva bratry, kteří
opravují auta před domem na ulici. Vypadá to
na vedlejšák, jak praví Pražáci. Ale
chovají se jinak. Sundají kolo a zkouší to
rozjet na zvedáku. Uvolněná poloosa. Pro ně
složitá oprava, pro nás konec jízdy. Jeden
z bratrů jde zavolat do půjčovny. Za chvíli
se vrací. Nejdřív za hodinu pro nás
přijedou. Dřív to není možné. Odmítají
peníze i na telefon.
Děláme si pohodlí na
obrubníku silnice. Řadovky, před kterými
stojíme jsou velmi úsporné. Šířka pět
metrů, hloubka osm, plus jedno patro. Vodoměry
trčí na ulici těsně nad zemí. Střechy jsou
bez komínů, není proč topit. Soused nám
vynáší na ulici židle, abychom neseděli na
zemi. Luboš rozdává dětem cukroví, takže je
po vteřině nejoblíbenější z naší
trojice.
Po hodině přijíždí
starší chlapík s mladíkem a prohlíží
auto. Pak Luboš s Pavlem odjíždí
s mlaďochem a já se šéfem půjčovny.
Půjčovna je u letiště, které je na
severovýchodě města. My jsme zůstali na
západním okraji, takže celé město
projíždíme znovu. Šéf japončíka vůbec
nešetřil. Tak se mně zdálo, že zkouši, zda
se to rozpadne, či ne. Pečlivě jsem se
uvázal. Cesta nám trvala přesně hodinu a
ujeli jsme čtyřicet jeden kilometr.
V půjčovně nám dali jiné
auto, v úterý se máme vrátit pro to své.
Tedy tři dny. Přeskladňujeme zavazadla a hurá
na západ. Trochu nám to mění plán, ale
úleva z vyřešeného problému to zmírňuje.
Vracíme se opět přes celé
město. Cestou přes předměstí narážíme na
internet. Žena mě varuje, abych nevozil
kaktusy, že jsou na letištích zpřísněné
kontroly. Pro kaktusáře ochranáře zcela
zbytečná zpráva. Sledujeme novinky z New
Yorku. Američané se vyjadřují k vyhlášení
války. Většina je pro, ale neví komu ji
vyhlásit.
Na okraji Monterrey zajíždím
k supermarketu Soriana. Slunce opět zaléhá,
takže máme čas. Plácáme se ohromným
prostorem obchodu, vybíráme lahůdky pro
žaludek a využíváme ochutnávkových pultů.
Při vybírání salámu prodavačka ukrojí
plátek k ochutnání. Když odmítneme několik
druhů, jsme téměř sytí.
U pekárny si vybíráme
každý dle chuti, k tomu leche, mléko
s tukem, ne jako doma bílou vodu. V polici
s jalapeňoskami pár plechovek superostrých
paprik v nálevu a rybí konzervy. Několikrát
mineme hezkou mexickou maminu, kterou doprovází
asi dvanáctiletá dcera a mladší bráška.
Jakoby se nám pletla do cesty.
pokračování
příště…
|