Oploceným Mexikem (16)
Probouzíme se do sobotního rána. Začínáme zanedbávat jídlo i hygienu. Popojíždíme k nedalekému brodu přes nevelkou říčku a umýváme auto. Chceme se zastavit v Monterrey v pobočce půjčovny, ať se nám na to podívají. Asi by nás moc nechválili, kdybychom tam přijeli v zaprášeném autě.

Nedáme si ale ujít malý okruh přes kopečky, podívat se na Thelocactus comodus. Musíme prolézt nezbytným plotem nedaleké farmy. Pokaždé čekám, kdy se odněkud vyřítí smečka psů, opodál stojící mechulín se opře o strom a bude se dívat jak se s nimi domlouvám.

Kopce jsou posety vápencovými skalkami. Objevují se nádherné nekaktusové rostliny. Skalničky. Asi bych se měl víc učit. Thelocactus comodus sice nacházíme, ale jen velmi málo rostlin. Doprovází jej Ancistrocactus crassihamatus. Další jízda je spíš plížení - plazení. Kolo tluče, nemám odvahu jet rychleji.
 
Ancistrocactus crassihamatus, 48 km Victoria Tampico
Ancistrocactus crassihamatus

Monterrey. Hlavní město státu Nuevo León. Přijíždíme z jihu, podél Sierra Madre Oriental. Pohoří tady dosahuje výšky tří tisíc metrů a uhýbá na západ. Ze severu se tyčí Sierra de Minas Viejas. Jeho strmé bílé skalní stěny vytváří impozantní pozadí města. Z východu město objímá Sierra de Papagayos, které svými bizardními vrchy dokresluje okolí města. To se rozbíhá do údolí mezi horami a jeho sídliště šplhají vysoko do kopců.

V devatenáctém století bylo Monterrey malou bezvýznamnou osadou. Dnes má tři miliony obyvatel a je třetím největším městem v Mexiku. Historických památek má málo, ale chlubí se puškami, jimiž byl roku 1867 popraven Maxmilián Habsburský.

Zastavujeme u supermarketů a hledáme internet, abychom si našli adresu autopůjčovny. Marně. Projíždíme městem na západ podél říčky, která má koryto velké řeky. To je doslova zahumusené odpadky. Na některých místech se rozšiřuje a jsou v něm různá hřiště. V jednom místě dokonce ohromné tržiště. Takový vietnamský mexikoplac.

Přejíždím most přes onu úrodnou dolinu a dostáváme se do centra. Trošku kličkujeme, ale nacházíme místo k parkování. Obcházíme několik bloků. Město dýchá přepychem. Nějak do něj nezapadáme svým vzezřením. Ptáme se po internetu, ale buď tady není, nebo nám nerozumí. V jednom baráku vrazíme dokonce do učebny výpočetní techniky, ale ani tady nám neporadí.

Pavel zkouší zavolat telefonem. Když řekne své přání je přepnut na automat a tam domluva končí. Vzdáváme to. Rozhodujeme se, že to necháme opravit kdekoliv, vezmeme si účet a nějak to vyrovnáme.

Vyrážíme z Monterrey na Saltillo. Pavel má přání podívat se na Epithelanthu unguispinu, která roste na příkrých srázech nad Monterrey. Proplétáme se předměstím. Projíždíme nechtěně nějakými sklady a depem autobusů. Na jednom topes přední náprava vyšle poslední varování. Ptáme se řidiče autobusu na servis. Dává nám adresu na známé, kteří bydlí nedaleko odsud.

Pomalu se loudáme s japončíkem k udané adrese. Zastavuji před přejezdem železnice. Dvouzápřah lokomotiv sténá při tažení nekonečné řady vagónů, ale neustále pronikavě troubí. Hlas klaksonu je k nevydržení. Snad proto Mexičani u přejezdu nečekají a přejíždí těsně před lokomotivou na druhou stranu, aby tomu řevu unikli.

Udanou adresu nacházíme v řadové zástavbě, která končí pod strmými skálami, kde roste unguispina. Nebýt problému s autem, klušeme nahoru.

Nacházíme dva bratry, kteří opravují auta před domem na ulici. Vypadá to na vedlejšák, jak praví Pražáci. Ale chovají se jinak. Sundají kolo a zkouší to rozjet na zvedáku. Uvolněná poloosa. Pro ně složitá oprava, pro nás konec jízdy. Jeden z bratrů jde zavolat do půjčovny. Za chvíli se vrací. Nejdřív za hodinu pro nás přijedou. Dřív to není možné. Odmítají peníze i na telefon.

Děláme si pohodlí na obrubníku silnice. Řadovky, před kterými stojíme jsou velmi úsporné. Šířka pět metrů, hloubka osm, plus jedno patro. Vodoměry trčí na ulici těsně nad zemí. Střechy jsou bez komínů, není proč topit. Soused nám vynáší na ulici židle, abychom neseděli na zemi. Luboš rozdává dětem cukroví, takže je po vteřině nejoblíbenější z naší trojice.

Po hodině přijíždí starší chlapík s mladíkem a prohlíží auto. Pak Luboš s Pavlem odjíždí s mlaďochem a já se šéfem půjčovny. Půjčovna je u letiště, které je na severovýchodě města. My jsme zůstali na západním okraji, takže celé město projíždíme znovu. Šéf japončíka vůbec nešetřil. Tak se mně zdálo, že zkouši, zda se to rozpadne, či ne. Pečlivě jsem se uvázal. Cesta nám trvala přesně hodinu a ujeli jsme čtyřicet jeden kilometr.

V půjčovně nám dali jiné auto, v úterý se máme vrátit pro to své. Tedy tři dny. Přeskladňujeme zavazadla a hurá na západ. Trochu nám to mění plán, ale úleva z vyřešeného problému to zmírňuje.

Vracíme se opět přes celé město. Cestou přes předměstí narážíme na internet. Žena mě varuje, abych nevozil kaktusy, že jsou na letištích zpřísněné kontroly. Pro kaktusáře ochranáře zcela zbytečná zpráva. Sledujeme novinky z New Yorku. Američané se vyjadřují k vyhlášení války. Většina je pro, ale neví komu ji vyhlásit.

Na okraji Monterrey zajíždím k supermarketu Soriana. Slunce opět zaléhá, takže máme čas. Plácáme se ohromným prostorem obchodu, vybíráme lahůdky pro žaludek a využíváme ochutnávkových pultů. Při vybírání salámu prodavačka ukrojí plátek k ochutnání. Když odmítneme několik druhů, jsme téměř sytí.

U pekárny si vybíráme každý dle chuti, k tomu leche, mléko s tukem, ne jako doma bílou vodu. V polici s jalapeňoskami pár plechovek superostrých paprik v nálevu a rybí konzervy. Několikrát mineme hezkou mexickou maminu, kterou doprovází asi dvanáctiletá dcera a mladší bráška. Jakoby se nám pletla do cesty.

pokračování příště…


Vladimír Basovník
e-mail:
bavl@centrum.cz