Jsme docela promočení a zapínám topení. Průjezdy kalužemi vody jsou ještě horší, než při příjezdu. Taková zálivka kaktusů doma ve sbírce by znamenala smrt mnoha z nich. V Tule lepíme pneumatiku. Obsluhují nás mladí kluci, dáváme si pivo a řeč s nimi. Našli jsme na cestě kousek drátu. Smůla.

Subtropický Tamaulipas

Před Jaumave nás staví vojáci. Je to vlastně na předměstí. U silnice mají zátarasy a pro kulomety opevnění z pytlů s pískem. Vyhnali nás z auta do patřičné vzdálenosti a jali se ho prohlížet. Nemít strach, že se směji špatně, řval bych smíchy.

Velitel stál a mlčel. Tři mladí vojáci, vystrašení do nepříčetnosti, proklepávali auto. Baterky, dlouhé dráty, které strkali za tapecírování a dokonce prsty v nádržce na ostřikovač skel. Buď jsou pečlivější než u nás, nebo je tu větší pohyb darebáků. Jsme čistí jak lilie. A také se dočkáme slušného pozdravu. Ale stejně se člověk trochu klepe. Vždycky se dá narazit na blba.

Hned za patrolou vojáků zajíždím k restauraci. Je jich zde několik vedle sebe, některé již potemnělé. V restauraci vládnou tři ženy. Nevyvede je z míry náš příchod. Vedle v kuchyni melou hubama tak rychle, že se dáme do hlasitého smíchu. Tak takovou ženu ne.

Sedíme u kávy a píšeme deníky. Jedna z žen si do koutu místnosti dotáhla matraci, kapnu, polštář a klidně zalehla. V deset vyzývám kolegy k ústupu. Co kdyby nás lákaly na tu postel?

Odjíždíme za Jaumave hledat nocleh. Spustil se déšť. Vpravo od cesty jsou samé ploty. Objevuje se odbočka doleva do kopce v lese. Po pár stech metrech to musím otočit. Lesní cesta je tak bahnitá, že mám co dělat abych se na ní otočil a vrátil se na tu asfaltovou. Po několika kilometrech sjíždíme k nějaké vesnici. Polní cesta nás zavedla k fotbalovému hřišti. Místo fotbalu si dáváme večeři, drink a „dobrou noc“. Ještě dlouho slyším štěkání psů z nedalekých usedlostí.

Ráno máme zajímavý výhled. Přes fotbalové hřiště k prvním kopcům. Těsně před nimi se válí hustá oblačnost. Tady kaktusy suchem netrpí. Původní záměr zastavit u San Antonia na Ariocarpus trigonus.var. elongatus musíme zrušit. Řeka, kterou se za těmito kaktusy brodí a je v ní normálně po kolena vody, je zuřivě rozvodněná. Její šíře je snad pětinásobná.

Japončík šplhá do kopců Sierra Madre Oriental. Výhled do okolí nám kazí hustá oblačnost. Se skal podél silnice stékají praménky vody. Až před samým vrcholem se to nad námi začíná roztrhávat a stojí to za přestávku. Pohled do okolí je zajímavý. Nad námi polojasno, východní svahy padající do roviny k Mexickému zálivu zalité sluncem a západní svahy v šále černé oblačnosti. Potom veřte povídačkám o suché náhorní rovině v Mexiku. Tamaulipas v řeči domorodců znamená Vysoká hora. Vysokých hor je zde požehnaně a táhnou se na sever až k Monterrey, hlavnímu městu Nuevo León.

Před námi je dvacet kilometrů zatáček, které končí v Ciudad Victoria, hlavním městě Tamaulipasu. Dvacet kilometrů Curvas peligrosas. Victorií jen projíždíme. Má dvěstěpadesát tisíc obyvatel, ale ničím nás nepřitahuje. Jen samoobsluhou, kde doplňujeme zásoby jídla. A možná hezkým vysokoškolským areálem na okraji města, při výjezdu na Tampico.

Vymetená obloha nad námi slibuje lepší počasí než za poslední týden. Už jsem si pomalu začal připadat jako někde ve Skotsku.

Po staré silnici Pan American Higway míříme na jih k Tampicu. Provází nás východní srázy Sierra Madre Oriental. Vlevo od silnice se pak objevují panoramata patřící bývalému mořskému dnu. Zelená údolí jsou přerušována stolovými horami. Pastva pro oči.

Ancistrocactus crassihamatus, 48 km Victoria, Tampico

Zastavujeme pod kuželovou horou na jejímž úpatí se objevují kamenité plácky. Jsme v oblasti, kde se dá očekávat Astrophytum asterias. Prolézáme nezbytný plot a prodíráme se hustým křovím nahoru. Porost je zde mnohem hustější než na druhé straně Sierra Oriental a mnohem pestřejší, co do druhů. Některé křoviny nádhěrně kvetou. Přímořský vzduch s vyšší vlhkostí a teplotou produkuje bohatější život. A není to znát jenom na rostlinách. I dobytek je kulatější, farmy kolem bohatější.

Nacházíme nádherné rostliny Ancistrocactus megarhizus a s ním Hamatocactus setispinus. Hornina, která tvoří kuželovitou horu je vyvřelina. Nacházím kousky obsidiánu.

Pokračujeme v jízdě. Projíždíme známé zatáčky lemované bílými křížky, až se vlevo od silnice rozestře rovina. A znovu zastávka. Tady někde nad silnicí roste asterias. Opět průlez plotem a hustým křovím ke kamenitým výchozům. S asteriasem máme smůlu. Megarhizus, setispinus a s nimi Homalocephala texensis. Slunce do nás pere. Vydáváme se s Pavlem do kopců ke skálám. Prodíráme se hustým porostem sotva znatelnými stezkami koz. Pot z nás lije. Dusno jak v prádelně. Porost je čím dál hustší a pěšinky uzší. Po kaktusech ani památky. Ani se nám nedaří narazit na nějaký kamenitý plácek. Obracíme. U silnice čeká Luboš.

pokračování příště…