Oploceným Mexikem (9)

Ráno oblékáme čisté oblečení. Nechceme v bance vzbuzovat pohoršení. Výměna peněz proběhla hladce. Horší je to s nákupem pohlednic. Ptáme se domorodců, ale každý nás posílá někam jinam. Produpeme celou Matehualu.

Matehuala - historie a současnost

Nakonec v obchůdku s církevními relikviemi objevujeme i pohledy. Za pultem sedí snad žena, což jsem nejdřív nepoznal. Pohledy nám podává po jednom. Když ji vybídnu, že si je prohlédnu sám, nedůvěřivě si nás změří, ale nakonec souhlasí. Ve stohu pohledů, jimž dominuje katedrála v Matehuale, a který nám nabízela jako první, se najdou i pohledy s přírodou.

Neméně složitá je cesta na poštu. Jeden nás posílá doleva, druhý doprava, až jsem z toho pochopil, že někteří ani neví, co to pošta je.

Matehuala - parkoviště

Necháváme Matehualu za zády a míříme na východ do Dr. Arroyo. Ještě před ním absolvujeme malou zastávku na odbočce na Refugio el Reparo. Na prvním kopci u silnice roste Encephalocarpus strobiliformis. Terén je kamenitý, řídce porostlý křovím. Od poloviny kopce jich nacházíme poměrně hodně. Dále je zde nádherný Thelocactus haexadrophorus. Je variabilní ve vytrnění a mnohdy připomíná gymnocalicia. Sekundují jim Echinocactus horizonthalonius, Coryphantha palmeri, Ariocarpus retusus, Neolloydia conoidea a zelená mammillarie.

Encephalocarpus strobiliformis

Po hodině pokračujeme do Dr. Arroyo. Bereme benzin a sami dotankováváme kávu a pivo. Několikrát před tím projíždíme městem, než najdeme benzinku a přeskakujeme četná topes.

Máme zájem najít přírodní hybrid mezi kotschoubeánem a retususem, který roste na úpatí kopců směrem na Nayarit. Vyhlédnuté kopce jsou nakonec nedostupné, protože kolem silnice je nový plot, přehrazující všechny výjezdy na polní cesty. Zkoušíme to přes La Soledad, protože přes tuto vesnici vede k horám slušná cesta. Přejíždíme texaský práh otevřenou bránou a podél plotu míříme k horám. Netrvá to dlouho. Potkáváme auto plné chlapů a je nám jasně naznačeno, že jsme na soukromém pozemku a nemáme tu co pohledávat.

Po dalších šesti kilometrech je v plotě díra a přes ni polní cesta. Ke kopcům je to však velmi daleko. Navíc je před nimi vidět další farmu. Procházíme tedy rovinu kolem silnice. Není nezajímavá. Echinocactus horizonthalonius af. Šubikii, Lophophora wiliamsii, Coryphantha palmeri, Ferocactus stainesii, Ancistrocactus uncinatus, neurčený echinoffossulocactus a trsovitý echinocereus. Fotíme dokud je trochu vidět.

Echinocactus horizonthalonius af. Subikii.

Nadáváme na všechny ploty světa. To ještě netušíme, že nás čeká zrůdná noc.

V Dr. Arroyo jsme zpátky v devět večer. Na náměstí ještě fungují stánky s jídlem. Sedíme na barových židlích u jednoho z nich a pozorujeme Mexičana jak nám připravuje tacosy. Ruce mu jen hrají. Nacvičené pohyby nemají chybu a vůně připravovaného jídla nám dráždí sliznice. Corona fría lahodí. Z nebe se začíná spouštět rosa. Jsme kryti střechou stánku, takže kapky deště dopadají těsně za naše záda.

Pavel vymyslel trasu do Tuly přes Mier y Noriega. Z dřívějších zkušeností jsme se nepoučili. Do Mieru vede asfaltka, takže pohoda. Za ním jsme vjeli do terénu a museli se vrátit do města na radu. Jakoby za městem byl konec světa. Domorodci nám řekli, že za městem se máme dát doprava. Ta cesta však byla tak špatná, že jsme to vzdali a dali se doleva. Určená cesta vedla kolem skal a potoka. Bylo na ní kamení a byla sesunutá do koryta.

Vyjeli jsme do kopců Sierra Vieja. Kamenitá cesta trápila naše auto. Nekonečné pomalé kilometry. Déšť zesílil. Každým okamžikem jsme čekali, že se objevíme na silnici k Tule. O půlnoci jsme se dostali do vesnice duchů. Dal by se zde natáčet horror. Kamenná stavení na kopci, kde silnice končí. Ani živáčka, ani světýlka. Cesta, která pokračovala z náměstíčka vesnice nás zavedla na pastvinu.

Otáčím auto. Projíždíme vesnicí zpět a na prvním vhodném místě vypínám motor.

„Dochtore, tequilu.“

Déšť bubnuje do střechy. Pavel záhy upadá do mrtva. S Lubošem necháváme kolovat litrovou láhev do sucha. Do tří do rána.

pokračování příště…


Vladimír Basovník
e-mail:
bavl@centrum.cz