Ráno
oblékáme čisté oblečení. Nechceme v bance
vzbuzovat pohoršení. Výměna peněz proběhla
hladce. Horší je to s nákupem pohlednic.
Ptáme se domorodců, ale každý nás posílá
někam jinam. Produpeme celou Matehualu.
Nakonec v
obchůdku s církevními relikviemi objevujeme i
pohledy. Za pultem sedí snad žena, což jsem
nejdřív nepoznal. Pohledy nám podává po
jednom. Když ji vybídnu, že si je prohlédnu
sám, nedůvěřivě si nás změří, ale
nakonec souhlasí. Ve stohu pohledů, jimž
dominuje katedrála v Matehuale, a který nám
nabízela jako první, se najdou i pohledy
s přírodou.
Neméně
složitá je cesta na poštu. Jeden nás posílá
doleva, druhý doprava, až jsem z toho
pochopil, že někteří ani neví, co to pošta
je.
Necháváme
Matehualu za zády a míříme na východ do Dr.
Arroyo. Ještě před ním absolvujeme malou
zastávku na odbočce na Refugio el Reparo. Na
prvním kopci u silnice roste Encephalocarpus
strobiliformis. Terén je kamenitý, řídce
porostlý křovím. Od poloviny kopce jich
nacházíme poměrně hodně. Dále je zde
nádherný Thelocactus haexadrophorus. Je
variabilní ve vytrnění a mnohdy připomíná
gymnocalicia. Sekundují jim Echinocactus
horizonthalonius, Coryphantha palmeri, Ariocarpus
retusus, Neolloydia conoidea a zelená
mammillarie.
Po hodině
pokračujeme do Dr. Arroyo. Bereme benzin a sami
dotankováváme kávu a pivo. Několikrát před
tím projíždíme městem, než najdeme benzinku
a přeskakujeme četná topes.
Máme zájem
najít přírodní hybrid mezi kotschoubeánem a
retususem, který roste na úpatí kopců směrem
na Nayarit. Vyhlédnuté kopce jsou nakonec
nedostupné, protože kolem silnice je nový
plot, přehrazující všechny výjezdy na polní
cesty. Zkoušíme to přes La Soledad, protože
přes tuto vesnici vede k horám slušná cesta.
Přejíždíme texaský práh otevřenou bránou
a podél plotu míříme k horám. Netrvá to
dlouho. Potkáváme auto plné chlapů a je nám
jasně naznačeno, že jsme na soukromém pozemku
a nemáme tu co pohledávat.
Po dalších
šesti kilometrech je v plotě díra a přes ni
polní cesta. Ke kopcům je to však velmi
daleko. Navíc je před nimi vidět další
farmu. Procházíme tedy rovinu kolem silnice.
Není nezajímavá. Echinocactus horizonthalonius
af. Šubikii, Lophophora wiliamsii, Coryphantha
palmeri, Ferocactus stainesii, Ancistrocactus
uncinatus, neurčený echinoffossulocactus a
trsovitý echinocereus. Fotíme dokud je trochu
vidět.
Nadáváme na
všechny ploty světa. To ještě netušíme, že
nás čeká zrůdná noc.
V Dr. Arroyo
jsme zpátky v devět večer. Na náměstí
ještě fungují stánky s jídlem. Sedíme na
barových židlích u jednoho z nich a
pozorujeme Mexičana jak nám připravuje tacosy.
Ruce mu jen hrají. Nacvičené pohyby nemají
chybu a vůně připravovaného jídla nám
dráždí sliznice. Corona fría lahodí. Z nebe
se začíná spouštět rosa. Jsme kryti
střechou stánku, takže kapky deště dopadají
těsně za naše záda.
Pavel vymyslel
trasu do Tuly přes Mier y Noriega.
Z dřívějších zkušeností jsme se
nepoučili. Do Mieru vede asfaltka, takže
pohoda. Za ním jsme vjeli do terénu a museli se
vrátit do města na radu. Jakoby za městem byl
konec světa. Domorodci nám řekli, že za
městem se máme dát doprava. Ta cesta však
byla tak špatná, že jsme to vzdali a dali se
doleva. Určená cesta vedla kolem skal a potoka.
Bylo na ní kamení a byla sesunutá do koryta.
Vyjeli jsme do
kopců Sierra Vieja. Kamenitá cesta trápila
naše auto. Nekonečné pomalé kilometry.
Déšť zesílil. Každým okamžikem jsme
čekali, že se objevíme na silnici k Tule.
O půlnoci jsme se dostali do vesnice duchů.
Dal by se zde natáčet horror. Kamenná stavení
na kopci, kde silnice končí. Ani živáčka,
ani světýlka. Cesta, která pokračovala
z náměstíčka vesnice nás zavedla na
pastvinu.
Otáčím auto.
Projíždíme vesnicí zpět a na prvním
vhodném místě vypínám motor.
„Dochtore,
tequilu.“
Déšť bubnuje
do střechy. Pavel záhy upadá do mrtva.
S Lubošem necháváme kolovat litrovou láhev
do sucha. Do tří do rána.
pokračování příště…
|