Opět mezi kaktusy

Za sebou necháváme problémy a nekonečný český tunel. Cítím mravenčení po celém těle. Brnění v nohou. Už, už vyběhnout do prvních kopců mezi kaktusy.

Včerejší večer jsme prožili ve skvělé atmosféře kaktusových nadšenců. Tekla tequila, na stěně se promítaly obrázky z cest a bylo o čem vyprávět. Všichni nám záviděli, že my a zrovna teď, a že oni musí ráno do práce, zatímco my do Mexika. Jednomu Jardovi jsme vyjedli a vypili byt, druhý nás ráno odvezl do Ruzyně. Ucpanou barrandovskou výpadovkou jsme popojížděli, až z toho vstávaly vlasy na hlavě.

Pod námi se začínají zřetelně rýsovat pohoří a co nás zaráží, je blátivý terén. Jakoby se pod námi přehnala pořádná bouře. Zapadající slunce dává vyniknou četným loužím. Umělé nádrže, které si domorodci staví na svých rančích, aby zachytili dešťovou vodu pro napájení dobytka, jsou plné kalné vody. Měl jsem jinou představu o přivítání.

Letadlo roluje k terminálu. Osazenstvo se balí, loučíme se s holandskými letuškami, které byly milé, ale do krásy našich žen mají daleko. Přes imigrační zónu pokračujeme do útrob letištní haly. Obtěžkáni zavazadly, hledáme kancelář půjčovny aut THIRLY, kde máme rezervovaný vůz. Cena 150 US dolarů na týden je podezřelá. Právem. Je to bez pojištění. S ním se to vyšplhá na 250 dolarů. Naše sporá Španělština nás zdržuje. Moje kreditka má nedostatečné krytí. Požadují 18 000 pesos. Mám tam polovinu. Přidáváme Lubošovu, což bohatě stačí.

Před budovou letiště čekáme na mikrobus, který nás odveze na parkoviště. Před námi to připomíná závodní dráhu. Světla aut se míhají kolem nás za častého troubení.

V garáži půjčovny je nachystán Nissan tsuru. Cestovní vůz, který toho již zřejmě dost zažil, i když má na tachometru pouze 60 tisíc kilometrů. Důkladně jej prohlížíme a ukazujeme všechny oděrky a šrámy, aby to pak nesvedli na nás. Normálně se auta půjčují pouze pro jízdu na asfaltových silnicích.

“Tak pánové,” obracím se na své společníky,”kdo pojede první úsek?”

“Vyhráls konkurz,” zazní odpověď od Luboše.

Je 22,30, když vyrážíme směrem na Pachucu.

Hustý provoz uvnitř města připomíná vichřici, chvíli mně trvá, než se otřepu z prvního náporu. U nejbližší benzinky doplňujeme nádrž po hrdlo a zpět do neúprosného proudu. Směr našeho pohybu určuji instinktem, protože na vnitřním okruhu jsou ukazatele do jednotlivých čtvrtí. Posléze narážíme na výpadovku směr Pachuca. Japončík dostává herdu do žeber a poslušně vyráží.

Silnice, co do kvality není nic moc. Dost děr plných vody, která přece jenom trochu tlumí nárazy kol. Projíždíme předměstím Mexico City, když nás osloví naše žaludky, protože na malém plácku u cesty jsou dva stánky s pověstným mexickým jídlem tacos. Ani mě Pavel nemusí přemlouvat, když prohodí, že má na ně chuť. Zastavím u chodníku a tacos zalitý coronou extra je první gurmánské přivítání.

Příjemné uvolnění ducha i těla. Nikdo nás k ničemu nenutí.

Těsně před Pachucou odbočujeme směrem na Actopan a po pár kilometrech vybíráme místo na spaní. Projíždíme malou vesnicí, kde nás překvapuje velký počet psích tlup, které si hlasem vymezují prostor zájmu. Za vesnicí na polní cestě stavíme stan. Je zima. Na letišti bylo sedmnáct stupňů, tady musí být ještě méně. Jsme 2 480 metrů nad mořem. Měsíc nad našimi hlavami je zubatý. Kolegové spí ve stanu, já se zabydluji v autě.

pokračování příště…