Pár stovek metrů je hospoda „Carnitas tinos“, něco jako kotle masa. Hospoda pro masožravce. Cerveza fría v nás zmizela rychleji, než se stačil majitel otočit. Po druhém pivu navazujeme konverzaci. Majitel hospody má bratra, který chová prasata a on je tady v restauraci zužitkovává. Zrovna se dělá zabijačka. Samozřejmě o to máme zájem.

Vzadu za hospodou je pod jednoduchým přístřeškem prostor na porážení prasat. Najatý domorodec pomalu končí. Maso má zavěšené na hácích pod přístřeškem. Na slunci je něco kolem čtyřiceti stupňů. Kupodivu nikde nejsou vidět mouchy. Asi to postříkali repelentem. Ve stínu leží statný masožravec. Dobrman s nekupírovanýma ušima. Jako vlkodlak. Nechtěl bych s ním zkoušet závody v běhu.

„A tady se to již připravuje,“ ukazuje nám bytelný kotel plný masa, pod přístřeškem, který sousedí s otevřenou restaurací. Dává si s námi pivo. Pavel se ho ptá na asteriasy a kreslí mu jejich podobu.

„Á peyotl,“ hodnotí Pavlovu kresbu Mexičan. „To namáčíme do tequily, je to proti bolesti.“ Ptám se zda se tím natírá nebo to pije. „To se pije, pije!“ Stejně jako Juan u Huixmí. Asi to zabírá, když je to tak všeobecně známé.

„To není peyotl,“ ohražuje se Pavel, ale asi je zbytečné něco dál vysvětlovat. Říkáme mu, že se jdeme podívat po okolí a necháme si u hospody auto. „Dávejte pozor na chřestýše,“ varuje nás,“ je jich v okolí hodně.“

Prolézáme plot za hospodou a vydáváme se do roviny. I zde jsou kamenité vyvýšeniny, kde by mohl asterias růst. Křoví, kterým prolézáme je olepené Tillandsií ionantou. Porost je velmi hustý. Procházíme kolem plotu, jehož nejbližší okolí je vysekáno. Občas přeskakujeme strouhy plné vody. V některých místech je země pořádně bahnitá. Tropy. Tohle jsou tropy. Po pár stech metrech jsem jako pod sprchou.

Křoví ustupuje a objevují se pole s kukuřicí, ale nic souvislého. Jenom pár desítek metrů čtverečních a zase houšť. Vzduch se ani nehne. V tom vedru se tělo rychle unaví a kroky se zpomalují. Nalézáme Homalocephaly úctyhodných rozměrů, které rostly v bahně. Přímo na březích stružek s vodou. Když jsme šlápli tesně vedle kaktusu, noha se nám bořila do bláta. Rostliny čtyřicet centimetrů v průměru a ploché jako disky.

Udělali jsme velký okruh kolem ohrad a na zpáteční cestě narazili na přijatelnější terén pro kaktusy. Mezi kameny se objevil Hamatocactus setispinus, Echinocereus reinchenbachii a mezi křovím vysoké sloupy Pilosocereus palmeri. Naštěstí bylo chřestýšům asi horko.

Zasedáme na svá místa a Mexičan letí s pivem bez vyzvání. Pod střechou beze stěn protahuje jemný vánek. Blahodárný. Po druhém pivu nám nabízí jídlo. Maso z kotle naskládal do skleněné vytríny na stole a každý zákazník má možnost si vybrat jemu nejchutnější kousek. Pak mu to zváží a kilo á devadesát pesos.

Luboš vyráží k vytríně jako první. Nůž na kosení třniny, ale profesionalita veterináře. No, nedáme se zahanbit. Domácí přináší tortilly, bílou cibuli a pivo. Tokáme blahem. Muy bueno. Pod střechou z palachu je příjemně.

Domácí sedá k nám a snaží se nám stačit s pitím piva. Rozvazuje se mu jazyk a začíná o ženách. Němky je mají veliké a Italky divoké. Kdoví zda to zažil nebo četl. Vysvětluje nám, že nedaleko teče řeka, kde se dá koupat. A to nás zajímá. Po týdnu úsporné hygieny a dnešní potní lázni by to bylo fajn. Loučíme se jako při odchodu na frontu. Bohužel řeka, kterou nám doporučil, je pro koupání nepoužitelná. Možná tak raft. Kde má břehy je znát jen dle stromů, které se klikatí krajinou. Masa kalné vody, rozlitá do širokého okolí. A je po hygieně.

Další zájem máme o prostor u křižovatky na Est. Calles. Zde byl údajně také spatřen asterias. Prohledáváme plácky naplavenin mezi trávou a křovím. Máme zase smůlu. Potkáváme jen Ancistrocactus megarhizus, Pilosocereus palmeri a Homalocephalu texensis.

Slunce ztratilo rozum. Z kopce sledujeme velkou vodní hladinu, která není na naší mapě. Fata morgana? Po dnešku bych se ani nedivil. Rozhodnutí je jednohlasné. Horší je to s příjezdem k jezeru. Hledáme dalekohledem. Vidíme auta až na břehu, ale žádnou cestu.

Projíždíme chudobnou vesnicí, domy z pleteného proutí zaplácaného blátem. Některé její „ulice“ jsou pro auto nesjízdné, tak se musíme vracet. Ptáme se a znovu vracíme. Je ta vesnice skutečně chudobná? Na střechách jsou vidět antény pro televizi, na dvorcích vyprané prádlo rozvěšené na šnůrách, žádný spěch, žádný stress. Konečně jsme se strefili a cesta vyráží z mírného svahu k jezeru. A dokonce nás přivádí do kempu. Několik přístřešků ze dřeva, střechy z palachu, kolem podstavce s grilem. Co víc?

Voda je čistá a teplá, tak jsme ji ušpinili. Málokdy si člověk uvědomí blahodárný účinek koupele. Máčeli jsme své kůže k extázi požitku.

Pavel kuchtí. Hrachovku ze sáčku a kávu. Luboš, coby starý skaut, je nervní při pohledu jak zachází s ohněm. „To nebude vřít ani do půlnoci,“ hodnotí Pavla a jde hledat dřevo, kterého je zde poskrovnu.

Nakonec sedíme pod nádherným přístřeškem, který hyzdí jen pestře nabarvené podpěry střechy, popíjíme kávu a kecáme. Co zde chybí? Mariachi a mexické krasavice. Od Mexického zálivu se objevují mračna a nad nimi svářeči. Modravé mihotavé světlo osvětluje horizont. Původní záměr, spánek pod širákem, musíme oželet.

pokračování příště…