Severní výpadovka na Bustamante míjí ohromnou skládku odpadu. Auta, která vozí odpad všeho druhu volně na korbách, jej rozsévají po okolí. Zvyšuje to “útulnost” prostředí. Trochu se pereme se silnicí na letiště, směr máme ale dobrý. Zbytečně najíždíme na dálnici a platíme za pár kilometrů dvacet sedm pesos.V půjčovně již japončík čeká na převzetí. Proběhlo to rychle a hladce. Neplatíme nic. Třepeme si rukama, muchas gracias.

Náš záměr je internet, Soriana a ven z města na Monclovu. Hned první cíl jsme museli oželet. Město je zarvané auty a odbočuji ze silnice, která protíná celou Monterrey dříve. Internet míjím. O to větší zážitek mám z propletence centrálního města. Na každé křižovatce se ozývají klaksony. Řidiči se vzájemně vyhání ze směru.

Jízdu městem si náležitě vychutnávám. Míjíme velké vlakové nádraží. Ulice šplhají do kopců, které jsou součástí města. Dominantou jsou dva nejvyšší Cerro de la Mitra, vysoký 2 380 a Cerro de la Silla, vysoký 1 740 metrů. Nová sidliště se zakousávají do hor jako zuby nestvůry. Konečně najíždím na okruh. Zmáčknu klakson. Auto přede mnou uhýbá. Funguje to.

V Sorianě doplňujeme zásoby. Sedíme na parkovišti, pojídáme pečivo a zapíjíme jej plnotučným mlékem. Pod námi se rozsvěcuje Monterrey. Podivný propletenec světel. Venku je dvacet osm stupňů. Nádherný teplý podvečer. Pohoda.

Proplouváme kopci k Saltillu. Záhy překračujeme hranice mezi Nuevo León a Coahuilou. V Higueras tankujeme benzin a u Ramos Arizpe najíždíme na silnici směr Monclova. Zopakujeme si ji po několika dnech.

Noční Monclova mě překvapuje. Před čtyřmi lety jsme ji objeli průmyslovou zónou. Nyní míjíme její centrum. Perfektní restaurace, obchody, obytné domy. Markantní kontrast mezi vesnicí a městem. Svět bohatých a chudých.

Ze silnice 57 odbočujeme na Cuatrociénegas. Okolní hory spíš tuším. Projíždíme několik vesnic, než se před námi rozestoupí do širokého údolí. Hned na jeho okraji je vesnička San Juan de la Boquilla, dnešní cíl. Stavíme stan u koryta s tekoucí vodou. Je půlnoc.

Středa 19.9. nám nabízí vymetenou oblohu a prádelnu s tekoucí vodou přímo u nosu. Jaká lahoda, po týdnu pocení, přírodní lázeň. Pereme košile a trika, prádlo pak věšíme na okolní keře.

Pavel si dopisuje deník a odmítá s námi vyrazit ke kopcům, zdánlivě vzdáleným dvě stě metrů. Ani si nebereme košile, za chvíle budeme zpět.

Těch dvě stě metrů se mírně protáhlo. Zaskočily nás průrvy po vodě, starý zavlažovací kanál a spousta dalších nerovností. Stoupáme do prvních kopců. Objevují se zajímavé skály. Povrch mají obroušený do ostrých hran, které vytvářejí spleť podobnou snímku na hory z družice.

Kaktusy mě překvapily. Nejsem schopný je všechny určit. Nádherný trsovitý echinocereus, escobaria celá bílá, středový trn do hněda, velikost dva centimetry a mezi trny svítí červené plody. Astrophytum capricorne, které připomíná přechod ke crassispinu, Echinocereus pectinatus. Fotíme jak blázni, ani si nevšímáme rudnoucích kůží na našich zádech.

Po cestě zpět se nám v rovině představují další krasavci. Homalocephala texensis, Coryphantha scherrii, Coryphantha macromeris, která nám předvádí svůj červený květ. Homalocephalu si Luboš fotí vleže. Zírám na jeho rozžhavená záda. To jsme přepískli. Pavel vypadá u auta nakvašeně. Necháváme ho jeho problémům a s chutí lehneme do tekoucí vody. Vychladit zpět na normální teplotu.

pokračování příště…