Na náš dotaz, jak se dostat k lagunám, se zvedne mladík s úmyslem nás tam dovéct. Nabízíme, ať jede s námi v autě. „Nó,nó, mám kolo“.

Kličkuje jak střelený zajíc v kuželu světel našeho auta. Je to sice po rovině, ale cesta vede lesem, několikrát se rozdvojuje, kořeny přes cestu, bažinka, zatáčka doleva, doprava. Málem jsem ho přejel. Několikrát. Kdyby nám to vysvětlovali u piva, hledáme to do rána. Nakonec jsme na členité pastvině a mladík sesedá.

„Está.“

„Dochtore, pivo,“ hlásím nad zhasnutým motorem.

Teplá noc. Hvězdy svítí, je docela dobře vidět. Kolem je krásná travička.

Laguna u El Sabinito

Ovzduší ovlivňuje vlhkost z nedalekého potoka, který vytéká z lagun.První dojem ve světle baterky je nad očekávání. Prudkým proudem průzračné vody se mihotají barevné rybky. Kamenné koryto potoka je porostlé zelenými řasami a nad vodou, která nemá daleko do třiceti stupňů se vznáší obláčky páry. Římské lázně v Mexiku. 

„Kde jsou laguny,“ ptá se Mexičana Pavel.

„Tak sto metrů odsud,“ zní odpovědˇ.

„Jdem se tam podívat,“ naléhá Luboš a již světlem baterky hledá cestu. Mexičan jde první.

Nechávám je jít. S nohama v teplé vodě popíjím coronu familiar a je mně muy bueno.

Chlapi se vrací za půl hodiny. Mexičan nám vysvětluje, že potok se po dvou stech metrech rozdvojuje a míří k nedalekým vesnicím. Za nimi se opět ztrácí v zemi.

Trochu ho zpovídáme. Jezdí za prací do Států. Na bavlníkové plantáže. Dělají za třetinovou mzdu oproti Američanům, navíc jsou k nim nevlídní a nadřazení.

Vycucává pivo, které jsme mu dali. Pak nasedne na kolo a bez světla mizí v temnotě. Měl bych obavu jít pěšky.

Necháváme na sobě jen kůži a uléháme do báječné vody. Proud je tak silný, že nás v sedě tlačí po řasnatém dně. Nedržet se kamenů, tak skončíme u San Franciska a za ním někde v hlubinách země.

Strom kasuarina z rodu tisovců na břehu laguny

Vykoupaní do růžova chystáme kouzelnou noc pod širákem, na měkoučkém trávníku. Dlouho to nevydrželo. Invaze komárů nám bere iluzi rozkoše. Natírám se repelentem, ale o to je to horší. Hejno komárů krouží kolem mého obličeje a řvou zběsilostí. Nemají odvahu usednout. O to větší vřískot. Nakonec to nevydržím, umývám si obličej v potoce. „Nažerte se prevíti.“

Ráno mě probouzí zafrčení přímo u obličeje. Otevřu oči a těsně před nimi mám nozdry koně. Ležím na jeho pastvině.

„Co chceš, koni,“ ptám se česky, čemuž nerozumí. Frkne ještě jednou a jde se pást jinam.

Okolí zalévá slunce.

Luboš se ujímá přípravy snídaně a rozdělává mezi šutry oheň. V průsvitné vodě pereme košile, trička a ponožky.

Na druhé straně potoka je majestátní strom kasuarina z rodu tisovců. Železný strom. Jeho dřevo údajně nehoří, což jsme nestačili vyzkoušet. Všechno se stihnout nedá.

Po dietní snídani směřujeme k lagunám. Půda kolem je zasolená, porostlá řídkou trsnatou trávou.

Laguny mají v sobě půvab i tajemno zároveň. Průhledná voda se ztrácí uprostřed laguny v neproniknutelné tmě. Kolem břehů jsou hejna barevných rybek. Několik tisovců roste na březích. Kořeny sestupují do lagun a další se plazí po břehu a vytváří spletité klubko.

Necháme se zlákat ke koupeli. Při plavání přes střed laguny mám v sobě divný pocit. Jakoby jsem se máchal někomu v oku a on mě co nevidět z něj vymrští ven.

Sedíme na mohutném kořenu, který přetíná zůženou část laguny a voda nám sahá téměř po bradu. Nohy nám ozobává hejno malých rybek. Chci se na ně podívat pod vodou. Ponořím se, ale místo průzračné vody mám před očima jen šedobílé pruhy.

„Chlapi, mně se pokazily oči,“ hlásím nad hladinou.

Samozřejmě to zkusili se stejným účinkem. Rozpuštěné soli ve vodě asi působí na průhlednost rohovky.

Cestou k autu vysvětluje Pavel Lubošovi, že okolní terén je přímo zrozen pro výskyt Turbinicarpusu lophophoroides.

„Tady ho máš,“ ozve se za chvíli Luboš a má pravdu. A tanec na kolenou, než se to nafotí.

pokračování příště…