María nám dává adresu na svého známého faráře v Hidalgu, Padreho Davida Salamona. Zdůrazňuje, ať nám ukáže OJO DE MAR a ať jej pozdravujeme od Maríe a Lee z Valle de Casas. Z Údolí pokladen, prohlásil Luboš, proto tam bylo tolik policajtů.

Lee nasedá do svého červeného Fordu 150, aby nás dovedl do Victorie k internetu. Na dvoře má několik aut a také několik motorových člunů. Je to asi náruživý rybář. Hotel zdobí vypreparovaní okouni úctyhodných rozměrů a mnoho fotografií z lovu. Navádí nás k supermarketu Soriana, kde je i internet. Na parkovišti jsou nezvyklé budky na kuří noze pro strážce parkujících aut. Loučíme se. Po malém obcování s internetem vyrážíme na sever.

Další zastávku děláme v Hidalgu. Hledáme Padra Salamona. Kde jinde, než v kostele. Tam je pusto. Kluci vedle nás posílají někde za druhé náměstí západně a potom doleva. Okrajové ulice tohoto, poměrně rozsáhlého městečka, jsou horší, než polní cesty.

Dům Padreho je starou misií, na okraji Hidalga. Velký dům obrostlý popínavými rostlinami. Do dvora se vchází širokou bránou a z něj do velké jídelny. Tam sedí osm kluků, asi desetiletých a velí jim mladík snad sedmnáctiletý. Padre není doma, říká mladík a je dost odměřený, volá mu ale na mobil. Poté nám vynáší na dvoranu židle, abychom si sedli a chvíli posečkali. Sledujeme kluky v jídelně. Mají nápadně velké hranaté hlavy a černé vlasy.

Padre přijíždí za deset minut. Vyřizujeme pozdravy od jeho přátel a rázem jsme jeho přátelé. Zve nás do jídelny a vysvětluje funkci celého domu. Ti kluci jsou sirotci indiánského kmene z Vera Cruz a on je vychovává. Provádí nás domem. Velká jídelna navazuje na kuchyni. Nad jídelnou je zajímavé schodiště. Zavěšené v prostoru, které hlídají dva velcí psi. Druhou stranou jídelny se vychází do nádherné zahrady, má krásně střižený trávník. K domu přiléhá modlitebna připomínající letní kino. Kruhovité stupňovité hlediště, jen na jevišti je místo plátna socha Krista a pult pro kazatele.

Za zahradou je OJO DE MAR. To, co nám měl Padre dle Maríe ukázat. Oko moře. Nádherné jezírko s bleděmodrou průhlednou vodou. Žádný přítok, ale z jezírka vytékal potůček a po malých kaskádách se vléval do koryta, protékajícího městem.

Nefotil jsem. Padre nás přesvědčoval, abychom u něj spali, tak jsem to nechal napotom. Navíc nás zlobí auto, tak jej žádáme, zda nezná opraváře. Ihned nás přiváží ke známému, aby se nám na to podíval. Opravář tvrdí, že je to ložisko, které nemá, ať jezdíme opatrně a necháme si to opravit v Monterrey. Noc v misii je sice lákavá, ale nakonec se loučíme. Kluci nám mávají dokud nezmizíme za prvním rohem ulice.

I když nás trápí auto pokračujeme na západ do El Chorito. Je to poutní místo Mexičanů. Vodopád průzračné vody, která protéká pod silnicí. Kolem jsou restaurace s bazény.

Vyjíždíme nad vodopád. Tady je velké parkoviště, stánky s církevními předměty. Voda přitéká ze Sierra Oriental úzkým kamenným korytem. Umýváme se v ní. Co kdyby byla zázračná. Loučíme se s tím kouzelným místem a trochu lituji, že jsme nepřijali nabídku noclehu v misii.

Pokračujeme na Monterrey. Japončík kulhá a je to znát na rychlosti. Opodál se z údolí tyčí Sierra Madre Oriental, místy zahalená do oblak. Kolem cesty se objevují velké farmy dobytka. Železné ohrady, přístřešky nad krmištěm a asfaltové cesty. Podle jednoduchého stádového počítání, dva tisíce kusů na jedné farmě. Tady se vyrábí levné hovězí. Všichni zastánci malých rodinných farem ať jdou k čertu.

Začíná se stmívat. Odbočujeme z hlavní silnice v místě, kde by měl růst Thelocactus bicolor var. comodus. Přejíždíme koleje, míjíme hezkou farmu a parkujeme za skládkou kamení, které nás odděluje od silnice. Po sporé večeři se Luboš zakutává do spacáku a my dva kecáme o víře, církvi, hvězdách, starých i těch nových civilizacích. V historii většinou primitivnější civilizace, s větší vojenskou potencí, vyhrála.

pokračování příště…