Poslechnu svůj močový měchýř a vybíhám na stráň nad cestou. Jak už to bývá, či je to snad pravidlo, přímo přede mnou se krčí kaktus, který chceme najít. Pelecyphora asselliformis.

Ty dva za sebou ani nemusím pobízet. Málem by si nechali pomočit nohavice jak rychle doběhli

Kolem roste nádherná Coryphantha echinoidea, Coryphantha palmeri, Echinocereus pectinatus, zelená plochá mammillaria a Echinoffossulocactus af. crispatus.

Pokračujeme dál a překonáváme nevysoké sedlo. Za ním se kopce rozestupují a vytváří široké údolí. Těsně pod kopci je ohrada s políčky domorodců. Jinak není člověčinu cítit. Zaparkujeme nedaleko ohrady, každý si otvíráme coronu familiar a s flaškou v ruce vyrážíme do okolí. Slunce se blíží k horizontu, takže nemá cenu brát fotoaparáty.

Terén pod nohama nám vyráží dech. Ne stovky, ale tisíce rostlin Pelecyphora asselliformis. Malé, velké, několikahlavé, spousta semenáčků. Někdy jsou tak nahuštěné, že se nedaří po nich nešlapat.

Sekundují coryphanthy z poslední zastávky. Navíc Echinocactus horizonthalonius, Ferocactus latispinus, Opuntia tunicata a microdaysis. Horizonťák při velikosti šest až osm centimetrů kvete. Má nádherné hrubé ostny, přiléhající ke stonku.

Déšť nás zahání do auta. Večeříme v jeho útrobách a pak kecáme, popíjíme a kecáme, až se nikomu nechce stavět stan.

Neděle devátého září je podmračená, ale pak se umoudří a můžeme fotit. Aparáty cvakají. Rozlezlí doširoka předvádíme kolenní tanec. Z krásného údolí nás vyhání neúprosný čas.

Na zpáteční cestě zkoušíme ještě dvě místa. Na temenech okolních kopců je spousta asselliformisek, navíc se přidává Ariocarpus retusus.

Vracíme se na silnici číslo 57 a po ní na sever do Matehualy. Město je poloprázdné, většina obchodů zavřená, siesta. Daří se nám však najít internet a posíláme pár řádků domů. V pondělí se sem chceme vrátit. Poslat několik pohledů a vyměnit dolary za pesa, protože je zde kupodivu lepší kurz než na letišti v Mexico City.

Matehualu necháváme za sebou, po levici se nám představuje ve své kráse Sierra de Catorce a v ní kopec El Fraile opletený nízkou oblačností. Projíždíme Cedral a ve vesnici Vanegas de Abajo si děláme naději na oběd v restauraci. Vesnice je téměř vymetená. Dlouhá náves má uprostřed parčík a kolem něj silnice. Objíždíme ji dvakrát, ale obchůdky i hospůdky jsou zavřené. Pavel zkouší štěstí ve dvou z nich. Vleze drze do kuchyně, ale tam má stejnou odpověď. V neděli se nevaří. Maňana.

Polknem a jedem.

Někde před námi v kopcích roste Encephalocarpus strobiliformis. Necháváme auto u silnice a přes táhlou planinu míříme ke kopečkům. Pavel nasadil úprkové tempo. S Lubošem se kocháme rostlinami v rovině. Nádherný Thelocactus bicolor, Coryphantha palmeri, Neolloydia conoidea, Mammillaria potsii, Echinocereus pectinatus, Hamathocactus hamatacanthus. Nad kopci se srocují černá mračna. Nevšímáme si jich do doby, než první velké kapky začnou pleskat na naše slamáky. Objeví se první blesk a za ním Pavel. Ústup do auta. Škoda. Ten plácek byl zajímavý.

Déšť nám sprchuje Japončíka. Jen vrní. Začíná se stmívat, ale je málo hodin to někde zapíchnout. Vracíme se do Cedralu. Je to větší městečko a na náměstí nacházíme otevřenou restauraci. Starý Mexičan, jak vyšitý z občanské války, vyslechne naše přání a do dveří kuchyně zahřmí rozkazy. Pak si v pohodě sedne za pult a klábosí se svým známým.

Rýže, grilované maso, tortilly, salza, fazole, ovčí sýr, šest piv. Sto čtyřicet pět pesos. Bohato a bueno.

Když hledáme místo na nocleh, na protějších kopcích Sierra el Oregano šlehá blesk za bleskem. Ostré střelby dělostřeleckého pluku.

pokračování příště…