Na silnici se objevují bilboardy oznamující rybářský ráj na jezeře. Těsně před jednou vesnicí je opět se srozumitelnou šipkou doprava. Posloucháme ji. K jezeru by to mělo být čtrnáct kilometrů. Po tom bilboardu to bylo poslední znamení směru.

Ujedeme dvacet kilometrů a nic. Začíná se šeřit. Vyjíždíme na nedaleké kopečky, ale žádné jezero, žádné světýlko. Zkoušíme další dvě cesty, ale marně. Přece si z nás nedělají dobrý den. Vracíme se k hlavní silnici do vesnice. Hledáme hospodu. Tma padla na zem a není kam spěchat.

Po několika pokusech nacházíme otevřenou restauraci. V ní nic není problém. Starší korpulentní Mexičanka, velmi příjemná, nám přináší Coronu familiar a kávu. Sůl oceánu se mísí se solí našeho potu a přestává nám to vadit. Majitelka, María, jak nám sdělila, nabízí večeři. Proč ne.

Při ní nás překvapuje místní komando. Policista v zeleném s nápisem na hrudi Policia transito a civilista o hlavu větší než kbelík, slamák na hlavě, za pasem bubinčák a v ruce opakovačku brokovnici, jako střiženou z amerického filmu. To člověka u večeře potěší. Chtějí pasy, doklady od auta, ptají se odkud kam a podobně.

„Neposkakuj, neposkakuj, ať si neustřelíš koule,“ říká civilistovi Luboš a podává mu pas. Ten se zubí s porozuměním.

„Bueno,“ prohodí civilista a vrací nám doklady. Potřásá nám rukou a přeje nám dobrý večer.

Luboš říká, že viděl bělocha, který šel po chodníku kolem restaurace, zastavil se ve dveřích a dlouze si nás prohlížel. Asi nás bonznul.

María se nám omlouvá za ten přepad a vysvětluje, že trasa Tampico – Victoria je známá pro běžence z Kuby a policisté ji hlídají. Nepřipadáme si jako Kubánci, ale budiž. Nabízí nám nocleh. Za restaurací mají hotel, který pronajímají rybářům, hlavně z USA. Vysvětluje, že elektrárny v poslední době upustili z jezera tolik vody, že na pobřeží je čtrnáct metrů bahna a nedá se rybařit. Hotel mají prázdný. Nabízí cenu pětačtyřicet pesos. Není co řešit.

Je rozhodnuto. María nás odvádí do sousední místnosti, která připomíná přepychový obývák. V ní sedí před televizí její manžel Lee, původem Američan, vzezřením Jack London, případně Pavel Pavlíček. Příjemně nás vítá a upozorňuje, ať s ním sledujeme televizi. Na ní se objevuje dva dny staré drama z New Yorku. Zůstáváme jako opaření. Nedokážeme pochopit tu symbolickou vraždu tolika lidí. Letadla plná lidí vrážejí do mrakodrapů, které se po chvíli hroutí jako domino. Mráz přechází po zádech. Stačí nastoupit do nesprávného letadla. Stačí přijít do práce.

Reportáže televizí USA připomínají NOVU. Jako hyeny se vrhají na pozůstalé a loví z nich vzdechy, slzy, nářky.

Popíjíme s Leem do desíti večer a pak se odebíráme na pokoj. Ten máme ve dvoře hotelu v přízemí a auto zaparkované přímo u vchodu. Spát se nechce. Smýváme pot. Přepíráme košile a trika. Zrovna jsem pod sprchou, když přiběhne Pavel, že dvůr je plný policajtů. Rychle se osuším a vycházíme ven. Mezi policajty je onen běloch, který nás sledoval z chodníku před restaurací. María nám sděluje, že je to Američan, který zde bydlí a je to pako. Nám ale zavařil.

Nová procedura poznávání. Je zde i policista od transito, který nás již kontroloval. Vedle něj stojí velitel okrsku. Na hrudi má šerifskou hvězdu, jak dekl od záchodu. Největší iniciativu má zase civilista s bubinčákem za pasem.Je to ale jiný chlap, než předešle. Luboš raději mlčí. Otázky jsou nekonečné. Do nich se vkládá i María, která se nás zastává a napadá Američana, který je do půl pasu holý a viditelně se kymácí. Asi jako já. Vypili jsme toho dost, a když jsem vylezl ze sprchy, natáhl jsem na sebe jenom rifle.

Chtějí smlouvu od půjčovny aut. Tu jsem schoval v kufru auta, proto jej otevírám a ruky vrážím do jeho tmy. Mně vráží do žeber, vedle stojící policista, hlaveň bubinčáku. Drsně. Napřimuji se a alkohol mně dává sílu.

„Kurva, co chceš, chceš papíry od auta nebo ne,“ říkám mu česky. Jak zaostřím zrak za něj do tmy, vidím čtyři vojáky s odhodlanými tvářemi a samopaly namířenými na nás.

Vkládá se do toho šerif. Bere si papíry. Na jeho bueno naléhá nahý Američan, že jsou falešné a my jsme teroristé. María něco vztekle drmolí šerifovi do ucha. Američan trvá na tom, aby nás zavřeli. Policista transito se usmívá a odmítavě mává rukou. Musíme ukázat fotoaparáty, že skutečně fotíme rostliny a nezajímá nás terorismus.

Šerif se viditelně naštval a vyhnal to všechno ze dvora hotelu. Pět aut. Odhadem osm až deset lidí, s palebnou sílou vojenského družstva, proti třem neoblečeným civilistům.

Dvě a půl hodiny. María se nám omlouvala a přála hezký zbytek noci.

pokračování příště…