Cestou do Jalpanu několikrát zastavujeme a fotíme závoje tilandsií na stromech a okolních skalách. Kopce kolem, napájené nízkou oblačností, davají tušit bohaté vegetaci. Nádherný kout je za Jalpanem u Las Mesas de Aqua Fría. Hluboké kaňony kolem řeky, porostlé bujnou zelení. Láká to zastavit a prolézt tu nabízenou krásu. Polknem a jedem.

 

Na hranicích mezi Queretarem a San Luis Potosí byl klid. Ani nám to nevadilo. Před Rio Verde zkoušíme nějaké kopce, zda by se tam neobjevil Turbinicarpus rioverdensis. Odbočit prstem na mapě je ten nejjednodušší způsob. Prostě tady, po téhle čáře.

 

V terénu je to horší, ukazatele chybí, domorodci také a první pokus končí u umělého koryta s vodou. Při prvním pohledu svádí od kaktusů. „Zůstaň, svlékni se, vnoř se do mě.“ Zní to chlípně, ale když člověk jede pár hodin ve vypečeném autě, tak je to reálné. V průzračné vodě skotačí akvarijní rybky.

 

Po břehu vody se snažíme narazit na nějaký most. Míjíme jen privátní, za nimiž jsou skvělé domky, ne zrovna chudých Mexičanů. Vzbudili jsme všechny psy v okolí a nakonec narazili na výpadovku.

 

Devět kilometrů k prvním kopečkům byla celkem slušná asfaltka. Šlo nám o turbiňák a podle toho jsme vybírali možné stanoviště. Téměř jsme se nemýlili. Stejné křoví, Ariocarpus retusus var. scapharostroides, Thelocactus haexadrophorus, Mamiillaria prolifera. Jen rioverdensis chybí. Ale nechybí zde mraky houževnatých komárů. Jsou tak žízniví, že útočí i v poledním žáru. Jsme moudřejší.

El Jabali, SLP

Japončín začíná škytat, tak mu zaléváme hrdlo v Rio Verde. Sami bychom se rádi připojili, ale Pavel neúnavně buší do naděje. Ještě jednu lokalitu do setmění. Tentokrát to zkoušíme na El Jabali. Za vesnicí jsou lákavé kopce. Prašná stoupající ulice končí u pastvin, které hlídá kamenitý kopec s nezbytným dřevěným křížem. Místní mladík se k nám rozeběhl s dotazem, zda jsme od firmy, která zde bude stavět nějakou fabriku, že se nabízí. Málem jsme s ním vypsali dotazník.

 

Kopec sám nám rozdrásal nohy, nabídl Mammillarii proliferu, Thelocactus haexadrophorus, Coryphanthu villarensis, ale turbiňák opět ne. Bohužel.

 

Je půl páté večer, když za Rio Verde najíždíme na novou silnici směr Matehuala s nadějí, že z ní sjedeme na Las Tablas. Naděje sice umírá poslední, ale tady nás po 52 dvou kilometrech opustila. Perfektní nová silnice pro nikoho. Nedá se z ní sjet, není kam. Bytelný plot a mnohé hluboké příkopy to nedovolují. Dřívější místní komunikace jsou přehrazeny bránami. Otáčíme se. Japončík dostane herdu a zpět to zvládne za dvacet minut.

 

Na novou silnici nadává i číšník, který nám přináší coronu a kávu. Není nám k ničemu. 225 kilometrů do Matehualy a nikde se nedá odbočit. Jen samý plot.

Další novou silnici nalézáme jen o pár kilometrů na východ, při odbočce na Santa Ritu. Kdysi jsme se zde kodrcali několik hodin, teď je to procházka. Povrch sice nedělal finišer, spíš jenom lopaty levných dělníků, ale pokrok je patrný.

 

V údolí před Santa Ritou jsou nové stavby, připomínající výkrmny prasat nebo drůbeže. Později nám domorodec tuto domněnku vyvrátil. Je to fabrika na zpracování papriky a rajčat, kde našlo práci mnoho lidí. Chválí to. Udělali silnici a lidé mají práci. Paprika roste „zadarmo“. Proč ji dělat v Evropě? K tomu se přidává otázka, proč používat v Evropě mrazáky, když v Antarktidě mrzne?

 

Mezi Santa Ritou a San Franciskem zkoušíme nalézt Ariocarpus kotschoubeánus. Marně. Okolní pole jeví známky záplav, i když zde žádná řeka neteče.

 

Z ohrady, za kterou jsou obdělaná pole, vyjíždí domorodec na koni. Další dvě hříbata má na provaze. Dáváme se do „plynulé řeči“. Splavenou půdu má na svědomí protržená nádrž na vodu. Vysvětlujeme zájem o ariáky a on nás zavedl k lophophorám. Plácl koně a ztratil se. Bylo to jen pár semenáčků těsně vedle ohrady s políčky.

Hombre u San Francisco, SLP

Prolézáme plot. Mezi poli jsou místa podobná těm v ně ohrady. Malé ostrůvky kolem akátovníků a mezi nimi písčitojílovitá poušť. Ostrůvky jsou dokonale obydlené. Lophophora koehresii ve velkých koloniích, Echinocereus eneacanthus, Coryphantha maiz-tablasensis a Ancistrocactus uncinatus.

 

Nakonec jsme našli i Ariocarpus kotschoubeanus. K autu nás shání slunce. Mlčky řve „ani krok“, a my jak berani. Pavel nám slibuje kouzenou noc u lagun. Ještě je najít. Tma padla nečekaně.

 

pokračování příště…