Ze sousední usedlosti za námi přichází stoletý děda a ptá se, zda jsme v noci chodili kolem, svítili baterkami a stříleli. Vysvětlujeme, ale zda to pochopil, to nám není jasné.

Vyrážíme do kopců. Projíždíme vesnicí La Negrita. Bída s ubohostí. Chatrče spletené z proutí. Kontrastem je škola, za níž je basebalové hříště, které má ochrannou síť z pozinkovaného materiálu.

Luboš jako měřítko dasilirionu

Šotolinovou cestou přijíždíme do Noria de las Flores. Poslední vesnice pod vysokými horami. Pavel má pro tuto oblast přesnou GPS pro určitý kaktus, takže očekáváme brzký úspěch. Parkujeme u poslední usedlosti. Stěny z vepřovice, plechová střecha, otlučené dveře, pod nimiž je přirozené větrání, místo skleněných výplní oken okenice. Pozemek obehnaný ostnatým drátem nataženým na kůlech prapodivných tvarů. Nikde ani noha.

GPS ukazuje 1,7 kilometru na západ. Vede tudy cesta vhodná pro terénní auta. Vyšlápnutí je lehké a nadějné. Míjíme nějakou starou tvrz, bůhví jakého původu. Cesta se začíná zvedat a tlačí nám na plíce. O kus dál je zajímavý kontrast doby, či dob. Proutěná chýše a vedle ní katerpilar, moderní buldozer z nedalekého lomu.

A cesta se zvedá strměji. Slunce do nás buší vší silou a GPS, čili Džípíeska nás začíná vodit za nos. Posíláme ji k čertu a šplháme na blízký kopec. Výškoměr se usadil na čísle 1880 metrů. Tady už náš hledaný kaktus neroste. Je zde pouze Echinoffossulocactus af. pentacanthus.

Od lechuquilí máme nohy rozdrásané do krve. Rozhlížíme se po okolních kopcích. Do oka nám padne protější, o něco vyšší, ale méně porostlý vegetací. Takže sešupem dolů a zase hezky nahoru. Dole v soutěsce nám chvíli trvá, než se vymotáme z hustého křoví. Postupujeme strmým suchým korytem, přelézáme velké balvany. V jednom místě se rozestupuje křoví a nad námi je skalnatý břeh. Hurá do něj. Doškrábeme se do výšky, kde keře ustupují a vidíme do okolí.

Neolloydia matehualensis, Noria de las Flores, SLP

Pod vrcholem kopce se objevuje Neolloydia matehualensis. Má šedostříbrné tělo a variabilní otrnění. Na temeni a svahu obráceném k jihu je jich celé stádo. Z vrcholu je krásný rozhled do okolí. Proti modré obloze vynikají svícny květů dasilirionů. Na západ od nás se zvedá další, ještě vyšší pohoří. Pavel se ztratil někde nahoře.

S Lubošem sestupujeme do údolí na druhé straně kopců. V nižším patře se objevuje Mammillaria compressa, Mammmillaria candida, Ferocactus stainesii a Echinocactus platyacanthus. Pán Bůh přiložil pod kotel. Trička můžeme ždímat. Klopýtáme suchým korytem k autu. Vitalita kaktusů je obdivuhodná. Jeden vykotlaný platyacanthus obráží několika odnoži na zbytku pletiv. Jiný se drží na kolmé stěně koryta a určitě je při deštích zaplavován. Přesto dorostl do průměru čtyřiceti centimetrů.

Ferocactus stainesii, La Negrita, SLP

Jazyky nám dřevění a pot štípe do očí. Pitná voda v autě je před bodem varu, přesto pijeme jak velbloudi na poušti. Za dvacet minut se objevuje i Pavel. Rozhodnutí je jednohlasné. Do první hospody na cerveza fría.

Sedíme opět v „Cocina economica – La Negrita“, jak Luboš poznamenal – „Levná černoška“. Vedle v „botanické“ dva dědci plejí záhony. Náš včerejší zájem udělal své.

Těla se nám vrátila teplotně do normálu, takže se ženeme na nedaleký kopec, kde roste Turbinicarpus klinkerianus. Ukrývá se na temeni kopce ve škvírách skal, které mají teplotu šedesát až sedmdesát stupňů. Divné, že se neupečou.

Na protějších kopcích bouří. Z černých mraků občas sjede blesk a je vidět zřetelný závěs deště.

pokračování příště…