|
Popotahujeme dál. Těšíme se na koupání v přehradě, jejíž vodu vidíme z dalekých kopců.
El Palmito. Vesnička na konci světa. Hlavní ulice rozdělená pásem zeleně. Kdyby zde nestáli čtyři chlapi náhodně opřeni o zdi domů, řekl bych, že to tu vymřelo. Bída s nouzí. Kousek za vesnicí je hráz se stavidly a pod nimi ohromné vybetonované koryto pro přepadovou vodu. Před hrází ani kapka. V prohlubni přehrady jsou ploty, políčka, pastviny. Tudy voda asi nikdy ani netekla.
Přejíždíme hráz a po prašné cestě kolem skal pokračujeme. Obtáčíme vylámané skály a dostáváme se na hlavní hráz. Zastavuje nás nápis „Federal, no pasa“. Presa Lázaro Cardenas. Zastavujeme. V policejní budce strážný není, ale hvízdne na nás od nedalekého domku, abychom věděli, že jsme v zorném poli.
Nad námi se tyčí gigantický památník stavby. Sedm obrovských postav z kamene, sveřepé tváře, našpulené rty, někteří mají indiánské rysy. Jediná žena, a s obnaženými ňadry. To jsem nepochopil. Asi samaritánka.
Na bronzové desce indicie stavby. Byla budována v roce 1936 – 1946 nákladem 170 miliónu pesos a pojme 3 miliardy kubíků vody. Vyjmenováni jsou prezidenti, za kterých stavba probíhala, projektanti a inženýři, kteří stavbu řídili.
Přehrada je zaplněna z jedné třetiny, pod vysokou hrází sevřenou skalami je jen malá zelená tůňka, žádný pohyb vody. Asi je to správná stavba na nesprávném místě.
Obracíme. Kousek za vesnicí se kocháme nádhernou populací
Thelocactus heterochromus.
Pavel navrhuje cestu přes San Francisco de Asis, kolem řeky Nazas do Rodea. Kolem by měla růst
Mammiillaria guelzowiana. Nemáme nic proti. Cesta je krosová. Někde voda uloupila polovinu vozovky. Kodrcáme se krajinou.
Luboš najednou velí zastavit. Nad cestou je výrazný kamenitý hřeben, pokrytý skvělou populací žlutěotrněných heterochromusů. Je již večer a nedá se fotit. Pokračujeme. Zkoušíme zaparkovat u řeky, ale ta tak smrdí, že nás přímo vyhání dál. Šplháme cestou do malé vesnice, příjezd do ní je hliněnou cestou, přerušovanou stružkami odpadové vody. Páchnoucí ulice. Ta středová je vybetonovaná, dlouhá, přerušená uprostřed zelení. Dělám čestné kolo. Na návsi je pár chlapů, opřených o zdi krámků ležících proti sobě. Pavel jde zjistit cestu dál, já jdu do krámku na pivo. Nepochodíme ani jeden. Cesta dál je pro auta nesjízdná a pivo tady není.
„Odkud jste,“ ptají se.
„ Z České republiky, z Evropy,“ říká Pavel.
„ Áá, Evropa, terorist,“ ožívají dědci.
„Běžte do háje,“ říkám jim česky, „vy nevíte, co je terorista ani, co je pivo.“
Míříme dvacet osm kilometrů zpět k asfaltové silnici. V jednom místě jsme chtěli rozbít tábor, ale spustil se déšť, který nás vyhnal.
Vyjíždíme znovu serpentinami k silnici číslo 45. Je jich devatenáct kilometrů a někdy se mně zdá, že jsme překonali 360 stupňů. Cestou hledáme místo na nocleh. Nakonec jsme najeli
120 kilometrů a zaparkovali v pískovně. V jednu v noci.
 |
Thelocactus heterochromus, Parral
pokračování příště…
|
