Zadumaní sledujeme velký oheň v údolí, kolem něhož pobíhají lidé. „Kdoví co oslavují,” pronese Luboš a potáhne z dýmky.

Ráno po sporé snídani vyrážíme do kopců. U silnice vidíme zbytek večerního ohně domorodců. Totálně shořený kamion. Nebyly to národní tance, co jsme viděli z dálky, ale snaha o hašení.

Rozhodli jsme se prozkoumat okolí dolů na estroncio, které jsme našli na mapě. Dvacet kilometrů přes kopečky do malého údolí.

První kilometry jsou pohodové a Pavel se rozplývá nadšením. Po stranách hřebene, kterým šplhá cesta jsou hluboké baranky. U cesty kvete Coryphantha pseudoechinus. Kopce před námi mají zajímavý tvar. Bochánky naskládané na sobě. Jakoby rozteklá láva. Už si myslíme, že jsme na vrcholu, za nímž je údolí a zatím se objeví další kopec. Cesta se parchantí. Je pokryta čím dál většími kameny a mezi nimi je prach prachoucí. Jemný a vlezlý. Musíme zavřít okna, jinak nás to zadusí. To ale stoupá teplota do nepříčetnosti a pot z nás teče proudem. Dá se to vydržet je pár set metrů, protože pot oslepuje oči. Zastavujeme, necháme sednout prach a na příjemném vánku osycháme. A zase pár set metrů. To, co jsme před chvílí vypili, jde okamžitě kůží ven. Vůbec ne po kapkách, trička máme záhy na ždímání.

Potkáváme kamionetu rančera. Ženu má vedle sebe v kabině, děcka na korbě. Vyrazil asi s celou rodinou za kulturou do El Hundido. Pokoušíme se o hovor. Říká, že s naším autem bude cesta difícil. V údolí je několik opuštěných min (štol) na estroncio a on má ve vedlejším údolí ranč. Přeje nám hodně štěstí.

Toho není nikdy dost. Cesta se mění v enduro. Kolegové občas musí vystoupit, aby odlehčili japončíka a ten s hekáním a skřípotem přelézá kameny.

Po dvou hodinách se silnice konečně láme o vrchol a sjíždíme do nevelkého údolí. V kopcích je vidět několik děr. Od jedné je slyšet rachot kompresoru. Pavel se jde chlapů, kteří sedí pod jednoduchým přístřeškem a hrají se s výbušninou, přeptat na zdraví. A jestli nemají námitek, když se budeme potloukat po okolí.

Dozvídá se, že jsou poslední mohykáni v celém pohoří v těžbě estroncia. Právě chystají odstřel a klidně se můžeme pohybovat kolem.

Plácáme se po okolních kopcích. Terén přímo stvořený pro hledanou lídu. Nacházíme Astrophytum capricorne, nádhernou Neolloydia conoidea s bílými trny, Coryphantha ramillosa a pseudoechinus, Epithelantha bokei a Leuchtenbergia principis. Lída nikde.

Vlézám do jedné z děr v kopci. Je necelé dva metry vysoká, asi tři široká a do hloubky deseti metrů. Stěny pokrývají nádherné krystaly křemene.

Krev máme tak hustou, že nám nohy přestávají sloužit. Dát pod klobouk vajíčko, je záhy na hniličku. Ve tři troubíme na ústup. Netrefili jsme. Oč radostněji by se z toho pekla jelo s nafoceným filmem hledané mammillarie.

Cerveza frío a café, honí se mi hlavou, když zajíždím k hospodě El Hundido. Z toho mě vyvádí baba Jaga, která tu vládne. Řidiči nesmí chlastat, pivo nevedeme. Zbude tedy káva, voda a takosy.

Ve vedlejší vesnici hledáme popisovanou gasolineru, benzinku. Poslední dům ve vesnici. Mimo jiného bordelu bylo na dvorku několik plastových nádob s benzínem. Litr za deset pesos. Téměř dvojnásob oproti normálu. Rychle počítáme, že padesát kilometrů do Cuatrocienegas přijde levněji, nehledě, že potřebujeme i vodu.

Při cestě do města křižujeme betonový kanál s čistou proudící vodou. Rychle načepujeme tekutiny a zpět. Zajíždím ke kanálu a než stačím pořádně zastavit, Pavel už skáče do vody. V ní se mihotají barevné rybky. Účinek vody na oči je stejný jako u El Sabinito. Pod vodou nejsou k ničemu.

Oprášení upalujeme zpět na El Hundido. Před ním zahýbáme na teraserii a končíme ve vesničce Cuates de Australia. Vesnička pod horami. Uprostřed je srocení lidí. Na malém návrší se kopou základy pro novou mladou rodinu. Třikrát pět metrů. Nový vztah, nový domov. Chlapi se střídají v kopání, ženské to komentují, děcka poletují kolem. Dáváme tomu nový náboj. Pavel s mapou v ruce vyráží mezi ně. Za chvíli ční nad nimi, rozkládá rukama a rázem je po kopání. Vyptává se na fluoritové doly v okolí. Starší muži mu vysvětlují, že v kopcích jsou tři nebo čtyři doly, ale jsou již opuštěné. Je to asi osm kilometrů a nedá se tam jet autem, tím naším vůbec ne.

S Lubošem stojíme opodál a vychutnáváme si ten rozhovor. Slunce pomalu zapadá a vykresluje okolní kopce do nádhery.

Pavel se ještě ptá jak je to s jejich názvem vesnice, protože na mapě jsou dva, Cuates de Australia a v závorce Cuates de Abajo. Abajo, Abajo, slyšíme z jejich úst. To je jejich vesnice.

Pavel děkuje za informace, nasedáme a popojíždíme blíže ke kopcům Los Alamitos. Cesta vede polopouští. Jílovitopísčitý terén, řídký porost akácií, občas kamenité vyvýšeniny. Mám čím dál větší problém udržet auto nad vyježděnými kolejemi. Ty jsou tak hluboké, že sjet do nich znamená konec dalšího pohybu. Před námi se objeví plácek vhodný na nocleh. Parkujeme.

Zapalujeme s Lubošem tabák v ústech a všichni tři vyrážíme do okolí, než nám slunce zleniví. O mnoho dál bychom stejně nedojeli, protože po pár desítkách metrů je cesta přerušena nepřekonatelným korytem suchého potoka.

pokračování příště…