Pomalu se probíráme po studené noci. Večer jsme
dorazili zbytky jídla, takže nebude zdržování se snídaní. Než kluci sbalí stan, oběhnu okolí. Mezi křovím jsou kamenité plácky s velkými koloniemi
Lophophora wiliamsii. Některé mají i dvacet hlav. Doprovází je kvetoucí
Coryphantha pseudoechinus, Echinocactus horizonthalonius
a Ancistrocactus uncinatus.
 |
Echinocactus horozonthalonius
Mírným stoupáním nás vede cesta k minám na kopci. Substrát kolem je příznivý. Méně příznivý je průzkum okolí. Po Lídě
(Mammillaria luethyi) ani slechu. Štoly jsou jen nevelké díry. Největší má snad patnáct metrů do hloubky a na konci se rozdvojuje. Mezi agávkami je hezká populace
Neolloydie conoidea.
Pokračujeme superkrosovou cestou do vesničky Estanque del León. Chudoba. Je zde sice vidět pár vraků aut a antény na střechách, ale bída z toho jen křičí. Za vesnicí chlapi vaří z antisyfiliky vosk. Možná jediný jejich příjem.
U cesty odpočívá chřestýš. Není nijak velký. Něco málo přes metr, průměr uprostřed do desíti centimetrů. Vzpomínám si na fotku Milana Zachara, kde je vztyčený a nasraný. Jinak se to bohužel nazvat nedá. Rozevřená tlama s rozeklaným jazykem, nasměrovaná proti celému světu. Chci zkusit něco podobného.
Nechávám kolegům fotoaparáty a hledám nějakou palici. Pak s ní začínám dráždit nevycvičeného hada. Podeberu mu hlavu zleva, dá ji doprava, beru to z druhé strany, on uhýbá naopak. Opakuji to dvakrát a on ztrácí trpělivost, aniž by zachrastil svým okroužkovaným chvostem, mizí v nedaleké díře. Není z toho ani jedna fotka. Hlavní protagonista nebyl v požadované fotografické pozici.
Kopce se zmenšují a rozestupují. Vjíždíme do roviny. Je písčitá a jen řídce porostlá keři a kaktusy. Polopoušť. Objevuje se fata morgána. Velká jezera s nádhernou modrou vodou. A najednou jen písek.
Objevujeme tvrdě vytrněné Homalocephala texensis a
Coryphantha macromeris, Doňa Ana, jak jí říkají feťáci. Její hlavní účinnou složkou je macromerin,
fenetylaminový halucinogen chemicky podobný mescalinu. Má však asi pětinu jeho účinku. Holt, musí se toho sežrát víc, jak podotkl jeden kamarád.
Blížíme se k hlavní silnici Saltillo – Torreón. Kolem je velký ranč pěstující melouny. Pole jsou zavlažována, vidíme skvělou úrodu. Přezrálé a snad i neprodané melouny vyvážejí vedle do příkopu. Kilometr hnijících melounů. U jedné hromady stojí Mexičan s oslem zapřaženým do dvoukoláku a přebírá, co by se ještě dalo zkonzumovat.
Najíždíme na asfaltku. Po sto čtyřiceti kilometrech teraserie, z toho devadesáti krosové. Japončíkovi povolily sváry na držáku výfuku. Klepe a klepe.
Ve zbojnické vesnici Em. Zapata si dáváme jídlo. Vychutnáme si posed za stolem u chlazeného piva.
V Torreónu se zastavujeme na internetu. Zprávy z domova jsou úzkostlivé. Amíci chtějí válku, zatím neví proti komu, ale chtějí pomstu.
Tady je relativní klid. Alespoň pro nás. Tři dny jsme byli v horách, kde lidem stojí čas již delší dobu.
pokračování příště…
|
