| Je pátek jedenadvacátého září. Vyrážíme pěšky
ke kopcům, kde jsou fluoritové doly. V rovině
před nimi roste Coryphantha poselgeriana. Kolem je
i několik semenáčů, které jsou nádherně vytrněné.
Před námi se objevuje plot, který ohraničuje
zase jenom křoví. Prolézáme jím a pokračujeme
po oslích stezkách. Stezky se klikatí kolem juk,
padlých stromů, prohlubní a někdy i ze zvyku.
Jsou to osli, že nechodí rovně. Konečně jsme u
protějšího plotu, který je na úpatí kopců.
Zde nalézáme starou cestu vzhůru. Na druhé
straně údolí, ze kterého jsme přišli, je pohoří
Sierra El Granizo. Je v černém hávu mraků a
dolů padají šňůry vody. Nás zalévá slunce.
 |
Echinocactus horozonthalonius
„Ty hory to přes údolí nepustí,” prohodí
Pavel a šlape do kopce. Chvíli mu věříme. Kolem jsou trsy
Coryphantha pseudoechinus, Epithelantha
micromeris, nádherné rostliny
Coryphantha werdermanii a Echinocactus
horizonthalonius. Na vedlejším kopci září bílý
označník miny.
Za zády se nám objevuje dešťový závěs a
zvolna se blíží. Mám představu skvělého útulku
v nějaké staré mině. Je to nadějné, před
námi je další označník dolu. Kamenný sloup a
na něm název, evidenční číslo a na druhé
straně malý plánek. Pořádek musí být. Miny nás
ale zklamou. Jsou to jen vykopané jámy, žádná
štola, do které by se dalo zalézt před deštěm.
Ten nás zatím dostihl a začíná plnit hygienický
program. Šlapeme do dalšího kopce, nacházíme
další označník miny, ale žádné štoly, jen jámy.
To na nás již čurá celý nebeský sbor. Svlékám
košili a zabaluji do ní brašnu s foťáky.
Kolem jsme neviděli terén, který by patřil k Lídám.
Troubíme na ústup. Když scházíme s kopců
dolů, oblačnost se začíná protrhávat, a když
jsme v rovině, slunce do nás zase pere. Je
dusno jako v prádelně.
V rovině mezi akátovníky nalézáme mnoho
poselgerián. Všechny věkové kategorie. Nádherné
rostliny. U auta jsme opět vyprahlí, jakoby nepršelo.
Pokračujeme přes Sierra Los Alamitos, jeho východním
okrajem, směrem k jihu. Lákají nás další
doly vyznačené v mapách.
Déšť nám sice smyl prach z auta, ale za
chvíli jej máme od bláta. Cesta je plná děr s vodou,
navíc čím dál horší. Kolem je nádherná příroda.
Skalnaté kopce mění barvu a tvary. Musím ale
hledět pod kola, abych to projel. Kluci občas
vyskočí, aby odlehčili Japončíkovi. Hobluji mu
podběhy, až sténá. Já se modlím, abychom se
tudy nevraceli. Kamenitou cestu střídá hlinitá.
Má tak vyježděné koleje, že se musím držet středového
náspu a okraje, abychom projeli. Trvá to celých
padesát kilometrů. Brnkačka na nervy.
 |
Echinocereus pectinatus
Konečně kloudná cesta a vedle ní kaktusový ráj.
Vybíháme do kopců. Thelocactus bicolor se nám představuje
v několika barevných variacích. Vedle sebe
si klidně hoví rudé i žluté plémě.
Echinocactus horizonthalonius má právě zralá
semena. Mezi kameny se krčí Mammillaria
lasiacantha a Epithelantha bokei. Echinocereus
pectinatus a Coryphantha pseudoechinus, která právě
kvete. Minerální podklad je velmi pestrý. Růžový
křemen a železitý tmavě červený minerál.
 |
Thelocactus bicolor var. pottsii
Pár kilometrů a vjíždíme do ranče „El
Toro”. Nikdo nás nevítá. Na bráně nápis „Rancho El Toro”, pod kopcem tři ubohé domečky.
Ani živáčka. Tady to zabalili. Ani se nedivím.
Vyjíždíme bránou se stejným nápisem. Žádného
býka jsme nepotkali.
Pokračujeme v trýznivé cestě na jih.
Slunce zbaběle mizí za obzorem. Na tachometru je
sedmdesát kilometrů od Abajo. Na pravé straně od
cesty se objevily miny. Tady se bude spát. Okolí
štol si necháváme na ráno.
pokračování příště…
|
