STARŠÍ ČÍSLA

   Fotoarchív  


CD 2001-2006

Prosinec u Pavlíčků

V prosinci u nás ve sbírce nekvete nic, mimo pár gymnokaktusů gonzalezii, které už na těchto stránkách představeny byly. Ale protože jsem dostal výtku, že v minulých novinách oblíbená rubrika „Ve sbírce...“ po tolika letech vydávání těchto novin poprvé chybí, vybral jsem namátkou pár obrázků ze sezóny, nedbaje na to, že je to trochu podvůdek. Prostě to není pohled do prosincového stavu. Jako první se podívejte na fotku Ferocactus schwarzii. Tahle kytka je velmi efektní, ve sbírkách oblíbená a na to, že se jedná o ferokaktus je i nepříliš rozměrná. A jak vidno – docela pěkně také kvete. Na ferokaktusy kvete i docela brzo, prý snad už po 5-6 letech, i když ta moje kytka zakvetla poprvé asi až po 12 letech od výsevu… 

Pediocactus simpsonii (2)

Z dálnice 285 odbočujeme na dálnici 50 a jedeme směrem na Monarch Pass. Monarch Pass leží téměř 3500 m vysoko ve Skalistých horách (Rocky Mountains) ve státu Colorado. Krajina je zde nádherná. Lesy borovic a olší, člověk by tu ani neočekával kaktusy. Josef podřimuje a já nejedu příliš rychle, abych si mohl vychutnávat okolní přírodu. Náhle zastavuji a hlásím: „Josef, jsou tu ...!!!“ Josef se probouzí a zjišťuje, co se děje. „Viděl jsem za jízdy obrovký simpsoňáky!“ Josefovi se ještě moc nechce, snad ještě trochu nedůvěřuje, ale když vidí první pediáky, rychle ožívá. Jednalo se o nádhernou populaci Pediocactus simpsonii v borovicovém lese ve výšce kolem 2750 m…

Zadáno pro kaudexofily
Adenia stenodactyla Harms (1923) je kaudiciformní rostlina „klasického střihu“, tj. s tlustým řepovitým kořenem a jednoletými dužnatými stonky, které na konci vegetace rychle opadávají a nakonec zcela zaschnou. Horní část kaudexu je kulovitá (může mít až 10 cm v průměru) a pod zemí zvolna přechází v typický kužel. Základem nadzemní části je zpočátku vzpřímený stonek se střídavě postavenými typicky „mučenkovitými“ listy. Na starších kaudexech vyraší více lodyh najednou a velmi brzy vytvářejí jemné a přitom pevné úponky, které vyrůstají zvláštním způsobem společně s krátkým listovým řapíkem. Když úponky nenajdou nějaký opěrný bod, tak vadnou a zasychají, když se naopak uchytí (drátu, tyčky a pod.), tak se několikrát pevně ovinou a zdřevnatějí. Květenstvím je řídký hrozen, který plynule vzniká z vrcholu lodyhy a obsahuje maximálně 10 zvonkovitých květů. Ty bývají zpravidla oboupohlavní, ale žádnou vzácností nejsou ani květy pouze s pestíkem…

Nová kniha: Okrasné rostliny tropů a subtropů
Vážení a milí přátelé, minulý týden vyšla, námi autory dlouho očekávaná kniha o okrasných rostlinách, které je možné spatřit jako běžnou výsadbu parků a zahrad v tropech či subtropech na Zemi. Okrasné rostliny tropů a subtropů - Libor Kunte, Václav Zelený, vydalo nakladatelství GRADA. Posílám Vám jednoduché náhledy, který jsem neumělě nascanoval, abych knihu malinko přiblížil. Naší snahou bylo vytvořit dílko, které by mělo rozšířit obzory lidem, kteří jezdí do těchto končin a vegetace v tamních parcích či zahradách je pro ně velkou neznámou. Kniha má 225 stran, 415 barevných fotogtafií. Kromě speciální části popisující jednotlivé taxony, obsahuje také obecnou část klimatologicko-fytogeografickou a pěstitelskou. Doufám, že se vám bude kniha líbit. Od pondělí by měla být v distribuci a tím pádem i na pultech všech knihkupectví.…

Z našich sbírek: František Nechvíl (aktualizace)
Franta Nechvíl se o kaktusy začal zajímat už v roce 1965, kdy od přátel získal svých prvních asi 10 rostlinek. Od té doby svou sbírku postupně rozšiřuje, ale specializace není nijak výrazná. Ve sbírce má různé rody i druhy z jihu i severu Ameriky. Dnes je to více než 1000 druhů a variet. Sbírka samozřejmě probíhá neustálým vývojem. V poslední době je rozšiřována jen o rostliny ze semen… 

Pár slov k druhé lokalitě Turbinicarpus saueri subsp. septentrionalis
Chladné ráno s cáry povalující se mlhy, to bylo působivé uvítání v Canyon Potrero Chico. Odhadnout místo, kde porostou malé „gymnokaktusy“ bylo snadné. Už po pár minutách máme první kusy v hledáčku našich zrcadlovek. S překvapením zjišťuji, že i přes geografickou blízkost typové lokality, která vzdušnou čarou není dál než nějakých 10 či 15 km je rozdíl v habitu rostlin patrný na první pohled. Nižší počet okrajových trnů, stejně tak sklon k hnědé barvě epidermis či oblejší tvar stonku jsou nejviditelnější důkazy jejich odlišnosti. Bude zajímavé, jak dopadne srovnání znaků na dalších zkoumaných úrovních, ale už tak je to překvapující zjištění. Na tak malé geografické vzdálenosti to nemůže znamenat nic jiného než těsný speciační proces, který pravděpodobně probíhal alopatricky. Podmínkou tohoto druhu speciace je, že k ní dochází u populací, které nejsou v kontaktu s populacemi mateřského druhu… 

Jižní Afrika a my

Tak jako pravověrný muslim musí do Mekky, notorický sukulentář musí navštívit Jižní Afriku. Tož i já jsem si po velmi úspěšné výstavě v Praze roku 1998 řekl, že nastal onen čas a plácnul jsem si s Petrem Pavelkou mladším. A tak jsem v září 1999 s tlupou podobně postižených jedinců navštívil tento pupek světa sukulentářského. Třítýdenní čundr po skalce plné sukulentů o ploše větší než celé Česko je pro sukulentáře opravdu těžko popsatelný zážitek. Ledaže bych sáhl po termínech sexuologických. Mezi stovkami a tisíci druhy sukulentů chodíme, někdy i po čtyřech (bychom ty mrňousky našli), od nevidím do nevidím. Pak překlepat někdy značně chladnou noc ve stanu a zítra nanovo. Pro normálního člověka je asi nepochopitelné, že za takové trápení někdo dá hromadu peněz, místo toho, aby si například koupil méně staré auto, než v současnosti má. No ale nikdy jsem netvrdil, že jsem normální člen konzumní civilizace. Původně jsem jel jen fotit, vždyť mám kytek habaděj. Ale pravdu měl přítel Jarda Ullmann, že to nelze vydržet. Hned po prvním výletu jsem sháněl dloubák… 

Pár slůvek o půvabné lokalitě před El Sacrificio
Jedete-li po krásné silnici od Saltilla severním směrem na Monclova (viz mapa), neměli by jste minout tři krásné zastávky, a to lokalitu s kristátními Ariocarpus retusus a Thelocactus rinconensis ssp. palomaensis, druhou lokalitou je místo, o kterém se tady rozepíšu obšírněji a konečně tu třetí u La Muralla, kde rostou červenokvěté Stenocactus multicostatus. Nyní se tedy zastavíme na místě s církevně znějícím jménem El Sacrificio (mše, oběť ale i zabití). To se nalézá na severním konci pohoří Sierra se la Paila. Docela náhodně jsme ze silnice MEX 57 odbočili na nenápadnou prašku ve snaze proniknout z roviny na kopcovitá úbočí sierry, ale zastavila nás závora při vjezdu do vesnice. U prvního domku jsme zjistili, že průjezd nám může povolit jen Komisário, který je však momentálně mimo. Otočili jsme tedy auto a zaparkovali jsme na patě jednotlivého kopečku před vesnicí…