Speciální číslo AZETu

Vážení přátelé, brněnská organizace Astrophytum oslavila velmi významné výročí založení - 80 let. Součástí oslav je i Speciální číslo AZETu, jehož první číslo vyšlo v roce 1970, tehdy ale pod názvem Astrophytum - zpravodaj. Vydavatelé našim novinám poskytli laskavé svolení, abychom cestopisné články z tohoto speciálního čísla publikovali i v našich internetových novinách. Takto se hezké příběhy našich cestovatelů dostanou opět k dalšímu okruhu čtenářů a zároveň tím zpopularizujeme tento velmi zajímavý brněnský zpravodaj(pp).

Jižní Afrika a my

Jaroslav Honc

Tylecodon paniculata – superbonsaj

Tak jako pravověrný muslim musí do Mekky, notorický sukulentář musí navštívit Jižní Afriku. Tož i já jsem si po velmi úspěšné výstavě v Praze roku 1998 řekl, že nastal onen čas a plácnul jsem si s Petrem Pavelkou mladším. A tak jsem v září 1999 s tlupou podobně postižených jedinců navštívil tento pupek světa sukulentářského.

Pachypodium namaquanum – erbovní rostlina Richtersweldu,
hustě se větvící kousek

Třítýdenní čundr po skalce plné sukulentů o ploše větší než celé Česko je pro sukulentáře opravdu těžko popsatelný zážitek. Ledaže bych sáhl po termínech sexuologických. Mezi stovkami a tisíci druhy sukulentů chodíme, někdy i po čtyřech (bychom ty mrňousky našli), od nevidím do nevidím. Pak překlepat někdy značně chladnou noc ve stanu a zítra nanovo.

Kamiesberg – skalka na ploše několika set m²

Pro normálního člověka je asi nepochopitelné, že za takové trápení někdo dá hromadu peněz, místo toho, aby si například koupil méně staré auto, než v současnosti má. No ale nikdy jsem netvrdil, že jsem normální člen konzumní civilizace.

Haworthia truncata – políčko asi 1 metr široké

Původně jsem jel jen fotit, vždyť mám kytek habaděj. Ale pravdu měl přítel Jarda Ullmann, že to nelze vydržet. Hned po prvním výletu jsem sháněl dloubák. Naštěstí je mých oblíbených krasulek (Crassula) v Africe jako pampelišek u nás a do seznamu CITES je díky tomu zatím neprosadili ani nejzuřivější zelení fundamentalisté.

Haworthia starkiana – nádherně vrtulovitá.

Ceraria namaquensis a Trichocaulon alstonii

Kromě radostí sukulentářských jsme si my méně hmotní zajezdili na pštrosákovi, jemuž krk slouží stejně jako knipl letadla: dle nasměrování krku zatáčí, přitáhneme-li dozadu, brzdí. Na krokodýlí farmě jsem obdivoval párek gepardů s mláďaty, a pak že množení gepardů jest výsadou nejlepších ZOO světa.

Tylecodon walichii – velevzácnost našich sbírek, leč v JAR systematicky
ničený plevel. Ovečky po něm totiž mají „řídký případ s hustým běháním“
což při nedostatku vody v poušti často vede k jejich smrti.

Sukulentů ráj – desítky druhů na přírodní skalce o ploše mnoha km².
Pár kilometrů od Sprinboku, centra Namaqualandu.

Snad největším přínosem cesty bylo poznání jihoafrického klimatu takříkajíc na kůži. Teoretické znalosti jsou fajn, ale teprve reálné pozorování jak sukulenty radostně rostou při „psím počasí“ připomínající náš duben, má váhu. Proto je nutno jihoafrické sukulenty pěstovat zatraceně jinak, než kaktusy. Opravdu rostou nejlépe při teplotách mezi 10 a 20°C, kdy mohou za současného dostatku světla dostat i nesukulentní dávky vody. Ve skleníku je možno v předjaří a na podzim zalévat i dvakráte týdně. A hlavně v létě větrat, větrat a zase větrat.

Aloe ferox, neobvykle bohatě rozvětvená. Přírodní A. ferox mají podstatně
méně trnů než ty z kultury prodávané exempláře.
Ty budou nejspíše trošku šlechtěné.

Jako vzorek oněch krásných dní uvedu jeden z posledních: 20. 9. 1999 jedeme na stolovou horu nad Vanrhynsdorpem. Stolovky o nadmořské výšce kolem 800 m mají ještě specifičtější klima než jiné krajiny Kapska, nutno na to pamatovat při pěstování zdejších kytek. Teploty jsou obecně nižší než dole, prudké výkyvy od cca 5°C při zataženu do 30°C za slunečna nastávají několikrát denně. I léto je zde chladnější, dole obvyklé teploty kolem 45°C zde nehrozí, proto je nutno těmto kytkám dobře ve skleníku větrat.

Lesík Aloe dichotoma

Ale co asi málokdo napodobí je trvalý svižný až prudký vítr. Vláhy je zde v zimě hodně (našli jsme i dva druhy rosnatek), ale půdy málo, takže po dešti vše rychle vysychá. Dostatek vody dokazuje i vodopád u cesty nahoru.

Sukulentní zvláštností stolovky jsou miniaturní othony, které nad zem vystrkují jen pár malých lístečků, ovšem v substrátu schovávají velice pěkné, brambůrkovité kaudexy. Rostou v cca 2 cm písku na skalních plotnách, jinde by je zastínily dravější kytky.

„A rána jsou tu chladná“. Ale byl to nejlepší čundr mého života.

Ráno 18.9. u nepřítomného farmáře – opět jsme souhlasili s Limonádovým Joem:
„…a rána jsou zde chladná“ – opravdu je na stanu i na báglu závoj jinovatky

Oč krásnější byl čundr mezi sukulenty, o to horší byl poté kontakt s „civilizací". V Kapském Městě opět vidíme špínu a bídu konzumní kultury, opilé či zfetované černochy válející se po zemi, žebrání a občas i špatně skrývanou chuť krást. Dobře míněné stanovení minimální mzdy způsobilo obrovskou nezaměstnanost a příliv původních obyvatel do měst. Zatímco dříve běžný bůrský farmář zaměstnával cca 20 Namů víceméně za byt a za stravu, aniž by Namové museli příliš pracovat, po stanovení minimální mzdy si nechal pět nejpracovitějších a zbytek poslal státním úředníkům do měst. Ostatně, nepřipomíná vám to něco?

Mys Dobré Naděje – mísí se zde velmi studený atlantik a teplý Indický oceán,
hlavně zde však rostou Euphorbia caput medusae a Aloe arborescens,
také spousta ruschií a jiného „plevele“.

Ale hlavní úder od civilizace nás teprve čekal. Po přestupu v Londýně se nám dostaly do ruky české noviny a článek o úředníky oficielně okradeném kaktusáři. Pánové, kteří se vloudili do sbírky jako „přátelé“ nepřítomného kaktusáře posléze vytahují „placky“ a mocí úřední zabavují kaktusy, které považují za nelegálně dovezené. Každý přitom ví, že správně pěstované kytky od importů nikdo poznat nemůže.

I takhle lze snadno v poušti dopadnout

Černým humorem zaháníme strach z přistání v Ruzyni. A právem! U pasové kontroly úředník podruhé přečte moje jméno podezřele nahlas a již ke mně přistupují dva černí šerifové s bambitkami a vedou mě do „separé“. Stačím zahlédnout ostatní, jsou na tom podobně. Sice nic ze seznamů CTES nevezu, leč šerifové za zadkem a strozí úředníci přede mnou vesele strávené odpoledne neslibují. Tři hodiny rozbalovali a znovu balili mé rostliny a nasbíraná semínka, marně čmuchaje po rostlinách ze seznamu CITES, které by mohli zabaviti a mne řádně pokutovati. Hodně rostlin poškodili, zejména poctivě koupený Lithops optika v. rubra nakrojený nehtem úřednice mne mrzí.

Sukulenty pod sněhem – pláň u Calvinie

Jednání bylo sice korektní, ale velmi, velmi strohé. Jednám s úředníky jako oni se mnou a tvrdě leč slušně jim vysvětluji, že jejich počínání je nesmyslné. Že seznamy CITES jsou nekompetentně sestavené, když jsou tam rostliny zařazovány po celých rodech, že co bylo vymyšleno na omezení obchodu se zvířaty nelze bezmyšlenkovitě použít na rostliny. Že nechrání přírodu, ale chrání monopoly, které si politickým tlakem toto jejich konání vynucují, abychom jejich obchodním firmám nemohli konkurovat my, drobní pěstitelé. Ovšem úředníka zajímají jen papíry s všelijakými povoleními, která se dají získat za moc peněz a po půl roce úřadování. Vůbec je nezajímá, jakým způsobem bývají tato povolení k vývozu nabyta, třebaže je to často korupcí domorodých kolegů úředníků. Nebo se takto projevuje jejich solidarita ve smyslu „úředníci všech zemí, spojte se???“

Text a foto (C) Jaroslav Honc
30. 3. 2004