- Dokonalé odhalení všech uvedených pseudonymů dnes již
není možné, k pochopení však postačí pravá jména
hlavních postav tohoto čtení.
-
- Ario Karpus - A. V. Frič
- Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
- Kristát - p. Chronc
- ing. Nopál - ing. Václavík, majitel
autoškoly v Brně
- dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka
Fleischera)
- Hariota - Sadovský
- Solis - p. Krejčí (?)
- dr. Islaya - dr. Schütz
- Matukána – (?)
- Stapel - p. Papírník z Žabovřesk
Hariota cítil, že nedaleká
budoucnost mnohé změní. Odcházeje k pouliční dráze
potkal ve dveřích policejního agenta Kozu:
“Už nám odjíždíte? Ta přednáška i mne zajímala! Kdy
zase přijedete?”
“Letos asi už nepřijedu, pane inspektore Kozo! Mnoho se změnilo.!
Hariotova předtucha se splnila.
IX. Konkurenční boj - Nová hvězda na
obzoru
Předseda spolku dr. Rebut přenesl uprostřed léta
importní kaktusy z pařeniště do šesti menších skleníků
ve své advokátní kanceláři. Rostliny ztratily mladé kořeny
vytvořené v teplém substrátu pařeniště a začaly
schnout. Rebut tedy začal rostliny rosit a častěji zalévat.
Do měsíce dvacet nejpěknějších kaktusů shnilo a ostatní
v povážlivém zdravotním stavu rychle odnesl nazpět do svého
vychládlého pařeniště. Také Solis ztratil několik
Astrophytum capricorne a začal kupovat naroubované
rostlinky, vypěstěné u nás ze semen. Pěstitelé “salátů”
se škodolibě usmívali a zastánci importů útočili na
Karpuse, že posílá do Brna rostliny přeschlé ba někdy i
mrtvé. Hariota proto nijak se netěšil na slíbenou další
zásilku Karpusových importů.
Němečtí kaktusáři přinášeli na členské schůze
importy došlé z Erfurtu a ze Švýcar. Byly nejen mnohem
levnější, ale též kvalitnější, takže i “věčně
hladový kupec” Jan Nesměl už málokdy žádal Karpuse o
“zboží”. Hariota si byl vědom, že zahraniční
konkurence potře záhy Karpuse i v samé Praze. Že však
Karpus si sám podřeže větev, na níž jakž takž ještě
sedí, to nepředpokládal. Síť konkurenčního boje
obchvacovala Karpusovo obchodování, žel, velký pohlavár
hledal příčiny svého zanikání všude tam, kde jich
nebylo. Cítil, že finančně bude velmi poškozen, neboť
tajně nakoupil u Castanědy tak velké množství asteriasů,
že byl bez peněz.
Domníval se, že je výhradním kupcem, postrašený
Castaněda však narychlo dal sesbírat na svých latifundiích
kdejaký asterias a nabízel je stále levněji. Haage
nakoupil větší počet asteriasů za poloviční cenu než
Karpus a byl rozhodnut do Československa prodávat všechny
druhy kaktusů, které u Karpuse zjistil, se ztrátou, aby –
jak řekl – potrestal věrolomnost svého agenta. Toto vše
patrně Karpus si neuvědomil, když psal Hariotovi:
“Teď se musíte rozhodnout a ukázat, jste-li mým
opravdovým přítelem. Vy dobře víte, že jsem Islajovi svěřil
větší počet asteriasů, aby je v Německu a ve Švýcarsku
rozprodal. Islaja zneužil mé důvěry a všechny rostliny zašantročil
jedné švýcarské firmě, která teď nabízí moje
asteriasy za mnohem nižší cenu než je mohu prodávat já.
Byl jsem u Matukány a ten mi prozradil, že Islája nabízel
Haagemu svou sbírku za 80.000 korun, za které patrně pomýšlel
koupit další asteriasy pro Švýcarsko. Příteli Harioto,
Vy nevíte, jak mne těmito transakcemi Islaja ničí. Chce ubít
mne i moji rodinu. Proto přerušte s Islajou okamžitě přátelství.
Je to náš záludný nepřítel, jaký se nevyskytuje nikde
jinde než právě u nás. Odmítnete-li přerušit s Islajou
přátelství, pak Ďáblinka je pro Vás tabu a já nepošlu
Vám do Brna už ani trn. Buď já, nebo Islaja – rozhodněte
se! Karpus.”
Hariota smutně sklonil hlavu. Karpusův diktát byl výkřikem
raněného. Karpus zajisté cítil, že se nad ním ujímá vlády
jeden či celá skupina vychytralých lidí, jejichž obchodní
zdatnost záludně jej rdousí a další cestu do zámoří mu
rozrývá svými všudypřítomnými dlouhými drápy. Proč však
by měl přerušit přátelství s Islajou? Vyhrožuje-li
Karpus, že nepošle do Brna ani trn – žádná škoda! Proč
by brněnský spolek tohoto konkurenčního boje dvou kaktusářských
obchodních magnátů nevyužil? Beztak dovážení importů
brzo nastane soumrak!
Odpoledne obdržel Solis první velkou zásilku kaktusů z
Erfurtu, jíž Haage zaútočil na Ďáblinku. Poslal sto překrásných
rostlin za třetinu Karpusovy ceny. Mezi nimi bylo dvacet
asteriasů, které si ponechal Hariota. Když je doma sázel
ve svém bytě do plechových bedniček, přišel k němu štíhlý
a vysoký muž, jehož vrásčitá tvář a bílý vlas
prozrazovaly vyšší stáří.
“Jsem Josef Stapel a o Vás, pane Harioto, mi řekli v
botanické zahradě. Mohl byste mi přenechat některé
importy?”
“Jdete v pravý čas. Náš spolek dostal dnes větší zásilku
importů. Jsou u přítele Solise – Veveří ul. č. 20.”
“Děkuji za laskavost, buďte zdráv!” si řekl Hariota
a více o nenadálém návštěvníkovi neuvažoval.
Večer zasedl k psacímu stroji a napsal Karpusovi:
“Váš dopis, Mistře, mne překvapil, protože obsahuje
mnoho nesprávných Vašich dohadů na míle vzdálených od
skutečné pravdy. Islaja jel do Švýcar, protože jedině
tam mohl ještě asteriasy zpeněžit za Vaši vysokou cenu. V
Německu je Haage zásoben zásilkami asteriasů, které stále
levněji zasílá do Evropy nejrůznějším firmám sám inženýr
Castaněda. Islaja odmítl Haageho nabídku, že odkoupí jeho
celou sbírku a nikdy se nezabýval myšlenkou objednat
asteriasy pro kohokoliv v době, kdy jejich cena neustále
klesá. Myslím, že se s Islajou rozcházíte docela zbytečně
a já ovšem bez Vašeho pozvání napříště do Ďáblinky
nevkročím. Hariota.”
Příštího dne na členské schůzi řekl Solis
Hariotovi, že neznámý starý pán skoupil u něj všech
osmdesát importů, takže dnes poukázal Haagemu požadovaný
obnos.
“Kdo je ten starý pán?” zeptal se Solis.
“Jmenujete se Stapel a snad není ani z Brna”, odpověděl
Hariota.
“Býval bych se zeptal, odkud je. Já však se domníval,
že jej osobně znáte, protože mi řekl, že jde od vás.”
“Zapadl nám tedy do neznáma, doufám však, že se zase
brzo objeví. Kaktusy byly tentokráte velmi levné a ten starý
je beztak nějaký obchodník nebo panský zahradník.” –
mínil Hariota.
Karpusův dopis vyvolal velké pobouření členů. I čeští
kaktusáři žádali, aby importní kaktusy byly kupovány v
Erfurtu a Jan Nechtěl si vyžádal dodávku padesáti kusů z
každé zásilky. Jeho květinářský stánek na Zelném trhu
byl denně vyhledáván kaktusáři z celé jižní Moravy a
Nechtěl nejednoho přemluvil, aby vstoupil do nového spolku.
Haage obsadiv Moravu, pronikl záhy pomocí nového pražského
spolku i do samé Prahy.
Ceny importů pokesly v Brně i v Praze do té míry, že
brněnští kaktusáři nakupovali a zasílali importy do
sousedních zemí a dvě zásilky šly dokonce do Erfurtu, kde
patrně Haage tak levně neprodával.
Toto vše bylo přetřásáno na členských schůzích,
takže nebylo kaktusáře, který by byl nevěděl, že Karpus
finančně ztroskotal. Jeho sen být výhradním importérem
asteriasů z Castanědových nalezišť se neuskutečnil,
Castaněda jej sice zásobil asteriasy ještě dříve než
Haageho a ostatní překupníky, žel, za cenu tak vysokou, že
Karpus vlastně rostliny nehorázně přeplatil. Asteriasy
byly však sbírány v době vzrůstu, kdy jejich nově
narostlé části tak snadno podléhaly zkáze. Karpus denně
házel několik mrtvých asteriasů přes plot do sousedovy
zahrady. A správně pěstit je neuměl! Na Ďáblince uhynulo
několik set botanicky vzácných rostlin, jichž se zmocnila
soukromá obchodní spekulace!
Brněnský spolek rostl počtem členstva i zkušenostmi.
Nenápadně avšak zdravě jako malý proutek v mohutný strom
se počal na jižním okraji města vyvíjet ze skrovných počátků
zahradnický podnik Zdeňka Herose. V těch dobách chodili
kaktusáři k Herosovi od komárovské konečné stanice
elektrické pouliční dráhy pěšky, což za blátivého počasí
kolem mlýnu “Krakovka” bylo hodně svízelné. Heros už
časně na jaře vyséval statisíce kaktusových semen a jeho
dva skleníky sloužily v prvých letech spíše bramboříkům
a na podzim chrysanthémám. Kaktusové semenáčky však
rostly a Heros pěstil všechny rostliny velmi tvrdě.
Skleníky s pařníky vždy otevíral proudu čerstvého
vzduchu, čímž ovšem kaktusům nikdy nedopřál ony vysoké
teploty, kterou sluneční paprsky vyvolávají v těsně uzavřených,
nevětraných, zasklených stavbách. Heros miloval své
rostliny a nijak nespěchal je prodat. Připravoval je však
na velkou cestu, která jim nastane, roznesou-li je kaktusáři
do svých příbytků. Jeden umístí koupené kaktusy za okno
tmavé světnice, druhý na verandu, třetí je zhýčká v uměle
vyhřívaném skleníčku, mnohé z nich po týdny budou se sušit
za výklady květinářských prodejen, než je kdosi neznámý
koupí místo hračky dětem.
“Musíme pěstovat odolné, pravokořenné rostliny, které
snesou i různé nedostatky a přehmaty adeptů kaktusářství”,
říkával Heros, když mu nejeden kaktusář vytýkal pomalý
vzrůst rostlin.
Heros se dral vpřed jako silniční válec. Drtil nesnáze,
pozoroval, hledal nové způsoby pěstění a zanechával za
sebou rovnou zpevněnou cestu. Brzo se naučil pěstit Parodie
a jiné rody kaktusů, jejichž semena jsou nesmírně droboučká.
Zprvu dva tisíce Parodií velikosti špendlíkové hlavičky
svorně rostlo v misce velikosti talíře. Po několika letech
byly však s to vyplnit značnou část skleníku. I při tvrdé
kultuře a pomalém vzrůstu statisíce semenáčků nejrůznějších
druhů jako by volaly: “Chceme místo, stále více místa!”
Od jara do podzimu nebylo o místo nouze – hrnky kaktusů
byly zapuštěny do písčitého substrátu pařenišť a ve
sklenících zůstaly jen phyllocactusy ve společnosti
anthurií, bromélií a jiných rostlin tropických pralesů.
Koncem října však okupovaly skleník chrysanthémy a teprve
začátkem listopadu se sem stěhovaly hrnky a bedničky plné
kaktusů. Jejich velikost i počet varoval, že příštího
roku prostory obou skleníků kaktusy už nepojmou. A v té
době vymýšlí Heros novou kulturu pro své kaktusy.
Vyklopil všechny rostliny z hrnků, odstranil z kořenů všechnu
hlínu a nastavěl je jako figurky do nízkých bedniček, aby
tak přežily zimu až do polovice února. V té době všem
kaktusům sestříhal kořeny a znovu je nastavěl do bedniček.
Současně prováděl kontrolu, nejsou-li kořeny napadeny obávanými
škůdci.
Do polovice dubna v teplém skleníku zatoužily kaktusy
tak mocně po vláze, že na kořenových pahýlech obrostly
bohatou spletí nových hledacích kořínků. A zatím co dříve
kaktusáři nevěděli, udržel-li kaktus v hrnci vsazený své
kořeny přes zimu a na jaře – i když kaktus přesadili,
dlouho nevěděli, mají-li či nemají-li přesazenou
rostlinu zalít. Heros to věděl. Uchopil rostlinu a podíval
se, zda už se na pahýlech vytvořil dostatečný počet kořenových
špiček. Většina “za sucha” přezimovavších rostlin
tyhle hledací kořínky měla.
Heros je vynášel a sázel bez hrnků přímo do připraveného
substrátu, který pak hojně prolil vlažnou vodou. Za týden
ony kaktusy nikdo by nepoznal! Mohutně přijaly vláhu, zvětšily
svá tělíčka a už rašily čerstvé areoly a poupata! Někteří
opozdilci zůstali ve skleníku třeba i do července, až
posléze přece jen nasadili špičky hledacích kořenů, bez
nichž nemohly přijímat ze země vláhu a vlhký substrát
byl by rychle u nich přivodil hnilobu celého těla.
- Konec 26. dílu
(pokračování příště)
|
