Dokonalé odhalení všech uvedených pseudonymů dnes již není možné, k pochopení však postačí pravá jména hlavních postav tohoto čtení:

Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk

„Vypravujte, jak jste se měl v Praze” – dodal.

Zasedli k psacímu stolu, neboť jiného tu nebylo. Hariota v hlavních rysech popisoval lékaři zážitky z Ďablinky. Leccos příliš křiklavého vynechal, leccos omluvil. Když skončil, lékař se usmál a zabručel:

„Bývám hluchý k pletichářskému šuškání, vašemu vyprávění nelze však nevěřit.” “ Jsou lidé, jimž na Karpusovi se vše líbí”, řekl Hariota. “To Vám věřím! I pověstní vrahové a lupiči najdou své obdivovatele a jsou-li veřejně pochováváni, jde za jejich rakví větší počet lidí než na pohřbu věhlasného vědce. Příčina, proč tito lidé dobře smýšlí o lidech zlých je v tom, že prostě se jich bojí. Přibásňují jim šlechetné vlastnosti, omlouvají jejich ohavné skutky, aby ve fantasii si je naklonili a přehlušili svůj strach a sebe samé.” vysvětloval lékař.

„Karpus vyzařuje ve společenském chování nezkrotnou primitivnost pralidí,” mínil Hariota.

„Myslím, že se na Ariu nedíváte docela správně. Je primitivní a jako dítě prosazuje své přání. Nikdy neviděl sebe sama očima druhých lidí! To ovšem je báječná vlastnost – neboť svýma očima zří jen svou dokonalost. Starosti a výčitky nezná, což je přemocný účinek k udržení mládí a životní bojovnosti.”

„Snad ještě vašeho příbuzného vystihl lépe než já. Karpusovi přátelé ba i jeho matka vidí v Ariovi ubohý exemplář lidské zvrácenosti a opravdového diletanta v každém podnikání. Patrně jeho touha žíti v naprosté individuální svobodě je dominantní vlastností jeho primitivní povahy.”

„Souhlasím” - řekl dr. Heros. “Znáte však příčinu, proč v rodě Karpusů vznikl tak náhle jedinec, v němž určité karpusovské vlatnosti natolik jsou zdůrazněny, že se stávají anormálními?”

„Tuto příčinu neznám! Ario Karpus stále je mi záhadný.”

„A přece vysvětlení je tak obyčejné. Rodiče Ariovi oba jsou z rodu Karpusů a dokonce blízce příbuzní.”

„To je zajímavé rozuzlení celého případu! a proto snad navzájem tolik se nenávidí: Spatřují ve druhém sami sebe.”

„Je to ošklivá historie. Moc mne zajímá váš objev, že Ario už byl vyslancem v Paraguay. A ještě vám asi něco svěřím, co asi nevíte: Když Ario se vrátil z třetí své cesty, jmenovala jej Imperátorskaje Akademia nauk v Petrohradě svým dopisujícím členem. To bylo kolem roku 1908.”

„Inu, doma nikdo není prorokem” poznamenal Hariota.

Dr. Heros zatelefonoval do bytu v I. poschodí, že se přijde s Hariotou podívat na Zdeňkovy nové kaktusy. Uzavřel ordinaci, vystoupil po točitých schodech do malé síně s dvojitými dveřmi. Lékař zazvonil. Přivítal je vysoký ramenatý mladík typicky nordického zjevu. Jeho čelo, obočí, nos i brada vybíhaly vpřed z jeho souměrného obličeje a napovídaly o vysoké inteligenci, snad také poněkud jednostranné. Hariota tušil, že tento mladík žije více očima a má úžasný postřeh. Jeho zlatý vlas byl plný prstýnků. Hovořil týmž basovým hlasem jako jeho otec.

Hariota mladého Herose znal už po mnoho let. V jeho malé sbírce objevil kdysi překrásný Ferocactus latispinus a bílé sloupovité Astrophytum myriostigma, které jej strhly do propasti kaktusářské vášně.

Mladý Heros znovu musel Hariotovi vypravovat o svých zkušenostech v zahraničních zahradnických závodech. Orchideje a kaktusy nejvíce si oblíbil.

„Často jsem večeřel krajíček suchého chleba a zapíjeje jej vodou, myslil jsem na tátu, jak by mi vyčinil za to, že šetřím peníze na nákup kaktusů.”

Přinesl svůj poklad na dvou podnosech. Vsadil je do malých kruhů - celkem jich bylo šedesát. Hariota mnohé druhy už znal, jihoamerické zatím však viděl jen na obrázcích v knihách z minulého století. velmi se mu zamlouval rezavými krátkými trny hustě porostlý Eriocactus leninghausii. Ani tehdy nevěděl, že tato rostlina půjde s nimi celým jejich životem, neboť oba si ji oblíbili jako symbol vzájemného přátelství, ač si to nikdy neřekli.

Přišla paní Herosová, osmahlá žena s výrazným obličejem orámovaným ebenově černým vlasem s ocelově modrým leskem. byla velmi podnikavá a oblíbila si Hariotu pro jeho skromnou povahu. Přívětivě se na hosta usmála a skoro věštecky řekla: „Rodí se kaktusářské Brno. Ženete tu propagandu kaktusů, pane Harioto, hrozně honosně. Pobláznil jste těmi importy kdekoho. Kam příjdu, všude se o tom mluví, že zde bude zřízen spolek, bude prodejna kaktusů, budou výstavy…A Zdeněk se vrátil. Víte, co jsem udělala? Vyhlédla jsem už místo, kde mu dva skleníky a domek na bydlení. Ať se dá do pěstování kaktusů, které nový spolek tolik bude potřebovat! kdy konečně už jej založíte?”

„Už brzo. Koncem listopadu.”

„Kéž tento rok 1924 se stane památným, neboť v něm je počátek brněnského kaktusářství:” - řekla vesele, ale mínila to vážně.

Brněnské restaurace se spolkovými místnostmi byly tehdy buď ryze české nebo ryze německé a bylo téměř provokací, když český host omylem zapadl do německé hospody a hovořil zde česky. Ani českých novin tu nebylo a sklepníci o cizího vetřelce nestáli. Zrovna tak se vedlo Němci, zašel-li do českého podniku a mluvil německy. Utrakvistické byly pouze podřadné hospody polosvěta. Hariotovi, který nechtěl urazit ani Čechy ani Němce, nezbyla jiná možnost, než svolat ustavující schůzi do hřmotné hospody na rohu Orlí a Novobranské ulici.

Vchod do restaurace byl ozdoben pestrými lampiony, uvnitř hospody vyhrávala vřískavá kapela a síněmi se trousila napudrovaná děvčata s cigaretami v ústech. unylí mladíci i starší muži zkoumavě si je prohlíželi. byli to vesměs potomci českých rodičů vychovávaní v německých školách. Bylo jim lhostejné, hovořil-li někdo česky nebo německy. Oni znali obě řeči a schlubně říkali, že každý je tolikrát člověkem, kolik řečí ovládá.

Kaktusáři, kteří hospodu neznali, zprvu se domnívali, že výzdoba a hudba nějak souvisí se zakládáním nového spolku. Když však uviděli vyzývavá děvčata, vraceli se na ulici, aby se zeptali, kde vlastně ta schůze bude. Byli i takoví, kteří se urazili a odešli domů. Kaktusáři prostě do této společnosti nijak nezapadli. Byli všelijak oblečeni. Dva němečtí studenti vlekli až z Úřednické čtvrti mezi dvěma bicykly velké šestihranné akvárium, aby ukázali v něm zasazených 15 kaktusů.

„Kdo jsou ti blázni?” rozkřikla se jedna potápka.

„To jsou kaktusáři” - posměšně odpověděl starší muž.

„Tě bůh!” zvolal kdosi třetí.

„Takového hlupáka patří na ten kaktus posadit, když je v plavkách” křičel sklepník nesoucí podnos se sodovkami.

“Lépe, když je bez plavek” - vítězně se zařehtal přihrblý člověk. Byl to zahradník Rudolf Kristát, který okukoval, ale schůze se nezúčastnil.

Nevelká místnost určená pro přípravnou schůzi nevynikala úpravností a měla několik dveří, jimiž co chvíle někdo vpadl dovnitř a pak, když se zaklením odcházel, pořádně jimi práskl. Shromáždění kaktusářů bylo velmi různorodé. Byli zde lékaři, dělníci, učitelé, železničáři, obchodníci, vysokoškoláci - všichni hovořili česky, ale dobrou polovici z nich tvořili Němci. Už po krátké rozmluvě se ukázalo, že právě tito němečtí kaktusáři neobyčejně vynikají nad českými začátečníky.

Měli obsáhlou kaktusářskou literaturu, znali mnohem více druhů než Hariota, zatím co čeští kaktusáři znali jen kusý pražský časopis a zastaralé kaktusářské knihy s neplatnými vědeckými názvy, které zde byly dokonce nesmyslně počešťovány jako: cecúň, pochodňák, tlustice, ježulka, listovětvec, sokolí péro, tchýnin jazyk a podobně. Němečtí kaktusáři importům nevěřili a také o ně zprvu nestáli. To ovšem se líbilo několika zahradníkům, kteří přišli nabízet svoje aloe, haworthie, euphorbie a “podobné kaktusy”. Hariota uvítal asi padesátičlenné shromáždění, přečetl návrh na spolkové stanovy a žádal, aby si přítomní zvolili přípravný výbor. Zvolili předsedou strašího lékaře dr. Cacovického, Hariotu a Němce Solisia, štábního kapitána čs. armády. Nově zvolený předseda, muž vysoký a otylý, poděkoval za velkou poctu, které právě se mu dostalo a svou činnost zahájil asi tímto proslovem:

„Přátelé, jak vás zde vidím, jsou mezi námi lidé zámožní i lidé chudobní. Teď tvořme jednu rodinu a musíme si dát nějaké pravidlo, jak ty kaktusy budeme sbírat a opatrovat. Tento program – vzhledem k našim chudobnějším členům – musí býti velmi šetrný. Musíme od samého počátku potírat, aby byly kupovány kaktusy za drahé peníze. V té věci mohu vám, drazí přátelé, býti opravdovým vzorem. Toho času nejsem chudobný – za kaktus zásadně nedám ani desetihaléř. Až někdy ke mně přijdete, uvidíte velkou krásnou sbírku, kterou jsem pořídil zadarmo. Ano, doslovně zadarmo! Mám těch pichlavých potvor dobré tři stovky. A jak to dělám? Nedávno jsem byl na dovolené v Luhačovicích. Jdu na promenádě a tam v jednom okně měla stará babka válcovitý kaktus obsypaný smetanově žlutými květy. Prohlédl jsem si velký pichláč a ejhle! Měl na bocích čtyři jako pomeranč velké odnože! Vytáhnu nůž, šmik-šmik, a všechny čtyři putovaly do mé aktovky. V zahradnických závodech je plno takových odnožů, které můžete si ulomit nebo uříznout, ovšem když se nikdo nedívá.”

Propukl v samolibý smích a pokračoval:

„Kdo by, prosím vás, vydával peníze za kaktusy? Před rokem jsem přijel do Slavkova, kde jsem objevil ve školní zahradě deset velkých hrnců plných listovětvevců, cizím slovem fylokaktusů. Pět hrnců mi ředitelé školy vyměnili za několik cecuněk a já z těch pěti listovětvevců nařezal pětadvacet krásných rostlin, které zase vyměním za jiné druhy. To je tedy můj program!” – skončil slavnostně a významně se podíval na užaslé posluchače.

Ke slovu se přihlásil mladý Heros. Dosti monotónním neurážejícím hlasem oznámil, že se právě vrátil z Německa, kde kaktusářství je přece jenom o něco dále než u nás. Kaktusářství – jako každá záliba – se může uspokojovat nejrůznějšími způsoby. Nemůžeme však propagovat ony zelené kaktusy u nás dávno už takřka zdomácnělé, které najdeme i na venkově za každým oknem. To by byl zrovna takový omyl, jako kdybychom zakládali spolek chovatelů okrasného ptactva a někdo nám doporučoval výhradně chov vrabců a tvrdil, že jsou to také ptáčci a že nedá ani desetihaléř za snovače, papouška nebo jiného exotického ptáka přivezeného k nám z daleké ciziny.

Nový spolek bude muset překonávat mnohé dětské nemoci. Vznikne mnoho pěstitelských směrů, a jedním z nich bude pěstění kaktusů importovaných k nám z Ameriky. Tyto rostliny jsou ovšem drahé, proč bychom však jejich pěstění u nás bojkotovali? Mnohé druhy importů i u nás dobře porostou a se trvale udrží, je jen nutné vědět, které druhy to jsou! A nelze podceňovat okolnost, že importy dají semeno, z něhož lze vypěstit rostliny odolnější a leckdy i stejně pěkné jako jeho sestry na amerických nalezištích.

Chce-li někdo pěstovat zelené, u nás už všeobecně známé druhy, také je to užitečné, protože potřebujeme podložky pro ony kaktusy, které v našich pěstitelských podmínkách jako pravokořenné rostliny snadno hynou. Někdo třeba zahájí docela jiný pěstitelský směr: Nakoupí množství importovaných semen a během mnohaleté trpělivé práce si vytvoří velmi cennou sbírku, aniž by musel chodit krást. Ono se řekne, uřízl jsem si odnož! Budeme-li prý se však vzájemně navštěvovat s nožem v kapse a s úmyslem něco tajně si odnést, potom i on si bude muset koupit ostrého psa a skleníky trvale zamykat.

V Heidelberku prý se přihodilo, že jeden návštěvník začátkem ledna odloupl velmi vzácnému velkému oreocereusu postranní malou odnož - také ve chvíli když se nikdo nedíval. Způsobené zranění zapříčinilo, že jedinečná velká rostlina do jara uvnitř těla prohnila a musela být vyhozena na kompost. Snad někdo považuje odlamování odnoží na cizím kaktusu za dovolený šprým, nedoporučuje se však, směr doporučovaný panem předsedou ve spolku zveřejňovat, neboť…” “Neboť je to vyložené zlodějství a poškozování cizího majetku!” - zvolal advokát dr. Rebut.

Několik kaktusářů zatleskalo. Heros se posadil a pořádně se napil piva jako po namáhavé práci. Chvíli zavládlo poměrné ticho. Předseda se zřejmě cítil řečněním mladého Herose dotčen. Vstal a řekl ironicky:

„Přátelé, jsem dosti zámožný, abych nemusel krást. Já jen chtěl naznačit těm chudobným členům, že lze pěknou sbírku kaktusů si pořídit i třeba docela zadarmo. Musel jsem jim ovšem naznačit, jak se to dělá. A pokud jde o pana Herose, tak chápu, že chce kaktusy prodávat co nejdráže, bude přece obchodním zahradníkem!” Pohrdlivě se usmál a udělil nerad slovo dr. Rebutovi.

Dr. Rebut byl menší zavalité postavy. Jeho trudovitá tvář i úzká bledě modrá očka propůjčovaly mu docela obyčejný vzhled měšťáka přistěhovavšího se nedávno z bohaté vesnice. Kaktusy měl velmi rád a v zemské knihovně objevil nejednu objemnou cizojazyčnou knihu z minulého století, v níž našel nejen popisy a nedosti výstižné kresby tehdy v Evropě pěstěných kaktusů, ale byly tam i cenné návody k jejich pěstění.

S advokátskou pohotovostí si činil dosti podrobné výpisky a na tuto schůzi si připravil přednášku jakou nikdo z přítomných neočekával. Poukázal na estetickou hodnotu importovaných rostlin, jimž přednostně musíme věnovat pozornost. U nás pěstěné okenní kaktusy už dávno pozbyly někdejší krásu. Přirovnal je k domácím zvířatům, přetvořeným tisíciletým chovem pro produkci mléka, masa, vajec a p., u nichž některé vlastnosti byly do nemožnosti člověkem vystupňovány na úkor vlastností jiných. domácí zvíře nepovažujeme za součást volné přírody a totéž platí i o rostlinách od nepaměti pěstěných a formovaných a formovaných v lidských příbytcích.

Vyjmenoval mnoho druhů kaktusů, hovořil o jejich kráse a způsobu pěstění, ač nikdy je neviděl, protože v evropských sbírkách dávno už ve druhé polovici 19. století a pak už nikdy nebyly znovu objeveny. Sběratelé kaktusů v minulém století totiž objevená naleziště ze strachu před konkurencí buď zatajili, nebo uvedli místa o několik set kilometrů vzdálenější.

Shromáždění kaktusáři však dosud tak hluboko do zákulisí kaktusářských pletich nepronikli, spolkli popisy alespoň deseti druhů melocactusů, nevědouce, že není ani jediný exemplář zastoupen v skromných evropských sbírkách - kromě snad několika preparovaných rostlin v některých museích. Protože z přítomných podivná dr. Rebut uváděná jména nikdo neznal, byl rázem považován mladý advokát za nevšedního znalce a odborníka. Zachránil tak táboru českých kaktusářů jeho primát, což zatím uznal i Solis, který měl prvenství mezi kaktusáři německými.

Na stole před předsedou stálo přivezené akvárium. Všem nejvíce se líbil Echinocactus grusonii obsypaný svazečky skleněných žlutých trnů, které byly ostré jak jehly. Studenti jej přivezli z Monacca. Mnohohlavý trs Mamillaria camptotricha vyvolal všeobecné přání, aby jeho majitelé na jeře jej rozdělili alespoň v sedm samostatných rostlin. Dobráci studenti se uvolili tuto operaci provést, ač Heriota je od toho zrazoval, protože mu bylo líto překrásné staré, byť i dosti obyčejné rostliny.

Přípravná schůze nato brzo skončila. Přípravný výbor předložil stanovy spolku k úřednímu schválení a požádal o povolení spolkové činnosti. Když vše příznivě bylo vyřízeno, svolal Heriota uprostřed province ustavující valnou hromadu, která zvolila za předsedu dr. Rebuta, což nějak nemile se dotklo dr. Cacovického, muže velmi citlivého.

Konec 14. dílu

Díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. | 13.