„I srostou, srostou, o tom vás brzo přesvědčím!“
„U nás v Brně ještě nikdo neroubuje, ostatně takové rostliny nejsou ani pěkné!“- „Snad jsou tyhle naroubované rostliny příliš umělé a nepřirozené, ale i vy se je naučíte roubovat. Vždyť některé velehorské druhy se u nás jako pravokořenné dlouho neudrží. Začnou od kořenů zahnívat a pak ji buď vyhodíte nebo ve zdravém místě seříznete a naroubujete na nějaký ten zelený salát, aby vykvetla, dala semena a odnože. Kaktusář se musí převychovat tak, aby třeba na půlmetrové podložce viděl jen tu chlupatou kuličku. Pravda, někdy roubovací umění a následný růst tak zapůsobí na kaktusáře, že roubuje i saláty, jeden na druhý, ale na tohle povídání jsem vás nebudil. Chci vám ukázat, co jsem sám dosud nezkusil. Vysejeme padesát tisíc semen Astrophytum asterias. Víte, zač prodávám jedno semínko tohoto mnou znovu objeveného, překrásného kaktusu?“

„Inzerujete deset semen za deset korun.“ – „Ano, a to je moc levná cena. Na šedesát tisíc už jsem jich prodal do ciziny a další balíčky odešlu zítra. Jen se podívejte na tu hromádku, kterou jsem dnes připravil. Její cena je asi deset tisíc korun.“

Hariota postřehl, že je Karpus odesílá do Japonska, Norska, Jižní Afriky, Švýcarska, většinu však do Německa. Karpus postavil na stůl plechovku se semeny za padesát tisíc. „Začneme“, řekl krátce. Věžní hodiny odbíjely třetí hodinu po půlnoci. Tři silné žárovky osvětlovaly každý kout. Na boku místnosti stál nově udělaný parapet asi tři metry široký, posypaný cihlovou drtí promísenou jehličím. Tento prostor připravil Karpus pro svůj jedinečný výsev. Vzal plechovku, sypal hrstky semen na dlaň a foukáním je rozmetával po celé ploše parapetu. Rozhazoval padesát tisíc korun.

„Takovou podívanou kromě nás dvou ještě nikdo nezažil“, řekl v přestávce vysévání. Když skončil, zahrnul semena jemným pískem a prkénkem urovnal povrch. V místnosti bylo vidět vlastní dech, Karpus pak připevnil hadici na vodovod a studenou vodou porosil celý parapet. Jemné kapky dopadaly kolem i na čerstvé rány roubovanců.

„Pozor, stříkáte na naroubované rostliny“, varoval Hariota.
„A v přírodě neprší?“ odeskl mistr. – „Prší, ale neroubuje se!“
Tato slova popudila Karpuse, zlostně smýkl hadicí, ledový paprsek vody zasáhl Hariotův obličej, ten však rychle uskočil a proud vody spadl přímo na všechny roubovance. Karpus zlostně zaklel, praštil hadicí do kouta, zatáhl vodu a zakřikl: „Jdeme spát!“

Unavený Hariota ani nevěděl, jak se ocitl znovu na vychládlé pohovce. Mokrá košile chladila, usnul však okamžitě a probudil se teprve tehdy, až slunce stálo vysoko nad střechami vzdálených domů. Světnice skoro promrzla, sluneční paprsky však vyvolávaly pocit tepla. Vyskočil z lože, oblékl si svrchník a přistoupil k psacímu stolu, na němž mezi rámečky a fotografiemi stála sklenice čaje a u ní dva rohlíky. Čaj byl mírně slazený a zpola vychládlý, Hariota však s chutí zasedl ke snídani, kterou patrně přinesla paní Dora, když ještě spal. Vítr nesl do místnosti z města dole položeného kaskádu kostelního vyzvánění. Hariota pohlédl na hodinky – bylo právě osm.

Z dlouhé chvíle si začal prohlížet fotografie rozestavěné v nejrůznějších rámečcích. Byly to nevšední obrázky, některé už dost vybledlé, všechny však pěly hrdinný epos o silném, dobrodružném člověku: Mladý Karpus sedí u totemu s douvhlavňovou puškou a u jeho nohou tropická přílba a zastřelená puma. Vousatý Karpus ve slavnostním náčelnickém kroji uprsotřed zlověstných indiánských bojovníků; hustá řada orlích per ho krášlí od hlavy až k patě. Karpus na koni střílející na stádo prchajících bizonů. Karpus v loveckých šatech mezi mladými indiánkami, které na něj s obdivem hledí. Karpus k nepoznání pomalovaný válečnými barvami třímá v jedné ruce tomahawk a v druhé ruce lidský skalp. Karpus s injekční stříkačkou léčí starého indiána. Karpus s indiány u táborového ohně hraje na píšťalu. Polonahý Karpus drtí v rukou velikého hada. Karpus a paní Dora – oba v indiánských úborech – na zahradě u Ďáblinky.

„Příliš mnoho svého já zde marnivě Karpus zdůraznil, nelze však popřít, že je svým způsobem nevšední a zajímavý. Snad má právo dát se takhle zobrazovat ve své jednostranné velikosti“, myslil si Hariota a shovívavě se pousmál. Vstal, otevřel dokořán okno a přistoupil ke knihovně, která ho vábila: Copak asi Karpus čte? Neodvážil se ji otevřít, protože každé hnutí některou knihou by se zapsalo do silné vrstvy prachu spočívající na všech vodorovných plochách. I skla byla zašedlá, ale ve slunečních paprscích se mu podařilo přečíst některé nápisy na hřbetech knih. Střed knihovny vyplňovaly svazky Ottova naučného slovníku od písmene A až po L, pak následoval německý Mayerův slovník s bohatě vyzlacenými iniciálkami od M po Z.

„Slovník je tedy úplný“, zasmál se Hariota a pátral po autorech a názvech dalších knih: Darwin, Karel May, Palacký, Formánkova květena, Nietsche, Rousseau, Zapadlí vlastenci, Kniha o porodnictví, vedle ní Dostojevského Idiot, kniha o chovu súdánských koz, Letem českým světem, Dějiny starého Řecka, Byl Kristus Indem? atd. Hariota mávl rukou nad tou všehochutí a vyšel oknem do zahrady. Vlevo na svahu ležela před ním skoro celá Karpusova zahrada a v dálce se kupily domy. V ulici mezi nimi projížděly červené vozy pouliční dráhy. Poněkud se obrátiv, spatřil paní Doru jak spěchá k brance. Nesla větší zavazadlo a kolem ní pobíhal svátečně oblečený Vasil. Zašli za branku a Ďáblinka jakoby odumřela.

Kde asi teď vězí Karpus? Také odešel nebo ještě někde spí? Vešel otevřeným vchodem do vily a síní se dostal k otevřeným dveřím wigwamu. Vstoupil dovnitř a tu mezi dvěma stěnami na drátěném laně spočívala rozměrná stanová plachta tvořící jakýsi zelený dům, v němž stálo široké manželské lože z březových kmenů. Černé podušky a hnědé přikrývky dosud zbytky tepla a pach lidského těla. Okna wigwamu zřejmě nebyla nikdy čištěna ani otevírána. Větrání obstarávaly pootevřené dveře. Jaké však čekalo Hariotu překvapení, když nahlédl do kuchyně! Moderní kuchyňský nábytek se leskl čistotou a elektrický sporák vydával sálavé teplo. Ve stropě nad ním byl kulatý otvor, jímž patrně proudí teplý vzduch do podkroví skleníku. Opatrně zavřel dveře království paní Dory, snad jejím jediným šťastným koutkem v tomto domě.

Prošel znovu síní a zamířil k malé místnosti, odkud se ozývalo syčení unikající vody. Otevřel matné,skleněné dveře a údivem široce otevřel oči. Nad sedadlem pro lidskou potřebu byl zavěšen portrét Karpusem tolik nenáviděného Chrousta a pod ním v černém rámečku washingtonská deklarace. Hariota poznav ministra, kopnutím prudce přirazil dveře. Byl velmi pohoršen. Tahle provokace svědčila o Karpusově až nepříčetné zášti přesahující hranice té nejprimitivnější slušnosti!

Prošel znovu pokojíkem a oknem do zahrady. Po Karpusovi nebylo nikde ani stopy. Zamířil k oběma skleníkům a k řadě reflektorů spojených dosud kabelem. Bloudil zrakem po rozmetaných písmenech a snažil se z nich sestavit jméno muže, jehož portrét objevil na tak nevhodné místě. Po krátkém hledání se mu skutečně podařilo sestavit celé jeho jméno!

Ze sousední zahrady na něj zavolal drobný stařeček: „Prosím vás, neházejte mi sem kaktusy! Já vám nic zlého neudělal, proč se mi tak mstíte?“ Hariota ho pozdravil a řekl, že je zde hostem.
„Promiňte mi, mám už osmdesát a na dálku už dobře nevidím.“
„Říkáte, že vám někdo hází do zahrady kaktusy. Kdo to asi je?“
„Kdo jiný než pan Karpus. Každý mrstvý kaktus hodí za skleník. Ty importy mu moc odcházejí a on všechny hází k nám. Letos už jsem jich vyvezl na pět koleček. Prosím vás, domluvte mu, ať už to nedělá, ať se mnou soucit, těžko se ohýbám!“

„Jak Karpuse znám, prosba by vám neprospěla. Házejte mu ty mrtvé kaktusy nazpět do jeho zahrady a jistě vás přestane obtěžovat.“ – „No, zkusit by se to mohlo“, chraplavě se usmál soused, „ale já se ho moc bojím.“ Pokýval hlavou a pak beze slova odcházel.

Na opačném konci zahrady spatřil Hariota starší ženu, která věšela prádlo na napjaté šňůry. Vytušil, že je to Karpusova matka, šel ji tedy pozdravit a pozeptat se, kde by našel mistra. Když se k ní přiblížil, přísně na něho pohlédla a pokračovala v práci. Byla ztepilá, suchá, na ženu trochu příliš vysoké postavy. Měla týž nos, bradu a oči jako Ario, jak později zjistil, i jejích altový hlas byl skoro stejný.

„Dobrý den, vážená paní. Jsem Hariota z Brna a marně od rána hledám vašeho pana syna. Nevíte prosím, kde nyní mešká?“ tázal se přeuctivě.
Mrštila mokrým prádlem, které právě držela v ruce, prudce do koše a obrátivše se celým tělem k Hariotovi, řekla ledově: „Pane, nemám syna, přestal pro mne existovat! Hledáte-li Ariu, tedy o něj naprosto se nezajímám. Odejděte, vy kaktusářský propagandisto! Já lidi vašeho druhu nenávidím, protože mu dáváte peníze!“

„Zlatá paní, nejsem zdejší, a opravdu jsem nevěděl, že i vám Karpus ublížil. My v Brně se domníváme, že on jest dobrosrdečným cestovatelem, třeba přitom trochu podivín. Co mám říci o něm a o vás drahá paní přátelům, až se vrátím na Moravu?“

Stará matka se rozplakala. „Pojďte dále – alespoň do mé kuchyně – vše vám vysvětlím, abyste vy i ti vaši přátelé poznali, jak se věci mají!“
Když seděli naproti sobě na bílých židlích a paní Karpusová mu nalila hrnek horké kávy, její oči znovu zvlhly.

„Je mi, pane, protivné vyhrabávati staré zapadlé historie po tolika letech na denní světlo! Mateřské srdce často mnoho promíjí a Ario byl jedináček. Karpusové byli vesměs zámožní, velmi neohrožení a čestní lidé – jen tenhle Ario se jaksi nevydařil. Má moji povahu, je neústupný – budiž! To bych mu prominula. Sváry a hádky byly mezi námi ještě než ujel ponejprv do té nešťastné Ameriky. Co nás to stálo peněz, aby se mohl z té mizerie vrátit! Spolčil se však s několika cizinci a zmizel nanovo. Přijel, dovezl nějaké indiánské krámy, rozprodal je a zase odjel.

Jednou si přivezl z Ameriky indiána a natropil nám tolik odstudy, že jsem se styděla vyjít z domu mezi slušné lidi. Pak začal rozesílat žádosti o stipendium – prý na vědecké výzkumy, nebo na vydání díla o jihoamerických indiánech. Pane Harioto! To přece by byl hřích podporovati jej v jeho lajdáctví! Řekla jsem o tom svému bratru dr. A. K. a ten všechny příznivě vyřízené jeho žádosti o poskytnutí subvence anuloval po karpusovsku! Napsal oněm dobrotivým korporacím toto: „Slavný výbore, nekazte našeho příbuzného Ariu Karpuse a nedávejte tomu pitomému klukovi nic!“

To jste měl vidět, jak nás začal Ario nenávidět! Jen Dora – jeho snoubenka – zůstala nám věrná. Nastěhoval se s ní proti mé vůli do Ďáblinky, roztahuje se zde, já abych opatrovala a živila malého Vasila a on? Pane, snad tomu ani nevěříte“ – řekla ztišeným hlasem – „podal před rokem na mne žalobu, že jsem jej chtěla otrávit! To udělal, aby mne dostal do žaláře a zmocnil se mého majetku! Tváří se, jakoby nestál o peníze, co však už jich proplýtval za pitomosti! Třeba ta jeho Očista nebo světelná urážka ministra zahraničí – drahý pane – on skončí v bídě nebo v kriminále a tuze špatně to s ním dopadne. Nejraději bych se odtud odstěhovala, Vasil i Dora však potřebují, abych svůj bol zde prožívala i nadále!“

Slzy jí kanuly po vrásčitých tvářích a její hrdá postava jakoby pod tíhou se sehnula. Hariota si uvědomil, že maně proniká až k samým kořenům Karpusovy osobnosti, a nebylo mu to nijak příjemné. Plačící žena hluboce oddechla, její oči zpřísněly. Hariota obrátil řeč jiným směrem: „Dnes ráno jsem viděl paní Doru a Vasila, jak někam pospíchají s velkým zavazadlem. Snad neodjeli?“
„Dora odváží chlapce do Krkonoš k jejím příbuzným. Dora se vrátí, ale chlapec tam zůstane až do příštího roku. Teď však už běžte, musím rozvěsit prádlo“ – ukončila náhle rozhovor a vstala od stolu. Když se obřadně loučili, neubránila se, aby neřekla: Tedy na shledanou a těm Brňákům tam řekněte, o čem jsme si spolu povídali!“

Hariota obešel malý dvorek a usedl do sítě připevněné mezi dvěma habry. Byl znechucen marným čekáním i zprávami, které uslyšel. Znovu si položil otázku: Je Karpus normální člověk? Pak si vzpomněl, že se mohl staré ženy zeptat, proč Karpus ministra tolik nenávidí. Teď však už bylo na to pozdě! Síť se mírně houpala, zabořil se do ní a vystavil svůj obličej příjemným slunečním paprskům. Málem by býval usnul…

„Kde se potulujete? Přece víte, že vás očekávám už od samého rána ve skleníku!“

Hariota otevřel oči a zaslechl poslední Karpusova vyčítavá slova.
„Dobrý den“ řekl, „já vás hledal po celém stavení i na zahradě. Přece jste mne musel ze skleníku vidět.“ – „Snad jsem se právě holil, teď už ale pojďme, ať máme nabaleno než se objeví starý Matukána z Korábu. O něm už jste také slyšel?“ – „O Antonínu Matukánovi z Libně? Inu ovšem! Už mi také dvakrát psal!“

„Už psal? Tak se mi zdá, že se necháte napálit kdekterým hnojařem. Matukána! U toho pochytáte rozumu! Je to hnojař ještě mnohem horší než Oroja. Vůbec k němu nechoďte, kdyby vás zval, jen byste si kazil vkus pohledem na jeho přebujelé saláty!“

Prošli oběma venkovními skleníky přeplněnými různými druhy echinoreusů, koryfant a lofofor. Porůznu stály tu dasyliriony, agave, skupiny centricirrhy a euphorbie.

Konečně se tedy Hariota octl u cíle své cesty! Rostliny v obou sklenících ho však nijak neuchvátily, mnohé z nich byly dosti zelené. Karpus vybral 10 koryfant, pět lofofor – jímž říkal anhalonium, několik petrotrnných, pásovaných echinocereusů a svazek dasylirionů.

„Tyhle vezměte do Brna pro členy příštího spolku. Nežádám za ně mnoho a co zahyne, to mi vrátíte!“

Hariota poznal, že Karpus ho učinil svým neplaceným agentem. Smířil se však s tímto posláním, protože přijímal rostliny do komise a příště zaplatí pouze za ony rostliny, které se mu podaří prodat. Navíc ty nejkrásnější si může ponechat pro svou sbírku.

Prohlídka skleníku v podkroví byla mnohem zajímavější. V čele dominovala mohutná sbírka asi tří set astrofyt, všech tehdy známých druhů. Byla vsazena do úhledných kruhů naplněných drtí mramoru a jehličím. Všechny rostliny byly hustě nebo řídce pokryty bílými vločkami a podobaly se spíše mořským živočichům než rostlinám. Před nimi leželo pole namodralých, beztrnných lofofor a rozbrázděných roseokaktusů, tolik se podobajícím obrovským květům horských protěží. V pozadí stál sbor asi dvaceti vysokých, sloupovitých Cephalocereus senilis cele pokrytých hustými, dlouhými, bílými vlasy. Na okolních parapetech hýřily přerůzně formované kaktusy překvapující množstvím nejrůznějších barev.

Byla to nádherná podívaná na přepestrý mexický svět kaktusů. Mezi těmito by Hariotův včera koupený Ferocactus oopravdu zanikl, byl přece jen moc zelený. Skupiny a trsy sněžně bílých mamilárií byly vystřídány druhy sírově žlutými, hnědými, černými a korálově rudými. Některé vypadaly jako koule z peří, jiné jakoby sestávaly z narůžovělých hvězdiček nebo na modravých hrbolech nesly dlouhé ebenové trny. Žlutě a růžově pásované echinocereusy, hvězdicovitými přiléhavými trny pokryté koryfanty, jako berušky obsypané šedavé pelecyfory, olivové ferokaktusy s lopatkovitě širokými a hákovitě zahnutými trny, množství druhů malým lampionům podobných mnohožeberných stenokaktusů oslňovaly svými nezvyklými tvary těla i pestrostí svého šatstva.

Hariota věřil, že teprve nyní spatřil skutečnou krásu kaktusů, o níž dříve neměl ani potuchy. Karpus z ústraní sledoval tento zřejmý jeho údiv a byl spokojen: Hariota padl na kolena před jeho dílem, před jeho Osobností! Popřál mu dosti času, aby se vynadíval…

Konec 7. dílu