Předmluva, kterou na rozdíl od jiných nutno číst

Ti, kdož četli Sadovského Vzpomínky starého kaktusáře, dají mi za pravdu, že jsou to listy čtivé, prozrazující nejen autorovu vynikající paměť i při jeho vysokém stáří, ale především schopnost literárně přijatelného vyjadřování. Není to zdaleka jediný projev, který jako "spiritus agens" mnoha brněnských zájmových amatérských organizací po sobě zanechal. Nehledě ke kratším statím v různých časopisech přírodních odvětví stojících v té době v popředí jeho přelétavého života (akvaristika, orchideje, kaktusy), zájmu motivovaného snahou o poznání exotických krás matky přírody. Do posledních dnů svého života pracoval na díle "Život s bílou holí" - v jisté době působil jako učitel ve slepeckém ústavě - které pravděpodobně nedokončil, právě tak jako v literatuře jistě ojedinělý kaktusářský román, přesněji řečeno humorným stylem psané kapitoly z kaktusářské historie v Čechách a své hluboké znalosti uložil do obsáhlé monografie o astrofytech (spoluautor dr. Schütz) - rodu, který ho z kaktusů zajímal téměř výlučně.

Předkládáme vám dnes jeho nedokončený kaktusářský román, který nebyl doposud ani částečně publikován. Není znám autorův záměr, pokud se jedná o rozsah. S velkou pravděpodobností lze však říci, že dokončení zabránila náhlá změna zájmu o jiný obor. Titul „Kaktusáři” obsahuje deset kapitol s výstižnými názvy, jeho obsah pak oživují prominentní kaktusáři-průkopníci, "utajení" pod pseudonymy. V době vzniku tohoto románu mnozí z aktérů ještě žili (snad Sadovského obava z případné soudní žaloby?). Dokonalé odhalení všech uvedených pseudonymů dnes již není možné, k pochopení však postačí pravá jména hlavních postav tohoto čtení.

Ario Karpus - A. V. Frič

Nesmel (Nechtěl) - p. Musil

Kristát - p. Chronc

ing. Nopál - ing. Václavík, majitel autoškoly v Brně

dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka Fleischera)

Hariota - Sadovský

Solis - p. Krejčí (?)

dr. Islaya - dr. Schütz

Matukána – (?)

Stapel - p. Papírník z Žabovřesk

Fričova vila Božínka v románu figuruje pod jménem Ďáblinka, jak by čtenář jistě poznal i bez nápovědy.

Josef Moučka

A nyní se již přeneseme do stinné cestičky Lužánek a připojme se k procházce dr. Fleischera (dr. Heros), známého brněnského lékaře 20. let a p. Sadovského (Hariota).

I. ARIO KARPUS - KAKTUSÁŘSKÝ POHLAVÁR

Vydali se brněnskými Lužánkami na odpolední obchůzku, která je nikdy neomrzela. Bílá a žlutá oblaka se převalovala po šedavě modré obloze a vrhala měňavé stíny na šťavnatou zeleň záhonů i na pestré odumírající listy vysokých keřů podél klikatých sadových cest.

"Tak se mi zdá, že jste to vzal za špatný konec" - řekl lékař dr. Heros, padesátník vysoké postavy, jehož vikingovsky blankytné oči a rudozlatý plnovous pod ostrým nosem prozrazovaly nordické předky. Jeho druh Hariota vypadal dnes mrzutě, ačkoliv jeho tvář měla obvyklý břitce soustředěný výraz. Byl štíhlý jako volavka a o dvacet let mladší než dr. Heros. Oba se na chvíli zastavili a lékař vypadal, jako by hledal slova, jimiž by taktně a výstižně vyjádřil myšlenky, jež dnes vždy znovu se mu vynořovaly. Konečně se váhavě otázal: "Nepovažujete snad Karpuse za šílence? Nemáte z té návštěvy jeho Ďáblinky zbytečné obavy, vy starý vojáku?"

Hariota ledabyle mávl rukou, neboť se mu zdálo, že lékařova slova mají skrytý, mnohem významnější smysl. Odpověděl proto opatrně: "O pražském cestovateli Ariu Karpusovi mnoho nevím, kolují však i zde v Brně zprávy, že je sice vášnivým milovníkem exotických rostlin - zvláště kaktusů - žel jeho vysoká inteligence je nevyzpytatelně bouřlivá a svérázně abnormální. Vytříbil jsem v sobě schopnost bráti lidi takové, jací jsou. Karpus je mi však velkou hádankou a skoro se obávám jeho - mírně řečeno - podivínství."

Lékař se usmál: "Proč jste mu tedy psal? Proč jste ho požádal o dovolení prohlédnout si jeho dvacet tisíc kaktusů, které si nedávno přivezl z Mexika? Střízlivému měšťákovi se snad Ario jeví jako výstřední, nemyslím však, že by byl zlým člověkem. Celý ten rod Karpusů se vyznačoval odlišnou inteligencí, leckdy příliš vyzývavou, vždy však pevnou, až bezohlednou. Když Karpusové se pro něco rozhodli, přezírali až příliš společenský takt. Ario to tedy zdědil. Opravdu, velmi jste pochybil, že jste mu psal a tím mu dal příležitost, aby vás ponížil. Ano, Ario nikdy o nic nežadoní. Jak ho znám - víte, já jsem vzdálená odnož Karpusů - tedy by vám sám dopsal a nenápadně nabídl ke koupi importované kaktusy. Přece určitě už dávno ví, že vy zde zakládáte nový kaktusářský spolek, který - jak jste mi nedávno vypravoval - hodlá ústřední spolek kaktusářů v ČSR se sídlem v Praze už od samého jeho počátku znemožňovat, protože - jak sám uznáte - váš příští spolek roztříští celostátní centralizaci milovníků kaktusů. Opravdu jste to vzal za špatný konec, nemyslíte?"

Hariota na něho pohlédl aniž odpověděl. Mlčky došli na konec parku prosyceného kouřem spalovaného býlí na nedalekých polích. Když nastoupili cestu k Nové ulici, prohodil dr. Heros: "Harioto, jste pohoršen nad Ariovou sebevědomou odpovědí, že ano? Snad jste počítal se srdečnějším pozváním, snad jste při čtení dopisu určitá slova chápal jako rozkazy, která snad tak ani nebyla míněna. Ostatně - máte ten dopis u sebe?"

Hariota vyňal z náprsní kapsy pomačkaný dopis a podal jej Herosovi. "Příteli Harioto", četl lékař tlumeným hlasem, "vy jste nejednal ze své vůle, nýbrž já vám vtiskl silou myšlení pero do ruky a dal příkaz, abyste mi napsal. Vezměte prázdné dva kufry a příští čtvrtek dopoledne ať jste u mne! S kaktusářským pozdravem Ario Karpus, cestovatel - Vila Ďáblinka, 18. X. 1924."

Dr. Heros se srdečně rozesmál. “Ten překypuje nyní energií! Patrně úspěšně prodává přivezené kaktusy a jejich semena. Ovšem nesmíte si, Harioto, představovat, že Karpus se soustřeďuje pouze na kaktusy! Jeho bujará energie se vybíjí mnoha směry a někdy i takovým způsobem, s nímž by sotva kdo souhlasil. Ario už podnikl do Ameriky pět výzkumných cest. Nevím jak pochodil tentokráte, avšak jeho čtyři předešlé cesty mu nakonec nevynesly nic než trpkost, zklamání, ba i hmotné ztráty. Jeho Ďáblinka, kterou vybudoval vlastně teprve nedávno, je vybavena skleníky, pařeništi a rozsáhlé plochy v zahradě prý slouží k aklimatizaci některých rodů kaktusů na celoroční život pod naší širou oblohou. Je to jakési pokusnictví, vás to bude, Harioto, určitě zajímat. Snad se v Ďáblince setkáte s podezřelými umělci, neznámými spisovateli, talentovanými frázisty a vůbec s různými ztroskotanci života. Snad se vám poštěstí zúčastnit se jejich schůzky, která ovšem musí mít nátěr tajuplnosti. Můj syn Zdeněk – nyní přešel do pěstíren orchideí v Heidelbergu – navštívil už po dvakráte strýce Ariu – a když se vrátil, vždy nám vypravoval o zážitcích opravdu nevšedních. Karpus na oněch schůzích ve sklepě, v hlubokém šeru oslňuje své posluchače jiskrným humorem, předčítá jim svá národopisná pojednání o jihoamerických indiánech, namnoze však vyjadřuje své výstřední a naprosto mylné názory. Prostým lidem poskytuje tedy levnou zábavu mnohdy už svým sebevědomým vystupováním a exotikou vilou Ďáblinky. Až ho osobně poznáte, nezapomeňte, že celkem asi 15 roků žil mezi nejrůznějšími bojovnými kmeny indiánů jejich způsobem života. Často odložil evropský oděv a skoro zapomínal na evropskou civilizaci. Naučil se hladovět, žíznit, bojovat, léčit, vyrábět nádoby, spávat v palmových chýších a podřizovat se sugestivním pověrách svých rudých bratří. Život mezi primitivy hnětl karpusovskou povahu a často posiloval právě ony nepříjemné složky, které už beztak byly přebujelé.

Vyšli z Lužánek a jako obvykle přešli vpravo na chodník vedoucí kolem malé restaurace, za jejímž oknem stála dvě velká Herosova akvária. “Půjdeme se podívat na rybky?” říkával lékař, což znamenalo jít vypít sklenici piva. Dnes však do restaurace nevstoupili. Hariota byl nesvůj, protože se stále ještě nemohl rozhodnout, má-li pozítří odjet do Prahy. Mlčky zahnuli na Kiosk a stanuli před starým dvoupatrovým domem s černým skleněným štítem nesoucí nápis: “MUDr. Josef Heros, praktický lékař”. V přízemních oknech ordinace i v prvním poschodí, kde Herosovi bydleli, byly celé skupiny akvárií – dr. Heros byl přece tvůrcem moravské akvaristiky! Na rozloučenou řekl: “Harioto, nebuďte přecitlivělý, obrňte se chladnou, usměvavou tváří a jeďte navštívit mistra Karpuse. Opakuji: Mistra! Tak ho musíte oslovovat! A ještě jakési španělské slovo – jakýsi pozdrav – ale ten už mi vypadl z paměti. Dobře se vraťte a na shledanou!