Dokonalé odhalení všech uvedených pseudonymů dnes již není možné, k pochopení však postačí pravá jména hlavních postav tohoto čtení:

Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk




III. NA KORÁBĚ

Matukána s Hariotou zvolna kráčeli k pouliční dráze. Hariota se několikrát ohlédl, nejsou-li někým sledováni, ulice však byly pusté. Dvě starší ženy, které potkali, zřejmě se o mě nezajímaly. Když míjeli restauraci “U dobré kapky“, vyběhl z jejích dveří inspektor Konvička volaje na mě přátelsky:
„Dobrý den! Tak už nakoupeno? Tomíku, snad nevedeš pana Heriotu k sobě do zahrady?“

 

Stáli v hloučku oproti sobě a Matukánu setkání s inspektorem patrně netěšilo. Řekl mu břitce: „Stále tu zbytečně kroužíš kolem Ďáblinky? Ty se máš!“

 

„Však vidíš, že to zevlování ani mne příliš netěší.“ Sedím v hospodě a také vás oba objevím! Inu – služba je služba, co naděláš? Ostatně – nešli byste na sklenici piva?“ Oba však odmítli jít do restaurace. Heriota si chce prohlédnout kaktusy a „Na Koráb“ je přece pořádný kus cesty.

 

„Tak šťastnou cestu – Felici dades, abych mluvil karpusovsky“ – rozesmál se agent. „Mnoho štěstí – a lovu zdar!“ odsekl Matukána a oba pokračovali v cestě. Když se dosti vzdálili, zeptal se Heriota: „Proč jste inspektora Konvičku tak odbyl?“

 

„Jakéhopak Konvičku? Je to Ferdinand Koza z Libně. Znám jej od dětství, Kozovi bydleli kousek od naší zahrady.“
„A mně vykládal, že pochází z Brna!“
„Co by tam dělal? Už jej děd kamarádil s mým otcem, on je libenský starousedlík. I teď bydlí kdesi v Libni.“
„Obelhal mne tedy!“ řekl si Heriota.

 

Projeli městem a přesednuvše u Prašné brány, znovu opouštěli střed Prahy. Vystoupili před nepříliš sráznou strání – byl to Koráb. Šli úzkou pěšinou vzhůru, kde se rozvírala holá rovina a na ní rozplácle leželo Matukánovo zahradnictví. Velká zeleně natřená tabule oznamovala příchozímu, že vstupuje k odbornému pěstiteli kaktusů. Tři zelené střechy skleníků a přízemní domek s bleskosvodem vykukovaly z vysokých keřů dahlií spálených nedávným mrazem. Před vchodem do zahrady stálo auto. Heriotovi bylo záhadou, jak se sem na Koráb dostalo. Později však zjistil, že na druhé straně zahrady se táhne k městu dosti široká vozovka.

 

V pouliční dráze přeplněné cestujícími spolu ani nemluvili. Teprve nyní – spatřiv auto – Matukana se ozval:
“ I hleďme, inženýr Nopál už se také vrátil z města. Víte, on je veliký filatelista. Jel kupovat jakousi japonskou známku, tak jsem se s ním svezl až k Prašné bráně.“

 

Skleníky byly malé i nízké a skoro všechny kaktusy v nich rozestavené v nich svítili už zdaleka onou nepěkně lesklou zelenou barvou. Jen několik euphorbií těsně u skleněné stěny krášlilo tuto jednotvárnou zeleň svým světle namodralým zbarvením. V posledním skleníku nalezli inženýra Nopála. Byl to čiperný mužík s velikou obrýlenou a lysou hlavou, ostrého hlasu a čilých pohybů. Bystrá očka a pohyblivý jazyk však jeho osobě propůjčovaly tolik nevtíravě podmanivé průbojnosti, že jí kryl všechny svoje tělesné nedostatky.

 

Také se ihned uplatnil, sotva oba příchozí vstoupili do skleníku: „Jdete pozdě, přátelé, tuze pozdě! To nejlepší už jsem si vybral. Snad to není pan Heriota z Brna? Já totiž už vás viděl v přírodovědeckém klubu na přednášce o sukulentní floře jižní Afriky. Že jste tam byl?“
„Ano, pane inženýre Nopále. Nemusíme se tedy už navzájem představovat.“
„Objevil jsem velkého kaktusáře Heriotu u Mistra Karpuse. Řekl jsem si, že byste mohli oba společně jet do Brna, aby vám lépe uběhla cesta. Co tomu říkáte?“ – smál se Matukána.

 

„To jste měl dobrý nápad – auto je poloprázdné. To už jste, pane Herioto, mohl dnes ráno jet se mnou do Prahy, škoda, že už dříve jsme se nepoznali. „Já jsem jel z –Brna už včera ráno a přenocoval jsem u pana Karpuse, řekl Heriota.

 

„U toho podivína? Já o něm slyšel vypravovat už tolik neuvěřitelných příběhů, že bych toho chlapíka velmi rád si vzal na mušku. On totiž píše pro mládež povídky a v jedné popisuje, jak křížem krážem projížděl ve fordce mexickou krajinu a co s tou fordkou vyváděl. A víte, že jsem okamžitě z toho vyprávění poznal, že Karpus nikdy neměl volant v ruce?“

 

„Jste ředitelem vlastní autoškoly, znáte zajisté i americká auta. Já se v tom nevyznám“- řekl prostě Heriota.
„Věřte, jak se dopálím, tak přijedu sem fordkou a něco tomu Karpusovi provedu, neumí – li řídit auto. Přátelé, všechno snesu, rád mám i hodně divoké žertování, lež je mi však tak odporná, že vždy cítím skoro chorobnou touhu lháře nějak vytrestat.“

 

„S Karpusem těžko se budete potýkat!“ mínil Matukána.
„Ještě si to rozmyslím. Rozhodně však někdy k němu pojedu, abych osobně jej poznal. Jeho importy kupovat nemíním, taky otec kaktusářství Mistr Matukána už dávno mne poučil, které kaktusy mám kupovat.“
„Tak, tak – ruce pryč od importů!“- zabroukal Matukána.

 

„A viděl jste vůbec někdy importovaný kaktus?“ zeptal se Nopála trochu nezlobený Heriota.

 

„Nemyslím, že by byly jiné, než ty, kterých tu máme přece nadbytek. Leda jen vrásčité a vyschlé.“ „Já také nevěděl, že import je docela jiný kaktus, než tyhle zelené – jak Karpus říká.” „No, jen dodejte, pane Herioto, zelené saláty, přehnojené nafoukané stvůry, že ano?“ dodal Matukána.

 

„Později vám, pane inženýre, některé ukáži“ řekl Heriota a jal se z otevřeného zavazadla vybalovati pestře obrněné kaktusy před překvapeným Nepálem.
„Že jsou krásné?“

Konec 9. dílu