Oba vyšli z podivného pokoje jako z nějaké svatyně. Mlčky prošli kolem dveří ložnice a po otlučeném schodišti do podsklepí, kde bylo rovněž několik místností. Stěny chodby po obou stranách vyzdobil Karpus indiánskými loveckými i válečnými zbraněmi, hrůznými škraboškami a kresbami na vydělaných zvířecích kůžích, a dvěma magicky působícími, vysokými totemy ďábelské podoby. V jednom koutě bylo vybouráno okno až na podlahu, takže jím pohodlně prošli do zahrady ke skleníkům. Hariota se zahleděl na široký kmen nedalekého dubu, který tu stál osaměle jako Mohykán ve sporé společnosti živořících keřů. Málem však klopýtl o kabel od reflektorů, jejichž jícny byly namířeny na dlouhou bílou zeď. Mezi nimi ležely kusy rozbitých dřevěných písmen s rezavými dráty. Hariota odhadl, že tato červená písmena – jistě aspoň dvoumetrová – ještě nedávno v záplavě světel reflektorů cosi hlásala lidem dole na ulici.

“Copak jste to Mistře dělal za reklamu?” – “Reklamu? I hrome, to se vám náramně povedlo!” hlučně se rozesmál Karpus a pokračoval: “Opravdu, byla to reklama a způsobila rozruch, žel trvala jen půl druhé hodiny než ji policejní fízlové rozmlátili. Od onoho večera jsem byl vyznamenán naší vládou osobním strážcem. Ano, i v noci jsem hlídán policejními agenty a mám z toho nehoráznou radost. Takové cti se přece hned tak někomu nedostane.”

Hariota zvědavě přikročil k písmenům a snažil se z nich vyčíst znění reklamy.

“To asi nepřečtete, nechte toho. Najdete však o tom zevrubnou zprávu v Očistě. Čtete ji?”

“Nevím, co je to za časopis, na Moravě se neprodává!”

“Bodejť by se prodával, je přece zakázán a jeho čtenáři sledováni.”

Vykročili přes hrbolatou planinu směrem k jihu. Hariota se po chvíli otázal: “Jak se zdá, jste vydavatelem ilegální Očisty!” – “Ilegální, až na to, že mi ji přátelé tisknou ve volných chvílích ve vládní tiskárně!” – “To je velmi smělé”, poznamenal Hariota. – “Odpusťte mi, co nyní uslyšíte: Vy Moraváci jste opravdu naivní, když věříte, že Rakousko-Uhersko rozbořil nějaký přestárlý profesůrek! Což jste zde nežil a neviděl, že tuhle prohnilou říši rozbil náš lid doma?” – “A co legie?”, maně se otázal Hariota.

“Jděte mi k šípku s tím nesmyslem! Otevřete přeci oči a podívejte se laskavě na Poláky! Ti měli legie bojující za baťušku cara i legie bojující za France Josefa. A výsledek? Mají Halič s petrolejovými ložisky a nezaplatí západním státům ani jeden zlotý, na to dám krk! Naši vazalové jim však zaplatí každý náboj, který legie vystřelily. A to vše zavinil ten Chroust – ďas ho vem!”

Tohle hněvivé povídání bylo pro Hariotu překvapením. Cítil, že Karpus může mít v lecčems pravdu, je v Praze a do těchto věcí lépe vidí. V tradiční úctě k hlavě státu za chvíli prohodil: “Víte mistře, já se příliš o politiku nestarám a mám pravdu, řeknu-li, že kaktusáři, akvaristé, pěstitelé orchideí, chovatelé cizokrajného ptactva, motýlů – a jak se všichni tito příslušníci “Přírody v domě” jmenují – jsou rádi, když dobře jezdí vlaky, dobře fungují pošty, nemocnice, a když je úřady příliš neobtěžují. Většině z nich na tom nezáleží, kdo vládne a případně vystavuje své tělo vášnivým atentátníkům.”

“Vy jste ale Harioto politický analfabet” zhrozil se Karpus a pokračoval: “Politika je přece sakramentsky důležitá věc! Nezúčastníte-li se jí, pak druzí rozhodují o všem, tedy i o vás bez vás, chápete to?”

Tuto frázi jsem už nejednou slyšel, nemyslím však, že by rozhodčí zdražili pivo nebo cestování pouze pro mne!”

“Člověk musí míst s vámi železnou trpělivost, jinému bych – věřte – už dávno vrazil. Vmyslete se do mé situace: Jste nepolitický cestovatel a čekáte z Mexika zásilku svých třiceti beden nejvzácnějších kaktusů v ceně – pro bratra – půl miliónu korun.!

“Co má tohle povídání společného s politikou?” usmíval se Hariota.

“Jen pomalu! Má a velmi mnoho. Kdybych byl politicky silný, měl bych moc – politickou moc – a běda tomu člověku, který by se opovážil sáhnout mi na tyto drahocenné kaktusy!”

“Eh, kdo by vám na ně sahal, přece píchají”, dráždil Karpuse rozveselený Hariota.

“Vy jste burro – moravský osel – rozumíte? A vůbec jste naivní jak malý kluk. Cožpak jste neslyšel, že jeden člen naší slavné vlády vydal tajný rozkaz, aby zásilka mých třiceti beden, jakmile dojde na naši státní hranici, byla odsunuta na vedlejší kolej, bedny pozotvírány a kaktusy vystaveny po celých deset dní a nocí silným mrazům? Zmrzlé rostliny mi poslali, clo a dopravné vybrali, železničáři mi však tenhle manévr prozradili. A jak jsem vás Harioto poznal, zpíval byste dnes právě takovou politickou písničku jako já, kdyby vám nějaký vládní škůdce provedl tohle darebáctví, aby vás finančně natolik poškodil, že by byl konec vašim Očistám a objevným cestám do ciziny!” zuřil Karpus.

“Kdo vám však z vládních činitelů tuhle škodu způsobil? Jaké máte pro toto senzační obvinění důkazy?”, naléhal Hariota.

“Důkazy? Železničáři mi popsali bedny a označili místo, kde ležely deset dní otevřené. To myslím stačí! Ostatně proč by si to vymýšleli? Vždyť vůbec nevědí, že mráz kaktusy ničí. A kdo tuhle katastrofu způsobil? To je přece jasné jako letní den. Pachatelem byl zase můj tajný nepřítel – směšný chroust, jehož portrét visí…, však jej uvidíte, jakmile navštívíte místnost pro lidskou potřebu.”

Šli cestou necestou přes kostrbatý, skoro lysý pahorek dolů do roviny oživené několika staveními. Hariota mlčel a jeho pokleslou hlavou se táhly chmurné úvahy. Bylo mu vůbec zapotřebí pro hrstku kaktusů a dosud nezaložený a Pražáky tolik nenáviděný brněnský spolek prožívat tyto trapné chvíle a strkat hlavu do krajně podezřelých koutů postrašených politiků a dobrodružné Karpusovy fantazie?

Konec 3. dílu