Zmámený Hariota strkal hlavu do všech koutů, všude objevuje něco nového. Vyptával se na jména rostlin a Karpus mu sděloval i připojoval různé poznámky, kde který druh nalezl a čím se vyznamenává. Tu Hariota čelem na cosi narazil. Podíval se na předmět, o nějž se uhodil a spatřil lidskou lebku, visící na třech zrezavělých drátech jako květinový košík. Z jejích otvorů vyrůstaly také jemně chlupaté válečky pralesního cereusu.

„I k ďasu, co zas tohle tu máte?“ – zvolal hněvivě. „Jak vidíte – lebku!“ odpověděl Karpus. „Ve sbírce kaktusů se nezrcadlí rostliny, ale jejich majitel“ – odvážně řekl Hariota.

 

„To máte pravdu. Tato lebka je pietní. Náležela patnáctileté indiánce Tapatitas. Byla krásná a tajně se do mne zamilovala. Její kmen Čamakoko sídlil tehdy v Matto Grosso. Tito indiáni zabíjeli každého, kdo se odvážil vstoupit na jejich území. Mne si však oblíbili a já žil dlouho mezi nimi jako jeden z nich. Navzájem jsme se učili, navzájem si byli přáteli. Po letech, když jsem znovu brousil v okolí Matto Grosso, navštívil jsem i kmen Čamakoko. U náčelníkova ohně mi vypravovali starci o tajné lásce Tapatitas, která prý po mém odchodu ze žalu se otrávila šípovým jedem, protože jsem se s ní nerozloučil. Na mladou krásku tehdy jsem si pamatoval pouze mlhavě; její smrt však na mne velmi zapůsobila. Chodíval jsem večerem kolem jejího hrobu a obával se dne, kdy kmen znovu opustím. Jedné měsíční noci přepodivné vidiny vířily mým mozkem. Vstal jsem z lože, vytratil se s lopatou ze stanu a do rána jsem vyryl z hrobu tuhle její lebku. Pak rychle jsem opustil Čamakoky, cosi mne hnalo domů. Tapatitas milovala prales a tyhle kaktusy kdysi mi přinesla spolu s několika květy orchidejí.

 

Hariota po očku pozoroval vyprávějícího Mistra. Viděl, že Karpus je hluboce přesvědčen o všem, co nyní mu nalhával. Jako zkušený preparátor dávno už byl postřehl, že lebka náležela alespoň šedesátiletému muži, na jehož čelisti dvakrát byla provedena resekce. Nepřinesl si tuto lebku od Oroje z malvazinského hřbitova? Učinil ledabylé gesto rukou, jakoby chtěl říci: „Tuhle bajku o Tapatitas mi nenamluvíš!“

Karpus asi pochopil, že Hariota vaprávění neuvěřil. Stáhl oči a řekl ironicky: „A na tuhle trofej jste hlavou ještě nenarazil?“

 

„Ještě ne! Jak vidím – je to kousek vrtule…“

„Máte pravdu! Historický kousek vrtule z letadla, na němž se z Itálie vracel do vlasti Štefánik. Snad víte, že toto letadlo bylo na našich hranicích sestřeleno, aby nepohodlný politik byl odstraněn?“

„To opravdu nevím! A kdo by tuhle nemožnou vraždu provedl? Vždyť se Štefánikem zahynul i pilot! Snad to nezpůsobil opět onen Vámi tolik nenáviděný Chroust?“

„A kdo jiný? Ano, on dal k této vraždě příkaz! Howg!“

 

Hariota si však už natolik navykl na bleskové Karpusovo překvapování, že shovívavě se usmál a prohodil: „Tohle byste, Mistře, nesmírně těžko dokazoval, kdyby Vás chytli za vlasy!“

„Snad by mne umlčeli. Důkazy a téhle vraždě však leží v trezoru v Rio de Janeiro. Zavezla je tam na mou radu Štefánikova snoubenka. Já jsem tak důležité listiny u sebe přechovávat přece nemohl – však víte, že kolem mne pobívá dnem i nocí smečka policejních špiclů.“ Hariota nevěděl, co by na to řekl.

 

„Ale co. Přineste kufry, budeme balit, ať jsme hotovi, než přijede Matukána!“ – řekl po chvíli Karpus.

Hariota přinesl z pokojíku obě zavazadla a vytáhl z nich balící papíry i štítky na psaní jmen kaktusů. Karpus obcházel parapety a vybíral rostliny, které ihned balil do papíru. Hariota zatím napsal na štítek jméno rostliny, zastrčil jej do balíčku a na zvláštní papír si poznačil počet kusů a cenu. Balíčky se hromadily zvolna naplňujíce prvé zavazadlo. Součet diktovaných obnosů překročil pět tisíc korun…

 

„Dost!“ zvolal. „Jedno zavazadlo stačí! Už je toho za pět tisíc!“

„To, příteli, nic není! Berte, dokud dávám, nebo Vám to zmizí před nosem jako pára – zájemců je mnoho!“

„Ne, ne! Druhé zavazadlo už plnit nebudeme. Na ponejprv je toho do komise až až…“

 

Dole se rozezvučel zvonek. Karpus nahlédl sklem a zvolal: „Rychle vše ukliďte, Matukána už přišel!“

Karpus svižně odběhl a Hariota viděl, jak u branky se oba velcí kaktusáři navzájem uvítali s blahosklonným nepřátelstvím. Zaslechl jejich obchodnicky srdečný rozhovor provázený četnými gesty, pak skřípaní schodů a promísený dvojím dupotem a již se vsunula do skleníku bodrá postava Matukánova. Byl pevný a rozložitý jako pyramida a dělal ze sebe kaktusářskou autoritu.

 

Sotva vstoupil, už volal: „Áá, Ty tu máš nového hosta?“

„Tohle je Hariota z Brna a tohle Mistr Matukána z Korábu“ – představil oba Karpus.

„Tuze mne těší, pane Harioto, že vás poznávám! Je to opravdu náhoda, že i já dnes mám hosta z Brna – inženýra Nopála, račte jej znát?“ hovořil příchozí.

 

„Prý chce stavět veliký skleník na kaktusy. V seznamu našich příštích členů zatím není a osobně se s ním neznám“. „Kdy odjíždíte do Brna?“

„Chci odjet dnes odpoledne.“

„Aj, to je zase náhodička. Což kdybyste se svezl s inženýrem Nopálem? Má vůz prázdný a sám mi říkal, že by se s Vámi rád seznámil.“

 

„Inu, kdyby to bylo možné, rád bych se rychle a pohodlně dostal domů. Přispěl bych mu na benzín.“

„Co Vás to napadá! Kdepak! On od Vás nic nepřijme – je to moc bohatý pán. Má v Brně autoškolu, kancelář, patnáct aut a pěknou vilu kdesi v Pisárkách. On Vás moc rád sveze a oběma ujde pěkně cesta.“

Matukána hovořil, jeho bystrá očka však poskakovala znalecky po rostlinách a patrně už věděl, co odtud odnese.

 

„Co si dnes vyberete?“ zeptal se Karpus.

„Holečku – jako vždy! Jenom takové importíky, které na jaře vytlačí zralé plody. Tedy nějaké bílé mamilárie – asi patnáct druhů – nějaká anhalonia, třeba i roseokaktusy – vyber mi Ario nejpěknější kusy asi tak za dva tisíce korun“ – přikazoval pán z Korábu.

„Proč si nekoupíte i jiné druhy?“ zvídavě se zeptal Hariota.

„To by byl drahý špás, pane! Já některé importy nechci ani zadarmo! Pěstuji kaktusy ze semen. Ty u nás vypěstěné rostliny přivyknou od mládí životnímu prostředí u nás, proto už něco vydrží a pěkně rostou i kvetou. Import je dobrý na semeno a pak na kompost!“

 

„Vyhýbáte se importům, protože je neumíte pěstovat!“ podrážděně vzkřikl Karpus.

„Neumím, neumím – to bez mučení přiznávám, jmenuj mi však někoho, kdo všechny druhy importů dovede trvale udržet v naší kultuře! Ty to neumíš zrovna tak jako já, jsi přece mým odchovancem, mým žákem!“

Hariota postřehl, že mezi oběma věhlasnými kaktusáři začíná svár, nevěděl však zatím, kdo z obou má pravdu. Vytušil však náhle, že s těmi importy, jejichž krásu a pěstění hodlá v Brně propagovat, to není tak jisté a jednoduché, jak doposud se domníval.

Oba obchodníci přestali se hádat. Snad si uvědomili, že i v obchodě je neradno mluvit více než nevyhnutelně je třeba.

 

„Nechci ti, Ario, kazit obchody – vždyť já sám, jak pan Hariota vidí, je kupuji. Nuže – začněme vybírat!“

Karpus kladl před něj rostliny a sděloval ceny. Matukána buď rostlinu přijal, nebo mávl rukou.

„Těch mrtvých a těch kandidátů smrti máš tu, Ario, tuze mnoho!“

„To si myslíteVy! Jsou však všechny živé a na jaře pokvetou.“

„Pokvetou, ale kořeny už neudělají“, řekl praktik z Korábu. Karpus neodpověděl, jen nějak nejistě se na Hariotu usmál. Konečně Matukána jednotlivé napsané položky sečtl, sám si vybral pět rostlin, aby prý jich byla kopa – a položil před Ariu dvě tisícikorunové bankovky.

 

„Vyrovnáno?“

„Vyrovnáno!“ zamumlal Karpus a ledabyle vstrčil bankovky do kapsy, aniž za ně poděkoval.

„Jak jen to ponesu?“ uvažoval hlasitě Matukána.

„Půjčím Vám kufřík“ nabízel Karpus.

„Pojedete tedy se mnou? To jsem věru rád! Doma Vám jej naplním pro brněnské členy pěknými kaktusy – ať poznají starého kaktusáře v Libni!“

 

Hariota seběhl do pokojíku pro svůj ferokaktus a naposled se rozhlédnuv po indiánských trofejích, běžel nahoru k Matukánovi. Ten právě stál v předsíni, prohlížel gumkami spoutané roubovance, viděl červenohnědé skvrny na jejich řezných plochách a řekl vyčítavě: „Proč, Ario, děláš tyhle hlouposti?“

„Věřím, že i teď ještě srostou!“ bránil se Karpus.

„Ani jedna podložka nesroste s roubem! Vše půjde na kompost. Chceš se vsadit o tisíc korun?“

Karpus nevrle cosi zabručel.

 

Když Matukana zabalil nakoupené importy, nastalo pro Hariotu nenadálé loučení s Ďáblinkou. Karpus zlobně se díval na oba a neodpověděl, když mu Hariota děkoval za poučení, nocleh i pohoštění. Přece však jej vyprovodil až k zahradní brance a oběma stiskl na rozloučenou pravici. Chvatně pak zamknul branku a aniž se ohlédl, ubíhal vzhůru k pařákům, kde dosud ležel jeho veliký mexický slaměňák.

Konec 8. dílu