“Obrním se chladnou, nic neříkající tváří a občasným neurčitým způsobem se budu bránit Ariovým vrtochům”, umiňoval si a v žádném případě nechtěl připustit, aby ho Karpus urazil známou přezdívkou “rozbrečený ustrašenec”, kterou prý počastoval už nejednoho slušného návštěvníka. Hariota předpokládal, že jde různým dobrodružstvím vstříc, pevně se však rozhodl nedat se vyprovokovat, leccos snad i spolknout a Karpusovi dokázat, že není – jako on říká – kavárenskou strakou se žabí krví nebo tupcem burro.

Vila Ďáblinka byla z ulice oddělena dosti vysokou zdí, uprostřed se železnou, tyčkovou brankou, před kterou Hariota složil obě prázdná zavazadla, aby si oddechl a připravil se na návštěvu nevšedního muže.

Ulicí vládl mrtvý klid. Polední říjnové slunce pronikalo do hustých, žlutých a růžových echinocereusů vysázených v několika skupinách poblíž schodů u branky do vlastní zahrady. Každý takový kaktousek přivezený z mexických náhorních rovin měl cenu třiceti až padesáti korun. Hariota odhadl, že zde rostlo na tři sta exemplářů a zajisté sváděly nejednoho kaktusáře, aby přelezl branku a několik jich vyrval ze skalky. Karpus sice neměl hlídacího psa, vyprávělo se však, že po každém zloději střílí z ručnice.

Hariota zkoumal terén. V pozadí zahrady se leskly dva skleníky před nimiž patrně bylo několik řad pařeništních oken. Prostorná – třeba už trochu sešlá –vila nesla nad dvoupatrovou verandou své nezvyklé pojmenování. Kdesi daleko za skleníky se rýsovala rozložitá koruna staletého dubu.

Na protějším chodníku za Hariotovými zády někdo opatrně zakašlal. Hariota se rychle obrátil a spatřil obtloustlého muže, který si ho zdánlivě netečně prohlížel bledě hnědýma očima zpod naběhlých načervenalých víček.

“Slídil – policejní špicl” maně proběhlo Hariotovým mozkem a jeho zrak se ostře zabodl do nakynuté tváře podezřelého protějšku. Muž se však nedal vyrušit, zamířil oči kamsi do neurčita, dvakrát unaveně zívl a podívav se teatrálně na náramkové hodinky, šouravým krokem odcházel, aniž na Hariotu pohlédl.

“Nějaký potrhlý”, usoudil Hariota a více se o něho nezajímal. Z otevřeného okna v prvním poschodí vyhlédl asi sedmiletý hošík a začal zpívat líbezným hlasem: “Mi linda gachita, tengo una rumbita…”

Hariota dlouze zazvonil. V tom se rozlétly obě žaluziové okenice na boku prvního poschodí, z okna otvoru se vysunula hlaveň muzeální pušky a za ní hrozitánský široký mexický klobouk se vzhůru ohnutým okrajem.

Prásk! Prásk! – zahřměly rychle po sobě dva výstřely a záhadný střelec spustil zbraň tak, že ústí obou hlavní mířila přímo na Hariotu.

“Divadlo začíná”, usmál se host na ulici a napjatě čekal, co bude dále. Namířená kulovnice ho však nelekala, neboť nyní už byla neškodná. Stál tiše a nehnutě, jakoby prohlížel echinocereusy.

“Zvonil někdo?” zakřikl ten v okně a ukázal svou divokou, cikánsky osmahlou tvář zpod mexického slamáku. Ostře hleděl na Hariotu čekaje odpověď.

“Správně jste slyšel! To jsem já – Hariota z Brna.”

“Ke všem ďasům, skoro bych býval na vaši návštěvu pro nával práce zapomněl. Ale už běžím dolů otevřít.”

Trvalo dobrých pět minut, než majestátně vyšel ze skleněných dveří verandy a obří silou stiskl Hariotovu pravici: “Ario Karpus – takto cestovatel a vědecký badatel” se představoval a svíral ústa, jakoby se vysmíval. Pak pokračoval: Vítám vás u nás. I k čertu, já si vás představoval jako třaslavého dědka a vy zatím ještě…”

“To já na vás si vyzkoušel sílu své vůle, Mistře! Opravdu – já jsem si vás v Brně tak představoval, jak zde přede mnou stojíte a vám svou vůlí vnutil, abyste si mne představoval jako dědka!”

“Třesky plesky – nenafukujte se! Asi vás pomátla má střelba! Snad jste měl za to, že jste někde na prérii, ale to nic! Já se jen zastřeloval na okraj pařeniště, abych i v noci zasáhl darebáka, který mi chodí krást kaktusy. Však se můžeme podívat, zda koule zasáhly střed bílého terče, který jsem tak předtím postavil.”

Zavazadla i pušku ponechali u zahradních vrátek a stoupali vzhůru ke dvěma řadám pařeništních oken. Po stranách širokých Karpusových kalhot vlály pestré třásně od boků až ke křiklavě zbarveným mokasinům. I jeho košile byla poseta indiánskými výšivkami a drobnými ozdůbkami.

“K ďasu – jsem to smolař! Jen se podívejte, jak jsou oba otvory daleko od sebe! A já je chtěl mít tak blízko sebe, aby se skoro dotýkaly! Jen se podívejte na ten proklatý terč!”

Hariota se však díval na prostřelený roh pařeništního okna a na pahýl větve akátu, pod nímž ležela ustřelená část. Rozpřáhl paže mezi oběma zásahy – vzdálenost byla větší než dva metry. Karpus zčervenal v obličeji a vzkřikl: Vy jste bývalý voják, co?”

“Kapitán v záloze.”

“Que maravilla! Budu muset být před vámi asi opatrnější!”

“Uznávám Mistře vaši proslulost, jste také starší nežli já. Chci vidět vaši slavnou sbírku kaktusů, protože nejsem kavárenskou strakou se žabí krví ani tupcem burro!”

“A co když se mi zlíbí a dnes vám ony kaktusy neukáži?”

“Pak přeskočím do sousední zahrady a odtud zamířím do Libně – třeba k otci Matukánovi, anebo jinam, jak zase mně se zlíbí!”

“Vykuřme dýmku míru, aspoň obrazně – zde je má cigareta”, nabídl Karpus. Zapálili cigarety, chvílemi si je vyměňovali a Karpus vysílal obláčky kouře do všech čtyř světových stran. Hariota se snažil jeho kejkle co nejvěrněji napodobovati.

“Krev si vyměníme až jindy, až naše přátelství více uzraje”, řekl vážně Mistr a opětně stiskl Hariotovu pravici.

“Ukážete mi tedy kaktusy v těchto pařeništích? Řeknu vám Mistře přímo, že venku v zahradě pěstovat kaktusy nebudu a pod těmito okny jistě máte pouze obyčejnější, skoro mrazuvzdorné druhy z nejvyšších velehor. Usuzuji správně?”

“Umíte dobře hádat! Je přece už pokročilý podzim a kaktusy z teplejších poloh mám ve skleníku. Je vidět, že tomu začínáte rozumět. A teď se dívejte!”

Nazvedával okno po oknu a všude byla pařeniště doslova nabita nádhernými sněžně bílými koulemi různých druhů mamilárií, žlutými, rezavými až červenými echinocereusy, shluky modrozelených lofofor a velkým počtem velehorských opuncií, z nichž mnohé byly také vysázeny na zahradních pokusných skalkách.

Ani nebyli s prohlídkou hotovi, když ze dveří Ďáblinky zazněl příjemný ženský hlas: “Čaj je připraven!”

Překvapený Hariota se hbitě obrátil a zdvořile se uklonil černooké ženě nevšedně krásné.

“Má Dora nás volá, pojďme do parlour room se trochu osvěžit!”, pronesl skoro vlídně Karpus a odhodil svůj velký slamák na okraj pařeniště.

Dora zmizela. Na oknech postranní verandy harašily bambusové žaluzie a děravé záclony rytmickým pohybem kolébaly vrstvy sazí a nažloutlého prachu ve svých, ještě nevybledlých záhybech. V “parlour room” neměl Hariota dojem, že je ve středu cestovatelova bytu, ba vlastně v jeho hlaví části. Březový nábytek s plesnivými skvrnami a zrezavělá kamna stály na lepkavém linoleu prodřeném místy až na niti. V koutě u okna stál zadrátovaný květináč s pestrolistou aukubou a za ní zlomená udice. Na okenních deskách se povalovaly rozbité baňky, prasklé Petriho misky, rezavé zubaté skalpely a past s vyschlou myší mrtvolkou a kouskem ztvrdlého chleba v zubech. Divoký nepořádek byl asi vizitkou a symbolem Karpusovy osobnosti. Na stěnách visely však skvělé, ručně tkané indiánské koberce s postavami příšerných božstev, kolem nichž byly nakupeny luky, šípy, pádné sekery, talířky, sošky, nákrčníky a všeliké výrobky jihoamerických a mexických rudých lovců a bojovníků. Tyto nezvyklé předměty vzněcovaly zvědavost a dráždily hýřivou dobrodružností.

Na zborcené desce rozviklaného stolu stály dva koflíky načernalého čaje a v každém plaval nevelký pavouk. Karpusův humorný nápad Hariotu asi nepřekvapil, neboť o jeho podobných šprýmech slyšel již v Brně. Dvě myšlenky mu však prolétly hlavou: Karpus chce v noci střílet na zloděje, ač – jak sám říká – jde o kaktusy obyčejné. Karpus kouří “dýmku míru”, později si chce vyměnit krev a přesto ani na okamžik neodložil snahu přítele zesměšnit.

Usedl s Mistrem k “velkému občerstvení”, utěšuje se v duchu, že už nějak ten čaj vypije. Marně hledal lžičku nebo zákusek. Neptej se po věcech, které jsou indiánům cizí!

Na Karpusově zamlklosti bylo patrné, že toužil po Hariotově obdivu indiánských trofejí. Hariota se však tvářil, jakoby tuhle nádheru viděl denně a mstil se Karpusovi tím, že soustředil pozornost na ubohý nábytek, který asi sám Karpus pořídil z kmenů bříz a jiných stromů. Vrtě sebou na vrzající židli prohodil uznale:

“Ech, to je aspoň nábytek, ten se mi zatraceně zamlouvá! Snad jste si jej zhotovil vlastnoručně?”

Karpus však bystře postřehl ironii hosta a vzkřikl podrážděně: “Pijte k čertu čaj, ať vám nevychladne!”

Sám se však ještě nenapil. Pavouci pohybovali nožkama na obou hadinách, muži se však přetvařovali, že je nevidí.

“Já piji čaj skoro studený, horký nápoj kazí zuby!”

Mistr přivřel pichlavé oči a předstíraje údiv vesele se rozesmál: “Podívejte se Harioto, do mého čaje spadl pavouk, co byste dělal, kdyby se vám to stalo?”

“Já? Prostě bych obsah vypil, snad by mi pavouk příjemně šimral v žaludku, drahý Mistře. Pil jsem u Lublina vodu z devadesátimetrových studní. Trvalo celou věčnost, než vojáci vyzvedli rumpálem velké vědro, v němž ve žluté vodě plavaly utopené kočky. A my tu páchnoucí vodu pili. Copak vy! Nebyl jste ve válce, proto vás i takový pavouček vzruší. Štíte se ho, husí kůže vám naskakuje na zádech, ale já už jako malý kluk jsem chytal a jedl mšice, mušky, kukly a pavouky, abych vyzkoušel, jak chutnají.”

Mistr pohrdlivě stáhl tváře, oči mu zajiskřily a uchopiv koflík, mohutnými třemi hlty jej vyprázdnil. Nato jím hlučně uhodil o stůl a jízlivě prohodil: Tedy husí kůži na zádech nemám, teď je řada na vás!”

Jeho poslední slova byla přehlušena výstřelem a zadrnčením okenních skel. Karpus skočil jako pružina k oknu, bleskurychle postřehl situaci a hněvivě vzkřikl: “Vasile, kdo ti dovolil střílet?”

“Tati, tady skákal potkan, tak jsem po něm střelil…”

“A trefils ho?”

“Netrefil, on skočil do kanálu!”

“Tak si dej pořádný políček, ty nešiko! Ale ať jej slyším!”

Ze zahrady se ozvalo mocné plesknutí a pak vzlykavý pláč. Vasil se tedy sám potrestal. Hariota využil příležitosti a pohotově vylil čaj do květináče s aukubou. Pak se spokojeně rozložil v sedadle a sledoval mistrův výchovný zásah.

“Přestaň – a hajdy odnes oba kufry i pušku do wigwamu!” – kázal úspěšný vychovatel a s šibalským úsměvem se vrátil na své sedadlo.

“Jaksi tuze rychle vám ten čaj vychladl, nemyslíte? A jak vám chutnal pavouk?”

“Pavouk? Ten přece plaval ve vašem šálku!”

“Vy tedy nevíte, že jste vypil pavouka?”

“Nevím”, dvojsmyslně odvětil Hariota.

“No tak se nic nestalo. Chtěl jsem vám ukázat skleník, je tam však jistě horko, dnes slunce stále hřálo, a teplo – jak jste řekl – ohrožuje vaše zuby. Víte co? Zajdeme k Orojovi, o něm jste už přece slyšel?”

“Myslím, že se tak jmenuje zahradník-kaktusář někde u malvazinského hřbitova. – Skoro bych řekl, že cesta k Orojovi netrvá déle než patnáct minut”.

“Váš odhad je správný. Půjdu se nyní převléci a vy zatím, je-li libo, si zahrejte na tuto píšťalu!” A strhnuv ze zdi jakousi prodírkovanou větev se zúženým otvorem nahoře, strčil ji s kouskem vaty Hariotovi do ruky. Nato zmizel za velikým indiánským kobercem, který kryl otvor, jímž prošel do jiné místnosti. Hariota seděl skoro nehnutě, neboť si nebyl jist, není-li pozorován. Přemítal, kde je nyní paní Dora? Ani jí nebyl představen! Sledoval na podlaze mravence, kteří cosi snášeli do děr pod linoleem, spatřil i zachráněného pavouka, jak leze po vrcholku aukuby a nastavuje zvlhlé tělíčko sporým paprskům odpoledního slunce. Pak přece jen nerozhodně vsunul píšťalu do úst a pokoušel se vyloudit nějaký tón nebo alespoň zvuk. Což nepískal v chlapeckých letech na hliněnou okarínu a později i na klarinet? Zkoušel to všelijak; ucpával kouskem vaty jednotlivé otvory, foukal do širšího konce ba i do dírek – bezvýsledně. Nástroj byl dokonale němý. Marně se snažil přijít tajemství na kloub, jak se na píšťalu hraje.

Zatím se Karpus převlékl do elegantních šatů a ze stolu vytáhl dva ušpiněné batohy, jimiž ohodil o kamna, aby je zbavil prachu.

“Tak co? Píšťala mlčí, vata leží na zemi celá žlutá od prachu. Nepřišel jste na to, jak se po indiánsku píská? Snad jste nestrkal její užší konec do úst?”

“A kam jinam, prosím vás?”

Mistr se hlučně rozesmál: “Nikdy jste neslyšel nebo v kině neviděl, že indiáni vkládají píšťaly do pravé nosní dírky a levou si ucpou kouskem mechu? Jejich hudba není cirkusácká – je to sled příjemných flažoletových tónů spjatých s jedinou melodií. Mžikem se shýbl pro vatu, vytrhl Hariotovi píšťalu a už se místností rozezvučela tichounká, sladká melodie neznámé písně. Karpus dokonale ovládal primitivní hudební nástroj, na němž patrně hrával tak kdesi daleko navečer u indiánských ohňů.

“Překrásné, co?” zašeptal Karpus, když zavěšoval píšťalku na její místo. – “Ano, kouzelně opojné. Na tuhle hudbu nikdy nezapomenu!” – “Poprvé jsme se shodli! Až někdy bude vhodná chvíle, zahraji vám indiánské písně lovecké, válečné, pohřební i milostné, a napodobím zpěv nejrůznějších ptáků. K tomu je ovšem zapotřebí celého svazku různě dlouhých a z nejrůznějších dřev zpracovaných nástrojů, které uvidíte v pokoji, kde dnes přenocujete. Teď už však abychom vyrazili…”

Konec 2. dílu