“Ach tenhle Karpus, ten už se navyváděl kousků! Jednou si z Ameriky přivezl Indiána. Prý se jmenoval Piošád Červuis Mendoza a byl příslušníkem obávaného bojovného kmene Čamakoka. Pražáci mu říkali Červíček a tuze bojovný nebyl – utekl před psem, když na něj vycenil zuby. Tehdy jsem konal službu v Náplavní třídě, kde si Karpus s tím Červíčkem pronajali rozsáhlé místnosti a – jak říkali – rozbili svůj wigwam. Z beden a dřtevité vlny si udělali nábytek, tam spolu bydleli a v sousedních dvou místnostech instalovali etnografickou výstavu indiánských výrobků. A teď to začalo! Každé ráno se Karpus naparádil vždy do jiného indiánského kroje, někdy si peřím i polepil obličej, nebo si pomaloval příšernými ornamenty tváře i čelo. Šel vzpřímen jako sloup, jako by nikoho nevnímal a pět, šest kroků před ním mašíroval Červíček, taky cirkusácky vyšňořený. Se zkříženými pažemi na prsou se každou chvíli zastavil a obrátiv se ke Karpusovi, hluboce se mu poklonil.”

“I hrome” – propukl Hariota v smích – “tohle snad není ani možné!” – “Je to svatá pravda, nic nepřidávám. Měli jsme každý den na strážnici zvýšenou pohotovost. Nedovedete si představit ty shluky lidí, kteří denně na ně čekali, doprovázeli je na Václavské náměstí a jinými ulicemi zase zpět do jejich wigwamu. Někteří se tomu smáli, jiní je obdivovali, došlo i k výtržnostem. Karpus však i v té největší vřavě kráčel jako náměsíčník. S těmito jeho exotickými výlety jsme měli plné ruce práce. A tak jsem si jednoho dne řekl – já tě, bláznivý Ario, vypeču, já tě zesměšním, abys přestal s tím putováním na Václavák! Víte, jak jsem to zařídil? Jednou ráno vylezl Červíček zase namalovaný a hluboce se klaněl vycházejícímu Karpusovi. A ejhle! Na protějším chodníku stojí dva výrostkové, jeden s černou tváří a rukama a oba jsou vystrojeni do podivných parád jako opice z cirkusu. Karpus zprvu kluky neviděl a dal Červíčkovi pokyn k odchodu. Totéž však učinil kluk na protější straně. Načerněný chlapec složil ruce na prsa a napodoval Červíčkovy poklony ta k přesně, že se kdekdo smál. Druhý kluk sledoval Karpuse a rovněž se po něm opičil. Byla to psina za všechny prachy! Lidé tentokráte ovšem věnovali větší pozornost oběma imitátorům a hurónský smích burácel ulicí. Karpus konečně pochopil, že není obdivován, ale zesměšňován a náhle se rozběhl proti klukům porážeje cestou smějící se lidi. Na hochy se však nedostal, byli jsme připraveni. Skoro s hanbou zmizel ve wigwamu a už se v tom indiánském mundúru na ulici neukázal. Klukům jsme dali po pěti korunách, nějakou tu knížku na čtení a měli jsme na čas pokoj. To je tedy jeden z dokladů o podivínství cestovatele Karpuse – zajímavý, že ano?”

“To je příšerné, ani tomu nemohu věřit”, odbětil Hariota.

“Neviděl jste dnes ve vile nějaké lidi?” zeptal se náhle inspektor. – “Neviděl”, zalhal Hariota. Konvička na to: “Kolega odhadl, že dnes navečer tam v podsklepí bylo asi dvacet osob a mezi nimi jakýsi nováček. Kdo by to tak mohl být? Však se to dozvíme!”

Hariotovi bylo nějak nevolno. Pohlédl na hodiny a řekl: “Neměli bychom už jít?” – “Jak si přejete. Kde jste byl s Karpusem odpoledne?” “U zahradníka Oroje, koupil jsem si tam kaktus…” – “…za padesát korun”, dodal Konvička a pokračoval: “To všechno víme.” – “Tak proč se ptáte?” “Chci si vás trochu vyzkoušet, ověřit a s přátelským úmyslem vám pomoci z případné bryndy, rozumíte?” hlučně se zasmál.

Když Hariota platil útratu za oba, podivil se, jak byla směšně malá – pouhé čtyři koruny! Vyšli z hostince a rozhovor pokračoval: “Nesmíte požadovat, abych jen já vypravoval, musíte mi také něco o Karpusovi povědět – třeba jak se vyslovuje o hlavě naší republiky, o ministru zahraničí a podobně.”

“O politice jsme nehovořili, nic takového jsem neslyšel.”

“Hm, a vypravoval vám o tom, že v Podmoklích zmrzla zásilka třiceti beden kaktusů v ceně půl miliónu korun?”

“Ano, cosi takového mi říkal, moc jsem tomu však nevěřil.”

“Je to žvást, neříkal náhodou, kdo mu tu škodu způsobil?”

“Neobviňoval nikoho. Nenávidí nějakého pana Chrousta, ale mne nezajímá, kdo to je.”

“Tss, tss, už je tedy opatrnější. Budete zde dlouho?”

“Ne, rád bych odjel zítra ve 14 hodin brněnským rychlíkem.”

“Snad se ještě někdy neúředně společně pobavíme”, řekl Konvička, když stanuli u vrátek Ďáblinky. Pak jediným pohybem ruky otevřel a podávaje pravici Hariotovi, loučil se: “Buďte opatrný, a nic nezatajujte, budete-li někdy dotazován, co jste u Karpusů zažil. Dobrou noc!” – “Dobrou noc!” odpověděl Hariota a chvátal k otevřenému oknu, z nějž se do zahrady šířila záplava světla.

Konvička zamknuv vrátka, odcházel k Malvazinkám. Nahoře v podkroví bylo občas slyšet řezání pilou a rány kladivem. Co tam asi Karpus hotovil? Když se Hariota oknem dostal do světnice, kdesi daleko na kotelní věži hodiny tlumeně odbily jedenáct. Prochlazená místnost byla náležitě provětrána, jak však usnout pod jedinou tenkou přikrývkou? Hariota zavřel okno a ulehnuv oblečen, použil k přikrytí svůj svrchník. Světlo nezhasl obávaje se štěnic a jiných nočních zvířátek. Už usínal, když ho venku někdo zavolal. Napřímil se na pohovce a v okně spatřil paní Doru.

“Ach promiňte, já nevěděla, že už spíte. Přišla jsem právě z nemocnice a přinesla jsem večeři.” – “Děkuji, už jsem večeřel”, pravil Hariota přistupuje k oknu a dodal: “Byl jsem večer v hostinci.” “Byl s vámi Ario?” – “Nebyl, ani o mém odchodu z vily nic neví.” – “A jak jste se dostal ven?” – “Přes sousedovu zahradu”, lhal Hariota. “Nesmíte se na nás zlobit. Odešla jsem do zaměstnání po třinácté hodině a Ario má rád nepravidelnost. Ani dva dny po sobě nechce jíst v tutéž hodinu, občas po celý den hladoví a pak toho sní tolik, až žasnu. Hadi prý to dělají také tak a nejsou proto nikdy nemocní. Také nepravidelně spí, nejčastěji v noci píše nebo dělá něco jiného a teprve za svítání uléhá ke spánku. Je to opravdový Indián, s tím už se musíme smířit.”

“Obdivuji vaši statečnost a obětavost, paní Karpusová, váš životní úděl mne dojímá!”

“Zdání klame. Dávno už jsem tomu přivykla, jen občas mne mrzí ten nepořádek. Až o nás budete v Brně budete vypravovat, jistě řeknou, že za domácnost odpovídá manželka. Věřte však, že já se snažila a přála si, aby u nás bylo útulno, ale Ario si nedá říct. Musíme prý bát jiní než ostatní kolem nás, to je jeho vůle a marné je snažit se něco změnit.”

“Přiznávám, že mnohé je pro mne záhadné, ale žádná domněnka mne k poznání nepřivedla.” – “Co na tom záleží”, řekla smutně a Hariota pochopil, že se dotkl nějakého bolestivého bodu v jejím nitru. Podala mu ruku a řekla: “Dobrou noc, pane Harioto!”

Zraňovala temnou bolestí svých hnědých očí a Hariota se nezmohl včas, aby její pozdrav opětoval. Tiše odcházela, v dáli umíral rachot nočního vlaku a hodiny odbíjely půlnoc. Hariota stál u otevřeného okna, díval se do stříbrné noci plné hvězd a jemných zvuků. Mezi nimi šelestilo listí keřů a nafialovělých osik. Pak přivřel okno a nerozhodně se posadil na pohovku. V sousedním pokoji zapraskalo lože a pak nastal klid rušený jen občasným šramotemv podkroví. Hariota přetáhnuv cíp pokrývky přes hlavu brzo usnul. Jak dlouho spal nevěděl, ale když se náhle probudil, překvapeně vytřeštil oči na Karpuse stojícího uprostřed místnosti.

“To jste vy, mistře? Co chcete?” otázal se rozespale.

“Budím vás svou vůlí! Vstávejte, něco vám ukážu.”

Hariota neochotně vstal a navllíkl na sebe teplý svrchník.

“Nemohl jste mi to ukázat až ráno?” zeptal se vyčítavě.

“Nemluvte a pojďte, pracuji dnes po celou noc až do rozednění a spěchám!”

Konec 6. dílu